Seděl v křesle ve své pracovně a přemýšlel o tom, co příště vymyslí na své studenty v Bradavicích. Ačkoliv byl po válce přijat jako hrdina, tak svůj postoj k výuce lektvarů rozhodně nezměnil. Stále bral všechny, jako bandu neschopných tupců a dával jim to patřičně najevo. Málokdo byl totiž opravdu nadaný v jemném umění přípravy lektvarů, které se stalo jeho celoživotní vášní. Znal jen dva lidi, kteří se mu mohli směle rovnat v této kouzelnické disciplíně. Jeden z nich byl mrtvý a druhým byla profesorka Obrany proti černé magii, která jediná ho byla schopná zastoupit za jeho nepřítomnosti. Nakonec své myšlenky odtlačil s povzdechem stranou. Zvedl se z křesla a rozhodl se, že se projde po hradě v naději, že si tak dokáže utřídit myšlenky.

 

Zadumaně se procházel po chodbách, aniž by doopravdy věděl, kam jde, ale nakonec dorazil ke dveřím dávno nepoužívané profesorské koupelny, která byla ještě z dob, než měl každý profesor ve svých osobních komnatách zřízenou koupelnu vlastní. Z nějakého důvodu sáhnul na kliku a otevřel dveře ošetřené kouzlem proti vniku studentů. Překvapilo ho, když našel místnost osvětlenou mnoha svícemi a vanu, která připomínala malý bazén zabudovaný v podlaze, která byla plná vody s bohatou a voňavou pěnou. Nikoho tam neviděl, ale přesto potichoučku zavřel dveře na místo toho, aby okamžitě odešel. Zhluboka se nadechl, tu vůni znal. Velice dobře ji znal. Vždy zůstávala v učebně Obrany proti černé magii či u učitelského stolu. Ta jemná vůně šeříku pro něj byla spojená s nejkrásnější a nejchytřejší ženou, kterou znal, ale která nejspíš ani nevěděla, že existuje. Postoupil o několik kroků stranou do stínu a jako smyslů zbavený čekal, zda tu bude.

 

Hermiona si užívala párou prosycený vzduch a zabalená jen v ručníku přešla ke vchodu do bazénku. Těsně předtím, než nechala ručník klesnout k zemi, se slastně protáhla. Snape při pohledu na tu krásnou čarodějku oněměl úžasem a vychutnával si, že o něm neví a on má díky tomu ničím nerušený výhled. Kochal se zábleskem jejího štíhlého těla, než se ponořila do vody, kde z ní vykukovala jen kudrnatá hlava. Chtěl se jí dotknout, políbit ji, pohladit její hebkou kůži, zaplést prsty do té hřívy kaštanových vlasů, přitáhnout si jí do náruče. Musel vydat nějaký zvuk, protože se prudce otočila a šokem rozšířenýma očima hleděla přímo na něj.

„C-c-co tu děláte?“ vykoktala ze sebe a zoufale se přitiskla k hraně bazénu, aby ji neviděl. Neodpovídal, jen přikročil blíž k ní. Stále v šoku sledovala každý jeho pohyb. Nakonec stál jen na délku paže od ní a kleknul si, aby jí mohl vidět do obličeje. Jako náměsíčný vztáhl ruku a vzal mezi prsty pramen jejích vlasů. Hermionou projelo slastné zachvění. Nechápala, co si má myslet. Nakonec ucukla, čímž přerušila kouzlo okamžiku. Snape několikrát zmateně zamrkal a dlouhým krokem odešel z místnosti, zanechávajíc ji tam o samotě se zmatenými pocity.

 

Prohnal se opuštěnými chodbami jako uragán. V duchu si nadával do kreténů a idiotů. Když dorazil ke svým komnatám, tak za sebou vztekle prásknul dveřmi a okamžitě si nalil na dva prsty whisky, kterou do sebe naráz kopnul, a pak si okamžitě nalil další dávku, kterou si však pomaličku vychutnával a přemýšlel o tom, jak tohle všechno dopadne. Věděl, že to neměl dělat, ale on si nedokázal pomoci, musel se jí dotknout. Prostě musel. Miloval ji. Miloval ji, víc než kdy miloval Lily. Miloval ji tak zběsile a zoufale, že by kvůli jejímu jedinému úsměvu skočil do propasti, kdyby ho o to požádala. Jenže ona se vždy usmívala na něj a ne pro něj. A to vědomí ho sžíralo jako plamen, který ho stravoval zevnitř. Jako plamen pálící poslední zbytky jeho příčetnosti.

 

„Ty pitomý, starý blázne. Copak si vážně takový idiot, že si myslíš, že by o tebe stála? Že by taková nádherná, chytrá a hlavně mladá žena stála o tebe? O tebe, starého, cynického a nerudného mužského?“ nadával si nahlas vztekle a zároveň zoufale. Ve svém rozčilení si nevšiml, že k němu někdo vešel.

„A když by o přesně takového a ne jiného stála?“ otázala se příchozí. Severus bez toho, že by si uvědomil, že tam někdo je sním, i nadále stál zády ke dveřím a vztekle odpověděl.

„A proč by měla, může přece mít kohokoliv, koho bude chtít, na kohokoliv si ukáže, tak proč zrovna mě, starého šílence, co mluví sám se sebou?“ Hermiona potlačila uchechtnutí.

„Třeba proto, že je do něj zamilovaná už dlouhá léta a nikoho jiného by nechtěla, i když je to popudlivý starý netopýr?“ odpověděla po pravdě a čekala, zda si už konečně uvědomí, že je tam s ním a není to jen jeho představivost. Snape ztuhnul a pomaličku, jako ve zpomaleném filmu se otočil a zíral na ni s otevřenými ústy. Hermiona se odlepila ode dveří a popošla až k němu. Nevěděla, co od něj může čekat, a tak si udržovala odstup pár kroků od svého bývalého profesora a nynějšího kolegy.

 

Severus Snape zavřel ústa a okamžik na ni zůstal beze slova zírat. Vůně šeříku mu zaplavila smysly. Konečky vlasů měla ještě mokré od koupele, nejspíš za ním vyrazila okamžitě po tom, co od ní utekl, jako školáček načapaný při činu.

„Opravdu?“ zeptal se nakonec nevěřícně a prohlížel si ji, jako by čekal, že někde vyskočí parta lidí a zařvou apríl. Nic takového se však nestalo, jen žena před ním souhlasně přikývla a usmála se na něj.

„Opravdu. A jsem ráda, že už vím, že v tom nejsem sama,“ prohlásila stále s tím nádherným úsměvem, přistoupila těsně k němu, stoupla si na špičky a jemně se otřela svými rty o jeho. Snape omráčeně nereagoval, ale pak se probral, jednu ruku jí položil na záda a přitáhl si ji tím, co nejtěsněji k tělu, druhou jí podepřel hlavu vzadu na krku. Spokojeně zavrněla, obtočila mu ruce kolem krku a zapletla prsty do vlasů. Jemně ho kousla do rtu, čímž si od něj vysloužila spokojené hrdelní zavrčení. Pootevřel rty a špičkou jazyka jí přejel po hebkých ústech. Nenechala se pobízet, pootevřela své rty a nechala, aby se jejich jazyky propletly. Severus i Hermiona si konečně přišli spokojení a celý. Snape se od ní nakonec neochotně odtáhnul a zahleděl se do jejích rozzářených očí. Přišla mu v ten okamžik jako ta nejnádhernější žena na světě. A byla jeho, jen jeho. Navždy.