Jeho cela byla prakticky prázdná kromě vězeňské postele, umyvadla, toalety a přišroubovaného psacího stolku s židlí. Neměl ani okno. Většinou byl držen mimo ostatní vězně. Nevycházeli s ním a on se nerozpakoval jim vysvětlit svůj postoj ručně. Po několika ošklivých rvačkách ho sice nechávali na pokoji, ale dozorci se obávali, že by ho někdo mohl zabít, a tak byl držen pokud možno mimo. Nevadilo mu to. Byl zvyklý být sám se svými vzpomínkami. Někdo mu zabouchal na dveře cely, čímž ho vytrhl ze zamyšlení.

„Duclaire, máš návštěvu,“ oznámil mu dozorce.

„Nemám zájem,“ odpověděl, aniž by se obtěžoval vstát z postele.

„I tak tě tam mám dovést. Ne, není odpověď,“ vysvětlil mu strážný.

 

Hromotluk v cele se otráveně zvednul a zaujal místo vedle zdi s rukama před sebou, aby mu mohl nasadit pouta. Skoro cítil policistův strach z toho, že má být s ním v jeho cele. Venku už stál další strážný, který ho jistil. Bylo to tak vždycky. Nic to však neubíralo na mladíkově strachu. Duclair si uvědomil, že je to ještě zelenáč a tohle měl být jeho křest. Naštěstí pro mladého dozorce, neměl Jason Duclair v úmyslu dělat potíže. Nechal si bez problému nasadit pouta, aby ho mohli eskortovat do návštěvní místnosti, kde mu spoutané ruce připoutali ke stolu. Seděl tam a čekal, aniž by se mu v obličeji pohnul jediný sval.

 

Do místnosti vešel McGarrett, což ho zaujalo. Velitel five-O byl ten poslední, koho tu čekal.

„Zdravím, veliteli,“ ozval se pobaveně pyroman. McGarrett neodpověděl, jen si odsunul židli a posadil se na ni. Několik okamžiků si jeden druhého beze slova prohlíželi. Žádný z nich ani na okamžik neuhnul pohledem. Bylo to jako souboj vůlí.

„Mám pro tebe nabídku, Duclaire,“ pronesl, aniž by přerušil oční kontakt. Duclair se opřel o desku stolu. Jeho slova ho ve skutečnosti nezajímala. Neměl co mu nabídnout. Nebo to si alespoň pyroman myslel.

„Budeš odborníkem pro Five-O. Kdykoliv budeme potřebovat, tak nám pomůžeš. Nejsi jen pyroman. Jsi prý mnohem víc.“ Duclair jen zvědavě zvednul obočí.

„Co z toho budu mít já?“

„Dostaneš se z vězení. Je tu někdo, kdo se nám za tebe byl ochoten zaručit. Budeš bydlet v domě na jinak neobydleném ostrově. Nemůžeme riskovat, že by tě to popadlo a zapálil bys zase něčí barák,“ vysvětloval McGarrett dál. To Duclaira skutečně zaujalo.

„Dokážu určit kde a jak oheň začal. Dokážu ti říct, jak přesně se šířil, ale to dokáží i vaši specialisti,“ poznamenal.

„Jenže ty dokážeš to místo najít a vše určit i bez speciálních přístrojů. Jsi jako ten oheň. Vycítíš ho, chápeš ho a zvládáš předpovědět i kudy se šíří či šířil. Jsi tak trochu, jako detektor v lidské podobě.“ Na to neměl Duclair co odpovědět. McGarrett měl pravdu. Na místech činu používal chuť i čich k určení toho, co požár vyvolalo.

„Kdo se za mě zaručil?“ přeptal se jen tak mimochodem.

 

Místo odpovědi se velitel jen pootočil a mávnul na kameru v rohu místnosti. Na jeho pokyn se dveře otevřely a dovnitř návštěvní cely vstoupila další osoba. Byla to mladá žena. Duclair se bez skutečného zájmu podíval na novou příchozí, aniž by si ji doopravdy prohlédl. Nezajímala ho. McGarrett byl zvědavý, jak se tohle vyvine. V duchu se celkem bavil, když se pyromana tohle drobné stvoření zastávalo a snažilo se prodat jeho jedinečný instinkt. Nechápal, jaké by mezi nimi mohlo být spojení. Žena byla minimálně o deset let mladší, než Duclair. Neměli žádné společné rysy, takže na příbuznost nevsázel. Byl zvědavý.

„To já se za tebe zaručila a vytvořila možnost téhle dohody, Jayi,“ pronesla mladá žena, když došla až ke stolu. Znala předpisy a zůstala na straně vedle McGarretta, i když by nejraději ze všeho toho velkého pitomce na druhé straně stolu objala.

 

Její hlas probral Duclaira z jeho letargie. Bylo to, jako kdyby někdo otočil vypínačem. Celý obličej mu najednou obživl. Dokonce i oči už neměl prázdné.

„Ptáčku,“ zašeptal. Mladá žena se na něj usmála upřímným úsměvem, který jí dosáhl do očí. McGarrett se v duchu podivoval, na tváři mu však nebylo nic znát. Díky bohu za výcvik, pomyslel si.

„Budeš souhlasit s těmi podmínkami, Jayi?“ zeptala se ho přímo a bez mrknutí oka mu hleděla do obličeje.

„Budu moci být s tebou v kokntaktu?“ ptal se a v jeho hlase zaznělo něco, jako naděje.

„To ti slibuju,“ usmála se znovu a spoutaný hromotluk se podíval na velitele Five-O. Jeho obličej opět nabyl bezvýraznosti. Zdálo se, že emoce projevoval jen vůči té ženě, kterou oslovoval, jako ptáčka.

„Beru to, ale chci s ní být v kontaktu,“ trhnul hlavou směrem k mladé ženě.

„Dobrá. Musím to ještě domluvit na vyšších místech, ale pokud se nic nezměnilo naše dohoda platí., Duclaire,“ ujistil ho McGarrett, než se zvedl a mávnul na strážné za prosklenými dveřmi, aby si pyromana zase odvedli zpět do cely.

„Brzy se uvidíme, Jayi, slibuju,“ pronesla ještě mladá žena, než jako první opustila místnost. Duclair se za ní díval, dokud nezmizela.

 

Skoro celou noc si přehrával to, co se odehrálo v návštěvní místnosti. Bude sice pod dohledem, ale bude moci nosit normální oblečení, žít v normálním domě a co bylo nejdůležitější, bude moci být v kontaktu s ptáčátkem. Sice bude na vodítku Five-O, ale to ho ve skutečnosti netrápilo. Vzpomínal na tu malou holku, kterou kdysi zachránil z požáru. Od té doby se o ni staral. Byla pro něj něco, jako malá sestřička. Cítil se za ni zodpovědný. Měl pocit, že ji musí ochraňovat. Jen kvůli ní se snažil kdysi být lepším člověkem, ale když jí v patnácti umřela máma, tak jí otec bez jediného slova zabalil věci a odletěl s ní na pobřeží. Její otec už nechtěl mít s ostrovem nic společného, a tak jí ani nedovolil, aby udržovala kontakty se svými přáteli. Obzvlášť pokud šlo o osobu Jasona Duclaira. Sice mu vděčil za její život, ale neměl ho rád.

 

Duclair se snažil dát si dohromady obraz té vyhublé patnáctileté holky s mladou ženou, která před ním dnes stála. Leilani vyrostla ve skutečnou krásku, alespoň tedy dle jeho mínění. A k jeho spokojenosti se zdálo, že stále nosila dlouhé vlasy. Jeho myšlenky se najednou stočily k tomu, jak by asi dneska vypadala v plavkách. Rozhodně už nyní měla co dát do vršku plavek. Cítil, jak se mu krev hrne do jižněji položených míst a snažil se myslet na něco jiného. Neměl dobrý pocit z toho, co mu dělala vzpomínka na její tělo. Nepřišlo mu to vhodné. Viditelně se pro něj dost nadřela a on jí to hodlal oplatit. Díky ní opět mělo smysl být hodný hoch a spolupracovat s policií. Věděl, že tohle je jeho poslední šance a on ji rozhodně nehodlal promarnit. Svět se najednou zdál krásnější i přesto, že stále ještě vězel zavřený v Halawě.

 

-xoOox-

 

Trvalo to několik týdnů, ale nakonec ho jen se spoutanýma rukama vyváděli z věznice do čekající dodávky. McGarrett zdá se nelhal. Nikde neviděl ptáčka, ale věřil, že na něj někde určitě čeká, aby ho alespoň pozdravila. Dodávka neměla okna, takže Duclair absolutně netušil, kam přesně ho vezou. Nikdo s ním nemluvil, všichni dělali, jako kdyby neexistoval a možná to tak bylo lepší.

 

Auto poněkud prudčeji zastavilo a pyroman měl co dělat, aby se nesvezl ze sedačky. Naštěstí se mu to nakonec podařilo. Otevřely se dveře a do očí se mu zabodlo prudké slunce. S přimhouřenýma očima pomalu vystoupil. Stál na přistávací ploše pro vrtulník. Přemýšlel, co bude dál. Nacpali ho do vrtulníku spolu s Groverem a Dannym. Pilotoval sám McGarrett, což ho příliš neuklidňovalo, aby byl upřímný. Neměl rád létání a kdyby si mohl vybrat, raději by volil loď. Jenže na výběr vážně nedostal. Bohužel.

 

Všichni vystoupili na maličkém ostrově, který jak se dozvěděl kdysi sloužil jako pozorovatelna pro mořské biology. Ale i ti to tady už před mnoha lety opustili. Nikdo tu nežil. Bude jediným obyvatelem tohoto místa duchů. McGarrett k němu přistoupil a pevně se mu zadíval do očí.

„Ruce, Duclaire,“ požádal ho suše. Nyní již bývalý vězeň mu je ochotně nastavil. Cvaknul zámek a skoro poslední věc, která ho spojovala s vězením byla pryč. Tou poslední bylo jeho oblečení. Udělali mu menší prohlídku toho, kde bude bydlet a vysvětlili mu, jak to bude fungovat. Podařilo se jim zde nějakým zázrakem zřídit připojení, a tak dostal kromě celkem pěkného domu i notebook. Rovnou mu však oznámili, že veškerá jeho konverzace bude přísně sledovaná stejně, jako každý jeho krok. Duclair v duchu přemýšlel, jak toho asi chtějí dosáhnout. Pochyboval, že kdokoliv z nich nebo dozorců z Halawy by tu s ním byl ochoten zůstat, jako jeho hlídací pes.

 

Zastavili přímo před domem, kde dostal ještě poslední kázání o tom, že pokud to bude jen trochu možné, tak dostane nějakou chvíli na vydechnutí a přivyknutí svému novému domovu. Bývalý vězeň jen přikývl na znamení, že rozumí. Z domu vyšla další postava. Byla to žena a jakmile přišla až k nim, tak v ní poznal svého drahého ptáčka. Leilani.

„Teď už si to převezmu já, hoši. Pokud chcete, uvnitř je připravený studený čaj,“ pronesla, jako kdyby vítala návštěvu někde na předměstí a zářivě se při tom usmívala. Jason ucítil nečekané a náhlé bodnutí žárlivosti.

 

Všichni tři ho obklopili a nechali Leilani, aby je odvedla hlavními dveřmi dovnitř. V jídelně na ně skutečně čekal ledový čaj. Grover i Danny si ochotně nalili sklenici a spokojeně upili chladného nápoje. McGarrett však ne. Stále se upřeně díval na mladou ženu, jako kdyby ji hodnotil či snad posuzoval její motivy.

„Jsi si jistá, Leilani?“ přeptal se jí snad už po tisící od chvíle, kdy se její plán dal do pohybu. Mladá žena si unaveně přejela rukou po obličeji, než si ruce sevřené v pěst dala v bok a pevně se zadívala McGarrettovi do očí.

„Kolikrát se mě ještě hodláš zeptat? Už jsem ti řekla, že mám své důvody. Dlužím Jayovi vlastní život a věřím mu. On není v jádru zlej, jen měl zlé období a chytl se špatných lidí, kteří ho zneužili na jejich špinavou práci,“ rozčilovala se a oči se jí nebezpečně leskly. Grover a Danno to pobaveně pozorovali. Steve však jejich pobavení nesdílel.

„Nějak se mi tomu nechce věřit,“ podotkl ještě velitel, čímž si od ní vysloužil velice nepěkný pohled. V hlase měla najednou led a z každého jejího pohybu čišela potlačovaná zlost.

 

Duclaira svrběly ruce od toho, jak moc si přál zasáhnout. Věděl však, že tím by se nejspíše dostal do problémů. Znal její někdy až příliš prudkou povahu. Tedy znával ji. Pochyboval však, že by se to nějak viditelně změnilo.

„Věř si čemu chceš, McGarrette, ale pokud tu s ním nechceš zůstat ty, Danno nebo Grover, tak je myslím rozhodnuto. Neznáš ho, ne doopravdy. Tak se ho neopovažuj soudit!“ křikla po něm vztekle. Steve na ni jen ohromeně zíral.

„A čím si tedy tenhle princ z říše pyromanů vysloužil tu tvoji naprosto šílenou důvěru?“ prskl po ní McGarrett, kterého ta žena vytočila. Leilani se zhluboka nadechla.

„Zachránil mi život,“ odpověděla upřímně. Velitel se na ni zamračil. Když viděla jeho nechápavý výraz tak pokračovala. „Steve, kdysi dávno jsem tu na Hawaii žila ve velkém bytě s rodiči a tady Jay bydlel ve stejném bytovém domě. Když tenkrát začalo v noci hořet, tak to byl on, kdo mě vytáhnul z mojí postele, pronesl mě hořícím peklem a předal mě hasičům a záchranářům. Naši tenkrát nebyli doma a já tvrdě spala,“ snažila se mu to vysvětlit.

„A seš si jistá, že ho nezaložil on?“ trhnul hlavou směrem k bývalému vězni. To už bylo na Jasona Duclaira moc.

„McGarrette,“ ozvalo se od něj výhrůžně.

„Ano, to jsem. Bylo to od vadné elektroinstalace v suterénu domu. Nebylo tam žádné cizí zavinění a přestaň dělat, jako že ty jsi ta nejdokonalejší bytost, která všemu rozumí. Neznáš ho. Nemáš ani ponětí, jaký byl předtím. A já prostě věřím, že ten muž, kterého jsem znala tenkrát, tam stále je,“ křičela mu do obličeje rozčileně.

 

Grover s Dannym nakonec zaveleli odchod a duchem nepřítomného McGarretta posadilo na sedadlo pilota, než se obrátili k Leilani.

„Kdyby něco, tak volej a nezapomeň se každý den hlásit, jinak sem Steve nažene celou kavalerii,“ připomněl jí přátelsky Danno, než ji objal na rozloučenou.

„Jasně, kluci, a ještě jednou díky, že to chcete zkusit. Budu vám dlužit do konce života. Jay je moje ohana, Danno.“ Danny jen nechápavě vrtěl hlavou.

„Nechápu proč, ale vím, co to tady znamená,“ potvrdil jí, než se nasoukal do čekajícího vrtulníku. Leilani jim ještě zamávala na rozloučenou, než se uklidila do příjemného chládku v domě.

 

Okamžitě ji chytil pár silných paží a pevně ji přitiskl k silnému tělu. Leilani překvapeně vypískla. Byla tak ztracená v myšlenkách, že si Jasona ani nevšimla. Svíral ji tak pevně, že se bála, že jí prasknou žebra. Nemohla skoro ani dýchat.

„Jayi, nemůžu dýchat,“ vypravila ze sebe přiškrceně. Okamžitě ji pustil z toho medvědího sevření. „Pojď, ukážu ti to tady. Není to příliš velké, ale podařilo se mi tu z toho udělat celkem slušný domov,“zářivě se na něj usmála a něco uvnitř jeho hrudi, jako kdyby konečně povolilo. Byl to dobrý pocit.

 

Nechal ji, aby mu ukázala, kde byla jaká místnost. Nebylo to tady kdovíjak velké, ale ani zrovna miniaturní. Prostě tak akorát. Toužebně se zadíval na vanu a sprchový kout ve velké koupelně. Ujistila ho, že se nemusí bát o zásobu vody, protože tady byla vykopaná studna. Ukázala mu, kde jsou dveře do jejího pokoje, a pak do jeho. Místnosti spolu sousedily. Pomalu otevřela dveře do jeho pokoje.

 

Jako první si všiml velké postele u zdi. Nábytek byl obyčejný a místy i otlučený, ale na první pohled byl bytelný. Stejně tak postel. Na velkém okně byly dokonce i záclony a závěsy. Pousmál se. Bylo to skoro perfektní.

„Neber si to zle, Jayi, ale mohl by ses prosím převléct z tý oranžový příšernosti a osprchovat se?“ přeptala se.

„Jdu do sprchy,“ ujistil ji, a když se na něj šťastně zakřenila, tak se neubránil tomu, aby jí úsměv neoplatil.

„Budu u sebe, kdybys něco potřeboval,“ přikývla, než ho opět dovedla do koupelny, kde ho zanechala. Jason se za ní ještě nějakou dobu díval, než otevřel skříň, kde na něj vykoukly měkounce se tvářící osušky. Snad během vteřiny se vysoukal z vězeňské kombinézy a vlezl do sprchy. Nechal na sebe dopadat proud tak horké vody, jak jen dokázal snést. Cítil, jak se z něj uvolňuje nahromaděné napětí a jeho svaly se jeden po druhém uvolňují. Konečně nemusel být pořád ve střehu. Věděl, že tady je v bezpečí. Cítil se tu v bezpečí. Nakonec však neochotně zastavil vodu, sáhl po ručníku a osušil si. V ten okamžik si uvědomil, že nemá žádné náhradní oblečení. Vězeňské hadry si na sebe znovu vzít odmítl. Obmotal si ručník kolem boků a zajistil ho, aby mu nesklouzl, když otevřel dveře a vešel na chodbu. V ten okamžik však vešla na chodbu i Leilani.

 

Mladá žena okamžitě zamrzla v půli kroku, když jí zrak padl na jejího polonahého spolubydlícího. Rty jí zformulovaly neslyšné wow. Ucítila, jak jí podbřišek sevřela tak náhlá a prudká touha, jako ještě nikdy. Muž před ní byl ztělesněná síla. Samý sval, šlacha a ani gram zbytečného tuku. Skoro až zoufale zatoužila se ho dotknout. Cítit pod prsty ty silné svaly. Ochutnat ho. Vnímat ho všemi svými smysly. Zatřásla hlavou, aby z ní ty naprosto nevhodné myšlenky vyhnala. Byl to Jay. Ne žádný gigolo. Vždy se k ní choval ochranitelsky a ona mu najednou oplácela opravdu velmi nemravnými myšlenkami. To si nezasloužil. Byl přece ohana.

 

Měl neodbytný pocit, že i přes vzdálenost, která je nyní dělila, v jejích očích viděl zahořet chtíč. Ucítil náhlý příval vzrušení, který mu seběhl po páteři. V koutku své duše si dovolil doufat, že by to snad mohla být pravda. Toužil, aby to tak skutečně bylo.

„Promiň, neměl jsem do čeho se převléknout. Vězeňský mundur už si nevezmu,“ promluvil polohlasem. Jeho slova nějakým způsobem prolomil to zvláštní kouzlo. Leilani se na patě otočila a zamířila do jeho pokoje. Pomalu ji následoval. Uvnitř otevřela skříň, kde bylo vyskládané nové oblečení. Užasle na to hleděl. Zdálo se, že jeho stará přítelkyně myslela na všechno.

„Snad ti to bude sedět,“ pokrčila rameny. Chtěla odejít, ale když se otočila, zjistila že stojí přímo za ní. Zvedla obličej, aby mu viděla do tváře, která už konečně nebyla tak zachmuřená, jako když seděl v návštěvní místnosti se Stevem. Na sucho polkla. Cítila, jak z jeho těla vyzařuje teplo.

„Dovolíš?“ pípla tiše, zatímco se snažila ovládnout své zrádcovské tělo. Pomalinku ustoupil, aby mohla projít.

 

Uslyšela, jak něco dopadlo na zem a otočila se. Stál k ní zády před skříní a byl úplně nahý. Viděla jeho pevný zadek, svalnatá záda i ramena. Cítila, jak v obličeji zrudla. Měla pocit, že se jí snaží k něčemu vyprovokovat. Chtěla se otočit, ale nedokázalo to, dokud ji opět neprobral jeho chraplavý hlas.

„Zírat je neslušné,“ pronesl jenom s pobaveným podtónem v hlase, aniž by se na ni obtěžoval byť jen podívat. Uslyšel její rychlé kroky, když vystřelila z jeho pokoje. Měl nejasný pocit, že tohle bude ještě zajímavé. Nyní už si byl jistý, že to co před pár okamžiky viděl, byla touha. Nepopiratelná, syrová touha.

 

Našel ji v kuchyni, kde připravovala sendviče. Nalil si čaj a posadil se k obrazovce. Nepustil ji, ale měl z obýváku dobrý výhled na Leilani. Beze slova na malý stolek před gaučem postavila talíř s několika sendviči a opatrně se posadila na jeden konec pohovky tak, aby se ho nedotýkala. Zdálo se mu, že jeho drahý ptáček bojoval s něčím v sobě. Nechtěl do toho rýpat.

 

Nakonec se mezi nimi rozproudil hovor. Měli toho hodně co dohánět. Vysvětlila mu, jak to bylo s jejím odjezdem z ostrova a proč mu vlastně nikdy nenapsala. Věděl dobře, jak tvrdohlavý její otec dokázal být. Stejně dobře věděl i to, že jeho přítomnost v životě Leilani toleroval jen proto, že jí zachránil život.

„Zklamal jsem tě,“ řekl nakonec hořce, když si navzájem odvyprávěli své příběhy. Odvážila se ho chytit za ruku. Cítila pod prsty zhrublou kůži na jeho dlaních.

„Ne, to já zklamala, když jsem si nechala líbit to, že mě odsud odvezl bez jediného slova komukoliv z mých přátel. Kdybych tu byla, tak bys neskončil ve vězení,“ odpověděla s neochvějnou jistotou sobě vlastní. Byl jí za její důvěru vděčný, i když uvnitř hlodal pocit, že si to ani trochu nezaslouží.

„Teď začínáme znovu, Jayi, ano?“ ptala se s nadějí a v ujišťujícím gestu mu pevně stiskla ruku.

„Přísahám, ptáčku,“ odpověděl hlasem zabarveným nevyřčenými pocity, které se v něm bouřily. Palcem jí bezmyšlenkovitě přejížděl po vnitřní straně zápěstí, kde pod její jemnou kůží cítil pulzující tepnu. Zaplavil ho pocit, jako když se po příliš dlouhé době pod vodou konečně vynoříte nad hladinu a poprvé se zhluboka nadechnete. Byl šťastný.

 

-xoOox-

 

Seděla u počítače a měla každodenní rozhovor s Five-0, aby podala hlášení, že je vše v pořádku a Duclair se nepokusil nic podpálit ani ji zabít. Netušil o čem se s nimi baví, ale iritoval ho její pobavený výraz. Uplynulo už pár týdnů od doby, kdy se ocitl tady na tomhle opuštěném ostrově. Jednou ho dokonce vyzvali, aby jim pomohl s identifikací začátku požáru, protože hasiči si nebyli jistí. Kupodivu mu stačilo pár fotek a videí spojených s informacemi, jaké stopové látky se tam našly, aby odhalil, že šlo o úmyslně založený oheň, který měl vypadat, jako nešťastná náhoda. Díky tomu majitel firmy nedostal od pojišťovny ani cent. Naopak byl souzen za úmyslné ohrožení veřejnosti. Od té doby k němu byl dokonce i McGarrett o něco méně podezíravý.

 

„Proč ti vlastně Duclair říká ptáčátko nebo ptáčku?“ zeptal se Danny nakonec na to, co ho vážně zajímalo. Leilani se ani neobtěžovala předstírat, že netuší o čem to plavovlasý policista mluví. Věnovala mu lišácký úsměv.

„Co z toho budu mít, když ti tohle tajemství prozradím?“ zeptala se s nevinným pohledem v modrozelených očích.

„Dobrej pocit?“ zkusil to Danny. Leilani se od srdce zasmála. „No dobře, tak co takhle třeba karton piva, co přivezu s dalšími zásobami?“ Mladá žena dělala, že o tom vážně přemýšlí.

„Dva kartony piva,“ smlouvala. Muž na druhém konci si teatrálně povzdechl.

„Chceš mě zničit? Mám dceru na střední a tohle mojí peněženku zruinuje,“ odpálil vtipně. Leilani se jeho pokusu o smlouvání smála.

„Kdepak, mám neodbytný pocit, že ses s někým vsadil, takže zaplatíš a nebo prohraješ sázku,“ odpálila ho stále s tím nevinným výrazem v obličeji.

„Má pravdu, Danny, odhalila tě i přesto, že tu není. Ta holka je chytrá,“ ozval se v pozadí nezaměnitelný hlas Jerryho Ortegy.

„Díky, Jerry. Hádám, že ty máš svoje teorie o mé přezdívce?“ ptala se zvědavě. Do zorného pole kamery se vtěsnal Jerryho obličej.

„No jasně a s kým jiným si myslíš, že se Danny vsadil?“

„Mělo mě to napadnout. I když Steve se určitě k té sázce taky přidal, mám pravdu?“

„Všichni se přidali. Jsou tu vlastně dvě sázky. Jedna o tom, zda mu to řekneš a jedna o významu té přezdívky. Já svou teorii přednesl, takže záleží jen na tom, co řekneš ty, Leilani,“ oznámil jí věcně.

„Až bude souhlasit s platbou. A jelikož jsi tam taky, tak dohlédneš na to, aby svojí část dodržel, ano, Jerry?“

„No jasně.“ Jerryho obličej nakonec zmizel a ona slyšela jen jeho pobavené pohvizdování.

„Ani tu nejsi a přece jsi mě odhalila. Vážně jsi dobrá.“ Leilani jen zavrtěla hlavou.

„Danny, promiň ale jsi mizerný lhář a lehce se necháváš ovládat emocemi. S tebou hrát poker musí být radost,“ bezostyšně si ho dobírala.

„Fajn, tak platí. Dva kartony piva s příští dodávkou zásob.“

„Je radost s tebou obchodovat,“ usmála se sladce, čímž si od něj vysloužila kyselý úšklebek, což ji opět rozesmálo.

„Tak už to vyklop, ať je to za námi,“ popoháněl ji.

„Říká mi tak proto, že když jsme se seznámili, tak mě vynesl z hořícího bytu. Vlastně je to prostě jen symbol toho, že jsem se znovu narodila. Znáš legendu o ptákovi, který shoří proto, aby se narodil z vlastního popela?“ ptala se dál. Dannymu mezi obočím naskočila zamyšlená vráska, jak se snažil vytáhnout to z mysli. To už se ale zase ozýval Jerry.

„Já to věděl! Fénix! Zaplať, Danny!“ pronesl vítězoslavně Jerry. Leilani se jen usmívala.

„No nic, hoši, je čas to utnout, zdá se, že máte co probírat a nezapomeň na ty piva, Danno!“ loučila se, než ukončila spojení.

 

Vstala od stolu a na verandě spatřila Jaye se zachmuřeným výrazem, jak jí opětuje pohled.

„Co se děje?“ ptala se starostlivě, když si stoupla vedle něj. Neodpověděl, jen se otočil směrem k oceánu. Nenechala se odradit a opřela se o zábradlí vedle něj. Cítila jeho napětí, měla pocit, že je jako ocelová pružina stlačená na maximum. Nebála se, jen nechápala důvod.

„Miluješ ho?“ zeptal se nakonec hrobovým hlasem. Teď byla řada na Leilani, aby se zamračila. Nechápala o kom to mluví.

„Prosím?“

„Ptám se, jestli ho miluješ, ptáčku?“ zopakoval svou otázku. Mladá žena cítila, že je na tenkém ledě v neznámém území. Netušila, kam tahle konverzace směřuje.

„Ne. Danny je kamarád. Když jsem tohle vše zařizovala, tak jsem se s lidmi z Five-0 spřátelila. Ono to ani jinak nešlo, byli jsme v podstatě permanentně v kontaktu. Jen díky nim jsem to dokázala dotáhnout do konce,“ snažila se mu vše racionálně vysvětlil. Ostře se na ni podíval, ale neřekl nic.

„Jayi, co se děje?“

„Flirtovala si s ním. Vždy s ním flirtuješ. Pokaždé, když s ním voláš, tak se na něj usmíváš, jak zamilovaná školačka,“ obviňoval ji dál. Otevřela pusu, že mu řekne něco pěkně od plic, ale nakonec pusu zase zavřela. Konečně jí došlo, co se děje. Všechny kousky skládačky najednou zapadly přesně na své místo.

 

Položila mu ruku na paži, aby si získala jeho pozornost, on však jen dál tvrdohlavě hleděl na oceán, který měl podobnou barvu, jako její oči.

„Ty žárlíš,“ vyřkla nakonec to, čeho si byl až příliš jasně vědom. Nechápal, kde se to v něm bere, ale nedokázal si pomoci. Ať se snažil sebevíc, nebyl schopen ten pocit potlačit. „Jayi, ty…“ nedokázala to dopovědět. Bála se jeho odpovědi. Věděla, že by nedokázala snést, pokud by jí řekl, že k ní cítí to, co ochranitelský bratr k mladší sestře. Otočila se a prchla zpátky do bezpečí domu. Bývalý vězeň jen neochotně odtrhl pohled od oceánu, než ji následoval dovnitř.

 

Leilani seděla na posteli. V náruči křečovitě svírala polštář a přemýšlela, co se vlastně stalo. V jednu chvíli bylo vše v pořádku, ale pak najednou dostala strach. Strach z odmítnutí. Přišlo jí to skoro až ponižující. Před očima se jí opět vynořila vzpomínka na to, jak Jaye viděla nahého. Byl to ten nejkrásnější chlap, kterého kdy viděla. A to, co k němu cítila nebylo jen přátelství či vděčnost za záchranu života. Už v pubertě, než ji otec odvezl na pevninu, tak do něj byla zamilovaná. V té době to bylo spíše platonické, ale jak šel čas, tak měla pocit, že to zmizelo. Ale když ho opět spatřila sedět v cele, všechny ty zmatečné pocity se zase vrátily. Už to nedokázala popírat. Ne sama sobě. Dokázala si to přiznat a žít s tím, dokud se nezalekla, že ji ten velký muž má rád jen jako sestru.

 

Utřela si oči, upravila se v zrcadle, aby působila co nejvíc normálně, a pak otevřela dveře, aby čelila nevyhnutelnému. Málem se s křikem vrátila zpět do pokoje, když jí k nohám padlo Jayovo tělo. Musel celou dobu sedět opřený o dveře jejího pokoje, protože když nečekaně otevřela, propadl po zádech dovnitř, kde zůstal ležet. Několikrát překvapeně zamrkal. Zůstal však ležet tam, kde dopadl. Leilani cítila, jak se jí konečně uklidňuje srdce z toho šoku.

„Bože, Jayi, viděli jsi mě!“ obvinila ho ostře. Naprosto to ignoroval.

„Už je ti líp?“ ptal se starostlivě. Jen přikývla na znamení souhlasu. Nevěřila si natolik, aby skutečně promluvila o tom, proč před tím utekla.

„Nechci o tom mluvit,“ odmítla s očima lesklýma nedávno prolitými slzami.

„Choval jsem se jako pitomec,“ přiznal tiše. „Celé týdny sleduju, jak se pokaždé šťastně usmíváš na Williamse, když s ním každý večer nebo ráno mluvíš a podáváš hlášení. Vím, že je to směšné, ale já tomu chlapovi hrozně závidím. Nejraději bych všechny ty tvoje úsměvy měl jenom pro sebe. Pochopím, když do budoucna pověříš někoho jiného, aby se tu stal mým dozorčím. To je všechno, Leilani,“ řekl rychle, aby ho nemohla přerušit. S posledním toužebným pohledem do jejích nádherných modrozelených očí se otočil a bez dalšího slova odešel. Mladá žena stála ohromeně v pokoji a přemýšlela, co se to tady právě u všech všudy stalo. Její mozek to odmítal zpracovat. Z transu ji vytrhlo až bouchnutí zavíraných dveří do vedlejšího pokoje.

 

Jason Duclair měl sto chutí do něčeho praštit. Míchal se v něm vztek se strachem z toho, že zase zůstane sám a nebude o ní nic vědět. Nechtěl o ni opět přijít. Byla to jediné, co ho drželo na správné straně zákona. Několikrát si dal sérii posilovacích cviků, aby spálil alespoň trochu té podivné energie, která se v něm nahromadila. Venku už se stmívalo, když se konečně posadil na postel. Věděl, že by se měl najíst, ale nechtěl se potkat s Leilani. Obával se, že by se jí nedokázal podívat do těch nádherných očí v barvě oceánu.

„Jasone Duclaire, jsi idiot, co v tom lítá až po uši,“ nadával si nahlas. Nakonec sebral odvahu a po špičkách se odplížil do kuchyně, aby našel něco k jídlu.

 

Překvapilo ho, že ji našel sedět u stolu v kuchyni.

„Jayi?“ ozvala se tiše, jako kdyby se bála, že by ho hlasitějším slovem mohla vyděsit.

„Ptáčku?“ oplatil jí stejně tichým oslovením. Pousmála se koutkem úst, než si z očí odhrnula pramen vlasů a pohlédla na něj.

„Uděláš pro mě něco, prosím?“

„Pro tebe cokoliv, ptáčku, to víš. Vždycky jsem tu byl s tebou a pro tebe,“ ujistil ji. Fascinovaně zíral na její obličej, ze kterého na něj hleděly velké vážné oči. Cítil na sobě váhu jejího pohledu. Sledoval, jak se jí zvednul a klesnul hrudník, když se nadechla, aby si dodala odvahy. Vstala od stolu a přešla těsně k němu. Hlavou mu sahala sotva k ramenům. Zaklonila se, aby mu viděla do obličeje, než promluvila.

„Políbíš mě, prosím?“

„Cože?“ zeptal se nechápavě a prohlížel si ji nyní podezíravě přimhouřenýma očima.

„Polibek,“ zopakovala opatrně, než mu položila jednu malou dlaň na tvář. Přitulil se k ní instinktivně, jako kočka.

„Nemůžu, ptáčku, tohle po mě nesmíš chtít,“ šeptal, jako kdyby ta věta byla nějaké zaklínadlo.

 

Pozvedla jeden dokonalý oblouk obočí, zatímco se ho snažila přitáhnout blíž. Snažil se jejímu nátlaku vzdorovat, nakonec však podlehl do té míry, že si opřel čelo o její.

„Nesmíš to po mě chtít,“ opakoval jenom, zatímco jí z blízka hleděl do očí.

„Nelíbím se ti snad?“ ptala se dál, jak se snažila dopátrat toho, proč ji neustále odmítá a přitom žárlí na to, jak se baví s Dannym Williamsem a zbytkem Five-0. Duclair na okamžik zavřel oči.

„Líbíš se mi. Jsi krásná, Leilani, opravdu krásná, ale já nemůžu. Tohle nejde,“ pokoušel se vemluvit do ní trochu rozumu.

„Už nejsem malá holka pod zákonem,“ ujistila ho. Duclair uznával, že je vytrvalá. Čím déle tam stál v její těsné blízkosti, tím víc podléhal tomu, co skutečně chtěl udělat. Skoro bolestně vnímal, jak se kousek po kousku drolí jeho sebeovládání.

„Jeden polibek,“ přemlouvala ho dál.

„Ne,“ odporoval. Věděl, že pokud jí vyhoví nezastaví se. Nebude toho schopen.

„Prosím,“ zkusila to ještě. To jediné slovo nakonec stačilo, aby prolomilo jeho sebeovládání.

 

Jako ve zpomaleném filmu se k ní skláněl, než přitiskl své rty na její. Měla pocit, že jí tělem proběhlo něco, jako elektrizující pocit. Spokojeně si povzdechla. Překvapeně otevřela oči, když ucítila špičku jeho jazyka, jak se jí snaží vklouznout do úst. Cítila jednu jeho ruku na zátylku, kde ji přidržoval a druhou měl položenou na jejích bedrech. Pevně ji tak k sobě tisknul. Vyšla mu vstříc a objala ho rukama kolem krku, než mu ochotně otevřela ústa. Skoro mazlivě zkoumal její ústa. To vše trvalo jen okamžik, ale Leilani měla pocit, že to klidně mohly být i hodiny. Uniklo jí tiché zakňourání, když ji k sobě přitiskl ještě pevněji a rukou jí sjel na zadek.

 

Jejich jazyky se o sebe otíraly, mazlily se a nakonec bojovaly o vedení. Leilani se mu skoro okamžitě podvolila a nechala ho v tomto souboji zvítězit. Odtrhl se od jejích sladkých úst a zadýchaně se opíral bradou o vršek její hlavy.

„Nepřestávej,“ zamumlala mu do hrudi toužebně, zatímco mu rukama sjela kolem pasu. Místo odpovědi jen zavrtěl hlavou. Tak strašně moc chtěl tato slova slyšet, ale zároveň se bál toho, že ji vyděsí to, jak silně a zoufale po ní touží. Sám sobě teprve nedávno přiznal, že v tomhle doufal od doby, kdy začala dospívat. Věděl, že je to špatné, ale to nic neměnilo na tom, že kdyby zůstala na Hawaii, tak by na ni trpělivě čekal a doufal, že až bude dospělá, tak pochopí a sama si ho vybere. Jenže to se nestalo. Ze dne na den mu zmizela ze života a jeho to zlomilo natolik, že nevěřil, že si zaslouží šťastný konec a dal se svést na špatnou stranu zákona. Od doby, kdy se mu vrátila do života toho litoval každý den, každou minutu.

 

Leilani se však nechtěla nechat odradit. Cítila jeho zdráhání, svaly měl napjaté k prasknutí, jako by bojoval s instinktem – uteč nebo bojuj. Pomaličku mu nejdřív sjela rukama na boky, než centimetr po centimetru postupula směrem k jeho břichu. Uslyšela, jak se ostře nadechl, když zavadila o pas jeho kalhot, než mu dlaněmi přejela po stehnech, kde palci neomylně přejela přes jeho slabiny. V ten okamžik ucítila na zadku jeho velké dlaně, které ji zvedly. Zcela instinktivně mu obtočila nohy kolem pasu. Hladově se přitiskla na jeho ústa. Tentokrát byl jejich polibek jiný. Hladovější, zoufalejší, plný vší potlačené touhy, která se v nich nahromadila. Hladově mu sjela ústy přes čelist na krk, kde ho jemně kousla. Ucítila, jak se otočil, nevěnovala tomu však větší pozornost. Konečně dokázala strhnout jeho obranné zdi. Musel ji posadit na stůl, protože pod zadkem ucítila pevnou desku. Stál mezi jejími široce rozevřenými stehny. Rukama zoufale pátral po jejím těle. Nechal se vést každým jejím stenem, každým nadechnutím, zatímco mapoval horké ženské tělo, které měl přímo před sebou.

 

Rukama mu zajela pod triko. Potřebovala mu být, co nejblíže dokázala a jeho oblečení jí překáželo. Ochotně se předklonil, aby mu mohla stáhnout triko přes hlavu. Očima se vpíjela do široké hrudi s vypracovanými svaly. Vyklenula záda do oblouku, když jí dlaněmi opatrně hnětl ňadra. Cítila, jak jí přes látku stisknul bradavky a neubránila se zasténání. Věděla, že se snažil být opatrný a držel se zpátky. Ona však o nic z toho nestála. Narovnala se a přetáhla si tílko přes hlavu. Před jeho toužebným pohledem se odhalila nádherná ňadra. Okamžitě se sklonil a vzal jedno její ňadro do úst. Jazykem i zuby si pohrával se zahrocenou bradavkou. Cítil, jak mu na oplátku přejela nehty přes ramena, než jí ruce sjely na jeho boky a netrpělivě mu škubala za pas kalhot.

„Sundej si to,“ šeptala zastřeným hlasem. V odpověď něco zabručel, což jí seslalo další slastnou vlnu přímo do klína. Odstrčil jí ruce a během několika okamžiků si z boků setřásl kalhoty i trenky. Neochotně poodstoupil a odkopl hromádku oblečení stranou, než se zase vrátil na místo přímo mezi jejíma rozevřenýma nohama.

 

Ohromeně sledovala jeho erekci. Když si párkrát dovolila představit si, jak asi tahle jeho část vypadá, tak rozhodně podcenila situaci. Hladově si olízla rty, než mu očima vyjela po pevných svalech břicha k širokým ramenům a nakonec k očím. Ochotně se vzepřela na rukách, aby mu pomohla z ní svléknout kraťasy. Vzal to jediným plynulým pohybem i s kalhotkami, které měla pod nimi. Vzhlédl nahoru k ženě, kterou nikdy neměl v úmyslu zklamat. Jeho malý fénix tu před ním seděl nahý a pokud mohl říct, tak to byl ten nejnádhernější pohled, který kdy viděl.

 

Položil jí ruce na stehna a tlakem ji donutil je víc rozevřít, než jí vnitřní stranu stehen zasypal jemnými polibky. Leilani na něj hleděla s touhou v modrozelených očích. Když překlenul tu poslední vzdálenost, která ho dělila od jejího sladkého klína, tak uslyšel, jak se prudce nadechla. Špičkou jazyka jemně přejel přes celou délku jejího ženství. Chutnala neskutečně sladce. Nakonec nasál do úst její poštěváček, a když přes něj přejel jazykem, tak ucítil, jak jedna ruka sjela na zadní stranu jeho hlavy, aby ho přidržela co nejblíže k místu, kde ho momentálně chtěla nejvíc. Hlasitě sténala, jak s v ní hromadilo sladké napětí. Ucítila, jak do ní vklouznul jedním prstem a Leilani se už dost dobře neovládala. Boky mu vycházela vstříc, z úst se jí řinuly steny. Cítila, jak jeho jazyk zrychlil na tom malém uzlíčku nervů. Byla tak blízko.

„Jayi!“ vykřikla najednou, když se jí tělem prohnala slastná vlna orgasmu. Ucítila, jak z ní vyklouznul jeho prst. Líbal jí stehna i venušin pahorek, pak bříško, než se nakonec narovnal.

 

„Jsi tak strašně krásná,“ zamumlal uchváceně při pohledu na její prožitou touhou rozpálený obličej. Hřbetem ruky si otřel ústa, než ji hladově políbil. Jazykem se okamžitě začal mazlit s jejími ústy. Cítila svou vlastní chuť, ale poprvé v životě jí to nepřišlo divné. Jason ignoroval svou nyní už skoro bolestivou erekci, jen aby se odtáhl od jejích úst a hravě ji kousl do jemné kůže na krku. V odpověď mu kolem boků obtočila své dlouhé nohy. Cítila, jak se špička jeho penisu otírá její mokrou kundičku a toužila jen po jediném, aby ji už konečně naplnil. Jako kdyby jí četl myšlenky, tak vzal své těžké mužství do ruky a nasměroval ho ke vstupu do jejího horkého těla.

 

Pomalu a opatrně do ní pronikal. Leilani měla pocit, že se asi zblázní nad jeho opatrným přístupem. Chytila ho jednou rukou za tvář, aby ho přinutila se na ni podívat.

„Přestaň, Jayi! Přestaň být tak opatrný. Chci tě celého a bez toho, že by ses tak urputně ovládal, rozumíš?“ rozkázala mu zoufale. Ostře se na ni podíval, jako kdyby její slova zvažoval, než prudce přirazil a zajel do ní až po kořen. Oba spokojeně vydechli.

„Vůbec nevíš, co žádáš,“ varoval ji. Ona ho však neposlouchala.

„Prosím!“ zasténala.

 

Zhluboka se nadechl, než do ní začal tvrdě přirážet. Musela se ho chytit za ramena kvůli opoře. Zarývala mu nehty do ramen. Vždy skoro vyklouzl, než se opět rychle vrátil do horké svatyně, kterým bylo její tělo. Každý její sten ho poháněl dál. S každým pohybem se méně a méně ovládal, než nezůstalo z jeho sebeovládání nic, než vzpomínka. Tvrdě ji chytil za zadek a Leilani si potěšeně uvědomila, že tam bude mít modřiny. Cítila, že to nepotrvá dlouho a propadne se do dalšího orgasmu pokud bude její milenec pokračovat ve svém úchvatně zběsilém tempu. Paty mu zarývala do beder, čímž ho jen poháněla dál.

„Lásko,“ zašeptal zadýchaně do jejích vlasů, když ucítil, jak se kolem něj chvějí stěny její kundičky. To jedno slovo stačilo, aby se s výkřikem propadla přes tu šílenou hranu do dalšího silného orgasmu. Její tělo ho v sobě několikrát sevřelo, což mu stačilo. S hrdelním zavrčením naposledy přirazil a ona ucítila, jak se v ní několikrát zacukal. Cítila, jak na stěny její kundičky dopadlo jeho sperma. To samo o sobě dokázalo o něco prodloužit její orgasmus. Nic takového nikdy nezažila. Bylo to drsné, úžasné a ohromující.

 

Když se jim konečně zpomalil tep natolik, aby byli schopni vnímat realitu, tak mu věnovala líný úsměv kočky, která paničce sežrala kanárka.

„Drž se,“ poručil jí, než ji s rukama pod zadkem zvedl a odnášel ji do své ložnice, kde ji velice opatrně uložil. Když z ní konečně vyklouzl tak nespokojeně zakňourala, čímž si do něj vysloužila hrdelní smích. Lehl si vedle ní a přitiskl si ji k sobě.

 

Konečně bylo vše tak, jak to mělo vždycky být. Nebylo to sice za ideálních podmínek, ale život nebyl nikdy tak úplně ideální.

„Chci se vedle tebe probouzet každé ráno a každý večer s tebou usínat,“ prozradila mu opatrně. V odpověď si ji jen pevněji přitiskl k rozložitému tělu.

„Teď už bych ti ani nedal na výběr,“ ujistil ji sebejistě. Spokojeně se nad jeho skoro arogantním prohlášením usmála. V hlavě měl spoustu myšlenek, ale žádné z nich nevěnoval skutečnou pozornost. Jediné, co bylo důležité, byla žena ležící vedle něj. Miloval ji a na tom jediném doopravdy záleželo.