Ten výjev byl celý tak strašně povědomý: klenby ohýbající se jí nad hlavou, téměř se zlověstným odhodláním, svíce ozařující zšeřelé prostory s třepotavými stíny, stále intenzívní aroma hřebíčkového a vrbového kouře vznášející se kolem ní.

 

Byla zpět v učebně lektvarů. Válka skončila, Bradavice byli s láskou a dřinou znovu vybudovány díky magii a ona se vrátila, aby dokončila, co začala v osmém ročníku před tím vším. Dodělání jejího vzdělání byla formalita – několik týdnů opakování a testů – ale stále ještě měla lekce, které navštěvovala a soukromý učitel na Mimořádné Lektvary, byl jedním z nich.

 

Místnost a známé prožitky nebyly pro Hermionu toho odpoledne tou jedinou povědomou věcí. Její učitel ji většinou nechal, aby dělala, co umí a nyní stál za ní mimo dosah jejího zorného pole, avšak ona ho vnímala; jeho neúprosná přítomnost byla silná a skutečná, dokonce i teď.

 

Ten příšerný okamžik před všemi těmi měsíci, kdy věřila, že byla svědkem jeho smrti, ji posunulo nad rámec slov nebo rozhodnutí. A pak byl přitáhnut zpět do života, a proti pravděpodobnosti se z toho radovala více, než očekávala. Avšak nyní, zpět v jeho třídě, ty roky byly pryč; on stále měl své sžíravé komentáře a rázná zamítnutí, stále shazoval její snahu a nyní byla napjatá, když se k ní blížily odhodlané kroky. Hermiona nechala hlavu skloněnou a soustředila se na svůj kotlík. Moc dobře věděla, že to Severusi Snapeovi poleze na nervy.

 

Kroky se zastavily přímo za ní; mohla cítit vůni omamného koření, kterým byl načichlý jeho černý hábit. Strnule hleděla na svůj lektvar, který začal bublat o něco více, než to bylo požadováno. Ten hlas, hluboký a zvučný, promluvil přes její rameno, blíže než předpokládala a rezonoval ve vzduchu mezi nimi.

„Opatrně, slečno Grangerová, vaše směs vypadá poněkud čile. My přece nechceme žádné… unáhlené exploze, že ne?“

„Ne, pane.“ Pomalu míchala, přejíc si aby se směs usadila.

„Tak je to lepší. Máte klidnou a sebejistou ruku. Je vždy lepší stavět věci postupně, avšak pevně.“

„Zcela souhlasím, pane.“

 

Hermiona soustředěně hleděla do svého kotlíku, snažíc se podmanit si tik v koutku úst. Byl to od něj podivně jiný přístup, ale rozhodně proti němu nic nenamítala. Byla to snad záměrná narážka? V tichu učebny lektvarů, kde byly ke konverzaci pouze dvě osoby, si to začala užívat. Jeho hábit jí přejel po rukách, když se pohnul, aby si stoupl k jejímu boku. Pohlédl dolů s rukama založenýma za zády a přeměřoval si ingredience, které měla stanovené.

„Přidala jste již hadí šupiny?“

„Ne, pane, právě jsem si je tu připravila. Nejdříve se ujišťuji, zda mám vše připravené na svém místě. Znám důležitost náležité přípravy, před konečným přidáním.“

 

Bylo tam ticho. Hodila pohledem po jeho očích. Zaznamenala snad v té hluboké černi zajiskření? Odkašlala si, aby ten okamžik zakryla, ale taky aby si tím dodala odvahu a vzhlédla.

„Opravdu, slečno Grangerová?“

„Ano, pane.“

„A co by se mělo udělat, aby věci šli…hladce?“

„No to záleží na lektvaru, nejdříve je potřeba mít správný poměr přísad. Nemůžete dát dohromady věci, které by jedna s druhou mohli špatně reagovat. Přísady musí být velice vyvážené.“

 

Obočí mu vyletělo vysoko. Uvědomila si, že se jí líbilo, když to udělal. Znovu promluvil s hlasem plným medu, který si razil cestu k ní dolů. „Ale někdy se přísady mohou vznítit již při prvním spojení, a až pak se správně usadí a spojí.“

„To je pravda. Někdo by řekl, že to jsou ty nejefektivnější směsi.“

„Samozřejmě. Nejefektivnější.“ Byla si jistá, že si všimla nejnepatrnějšího úsměvu. „Co dalšího je potřeba?“

„Před vařením musí oheň vždy hořet středním plamenem.“

„Plamenem, který působí okamžik?“

„Tak by to bylo nejlepší.“

„Potřebuje oheň přiživovat?“

„Ach ano. Postrkovat a popichovat rozhodně, aby se udržel hořící.“ Opravdu si právě olízla rty? Nezajímalo ji to. Všiml si toho?

 

Jeho oči se rychle přesunuly přes její tvář, než se vrátily, aby hleděly do jejích. Promluvil znovu, nyní jemně, dodávajíc tak svým slovům tajemství mezi nimi.

„Řekněte, jaké hůlky jsou nejvhodnější při přípravě lektvarů?“

Srdce jí tlouklo směšně rychle, avšak poskytovalo jí to vzrušení a suverénnost. Úmyslně promluvila, vychutnávajíc si ten tep mezi nimi.

„Říká se, že dlouhé hůlky jsou nejlepší…ale kromě toho musí mít i široký průměr.“ Její hruď se zvedala, když se natahovala po vzduchu, ale ona nedokázala s tou konverzací přestat. Slova jí přicházela na jazyk s koketním škádlením dřív, než se dokázala zastavit. Snape vypadal, že z jejího humoru příliš nadšený není.

„A co je jejich nevýhodou?“

„Ach…mohou být neohebné a tvrdé. Ten tip, který nic nedělá, když ho vezmete do ruky.“

„Silná, dlouhá, pevná hůlka, slečno Grangerová? To je ten druh, který preferujete?“

 

Byl směšně blízko. Mohla cítit horkost jeho těla. „Ano, pane.“

„Shledáváte je nejvíce…efektivními?“

„Ano, pane. Nejefektivnějšími.“

„A máte přístup k tomuto druhu hůlky?“

 

Břicho jí poskočilo, zatímco ji držel přikovanou svýma očima. Ztěžka polkla, ale odpověděla přímo. „Ne tak často, jak bych ráda, pane.“

„A co byste dělala s takovou hůlkou, kdybyste ji získala?“

 

Hermiona se odvážila udělat krok k němu. Její pravé stehno se dotýkalo jeho nohy. „Použila bych ji nejdříve velice jemně a opatrně. Jemně bych z ní vymámila lektvar a ještě ji dráždila. Měl byste lehce přejet přes její povrch, přičemž věnovat zvláštní pozornost tomu, jak reaguje.“

„A mohla by hůlka být dána přímo do lektvaru?“

„Pokud je vše připravené, tak je to často nezbytné, ale opět to musí být nejdříve uděláno jemně se starostlivou pozorností věnovanou tomu, jak lektvar reaguje. Je nutné to ozkoušet.“

„Vyžadují některé recepty odvážnější přístup?“

„Jistě. Někdy je nezbytné hůlku ponořit poněkud energicky.“

„Energicky?“

„Ano, pane.“

„Máte ráda energické ponoření, slečno Grangerová?“

„Příležitostně, pane.“

 

Byl ještě blíž a jeho hlava se k ní skláněla.

„Je tohle taková příležitost, slečno Grangerová?“

„Myslím, že by mohla být, pane profesore.“

 

Jeho rty se setkaly s jejími. Byly jemnější, než si představovala, a taky plnější a on je uměl dobře použít. Přestala je zkoumat a začala si to užívat. Rukama kolem jeho krku si ho k sobě tvrdě přitáhla a plenili ústa toho druhého.

 

Odtrhl své rty od jejích, zanechávajíc je pohmožděné a naběhlé, jen aby přejel rty dolů po jejím obnaženém krku, posévajíc její kůži tvrdými, hladovými polibky.

„Jistě,“ zamumlal mezi polibky,“obvykle je nejlepší vzít věci pěkně pomalu, na druhé straně je však možné tím věci i zkazit.“

„Obvykle…“ zasténala,“ale ne vždycky.“

„Teď ne?“ otázal se s prsty již rozepínajícími knoflíčky její košile.

„Rozhodně ne teď,“ potvrdila, stahujíc mu hábit z ramen a pokládajíc mu ruce na rozkrok. Zatímco pokračoval v rozepínání její košile, tak ona soustředěně třela tu impozantní bouli skrývající se v jeho kalhotách.

„U Merlina, proklatě!“ zasyčel. „Jsi tak dobrá, čarodějko!“

„Věc se má tak – pane,“ začala nyní rozepínat knoflíky, které ho před ní skrývaly. „Že pokud byste mi tohle ráno řekl, že budeme dělat tohle, tak bych to přešla, i když v šoku.“

„Jen teď nepřestávej.“ Strhl z ní sukni, sundal jí ramínka její podprsenky a ústa položil se slastným zavrčením na její ňadra.

 

Severus si tvrdě vzal do úst její bradavku a obtočil ji jazykem, než jí začal popotahovat a lehce drtit mezi svými zuby. Z Hermiony se vydral potěšený smích, což ji na chvíli vyrušilo od jejího poslání, které mělo za účel ho osvobodit.

„U Merlina, ty jsi výborná,“ zamumlal, přejíždějíc přes jednu její bradavku rukou, když se vrátil, aby sál tu druhou. Hermioně se mezitím podařilo dosáhnout svého cíle a našla ten nejsilnější, nejdelší a nejtvrdší exemplář, který s sebou cukal jejím směrem.

„Přesně, jak jsme prodiskutovali,“ ušklíbla se. „Perfektní.“ Začala rukou tvrdě pohybovat po jeho klacku, navlhčujíc ho dokola stále odkapávající tekutinou z jeho špičky.

„My jsme nediskutovali – sladká, Circe,“ zavrčel. „Jak to - sakra, ženo – chyť to…hmmm…“

„Hůlku, pane?“

„Ano! Ano!“ Odtáhl se od jejích ňader a stál s očima zavřenýma, ústy otevřenými, zaměřujíc se výhradně jen na úžasné pocity, které doslova tahala z jeho nádherně naběhlého penisu.

„Ach, myslím, že to držím opravdu dobře, pane.“ Pokračovala v pohybu rukou nahoru a dolů a jednou pěkně až k jeho kořenu, pak zamířila zpět, aby mohla zmáčknout a jemně pohladit jeho žalud.

 

Snape ztěžka polknul a sevřel jí zápěstí, odtahujíc tak její ruku stranou.

„Dost!“ chytil ji za boky, za což sklidil výkřik očekávání a položil ji na stůl, odkud mávnutím ruky odstranil kotlík, nářadí i přísady.

 

Vzal její sukni, vyhrnul jí ji k pasu a roztáhl jí nohy od sebe, okamžik si vychutnával její krajkové spodní prádlo, než jí ho jedním plynulým pohybem stáhnul.

 

Naklonil se nad ni. Bohové, má nádherné lícní kosti. Najednou byla zamilovaná do jeho lícních kostí. Proč si toho předtím nevšimla? Ale pak ukazováček zaplavil její vlhkou jeskyňku a lícní kosti se najednou staly poněkud méně důležitými.

„Sakra!“ vykřikla, zaklonila hlavu a prohnula se, když se skrze ni přelila slast. Dotkl se totiž jejího poštěváčku s dokonalou péčí, přesností a drsnou jemností.

„Teď, slečno Grangerová,“ zavrněl a pokračoval v tření a škádlení toho pulzujícího kousku těla, urychlujíc tak neustále mumlané steny a kňučení o tom, že ho chce. „Co bylo to, co jste říkala o vyladění a jemném testování věcí, s kterými začínáme?“

 

Zasténala, ženoucí se k němu dopředu, avšak on se jí hbitě vyhnul a odstranil svůj prst. Jeho ruka se přesunula k jeho vzrušenému mužství, kde ji posunul nahoru a dolů a připravil se tak.

„Ne, teď! Prosím – prostě – mě ojeď!“

„Rázné zasunutí, slečno Grangerová?“

„To nejráznější zasrané zasunutí ze všech, pane!“

„Velice dobře.“

 

A tak se do ní rázně zasunul.

 

Hermioniny oči se rázně otevřely, když byla vtlačena na desku stolu silou jeho průniku. Svíral její boky, táhnul ji zpátky, a pak se v ní okamžitě znovu pohřbil až po kořen. A znovu. Dovnitř a ven, přirážejíc do ní a šukajíc ji s takovou intenzitou, že její orgasmus byl brzy na spadnutí.

 

Každý posun vpřed byl doprovázen tichým zasténáním jejího učitele, které bylo tak hluboké a zvučné jako jeho hlas. Její orgasmus se řítil neodvratně kupředu stejně, jako jeho neúnavně pracující pták.

„Je tohle – rázné – dost?“

 

Další zásun. A ona se udělala.

 

„Ano!“ slast jí řádila v těle až od palců u nohou a přelévala se s takovou silou, že naprosto ztratila pojem o místě. Ale někde uprostřed svého úchvatného úžasu si všimla výrazu na Severusově tváři. Ústa měl otevřená, oči pevně semknuté a burácivě sténal. Dolehlo to na něj více, než předtím, naplnil ji svým semenem, které z něj triumfálně stříkalo a bylo poháněné napětím jejího orgasmu.

„Ach sakra, ach sakra, ach sakra,“ oddechovala ztěžka, pomalu se dávajíc dohromady. Zírala na strop a opět si nejasně vybavovala, kde vlastně je a přesně si uvědomovala, co se tu přihodilo.

„Zcela přesně,“ odvětil stále ještě v ní, skloněný nad ní, jako kdyby měl nutkavou potřebu jejích prsou.

 

Pomaličku z ní vyklouznul, otočil se a upravoval si oblečení. Hermiona se opatrně vytáhla do sedu a natáhla se pro sukni. Panovalo tam ticho.

„To bylo…“ Nebyla si zcela jistá, co říct. Litoval toho? Copak s ní už nikdy nepromluví?

 

Snape se k ní otočil s nehybnou tváří a přísně sevřenými rty. Otřásla se.

„Ohromné,“ dořekl a přešel k ní, vzal její hlavu do dlaní a políbil ji.

 

Skoro se rozbrečela úlevou a rozkoší, ale místo toho raději sáhla po úsměvu. „Doufala jsem, že to řeknete.“

„Jsem rád, že souhlasíte,“ usmál se. Vypadal tak strašně jinak, když se usmíval. „Po tom všem jsi byla jediná, která řekla, že ty nejzápalnější kombinace si často sednou až po tom, co se spojí.“

„To bylo to, co jsme dělali…spojili se?“

„To je jedno slovo pro to používané,“ samolibě se usmál.

 

Sjela ze stolu a následovala ho, přejíždějíc rukama po hebké černé látce jeho košile. „V tom případě bych se ráda – spojila – znovu. Kdy byste mohl?“

 

Arogantně pozvedl obočí. Předpokládala, že ji nechá čekat několik dní.

„Myslím, že…okamžitě by ve skutečnosti mohl být opravdu vhodný čas.“

 

A vzal ji za ruku, rychle ji zatahujíc do svých soukromých pokojů, kde za nimi zavřel dveře.