Záhadný muž 7
7.kapitola
Sešla na večeři. A byly to mušle.
Hermiona i Lucius se odmítali jeden na druhého byť jen podívat. Nezáleželo na tom. Hook udržoval monolog, i když čas od času na jednoho či druhého mrknul s pobaveným úsměvem na tváři.
Po večeři si doutník zapálil jen Hook.
I navzdory štiplavému aroma a navzdory své hádce s Luciusem si Hermiona uvědomila, že jsou její oči neodvratitelně přitahovány k pirátovi. Mluvil s tak fascinující vášní o svých výstředních kouscích v jižních mořích. O tom, jak plenil vzdálené přístavy, které vyžadovaly nebezpečnou a vysoce komplikovanou taktiku úniku. Mluvil o nocích na moři, kdy vítr řádil tak zběsile a loď se kymácela tak mocně, že si všichni byli jisti tím, že se potopí a jediná dostatečně odvážná osoba, která byla ochotná vylézt do ráhnoví a uvázat plachtu, byl jen samotný kapitán. Viděla ho ve své představivosti. Divoce vlající vlasy, ledový déšť bičující jeho nádhernou tvář, hrdlo zhrublé od pokřikování rozkazů z vršku stěžně na ty méně statečné, než byl on sám.
Jak mluvil, tak mu oči zabloudily někam do dálek a zalil ho výraz mírumilovného klidu, a to i přesto, že popisoval momenty obrovského nebezpečí. Hermiona se usmála. Věděla, že tenhle muž nepatří na souš, ale když už byl tady, tak si ji zcela podmanil. Její hádka z dřívějška byla zapomenuta a ona naslouchala jen oné stuze příběhů, které se před ní rozvíjeli díky tmavovlasému muži před ní.
Délka jeho slov odlétala, jako by se i ona plavila po vzdálených mořích. Zavřel oči. Jeho doutník už dávno vyhasnul.
„Jsi úžasný vypravěč.“ Se stále zavřenýma očima se spokojeně usmál.
„Měl bys to sepsat, Hooku. Vydělat si na tom nějaké peníze,“ protáhl Lucius. Hermiona se na plavovlasého muže podívala dost ošklivým pohledem.
„Peníze – je to vše o čem dokážete přemýšlet?“
Zmateně se zamračil. „Cože? Jen jsem jednoduše poukazoval na to, že mnoha lidem by se ty příběhy líbily.“
„Tak jste to nepodal. Po úchvatném večeru plném Jamesových příběhů, jste to celé zredukoval na prosté peníze! Ale co, nic jiného jsem ani neočekávala.“ Opět podrážděná se postavila.
Lucius se taky postavil a přešel k ní dlouhými kroky tak rychle, že udělala krok zpět. Tělo měl ztuhlé, ale jeho slova byla kontrolovaná s lehká, jako vždy. Jeho důstojné rozhořčení na ni působilo nepříjemně.
„Zase jednou jste prokázala, jak málo mi rozumíte, slečno Grangerová. Upřímně už to začíná být poněkud únavné. Je pozdě. Takže pokud už nedokážete najít nic příjemného, co byste řekla, tak byste asi měla jít do postele.“
Tvrdě hleděla do jeho šedých očí a pro jednou nebyla schopna slova. Něco uvnitř ní bolelo tak moc, že cítila, jak jí v očích štípou slzy.
„Dobře. Chápu. Dobrou noc, Jamesi. Děkuji za společnost i tvé příběhy. Já...uvidíme se ráno.“ A s tím odspěchala z místnosti.
Lucius okamžik ztuhle stál a hleděl za ní. Pak s ostrým nádechem přešel ke karafám.
„Na dva lidi, kteří si jsou údajně lhostejní, tak jste vy dva velmi zábavným představením,“ smál se Hook.
„Nechápu, co to do ní v poslední době vjelo. K zbláznění mě rozčiluje. Je tak…“
„...akorát zralá na proklatě dobré přefiknutí,“ dokončil za něj Hook se samolibým úsměvem. Lucius se zašklebil. „A ona si myslí, že to já vše redukuji na banálnosti?“
„Tak či tak, je to pravda. Jsi si stále ještě jistý, že jí nehodláš prokázat tu laskavost?“
Lucius si prolil hrdlem panáka whisky. „Ano. Dobrou noc, Hooku. Odcházím. Ráno tu nebudu – obchody volají. Někdo tady totiž musí vydělávat.“
Hook k němu pozvedl sklenku. „Dobrou noc, Malfoyi. Děkuji ti za ten tak fascinující večer,“ usmál se samolibě. Lucius mu to neoplatil a prostě jen přikývnul, než opustil místnost.
-xxoOoxx-
Byla snad Hermiona překvapená, že brečí? Jak spěchala do schodů, tak byla opět tak vytočená Luciusem, že si toho ani nevšimla. Až když byla ve svém pokoji, tvrdě za sebou práskla dveřmi a padla na postel. Až tehdy si uvědomila, že má mokrou tvář a štípou jí oči. Posadila se zahanbená vlastní reakcí a svou povahou.
Když sahala po kapesníčku, tak se ozvalo velmi jemné zaklepání na její dveře. S hlasitým odfrknutím se zvedla. Nejspíše to byl jeden z domácích skřítků, který jí přinesl balenou vodu; obvykle si sebou nějakou brala.
Hermiona otevřela dveře. Venku stál James Hook s rukou opřenou vysoko o dveřní rám, rty lehce zvlněnými, avšak s obočím svraštěným starostí.
„Hermiono. Odešla jsi tak rychle. Měl jsem o tebe starost.“
„Jsem v pořádku. Díky.“ Snažila se dát dohromady.
„Brečela jsi.“
„Ne. Jen jsem…“
„Přede mnou to nemusíš tajit, má drahá. Vidím mnohem víc, než si uvědomuješ.“
„Jamesi, opravdu jsem jen…“
„Myslím, že nějaká ta společnost ti jenom prospěje.“ Nedíval se nikam jinam, než na ni. „Smím vstoupit?“
„Sem?“
„Ano.“
Káravě si založila ruce. „Měla jsem za to, že gentlemani nepovažovali za možné se jen tak pozvat do pokoje dam.“
„Jen tehdy, pokud je ta dáma jasně potřebuje.“
„A co přesně potřebuji, Kapitáne?“
Usmál se s očima stále upřenýma na ni. „Pokud mě necháš vstoupit...tak ti to řeknu.“
Povzdechla si. Byl více než dostatečně oblečen ve své vestě a bílé košili, ale ona si ani tak nedokázala pomoci, aby své oči neupírala na ten ždibec odhalené kůže za jeho límcem, který jí jen a pouze připomínal to, co viděla dřívěji toho dne v tanečním sále. Mysl měla vzrušenou stejně, jako tělo. Něco s tím musí udělat.
Otevřela dveře dokořán a ukročila stranou. Pak je za nimi pevně zavřela.
„Překrásný pokoj. A hodně velká postel. To vše pro jednoho? Musíš být osamělá.“
Zazubila se nad jeho bezostyšným flirtováním. „Jsi ďábel.“
„Díky.“
„A hlavolam.“ Posadila se na postel a nic nenamítala, když se usadil na místo vedle ní.
„Jak to myslíš?“
„Příběhy, co jsi vyprávěl dříve, způsob jakým se ke mně chováš, i způsob, jak se mnou mluvíš...to se prostě neshoduje s tím lumpem s ledovým srdcem.“
„Naučil jsem se, že malé paradoxy v životě, dělají věci mnohem podnětnější.“
Zasmála se. „Souhlasím.“
„Ani ty nejsi o nic méně záhadou, Hermiono.“ Nedokázala s ním nesouhlasit.
„Připomínáš mi dívku, kterou jsem kdysi znával...vlastně spíš dítě,“ pokračoval. Hermiona na něj opatrně pohlédla.
„Vyprávěj mi o ní.“
Hook se otočil od ní, oči se mu přimhouřily, jako by si vybavoval něco opravdu hodně vzdáleného.
„Byla fascinující dítě...pozoruhodné ve svém důvtipu a inteligenci a žízni po...dobrodružství. Vyprávěla ty nejúžasnější příběhy. Jak by někdo mohl neobdivovat někoho, kdo dokáže utkat tak chytlavé a vzrušující příběhy, že se cítíte, jako byste na těch místech byli a to do nejmenšího detailu?“
Hermiona se usmála. Úplně se stejně se ona cítila s ním. Věděla o kom to mluví, ale i tak ho pobídla, chtěla slyšet jeho myšlenky.
„Kolik jí bylo?“
„Nemůžu si tím být tak docela jist... jedenáct, dvanáct...na hranici svého uvěznění.“
„Jak to myslíš? Držel jsi ji snad jako vězně?“
„Vlastně ano, když o tom tak přemýšlím, i když jen na krátkou chvíli. To jsem však neměl na mysli. Ne. To čas mířil k tomu, aby ji držel jako svého vězně. Tak jako to dělá nám všem. Jsme svobodní jen po těch prvních pár let života – svobodní od mravních přesvědčení, o které se staréme a...odpovědnosti. A pak ve třinácti nebo někdy tehdy přijde Čas se svými okovy a pouty, kterými si nás podmaní a vtáhne do své vězeňské cely, kde na nás dohlíží a my se musíme pokoušet tančit tak, jak píská, zatímco na ty okovy, kterými nás svázal nakládá další a další závaží.“
„Jamesi...“
„Je to překrásný čas...to zlaté období, než se dětské tělo změní. Nikdy se necítítš víc naživu, víc...nesmrtelný.“ Náhle na ni pohlédnul. „Umíš zpívat, Hermiono?“
Zasmála se. Zmatená a zahanbená jeho otázkou. „Trošku. Vlastně jen ve sprše.“
„Na děvče v té době dopadnou zcela jiné problémy, ale pro chlapce je změna nejzvláštnější a nejvíce odhalující změna jeho hlasu. Zpívával jsem. Jako chlapec. Byl jsem považován za velice dobrého. Má matka si přála, abych zpíval v královské kapli v paláci St. James, ale můj otec neměl čas na takovéhle estetické lehkovážnosti, jak to nazýval.“
Ačkoliv seděl přímo vedle ní, tak v ten okamžik měla Hermiona pocit, že je stěží dosažitelný; oči měl zamlžené zmařenou minulostí. Paradox.
„Je takové období ohledně chlapcova hlasu, těsně před tou změnou, kdy je nejvíce okouzlující a skoro až nadpřirozený. Ta nejzvláštnější věc je ta, jak ve stejnou chvíli je prakticky i nejkřehčí a hrozí, že se zlomí navždy. Pohrává si s chlapcem, láme se a přeskakujekdyž si zrovna vybere, že bude znít...ach! Je to jako zvuk samotných andělů. Možná ten chlapec je sám andělem seslaným z nebe, kterému je dovoleno prohánět se bláznivě a bez omezení na zemi během těch několika posledních skvělých okamžiků, než i jeho sváže Čas. Nadpozemská nádhera a křehkost zachycená v jediném okamžiku. A pak je to pryč.“
„Co se stane dívce?“ Znala ten příběh tak dobře, ale byla zvědavá na jeho vyprávění.
„Pozval jsem ji, aby se ke mně přidala na moři. Nebylo to myšleno upřímně nebo jsem si to alespoň myslel. Jednoduše jsem si přál ji využít k tomu, abych dostal... jeho. Jenže... kdyby řekla ano... věřím, že by byla dobrou pirátkou. A my bychom si mohli užívat její příběhy. Mé posádce se líbila... jí se zas líbili oni, tedy někteří z nich... Smee... každý má rád pana Smee. Ale... starali bychom se o ni a ona zase o nás. Vím to.“ Jeho oči hleděly skrz Hermionu a jeho hlas byl bolestně tesklivý. Hermiona cítila, jak se to dotklo její duše. Byl tak strašně sám. Sám se svou inteligencí, zklamáním a frustrací. „A když by nastal ten správný čas, tak vím, že by se stala kráskou... stejně jako ty... máš ta samá ústa... Hermiono. Mám dobrou paměť. Ale, žel bohu, tak jako vždy... si vybrala jeho.“
„Petera?“
Zašklebil se.
„Jeho hlas se nikdy nezměnil.“
„Ne.“
„A to je důvod proč ho nenávidím.“
„Nenávidím ho proto, že je to arogantní malý nevychovanec se špinavýma nohama, špinavými prsty a všechna ta špinavá, malá tajemství na ostrově jsou mu k dispozici.“
„A měl i ji.“
„Ano. Ne, že by to byla specificky ona, co jsem chtěl, to v žádném případě. Jak už jsem řekl, byla pouhým dítětem, ale... bylo moc pěkné mít nějakého společníka... někoho... a mohla by i vyrůst... a zaručím se za to, že vyjímečně skvěle.“
„Jak se jmenovala?“
„Její jméno?“ Na okamžik se zdálo, že si snad nevzpomene. „Jmenovala se... Wendy.“
„A co se s ní stalo?“
Našpulil rty a bez emocí si vybavil své činy. „Pokusil jsem se ji zabít.“
„To není zrovna způsob, jak u někoho získat oblibu.“
„Delikátnost není zrovna má silná stránka. Ale prohrál jsem. Což je činnost, ve které jsem zdá se velmi schopný. A pak se vrátila tam, odkud přišla. A vyrostla... mimo Panův dosah... i mimo ten můj.“
Bolest v jeho slovech, byla skoro až příliš. Zdálo se, že to vycítil a pohlédl na ni s očima nyní už jasnějšíma. Hermiona mluvila klidně, odháněje tak od něj pryč ty věci. Tak trochu ho podezřívala, že jí za to byl tiše vděčný.
„Já jsem třeba celkem ráda za to, že jsem vyrostla. Mé dětství bylo zajímavé a moje dospívání... rušné.“
„Předpokládám, že máš společnou minulost s Malfoyem, tedy krom toho, že s ním nyní spolupracuješ.“
„Ano.“
„Jde to až do tvého dětství?“
„Ano. Chodila jsem na školu s jeho synem.“
„A bylo to dobré?“
„Škola nebo ten syn?“
„Syn.“
„Ne. Byl odporný.“
„A ty jsi přenesla ty pocity na jeho otce?“
„Ne, Lucius byl zlý svým vlastním způsobem.“
„Ale ne odporný?“
„Není už tak dost špatné být zlý?“
„Já jsem zlý. A přesto tu se mnou vesele sedíš a povídáš si se mnou.“
„Sedávám a ppovídám si s ním. Tedy, bývalo to tak. Poměrně často.“
„Jenže ty si za to spíláš. Snažíš se ze všech sil, aby sis to neužívala.“
„Lucius není dobrý muž. Zabíjel lidi.“
„Stejně tak i já.“
„Ano, ale ty jsi...“
„Jsem co...?
„Nejsi sku...“ zarazila se. „Stvořila jsem tě.“
„Skutečně?“
S pousmáním sklonila havu.
Natáhl se k ní a jeho prsty se v tu chvíli ocitli pod její bradou, takže jí zvedl hlavu. Hbitě se postavila a přešla k oknu. Jeho slova ji následovala.
„Proč sama sobě odpíráš potěšení, Hermiono?“
„Neodpírám. Co tím myslíš?“
„Vidím před sebou nádhernou ženu plnou vitality a vášně a přesto to v sobě svazuješ tak pevně, že tě to dusí.“
„Já... ne... já opravdu...“ Slyšela, jak se pomalu vydal jejím směrem.
„Musíš si dovolit žít... toužit...“
„Já ale toužím... sám to víš.“ Otočila se a zalapala po dechu. Byl k ní tak blízko, že mohla vidět každý jednotlivý vous na jeho bradě, cítit jeho jemný horký dech, který mu uniknul. Jeho oči hleděly dolů na ni tak strašně modré, jak jen si je ve své mysli dovedla představit. Viděla v nich všechny své sny, všechny své představy uzavřené v nejčistším světle.
„Jak, Hermiono... jak bych to mohl vědět?“
„Protože...“ Pravda v jeho očích byla tak zjevná, že ji mohla klidně i vyslovit. „Toužím po tobě...“
Zvedl svůj hák, aby jí odhrnul pramen vlasů z ramene a dovolil svým očím, aby jeho postup sledovaly.
„Jak je to možné?“
„Nerozumím tomu.“ Skoro zavzlykala. Napětí uvnitř ní zoufale kňouralo kvůli tomu, že jí odpíral svůj dotek. Hruď ji bolela pocitem marnosti a ona se pokoušela si ulevit tím, že zoufale lapala po dechu.
„Sama jsi to řekla... Nejsem skutečný.“ Naklonil se k ní, ale stále se držel na vlásek vzdálenosti od ní.
„Jenže jsi tady.“
„To snad stačí?“ zamumlala tiše u jejího ucha. Jeho vlasy padly přes její tvář, jako to nejjemnější pokušení. Voněl tou samou sladce vanilkovou vůní, která ji uchvátila od prvního okamžiku. Tenhle muž mohl být přesně tím, čím by chtěla aby byl. Mužem. S ním a teď to bylo tak strašně snadné. Tak snadné a správné.
„Ano.“
„Já se ale musím vrátit zpět. To sama víš.“
Ruce jí vylétly vzhůru, hledaly, ale tak docela se nedotýkaly. Přímo před sebou měla jeho košili, dva vrchní knoflíčky rozepnuté, takže bylo vidět tmavé chloupky pod ní, které pokrývaly jeho hrudník. „Nechoď,“ mumlala. „Neopouštěj mě. Snila jsem o tobě... tak strašně dlouho... chtěla jsem tě... chci tě i nyní...“
Balancoval jen na vlas od ní, rty lákavě navlhčené a oči přeskakující po její tváři.
„Ukaž mi to.“
Její rty se dotkly jeho. To bylo vše. Byl to jen lehoučký dotek. James Hook by raději víc, ale bylo to veškeré svolení, které potřeboval. V dalším okamžiku ji pevně chytil za tvář a vrhnul se na zoufale na její ústa. Zabralo jí to jen okamžik, aby se mu poddala. Pátral po jejím souhlasu, po její touze a našel to. Vyšla vstříc doteku jeho pátrajícího jazyka a ochutnala krev, když se jeho zuby zabořily do jejího plného spodního rtu. Líbal ji tak intenzivně, že ohromením zavrávorala a na nohách ji drželo jen jeho pevné sevření na její hlavě. Ruce se jí míhaly kolem boků. Stále byla příliš ohromená vývojem událostí, které nad ní převzali moc.
Nakonec se mu zcela podvolila. Byl Touha. A byl k ní přiveden. A ona ho bude mít.
Dny, měsíce odříkání a zapírání se byly ve vteřině pryč díky muži nad ní. Pokud chce, aby mu to ukázala, tak to udělá, udělá to všechno.
Nakonec ho rukama pevně uchopila za košili a poněkud neobratně zápolila s knoflíčky, aby je rozepnula mezi lapáním po dechu a ukradenými polibky.
„Ano, ano, krásko...tak, tohle je ta cesta... ukaž mi, co vše můžeš být.“
V okamžiku, kdy poslední knoflíček vyklouzl z dírky, tak mu stáhla košili z ramen a strhla mu rukáv přes třpytivý kov jeho háku. „Opatrně...je to ostré.“ Pozvedl rozpačitě obočí.
Hermiona se skoro usmála, než si přitáhla tu třpytivou ocel k sobě, přitiskla se k ní a se smyslnou opatrností, tak jedním dlouhým tahem olízla tupou stranu háku.
„To je ono, děvče.“
Hermiona začala rozepínat vlastní knoflíčky. Hookovy se rozzářily oči, když se mu kousek po kousku odhalovala její bledá pokožka.
„Nemůžeš použít magii, aby ses toho zbavila?“ zamumlal ohromen pohledem, který se nabízel před ním.
„Mohu... ale kde by pak byla ta zábava?“
Zazubil se. „Také pravda.“
Její košile byla brzy pryč. Odhalila růžovočernou saténovou podprsenku, která obklopovala její plná ňadra. Hook na okamžik vypadl z koncentrace; nikdy předtím podprsenku neviděl.
„Páni... jak jen se časy změnily. Jak vidím, tak představivosti toho bylo ponecháno jen málo...ne, že by to tedy bylo na závadu.“
Hermiona se mu natočila, částečně si stáhla ramínka podprsenky – byla zvyklá na milence, kteří hbitě rozeply podprsenkové zapínání. Na okamžik zapomněla, že tenhle konkrétní milenec má jen jednu ruku.
Hook užasle zíral na zapínání, ale nidky nebyl ten, co by se vzdával; neohrabaně přejel přes kovovou sponu. Hermioně padla hlava vzad, jak byla bez sebe očekáváním, což způsobilo, že bylo jeho snažení ještě více mařeno bohatými prameny vlasů, které mu spadly přes prsty.
„Do pekla s tím!“
Jedním říznutím a prásknutím Hermiona ucítila, jak je osvobozena od podprsenky. Ta spadla na zem. Prostě ji hákem čistě rozřízl.
Po krátkém potěšeném zasmání se napjala, nedovolila si se otočit. Cítila, jak se muž za ní pohnul. Tichými kroky naplněnými nebezpečnou erotikou ji obešel, aby se zastavil před ní. Očima prodléval krátce na její tváři, než je sklopil a v jeho zorném poli se přímo před ním objevila její nahá ňadra.
Spokojeně se mu zvedlo obočí a ona uslyšela, jak si jemně povzdechl.
„Teď je tu zázrak.“
S téměř zbožnou úctou zvednul pomalu ruku a něžně zakryl její pravé ňadro. Cítil, jak bylo pevné a plné a plné očekávání v jeho dlani. Palcem přejel po bradavce, čímž způsobil, že pod jeho dotekem okamžitě ztvrdla a zahrotila se. Hermiona zvedla ruce a přejela palci po jemných vlasech na jeho spáncích a přitáhla si ho k polibku. V porovnání s předešlým polibkem, byl tenhle sladký a něžný. A pak mu navedla hlavu dolů, a když jeho pátravá ústa našla její zahrocenou bradavku, tak si pro své dobro zakázala veškeré pochyby.
Pokud měl James Hook slabost ohledně žen, tak to byl právě pocit tvrdnoucí bradavky tančící na jeho jazyku. Dokázal by na tom ňadru setrvat věky. Útěcha podajného těla a tvrdý hrbolek toužící po jeho rtech a jazyku...když vše ostatní v životě selhalo, a ono se to nakonec stalo vždycky, tak se vždy mohl vrátit k potěše pečující ženy.
„Víc... tvrději...“ Napínal uši, aby zachytil její slova. Hook se přesunul k druhému ňadru a vášnivě se vrhl na svůj úkol – tahal, sál a chytal ten hrbolek a příležitostně mu věnoval i sotré ďobnutí zuby. „Ano!“ Její touha ho překvapila, čímž mu připomněla jeho vlastní. Jeho rozkrok úpěl. Byl stále pevně omezený v kalhotách a rukou instinktivně sjel dolů, aby se uvolnil.
Ucítil tam však jiné ruce. Hermiona ho zoufale chtěla vidět, a tak se z ničehonic odtáhla, aby se mohla soustředit na rozvázání tkanic, které ho před ní skrývaly. Její náhlé odtažení způsobilo ztrátu její úchvatné bradavky, terá mu díky tomu pohybu vyklouzla z úst.
Okamžitý smutek z té ztráty však nicméně byl ihned odsunut stranou, když velký a pevný vyskočil z kalhot. Konečně byl svobodný.
Hermiona pohléla dolů a její ústa se okamžitě zformovala do širokého, potěšeného úsměvu. Nebyla to jen velikost jeho háku, která byla impozantní. Pohlédla zpátky na něj, škádlivě a smyslně mu zašeptala: „Tak teď je tu zázrak.“
Objaly ho teplé ruce, které přejížděly po jeho pevné délce a jemně přebíhaly přes jeho žalud. Hook chrčivě zasténal. Nedokázal si vybavit žádnou ženu, která by byla tak bezprostřední. Možná má přece jen ten čas, co uběhl, své výhody.
Hermiona pokračovala v tření a přejíždění po jeho mužství. Nyní se na její dlaň nezastavitelně řinula vlhkost, ale ona ji jen použila k tomu, aby ulehčila její postup nahoru a dolů, nehoru a dolů. Jeho dech byl zběsile rychlý v jejích vlasech, jelikož spočívala hlavou na jeho krku. „Zatraceně ženská! Jsi neskutečná.“
„Chtěl jsi, abych ti to ukázala. Věříš mi?“
„Ano, ano! Jsi neuvěřitelná. Udělám cokoliv, udělám pro tebe cokoliv... řekni mi, řekni mi co, Hermiono... řekni mi, co chceš.“
Po zádech padla na postel, ruce natáhla do hedvábného povlečení kolem sebe a lákavě roztáhla nohy.
„Chci, abys mě ošukal.“
I navzdory zuřivé erekci, která diktovala kažý jeho pohyb se Hook na okamžik zarazil.
„Tak tohle není zrovna slovo, které by někdo slýchal často od dámy.“
Hermiona zasténala, zvedla záda z postele, čímž mu nabídla svá ňadra.
„Pak tedy možná nejsem dáma.“
„Ale ano, má drahá, zcela jistě jsi dáma.“
„Šokuji tě?“
Vlezl si na postel a klečel nad ní, vlasy mu visely dolů a opět ji škádlily na bradavkách, toužících po pozornosti. Rozesmál se nad její otázkou.
„Ne. Nic mě nešokuje. Ale jsem... řekněme fascinován a více, než trochu uchvácen.“
Pohledem mu sjela mezi nohy. „To vidím.“
Odvrátil od ní pohled s ústy staženými do zvědavého úsměšku. „Tak... připomeň mi... zapomněl jsem... cože sis to přála, abych udělal?“
Hermiona se zahihňala, než si přitáhla koleno, aby šťouchla do žaludu jeho nalitého penisu.
„Chci, abys mě... ošukal.“
„Promiň... nějak jsem to nezaslechl... ještě jednou?“
„Ošukej mě.“
Samolibě se usmál. „Ještě jednou.“
„Ošukej mě, Jamesi... zcela a pořádně hluboko mě ošukej. Ošukej mě tak tvrdě, že část z tebe navždy zůstane ve mně.“
„Tak tohle je nabídka, kterou gentleman nemůže odmítnout.“
Stáhl ji po posteli níž. Pomalu jí stahoval džíny, ty džíny, které ho uchvátily od prvního okamžiku, co ji prvně spatřil, dolů, a pa pryč z jejích nohou a nakonec rychlým a dobře mířeným říznutím háku, byly její kalhotky rozříznuty a odhozeny stranou. Ležela před ním nahá a připravená.
S pohledem plným zbožňování upřeným na to, co ho přivítalo se Hook posunul zpět na postel a přitáhnul si jednu její nohu kolem své hrudi, nasměroval se přímo do její čekající dírky a přirazil.
Hermiona se s otevřenými ústy prohnula v zádech. Natáhla do sebe lok vzduchu, zatímc o oči se jí protočily dozadu do hlavy.
„Ó můj bože!“
„Tak nějak,“ zabručel Hook. Přirazil do ní ještě hlouběji a během toho procesu mu unikl hrdelní sten čisté nevázanosti.
Zatímco ji jeho pták naplňoval tak, jako žádný jiný předtím, tak se Hermiona udiveně usmála, přidržela si u sebe jeho hlavu a tvrdě se zahleděla do těch neobyčejných očí. „Jsi skutečný.“
„Pochybovala jsi o tom?“
Dokázala jen přikývnout, pod víčky se jí hromadily štiplavé slzy. Začal z ní vyklouzávat tak pomalu, že ji to hypnotizovalo. A pak byl najednou se zavrčením zpět a ona nadskočila na posteli.
„Pochybuješ o tomhle?“
„Ne.“
Prudce z ní vyklouzl, a pak se opět zabořil hluboko do ní. „O tomhle?“
„Ne.“
A pak znovu.
„A co tohle?“
„Ne.“
S neúprosným ujišťováním ji šukal. Hookův pták do ní zajížděl tvrdě a rychle. Nikdy nezpomaloval, čímž jen potvrzoval skutečnost své existence s každým přírazem. Ani v průběhu svého ujišťujícího přirážení nezapomínl na její slast. S hákem zabodnutým do postele vedle ní, aby měl oporu se druhou rukou vklínil mezi její nohy, hbitě se přesunul z jejích zastřižených chloupků až k jejímu roztouženému tělu, kde našel to perfektní místečko. Nejdříve ji něžně třel, zatímco se pohyboval v ní. Hlavou házela ze strany na stranu a dýchání měla trhané.
„U všech bogů! Jsi pořádně mokrá a těsná, děvče!“
V chtíčem nasáklých kouscích její mysli si Hermiona byla vědoma, že ještě nikdy v životě nebyla nazvána děvčetem. Vzrušilo ji to ještě víc. Radostně zasténala a sevřela se kolem něj.
„Opatrně, ženo! Jestli to ještě uděláš, tak se udělám dřív, než ty – a to by byla ukázka skutečně příšerné formy.“
Hermiona se samolibě usmála – byl skutečně věrný své postavě. Hook zvolnil tempo a koncentroval se na to, aby jejímu poštěváčku přinesl ještě další slast. Zkušenými prsty pracoval rychle, a když se opět očima setkal s jejími, tak její slast ostře vzrostla. S konečným tvrdým přírazem do jejího těla a perfektním potažením za její klitoris, se konečně udělala.
„Jamesi! O, můj bože, Jamesi!“
Když uslyšel nepříčetně zakřičené jeho jméno a ucítil, jak se kolem něj chvělo její tělo, tak se Hook opět zběsile pohyboval, vědom si toho, že vybuchne. Tvrdě jí rukou sevřel rameno a přirážel do ní ještě brutálněji, než předtím.
„Ano, ano! Ty jsi ale dokonalá! Už déle nevydržím... Hermiono... vezmi si to, vezmi si mě...“
Vybuchnul do ní s hrdelním výkřikem, zatímco hlava se mu v úžasu zaklonila.
Zhroutil se na ni a jeho vlasy spadly na její obličej. Vztáhla ruku, aby je odhrnula stranou. Její vlastní dech přitom byl rychlý a těžký.
„Svinské, zasrané peklo, Jamesi. Nemůžu tomu uvěřit. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem to udělala.“ Trošičku se nadzvednul a samolibě se usmál. „Pak tedy... to budeme muset dělat do té doby, než tomu uvěříš.“
Rozesmála se, přitáhla si ho k sobě, líně ho hladila po mokrých, horkých zádech a hluboce ho políbila.
Nakonec z ní vyklouznul a převalil se. Hermiona se zvedla z postele a odspěchala do koupelny, kde slyšel několikaminutové šplouchání vody, jak se umývala. Když se vrátila, tak její štíhlé tělo zaplulo zpět k němu. Uvelebila se vedle něj a jednu nohu přehodila přes jeho stehna.
Rukou jí přejížděl nahoru a dolů po paži. „Máš tu nejdokonalejší malou mušličku, na kterou jsem kdy narazil.“
Hermiona se nahlas rozesmála, byl to zvuk upřímného pobavení. Hook se zamračil, zmatený tím, co považoval za ultimátní kompliment. „Má drahá...?“
Všimla si jeho skleslosti, a tak nasadila vážnou tvář. „Omlouvám se... neměla jsem v úmyslu... děkuju... to jen... to slovo.“
Tázavě zvedl obočí. Hermiona se opět zahihňala. „Kundička.“
„Nevíš snad, co jsem tím myslel?“
„Ano. To jen, že tohle slovo se moc nepoužívá... zní poněkud... staromódně.“
„A jaké slovo používáte?“
Zahihňala se. „Je to vážně poněkud trapné.“
„Zkus to.“
„Dobrá... štěrbinka, hmm... hmm, kundička myslím... škvírka, ale to nesnáším... číča...“
„Číča? Většina z vyjmenovaných je mi známá. Na číču jsem zapomněl. To by mě skutečně přinutilo řehtat se.“
Opět se zahihňala. Nyní klouzal po její kůži, zdržel se chvíli na jejích bradavkách, sjel horkou rukou přes její břicho a probíral se upravenými kudrlinami, aby našel objekt jejich diskuze. „Nějaká další?“
„Ehm...“
Vklouzly do ní dva prsty. Zavrtěla se. Sjížděl níž, prsty měl stále uvnitř ní a hbitě jimi pohyboval přes její nejsladší místečko. Zasténala. „Ještě jeden... znáš ho... je to podobné...“
„Řekni to...“
„Není to něco, co říká dáma.“
Jeho ústa se vznášela nad jejím klitorisem, cítila jak ji pokouší jeho dech a cítila jak upravené vousy jeho kníru pokoušejí její šťavnaté pohlaví.
Zabrblala a vyklenula se mu vstříc. Odtáhl se, ale hluboko uvnitř ní opět zkroutil prsty. Tentokrát zavzlykala. „Řekni to.“
„Kunda.“
A jeho ústa byla na ní. Sál ji kolem klitorisu tak tvrdě, šokem zalapala po dechu. Úžasné záchvěvy slasti jí tančily v břiše. Vytáhl z ní prsty jen proto, aby je nahradil jeho jazyk a ona ucítila, jak se jí těmi prsty obratně dobývá do zadečku. „Ach do hajzlu!“
Hook se usmál do její kundičky, zatímco jazykem vychutnával její kouzelnou chuť. Nikdy neslyšel ženu používat tak primitivní a hrubý jazyk, ale její spros´tárny způsobily, že byl pevný jako kámen a myslel si, že exploduje jen z toho, jak na ní hodoval ústy.
S prsty pevně v jejím zadečku, pracoval palcem v závratných kruzích uvnitř její kundičky, zatímco jeho jazyk se soustředil na její poštěváček, který láskyplně škádlil, dokud přes něj nezačal přejíždět dráždivě zlehka.
„Ano, ano, tvrději, Jamesi... víc v mé prdelce... to je skvělé... jsi tak zasraně úžasný...“
Byly nyní všechny ženy takové? Čtyřiceticentové děvky v Havaně byly tak pružné a přizpůsobivé, že mu to vehnalo slzy do očí, ale tahle inteligentní, citlivá, osvícená žena dávala najevo svou vášeň a to zcela syrově a bez potlačování. Dovolila si být podrobena jeho ústy a prsty a dala mu vzrušení a sexuální ukojení, které předcházelo cokoliv, co kdy předtím zažil. Na moderní život by si dokázal zvyknout.
Svíjela se, takže zvednul hák a položil jí ho na břicho v pokusu ji kontrolovat. Dotek chladné oceli přilákal její pozornost a ona údivem zalapala po dechu.
„Prosím... prosím, Jamesi...“
Nyní ji hltal, jeho jazyk, rty i zuby ji oždibovaly tak jemně, že jen podporovaly říznost toho, kým byl. Pevně vzal její klitoris do úst a sál ho tak tvrdě, že kyž ucítila, jak ji do sebe vtahuje, tak se udělala. Hermiona vykřikla. Prsty v jejím zadečku zajely hlouběji, palec uvnitř ní ji sladce laskal a ona byla hotová.
Záda se jí vyklenula vysoko z postele a její skřek silné extáze se mu drsně zabodl do uší. Pokud by zpochybňoval svoji skutečnost po tom, co řekla, tak nyní by pochybovat přestal. Žena se nemůže takhle udělat bez skutečného muže.
Když se upokojila, tak se vytáhl vzhůru, sundal si vázání svého háku a lehl si vedle ní. Hermiona se k němu přitulila, položila si hlavu na jeho hrudník a natáhla se, aby kolem něj obtočila prsty. Nezdála se ani vzdáleně zhrozená kvůli jeho zmrzačenému zápěstí. Otočila hlavu a políbila ho na prso, než zavřela oči. James ji hladil ve vlasech a užíval si jejich neskrývanou bujnost.
„Děkuji,“ zamumlala, zatímco se jí dech zpomaloval, jak odplouvala do spánku.
Zarazil se, mysl mu těkala. Kdy? Kdy naposledy mu někdo řekl děkuji? Nedokázal si na nikoho vzpomenout.
James Hook ležel ještě nějakou dobu vzhůru a zíral na nebesa nad sebou. Navzdory faktu, že už přes tři dny nikoho nezabil, tak byl pozoruhodně spokojený.