Záhadný muž 6
6. kapitola
Malfoy Manor mělo to, co by se v minulosti dalo popsat, jako taneční sál. Byl to ten největší prostor v domě, ačkoliv už po generace nebyl využíván ke svému původnímu účelu. Byl v křídle domu, které Hermiona nikdy nenavštívila. Svůj čas dělila mezi knihovnu, své pokoje, kuchyň a Červený pokoj (a tam byla opravdu jen vzácně od toho incidentu s Luciusem). Avšak toto ráno, den po procházce s Hookem, zatímco hledala nějaký pergamen, tak jí bylo řečeno, aby se podívala do místnosti vedle chodby, kde se nacházel. Když si procházela svůj pokrok, tak byla zastavena ostrým zarachocením.
Za dveřmi tanečního sálu probíhal šermířský souboj. Hlasitý třesk kovu byl občas přerušen výkřikem nebo zavrčením, které se ozvalo z hlubin mužského hrdla.
Hermioně vyskočilo srdce do krku.
Do hajzlu. Mělo ji napadnout, že Hook a Lucius už nejsou nejmladší.
Tělem jí bušila krev a usadila se v ní hrůza z toho, co objeví. Rozrazila tedy dveře a vpadla dovnitř.
Její strach okamžitě vyprchal, ale i tak ten šílený tok krve v jejím těle zůstal a stal se ještě splašenějším.
V obrovském otevřeném prostoru tanečního sálu bylo něco, co vypadalo jako nějaký druh figuríny bez obličeje a z vycpaných pytlů. Mělo to jen hrubou lidskou formu, ale to, co postrádal ve fyziognomii to vynahradilo kouzlo. Zcela jasně to bylo očarované, aby se to hýbalo a v něčem, co byla pravděpodobně hrubá ruka to svíralo šavli. Pohybovalo se to, uhýbalo to a dělalo to výpady proti nepříteli, který mu zcela jasně dokazoval, že je více než důstojným protivníkem.
„Hermiono! Chytila jste mě v klíčovém okamžiku!“ vykřikl nadšeně. „Budeš se chvíli dívat?“
Kapitán James Hook dával falešné náznaky a prudce vyrážel svým mečem proti nepříteli s grácií tanečníka, i když velice mužného tanečníka.
Ačkoliv byla jeho práce s mečem elegantní ukázkou odbornosti, tak to samo o sobě udrželo Hermioninu pozornost pouze na chvíli. Její oči byly více upřeny na to, co Hook měl na sobě nebo spíše na to, co na sobě neměl.
Na nohou měl své vysoké boty, ty boty z ebenově černé kůže, které mu končily nad koleny. Nad nimi byly kalhoty z tmavé kůže. Byly mnohem více neformální, než ty, co obvykle nosil. A to bylo vše.
Jeho košile ležela zmuchlaná stranou na podlaze. A kromě popruhů, které mu držely na místě hák, byl do pasu naprosto nahý.
Hermiona věděla, že zírá. Jak by taky nemohla? Jak se pohyboval, svaly na jeho hrudi a paži se napínaly a vlnily. Nebyly groteskně nápadné, spíše jemné a silné s vyrýsovanými šlachami. Měl perfektní tělo. Samozřejmě, že ano. Vždyť to ona ho stvořila. Kůži v barvě olivového dřeva měl lehce opálenou od pobytu pod horkým sluncem, které pražilo na vody Nezemě.
Hook se stále tvrdě soustředil na svůj souboj. Jeho chodidla se pohybovala a tančila s hbitou grácií, odrážel výpad šavle svého protivníka, zamířil do lepší pozice, rychle se posunul kupředu, než se otočil, aby mohl blokovat s vysoko zdviženou šavlí. Námaha vyústila v perličky potu lesknoucí se na jeho odhalené kůži. Vlasy měl staženy dozadu volnou stuhou a pramínky, které unikly mu vlhce lnuly k jeho rozpálené tváři.
Hermiona byla zhypnotizovaná. Nikdy neviděla tak syrovou, mužnou krásu.
A pak s řevem, který vyšel snad až z hlubin jeho štíhlého břicha, Hook vyrazil kupředu. Jednou, pak podruhé a prorazil skrz protivníkovu obranu a s konečným přívalem síly zabodl svůj meč hluboko do toho, co by bývalo bylo břichem. Figurína okamžitě podlehla, magie z ní unikala a ona se bez života zhroutila. Její meč hlasitě zarachotil na podlaze.
Hook se triumfálně narovnal, zatímco těžce oddechoval rozšířeným chřípím. Hluboce oddechujíc popošel dopředu a nakopl to, co z té věci zbylo, svou vysokou botou.
„Na vycpaný pytel to nebylo špatné. Byl to dobrý souboj. I tak to však byla jen otázka času. Vyhrál jsem. Vždycky vyhraju. Na rozdíl od…“ ušklíbl se, když vynechal jméno protivníka, kterého nikdy nebyl schopen porazit.
Obrátil se k Hermioně s tváří zářící pyšným rozjařením a zazubil se na ni. „Měla jsi z toho požitek, má krásko?“
„Ano.“ Jen stěží dokázala zformovat ta slova a jeho archaický projev ji okouzlil ještě více.
Hook se uchechtnul a rázoval k ní. Jeho vyrýsovaná hruď stále rychle klesala a vzdouvala se z předešlého úsilí.
Kůže mu skoro nadpozemsky zářila a jeho tělo bylo k nakousnutí, takže se musela držet, aby nenatáhla ruce a nedotkla se ho. Chtěla ho tak moc, že to bolelo, ale uvnitř ní se stočil podivný pocit: skoro se cítila nehodná. Navzdory jeho zmrzačené ruce, která sama o sobě byla fascinující, nikdy předtím nepoznala takový úchvatný exemplář muže. Jejího muže.
Rozptýlila se mluvením, ukazujíc na neživou figurínu. „Jak jsi to přinutil k pohybu?“
„Malfoy ji pro mě očaroval, než odešel. Byla to hanba, že nemohl pokračovat sám, ale tenhle chlapík se ukázal jako více, než vhodná náhrada.“
„Co myslíš tím, že nemohl pokračovat?“
„Měl jsem předtím s Malfoyem zápas.“
„S Luciusem? Nevěděla jsem, že šermuje.“
„Ó ano. Taky je zatraceně dobrý šermíř. I když...pořád se potřebuje naučit jednu, dvě věci.“
Hermiona těžce polkla. Rozhlédla se po prostoru, kde Hook bojoval a ve své mysli spatřila piráta bojovat s jiným protivníkem. Tentokrát měl jeho protivník rozevláté blond vlasy, zatímco se bránil a činil výpady. Tenhle muž si také odložil svou košili a byl právě tak okouzlující ve své vypracované, bledé kráse.
Potřásla hlavou, aby si z ní vyhnala tu vizi. „Jasně. Chápu. Seženu venku nějaké jídlo a pití.“
„Není žádný spěch...Hermiono.“ Hook vyslovil její jméno s tak jemnou nákloností, že ji zašimralo v břiše. Oči jí opět padly na jeho hrudník, vpíjely se do jeho prsních svalů poprášených pevnými černými chloupky, malé pevné bradavky, tak naprosto perfektní na svažující se oblině jeho svalů.
James se krátce zastavil, aby si na sebe hodil košili. Volně se kolem něj rozevírala. Přešel k šavlím ležícím na podlaze, posbíral je a ostřížím zrakem je zkontroloval, než je dočista otřel.
„Nemyslím, že jsme naši včerejší konverzaci tak úplně dokončili, Hermiono.“
„Jak to myslíš?“
„Ptala ses, jak ukájím své potřeby, když v Nezemi nejsou žádné ženy.“
„Hmm.“
„Nechceš znát odpověď?“ pohlédl na ni s pokušitelským úsměvem.
„Tak do toho.“
„Mám loď. Ta může plout, jak už to tak v případě bárek bývá.“
„Ale je tam jen malá zmínka o tom, že opouštíš Nezemi. Zdál ses zaměřen na to zůstat a porazit Pana.“
„Pravda. Jen další důvod proč pohrdám tím malým neotesancem – odváděl mě od více...příjemnějších kratochvílí.“
„Ale pokud můžeš plout…?“
„Svět je velké místo a já viděl většinu z něj. Obávám se však, že ti nemohu poskytnout seznam. Zabralo by to nějaký čas a já pochybuji, že bych si vybavil jména… velmi mnoha.“
„Věděli, kdo jsi? Nebo spíš, co jsi?“
„Ach ano.“
„A i tak tě nechali…“
„Nechali mě?“
„Je svést.“
„Tak si to přeješ nazývat?“ zazubil se. „Hermiono, zjistil jsem, že umění svádění mi jde velmi lehce. Možná bys mi mohla říct...proč tomu tak je?“
„Co?“
„Proč jen my ty ženy dobrovolně podlehly?“ Odložil šavle a nyní se opět soustředil na ni.
„Jak já to mám vědět?“
„Ach… a já myslel, že to víš.“
Hermiona se na muže zahleděla přímo. Byl tady kvůli ní. Přivedla ho k sobě. Její mysl se naplnila obrazy a nadějemi, které ji mučily roky: věci, které tomuto muži chtěla dělat, věci, které by mu mohla udělat. Proč vlastně váhala? Nemyslela si, že někdy něco tak strašně chtěla.
Hook se k ní otočil tváří a narovnal se. „Řekni mi to, Hermiono. Chci to slyšet. Chci to slyšet od tebe.“
„Dobře...jsi...vysoký…“ Nyní se rozešel směrem k ní. Košile se kolem něj třepotala a způsobovala, že záblesky jeho horkého těla byly ještě lákavější.
„Hmm… A...?“
„Máš hodně...vlasů…“ Zoufale tápala po slovech.
„A to je dobrá věc?“
„Může být.“
„A dál?“
„Ty...dobře se oblékáš.“
Pomalé, rozvážné kroky. Pořád blíž.
„Děkuji. Jeden se vždy snaží.“
„Máš...dost pevnou...ehm...stavbu těla.“ Ta zmíněná stavba těla se k ní stále přibližovala.
„Stavbu těla?“
„Vždyť víš…svaly, hrudník...tělo…“
Našpulil rty s přehnanou ukázkou souhlasu se sebou samým. „Být na moři je hodně tvrdé. Náročné, těžké…hodně potu a námahy.“
„A…“
„Ano?“
Blíž. Skoro se ho mohla dotknout.
„Máš...oči.“
„Mám oči?“
„Ano.“
„Ze zkušenosti vím, že to tak má většina lidské rasy.“ Ty oči tančily a hlas byl jemný a škádlivý.
„Ano.“
Blíž.
„Tudíž...co dělá mé oči tak odlišnými od jiných?“
„Mají...pěknou...barvu.“
„Vskutku?“
„Ano.“
„Jaká barva to má být?“
„Modrá.“
Nyní byl tak strašně blízko. Oči měl jen pro ni.
„Modrá…“
„Modrá jako...pomněnky.“
„Pomněnky?“
„Ano.“
Jen na vzdálenost dechu.
„Po...mněn...ky…“
„Slečno. Pane. Pan Lucius mi řekl, abych vás informoval, že se v Červeném pokoji podává čaj. Čeká na vás.“
Hermiona sklopila pohled dolů, aby za sebou spatřila Pascoea. Její tělo sténalo frustrací. Hook se ani nepohnul, ale stejně tak i skřítek, který stál a zatvrzele čekal po jejich boku. Jeho přítomnost byla dost na to, aby se vypařil závan touhy.
„Děkuji ti, Pascoe.“ Hermiona vyklouzla a zmizela.
Kdyby Pascoe neměl tak rychlé nožky, tak by zjistil, že má ve slezině zabodnuté čtyři palce zahnuté oceli.
-xxoOoxx-
Hermiona toho během čaje mnoho nenamluvila. James a Lucius ano.
Po pouhých několika minutách už měla po krk té chlapácké soudržnosti a obzvlášť toho, co jí přišlo, jako Luciusovo afektované oceňování Hooka. Vyklouzla z místnosti nepovšimnuta, i když se o to nestarala.
Pro dnešek už svou práci dodělala. Venku začalo pršet, a tak Hermiona nahoře ve svém pokoji padla do postele.
Co má holka dělat?
Netrvalo jí dlouho něco vymyslet. Její tělo ji samo vedlo. Mysl měla ještě plnou obrazu Jamese Hooka svlečeného do půl těla, dorážejícího a bodajícího svou šavlí.
S mrštnými prsty a žhavou představivostí se Hermiona dovedla během několika minut k mocnému vyvrcholení.
Objekt její fantazie byl dole v přízemí; proč tu s ní sakra teď nebyl? Proč to nebyly jeho prsty, jeho tělo...jeho mužství...které by vyplnily tu prázdnotu uvnitř?
Hermiona rychle vstala a osprchovala se. Její sebou vynucená abstinence byla směšná. Zatímco vody ze sprchy omývala její tělo, tak jako kdyby se špínou odešla i část pevné kontroly, na které příliš dlouho lpěla.
-xxoOoxx-
Už to byly dvě hodiny od chvíle, kdy zanechala oba muže o samotě. Avšak v okamžiku, kdy otevřela dveře do svého pokoje, tak ucítila doutníkový kouř. Nakrčila nos. Těžce se snažila být tolerantní, ale nasládlý pach hustého tabákového kouře jí vždy zvedal žaludek. Slabý dýmkový kouř, který si spojovala s Hookem byl něco jiného. Bylo to všudypřítomné, nedalo se před tím utéct a připomínalo jí to vynucené návštěvy u její bez ustání kouřící pratety, když byla dítě. Byla tam v zajetí štiplavého cigaretového kouře, který znečistil už tak dost ošklivé tapety. Hermiona seděla na krajíčku hnědnoucí pohovky, zírala na marmeládové sušenky a vypelichanou andulky, která byla zcela jistě prolezlá rakovinou, stejně jako její majitelka – prateta, která na ni později zemřela.
Zaváhala. Ještě Hooka neviděla kouřit, ačkoliv to zcela jasně dělal. Nedokázala uvěřit tomu, že by to Lucius toleroval. Byla ohromená, když se zdálo, že její pocity ohledně tohoto sdílí. Jednou, když byl na panství zavolán nějaký obchodní společník, tak ho Lucius prakticky vyhodil, když se odvážil uvnitř si zapálit.
Opatrně scházela ze schodů a otevřela dveře do Červeného pokoje. Okamžitě ji obklopil hustý vír doutníkového kouře. Nemusela ani předstírat rozhořčené zakašlání; plíce se jí bouřily a ona vyprskla, což jí okamžitě sevřelo krk.
Vzhlédla očima rozšířenýma šokem.
Hook napůl ležel na pohovce s velkým doutníkem mezi zuby. Otočila se k Luciusovi, napůl v očekávání, že musel opustit místnost.
Neodešel. Seděl se skříženýma nohama a hleděl na ni. V jedné ruce měl sklenku brandy a v té druhé zapálený doutník. Zatímco na něj zírala, tak si ho přiložil ke rtům, přimhouřil oči, silně potáhl a vyfoukl ten kouř tak, že se zavlnil přímo k ní.
„Ah! Přemýšleli jsme, zda bychom se po tobě neměli jít podívat, Hermiono. Postrádali jsme tě, že ano, Malfoyi? Co jsi u čerta sama dělala?“
Odtrhla pohled od Luciuse a podívala se na Hooka. Ze samolibého úsměvu na jeho tváři se zdálo, že zcela přesně ví, co sama dělala.
„Nic moc. Jen jsem...ehm...přišla jsem se podívat, co děláte, ale vidím, že jste...v pohodě. Já, no, nechám vás na pokoji.“
„Začíná se připozdívat. Jděte a najděte Pascoea, ano?“ promluvil rozhodně Lucius.
„Prosím!“
„Myslím, že zmiňoval mušle. Jděte a podívejte se jak si stojí, pokud můžete.“
Tvář jí zesinala a zkroutila se zlostí a mrštila po něm svými slovy.
„Ne! Nemůžu! Jak jste vy sám řekl, pane Malfoyi – nemám v tomto domě žádná práva. Je to váš zatracený skřítek, váš zatracený dům a vaše zatracené mušle – tak jděte a udělejte si to sám!“
Vystřelila z místnosti tak prudce, že ji její vlasy šlehly do očí, když zabočila do chodby. Skoro okamžitě ji následovaly kroky.
„Slečno Grangerová! U Merlina, slečno Grangerová!“
Otočila se, aby našla Luciuse, který za ní prakticky běžel.
Nestarala se, že je v jeho domě. Nezajímalo ji, že byl Smrtijed nebo to, že má víc peněz, než si ona vydělá za celý svůj život a nestarala se ani o to, že byl jedním z nejvíce strach nahánějících mužů, na které v dospívání narazila. Vybuchla v ní zlost. „Nikdy se mnou už nemluvte tímhle způsobem! Kdo si sakra myslíte, že jste, Malfoyi?“
„Uklidněte se.“ Zdálo se, že se pozoruhodně ovládá, že má dokonce starost. „Nemyslel jsem to tak. Byla jste na nohách; já ne. Myslel jsem, že bude praktické vás požádat.“
„Nežádal jste mě. Poroučel jste.“
„Slečno Grangerová…“ Bylo jasné, že neví, co říct. Stála tam s rukama skříženýma. On stále držel v ruce doutník a o kousek se od ní pootočil, než si nenápadně potáhl.
„A já nevěděla, že kouříte.“
Trapně uhnul očima. Užívala si svou moc nad ním. Podíval se na doutník, jako by byl překvapen, že ho tam vidí. „Hm...no...tady jsme.“
„Pamatuji se, že někdo – některý z vašich obchodních partnerů – jednou přišel do domu, potom co jsme...ten den mluvili.“ Ohlédla se za tou vzpomínkou. „Stále jsem byla v místnosti, když dorazil. Zeptal se, zda si může zapálit. Řekl jste mu ne – že nedovolujete kouření v domě, že to přímo nenávidíte.“
„Opravdu?“
„Ano.“
„To si nepamatuji.“
„Já ano.“
„No, občasný doutník nezaškodí.“
„Opravdu ne?“
„Hm.“ Nedokázal se na ni podívat.
„Nevypadáte, jako byste si to bůh ví jak užíval.“ Žádná odpověď. „A celý dům od toho páchne.“
tentokrát se na ni zlostně zahleděl s nechutí. „Vždy jste se slovy zacházela takovým způsobem, slečno Grangerová?“
„Nenávidím kouření.“ Odmlčela se. „A neshledávám to ani vzdáleně přitažlivé.“
Jeho oči se na okamžik zachvěly a otevřel ústa, jako kdyby chtěl odpovědět, ale nic z něj nevyšlo.
„Oh,“ bylo vše, co nakonec zvládnul. Obočí mu vylétla vzhůru, jak se snažil najít více slov. „Hook kouří.“
Teď byla řada na ní, aby se nepříjemně zavrtěla. „No, to…“
„Co?“
„Muži v jeho době vždy kouřili. Není to něco, co bych mu mohla vyčítat. A...zdá se, že je to součástí jeho osobnosti.“
„Ne však součástí mé osobnosti?“
„Dobrá, on je postava a jeho charakter jako takový kouří. Vy nejste smyšlená postava. Jste skutečná osoba.“
Samolibě se usmál a jeho další slova byla jízlivá, jako vždy. „Vy jste si všimla.“ Lucius náhle přikročil k ní s rozšířeným chřípím. Nakonec přece jen znovu objevil své rozhořčení a syknul. „Nechápu proč by to u něj mělo být akceptovatelné a u mě nikoliv. Ve skutečnosti vlastně nechápu, proč bych se měl starat o to, zda to považujete za přijatelné nebo ne! Ve svém domě si budu dělat, co budu kruci chtít.“
„Výborně!“ odsekla se vzdorným pohledem. „Já jen nechci, aby mi od toho načichlo oblečení.“
„Kouřil ve vaší blízkosti.“
„To už jsem vám vysvětlovala.“
„Pořád by vám tím načichlo oblečení. Nebo snad u něj jde…o fiktivní kouř?“
„Nebuďte takový hlupák!“
„Hlupák? To vy jste ta, kdo nedává smysl.“
Hermiona si odfrkla, snažíc se prorazit jasnou mladickost svých argumentů.
„Dělejte si tedy to, co sakra chcete!“ Vyhledala těkajícíma chladnýma očima jeho pohled. „Prostě jenom nechápu, prčo tak zoufale chcete jeho uznání, to je celé.“
Naklonil se dozadu, než se podrážděně ušklíbl. „Nechci.“
„Ale ano, chcete.“
„Ne, nechci.“
„Šermování...kouření...nikdy předtím jste tyhle věci nedělal.“
„Vždy jsem šermoval. Čistokrevní se učí šermovat – je to považováno za ušlechtilý koníček.“
„Ach, prosím, nenuťte mě zvracet,“ vysmívala se mu.
Rty se mu sevřely vztekem. „Nepokoušejte mě, slečno Grangerová. Vy a vaše malá, námořnická fantazie jste hosty v mém domě.“
„Připomínáte mi to neobyčejně často.“
Stál tam pevně, vysoký a přísný v šerém osvětlení chodby, ale ani tak se ho stále nebála. Hermionino tělo bylo stejně napjaté, jako jeho. Projel jí záchvěv vzrušení, jak pokračoval jejich duel výřečnosti. Malfoy promluvil s chladným vztekem. „Pěkně jsem s vámi zacházel od doby, co jste tady a nic jsem nežádal na oplátku.“
„Vím, že vám za to Ministerstvo platí.“
„Nic od vás. Nežádal jsem na oplátku nic od vás.“
Rychle a ostře mu odpověděla. „A co bych vám asi tak mohla dát, pane Malfoyi, tak co byste vlastně chtěl?“
Zarazil se, hlavu otočil pryč od ní. Tvrdě polkla. Zdálo se, že vzduch kolem nich ztichnul.
„Nechte mě. Jděte zpět za svým...pirátem.“
„Není můj pirát, Luciusi.“ Proč jen použila jeho křestní jméno?
„Přejete si, aby byl.“
Zajímá ho to?
„Ach, dost už. Nebude tu už o moc déle.“
Zabodl do ní pohled svých šedých očí. „Uděláte tedy lépe, když si s tím pospíšíte.“
Hermiona se naježila, když jí prolétla její zlost. „Fajn! Možná to do hajzlu udělám! A vy si můžete pokračovat se svým šermem, kouřením a se všemi těmi dalšími zasraně ušlechtilými koníčky!“
Vykročila, že ho obejde.
„Stejně jako vy neshledáváte kouření přitažlivým, slečno Grangerová, tak já neshledávám přitažlivým ženu, která kleje.“
Otočila se zpět s pohrdavým úsměškem. „A proč přesně by mě to mělo trápit?“
„Nedokáži si představit, že byste před ním klela.“
„On mi k tomu nedává důvod.“
Malfoy přikročil k ní a těžce oddechoval. Jeho fyzická přítomnost byla stejně ohromující, jako předtím Hookova. Hermiona proti tomu bojovala.
„Možná, že toho muže shledávám zajímavým, ale mějte se na pozoru, slečno Grangerová. Nejmenší nesouhlas a zamorduje nás v našich postelích.“
„O tom pochybuji.“
„Já nikoliv.“
„Cože? Takže je to o tom, držet si nepřátele u těla, co?“
Přimhouřil oči a jeho hlas klesl víc do hloubky a byl jemný. Dnes jste skutečně absolutně nesnesitelná, slečno Grangerová.“
„A vy jste zase vytáhl na světlo naprosté hovadiny, pane Malfoyi.“
Rozšířilo se mu chřípí. „Pravděpodobně bychom tuto konverzaci měli ukončit, než…“
„Než co?“
Lucius se do ní zabodnul pohledem, než odvrátil zrak. „Zapomeňte na to.“ Opět si k ústům pozvedl doutník.
Jenže Hermiona nebyla z těch, kteří se jen tak stáhnou.
„No, jen abyste věděl, tak bafání té směšné věci, z vás činí na pohled nabubřelého kokota. Ale, když o tom tak přemýšlím, tak je to pravděpodobně přesně ten obrázek, který se snažíte rozvíjet.“
A s tím odešla.