Záhadný muž 5
5. kapitola
Hermiona spala jen stěží. Její myšlenky požíral Hook. Kde spal? Cítil se dobře? Zmateně? Možná se mu udělalo zle a magie ho donutila zmizet nebo začal být nemocný. Napůl věřila, že když se následující den probudí, tak jednoduše zmizí a celá ta věc se stane při nejlepším snem, ale spíše selháním.
Chvilky spánku, které si ukradla byly mučené vizemi lodí nadhazovaných rozbouřeným mořem. Byla na palubě, zoufale se snažila udržet, chytila se na boku a visela na lanoví. Vzhlédla k můstku, kde spatřila obrys muže. Vysokého muže s dlouhými vlasy, které mu bičovaly tvář – nedokázala rozpoznat jeho rysy, ale jeho světlé oči ji probodávaly i skrz zběsilý vítr a déšť. Natáhl k ní ruku, avšak ona se neodvažovala ji sevřít, nedokázala to. S horečnatou touhou se během noci často budila, aby ze sebe tu noční můru setřásla.
Hermiona nemohla ležet následující den dlouho v posteli, a tak opatrně sešla brzy dolů. Dům byl tichý, ale z nedaleké kuchyně mohla slyšet hluboké tóny mužského zpěvu. Tu píseň nepoznávala; zdálo se, že byla o pití rumu s někým jménem Cassandra v přístavu ve Španělsku.
Zatlačila na dveře, aby je otevřela. Tam, zády k ní, s hustými černými vlasy spadajícími kolem, byl James Hook. Okamžitě jí bylo jasné, že její starosti o jeho zdraví, byly neopodstatněné. Za pomoci háku roztíral na silný plátek chleba opravdu štědré dávky marmelády. Otočil se se širokým úsměvem, aby ji viděl.
„Aha! Hermiono, má drahá. Dobré ráno! A jaké je to nádherné ráno. Spala jsi dobře?“
„Ano, děkuji.“ Rozzářila se, když ho sledovala pomalu si otírat marmeládu z háku za pomoci mušelínové utěrky. Dokonce i tohle dokázal učinit erotickým. „Měla bych se taky zeptat.“
„Tak tedy do toho.“
„Čeho?“
„Zeptej se mě.“
Zahihňala se, zrudla a zamumlala. „Spal jsi dobře?“
„Velmi dobře! I když tedy nejsem zvyklý na klid. Preferuji v posteli trochu toho nahoru a dolů, abych tak řekl. Ty tomu rozumíš nebo ne, má milá?“
Oči měl opět přilepené na ní a udělal několik kroků takže stál přímo před ní. „Ano, předpokládám, že jsi zvyklý spávat...na vodě. Ale prosím, jak jsem řekla včera, neoslovuj mě takhle. Mé jméno je Hermiona.“
„Omlouvám se, poklade.“
Se zamračením si založila ruce. „Kapitáne Hooku…“
„Jamesi.“
„Proč bych tě měl oslovovat tvým křestním jménem, když ty mě neoslovuješ mým?“
„Skládám ti poklony, má krásko. Nepoužívám ta slova nadarmo. Je to forma lichocení. Jsem uražen, že zavrhuješ má slova.“ Nevypadal uraženě; stále se samolibě usmíval.
Otočila se pryč, pokoušeje se ignorovat plíživou přitažlivost, která ji vytrvale pronásledovala.
„Ponocoval jsi dlouho?“
„Nijak zvlášť.“
„Hodně jste mluvili? S Luciusem?“
„Nějakou dobu. Je to dobrý muž.“ Hermiona si to přebrala tak, že tím myslel, že Lucius byl dobrý v tom být muž a ne, že byl dobrá osoba. Nepřekvapovalo ji to, ale podivně ji to ani nezhrozilo.
„Dal by sis kávu nebo čaj?“
„Kávu? Neměl jsem kávu už roky. Jak božské!“ Odloudal se k ní a zavětřil, jako kdyby už nyní mohl cítit onen nápoj.
Jeho chlapecké nadšení jí na tváři vykouzlilo úsměv. Bylo dobré ho potěšit. Zamířila ke kávovaru a přes rameno se zeptala, zatímco on si sedal: „Cítíš se dobře?“
„Stejně jako déšť!“
„Žádná bolest hlavy? Závratě?“
„Ani náznak.“
„A stále jsi…?“ Otočila se zpátky a sedla si ke stolu hned vedle něj.
„Co?“
Natáhla se a dotkla se jeho paže, kde cítila pevné svaly, a tak přes ně přejela, aby se ujistila o jeho realističnosti. Vzhlédla mu do tváře. „Skutečný.“
„Ó ano. Stejně skutečný, jako ty, krásko.“
Studovala ho: oči měly tu stejnou safírovou barvu, kterou si vybavovala z předešlé noci, jeho rudé rty byly lehce zvlněné vzhůru a překvapivě jemné kudrny jeho bradky se zužovaly do špičky, což i navzdory tomu, že to mohlo působit směšně, to nějak jednoduše fungovalo. A kolem té jeho krásné tváře se valily bohaté černé vlasy – vlasy, jako odkapávající černý vosk.
„Nevypadáš ani trochu odporně,“ přemítala napůl pro sebe.
Jeho obočí se zvedla do překvapených oblouků. „Prosím?“
„Ten nejpohlednější muž, co jsem kdy viděla…“
Pirátova ústa se uznale zvlnila, ale bylo zcela jasné, že jejím prohlášením nebyl ani trochu překvapen.
„Jen jsem citovala někoho jiného,“ pronesla vědecky a rychle odvrátila pohled.
„Citovala?“
„Ano,“ povzdechla si. „Jsi v podstatě jeden velký citát.“
Jeho tvář se zkrabatila do výrazu do dotčeného zmatení a pro jednou ztratil to své snadné svádění. Uspěchaně si stoupla, aby donesla kávu.
„Předpokládám, že bych ti to měla říct. Tady – nejdřív si nabídni.“ Postavila před něj hrnek s černou tekutinou, a než začala, tak se zhluboka nadechla. „Magie, která tě sem přivedla, tě nepřenesla z reálné minulosti. V historii neexistuješ. Existuješ ve fikci. Jsi z knihy – pohádkové knihy.“
„Cože?“ V modrých očích na okamžik probliknul strach.
„Jsi postava, kterou stvořil autor, jmenoval se J. M. Barrie,“ pronesla jemně.
Byl potichu, oči mu rychle přeskakovaly, jako kdyby hledal ujištění.
„Říkáš mi, že nejsem skutečný?...Že doopravdy neexistuju?“
„No, teď ano, protože jsem tě přivedla z místa kde jsi byl, z knihy. Ale...ne, než jsem tě přivolala, tak jsi fakticky neexistoval… tedy krom slov na stránce a lidské představivosti.“ Odmlčela se a polkla svou brutální upřímnost. „Vím, že je těžké to pobrat, ale dlužila jsem ti to.“
„Cítím se skutečný.“
„No, nyní zcela jistě ano,“ uklidňovala ho.
„Ale já… si pamatuji, pamatuji si mou minulost, mé dětství – ne, že by to za pamatování stálo. Mám jizvy, zranění, emoce, smysly – jak mi můžeš říct, že to vše je jen představivost?“
„Tak to prostě je. Zcela jistě si nyní tady, živý a skutečný a jelikož máš vzpomínky na život, pak můžeme předpokládat, že je daleké se obávat, zda jsi skutečný. Nikdo ti to nevezme, ale...nemůžeš v tomto světě zůstat navždy.“
Hook nějakou dobu mlčel se smrtelně vážnou tváří. „Ukaž mi tu knihu.“ To ostré odhodlání bylo denervující.
Hermiona rychle vytáhla knihu a s obavami mu ji podala. Ušklíbl se nad obálkou. „Tohle není ta pravá. Tahle kniha se jmenuje Peter Pan.“ Chlapcovo jméno bylo vysloveno s odporem.
„To je tvoje kniha.“
„Ale...chceš mi tím říct, že nejsem dokonce ani ústřední postavou v téhle fikci, a že ta kniha je hlavně o Panovi?“
„Ne zcela. Cítím, že je hodně i o tobě a ostatních.“
„A kdo jsem tedy já? Kdo jsem – tady – teď?“
„Mám za to, že jsi...má interpretace.“ Něžně se na něj usmála a uviděla, jak mu trocha napětí vymizela z tváře.
Hleděl na ni s takovou intenzitou, až jí bylo na omdlení. „To jsi chtěla?“
„To chci.“
„No… pokud jsem tedy dostatečně skutečný pro tebe, tak bych si měl užívat všechno, co jsi mi přinesla. Nechci tě zklamat, Hermiono.“ Opět promlouval s tou škádlivou intonací, ale i tak si všimla ostré upřímnosti v jeho hlase. Hrobová vážnost se vytratila a nyní na ni klidně hleděl. „Předtím jsi něco říkala. Něco o… pohlednosti.“
„Citovala jsem Barrieho.“
„Připomeň mi to.“
„Ten…“ Sklonila hlavu nejistá si tím, zda jí lichotí jeho už tak groteskní ego.
„Ano?“ Jeho medový hlas ji neodvolatelně vábil.
„Ten nejpohlednější muž, kterého jsem kdy viděla.“
Hook se usmál. Hermiona ještě neskončila. „Ale v ten samý okamžik i poněkud odporný. Nejsou to má slova.“
Jeho úsměv se vypařil. Vyhledal ji očima, než promluvil. Jeho slova byla tak delikátní, jako by skoro stále byla ještě na jeho jazyku. „Odpuzuji tě, Hermiono?“
„Ne, nejsi mi odporný, pokud tím myslíš tohle. To však neznamená, že tu nejsou věci ohledně tebe, kterou jsou odporné. V každém případě… Nechtěla bych, abys byl dokonalý.“
„Ne?“
„Samozřejmě, že ne.“
Něžně se usmál, pro jednou to nebyl samolibý úsměv nebo úšklebek, ale upřímný úsměv. Otázka, která následovala byla stejně tak upřímná. „Pracuješ tu ráda, Hermiono?“
„Ano.“
„Řekla jsi to s okamžitou jistotou.“
„Pak to tak musí být.“
„Ale znamená to pracovat s Malfoyem.“
„S ním ne. Jeden druhému se vyhýbáme.“
„Úmyslně?“
„Ano. Je to tak lepší.“
„Proč?“
„Prostě je.“
Upřeně si ji prohlížel. Očima jí přejížděl po tváři. „Je také poněkud odporný?“
„Ano.“ Byla překvapená tím, jak snadno to řekla?
„Mně se odporný nezdá. Mohu říci, že byl velmi okouzlujícím mužem.“
„Možná na povrchu.“
„Takže to odporné leží pod ním?“
„Tak to běžně bývá.“
„Je to tak i se mnou?“ Udělal krok směrem k ní.
„Určitě.“
„Mluvíš velmi přímě. To se mi líbí.“ Usmál se a zase jednou udělal další krok. Zdálo se, že jeho samotná přítomnost zdusila vše ostatní v místnosti.
„Normálně mě to dostává do potíží.“
„Dostávání se do problémů může být zábava. Stejně tak i být trochu odporný může být zábava.“ Nyní se jí skoro dotýkal.
Povzdechla si v pokusu nasměrovat konverzaci na jinou cestu. „Nejsem si jistá, co bych s tebou měla udělat.“
„Já přesně vím, co bych dělal s tebou.“
Hermiona protočila oči v pokusu uchovat si chladnou hlavu, ale její vnitřnosti se vlnily tak chaoticky, jako kdyby se jí dotýkal. Měla problémy se racionálně soustředit. „Myslela jsem tím – Chceš jít ven? Nebo do města?“
„Při vzácných příležitost, kdy jsem zavítal do Anglie ve své době (kdykoliv to vlastně bylo), tak můj samotný zjev způsoboval trochu rozruch. Dokážu si představit, že by to byl stejný případ i nyní. Spokojeně zůstanu tady po celou dobu.“
„Dobře, takže se potřebuješ dostat trochu na vzduch. Půjdeme se prostě projít kolem po pozemcích. Ach, sakra. Co oblečení? Nemůžeš celou tu dobu nosit to samé.“ Ukázala na jeho vestu. Byla to ta samá, kterou měl, když dorazil, ačkoliv si všimla, že košile byla jiná.
Pohlédl na své oblečení a pohladil rukáv své košile. „Malfoy mi vykouzlil několik různých věcí, vše v mém stylu a dle mého gusta. Mám skříň plnou oblečení, které mi dělá velkou radost.“
„Ach.“ Zase jednou ztratila slova.
„Působivé, řekl bych.“ Hook na ni pohlédnul s cynickým úšklebkem.
„Je to vlastně dost snadné.“ Pokrčila rameny a vzedmula se v ní červeň. Její lež o sebeklamu jí nahnala do krku žluč. Bylo to složité a bylo třeba koncentrované magie, aby člověk vytvořil nové věci z ničeho. Věděla, že by to zabralo dost času a výzkumu. Malfoy jí nikdy nenabídl, že to pro ni udělá.
„Ano? Zabralo mu to celé ráno. Říkal, že sis přinesla všechno oblečení z domova. Mohla sis tu přece vyčarovat nové?“
„No...ano… já jen… nechtěla jsem… mám ráda své věci, věci které jsem si koupila… víš…“ Rozčilovala se nad svým ubohým vysvětlením.
„Samozřejmě.“ Nedokázala se na něj podívat; jeho oči ji propalovaly. Tón mu změkl. „Opravdu rád bych na tu procházku, Hermiono. V kolik tedy půjdeme?“
„Ve tři hodiny?“
„Budu se těšit. Rád bych si povídal a mezitím, ještě jsi neskončila s povídáním o Malfoyovi.“
„Ano, skončila. Není tu nic víc, co říct.“
„Myslím, že mi vyprávíš pohádky,“ škádlil ji.
„Ne, to kruci ne!“ Po Jamesových odhaleních ohledně oblečení byla Hermiona ještě mnohem méně nakloněná tomu být k majiteli Malfoy Manor laskavá. „Takhle o sobě Lucius a já nepřemýšlíme.“
„Jak rozkošné – jsi stejně dobrá lhářka, jako já! Víš velice dobře, že bys chtěla, aby tě šťastně přivítal.“
Otočila se od něj s okamžitou zlostí. Nebyla si jistá, zda její rozhořčení pramení z jeho nestoudnosti nebo z pravdy toho, co řekl. „Myslela jsem, že jsi říkal, že jsi byl džentlmen!“
„Kdyby byl on džentlmen, tak by si tě vzal do postele a zrovna teď by tě odvážel do království nebeského.“
A jelikož to byl zvyk lidské mysli, když byl zmiňován sex, tak neměla žádnou možnost, aby zabránila představě, která jí v mysli vytanula naprosto živě. Hermiona teď neviděla nic jiného, než nahého Luciuse, napjatého a zpoceného – jak ji bere, jak to Hook výmluvně nazval, do království nebeského. Její pozornost polevila, ale ona se tomu navzdory přinutila vrátit a vybuchnout na piráta.
„Kapitáne Hooku, mohu vám připomenout, že já sama měla tu moc přivést vás sem, a tak mám i moc tě poslat zase zpátky. Zmlkni nebo zjistíš, že během hodiny zase budeš drhnout palubu tvé zatracené lodi!“
„Drhnout paluby? Nedrhnul jsem paluby už… nech mě přemýšlet… dvacet dva let. K čemu si myslíš, že mám své psy?“
„Psy? Na palubě lodi? Jak to funguje?“
„Ne skutečné psy, ženo! Žádní zatracení skuteční psi! Moji muži jsou moji psi! Ačkoliv jim tak skutečně říkat nemůžu a tudíž je to jejich přezdívka. Nezaslouží si, aby se s nimi zacházelo lépe. Ale já je mohu kopnout, zbičovat a plivat na ně a oni stále přijdou a budou škemrat o další. Inspiruji oddanost.“
Zase se na něj podívala. „Jsi odporný.“
„Pokud to, co jsi říkala o mém původu je pravda, pak už jsi to dávno věděla.“
„Ano.“
Byl stejně blízko, jako předtím. Jeho slova překlenula tu krátkou vzdálenost mezi nimi smíchaná se sladkým vanilkovým kouřem. „A i tak mě stále chceš.“
Otevřela ústa, aby se hádala, ale nebyl tu žádný důvod proč lhát. Ale s egem, jako tohle, mu to ani nehodlala ulehčit. Zadívala se na něj vzpurným pohledem, apk se otočila na patě a opustila místnost.
-xxoOoxx-
Jako kdyby jeden narcistický darebák nebyl dost, tak Hermiona zatočila do chodby, kde našla Luciuse Malfoye přicházejícího z druhé strany. S odfrknutím ho míjela a jen napůl náhodou jí ze rtů splynulo neslyšné ts.
„Vše v pořádku?“
A od kdy se stará?
„Ano. Dobře, díky.“ Sotva se na něj podívala.
„Spal můj host dobře?“
Jeho host?
„Ano, dě… Ach, omlouvám se, pane Malfoyi, na okamžik jsem myslela, že mluvíte o mně.“ Vyplivla na něj ta slova s tak znechuceným sarkasmem, že dokonce i ona bojovala s tím, aby toho nelitovala. „Je v kuchyni. Jděte a zeptejte se ho sám. Zdá se, že vy dva si dost dobře sedíte.“
„Hm. Je to zajímavý muž. Je zde vítán.“
„Ano, no, nemůže tu zůstat na pořád.“ Opět zamířila pryč.
„Slečno Grangerová?“
„Co?“
„Rozzlobil vás?“
„Ne.“
„Zdá se, že to dnes ráno nejste tak docela vy.“
„A jaké je mé obvyklé já, pane Malfoyi?“
Otevřel ústa, že promluví, ale jenom odvrátil zrak a lehce pokrčil rameny předstíraje obvyklou netečnost.
„Musím tu zůstat alespoň po dobu, co tady bude Hook, vždyť víte. Dokud nezjistíme, co se stane s tou magií.“
„Samozřejmě.“
„Dobře.“
Otočila se, že zase půjde.
„Slečno Grangerová?“
„Ano?“
„Rozčílil jsem vás?“
Jeho slova byla tak šokující v jejich náhlé průhlednosti, že ji to poslalo zpátky do prvních dnů, kdy konverzovali nad čajem. Na okamžik skoro chtěla…
Avšak Hermionina pýcha ji donutila spolknout emoce, které se v ní vzedmuly.
„Samozřejmě, že ne, pane Malfoyi. Stěží s vámi mám něco společného. Nedal jste mi čas, abyste mě rozčílil.“ Otočila se a nechala ho samotného v chodbě.
-xxoOoxx-
Jakmile nával jejích pocitů poněkud polevil a vrátila se její potřeba výzkuma, tak Hermiona opětovně vyhledala Hooka u oběda. Byla svědomitá ohledně podrobností týkajících se všeho, co dělal, od toho jak jedl, přes jeho rovinu energie až k jeho náladě. Vše se zdálo naprosto normální. Pro nyní nechal stranou do očí bijící svádění a na místo toho byl vysoce džentlmenský a jen diskrétně flirtoval. Nedokázala si pomoci a dovolila mu, aby to na ni mělo vliv. Zdálo se, že přesně ví, jak s ní zacházet, aby se mu dostalo perfektní odpovědi.
Odpoledne se šli společně projít na nevelké kopce nad panstvím, kde čerstvý podzimní vzduch odvál pryč starosti spolu s listím. Hook měl na sobě řádný dlouhý kabát vyrobený z černé voskované kůže. Trochu se zužoval v pase, než se rozšířil o pruhy materiálu, které se pohupovaly, jak se hýbal a byl dokončen těžkými, ebenovými knoflíky, které byly po celé délce. Měl ho rozepnutý a vykračoval si s klidnou sebedůvěrou. Nutilo ji to chtít se ho dotknout ještě víc, než kdy předtím.
„Tak, pověz mi – jak to, že je pirát tak okouzlující?“ vyslýchala ho se sarkastickým úmyslem, který nebyl tak zřejmý, jak by měl být.
„Okouzlující? Jsi tak laskavá.“
„Ty přesně víš, co jsem myslela, Jamesi.“
„Jeden musí mít jisté množství úskočnosti...se někam dostat. Je to tu a tam snadnější umluvit sladkými řečmi protivníka do poslušnosti, než nakopávat až do smrti jejich vychrtlé zadky.“
Usmála se. „Víš, ne všichni piráti jsou ničemní vrazi. Mnoho z nich mělo plný souhlas od jejich královny a země: sir Francis Drake pro příklad.“
„Věřím, že byl jejím oblíbencem.“
„Jedním z nich.“
„Žádná dáma nedokáže odolat darebákovi.“
„Darebákovi? Jsi darebák, Jamesi Hooku?“
„Samozřejmě. Darebák, ničema a vrah.“
„Pouze v mé představivosti.“
„Takže to je důvod proč sis dovolila se mnou mluvit?“
„Pravděpodobně. Ne všichni piráti zabíjejí. Kupříkladu Černovous. Zjevně zašel velice daleko, aniž by vzal lidem životy.“
„Ba. A podívej, co se mu stalo: rozsekán na kusy a jeho hlava visela ze stěžně. Nějakou dobu sjem byl jeho bocman.“
„To jsem zapomněla.“ Chodidla jí klouzala po křupajících listech.
„Takže o mě tedy nevíš všechno,“ utahoval si z ní.
„Vím, že jsi chodil na Eton.“
„To skutečně ano.“
„A na Oxford.“
„Nějakou dobu – Balliol.“
„Byl jste sesazen?“ Zarazila si pěsti hluboko do kapes.
„Na takové otázky se džentlmena neptá.“ Usmála se pro sebe.
„Byly tvé dny ve škole šťastné?“
„Ano. Převážně ano.“
„Šťastnější, než dny doma?“
„Jakou to máš ale malou zvídavou mysl. Jsem si jist, že víš, slečno Grangerová, že děti mají rády stabilitu a souvislost; a Eton to poskytnul.“
„Co se tedy zvrtlo?“
„Zvrtlo?“
„Nedokážu si představit, že mnoho studentů Etonu skončí jako piráti.“
„Ty sám jak se zdá obdivuješ korzáry. Francis Drake, jak jsi již řekl – národní poklad.“
„Rád bys byl národním pokladem?“
„Jistě.“
„Tak proč jít do Nezemě?“
Na krátko zastavil a obrátil pohled na panství zahnízděné dole. „Ty jsi četla knihu – tak mi to pověz.“
„V knize se to neříká.“ Stála vedle něj, jeho mocná vůně byla smíšená s kouřově vonícím podzimním větrem. „A co ženy?“
„Ženy?“
„Je tam malá zmínka o ženách v Nezemi.“
„Nejsou.“
„Takže…?“
„Takže co?“
„No, pokud sis nevyvinul speciální vztah se svou posádkou…“
„Navrhuješ, že jsem…?“ Otočil se k ní upřímně uražen.
„Ne… ačkoliv bych tě za to nesoudila.“
„Mnohem osvícenější doba, Hermiono?“
„To zcela jistě,“ zazubila se.
„Navštěvoval jsem Eton,“ mluvil tiše, jak se nořil do vzpomínek. „Bylo tam příležitostné – hm, experimentování – mezi mými současníky, ale já nikdy neměl touhu nebo potřebu se k nim připojit. Celkem brzy jsem si naplno uvědomil, kde v životě hledat největší uspokojení. Mé touhy se plně přiklonily na stranu něžného pohlaví.“ Hookovy oči se poplašeně zamhouřily. „U ďáblových nervů, ženská! Jak se ti ze mě podařilo dostat tak osobní informace?“
Uchechtla se. „Známka doby, Jamesi… Jsem zvyklá velmi otevřeně mluvit o… intimních věcech.“
„Ano… to zcela jistě ano.“ Jeho zamračení se přetavilo v úšklebek. „A co takhle… podmanění v intimních věcech?“
Hermiona se usmála, když mu opět upřeně hleděla do očí. Hook k ní přikročil a jeho dech se mezi nimi lehce srážel v obláčky. Pomalu natáhl svou ruku s hákem a odhrnul jí pramen vlasů z obličeje. Kousala si plný spodní ret těmi nejelegantnějšími zoubky, které kdy viděl. Přistoupil k ní ještě blíž.
„Pojďme. Začíná mi být chladno. Je čas se vrátit.“ Hermiona se odtáhla z jeho blízkého doteku. Než ji stihl zastavit, tak už udělal několik dlouhých kroků z kopce.
James Hook za ní upřeně hleděl ve snaze zvládnout svou rozbouřenou touhu. Slečna Grangerová možná dokáže vtéct do těch svých nohavic, ale nebyla to jediná věc, kterou držela pevně ovládnutou. Trpělivost nebyla přednost, kterou by zrovna oplýval. Pro jednou v životě na tom však skutečně mohl zapracovat.