Záhadný muž 4
4. kapitola
Když se Hermiona vrátila z kuchyně s tácem jídla, tak našla Luciuse Malfoye a Jamese Hooka sedět naproti sobě, popíjet velké sklenice brandy a mluvit spolu.
„Ach.“
Zapomněla na to, co chtěla udělat a dokázala jenom stát a zírat z jednoho na druhého.
Lucius se postavil a sotva na ni pohlédl. „Hermiono. Zrovna jsme rozmýšleli nad tím, že se přesuneme do salonu. Pokud si přeješ, můžeš se k nám připojit.“ Zcela jasně si nebyl vědom necitlivosti na své straně.
„Dobře.“
Než dokázala svolat nějaké rozhořčení, tak Hook elegantně vstal ze své židle a stanul po jejím boku. „Dovolte. Pokud je to pro mě, tak to nejmenší, co mohu udělat, je ulevit vám od toho.“
S hřejivým úsměvem jí vzal tác. Opět si všimla jak modré jsou jeho oči. A nyní si všimla i něčeho víc, když byl tak blízko u ní; přinesl sebou nádech vanilky z dýmkového kouře. Její dědeček kouříval dýmku. Bylo to tak důvěrně hýčkající aroma a ta mocná vůně spojená s euforií z toho, že ho dokázala přivést k životu způsobila, že měla pocit lehké hlavy a její soustředění bylo pryč. Zapotácela se a učinila několik kroků vzad.
„Jste v pořádku? Možná byste si měla na okamžik sednout.“ Opět to byl pirát, který tu byl pro ni. Jediným rychlým pohybem odložil tác a zachytil ji.
Hermiona znovu získala rovnováhu a vzhlédla. Pohlédla za Hooka, kde uviděla Luciuse se zamračeným obočím, jako kdyby starostí či podrážděním, tím si nebyla jistá.
„To je dobré. Jen jsem...no prostě to, že jste tady je poněkud ohromující.“
„Ach, nemějte strach, má drahá,“ pronesl líně. „Zvyknete si na mě.“
Usmála se a zase jednou se soustředila výhradně na něj. Jeho flirtování bylo bezostyšné, ale mělo okamžitý účinek. Na piráta byl skutečně velmi okouzlující. Modř jeho očí poskytovala oporu, které se mohla chytit. Hook se usmál, než opět zvedl tác. „Za tohle děkuji. Výtečné,“ zavrněl, zatímco udržoval oční kontakt, než pohlédnul dolů na jídlo. Jeho oči se brzy vrátily k jejím. Polkla.
„Můžeme?“ To promluvil někdo úplně jiný.
Lucius najednou udělal několik kroků. Nyní stál Hermioně ještě blíž, než Hook. Hermiona ucítila něco na své paži a sklonila pohled. Byla to Luciusova ruka vyvíjející ten nejslabší nátlak. Nikdy se jí nedotknul. Proč to tedy udělal nyní? Cítila, jak se jí jeho palec boří do ohbí lokte trochu tvrději, než jeho ostatní prsty. Poddala se nátlaku, odtrhla oči od Hooka a na okamžik je přesunula vzhůru k Luciusovým šedým.
„Pokud se na to cítíte, tak ano.“ Nechal to viset ve vzduchu, jako dovětek.
„Ano.“ I když ne díky tobě. Vytrhla paži z jeho sevření.
Hermiona si byla jen sotva vědomá, že Lucius jí zůstal na blízku, zatímco scházeli ze schodů.
-xxoOoxx-
Rozhostilo se nejisté ticho, když Hook jedl u stolu postaveném v salonu. Hermiona ho pečlivě sledovala. Jedl uhlazeně a s tak vytříbeným chováním, že si byla jistá, že to předvádí kvůli ní.
Lucius seděl a četl si, občas pohlédnul na muže, který jedl v jeho salonu a zřídka se podíval i na Hermionu. Její nespokojenost s kouzelníkem se zvětšovala.
„Velmi dobré.“ Hook si otřel ústa s uspokojením a postavil se. Přešel ke karafám postaveným stranou. „Mohl bych tě obtěžovat hltem další brandy, Malfoyi? Je totiž zatraceně dobrá.“
„Posluž si.“
Jí Lucius nikdy nenabídl sklenku po jídle. Hermiona sledovala, jak si Hook nalévá velkou sklenici. Většinu z ní vyprázdnil jedním douškem, a pak si ji znovu doplnil. Již teď byl se svým okolím v souladu, že Hermiona cítila, jak se i její nervy uklidňují a s tím se navrátila i její zvědavá sebedůvěra.
„Takže...jak dlouho zde pravděpodobně zůstanu?“ zeptal se tmavovlasý muž.
„Upřímně si nejsem jistá. Pravděpodobně několik týdnů. Mohu se pokusit poslat vás zpět dříve, pokud chcete.“
„Na mě v tomto neberte ohled, má milá. Dobré jídlo, dobrá brandy...kouzelná společnost...celkem ochotně se tu nějakou dobu zdržím – tedy jen pokud tu zůstanete se mnou. Mohu vás ujistit o svém naprosto slušném chování a slušnosti. Nedali jste mi důvod, abych s vámi zacházel s čímkoliv jiným, než je respekt. Dobré způsoby plodí dobré způsoby.“
„Tím myslíte, že se nás nechystáte zabít?“ zeptala se s cynickou smělostí.
Zazubil se. „Tak nějak. Jak to, že toho o mně tolik víte?“
„Četla jsem o vás.“
„Ha, má reputace mě předchází! Jak potěšující vědět, že je někdo probírán v tisku – takové věci přetrvají, jak jste právě dokázala. Nakonec sláva.“
„Nechvalná proslulost,“ nedokázala si pomoci, aby ho neopravila.
„Ještě lepší!“ Oči se mu třpytily nadšením. „Nic neutvrdí paměť jako trocha krve.“
„Jen dokud to není moje krev, Hooku,“ zavtipkoval najednou Lucius.
„Už jsem ti dal slovo. Nic víc nepotřebuješ.“
„Dost zvláštní, ale věřím ti to,“ pronesl líně Lucius.
„Čest mezi zloději, co, Malfoyi?“ Hook poznal darebáka, když ho viděl.
„Nejsem zloděj,“ pronesl okamžitě Lucius.
Hook se zazubil. „Co myslíte, Hermiono? Má pan Malfoy pravdu?“
Vzala si čas na rozmyšlenou, zatímco Luciuse tvrdě posuzovala. „Pan Malfoy je mnoho věcí, některé z nich jsou poněkud nepotěšující, ale ne...není zloděj.“ Blonďák na ni pohlédnul přes vršek knihy a ona okamžitě začala přemýšlet, zda příliš nezatlačila na pilu, avšak jeho oči se opět sklonily. Do hlavy se jí nahrnula krev a věděla, že to bude vidět na jejích tvářích.
Hook zvedl knihu nazvanou Pláštík kouzel – anonymita kouzel v mudlovském světě a usadil se se svým brandy.
Hermiona sledovala dva muže sedící proti sobě v ostrém kontrastu. Cokoliv si možná myslela, tak to stejně byl pozoruhodný a fascinující pohled. Hook se snadno sžil se situací, takže již déle nebyla v úžasu z jeho přítomnosti. Namísto toho se skrz ni propalovalo zadostiučinění, což jí pomohlo mnohem více se uvolnit. Natáhla se na zadní opěrku pohovky. Její soustředění z nich ani na okamžik nespadlo. Oheň z krbu jemně tančil přes jejich rysy zbavujíce je tak oba hořkého selhání a zklamání vrytých do tváře. Mohla by se na ně koukat navždy.
Čas pomalu odtikával.
„Proč na nás zíráte?“ Po chvíli promluvil Lucius s poněkud ukřivděnou hranou v hlase.
„Nezírám.“
„Ale ano.“
„Nezírám, jen prostě...přemýšlím s očima otevřenýma a vy dva jste se prostě jen vyskytli v mém zorném poli. Byl to poněkud neobvyklý den, vždyť víte. Magie byla unavující a…“
„Ano?“ Byl to Hook, kdo se o ni nyní zajímal.
„No… jste tady.“
„Ano, ale stále jste mi tak úplně nevysvětlila, jak k tomu vlastně došlo. Ne, že bych proti této situaci něco namítal.“ Rozhlédnul se kolem, mávl svým hákem přes područku křesla s vysokou opěrkou. „Máš skutečně velmi pohodlný dům, Malfoyi.“
„Děkuji.“
„Má rodina měla dům, jako tenhle...nebo si to alespoň vybavuji, než mě otec vykopl bez jediného šilinku.“
„Proč to?“
Hookovy se zablesklo v očích nad Hermioninou bezostyšnou otázkou.
„Je skutečně smělá, že ano, Malfoyi?“
Lucius se jen prostě usmál do své sklenky.
„Zdá se, že těsnost jejích nohavic odráží ostrost jejího jazyka.“
„Radím ti dej si pozor, Hooku. Slečna Grangerová neocení, že se o ní mluví takhle.“
„Ne… Slečna Grangerová to rozhodně neocení. Už je to zpět, že ano pane Malfoyi?“
Hook hleděl z jednoho na druhého s rozpačitě pobaveným úsměvem a upil opět ze své sklenky.
„Velmi dobrá brandy, Malfoyi. Je to dobrá zásilka.“
Lucius si pobaveně odfrknul.
„Byl jsi někdy na moři, Malfoyi?“
„Ne. Nikdy jsem neměl tu potřebu nebo motivaci. Máme k dispozici jiné formy přepravy. Pomyšlení na kymácení se na prosakující dřevěné bárce není něco, co by se mi zamlouvalo.“
„Hanba. Moře dokáže z muže dostat to nejlepší i nejhorší – skutečný test charakteru. Každý muž by měl prožít nějaký čas na moři.“
„Tam jste šel, když se vás váš otec zřekl?“ Hermionina otázka prolomila narůstající chlapskou atmosféru prostupující místnost.
„Kurážná...a vytrvalá.“ Modré oči bleskly k Hermioně. „To obdivuji. Není mnoho žen, které by se postavili Jamesi Hookovi.“
„Kdyby nebylo mě, tak byste tu nebyl...Jamesi Hooku.“
„Na to mám pouze vaše slovo, jelikož jste mi dala jen velmi málo dalších vysvětlení.“ Arogantně se usmál. Musela odklonit pohled. Hermiona pohlédla na Luciuse. Tiše na ni hleděl vážnýma očima.
„Pak mi tedy pověz o těch dalších způsobech cestování, Malfoyi. Neříkej mi, že všichni létáte kolem na směšných košťatech?“ zachechtal se škodolibě.
„V těchto dnech jsou košťata poněkud méně populární, ale stále se využívají pro mnoho účelů a to obzvlášť na famfrpál.“
„Famfrpál?“
„To je sport hraný jenom kouzelníky.“
„A čarodějkami,“ opravila ho Hermiona.
Hookovi se zvlnily rty. „Jak zoufale neelegantní. Dokonce i Pan může létat zcela sám – ten smrdutý špinavec.“
„Pak je tu přemisťování, přenášedla, letax.“
„Letax?“
„Cestování skrz krby,“ vyslovila nehlasně Hermiona.
Hook nakrčil nos v dalším znechucení. „Zcela jistě to je peklo pro šaty.“ Hermiona se usmála. „Jsem celkem rád, že nepotřebuji vysvětlit ty nešťastné nezbytnosti těchto příšerných metod. Dejte mi brigu, dobrou čtvercovou plachtu a kdykoliv i dobrý vítr! Byla jste někdy na moři, Hermiono?“
„Ano. Moji rodiče měli loď. Vyjížděli jsme na ní celkem často.“
Lucius se soustředil na nalévání další brandy. Tentokrát opomenul nabídnout Hookovi dolití.
„Aha! Žena zdravého rozumu stejně jako krásy! Jaký jen jste úlovek, má krásko. No ne snad, Malfoyi?“ Otočil se k Luciusovi a se zazubením očekával odpověď.
„Slečna Grangerová má mnoho schopností.“ Lucius zase jednou zíral do své sklenky. Hermiona se na něj zamračila; dnes večer byl nesnesitelný.
„Slečně Grangerové je hlavně už špatně z toho, že o ní pánové Malfoy a Hook mluví ve třetí osobě. Uvědomuji si, že pocházíte z jiné éry, kapitáne, ale prosím nenazývejte mne už znovu kráskou. To nejsem.“
Hook dovolil svým očím sklouznout po jejím těle. „Škoda.“
Hermiona opět vzhlédla k Luciusovi. Konečně zvedl zrak k ní, než bez emocí nadzvedl obočí. To ona sem toho muže přivedla; bude ho tedy muset zvládnout.
„Luciusi. Kapitán Hook potřebuje ložnici. Mohu to nechat na vás?“
„Těžko se dá očekávat, že to zařídíte, ne? Nemáte v tomto domě žádnou pravomoc.“
Bylo to, jako kdyby jí sevřel srdce a zmáčknul ho. Otevřela ústa na protest, ale zjistila, že nedokáže odpovědět. „Já...mluvil jste s Pascoem?“
„Zapomeňte na to! Je to aktuální! Není to vaše věc!“
Hermionino tělo se šokem strnule napřímilo. Byla uvyklá jeho chladnému pohrdání, avšak tento náhlý záchvat výbušnosti ji zaskočil. Rozhlédla se kolem, soustředila svou pozornost na Hooka v pokusu se rozptýlit.
„Dobře. Pak tedy půjdu. Dobrou noc, kapitáne. Doufám, že budete v pořádku. Nejsem si jistá jak budou věci pokračovat dál. Pro tuto chvíli předpokládám, že bychom prostě měli brát den po dni.“
„Vskutku.“ Hook rychle vstal, přešel k ní a opětovně ji vzal za ruku a jediným pohybem ji zvedl k ústům. Usmíval se na ni zpod hustých řas, ale obratně jí tak odepřel dotek jeho rtů. Otevřela ústa a okamžitě zalapala po dechu. „Prosím...nikdy více kapitáne. Jsem jednoduše James. Uděláte to pro mě, že ano...Hermiono?“ A pak ji nakonec políbil na hřbet ruky. Na místo zvyklé na každodenní hrubé činnosti, ji najednou z jeho jemného horkého doteku, přepadla smyslnost a donutila ji neslyšně zalapat po dechu.
„Ano.“
„Děkuji...že jste mne sem přivedla. Když nic jiného, tak ty jsi za to stála.“
Hermiona se usmála a setrvávala pohledem na jeho očích. Její hádka s Luciusem byla okamžitě zapomenuta. Ve skutečnosti byla okamžitě zapomenuta Luciusova samotná přítomnost v místnosti. Vycouvala od Jamese. Stále se na něj usmívala, na něj v celé jeho navrácené, oslnivé slávě. Ani jednou se nepodívala na Luciuse. To samé se však nedalo říct o něm.
-xxoOoxx-
Jakmile byla Hermiona pryč, tak Hook odhodil svou knihu stranou, opět si doplnil sklenku a otočil se k Luciusovi.
„Takže, Malfoyi. Řekni mi o sladké slečně Grangerové.“
„Co chceš vědět?“ Luciusův hlas byl tak prostý emocí, jak to jen dokázal.
„Proč je tady?“
„Pracuje tu.“
„Pracuje pro tebe?“
„Ne. Využívá moji knihovnu.“
„Už jsi ji měl v posteli?“
Lucius obrátil chladné oči na Hooka, ale neodpověděl.
„Viditelně ne.“ Hook se usmál. „A proč ne?“
„Slečna Grangerová a já nemáme tenhle druh vztahu.“
„Proč proboha ne, chlape? Který mužský by ji nechtěl? Ty upnuté nohavice, které nosí...psi pekelní...ve mně probouzí pocity, které jsem nezakusil už…“ Hlas se mu vytratil a hlava mu padla vzad, jakmile se pořádně znovu napil brandy.
Lucius promluvil s afektovaným nezájmem. „Pak si ji tedy vezmi do postele. Zcela jistě si to přeješ a ona, z toho, co jsem tu viděl, se zdá tebou více než zaujatá.“
„Ha! Jaký jsi to muž, že si v domě necháš cizince a necháš ho ukrást i svou dámu!“
„Ona není má dáma.“ Do čistého tónu jeho hlasu se po okrajích vloudila prasklina.
„Ale rád bys, aby byla.“
„Nevím, co tím myslíš.“
„Ano, víš. Tvůj chtíč z tebe přímo sálá, chlape. Jak s ní tady kolem dokážeš fungovat? Jsem překvapen, že ses jí ještě nevnutil násilím.“
„Nebuď směšný. Jsem džentlmen.“ Lucius nyní zněl upřímně uražen.
„To i já! Jsem proslavený tím, že dávám muži šanci zoufale a bezmocně prosit o svůj život, než mu do ledvin zabořím svůj hák. Ty i já jsme stejní, Malfoyi.“
„Co tím myslíš?“
„Přežití. Ať už to znamená cokoliv. Avšak když přijde na ženy, tak souhlasím. Síla by nikdy neměla být užitá – ne, že bych se v nějakém případě střetl s velkým odporem.“ Dovolil si se spokojeným úsměvem nostalgicky zavzpomínat, než pokračoval. „Potěšení jednoho se vždy zvýší, pokud žena zakusí v jeho rukách výšiny rozkoše, nemyslíš?“
Lucius zachytil jeho pohled, ale nedokázal zabránit malému úsměšku, aby se mu neobjevil na rtech.
„A jak já bych miloval výšiny rozkoše slečny Grangerové. Proč jsi ji u čerta ještě neměl? Mohu říci, že je připravená a zralá. Svádění by bylo dost jasné.“
„Ne.“
„Ne! Nebuď blázen, chlape!“ Hook nevěřícně zíral na Luciuse. Kouzelník už to déle nemohl vydržet a uhnul pohledem. „Ach...věřím, že rozumím. Jsi do ní zblázněný, Malfoyi. To je komplikace, bez které se může džentlmen obejít. Já naštěstí zůstávám celý život pozoruhodně nezatížen těmito nepříjemnostmi.“
„Jsou chvíle, Hooku, kdy je lepší zmlknout.“
„Ona tě chce.“
Lucius neodpovídal.
„Je to zcela jasné. Copak neumíš číst v ženách, Malfoyi?“
Lucius se najednou postavil, sevřel svou sklenku a dlouhým krokem odrázoval ke krbu.
„Nebuď směšný! Dnes večer měla oči jen pro tebe.“ Jeho slova nyní byla strohá a nevrlá.
„No, dostává od tebe hrozně málo a já jen zapracoval na tom, abych ji nalákal. Je to dost snadné. Jsi dobře vypadající mužský, Malfoyi, a víš jak to chodí: prodlévající pohled, jemný úsměv, jemný dotek rtů, kompliment. Stěží je to složité.“
„Ne v tomhle případě.“ Zamračil se. „Nemohu ji prostě jen tak mít, jak jsi to výmluvně popsal.“
„Nevidím důvod proč ne.“
„Nepředpokládám, že to pochopíš. Je...není mého druhu.“ Nyní to byl Lucius, kdo si hrdlem proléval brandy.
„Mě se zdá, že vypadá hodně jako tvůj druh.“ Hook stále seděl s hlavou pohodově opřenou v křesle, zatímco pobaveně sledoval Malfoye.
„Slečna Grangerová je mudlovská… Slečna Grangerová pochází z mudlovské rodiny.“
Hook zmateně nadzvedl obočí. „Ještě jednou prosím?“
„Nepochází z rodu kouzelníků. Její rodiče byli mudlové: nekouzelníci.“
„Ale ona je čarodějka.“
Stroze pokrčil rameny. „Dokáže ovládat magii.“
„A z mého pohledu celkem dost ohromnou. Myslím – jsem přece tady!“
Lucius se zamračil.
„No tak, Malfoyi. Nemůže tu přece být mnoho kouzelníků nebo čarodějek, které by dokázaly předvést něco takového, nebo ano?“
„Já nerozporuji její schopnosti! Jde o...čistotu její krve.“
„Čistotu její krve!“ Hook vyprsknul rozhořčeně pobaveným kašlem. „Můj drahý kamaráde, prolil jsem ve své době dost krve na to, abych věděl, že když před tebou teče rudá a čerstvá tak absolutně nezáleží na tom, zda jsi žebrák z Whitechapelu, co má lepru nebo rudolící král Španělska! Krev...je pořád stejná.“
Malfoy na něj klidně pohlédnul.
„V každém případě krev je jen stěží něco o co se člověk zajímá v posteli. Její šťavnaté malé žíly by mohly být plné mořské vody a stále by byla rozkošný kousek. Pohřbi svou domýšlivost a pýchu, chlape. Jinak tě totiž zadusí!“
Lucius byl napjatý pobouřením a bouchnul sklenkou do stolu. „Jak si můžeš být tak jistý, že mě chce? Neviděl jsem o tom žádnou zmínku. Zachází se mnou s opovržením a lhostejností. Viděl jsi ten způsob, jak se mnou dnes večer mluvila!“
„Říkal sis o to; a nejsi o nic lepší.“
„Pozor na pusu, Hooku!“ Šedé oči se zableskly. Hook nehnul ani brvou.
„Žena potřebuje cítit, že je chtěná. To jistě muž tvého postavení ví. Byl jsi ženatý, ne?“
„Ano.“
„Kde je teď tvoje žena?“
„My… rozešli jsme se.“
„Smůla, nicméně...v tomhle starém psovi je ještě život, to zaručuji. Měl jsi hodně milenek?“
„Od mého rozvodu?“
„Hm.“
„Moc ne.“
„Proč ne?“
„Zcela zjevně nejsme já a ty tak stejní, jak bys rád věřil, Hooku.“
„Žebrácká víra, chlape! Pohledný ďábel jako ty, s penězi za hranicemi představivosti, se společenským postavením, úchvatným domem...mohl bys mít celé pokoje plné žen připravených splnit každý tvůj rozmar a přání.“
„Nechci celé pokoje plné žen! Chci…“
„Dokonči to.“
„K čertu s tebou! Já nevím! Já nevím, co sakra chci!“
„Ale ano víš. Chceš ji. Jen to sám sobě nedokážeš přiznat.“
Malfoy šel přímo k Hookovi a zapíchl mu ukazováček do tváře. „Ne! Nechci ji. Já nechci mudlovskou šmejdku!“
„Takže si na ni nečiníš žádný nárok?“
„Ne!“
„Takže nemáš nic proti tomu, kdyby si ji jiný muž vzal?“
„Je volná a může se vídat s kýmkoliv chce!“
„V tom případě…“ Hook dopil poslední doušek své brandy. „Ji budu mít já.“