Záhadný muž 3
3. kapitola
Hermiona ztěžka polkla a v úžasu hleděla na pirátského kapitána stojícího před ní.
Měl u sebe meč v pochvě visící na šerpě. Čistý a třpytivý ve světle svíček v knihovně, byl pod krajkami jeho černé košile viditelný příšerný a vzrušující záblesk železného háku.
Hook sebou opět zavrávoral, zdálo se, že mu ještě nohy nefungují jak mají. Nakonec se zachytil police na knihy a zamlženým zrakem se rozhlížel kolem. Neviděl ji a mumlal: „Troufám si říci, že se cítím poněkud...podivně.“ Oči se mu zavřely zmateným vyčerpáním.
Hermioně se stále ještě nevrátila schopnost mluvit. Cítila, jak jí visí brada, ale nedokázala udělat nic, aby ji vrátila na své místo. Očima se vpíjela do Hooka. Dýchal zhluboka, oči měl zavřené jak se dával dohromady, stál před ní živý a rozčilený v knihovně na Malfoy Manor.
Po době, co se zdála jako minuty, se pirátovy oči ztěžka otevřely a pohnul hlavou, aby se rozhlédl kolem. Stále ještě si jí nevšimnul. „Kde to u čerta jsem?“ promluvil zmateně a nejasně. „Knihy. Zpropadené knihy! Co může člověk dělat s těmi všemi zpropadenými knihami! Musím být na souši. Jaká náhoda…? Zatraceně! Nemohu si vzpomenout…“ A pak se otočil, bez výrazu se rozhlédnul po svém okolí a uviděl ji.
Hermiona se mu zahleděla do očí tak modrých, až se zdály nadpozemské. Hleděl na ni. Zcela jasně byl ohromen stejně jako ona. Jeho oči strnuly a zdálo se jí, že vyzařují svoje vlastní světlo. Propalovaly se přímo skrz ni. Krev jí splašeně proudila celým tělem. Těžce polkla. Krk měla vyprahlý, jako kdyby to byl písek.
A pak se samolibě usmál. „Ale, ale...nazdar, děvče.“
-oOo-
Hermiona si v užaslém zmatení promnula ruce. „Ehm… Zdravím. Já… Já jsem to nezamýšlela… Omlouvám se, já…“ Byla si jen sotva vědoma svých slov.
Hook lehce našpulil rty s náznakem netrpělivého popichování. „Jsem zvyklý, že ze mne dámy ztrácí slova, ale vy jste, má drahá, ta kdo mě mate. Co se to u čerta pokoušíte říct?“
„Já… Tohle nebylo zamýšleno… Nebylo zamýšleno, abyste to byl vy…“ Vzdala to tápání a přímo se zeptala. „Jste v pořádku?“
„Až na to, že jsem obklopen suchým pergamenem a prázdnými řečmi, tak se zdá, že ano. I když tak či tak mám skutečně prokletě příšerný bolehlav. To však není nic, co by nespravila trocha klaretu. Nepředpokládám, že tu ta kapka náhodou někde je?“
Hermiona dokázala sotva přemýšlet. „Mohu vám donést nějakou vodu.“
„Vodu!“ zašklebil se. Strávil jsem život obklopený tou věcí – nehodlám pít něco, co bývá v podpalubí!“
Hermiona byla na rozpacích. Kombinace vzrušení z úspěchu s jejím smyslem pro logiku a pořádek tvořila poněkud chaos. Tohle nebyla osoba, kterou zamýšlela; v její až příliš racionální mysli to znamenalo, že se věci zvrtly. Promluvila s návalem paniky.
„Musím vás dostat zpátky. Neměl byste tu být. Neměla jsem v úmyslu, abyste to byl vy. Tohle není správné. Omlouvám se. Pokusím se navrátit vás domů.“
Zdálo se, že Hook se rychle vzpamatovává. Narovnal se a pobaveně přejel pohledem přes tu zmatenou ženu. „Opravdu? A kam přesně jste mě to vzala?“
„Je to dům. Venkovský dům. Ve Wiltshireu.“ Pokusila se upřeně hledět na své pergameny, jako kdyby to znamenalo, že ho to popožene zpátky na stránky novely, ze které vyskočil.
„Wiltshire, he? Poslední, co si pamatuji bylo, že jsem byl na Jolly Rogerovi a plánoval jsem, jak se zbavím Pana tím, že mu postupně odsekám každou končetinu v rozmezí řekněme tří, čtyř měsíců. Ta hodina uplynula s velkým zadostiučiněním. I když,“ narovnal se do celé výšky. „Nezemě si vždy našla způsob, jak jednoho překvapit. Troufám si říci, že mé nohy budou těžit z tohoto krátkého pobytu na pevné zemi.“ Hook udělal několik kroků směrem k ní.
Navzdory tomu, že skoro propadla jeho očím, tak Hermionu její vždy až příliš opatrná mysl nutila dát do pořádku její chybu. Srdce jí v prsou stále bilo překotně a chaoticky.
„Opravdu byste tady neměl být. Ta magie nebyla navržena pro vás. Nejsem si jistá, jak vás to ovlivnilo. Nezhoršuje se vám třeba to bolení hlavy?“
„Ani v nejmenším. Ve skutečnosti věřím, že se to s každou minutou zlepšuje.“ Neodvrátil oči od jejího těla.
„Jsem si jistá, že je zde způsob, jak to zvrátit. Dejet mi okamžik a já se vás pokusím poslat zpátky.“ Pokusila se otočit ke svým lektvarům a knihám, ale byla si vědomá toho, že se k ní blíží ještě víc.
„Ach ještě ne, no tak hodné děvče.“ Nechal své oči prodlévat na křivce jejích ňader a pasu. ŮA mimoto… Docela si zdejší výhled užívám.“
Hook se zastavil přímo před ní s tím svým líným úsměvem na tváři. Soustředěně ji studoval. Cítila, jak se červená, ale nedokázala odtrhnout oči od jeho vycizelovaných rysů, rámovaných prameny temných kudrn, které kolem něj spadaly. Ta pozoruhodná živočišnost jeho přítomnosti ji jenom utvrzovala v tom, jak efektivní její magie byla. Potěšení z nalezení postavy z příběhu, která ji trápila tak často ve snech, jak před ní stojí skutečná a mocná, skrz ni prohnalo nával radostné pýchy.
„Nemohu…nemohu uvěřit, že jste tady. Je to tak, tak úžasné,“ vydechla nevěřícně. Nutkání odeslat ho zpátky rychle vyprchávalo.
Jeho úsměv se prohloubil. „Hmmm...dámy mají tendence tohle říkat.“
„Jste skutečný?“
Jen na okamžik zmateně pozvednul obočí a odpověděl tím, že znovu přikročil k ní a přejížděl přes její rysy těma očima, které jako by vyzařovaly vlastní světlo.
„Mohu se vás dotknout?“ pokračovala.
Hook nadzvednul jedno obočí, krátce našpulil rty v pokřiveném pobavení, než se na ně opět vrátil ten arogantní úsměv, který mu na nich tančil od okamžiku, kdy ji uviděl.
„S potěšením…“
Hermiona natáhla ruku a nechala ji spočinout na jeho tmavě modrém hedvábí jeho vesty. Šokovaně se nadechla, napůl totiž očekávala, že jím její ruka projde skrz. I skrz materiál mohla cítit, že svaly na jeho hrudi jsou živé, pevné a horké pod jejími prsty. A tam, pod hebkou kůží její ruky, byl pravidelný tlukot, normální ozvy pulzujícího srdce. Vydechla s úsměvem a vzhlédla k němu.
„Jak se jmenujete?“ Odpověď znala; i tak už zmínil Pana a Nezemi, ale ona chtěla, aby potvrdil čiré fantastické potěšení z toho, čeho dosáhla.
„Jsem James Hook, kapitán Jolly Rogera.“
Hermiona se rozesmála ohromným potěšením. „Je to příliš neuvěřitelné, aby to byla pravda. Jste ta nejúžasnější věc, která se mi kdy povedla.“
„Skutečně?“ Zvednul obě obočí. Dokonce i Hook byl nyní pobaven. „Má drahá, tak moc jak si užívám vaši velkolepou pozornost ohledně mě...kdo u čerta jste?“
Opět se zasmála a napřáhla ruku. „Hermiona. Hermiona Grangerová.“
„Jak příjemné vás poznat, Hermiono Hermiono Grangerová.“ A vzal ruku, kterou napřáhla, pevně ji stiskl svými silnými prsty a otočil ji, než sklonil hlavu a políbil ji na její hřbet. Jeho horké rty tam prodlévaly a on zvedl oči k jejím. Koutky se mu zvedly pobavením.
Hermiona se té zdvořilosti měkce usmála. Nepamatovala si, že by ji kdy kdo políbil ruku na přivítanou. Cítila jak jí do tváří stoupá červeň. Taktéž cítila mnohem více, než bylo nezbytné, měkkost jeho horkých rtů a lehké zašimrání jeho kníru. Stále ještě neoddálil svá ústa. Maličko zatáhla, aby vymanila svou ruku, ne proto, že by ten pocit byl nepříjemný, ale proto že si to užívala trochu až moc.
Hook se nakonec s odfrknutím odtáhnul a samolibě se usmál. „Žádný snubní prsten? Pak tedy předpokládám, že jste slečna Grangerová.“
„To je správně. Ale můžete mi říkat Hermiono.“
Pohnula se pryč od něj, aby začala čistit kotlík a uklízet pryč ingredience. Zdálo se, že tu již není žádný spěch na to poslat ho pryč. Nevšimla si, že jeho oči s oceněním prodlévají na jejím pozadí, když se nakláněla nad desku stolu, oděném ve skinny džínách.
„Řekněte mi... Hermiono… jste zcela velmi zjevně dáma, takže…proč jste souhlasila s tím, že budete nosit ty nemožně těsné nohavice?“
Rozesmála se, upadla do ještě větších rozpaků, a otočila se, aby na něj viděla. Najednou si byla až příliš dobře vědoma toho, že její skutečně ženské pozadí bylo vystaveno poněkud zjevně na odiv něčemu, co vlastně byly oči devatenáctého století. „Hmm. V dnešních dnech je pro ženy přijatelné toto nosit. Jsou velmi pohodlné a praktické.“
„Hm… to zcela jistě nerozporuji, má drahá. Řekla jste v těchto dnech…“ Našpulil rty s neporozuměním. „Objasněte mi to…“
„Ehm…“ Hermiona se zavrtěla, ale možná ho do toho mohla hodit přímo. Klamání jí s pirátem nic dobrého nedá. Tak či tak už se sám nacházel na venkovském panství míle daleko od jeho původní lokace. Pokud se dokázal vypořádat s tím, že byl přepraven prostorem, tak možná také potřeboval vědět, že byl přepraven i skrz čas. „Nebuďte příliš šokovaný, ale, hm...momentálně se nacházíte ve dvacátém prvním století. Je rok 2003. Z toho důvodu ta změna v módě.“
„Rok dva tisíce a tři?“
„Ano.“
Hook zavrávoral a udělal krok vzad, prakticky spadnul do křesla. „Pokud je tu po ruce nějaký klaret, tak věřím, že zrovna teď by se mi opravdu hodil.“
V rohu knihovny byl bar s nápoji. Hermiona k němu zamířila a nalila mu velkou dávku brandy. Konec konců byl smyšlená postava; nepředpokládala, že na jednom drinku sejde. „Je to dobré?“
Hook si od ní vzal sklenici a najednou ji vyprázdnil. Svaly na jeho krku polykaly tu tekutinu velkými doušky. Nehnul ani brvou nad ohněm, který mu musel spalovat hrdlo. Úlevně zalapal po dechu a se zadostiučiněním zavřel oči. „Děkuji.“
Hermiona si vedle něj přitáhla židli. „Něco málo vím o místě odkud jste přišel. V Nezemi máte magii, že ano?“
Přikývnul aniž by otevřel oči. „Já osobně nemám problém s komplikacemi, které to přináší do života, ale občas mám prospěch ze schopností ostatních.“
„Dobře. My tady taky máme magii. To díky ní jsem byla schopná vás sem přivést. Ačkoliv přiznávám, že jsem myslela, že sem dostanu Petera Pana.“
„Pan! Chtěla jste místo mě Pana?“
„Tak bych to zrovna neřekla. Jen jsem si myslela, že by si tu užil trochu zábavy a snadněji by to přijal.“
„Ach, má drahá...nemějte strach...rád se také pobavím.“ Škádlivě se usmál a opět na ni upřel své oči. Hermiona zrudla a sklopila hlavu.
„To je… všechno dobré… jsem velmi potěšeně, že jste tady.“
„To i já,“ zamumlal. Neodvažovala se vzhlédnout. Věděla, že na ni stále upírá pohled. „Teď… řekněte mi o té magii víc.“
„No, pracovala jsem na tom celou věčnost. Kombinuje vlastní moc obsaženou ve slovech a představivosti se skutečnými magickými silami zachycenými v lektvaru a zaklínadle. Tak dalece, jak jsem si vědoma, to nikdy předtím nebylo učiněno. Je to nová forma magie, kterou jsem celou vynalezla.“
„Jaké jsi to ale chytré stvoření.“ Jeho kompliment způsobil, že jí tváře zrudly ještě víc. „Jste víla?“
„Víla?“ zasmála se nahlas.
„Pokud je to tak, tak jste pravděpodobně ta největší víla, na kterou jsem kdy narazil a nezdá se, že byste měla křídla, ale...kdo jiný by dělal takovou magii?“
„Nejsem víla – jsem čarodějka.“
Hookova tvář zbledla. „Čarodějka?“
„Ano.“ Byla překvapena jeho čirým šokem. „V Nezemi snad nemáte čarodějky?“
„Sotva kdy. A zcela jistě žádnou, která by vypadala jako vy, má drahá. Poslední čarodějka, kterou jsem viděl nepotřebovala žádnou magii, aby se chránila – zabíjela jen svou vlastní ošklivostí. Je ve Wiltshireu hodně čarodějek?“
Hermiona se rozesmála. „Pěkných pár. A kouzelníků. Čarodějky a kouzelníci jsou jednoduše lidé, kteří mají kouzelnické schopnosti. Až na ty, kteří se oblékají poněkud individualisticky, tak vypadáme jako kdokoliv jiný. Mudlové o nás nic nevědí.“
„Mudlové?“
„Obyčejní lidé. Jako vy. Předpokládám, že jste mudla.“
„Ach.“ Hook se zdál neohromen. „Stěží lichotivý termín, není-liž pravda?“
„Nedělejte si s tím starosti. Nejste zrovna přesně průměrný mudla. Myslím tím...zrovna jste vykročil z knihy!“
„Knihy?“
Hermiona strnula. On to nevěděl. Stejně jako byl Hook zainteresovaný, tak byl i žijící, dýchající bytost s celým životem a minulostí. Jak jen mu měla vysvětlit jeho původ? Se všemi těmi odhaleními se dal podivuhodně dobře dohromady; pomyslela si, že by bylo nejlepší, kdyby na něj nic víc nyní nenakládala. Odmávla to pokrčením ramen a pokusila se ho rozptýlit tím, že mu nabídla jídlo. „Na tom nezáleží. Vysvětlím to později. Musíte být hladový. Chcete něco k jídlu?“
Hook se narovnal. Žaludek ho už hryzal. „Ždibec něčeho k jídlu by byl nanejvýš vítaný.“ Postavil se, jako kdyby se připravoval na opuštění místnosti.
Hermiona váhala. Lucius.
Bylo to divné. Prakticky na něj zapomněla. „Ehm. Počkejte tady. Něco vám přinesu.“
Hook vycítil její náhlou změnu a jako kdyby to byla narážka, tak promluvil. „Je tohle váš dům?“
„Ne, je příte...někoho jiného.“
„Tenhle „někdo jiný“ je zcela zjevně nesmírně bohatý a velmi důležitý, že má dům jako tenhle.“
„Ano, předpokládám, že je.“ Nyní se cítila trapně.
„On? Hrabě? Vévoda? Čí je tohle panství?“
„O tom jste neslyšel.“
„Vyzkoušejte mě.“
„Malfoy.“
Zmateně nakrčil nos. „Máte pravdu: o tom jsem neslyšel. Znával jsem všechna panství ve Wiltshireu. Ve škole jsem měl několik přátel, kteří zde měli dům. Jistě bych slyšel o Malfoyově panství. Tenhle váš přítel – byl v Etonu?“
Hermiona se rozesmála. „Ne. Mudlové obvykle tenhle dům nemohou vidět. Je jako já…je to čaroděj.“
Hook se viditelně napjal.
Pokud si Hermiona myslela, že věci byly v tom okamžiku poněkud divné, tak atmosféra byla ještě mnohem napjatější. Po krátkém zaklepání se dveře do knihovny otevřely a Lucius Malfoy vešel dlouhými kroky do místnosti. Na místě však strnul.
-oOo-
Lucius zíral. V jeho knihovně byl muž oblečený ve vyšívané vestě, damaškovém redingotu a po kolena vysokých kožených botách. Na vrch toho všeho měl ještě sytě černé vlasy, kterému mu v prstencích spadaly přes ramena a modré oči, které na Luciuse hleděly s okamžitým vzdorem.
„Kdo ve jménu samotného Merlina je tohle?“ Lucius zareagoval instinktivně a rychle vytáhnul hůlku, kterou zamířil rovnou na Hooka. Hookovi zabralo jen zlomek vteřiny zareagovat podobně. S účinnou elegancí, která Hermionu ohromila, byl jeho meč ve střehu přímo před ním a jeho ostrý konec mířil přímo na špičku Luciusovy hůlky.
Hook se zamračil, ale jeho meč nezakolísal. Oči mu zalétly ke kusu dřeva v ruce muže naproti němu. „Pokud mě máte v úmyslu odzbrojit, pane, pak to bude chtít víc, než klacek.“
Luciusova ruka se skoro neznatelně pohnula, hůlka sebou o kousek trhla a Hookův meč vylétl z jeho sevření a prolétl vzduchem nad jejich hlavami a se zadrnčením se zabodl do dřeva nade dveřmi, kde zůstal a lehce se chvěl od síly toho nárazu.
Hook otevřel ústa čirým obdivem a s oceněním pozvedl obočí. „Touché.“
Hermiona měla jen stěží čas zareagovat. Dívala se z jednoho muže na druhého. Lucius nesklonil svou hůlku, ale ruka se mu uvolnila a chřípí se mu již nadále nerozšiřovalo vztekem. Přispěchala k němu.
„Luciusi. Je to v pořádku. To ta magie – fungovalo to. Přišel do našeho světa...z knihy. Fungovalo to!“
Lucius neochotně obrátil zmatený pohled k Hermioně. „Nikdy jsi mi neřekla, že to bude někdo, jako tenhle.“
„Myslela jsem, že to bude někdo jiný, ale na tom nezáleží – je také postava z knihy. Není to fantastické?“
Lucius byl zcela zjevně nepřesvědčen. Pomalu sklonil hůlku, ale stále ji držel pevně, když udělal krok k Hookovi. „Jak se jmenujete?“
„Říkají mu…“
Lucius zvednul ruku, aby umlčel Hermionu. „Chci to slyšet od něj.“
„Jsem James Hook kapitán Jollyho Rogera.“ Hookova slova byla pronesena s předvídatelnou arogancí.
„Jolly Roger?“ Hermiona mohla slyšet úšklebek pobavení v Luciusově hlase.
„Má loď.“
„Jste v námořnictvu?“
„...to není tak úplně přesné. Na první setkání pokládáte opravdu mnoho otázek, pane.“
„Neoprávněně jste vniknul do mého domu. Mohu se ptát na co chci...pane.“
„No přiznávám, že tato situace se může zdát poněkud překvapivá. Ale jeden nesmí zapomínat na dobré mravy. Stále ještě jste mi neřekl své jméno.“
Lucius ho přinutil okamžik čekat. „Malfoy.“
„Titul?“
Kouzelník se do něj zabodával pohledem, ale zůstal potichu.
Hermiona rychle zakročila, aby rozptýlila napětí. „Zrovna jsem chtěla jít pro nějaké jídlo pro...ehm...kapitána.“ Nebyla si jistá, jak přesně ho má oslovovat.
„Výplody představivosti vyžadují jídlo?“
Doufala, že Lucius mluvil dostatečně tiše na to, aby ho Hook neslyšel. „Říkal, že má hlad. Mohu požádat Pascoea, aby něco donesl?“ Plavovlasý muž neodpověděl a stál s připravenou hůlkou, zatímco si prohlížel Hooka. Hermiona mu něžně zatlačila na ruku s hůlkou, aby ho přinutila ji sklonit. „Luciusi...prosím. Ví, že jsi kouzelník, už viděl tvou moc… a nechystá se udělat nic hloupého. Tohle je neobyčejná situace; a my z ní musíme vytěžit co nejvíc.“
Lucius pomalu uvolnil paži. „Jdi a najdi Pascoea. Já zůstanu tady. On tuhle místnost neopustí.“
Hermiona otevřela ústa, ale věděla, že nejlepší bude, když se s Luciusem nebude hádat. Viděla, jak šedá v jeho očích zamrzla strohostí. Chopila se tedy příležitosti a odspěchala do kuchyně.
-oOo-
Lucius Malfoy a James Hook stáli přímo naproti sobě. Žádný z nich se nepohnul. Bylo to pouze lehké rozšíření chřípí nebo tik v oku, který dával najevo, že je tu nějaký druh konfliktu. Lucius udělal krok směrem k muži, pak další. Začal kolem něj pomalu obcházet odměřenými kroky, očima se bořil do tmavé hlavy před sebou. Hook se nezdál ani v nejmenším vyvedený z míry. Pokud něco, tak se mu ústa zkroutila do slabého úsměvu.
„Hooku. Neřekl jste mi, jak si na moři vyděláváte peníze.“
„Jsem ten nejlepší obchodník. Nacházím lidi, kteří jsou velice šťastní, aby mě bavili finančními a komerčními záležitostmi. Mám dobrého přítele, Dlouhého Toma – on je velmi přesvědčivý. Vy jste se tu taky zařídil dobře, Malfoyi. Ráčíte mi říct, jak si vyděláváte peníze vy?“
„Jsem gentleman s nezávislými prostředky.“
„Ach...rodinné peníze. To znamená nezávislý… Také jsem je míval, než se ukázalo, že ta nezávislost mě opustila a utekla pryč.“
„Váš styl a oblečení jsou zajímavé.“
„Hm… Sedí mi, nemyslíte? Beru si inspiraci u Charlese II. Byl to dobrý chlap. Věděl jak si užívat – něco o co se neustále snažím – taky jeden z důvodů proč se snažím zbavit toho protivného parazita Pana. Má tendence kazit zábavu. Ale když mluvíme o stylu – váš je na Angličana jen stěží konvenční. Jistě vás nepustí do Klubu Reformistů s takovými vlasy?“ usmál se arogantně Hook.
„Neumím si představit, že by vás pustili do Klubu Reformistů s takovými vlasy. V každém případě nemám potřebu ani chuť připojit se ke Klubu Reformistů a nosím své vlasy takhle už od doby, co jsem byl dítětem.“
„Jak velmi zvláštní. Jakmile jsem se jednou promotal těmi nešťastnými obdobími dospívání, tak jsem se nemohl dočkat, až ze sebe setřesu jakýkoliv náznak dětství.“ Povzdechnul si lehce Hook.
„Zatraceně, chlape. Hodláte kolem mě pořád chodit jako šílený leopard? Nechápu o nic víc, než vy, proč jsem tady. Mohu vás ujistit, že po tom malém představení s tím vaším klacíkem, jen stěží udělám něco hloupého. Proklatě, jsem vysušený. To děvče mi předtím dalo nějakou velmi dobrou brandy. Nepředpokládám, že byste učinil stejně, že?“
Lucius nakonec zastavil. Opět se na Hooka díval. „Sedněte si.“
Hook se podíval za něj. Ždile sama od sebe vyklouzla zpoza stolu a zastavila se přímo za ním. Usmál se. „Působivé, Malfoyi.“
„Stěží. Neovládáte magii?“
„Pouze magii mého ostrého důvtipu a okouzlující osobnosti.“ Zazubil se Hook, než se posadil do židle.
„Zatraceně.“ Padlo na něj uvědomění. „Jste mudla.“
„To děvče použilo ten termín už předtím. Nelíbí se mi.“
„Vůbec se ti to sakra líbit nemusí. Měl bych vás okamžitě vyhodit ze svého domu, ale mám podezření, že by to u slečny Grangerové neprošlo příliš hladce.“
„A je důležité, aby věci – šly hladce – se slečnou Grangerovou?“
Lucius nepromluvil, avšak Hook si všimnul jeho napětí.
Hook pozvednul obočí v pobaveném zájmu o Luciuse, který sotva zdůraznil jeho prohlášení lehkým zavrtěním hlavou. Čaroděj pokračoval. „Ale magii jste viděl?“
„Ano. Tam, kde žiji je magie všude kolem. Ale já pro ni nemám potřebu. Zjistil jsem, že zastrašování a strach fungují stejně dobře.“
„Skutečně?“
„Ano, Malfoyi. Muž jako vy s tak ohromným jměním k dispozici, tomu jistě rozumíte, ne? Nedokážu uvěřit tomu, že vaše minulost je čistá, jako lilie.“ Hook si všiml, jak se Malfoyovy rty zkroutily vzhůru, než se otočil ke skříňce s pitím. Lucius nalil dvě velké sklenky brandy a přinesl je zpátky. Vytáhl si židli naproti Hookovi. Než se posadil na židli, tak jednu z nich podal pirátovi.
Pak lehce pozvedl sklenku s šedýma očima zabořenýma do modrých očí černovlasého muže.
„Na zdraví.“
Hook pozvedl svou sklenku na oplátku a oba se napili.
Bylo rozhodnuto: Lucius Malfoy a James Hook se jeden druhému zamlouvali.