Záhadný muž 2
2. kapitola
Přesně jak řekl, byl Malfoy pryč z panství celý následující den. I ten další.
Hermiona skoro okamžitě pohřbila svou reakci na jeho náhlý odchod, hluboko uvnitř. Jakmile na to nemyslela, tak se dokázala přesvědčit, že na tom nezáleželo, takže v ní nevznikne žádný zmatek ohledně toho, že ji odmítnul.
Takhle to bylo jednodušší.
V co vlastně věřila? Nikdy by své pocity nepřiznala ani sama sobě natož ještě jemu. Jejich vyhlídka byla odhalena a prakticky v té samé chvíli i stažena. A tak to mohlo být snadno ignorováno nebo popřeno. Malfoy o ni zcela jasně nejevil zájem. Tak to je. A ani ona nemá zájem o něj.
Rovnováha byla nastolena.
Čekala na ni její práce. Rozjitřenost jejích pocitů byla hlavně toho dne za jejím úspěchem v magii, tím si byla jistá. Nyní se opět s vervou, která překvapila i ji samotnou, dala do svého výzkumu a experimentů. Bez přestávek na čaj nebo zábavné konverzace se mohla cele soustředit na vylepšení kouzla. Cítila, že je již blízko úspěchu.
Ale ať se snažila, jak chtěla, tak tam stále něco chybělo. Věděla, co to bylo: motivace, která byla potřeba. Nezajímala se o princezny a dámy v nesnázích dost na to, aby je cele přivedla do svého světa.
Stále ještě byla nejlepší. Vše bylo na místě. Věděla to nedlouho předtím, než byla přidána poslední ingredience. Smysly měla zjitřené očekáváním.
Tři dny po incidentu v knihovně ležela ve své opuštěné posteli a dovolila své mysli se toulat, uvažovat o svém pobytu v domě. Ať už tu Malfoy byl nebo ne, tohle místo ji uchvátilo, utěšovalo i inspirovalo. Hermionin zrak padl na vysoké stěny: visely na nich těžké, po staletích vybledlé, tapisérie. Obklopovalo ji teplé, tmavé dřevo; hedvábí a samet jí hýčkaly končetiny. Navzdory rodinné historii ten dům milovala. Cítila se zde vítána: v bezpečí a přijímaná. Rukou přeběhla po hedvábném prostěradle. Hladká textura jí chladně a smyslně projela pod konečky prstů. Její vlastní magie jí mravenčila v paži; nikdy nebyla tak připravená, tak vyjímečná. Zachvěla se z toho pocitu na svém těle, a tak Hermioně unikl do nočního vzduchu povzdech.
Bylo to již tak dlouho...tak dlouho od doby, kdy se jí někdo dotýkal. Obraz se jí do mysli vkradl rychle – pevné svaly, napjaté šlachy a silné kosti, které tvořily široká ramena… Hermiona ten pocit potlačila. To ne. Ne teď. Avšak její ruka jí instinktivně sjela mezi nohy, které se pod jejím dotekem ochotně rozevřely.
V dozvucích války, možná proto, aby vyplnila spoušť a zmatek ve své duši, si vyvinula neukojitelný sexuální apetit. Po rozchodu s Ronem měla Hermiona mnoho milenců, některé si užila jen jednou, jiní vydrželi i měsíce. Její chutě měly široký a různý záběr. Účastnila se sexuálních hrátek, které jen zřídka předtím nebo potom zvažovala, avšak vždy to bylo bez omezující monogamie a založené na vzájemné shodě. Ke všem svým milencům se chovala s respektem a občas i se skutečnou náklonností a všechny je zvažovala jako potenciální dlouhodobé partnery, ale s žádným to nefungovalo. Věděla, že její potřeby leží daleko za tím, co samotné a bezpečné životy mohou poskytnout.
Avšak jak čas odtlačil trápení dále do zákoutí její mysli a odpovědnost práce na Ministerstvu si nárokovala její úsilí, tak nakonec práce převládla nad libidem a její soustředění na samotnou magii si podmanilo její touhu po partnerech. Raději se uspokojovala sama, i když i tohle se v posledních měsících vytratilo. Ale nyní, když ležela ve velké přepychové posteli, tak nalezla své prsty hladově pátrat, vklouznout hluboko dovnitř, aby pomohly jejímu náhlému vzrušení. Její tělo se okamžitě probudilo, jásalo nad tou pozorností, které se mu konečně zase dostávalo. Ruka jí sjela k bradavce a prsty ji stiskla. Nejdříve jenom lehce, ale pak s narůstající silou, dokud nevykřikla do všudepřítomné temnoty, zatímco si její pozornost nárokovala sladká, ostrá bolest od stisknuté bradavky, až do svíjivého pocitu v podbřišku.
Její sebevědomé prsty troufale přejížděly přes její klitoris. Cítila, jak se zvětšuje a tvrdne pod jejím dotekem. Hermiona si nepamatovala, kdy naposledy se udělala a nyní to potřebovala tak strašně, že skoro plakala. Tvrdě a bez přestání ho třela a ještě tvrději si tiskla bradavku. Odhodlaně si vyprázdnila mysl až nemyslela na nic, kromě toho, co vznikalo v jejím těle – nemyslela na nikoho: žádná tvář, žádné tělo, žádné oči. Ničí oči.
Opět do sebe tvrdě zajela prsty, a pak ven, kde je silně otírala o klitoris. A pak znovu a ještě tvrději. A naposledy,pak se její tělo rozplynulo a zvedlo se z prostěradel. Osaměle a chraplavě vykřikla a propadla se zpět do pokrývek. To hluboké uvolnění po orgasmu bylo tentokrát mnohem delší, než obvykle.
A v té těžké osamělosti, zatímco usínala ji její mysl škádlila a odletěla s ní daleko. Její podvědomí ji vzalo zpět skrze roky. Její představivost zpestřená jejím nedávným kouzelnickým pátráním, ji vzala do knih, které četla a ukázala jí příběhy, které ji těšily a okouzlily v jejím tak vzdáleném, mlhavém dětství.
Obrazy k ní přicházely ve spánku: laguna mořských panen, lesní klenba třpytící se tančícími vílami, pirátské lodi.
Bylo to tam. Najednou to bylo zcela jasné a zřejmé, měla svou odpověď na to, co hledala. Našla tu knihu.
-xxxoOoxxx-
Hned jak se druhý den probudila, tak Hermiona vstala na snídani s obnovenou energií.
„Dnes máte dobrou náladu, slečno Hermiono.“
„Mám pocit, že dnes to bude skvělý den, Pascoe,“ usmála se na jednoho z kuchyňských skřítků, zatímco si vychutnávala kousek toustu. „Jen se mrknu ks obě do bytu, a pak se vrátím. Musím si tam něco vzít. Pokud je to v pořádku, tak použiji letax v krbu v jídelně.“
„Dobře, slečno. Pan Lucius použil ten samý krb, když ten den odcházel.“
„Chápu.“ Postavila se s tělem najednou napjatým stejně, jako byl i její hlas a odnesla své talíře do dřezu. „Zmínil se, kdy se vrátí?“
„Ne, slečno. Mohl by být pryč i týdny. Nemá ve zvyku nás příliš informovat o svých aktivitách. Máme se prostě starat o dům tak, aby byl kdykoliv připraven na jeho návrat.“
Typické.
„Dobře. To nic. No, já vás mohu ujistit, že budu pryč asi tak hodinu. Mám toho hodně, co na práci.“
„Budu mít pro vás připravený oběd, pokud chcete, slečno.“
„To bude výborné. Děkuji, Pascoe.“
Letax zafungoval dobře, nasál ji lehkou silou a vytáhl ji z panství a přemístil ji do jejího vlastního krbu. Vešla do svého vlastního obýváku, minula vchodové dveře a ignorovala hromadu neotevřených dopisů, které se jí tam nakupily a zamířila přímo po schodech do své ložnice. Bylo to totiž místo, kde měla malou knihovničku obsahující jenom její nejcennější knihy, ty které pro ni měly velký význam, a které už byly tak ohmatané, že se jim rozpadala vazba.
Bylo to tam. Kniha, kterou hledala.
Sáhla po té knize v tvrdé vazbě s trochu odřeným hřbetem na vrchu, jejíž strany byly jemné a ohmatané častým používáním. S úctou knihu vytáhla a něžně ji držela v dlaních. Nebyla schopná přestat se usmívat. Přejela prsty přes obálku, která byla tak strašně známá, i když se na ni nedívala už několik let.
Vyrojily se představy. Byla to mudlovská kniha, ale ilustrace vrytá do tvrdé vazby byla tak živá, že by dokázala od ruky namalovat každý detail. Byl tam chlapec, jeho oblečení bylo utkané z listů tančících kolem jeho štíhlého těla. Přes stranu letěla víla a zanechávala za sebou cestičku z prachu. Chlapec v cylindru oblečený pouze v noční košili stoupal vzhůru na levé straně. V pozadí se skvěla laguna, ve které byla zahnízděná obrovská galeona s připravenými plachtami a za tím vším byla tvář, jejíž oči se do ní zabodávaly dokonce i nyní. Byly to oči, které ukořistily její sny již od prvního okamžiku, kdy jako dítě tu knihu četla. A přímo pod nimi byl i lesklý přívěsek, který dal této postavě jméno.
Nad všemi těmi obrazy bylo čistě a jasně napsáno: Peter Pan, J. M. Barrie.
Byla to tato kniha, která provázela Hermionu na její první cestě sebepoznání, která ji naučila být na pozoru ohledně moci slov a krásy lidské mysli i její představivosti. Během dospívání jí pročítala několikrát. Nalézala tam nová témata a zpráv mezi řádky, které jí byly skryté, když byla mladší: komplexnost dospělosti; bolest dospívání; zodpovědnost, sklíčenost a naprostá osamělost z toho být dospělý; potřeba být milovaný, ať už jste kdokoliv.
Vždy to pro ni byla kniha, která odhalovala jak úžas, tak i frustraci z lidských potíží.
A charaktery byl tak živé, tak bohatě vykreslené v příbězích i dialozích. To vše šmrncnuté skrytými paradoxy a záští. Dokonce i protagonisté byli rozporuplní. Bly chvíle, kdy chtěla Petera vypakovat do velkých dálek galaxie.
A pak tam byl Hook.
Hermiona nechala své prsty přejet po náčrtu pirátského kapitána - „oči...pomněnkově modré oči.“ Něžně se usmála.
Pokud Hook reprezentoval u Wendy Darling vnímání dospělého muže, tak Hermiona Grangerová neměla nejmenší pochyby, že v ní už před dlouhou dobou rozmíchal pocity neznámých tužeb. Jak dospívala, tak ji postavy nepřestávaly fascinovat, ale snadněji se jí odhalily v různých úhlech, i když nejvíce Hook. Dle mínění Barrieho jím byla Wendy okouzlená a to samé postihlo i Hermionu.
Náhle se zhluboka nadechla, zastrčila si knihu pevně do tašky, vzala si pár maličkostí, na které si vzpomněla a urychleně se vrátila ke krbu. Brzy byla na Malfoy Manor i s bezpečně uloženou kopií Petera Pana.
-xxoOoxx-
Hermiona se okamžitě plná energie a vzrušení odebrala do knihovny. Nechápala, proč si na tu knihu nevzpomněla už předtím. A postava Petera byla perfektní na krátké přenesení do tohoto světa. Byl zvídavý, měl otevřenou mysl, a byl mladý a energický; dokáže pobrat kouzla a bude zbožňovat objevování moderního života. Hermiona by bla ráda, aby to nebylo dlouhé, aby ho pak vrátila zpět do Země Nezemě, kdyby kouzlo mělo nějaký neblahý účinek. Ujistila se, že její kouzlo bude fungovat správně.
Okamžitě začala pracovat, překreslovala pasáže textu starodávnými zaklínadly a přiváděla je k životu ve vzduchu kolem ní, pak sebrala jejich esenci a zachytila ji v lektvaru. Proces byl dlouhý a namáhavý, avšak Hermiona věděla, co dělá a tentokrát cítila to, co jí předtím chybělo: vášeň, odhodlání, touha uspět. Magie bez ustání pulzovala skrz ni. Několikrát byla díky tomu tak plná života, že to způsobilo levitaci objektů kolem ní i nábytku, který se kolébal a vznášel.
Uplynulo několik dní; Hermiona věděla, že její úkol brzy ponese ovoce. Ještě se nepokoušela o samotné fyzické ztělesnění, chtěla si to ušetřit dokud vše nebude na svém místě v naději, že dokáže Petera udržet plně naživu na dlouhý čas.
Lucius se stále ještě nevrátil, ale nyní to jen stěží vnímala. Jeho absence ji již dále nezlobila a její zápal do kouzla skoro způsobil, že jím opovrhovala a zavrhovala ho pro jeho nepřítomnost a proto, že to nevidí.
Byla tak blízko. Cítila, že průlom se uskuteční za den nebo tak. Když se Hermiona jednoho úterního odpoledne sklonila nad kotlíkem, tak jí hlasitě zakručelo v žaludku. Jen stěží snědla snídani a opět promeškala oběd. Posmutněle se usmála. Něco by měla sníst.
S osvěžující energií zrozené z nadšené pýchy seběhla po schodech a zamířila do chodby vedoucí ke kuchyni.
„Dobré odpoledne, slečno Grangerová.“
Hermiona se v šoku otočila, aby za sebou nalezla Luciuse, který zrovna vyšel z Červeného pokoje.
„Ach. Zdravím,“ pověděla prostě. „Jste zpátky.“
„Ano.“
Její mysl byla plná mořských panen a víl a pirátů, které teď při pohledu na vysokého blondýna, který okupoval její mysl jen nějaký čas předtím, a rozčilovalo ji to. Zvykla si, že nebyl nikde kolem a nyní skoro nelibě nesla, že se vrátil. Řekla si, že se přes to musí přenést, i když nesnášela skutečnost, že opět možná rozmíchá emoce, které tak tvrdě potlačovala.
Kdykoliv předtím by se ho okamžitě zeptala, co dělal, zda si užil příjemný čas a zda dosáhnul toho, co měl v úmyslu.
„Zrovna jsem se chystala skočit si pro nějaké jídlo.“
„To vidím.“
Nemotorně přikývla a pokračovala dál chodbou.
„Jste v pořádku, slečno Grangerová?“
Opět na něj znovu pohlédla. „Ano, děkuji...pane Malfoyi.“ A pak se pohotově vydala do kuchyně.
Hermiona neuvažovala o své příkrosti, ale když později vyplula z kuchyně, tak do něj přicházejícím z druhé strany prakticky vrazila. Už zapomněla, jak krásně voněl.
„Omlouvám se.“ Pokusila se dostat kole něj, ale nedokázala to.
„Slečno Grangerová.“
„Ano?“ Hermiona zvedla hlavu. Dalo jí celkem práci, než si dokázala nasadit na tvář neutrální výraz.
„Jak pokročila vaše práce?“
„Velmi dobře.“
„Dobrá.“
„Jaký byl váš výlet?“
„Výlet?“
„Ten, ze kterého jste se zrovna vrátil.“
„Ach. Ano. Dobrý.“
„Chápu.“
Čím déle tam stála, tím víc to cítila: zase jednou zjišťovala, že je těžké ignorovat ty pocity. Do pekla s ním. Neměla dovolit, aby se tohle stalo. Zrovna teď to ve svém životě opravdu nepotřebovala. Měla svou knihu. Měla svou magii. To bylo dostačující.
„Musím se vrátit. Omluvte mě, pane Malfoyi.“
Ještě okamžik váhal, než konečně ustoupil na stranu a nechal ji projít. Hermiona vyběhla po schodech a tvrdě za sebou zabouchla dveře knihovny. Přispěchala ke stolu, kde sebrala svou kopii Petera Pana a tiskla ji k sobě. Pevně zavřela oči a zoufale se snažila nemyslet na Malfoye. Opět pohlédla na přední stranu knihy a oči jí k sobě připoutal obraz kapitána Hooka, který na ni hypnoticky hleděl. Její dýchání se uklidnilo a tělo se jí uvolnilo.
Kdo potřebuje Luciuse Malfoye, když může snít o pomněnkově modrých očích?
-xxoOoxx-
Vše bylo na svém místě. Dvě nadcházející noci ležela ve tmě, kde koncentrovala svou energii a představivost na knihu, myslela na příběhy, situace a postavy, jako kdyby to spíše byly její vzpomínky, než smyšlené výmysly. Všechny postavy byly v její mysli živé, avšak jak odplouvala do spánku, tak tam byla jen jedna, která zůstávala: James Hook zůstával pevně zakotven v jejích snech až do rána.
Ve čtvrtek po Malfoyově návratu byla připravená. Lektvary byly připraveny, rituály dotaženy k dokonalosti a kouzla procvičena. Měla to všechno.
Hermiona pracovala celé ráno, aby vše dala na své místo a během dopoledne už nemohla dále otálet. Skoro si ani nebyla vědoma kohokoliv v celém domě, i když věděla, že Lucius nebyl pryč celý den. Tohle však byla její chvíle; nepřála si ho zavolat, aby toho byl svědkem. Proč by taky měla? Naposledy, když s ním chtěla sdílet svůj úspěch, se od ní odvrátil.
Již uspěla v extrakci podstaty aury z částí textu a zachytila ji v lektvarech a ty přidala do kotlíku, jako první.
„Voces vitam...voces spiritam...“ Zaklínadlo začalo pomalu; Hermiona ukáznila své ruce natolik, že nepospíchaly.
A pak v procesu podobném, jako byla extrakce vzpomínky, zvedla hůlku ke svému spánku a vytáhla si představy z mysli soustředěné na příběh. Byly z ní vytaženy, jako stříbrné nitě vzpomínek a ona přetáhla tu průsvitnou substanci do kotlíku, přidala některé z nejvzácnějších a nejcennějších možných přísad do lektvarů.
Zatímco opatrně míchala, začala z toho pomalu stoupat rudá mlha, která se proměňovala v něco, co vypadalo, jako lidská postava, než se to zhroutilo zpět do kotlíku. V tomto bodě to bylo tak, jak to mělo být. Projel jí záchvěv nedočkavého vzrušení.
Nyní přejela hůlkou po přebalu knihy a obraz na obálce se vznesl celý s Panem, Hookem i lodí: jakási lehce mlhavá kopie, prohýbající se přízrak vznášející se ve vzduchu před ní. Zvolna to nechala klesnout.
„Imagio presentum… Imagio vitare...“
A konečně to byla naděje: její vlastní naděje a touha, která pracovala s finálním kouskem magie. Pevně zavřela oči, vykreslila všechnu tu touhu a potřebu, které se uvnitř ní svíjeli, vybavila si tu osobu, kterou doufala, že přivede. Postavy jí tančily před očima a ona se pokusila soustředit svou mysl pouze na jedinou.
S horlivou pozorností a péčí Hermiona pronesla poslední zaklínadlo. Cítila, jak magie protéká skrz její tělo dolů do hůlky a z té do lektvaru.
„Corpora animatus, libra formatus, corpora vitam surrexit!“
Okamžitě to pocítila, ten obrovský proud moci, který se jí rychle dral z končetin. Skoro ji to přemohlo. V šoku zalapala po dechu, zatímco zaklínání tvrdě rozechvívalo její tělo, zoufale, skoro až bolestivě jí projela potěcha. Dokázala jen stěží otevřít oči ze strachu, co najde. Ale když se vzrušenými obavami rozlepila oční víčka, tak jí ústa poklesla v údivu, zatímco sledovala zřetelnou, i když stále ještě neurčitý tvar těla vznášející se z kotlíku. Formovalo se torso, končetiny a z nich i hlava, oči, i nos se formovaly přímo před jejíma nevěřícíma očima. Tělo se nadále zvětšovalo, rostlo a tvarovalo, rozvíjelo se a stávalo se více hustším a mnohem fyzičtějším, zatímco na něj upírala pohled. Srdce jí vyletělo do hrdla, zadržela dech a oči se bez zamrkání upřeně dívaly. Osoba před ní se zrodila z kotlíku, vznášela se a stávala se stále reálnější. Nyní byla vysoká a vzpřímená a oblečená. Oči to mělo stále zavřené, hlavu to mělo otočenou nazad, ale protahovalo si to nové končetiny a vydalo to jakýsi skřek – primární a syrový, jako kdyby svůj hlas zkoušel poprvé.
Byl tam živý a reálný. Hermiona dokázala jen zírat s otevřenými ústy. Jeho chodidlo se dotklo země a on zavrávoral s očima rozšířenýma překvapením, než se zhoupnutím našel rovnováhu.
„Nu...rozsekni mou neurčitost!“
Hermionina magie fungovala. Skutečně se jí podařilo přivést k životu postavu z knihy, ale ta postava nebyl Peter Pan.
Muž stojící nyní velmi skutečně a přítomně před ní byl oblečen ve vestě, tříčtvrtečních kalhotách a v hedvábném žaketu v barvě půlnoční modři a zlata, a byl to James Hook.