Úchvatná Wendy 6
Wendy v pondělí ráno seděla u svého dopisního stolku s rukou nachystanou nad dopisem pro paní Runciman-Pigginsovou ze Sdružení matek. Byla žádána, zda otevře stánek s čatní na nadcházející církevní slavnosti, avšak dnes zjistila, že je poněkud těžké se soustředit na to, zda by bylo vhodnější na náročné oslavě ve čtvrti Belgrave podávat rajčatové či jablkové čatní.
Seděla nad zásobami již několik minut, očima nepřítomně zírala na pero, které svírala v prstech tak silně, že jí zbělely klouby, čehož si ani nevšimla. Bylo zapotřebí náhlého vyrušení pna Pearsona, aby se probrala.
„Paní Montgomeryová, kuchařka by ráda věděla, zda budete chtít připravit vajíčka na dekoraci pro děti. Věřím, že už jste o nich měla nějakou představu již před nějakou dobou.“
„Ehm,“ Wendy ztěžka zírala na svou hospodyni, pokoušeje se dodat svému prohlášení intonaci otázky. Avšak její mysl jí poskytovala pouze představu Jamese Hooka sedícího v jejím obýváku, zatímco ona chovala své dítě, s jeho tak dokonale utvářenou tváří, mírnými ústy, vědoucím úsměvem, s očima, které jí viděly až do duše, vyvolávaje hloubku uvnitř ní větší, než si kdy vůbec dokázala představit. A nyní v tuto chvíli byla ublížená. Bylo to jako rána z jejího mládí, kdy ji Peter opustil. Jako rána, kdy musela na dva týdny opustit děti, aby navštívila svou stonající matku.
Postrádala ho.
„Paní Montgomeryová. Ta vajíčka?“ zkusil to Pearson znovu.
„Pardon? Co s vajíčky?“
Pearson v celé své úctyhodné a důstojné výšce nedošel ani tak daleko, aby se dalo přeslechnout nespokojené mlasknutí, avšak našpulené rty a zamračené čelo vyjadřovalo rostoucí frustraci z paní domu. „Přejete si, aby kuchařka schovala nějaká vejce pro děti na dekoraci? Jinak z nich udělaná pěnu.“
„Ach, ano, ano, já… my je schováme a ozdobíme…jistě. Úžasný nápad.“
„Velmi dobře, madam.“ Pearson se otočil, že odejde, ale zastavil se a pohlédl dozadu, ve tváři nyní měl vyryté opravdové znepokojení. „Cítíte se dobře, paní?“
„Dobře? Ano, velice dobře, Pearsone. Děkuji.“
Majordomus s mírným podezřením ohrnul nos, ale otočil se ke dveřím. „Dobré ráno, madam. Zazvoňte, pokud mě budete potřebovat.“
„Zazvoním, Pearsone.“ Když majordomus odešel, tak Wendy odhodila pero a nenadále se postavila, lapajíc ve spěchu po vzduchu a prohrabujíc si rukama vlasy, které se náhle zdály pálivé a těžké a nepřiměřené.
Byla zoufale rozptýlená; dům jí dnes dusil, jak tělo, tak duši. Dnes dětem zaplatila návštěvu ve školce, což se setkalo s čirým rozzlobením od slečny Stocktonové a chlapců, kteří byli zrovna uprostřed názorné a barvité hodiny o bitvě u Cullodenu. Chvíli si hrála s Jane, avšak její dcera jí pouze připomínala večer s Hookem.
Přesně po třetí hodině se ozval domovní zvonek a ona sama šla otevřít. Venku stála bez dechu Lizzie Forbesová.
„Ach, Wendy, nikdy neuhodneš, kdo dnes ráno zaskočil na krátkou návštěvu!“
Lizzie se protlačila rovnou přes Wendy do domu, její návštěva nebyla ani zdaleka vítaná, zvláště když Wendy okamžitě uhodla, kdo zaskočil dnes ráno k Lizzie na krátkou návštěvu.
„Lizzie, jsem poněkud zaneprázdněná…“
„Kapitán Hook! Nebo spíše James…“vyslovila jeho jméno s povzdechem. „Říkala jsem ti, že byl beznadějně zamilovaný.“
„Naštěstí byla uvnitř matka, nebo spíše naneštěstí…nebesa chraňte, co by se asi stalo, kdyby tam nebyla!“
Lizzie podala svůj kabát Pearsonovi, který se zjevil se svou obvyklou tichou účinností, a kvapně zamířila do přijímacího pokoje. Wendy ji musela následovat, ačkoliv měla takový pocit zděšení, že dokázala sotva stát.
Lizzie byla nadšená a sama byla jasně více, než beznadějně zamilovaná. Wendy se obvykle vyžívala v kamarádčiných posledních vášních, avšak nyní tomu tak nebylo. Teď stála a hleděla na ženu hýřící nadšením s pocitem hraničícím s nenávistí. Hook by ji tady mohl navštívit, pokud by chtěl. Před nedávnem k němu kupodivu byla zdvořilá, nebo ne? A po tom incidentu s Jane si myslela…
„Wendy, ten způsob jakým se na mne díval! Ach, přineslo mi to to nejúžasnější mravenčení od prstů na rukách až po palce u nohou. Je toho na mě tak moc, když ho nemohu nechat, aby se mě zmocnil rovnou tam!“
„Lizzie! Tohle nemůžeš říkat!“ Nebylo to šokem z té myšlenky, že to Wendy řekla, avšak spíše rozhořčením, že to bylo vyjádřeno tak otevřeně někým, kdo nebyla ona.
„Ach, ale mohu. Nedokážu ani popsat, jaký to byl pocit. Je tak moc…muž. Jak jinak to říct? Když stojí blízko mě, tak jeho oči – ty božské oči – to je jako kdyby mohl vidět přímo mojí holou kůži skrze všechny vrstvy oblečení!“ Uvolnila své nadšení dalším dlouhým povzdechem. Jednoduše ho chci do…“
„Co na to musela říkat tvá matka?“ přerušila ji Wendy stroze.
„Máti? Přála jsem si, aby odešla! Jistě, že se nic nemohlo stát, když tam byla. A on je takový gentleman.“ Neviděna svou společnicí, Wendy cynicky pozvedla obočí. „Vyprávěl jí o všech těch různých zemích, které navštívil. Odvažuji se říct, že jím byla taky docela okouzlená.“
„Zacházel do detailů o čase, který strávil na moři?“
„Říkal, že byl nejúspěšnější v obchodu, a že lidé respektovali jeho přání jednoduše díky jeho fantastické pověsti.“
„Je to pravda? A o čem dalším ještě mluvil?“ Měla pálivou potřebu znát každý detail.
„No, sáhodlouze mluvil o minulém sobotním večeru a jak si užíval, že přišel do tvého domu.“
„Opravdu?“
„Ano. Byl velmi štědrý, když tě chválil. Koneckonců ví, že jsi má kamarádka – bude se chtít jevit milý k mým přátelům, aby mě potěšil. Ve skutečnosti byl nejvíce zvědavý na tebe, ptal se mě jak dlouho tě znám, a jak si cením tvého přátelství. Jak je od něj laskavé, že má starost o mé štěstí.“
Wendy dříve cítila zoufalou rozmrzelost, nyní se však přesunula k té stále více známé bolesti, která se jí usadila v žaludku a nehodlala se posunout. Všimla by si Lizzie jejích zrudlých tváří?
„Něco dalšího?“
„Nic, co bych si vybavila. Musel po půlhodině nebo tak nějak odejít. Byl to příliš krátký čas. Přála bych si, abychom měli nějaký čas o samotě, ačkoliv si nejsem jistá, zda bych si s ním mohla důvěřovat!“ Sevřela Wendiinu ruku a hlasitě se zasmála. Její radostné štěstí se nepřenášelo do Wendy tak, jak tomu bylo za normálních okolností.
„Jak to, že odešel? Myslíš, že se ozve znovu?“
„Ach, já v to doufám. Neurčili jsme si čas, ale když odcházel tak řekl „zase příště“ a věnoval mi jeden z těch svých nádherných úsměvů.“
Právě teď Wendy chtěla jeden z těch nádherných úsměvů pro sebe.
Postavila se. „Lizzie. Strašně moc se omlouvám, ale slíbila jsem, že se tohle odpoledne budu věnovat dětem. Nemůžu s tebou nyní trávit čas.“
„Ach.“
„Pravděpodobně později v tomto týdnu. Pošlu ti vzkaz.“
„Ach, Wendy, to je tak špatné,“ urazila se. „V pondělí odpoledne jsi vždycky volná. Nyní budu muset jít místo toho nakupovat a utratit příšernou hromadu peněz.“
Wendy se dokázala usmát. „No jsem si jistá, že to s tvým zklamáním bude jednoduché.“
Lizzie ji následovala ke dveřím, její rozmrzelost z Wendy jasně zmírní vzpomínka na Hooka a vyhlídka na rozhazování otcových peněz po obchodech v Kensigtonu.
„Sbohem. Dám ti vědět, co se stalo ohledně mého nádherného kapitána. Doufám, že ho mám, hák, i s navijákem!“ Mávla na rozloučenou a její smích zvonil Wendy v uších, zatímco rozhodně zabouchla dveře za svou kamarádkou.
Wendy se musela opřít zády o zavřené dveře, aby se uklidnila. Znala Hookovy triky. A ty fungují poněkud okázale. Nebyla si jistá, zda byla více znepokojená žárlivostí, kterou jí přivodil nebo skutečností, že toho zvládnul docílit tak snadno.
A ona ho víc, než kdy předtím, postrádala.
xoxOxox
Jeremy vyrazil příštího dne do práce brzy, měl totiž schůzku.
Wendy byla znepokojená, roztěkaně se snažila zaměstnat věcmi kolem domu, podrážděně se přesouvajíc z jedné místnosti do druhé. Nalezla se v Jeremyho pracovně a všimla si nějakých papírů na jeho psacím stole. Zapomněl je? Mohly to být papíry důležité pro tu schůzku. Rozhodla se ignorovat detaily na vrchu, které naznačovaly, že ve skutečnosti jsou pro schůzku za několik týdnů.
Ale pravděpodobně by je tak či tak potřeboval. A byl krásný den. A návštěva Strandu by jí přišla vhod. Bylo to vzácné, lépe řečeno spíše neslýchané, aby manželky navštěvovaly své manžele v práci, avšak Wendy Montgomery nebyla obyčejnou manželkou. Úředníci neudělali více, než že nesouhlasně pozvedli obočí, zatímco ona vplula do haly a přímo nahoru po mramorovém schodišti do Jeremyho kanceláře. Dokonce ani nezaklepala; normálně by to udělala, avšak dnes obzvlášť pospíchala.
A když otevřela dveře, tak nalezla důvod svého spěchu sedící na židli proti jejímu manželovi.
James Hook vstal první, jeho tváře se rychle zmocnil potěšeně samolibý pohled.
„Wendy! Co tady, u čerta, děláš?“ vyskočil Jeremy poplašeně na nohy.
Jakmile odtrhla oči od piráta, tak se otočila k manželovi a vzpomněla si na předložení několika dokumentů, které vzala s sebou. „Zapomněl jsi je doma. Přišla jsem, abych ti je dala.“
Jeremy přešel k ní s tváří zkřivenou zmatenou zlostí. „Ach. Ty nejsou důležité. Nebudu je potřebovat do příštího týdne. Záměrně jsem je nechal doma, že na nich budu později pracovat. Proč jsi se vůbec obtěžovala?“
„Myslela jsem, že pravděpodobně budou významné.“ Se slovy trochu bez dechu se zase jednou otočila k Hookovi. „Dobré ráno, Kapitáne Hooku. Jak se máte?“
„Ve skutečnosti velmi dobře…Wendy. A nyní dokonce ještě lépe, když naše únavná debata o daňovém právu, byla přerušena takovým krásným návštěvníkem.“
Jeremy si odkašlal, aby si pročistil hrdlo.
Wendy hleděla na Hooka. „Jeremy, jsem velice žíznivá. Mohl bys pro mě najít šálek čaje, prosím?“
Její manžel nesouhlasně zamlaskal. „Nemůžeš zůstat déle, má drahá, jsem velmi zaměstnaný muž. Měla bys jít domů.“
„Půjdu, avšak nejdříve se musím napít. A sušenku pokud bys mohl.“
„Má sekretářka je zaneprázdněná. Budu to muset udělat sám.“ Jeremy nevěděl, kdy přestat, jakmile už začal.
„Jsem si jistá, že společně dokážete něco vyštrachat.“
Jeremy opustil místnost se zafuněním a třísknutím dveří.
Wendy dokázala Jamese udržet svým vlastním chladným, hodnotícím pohledem.
„Jaká náhoda vás tu najít, Kapitáne.“
„Náhoda? Vybavuji si, že tvůj manžel v tvé přítomnosti říkal, že dnes přijdu do banky.“
„Vážně to říkal?“
„Víš, že ano.“
„Šel ses podívat za Lizzie Forbesovou.“
„Ano.“
Domýšlivě se usmíval. Nebyla si jistá, zda miluje nebo nenávidí jeho domýšlivé úsměvy.
„Proč?“
Nenuceně našpulil rty. „Společnost velí strávit čas v dopoledních hodinách s novou známostí. Naznačuji, že ti možná ráda oplatí návštěvu odpoledne. Jsem si jistý, že její nejlepší přítelkyně by hrozně ráda poslouchala o jejím dni.“
„Stále hraješ hru, Hooku?“
„Jakže?“ Pozvedl obočí. Chtěla ho pohladit.
„Pokoušíš se mě donutit žárlit.“
„Žárlivost? Jak vzrušující! Zjistil jsem, že nic nerozvíří krev víc. A já bych to měl vědět.“ Zavrčel, sice jen trochu, ale i to bylo dost na to, aby Wendy připomněl hořkou závist, která ji užírala stranou od jejích nadějí a snů. Bodl jí osten důrazné bolesti. Avšak Hookova tvář se brzy vrátila zpět a on udělal krok směrem k ní, jeho rty sklouzly zpět do samolibého úsměvu. „V každém případě…zdá se, že se mi to daří.“
„Mám větší starosti o její blaho.“
„Ne, nemáš. Chceš mě celého pro sebe.“
Nenáviděla pravdivost jeho slov.
„Přestaň s tím! Jsem vdaná žena a ty jsi stále darebák, Hooku. Stále jsi odporný, zlý, ubohý bídák, kterým jsi vždy byl, manipulující a využívající všechny na své cestě za tím, co chceš!“
Úsměv zaváhal, ale jen proto, aby byl nahrazen spalující intenzitou pohledu. Znovu pokročil. Byl nyní tak blízko, skoro jako ve studovně tu noc na večírku. Zadržela dech; jeho oči ji téměř spalovaly; jeho hlas se z něj linul, jako temný med. „Je to pravda, Wendy. Nech svůj hněv, ať se nasytí. Nech ho vést tě a budeš si ho vychutnávat. Ty mojí ničemnost miluješ. Chceš mě kvůli vší mé špatnosti a nyní víš, že znovu chceš mou zavrženíhodnou vášeň, uvědomuješ si totiž, co ti to přinese – dostane se ti toho, čím toužíš být, co potřebuješ být. Nemám zájem o tvou ukňouranou kamarádku, co je povrchní, jako čínská panenka. Budu jí lichotit a flirtovat s ní a nechám své oči naplnit se jejím krásným malým tělíčkem, když nebude nikdo jiný kolem, ale budu ji využívat pouze proto, abych se dostal k tobě, abych tě měl a vzal si tě. Ano, jsem darebák. Jsem tvůj darebák, Wendy, tvůj výtvor. Jsem muž, po němž jsi vždy prahla, muž, po němž jsi toužila a toužebně jsi ho očekávala a nikdy ho neměla. A nyní jsem zde, Wendy. Čekal jsem a vrátil se zpátky kvůli tobě.“
Byla přitlačená ke zdi a on byl tam, přímo tam, tvrdý, horký a mužný. A ona…
Jeremy vešel s podnosem čaje, tlakem otevírajíc dveře, které je na okamžik schovaly. Wendy hbitě ukročila pryč od Hooka, než si toho mohl všimnout její manžel. (On si nikdy ničeho nevšímal, když byla jeho mysl naplněná účty, dluhopisy a půjčkami a při této příležitosti i čajem a sušenkami, a kam přesně umístit podnos.). Hook pokročil do místnosti se znovu nasazenou elegancí a strašlivou rozdílností.
„Děkuji ti, Jeremy,“ zamumlala,“ale musím jít. Vzpomněla jsem si, že Peter má jít navštívit zubaře. Ráda bych ho doprovodila. Sbohem.“
A byla pryč, zanechávajíc svého manžela stát v kanceláři s podnosem čaje a sušenek.
„Mandlové?“ brouknul Hook, pro jednuu se natáhl a dychtivě si ukousnul. „Mé oblíbené.“
xoxOxox
Byla horká noc. Jeremy tvrdě spal. Wendy nikoliv. Sotva si uvědomovala jeho přítomnost, až na frustraci z jeho pravidelného lehkého chrápání. Venku jasně zářil měsíc, jeho modré světlo pronikalo do pokoje i přes závěsy, které byly odtažené jen na skulinu.
Šla do banky, protože věděla, že tam bude James, to nepopírala. Toužila po tom ho vidět, potřebovala ho vidět a slyšet věci, které jí říkal, tak moc, jako je chtěla odsuzovat. Věděla, že byly pravdivé. S tichým vzlykem si ulevujíc do nehybného, těžkého vzduchu kolem, to uznala.
Wendy se musela dostat ven, sotva mohla popadnout dech. A tak, opomíjejíc bačkory nebo župan, tiše vyspěchala z pokoje, zanechávaje svého manžela spát samotného. Nohy ji zavedly dolů po schodech a ještě než si to uvědomila, tak otevírala dveře hudebního pokoje a vykročila do zahrady.
Večerní rosa jí zmáčela chodidla, prosakovala jí mezi bříšky prstů a provoněla je. Tlapkala skrz tlumenou měkce zabarvenou noc, dolů přes setmělý trávník, přímo ke stromům, které utvářely tu divokou zemi, kterou tak milovala, zemi, kterou si její manžel přál zkrotit, zemi, kterou si na něm vyprosila. Každý krok ji přenesl zpět, každý nádech večerního vzduchu prodchnutý zimolezem a měsíčním světlem ji vedl směrem k minulosti tak opojně, tak intenzívně, že se rozběhla, aby si pospíšila kupředu, její noční košile zvlhla, jak se o ni zachytávaly nejdelší listy vegetace.
Nakonec doběhla až tam do malého lesíku stromů. Měsíc zářil modrým světlem, i přes husté listy vrhal stříbrný lesk po zvonky pokryté zemi. Wendy zvedla hlavu a upřeně hleděla vzhůru letmo zachytávajíc hvězdy skrz baldachýn větví. Jako kdyby nyní byla zpátky v Nezemi; chtěla to, znovu to chtěla, teď a navždy. Uvnitř ji rozechvěl nádech lítosti.
Ozvalo se za ní náhlé prasknutí větvičky. Těkala kolem očima rozšířenýma, hledajícíma a plnýma naděje. „Kdo je tam?“
Ticho.
Její oči divoce těkaly kolem rozeznávajíce všechno a nic. Stříbrné břízy vypadaly, s jejich bledými kropenatými kmeny, v měsíčním světle nezemsky, skrytě skoro až průhledně. Za nimi však nedokázala nic zahlédnout. Drozd, který vzlétnul, ji přiměl, aby poplašeně o krok ustoupila s bušícím srdcem a očekáváním.
„Wendy.“
Ten hlas přišel zpoza jejích zad. Tentokrát nereagovala bezděčným šokem, ale pomalu, protahujíc tak úmyslně očekávání, se otočila tváří k němu.
James Hook vykročil zpoza kmene s rozpuštěnými vlasy, jeho sako a vesta chyběly. Přilepena na jeho levé ruce byla známá lesklá křivka železného háku. Nejprve tiše stál, hledíc na ni jemným pohledem s ústy neměnými v jemné křivce. Opětovala mu pohled již nikoliv překvapená, ale beze strachu a klidně se zeptala. „Proč jsi tady?“
„Není jiné místo, kde bych mohl být.“
„Býváš tu často?“
„Každou noc. Ty víš, že tu jsem.“
„Nedovoleně jsi vstoupil na cizí pozemek.“
„Ano.“
„Mohu povolat policii.“
„O tom pochybuji.“
„Povolám je. Tohle je soukromý majetek.“
Jednoduše na ni hleděl. Nepohnula se.
A pak nechala svá ramena spadnout a s nimi i svou hlavu. Jemný povzdech, který ji unikl, vyjádřil tak mnoho s tak malým úsilím. Wendy přešla za něj, hlouběji do lesa, a stála v místě, které bylo zaplaveno měsíčním světlem nijak neomezovaným převislými větvemi. Zvedla hlavu a protáhla si krk, jako kdyby ji bolel. Zavřela oči a nechala bledé měsíční světlo pohrávat si na jejích očních víčkách.
„Připomíná mi to…“zamumlala.
„Co?“
„Ty víš, co.“
Pohnul se blíž k ní. „Nikdy jsi nepřišla zpět.“
„Ne.“
„Proč ne?“
Rozesmála se. „Vrátit se tam? Podívej se na mě teď, Hooku. Podívej se, co jsem. Tamten život je už dlouho pryč.“ Její hlas nebyl tak jistý, jak plánovala, aby byl. Posmutněle se usmála.
Neodtrhnul od ní oči, a nyní se jim nevyhýbala, ale brala to. Ledová modř jeho pohledu pronikla hluboko do jejího bytí, živíc ji jak vzpomínkami, tak i očekáváním. A byl to dobrý pocit.
„Jednou jsem tě viděl v lese.“ Mluvil o Nezemi.
Usmála se. „Často jsi mě viděl v lese. V lese jsi mě i zajal.“ Proběhlo jí mravenčení při vzpomínce na to radostné nebezpečí.
„Ne. Myslím poprvé. Poprvé, kdy jsem tě vůbec spatřil. Nebyla sis toho vědoma.“
Wendy dychtivě čekala, až bude pokračovat. Pomyšlení na Jamese Hooka, který ji špehoval, najednou nebylo vůbec nepříjemné.
„Tančila jsi.“
„Tančila?“
„Ano. S ním.“
„Já?“
„Nevybavuješ si to?“
Ach ano, ovšem, že si to vybavovala. „Uprostřed stromů.“
„Správně. Byl to ten nejvíce znepokojující pohled.“
„Proč?“
„Protože oba jste byli jeden s druhým tak šťastní.“
Píchnutí viny, stejně jako hanba – zasluhoval si Pan prožívat více štěstí než jiní? Snažila se vcítit do Hooka. „A ty nemůžeš vystát, aby lidé byli šťastní.“
„Víc než to.“
„Pak tedy co?“
„On už déle nebyl sám. Někoho měl. A já…“ Muž nasál vzduch,“neměl. Nejen, že mi to připomnělo mé vlastní osamění, ale obával jsem se, že si našel někoho, koho může vyměnit…že už dále nebude mít chuť si hrát.“
„Hrát? Já pokus o něčí vraždu nenazývám hraním.“
„Ach, já ano. A stejně tak i on.“
Spočinula na něm unavenýma očima dospělé ženy. „V různých směrech jsi stejně tak moc kluk, jako on.“
„Pravděpodobně v mnoha směrech, ale ne ve všech. A ty to víš.“
„Nenáviděl jsi ho, protože nevyrostl, zatímco ty jsi musel.“
„To není samo sebou… víš lépe, že to není jen tím.“ Ano, bylo tam toho víc a ona to věděla.
„Musela jsem vyrůst.“ Promluvila s větší lítostí, než zamýšlela.
„Jistěže. Jsi nyní žena.“
A to bylo to, proč nyní byla zpět tady, v jejím pěkném domě s jejím milým manželem a dětmi. Avšak Wendy o tom nepřemýšlela. Vše, co si dokázala představit, byl vítr cuchající jí vlasy a moře tříštící se a ženoucí se přes slané a ostré útesy. „Říkáš, že jsi mě poprvé viděl, aniž bych si toho byla vědoma. To samé to bylo pro mě. Poprvé, kdy jsem tě pořádně uviděla, tak sis' nebyl vědom mé přítomnosti.“
„Kdy?“
„Na Černém Hradě. Byla jsem na hradbách schovaná za kamenem. Vyšel jsi ven pátraje po Panovi a já tě spatřila.“
Jeho tvář se svraštila snahou o znovunavštívení minulosti. „Pamatuji si to. Něco si pamatuji…nějaký zvuk…“
„To jsem byla já. Byla jsem si jistá, že bys mě viděl a…“hlas se jí vytratil.
„Co, Wendy?“
Wendy opět otočila hlavu k noční obloze, oči měla nyní doširoka otevřené. „Byla to noc, jako tahle – tichá a plná očekávání, jako kdyby každý tvor na něco čekal. Měsíc zářil, tak jako je tomu i dnes. Zářil tak jasně na tv…“
„Na co?“
Dokázala se tam vrátit zpět – koupaje se v měsíčním světle, mužské temnotě, nádherném nebezpečí a směřující k jejímu objevení. „Byl jsi oblečen v temně modrém kabátu se zlatými ozdobami. Tvé vlasy byly ve větru divoké a tvé oči…“
„Byla jsi vyděšená?“
„Vyděšená?“ Těžce se zapřemýšlela, když našla odpověď ve své duši, otočila se k němu. Nyní byl před ní tak reálný, jako kdysi tam. „Pravděpodobně…ale ne tebou.“
Hook pozvedl obočí, a byl tím ještě svůdnější.
„Byla jsem vyděšena tím cizím pocitem uvnitř sebe, neznámými emocemi. Něco se ve mně pohnulo, něco co jsem nikdy předtím necítila…něco co mě vzrušovalo a děsilo zároveň. Byla jsem uchvácena.“
Hook pokročil směrem k ní, jeho tělo bylo tak živé a připravené, jako její. „Nyní víš, co to bylo, že?“
Ponuře se na něj zadívala, tvář měla vážnou a napjatou, a pak se otočila zpět směrem k domu. Avšak Hook ji chytil za paži a stáhl ji zpět; neodporovala mu. Znovu udělal krok, šeptajíc k ní. „Ty to víš, že ano…Wendy? Protože tvá nezávislost to stále hledá.“ Neustoupila ani o další krok. Jeho tělo se tyčilo vysoké a hřející hned vedle jejího, jeho přítomnost vymítila vše ostatní. „Kdybys byla v Nezemi a přišla bys ke mně v lese nyní…kdybychom nalezli jeden druhého…zatančila by sis se mnou, Wendy?“
Otočila se a jen na něj hleděla.
„Wendy…tančila bys se mnou?“
A Wendy pomalu přikývla. „Ano, zatančila bych si s tebou. Ale my nejsme v Nezemi, Jamesi Hooku.“
Jeho oči zářily a jeho úsměv odhaloval pouze optimismus. „Můžeme si to představovat, Wendy. Předstírej, Wendy. Předstírej.“ A s tím jí položil svou pravou ruku, která byla horká a silná, na pas a pozvedl pro ni svou levou ruku. A ona s očima přilepenýma na svou vlastní ruku, zatímco sledovala ten spontánní pohyb, Wendy pomalu obtočila své prsty kolem jeho zápěstí, přesně tam, kde se spojovalo s hákem. „Zatanči si se mnou, Wendy Darling.“
Začal ji vést. A ona ho nechala. Přímo tam v tom malém lesíku na úpatí její zahrady, kde měli svou vlastní malou zemi Nezemi, kropenatou bledě modrým světlem noci, s ní James opatrně a pomalu tančil valčík, a pevně ji držel, aniž by jedinkrát uhnul pohledem. Tiše se pohybovali skrz stromy, přes vlhkou zemi pod jejich chodidly, sotva vnímajíc a hledíc pouze jeden na druhého.
A pak zpomalil. A zastavil. Ale nenechal ji odejít a ona se neodtáhla. Jeho pravá ruka se posunula po jejích zádech, aby ji sevřela v kříži a Wendy tak byla tvrdě přitažená k němu. Zůstala tam, její nadechnutí přimáčklo její drobné tělo proti němu s každým nádechem. Cítila, jak se jeho hruď taktéž zvedá a klesá. Pevná a horká.
Jeho oči pátraly po její tváři, dokud nenalezly to, co hledaly, tam v koutku jejích úst, byl tam jasný a očividný. Wendy Darling po celý svůj život zběsile bránila svůj polibek, propůjčujíce ho pouze těm několika málo, co si to dle ní zasluhovali. Až do nynějška tu byli pouze dva, jeden se nazýval Chlapec a druhý byl Manžel. Ale vždy tam byl ještě další. A ten byl nyní zde.
Hook sehnul hlavu, blíž a ještě blíž. Wendy se nehýbala, neodtrhla své oči od jeho. Byly to ty samé oči, které ji uchvátily na hradbách Černého Hradu.
A jak se nakláněl blíže, tak Wendy spatřila něco, co si u těch dvou zlodějů polibků nevybavila. James Hook měl také polibek. Byl tam v koutku jeho úst, zastrčený za jeho knírem. Pro ni. Ona už předtím svůj polibek darovala, avšak nikdy jí nebyl vrácen zpět.
A tak se jejich rty dotkly a oni se políbili. Nejdříve jemně, jako by jeho přijetí bylo to nejlahodnější požehnání.
Byla to Wendy, kdo se pohnul. Ne pryč. Ne. Pro Wendy to bylo konečné poznání toho, jaký to má být pocit. Tak tohle bylo to, co spustí polibek, který stále tak hlídala a obdržela ho nazpátek. Tak brzy, jak se jeho rty dotkly jejích, ty hebké tmavé rty, které se vlnily v lichotce, v dobírání, ve vzdoru a v lítosti, jakmile se tyto rty dotkly jejích, tak věděla. Ta smyčka v jejím břiše, tak dlouho dřímající, tolikrát probuzená, ale nikdy nerozmotaná se nyní začala rozmotávat a prosazovat svoji přítomnost, dožadujíc se pozornosti, dožadujíce se něčeho víc. A tak mu obtočila paže kolem krku, hladíc ho po horké křivce jeho zátylku, vnímajíc jeho rozpuštěné a čisté vlasy, užívajíc si napínající se pevné a tvrdé svaly jeho ramen. Přitáhla si ho blíž a oplatila mu polibek, zatímco v ní rostla troufalost a jistota.
A on jí odpověděl. Ruka na jejích zádech ji nyní stiskla tvrději, tisknouc ji tak pevně a vzrušeně proti němu, držíc ji tak proti jeho hladovému tělu. Odtrhnul se od ní pouze proto, aby jí ústy mohl sjet dolů po krku. Wendy zasténala do vzduchu, stále ho proti sobě držíc, soustředíce se na všechny pocity, na každý palec jejich dotýkajících se těl. A tam vmačkávajíc se jí do podbřišku, cítila pošťuchování, jako skála pevného mužství. Byla seznámena s mužským sexuálním vzrušením, avšak tentokrát to vítala, jako kdyby to bylo poprvé. Hook šeptal, líbal ji, tisknul a šeptal jí, zatímco postupoval.
„Wendy, má Wendy, patříš mně…vždycky…pojď zpátky ke mně…pojď zpátky…“
Ano, ano, jsem tady. Jsem tady. Jsem tvá. Avšak ona své odpovědi držela v tichu tajných myšlenek.
A jejich ústa se znovu setkala, nyní otevřená a hladová, zoufalá a potřebná. Jeho jazyk pátral po vstupu a ona mu bez otázek vyhověla. Tento pocit jeho jazyka v jejích ústech byl nový, ale s ním přestávala uvažovat, s ním bylo vše v pořádku. Jamesova ruka se zvedla, aby ji podržela za hlavu a přitáhl si ji k sobě tak těsně, jak jenom mohl; zbytek svého těla přitiskla proti němu, její vlastní ruce sevřely kousek jeho zad, nutíc ho ke spěchu.
Jeho rty byly nyní zraňující, sžírající a ona stále chtěla více, jako kdyby nikdy předtím nepoznala muže, jako by nikdy necítila touhu.
A pak spadli, převalujíc se na zemi. Muž byl nad ní, držel ji a natahoval se po ní, horké prsty se pásly na jejích stehnech a přibližovaly se. Ano, ach prosím, ano.
Vůně rozdrcených zvonků se do ní silně nasákla a světlo v domě se rozsvítilo. A Wendy zpanikařila.
„Ach, ale to ne!“
James se stroze odtáhnul, „Co?“ A pokusil se znovu najít její ústa.
Otočila hlavu pryč, horečně hledíc vzhůru k domu. „Ne, ne…ne, já nemohu, nemohu. Ne tady.“ A tak se Wendy odtáhla od jeho ramen, držíc ho tak od sebe.
Těžce dýchající Hook se uklidňoval a polykal svůj chtíč. Nutil se do toho: nepřišpendlil ji dole. Dnes v noci se držel zpět a nechával ji, aby se rozhodla. A dnes v noci se rozhodla přestat.
„Tohle je šílenství, Jamesi, šílenství. Ne tady, ne nyní.“
Přitom, jak moc se jí dožadovalo jeho mužství, bylo dost i to, že slyšel, jak ho oslovuje jeho jménem. A tak se muž pro tentokrát postavil a nabídl jí ruku.
Vzhlédla, tak moc vyděšená jeho gestem, jako i situací, v níž se nacházela. Přijala jeho ruku a nechala ho, aby ji vytáhnul na nohy.
„Já teď musím jít zpátky,“ řekla Wendy měkce.
Usmál se tím samým úsměvem, který jí věnoval té noci, kdy pro něj zpívala.
Wendy se vydala k domu, avšak poté se otočila a taktéž se usmála. Byl to ten nejsladší dárek, než měkce odťapkala pryč.
Nebylo to sice dnes, ale nebude to již trvat dlouho.