Ten večer, kdy Hook přišel na večeři, si Wendy oblékla světle modré šifonové šaty, ty v kterých vypadala podle Lizzie Forbes sladce.

 

Všichni tři členové Forbesovy rodiny dorazili včas. Hubert Forbes ji sevřel v otcovském objetí. „Dobrý večer, má nejdražší Wendy. Vypadáš opravdu dobře. Je mi líto, že jsme tě tehdy zmeškali.“

„Byla to ostuda, Huberte, ale nakonec jste mohli přijít dnes.“

„Ahoj, Wendy, drahoušku.“ Imogena Forbes, Hubertova manželka, postrádala krásu, kterou měla Wendyina vlastní matka, avšak stále si udržovala svůj půvab, který byl uklidňující připomínkou paní Darling. Wendy ji pevně objala na přivítanou.

„Pojďme do obývacího pokoje.“

 

Zatímco Jeremy odváděl starší z Forbesů, Lizzie rychle chytila Wendy a odtáhla ji do rohu místnosti. „Můžeš uvěřit tomu, že byli pozváni ihned po našem rozhovoru? Už je zde?“

„Kdo?“ Dokázala velice dobře předstírat nevědomost.

„Ten námořní kapitán. Kapitán Hook, tak se jmenuje? Připouštím, že je to zvláštní jméno.“

„On je zvláštní osobnost.“

„Nicméně však pohledný.“

 

Rozezněl se domovní zvonek. Pearson odešel otevřít dveře. Lizzie stála na špičkách a natahovala krk, aby ho poprvé uviděla.

„Dobrý večer. Mé jméno je James Hook. Jsem očekáván.“

 

Wendyino srdce se podivně roztančilo, když uslyšela ten hlas. Pearson držel doširoka otevřené dveře a vysoký James Hook vešel přímo do jejího domu. Měl na sobě černý vlněný kabát přes frak a vlasy měl svázané tak, jako předtím. Na hlavě měl hedvábný klobouk, ale rychle ho sundal, podávajíc ho panu Pearsonovi i s kabátem, který ze sebe elegantně setřásl.

 

S lišáckým úsměvem zamířil přímo k dámám. „Paní Montgomery. Mám z vás zase jednou skutečnou radost.“

 

A pak jí políbil ruku. A ona rozhodně nespěchala, aby ji stáhla zpět. Avšak poté se Hookovy oči stočily k Lizzie, která tam stála se širokým úsměvem, jako by byla kočka nad miskou smetany.

 

Jeho drzý úsměv se prohloubil. Wendy se rozhoupal žaludek, jako v nedělní škole, když si Henry Brooks vybral, že bude mluvit s Emily Gregsonovou, která měla kudrnaté vlasy a ďolíčky ve tvářích, a ne s ní.

„Ještě jsem neměl to potěšení…“ zavrněl Hook.

 

Lizzie před něj prakticky hodila ruku ještě dřív, než měl šanci po ní sáhnout.

Wendy se doslova zasekávala slova v krku. „Kapitáne Hooku. Mohu vám představit slečnu Elizabeth Forbesovou?“

„Lizzie,“ opravila ji rychle přítelkyně. „Nemohu si vzpomenout, že bych někdy potkala námořního kapitána, pane.“

„Slečno Forbesová… Doufám, že vás nezklamu.“ Políbil jí ruku s vyzývavým pohledem. Wendy si nemyslela, že by ji držel tak dlouho, jako její. „Jak okouzlující přítelkyni máte, paní Montgomery.“

„Půjdeme? Bez pochyby se potřebujete napít, Kapitáne.“ Obtočila ruku kolem Lizziiny paže a škubnutím ji dostala pryč, i když věděla, že hlavu má stále otočenou přímo k pirátovi.

 

Hovor u večeře byl kupodivu příjemný a snadno plynul. Ona i Jeremy zapomněli na svou roztržku, a jak si všimla, tak přípravy na večer udělal vskutku pečlivě. Zdálo se, že Hook a Lizzie si sedli, třebaže poněkud závratným a rozostřeným způsobem z její strany a lstivým mumláním z té jeho. Wendy se pokusila to nevnímat. Netěšilo ji to.

 

Ti dva seděli spolu na opačné straně stolu, než jejich hostitelé. Často se pochybně nakláněl přes Lizzie a ztišil hlas tak, aby ho mohla slyšet jen ona. Lizzie nechala z hrdla uniknout malé zachichotání a otočila se, aby se mu mohla zadívat do očí, více omámená, než jak jí Wendy kdy viděla. Wendy se snažila držet skloněnou hlavu nebo vtáhla Huberta do rozhovoru, ale přistihla se, že je její pohled přitahován k dvojici, ve snaze rozluštit jejich vzájemnou komunikaci, a když to udělala, tak se Hook odpoutal od Lizzie a vyslal jejím směrem pokřivený samolibý úsměv nebo záblesk světlých očí.

 

Proklínám ho. Nenávidím všechno, čím byl.

 

Pokud se Jeremy Montgomery bál, že ho jeho žena uvede opět do rozpaků přímo před jeho novým klientem, tak nemusel mít strach. Zdálo, že dnes v noci zvědavě konverzuje.

 

Nakonec přišel čas, aby Forbesovi odešli. Lizzie si dokonce vyšetřila malou chvilku na Wendy.

 

„Ach, má drahá, ten muž! On je…“ Nedokázala to dokončit, ale stála zíraje na Toho Muže, s rukou položenou na svých rozechvělých ňadrech. Wendy musela odvrátit pohled. „Myslím, že je beznadějně zamilovaný. Nemůže ze mě odtrhnout oči.“ Hook se nyní díval rozhodně přímo na ně, ačkoliv Wendy si pomyslela, že jeho pohled je možná směřován víc na ni.

„A co William Bartlett?“ zeptala se Lizzie stručně.

„Kdo?“

 

Přerušil je příchod Imogeny. „Elizabeth, musíme jít. Velice ti děkuji, má nejdražší Wendy. Úžasný večer, jako vždy.“

 

Jeremy jim držel otevřené dveře. „Jaká je nádherná noc. Docela mám chuť vás všechny doprovodit až domů. Co říkáš, Wendy? Co kdybychom všichni šli na procházku kolem řeky?“

 

Hook si ještě neoblékl kabát. Wendy se držela vzadu. „Ach, myslím, že dnes večer ne. Jsem teď poněkud vyčerpaná. Ale ty klidně jdi.“

„Nebude ti to vadit? Je to prostě úžasný večer. Mohl bych využít čerstvého vzduchu, aby mi pročistil hlavu od vší té brandy,“ zachechtal se. „Půjdete, Kapitáne?“

Hook svíral svůj kabát, čímž se předváděl, když si ho oblékl. „Žel bohu mířím opačným směrem.“

„Ach, to je škoda. Ale nevadí, kamaráde. Přijdete do banky v úterý, že ano? Vyřešil bych tam s vámi otázku daní.“

 

Hook nachýlil hlavu. „Děkuji za nádherný večer. A bylo velice příjemné setkat se s vámi všemi, panem a paní Forbesovými a…se slečnou Forbesovou.“ Znovu políbil Lizzie na ruku, držíc její pohled déle, než Wendy považovala za nezbytné. Lizzie se usmála, ne však svým ztřeštěným bláznivým úsměvem dívčí radosti, ale zdálo se, že mu věnovala mnohem hlubší a významnější úsměv. Wendy měla zvláštní nutkání ji odstrčit.

 

A její manžel je odvedl na chodník, přičemž za sebou roztržitě zabouchnul dveře. Hook byl zanechán uvnitř s jeho manželkou. Možná vypadal, jako by si chtěl obléci kabát, ale neudělal to. Pan Pearson byl zaměstnán uklízením jídelny. Pirát a jeho někdejší zajatec stáli v chodbě sami.

 

Wendy byla napjatá a roztržitě si mačkala ruce. „Zdálo se, že ty a Lizzie si užíváte společnost toho druhého.“

„Je to okouzlující dívka.“

„Ano.“

„A poněkud zoufalá.“ Kradmo se na ni soustředěně zadíval.

„Tak nějak.“

„Ty víš, že je.“

„No, musím říct, že jsi s ní rozhodně moc mluvil.“

„A proč ne?“

„Pokud by věděla, kdo doopravdy jsi, tak by se k tobě nepřiblížila.“

„Opravdu?“

„Samozřejmě.“

„Ty víš, kdo doopravdy jsem a stále jsi v mé blízkosti.“

 

Vyzývavě k němu zvedla oči. Uvnitř ní se okamžitě něco probudilo, to zvláštní poskočení, ten pocit, který se pohnul, kdykoliv, když byl kolem. „Chci, abys jí nechal být. Znovu už ji neuvidíš.“

„Jsi velice rychlá v zákazech ohledně mě, Wendy Darling. Nemám sklon poslouchat rozkazy. A, konec konců, proč přesně si přeješ, abych zůstal stranou od nádherné malé Lizzie Forbesové?“

Wendy ztěžka polkla. „Nechci, aby byla zraněná. Jsi ta poslední osoba na zemi, na kterou by bylo vhodné, aby myslela.“

„Ach, to je ten důvod? Ty jí přede mnou chráníš?“ Vyjádřil s osobitým úšklebkem na tváři svůj zájem.

„Jistě.“

„Nemáš žádný další důvod?“

„Jaký by tu mohl být další důvod?“

 

Hookovy rty se náhle přesunuly z našpuleného výrazu do samolibého úsměvu a on udělal dva pomalé kroky k ní. Vyčkávala.

 

Avšak pak se z vršku schodů ozvalo zavzlykání. Wendy vzhlédla a uviděla, že tam stojí Jane se slzami kutálejícími se jí po tvářích. Její malá holčička se potácela po schodišti přímo k nim.

„Ach, Janey! Co se děje? Kde je chůva? Copak si neuvědomila, že jsi ztrápená?“ Pospíchala, aby zvedla svou dceru a pevně ji sevřela, přejíždějíc jí přes noční horkostí zvlhlé čelo. „Měla jsi noční můru, drahoušku můj? Och, měla bych zavolat slečnu Stocktonovou.“

„To dítě nechce svou chůvu. Ona chce svou matku.“

 

Wendy se otočila s chladným úžasem na Hooka, jen stěží schopna uvěřit slovům, která řekl. Měla by být uražená, že jí uděloval rodičovské rady, ale útok nepřišel. Kývnul hlavou k obývacímu pokoji. „Vezmi ji, utěš ji. Brzy se uklidní.“

 

Jak se opovážil tak rychle změnit z ďábelského svůdníka v citlivého vychovatele? Její instinkty z toho byly zmatené.

„Děkuji, Kapitáne Hooku. Vím nejlépe, jak se postarat o své vlastní děti.“

 

Usmál se jemným vědoucím úsměvem a ji překvapivě náhle prostoupila hřejivá nostalgie. Byla matkou tolika dětí, velkých i malých, tam v Nezemi; a oba to věděli.

 

Wendy nesla stále ještě vzlykající Jane do obývacího pokoje a sedla si i s ní v náruči na pohovku. Uvědomila si, že ji Hook následuje. Sedl si na židli naproti a mlčenlivě ji pozoroval. Oheň již uhasínal a místnost byla uspokojivě ozářena jantarově žlutým světlem.

 

Wendy kolébala svou dceru, hladíc ji po čele a líbajíc ji na šošolku hlavičky. Zdálo se, že ji to trochu utěšilo.

„Má matka mi zpívala, když jsem byl sklíčený.“ Hookův hluboký hlas vhodně zapadnul do hustého, matného tepla v místnosti. Zřídka slyšela, že by byl tak plynulý a libozvučný. Tak vhodný v této situaci.

 

Wendy na něj pohlédla. Nikdy nepřemýšlela o tom, že i on měl matku. Nyní se na něj podívala a uviděla v jeho očích toužebnou melancholii. Zabolelo ji to skoro tolik, jako plačící dítě v jejím náručí.

„Občas jim zpívám.“

„Pak tedy zazpívej nyní. Bude se jí to líbit. A taktéž i mě.“ Pryč byl machiavelistický úmysl, lemující okraj ničemnosti. Mluvil s tak bolestnou upřímností, že se skoro zastyděla, že se ho kdy bála.

 

A tak se zhluboka nadechla, přitiskla se ke svému dítěti tolik, jako se ono potřebovalo tisknout k ní. Wendy byla připravena. Občas tuto ukolébavku zpívala; tak nádhernou, pomalou, hořkosladkou melodií vždy ukolébala děti ke spánku.

 

Její oči se upřely na podlahu za dceřinou hlavičkou a nacházeje útěchu v hebkých vláscích na vrcholu její hlavičky, ji pohladila po tváři a slova z ní vyšla se zastřenou sladkostí:

 

„Hush my babe, my little one,(Tiše, mé děťátko, má maličká)

Thy father sails the deep, (Tvůj otec pluje daleko)

But warm thy bed is, pretty one,(Ale tvá postýlka je pěkně teplá)

Lie still, my dear, and sleep.(Tak si lehni, má drahá, a spi)

Cold the wind is blowing,(Chladný je vítr, co vane)

Angry is the sea,(Rozbouřené je moře)

Guard, ye saints, his going,(Dejte pozor, ó svatí, na jeho kroky)

And bring him back to me.(A vraťte mi ho zpět.)

Hush my babe, my little one,(Tiše, mé děťátko, má maličká)

Thy father sails the deep,(Tvůj otec pluje daleko)

But warm thy bed is, pretty one,(Ale tvá postýlka je pěkně teplá)

Lie still, my dear, and sleep.(Tak si lehni, má drahá, a spi.)

When the morn shall break again,(Až znovu nastane ráno)

Over hill and sea,(Nad kopcem a mořem)

Then my love shall wake again,(Pak má lásko znovu se probudíš)

And dance on daddy's knee.(A zatančíš na tátových kolenou)

Hush my babe, my little one,(Tiše, mé děťátko, má maličká)

Thy father sails the deep,(Tvůj otec pluje daleko)

But warm thy bed is, pretty one,(Ale tvá postýlka je pěkně teplá)

Lie still, my dear, and sleep.“(Tak si lehni, má drahá, a spi.)

 

Když skončila, vše bylo tiché. Jane spala. Wendy si to stěží uvědomila, ale hleděla na Jamese od druhého verše. A když píseň skončila a nastalo ticho, tak na něj hleděla i nadále. Držela spící dítě, zatímco hleděla na tohoto člověka, a začala cítit převažující pocit klidu, který se v ní zakořenil, ten čas přišel pozvolna a ráda by ho zastavila, aby takhle všichni tři zůstali, dokud to vše neskončí. „A vraťte mi ho zpět…“ zamumlala nevědomky.

 

Jane se zavrtěla a stále ještě ve spánku nemotorně ležela; potřebovala uložit do postýlky. Neochotně, ale nezbytně se Wendy pokusila postavit se spícím dítětem v náručí, ale váha 18-ti měsíčního dítěte na ni byla příliš a ona spadla zpět dolů, ještě než se narovnala. Dovolila si úsměv nad vědomím, jak hloupě to muselo vypadat. V mžiku byl u ní.

„S dovolením.“ James se naklonil dolů, natáhl paže, vybízejíc ji, aby mu podala svou dceru.

 

Instinktivně zesílila své sevření kolem Jane. Jak by mohla svou dceru svěřit tomuto muži? Vybavila si, jak s ní jednal, když byla holčička, jak ji postrkoval na prkně. Ale také si vybavila, jak toužil po její představivosti, po její oddanosti a její péči – po tom nejlepším z ženy – a ona ho zavrhla. Mohlo to být tak špatné? Bylo by to tak strašné, kdyby se k němu připojila na moři, vyprávěla mu příběhy a zpívala písně a…?

 

James čekal s očima stále upřenýma do jejích. A Wendy mu podala svou dceru. Jemně a opatrně vzal dítě do náruče a Wendy věděla, že mu může důvěřovat. Jane se stočila v mužově intenzivním teple a byla v bezpečí. Něžně a jemně Hook odnášel spící holčičku z pokoje a mířil s ní ke schodišti, kam ho následovala i Wendy.

 

„Ach, nějaké potíže?“

Otočili se a nalezli Jeremyho Montgomeryho stojícího ve vchodových dveřích, které stále ještě byly otevřené, jak vešel. Jeho oči těkaly mezi jeho ženou, klientem a spící dcerou, kterou držel muž v náručí.

 

Wendy se stáhlo břicho a přispěchala k němu s poněkud příliš přemrštěným úsměvem, a aby udělala představení, políbila ho na obě tváře. „Jane měla nějaké noční můry, to je všechno. Musela vylézt z postýlky, pak sešla ze schodů a to všechno sama. Kapitán se mile nabídl, že ji tam odnese; víš přece, jak je těžká, když spí.“

 

„Dobře. Já myslel, že jste odešel stejně jako my, Hooku. Mohu ji odnést?“ A pohybujíc se rychleji, než ho kdy Wendy viděla, Jeremy zamířil k Jamesovi a prakticky vypáčil Jane z jeho náruče. Jeho dcera otevřela oči v náhlém probuzení a vzlykla v zoufalém šoku. Wendy k němu přispěchala s nesouhlasným mlaskáním, ale rychle se jí podařilo své dítě uklidnit a znovu uspat, střílejíc po svém manželovi rozzlobenými pohledy.

„Neopovažuj se jí znovu vzbudit. Teď ji rychle vezmi nahoru – musí se patřičně vyspat.“

 

Jeremyho tvář byla vážná. „Výborně. Hooku, vzpomínám si, že jste chtěl odejít. Je pozdě. Pan Pearson vás vyprovodí. Pěkný večer. Uvidíme se příští týden v kanceláři.“

 

Hookovi se podařilo vykouzlit mazaný úsměv nad náhlým propuštěním. „Montgomery.“ Otočil se k Wendy. „Děkuji vám za velice okouzlující večer, paní Montgomery. A ty, maličká Jane,“ zašeptal k dítěti, a pravou rukou ji jemně pohladil po čele. “Sni o vzdálených zemích a pohádkových královstvích… a pirátech.“ Ještě jednou zvedl oči k Wendy, než se otočil a vyklouzl pryč.

 

O chvíli později, když Wendy uložila Jane do její postýlky, se ujistila, že dítě bylo klidné a naprosto uspané, pak pohlédla ven ke svému lesu na konci zahrady.

 

A těsně předtím, než pevně zatáhla závěsy, tak opět spatřila záblesk světla třpytícího se v šeru.