Wendy po večírku spala pozoruhodně dobře. Byla to ta poslední věc, kterou očekávala, avšak zmatek posledních několika dní a myšlenky o muži, který to vyvolal, to vše vypadalo, že se s tím její mysl smířila.

 

Probudila se odpočatá a šťastně si vybavila pozvánku na oběd. Elizabeth Forbes – Lizzie – byla její přítelkyně od dětství, ačkoliv byla o několik let mladší, než Wendy, a ona ji nikdy nezasvětila do svých divočejších dobrodružství. Jejich rodiče se znali léta a Wendy se vždycky těšila na návštěvy temperamentní a bezstarostné Lizzie. Její kamarádka zůstávala i nadále dosud neprovdaná a díky tomu i vnímání mužů a jejich kvalit bylo stále poměrně idealistické, nebo se to tak alespoň zdálo Wendy.

 

Dnes si zašli na malý oběd o samotě, zatímco rodiče Lizzie byly v Surrey navštívit staropanenskou tetu. Staropanenská tetička v Surrey vždy považovala jarní den za dobrý důvod k útěku od uspěchaného Londýna.

 

Když byly ponechány svému osudu, tak Wendy brzy zjistila, že je bombardována Lizziinými otázkami, které na kamarádku směřovala svým vlastním energickým způsobem.

 

„Takže, Wendy, řekni mi o tom, jaký jsi měla večer.“

„Předpokládám, že to bylo snesitelné.“ Nezabíhala do detailů.

„Byl tam William Bartlett?“

„Hmmm…možná.“ Wendy pozvedla zmateně obočí. Neměla ani ponětí, kdo byl William Bartlett.

„Ach, domnívám se, že máti zve Bartlettovi na čaj příští neděli. On jistě přijde; sotva dokáže udržet ruce, natož ze mě spustit oči, když je tady. William je natolik zajímavý, že jsem se rozhodla. Možná se pobavím trochou flirtování,“ uculila se Lizzie.

 

„Myslela jsem, že major Young byl na vrchním místě nynějšího seznamu flirtů, má drahá, nezkrotná Lizzie?“

„Ach, avšak on je až do srpna v Egyptě, takže potřebuji nějaké další rozptýlení,“ zamyslela se s myslí jasně přemítající o seznamu možných rozptýlení. „Jakou róbu jsi měla včera večer, Wendy?“

„Tu modrou.“

„Tu z bledě modrého šifonu? Jak sladce jsi v ní musela vypadat.“

„Ne. Tu jinou modrou. Tu tmavší. Hedvábnou.“

„Ach,“ ušklíbla se Lizzie, když si to uvědomila. „Tuhle.“

„Ano. Tuhle.“

 

Mladší žena vesele tleskla dlaněmi. „Ach, přála bych si tam být. Dokážu si představit, že se po tobě prakticky plazili! Jak na tebe žárlím. A stihl si Jeremy zajistit klienta?“

„Ano.“

„A co je to zač?“

Wendy se soustředila na krájení šunky. „Námořník.“

„Námořník? Och, možná by ti zatančil i starý námořnický tanec! Pověz mi víc.“

„Vydělal si peníze na moři. A tituluje se Kapitán.“

Lizzie se rozzářily oči. „Jenom kapitán? Jak velkolepé. Je ženatý?“

„Ne.“

„Je…?“ Lizzie čekala, než k ní Wendy zvedne hlavu a setká se s jejím zářivým, zvědavým pohledem.

„Co?“

„Pohledný?“

To jí může taktéž zodpovědět. „Ano.“

„Velmi pohledný?“

Tvář Jamese Hooka jí náhle a naprosto zaplavila mysl, což ji spíše zarazilo a okradlo o obezřetnost. „Strašlivě pohledný.“

 

Pravda. Strašlivý a pohledný.

 

Lizzie unikl podivný skřek, něco napůl mezi vyjeknutím a rozzlobením. „Pohledný, svobodný, námořní kapitán! Opravdu si přeji, abych tam byla. Já měla nezáživný večer, Wendy. Máti měla jeden ze svých záchvatů a já strávila většinu času otravováním kuchařky kvůli další citronádě. A tys' venku koketovala s pohledným námořním kapitánem!“

 

Laškovat s Jamesem Hookem. To by bylo zajímavé. Wendy si usrkla limonády.

„Až skončíme, vezmeme si kočár do parku?“ navrhla Lizzie. „Déšť se už uklidnil; a je to tak nudné být celý den uvnitř.“

 

Wendy rychle a šťastně souhlasila. Měla ráda kamarádčinu veselou radost; vždycky to bylo nakažlivé. V kombinaci s předešlou nocí se Wendy přistihla, že je v dobrém rozpoložení.

 

Po obědě, i přesto že obloha byla těžká, tak se ruku v ruce procházeli Kensigtonskými zahradami.

 

„No tak, řekni mi víc o tom pohledném námořníkovi.“

„Moc toho nevím.“ Samozřejmě, že nyní lhala.

„Má svou vlastní loď?“

„Věřím, že ano.“

„A co…proporce?“ Lizzie se zahihňala a její ruka se sevřela na Wendyině paži.

„Lodi?“

„Ne! Jeho…“

„Ach, Lizzie,“ zamlaskala nesouhlasně Wendy.

„No tak, pokračuj, Wendy, vyprávěj. Smávali jsme se, když jsme porovnávali všechny chlapce v kostele. Konec konců jsem neprovdaná. Na rozdíl od tebe nemám to privilegované postavení, abych měla mužskou náruč, která by zklidnila mé bouřlivé myšlenky. Můžu jenom snít.“

„Vášnivé sny někdy mohou vést ke zmaření skutečnosti,“ varovala ji Wendy.

„Ach, nebuď takový škarohlíd. Jeremy je na pohled velice příjemný. Všechny ti záviděli, když sis ho brala. V každém případě jsi však říkala, že ten kapitán byl strašlivě přitažlivý.“

„Je přitažlivý. On má…“

„Co? Koukni…já stále čekám na ty proporce.“ Lizzie se uličnicky usmála a pohotově si sedla na lavičku, poplácávajíc na místo vedle sebe, aby se k ní Wendy připojila.

 

Wendy se nedokázala udržet, aby se hlasitě nezasmála a sedla si vedle ní a nechala proud holčičí euforie, aby v ní vířil. Způsobilo to, že se náhle rozplývala nad mužem, který se jí zažral do mysli.

 

„Tak dobře, má silnou čelist s ďábelským knírem – ne hustým, prostě jen tolik, aby mu dával nádech tajemna. Je vysoký a rozložitý, má ploché břicho…a dlouhé, silné nohy.“

Lizzie si nadšeně povzdechla. „A vlasy? Co jeho vlasy?“

„Ach, jeho vlasy jsou trochu neskutečné. Tmavé, černé a husté a dlouhé, hodně dlouhé, jako španělský desperado. Ačkoliv je měl včera zkrocené a stažené dozadu stuhou, tak se domnívám, že jsou vlnité, když jim to umožní.“ Ona se nedomnívala, ona to věděla. Před mnoha lety ho viděla v jeho obleku s vlasy kolem něj padajícími a svůdnými. „A pak…“

„Co? Cože?“ Lizzie se zoufale usadila na hranu lavičky, její hlas vzrušeně stoupal a mohla ho jen sotva ovládnout.

„Jeho oči – modré a tak, tak zářivé. Má…“ Wendy upřeně hleděla do dálky, náhle vážná. Lizzie byla zapomenuta, ťukání deště kolem bylo zase jednou ignorováno. „Má ty nejuhrančivější oči, jaké jsem kdy viděla.“

„Ach, Wendy…musím se s ním setkat.“

 

Wendy se otočila k hezké mladé kamarádce, cítila, jako by ji náhle požádala o zvláštní hračku. Měla by to trochu pokazit. „Má pouze jednu ruku.“

 

Lizziina tvář povadla. „Ach.“

 

Ale jak bylo u Lizzie zvykem, tak její zděšení nepokračovalo. „Ale to nevadí! Tedy dokud jsou nedotčené všechny jeho ostatní části.“ Znovu vybuchla v záchvatu smíchu. Wendy vzrušeně zrůžověla. Kombinace Lizziiny bujarosti a náhlé vize ostatních částí Jamese Hooka jí zamotala hlavu. Pomyslela si, že bude nejlepší odejít. „Pojďme dál. Už znovu začalo pršet.“ Uchopila kamarádku za ruku a vytáhla je obě na nohy. „A já se budu muset dostat zpět za dětmi.“

„Ach, má drahá, vážně už musíme jít? Bylo to celkem zábavné, ne?“

„To ano, ale obávám se, že musím domů. Ach proboha, začíná lít.“ A držíc se za ruce, dvě přítelkyně, které jejich pouzdrové sukně nutily běžet podél chodníků, jako malí psi a za chichotání běželi do domu. Tak brzy, jak dorazili, tak se Wendy připravila na návrat domů.

 

„Pa, pa, Lizzie.“ Naklonila se ke kamarádce a políbila ji na obě tváře, s jistou nechutí si uvědomujíc, jak jemná a pěkná její kůže byla. „Musíš se u nás brzy zastavit.“

 

xoxOxox

 

Jeremy pro jednou dorazil domů v relativně dobrém čase. Vroucně přivítal Wendy, avšak ona se přistihla, že se trochu bránila jeho objetí. „Jaký jsi měla den, má drahá?“ optal se a nevypadalo to, že by si všimnul její lhostejnosti.

„Obědvala jsem s Lizzie.“

„Ach, zrovna jsem o ní přemýšlel. Jak se má? Tak bláznivě, jako vždy?“

„Ona je jednoduše temperamentní, Jeremy. Mám ji ráda. A jak to šlo v kanceláři?“

„Velice dobře. Kapitán Hook si přišel otevřít účet. Mohu říci, že ten muž se vyplatí za každé penny.“

„Jak milé,“ odvětila suše.

„Jak jsi zestárla, stala ses příšerně cynickou, má drahá ženo.“ Naklonil se k ní na druhou stranu a s úsměvem ji políbil. Znovu se odtáhla. „Všichni mluví o tom, jak nádherná jsi byla minulou noc. A ať už si o něm myslíš cokoliv, tak Hook tebou byl zcela unesen. Dokonce mi na tebe složil kompliment.“

Její smysly byly náhle prvotřídní. „Och?“

„Ano.“

„Jaký?“

„Říkal, jak moc ti sluší šaty a co za okouzlující osůbku jsi.“

Jazykem si vzrušeně navlhčila rty. „Okouzlující? Opravdu použil toto slovo?“

„Přesně tohle slovo.“

 

Skrz Wendy proběhl nepopiratelný záchvěv slasti a ona se otočila, aby zakryla svou tvář před manželem a udržela svůj hlas na úrovni, jak jen to bylo možné. Jednoduše se pokoušel s tebou zůstat zadobře.“

„Možná. Ale i tak ti děkuji. Rozhodně jsi minulou noc sehrála svou roli.“

 

Jeremyho slova vyslala do Wendyina žaludku vlnu znechucení, ale kompliment od Hooka zůstal a šířil záři, která to rozptylovala.

 

Její manžel přešel ke stolku s nápoji, aby si nalil brandy. „Pozval jsem ho příští sobotu na večeři.“

„Cože?“ A jako poprvé v parku se i nyní opět obrátila.

„Víš, že mám za povinnost pohostit důležité klienty.“

„Ano, ale…tak brzy?“

„Ale jistě. Tak je to vždycky. Co je s tím mužem, Wendy? Zdá se, jako bys k němu měla osobitou nechuť.“

„Nevěřím mu. Říkala jsem ti to.“ Dech se jí zkrátil a zrychlil.

„No, jednoduše budeš muset v tu sobotu předstírat. Už dříve jsem mluvil s Pearsonem – je to již připravené. A zeptám se Lizzie Forbes a také jejích rodičů – mohla ses jí o tom už dneska zmínit, kdybych věděl, že se s ní uvidíš. Je nejvyšší čas, aby se usadila. Hook je možná zrovna tou osobou, která ji zkrotí.“

 

„Ach, ale on je pro ni příliš starý. To je absurdní!“ Protivný pocit, který cítila, když Lizzie projevila zájem o setkání s Hookem, se nyní ozval silněji. Myšlenka na to, že by tu byl pirát s její kamarádkou, byla zvláštně znepokojivá.

„No, pošlu pozvánku do domu Forbesových. Považuj to za hotové.“

 

Wendy stála se založenýma rukama, v její hlase byla jasně patrná zlost. „Jeremy, přála bych si, abys to se mnou nejdříve probral. Tohle je směšné. Pochybuji, že se k tomu dostanou. On pro ni není ten pravý.“

„No, já si myslím přesný opak. Je mým klientem, Wendy. Budu dělat, co uznám za vhodné. Někdy bych…“

„Co, Jeremy?“ Udělal krok směrem k němu, proudila v ní zlost, která podněcovala tu manželovu.

„Někdy si přeji, aby sis držela své dosti energické názory uvnitř hlavy. Možná se to líbilo Hookovi, ale minulou noc jsi mě uvedla do rozpaků svým paličatým přístupem. Nebylo na místě, aby ses ptala na ty věci, na které ses ptala.“

„A co bylo na místě, abych dělala, Jeremy? Stála tam, přihlouple se usmívala a vypadala tak přitažlivě, aby na mě všichni tví kolegové a klienti mohli zírat a zapomněli myslet? Je to všechno, co chceš od manželky?“

„Ne! Takhle to nepodávej.“

„Mně se totiž zdá, že je to přesně tak.“ Její hlas dosáhl vrcholu.

„Ztiš se, má drahá, uslyší tě služebnictvo.“

„Ach, my tomu musíme zabránit za každou cenu, že? Nebe chraň, abychom si dovolili ve vlastním domě mluvit, jak chceme.“

Jeremyho tvář byla napnutá, obočí svraštělé. Vypadal starší. „Jen málo žen říká to, co si myslí, tak jako ty, Wendy.“

„Říkal jsi, že mě kvůli tomu miluješ.“

„Ano, ale…“

„Ale co? Věděl jsi, jaká jsem, když sis mě bral, Jeremy.“

Jeremy k ní udělal krok s pěstmi zaťatými u boků. „Ano věděl, ale někdy…“

„Co? Přeješ si, aby sis mě nevzal?“

Otočil se pryč se skloněnou hlavou. „Já to neřekl.“

Wendy tam stála vysoká a stále energická. „S Pearsonem a paní Pargeterovou si na tu sobotu připrav všechno sám. Se mnou to nemá co dělat. Dnes v noci budu spát v Modrém pokoji.“

„Wendy! To je naprosto zbytečné.“

„Ne, Jeremy. Potřebuji si vyčistit hlavu. Ty mi to dovolíš udělat.“

Ticho. Stál a zíral na ni, jeho tvář ukazovala dotčený souhlas. „No dobře.“

 

xoxOxox

 

Modrý pokoj měl výhled do zadní zahrady. Montgomeryovi měli štěstí, že mají jednu z největších zahrad v okolí. Rozlehlý trávník se svažoval dolů, až k nevelkému hájku stromků na úpatí: Wendyin tajný les, místo, které si vybojovala na manželovi, když ho chtěl nahradit tenisovým kurtem.

 

Chodila do pokoje, když potřebovala být o samotě, jak někdy zatoužila, když se jí hlavou honilo tolik zmatených myšlenek a emocí, aby se s nimi dokázala sama vypořádat. Hádka s Jeremym se do rána rozptýlí, avšak byly tam i jiné věci, které zůstaly.

 

Sobota. On bude tady, v jejím domově. Kůže jí brněla, jako kdyby byl tak blízko, jako na večírku.

 

Wendy přešla k oknu a zadívala se do zahrady. Vždycky dětem vyprávěla o vílách, které žijí dole v lesíku, ale po pravdě nikdy žádnou neviděla. Ale dnes v noci se tam něco zalesklo. Něco. Upřeně se tam zahleděla s doširoka otevřenýma očima. Něco stříbřitého, zářivého zachytilo měsíční světlo a vystřelovalo to rychlé záblesky do jejích očí. A jistě i něco jiného? Za stromem se pohnuly nohy v pevných botách.

 

Wendy tam strnule stála, jako kdyby její mlčení mohlo znovu vyvolat tu věc, ale více ji neviděla. Sklopila pohled a všimla si, že má pravou ruku sepjatou přímo na břiše, které zahalovala pouze tenká bavlna její noční košile. Posunula ji nahoru, přejela přes plná ňadra, takže se dlaní otřela o bradavku, která se probudila a ztvrdla. Dech se jí zadrhával.

 

Sobota byla za pouhé dva dny.