„Paní Montgomery…Wendy…je mi ctí.“ James Hook, aniž by prolomil oční kontakt, vzal její ruku a přejel jí rty po jejím hřbetě. Wendy byla příliš šokovaná, než aby se odtáhla, a on tak dokázal bez námahy uvolnit její prsty ze svého sevření.

 

Ne. Ne zde.

 

Zlost. To bylo ono: u Wendy sice řídká, avšak velice silná, když už se dostavila. Vzedmula se v ní zuřivost. Nakonec mu vyškubla svou ruku a tvrdě sevřela své ruce do pěstí, způsobujíc tak, že se jí nehty zaryly do jemné kůže dlaní. Nebyla nachystaná. Nebyla na to připravená.

 

Wendy slepě otočila oči na ostatní muže, zvládaje zamumlat: „Dobrý večer, pánové.“

„Kapitán Hook se k nám připlavil z jižních moří. Po většinu svého života žil na odlehlých ostrovech a exotických tropických rájích.“

 

Neodpověděla.

„Není to fascinující, má drahá?“ pobízel ji Jeremy.

 

Wendyiny rty byly našpulené a její slova stále ještě napnutá. „Takže, proč jste se nyní vrátil do Anglie…Kapitáne?“ Sotva se dokázala přinutit, aby ho oslovila jeho titulem.

„V životě tam nadešel čas, kdy se volání domova opět stalo silnějším. Jsem Angličan dle narození i výchovou. Našel jsem sám sebe, jak si přeji navrátit se do hýčkající náruče mé rodné země.“

„A co kdybyste zjistil, že tu věci nejsou tak, jak byli? Že by vás ta náruč nepřijala spíše, než že by vás objala?“

„Jsem optimista, takže to nebude ten případ.“

„To předpokládám záleží na tom, co máte na mysli tím vrátit se do své země, když jste zde. A jak se sám zamýšlíte chovat. Lidé tohoto národa mohou být nedůvěřivý k těm, kteří si vybrali, že se vzdají pobřeží na tak dlouho. A jejich podezřívavost je obvykle opodstatněná.“

„Samozřejmě můžete mít pravdu. My všichni máme stránky naší minulosti, které je nejlepší pevně v minulosti zamknout, nebo ne? Ale všichni, bez výjimky, jistě máme právo na nový začátek.“

 

Mužův výraz zůstal tak klidný. Jeho vyrovnanost tváří v tvář její zuřivosti, její rozhořčení ještě více rozbouřila. „Opět záleží, z jakých prohřešků se minulost skládala. Nějaká provinění jsou větší, než ostatní a nesnadno se odpouští, jak jistě víte, Kapitáne Hooku.“

 

Ačkoliv přítomní muži zaregistrovali její nepřátelství, zvědaví na vztah, který se vzedmul mezi paní Montgomery a námořním kapitánem, v náhlém tichu, které následovalo, znejistěli.

 

Jeremy Montgomery ze sebe náhle vykašlal rozpačitý smích. „Wendy, má drahá, kapitán zde není proto, abychom prověřili jeho morální bezúhonnost. Kapitáne, prosím, odpusťte mé ženě, má jisté přímé vystupování, které někdy nedokáže ovládat.“

„Není třeba se omlouvat, Montgomery. Konverzace není nikdy tak příjemná, jako když je prošpikována troufalým důvtipem a ostrým jazykem.“ Navzdory tomu, že to adresoval jemu, tak Hook neodvrátil pohled od mužovy ženy, aby se na Jeremyho podíval.

„Lépe řečeno ostrou myslí, Kapitáne,“ opravila ho Wendy přes stále rychlejší dech.

„Nepochybně tak,“ souhlasil Hook. A Wendy si uvědomila, že i přes to, že byla bez sebe vzteky, tak se nekoukala jinam, jen na něj. Nyní svůj pohled odtrhla jinam.

„Paní Montgomery,“ vmísil se do hovoru William Boyd, Jeremyho menší, úlisný kolega, který se běžně pokoušel svým způsobem vetřít do její pozornosti,“mohu říci, jak nádherně dnes večer vypadáte?“

 

Jeremy si pyšně odfrknul.

„Děkuji,“ odpověděla odměřeně.

„Vskutku,“ zopakoval i zbytek shromážděné skupiny, jejichž pohledy se neobyčejně sehraně upřely na ni, a klesly jako jeden k výrazným křivkám jejích ňader vystupujících z tmavého hedvábí šatů. Ach, jak jen si přála, aby si neoblékla tu pekelnou věc. Dech beroucí šok z toho, že znovu spatřila Hooka, bez prodlení způsobil, že ji její korzet stahoval krutěji, než kdy předtím a věděla, že zoufale lapá po dechu způsobujíc tak, že se dvojice předmětů v centru jejich pozornosti zdvihá přímo před nimi, jako kdyby to bylo vyloženo na odiv pro jejich potěšení.

 

Její tvář byla jasně rudá; mohla úplně cítit tu horkost a červeň. Wendy odtrhla oči nalevo, kde opět padly do těch pirátových. Nevyhnutelnost. On jediný v této společnosti jí nekoukal na prsa, ale stále opětoval její pohled s tím nepolapitelným úsměvem, který ji posílal nárazově zpět do opojných dnů v Nezemi. Jeho pozornost byla dusivá. Nemohla tu již déle zůstat.

„Omluvte mě.“ Otočila se a pospíchala z místnosti.

 

Jen stěží zaznamenala manžela, který se po ní sháněl. Wendy naprosto jednoznačně a zoufale toužila po klidu a samotě. Avšak dům byl obsazený a ona se v něm snažila najít neobsazenou místnost. Nakonec prošla chodbou, otevřela dveře někam, co jasně byla studovna nebo malá knihovna; bylo tu prázdno, temno a ticho, což jí poskytlo úlevu od víru lidí, snobů a pirátů. Spěchala dovnitř, přešla ke stolu, o který se ztěžka opřela, a její hluboké nádechy se měnily ve vzlyky.

„Tiše, holka!“ spílala si. „Tiše, tiše, holka. Proč jsi ho nechala, aby tě tak dostal? Jak se vůbec opovážil sem přijít? Jak se opovážil rozvířit to všechno znovu? Proč on? Proč on?“

 

Stála v celé své výšce, otírala si oči a pokoušela se sebrat svou zatoulanou hrdost a rozum.

 

Wendy se několikrát zhluboka nadechla, cítíc vzduch hrnoucí se jí zpět do plic, zklidňujíc tak pomalu svou rozbouřenou mysl. Neměla by dovolit, aby se jí to takhle dotklo. Měla by být schopná najít způsob, jak ho poslat zpět. To by bylo nejlepší. To by bylo správné. Nemá žádné právo sem přijít a uvrhnout její svět do trápení.

 

Ale proč vůbec takhle reaguje? Peter k ní chodíval – nikdy to však nezpůsobilo takový chaos. A pak, Peter se nikdy nepokusil nechat ji jít po prkně.

 

Wendy nechala, aby z ní vytryskl nevěřícný smích, který uvrhnul její mysl zpět k divokým dobrodružstvím s piráty a vílami. Byla to zábava nebo ne? Byl to nejlepší čas v jejím životě. A Hook toho byl součástí; strašně ho tam chtěla od začátku, snila o něm, vyvolala ho. A nyní byl zpátky.

 

Nejlepší čas jejího života.

 

Nebylo to snad víc, než že jen promluvila její vlastní touha? Mohla si za to sama? A sice Kapitán James Hook měl zdaleka bezchybné vystupování. Ve skutečnosti mohla dokonce dojít tak daleko, že si říkala, že k němu byla neprávem hrubá. Vystupoval slušně a patřičně, po pravdě se tak choval i pak, co se na ni věšely chlípné pijavice kolem jejího manžela, když mu byla nablízku a hltaly ji očima, aby ukojily své otravné touhy.

 

Možná, že tu opravdu byl prostě proto, aby si otevřel účet a napravil se, začal znovu. Mohla by se tak obdivovat pro svou čestnost a soucit a skutečně mu odepřít odpuštění?

 

Když se dala do pořádku, aby se vrátila do boje a setkala se s Jamesem Hookem s chladnou zdvořilostí, pokud by bylo třeba, tak se za ní ozvaly kroky. Wendy ty kroky znala, nejen ze dne v parku, ale i z minulosti: na lodi – těžké, ve vysokých botách obuté nohy přecházející po palubách jeho skvostného plavidla.

„Wendy Darling, utekla jsi ode mě zrovna, když jsem si začal užívat naší malou konverzaci.“

 

Neodvažovala se otočit. Neodvažovala se promluvit. Tento muž zase jednou popřel její svobodnou vůli, držel ji v zajetí. Kroky se přesunuly blíž.

„Nedala jsi mi šanci, abych ti složil své vlastní komplimenty. Jaká je to proměna z neohrabaného děvčátka z minulých let. Jsi jednoduše…dokonalá.“ Jeho poslední slovo bylo, jako kapka klaretu v křišťálové sklence. Mohla cítit palčivost jeho pohledu na svém těle i navzdory tomu, že k němu stála otočená zády.

„Nenechám tě, abys mě dostal, Hooku.“

 

Uchechtnul se. Kůže se jí bezmocně zachvěla. „Ach, ale ty sama možná shledáš, že život je mnohem zajímavější, pokud mě necháš, abych tě dostal, má drahá.“

„Nejsem tvá drahá. Jsem dívka, kterou ses po celé ty roky pokoušel zabít.“

 

Nesouhlasně zamlaskal s posměšným pohrdáním tak, že se špička jeho jazyka zachytila na patře jeho úst. „Nebyla jsi to ty, má krásko. Byl to on. Obávám se, že ty jsi prostě jen stála v cestě. Pochybuji, že dokonce ani já bych si nedovolil přidržet tvou pěknou hlavinku pod vodou příliš dlouho. I po tom všem jsem stále chtěl vypravěče k pobavení posádky…i mě. Wendy Darling – vypravěč Jamese Hooka.“

 

Stále k ní šel blíž. Tak blízko, dokud necítila horkost jeho dechu ve vlasech a neucítila sladkou, pižmovou vůni doutníkového kouře.

 

Držela pevně zavřená víčka, aby zabránila dopadu toho, čeho se v ní svou přítomností dovolával. „Jak se tu odvažuješ používat to jméno? Jsi notoricky známý po celém světě.“

 

Ten hlas i nadále proudil do ejjího nitra, tak hluboký a bohatý, jako chvějící se bas. „Mezi mými kolegy a pravděpodobně i ve vzdálených a zapadlých koutech světa ano. Avšak ne zde. Zde jsem zjistil, že mé jméno je neznámé, nesoucí v sobě jistou důležitost, zaručujíc mi tak důstojnost a přinášeje mi tak i respekt.“

„Mohla bych lidem v okamžiku říci pravdu. V parku jsem ti řekla, abys mě nechal o samotě. Tímhle způsobem se do mé rodiny nevnutíš.“ Proč její hlas zněl tak dutě, skoro jako by nebyl její?

„Je to prosté a jednoduché, hledám bankéře pro své finance. Mohu snad za to, že mi tvůj manžel byl doporučen jako ta správná osoba?“

„Nevěřím ti. Přišel jsi sem pro…“

„Pro co, Wendy Darling?“ Horký dech ji nyní polaskal na krku. Otočila se, aby ho nalezla ve vzdálenosti pouze několika málo palců s očima, které opět držely ty její. Wendy couvla pryč, ale deska stolu jí zabránila v úniku. Říkala pravdu, jak si uvědomila.

„Přišel jsi sem pro…mě.“

 

Byla okradena o dech, okradena o čas k úniku. Všechno to bylo způsobeno jeho očima a jeho úsměvem, tím hříšným úsměvem, který mu na prchavý okamžik zatančil na rtech. Přelétl přes její tvář, občas nechal svůj pohled padnout níž na zbytek jejího těla, avšak nikdy to v ní neprobudilo rozrušení a znechucení, jak tomu bylo v případě ostatních mužů. Když Hook pohlédl na její ňadra, učinil to s takovou elegancí, že místo toho cítila pýchu a byla si vědoma, že mu je nabízí téměř záměrně.

 

„Pro tebe? Vskutku?“ Jeho domýšlivý úsměv se prohloubil, ale pak svraštil černá obočí a nasadil si tak na tvář výraz soustředěného zamyšlení. Prohledával její tvář těma zářivýma očima, a jeho pravá ruka se zvedla, jako kdyby ji chtěl pohladit. Měla by ho odstrčit. Neudělala to.

 

Hřbet jeho ruky byl nebezpečně blízko k doteku její hebké pokožky na levé tváři, o které věděla, že je zrůžovělá emocemi. Jeho rty byly lehce rozevřené a hleděl na ni skoro rozpačitě, soustředíc se na místo, u kterého byl tak blízko, aby ho pohladil. Ale stále mezi nimi udržoval drahocenný prostor, pouze jí naznačoval a nikdy se jí naplno nedotýkal.

„A co mám v úmyslu dělat s tebou, Wendy? To je otázka. Tady jsi přede mnou: nádherná, úžasná, dospělá Wendy.“ Jeho slova se ztlumila v zašeptání, jako kdyby myšlenky samovolně unikly z jeho mysli. „Má Wendy.“

 

Tak hluboko uvnitř Wendy něco vířilo, nebyla schopna tomu uniknout. Její břicho bylo jistě nahrazeno roztavenou lávou. Ten pocit znala; občas ho cítila se svým mužem, ale nikdy ne takhle, nikdy jako nyní, jako kdyby se jí to vymklo z kontroly jejího rozumu. Její ruka se váhavě, rozpačitě a neuspokojeně zvedla… Byl tak blízko a byl tak, tak moc pohledný. Bylo to správné slovo? Znělo to strašně nedostatečně. Pocity, které v ní rozdmýchával, došly již tak daleko, že nebyl jen pohledný a ona věděla, že její slovní zásoba ohledně těchto otázek byla omezená nebo alespoň podkopaná.

 

Avšak někde v chodbě se ozvalo třesknutí zavíraných dveří, a s tím se pro tuto noc zabouchl i šuplík s Wendyinými sny.

 

S lehkostí připomínající jí její mládí se vymanila z jeho blízkosti a dlouhým krokem zamířila ke dveřím. Její mysl se obrnila a ona se zastavila na prahu ohlížejíc se na něj zpátky se zvětšujícím se odhodláním. „Jednej s mým manželem pouze v rámci obchodních záležitostí. Znovu se již do mé blízkosti nepřibližuj.“

 

Předtím, než odešla, se jeho ústa zkroutila do úsměvu pokřivené nedůvěry. Avšak než Wendy odešla, zanechávaje ho v šeru, se světle modrýma očima, které jí připomínaly plamen, co stále hořel uvnitř ní.

 

Při návratu našla Jeremyho, který se po ní sháněl. „Wendy, kde jsi byla? Opustila jsi nás tak náhle. Jsi snad indisponovaná?“

„Ano, skutečně mi není moc dobře. Prosím, vraťme se domů.“

Rozzlobil se. „Wendy, prosím tě, potřebuji trochu více času. Nejsem si jist, že jsem si již zajistil kapitánovu zakázku. Tento účet je příliš cenný, než abych ho ztratil. Nemůžeš se na chvíli posadit a prostě odpočívat?“

 

Wendy si byla jistá, že v Hookově mysli nebyla žádná otázka, která by souvisela s bankou. Nyní si byla jistá, že přišel do Anglie výhradně se záměrem ji najít. Skutečnost, že její manžel byl bankéř a Hook potřeboval místo, kam uložit své nesmírné, neprávem nabyté jmění, pro něj byla pouhá šťastná shoda okolností.

 

Avšak nyní nemohla snižovat manželovy ambice a rozhodně ne v domě jednoho ze starších partnerů.

„No dobře,“ povzdechla si,“ať je to rychlé. Strašně mě bolí hlava.“

 

S letmým polibkem na tvář, kterému vzdorovala, Jeremy odspěchal pryč nejspíše proto, aby nalezl Hooka.

 

Vrátil se o okamžik později se zářivým úsměvem. „Hotovo. Připojí se k nám a chce mě, abych mu spravoval účet. Není to skvělé? Viděl jsem jeho soupis majetku; je to při nejmenším působivé, Wendy. Partneři ze mě budou mít velkou radost. Musím jim to hned říct. Ještě okamžik strpení, má drahá.“

 

Její manžel byl nadšený, myslel si, že vyhrál klienta díky svému působivému bankéřskému důvtipu. Wendy nechala svou hlavu klesnout. Jeremy se vrátil zpět s jejím kabátem, stále ještě poskakující, jako rozradostněné štěně. „Tohle je za léta nejlepší účet, který jsem získal, Wendy. Odvažuji se říci, že by to mohl být i důvod ke zvýšení mého platu. Možná bychom si mohli pořídit i automobil. Všechno je to strašně vzrušující.“

 

Nasadila unavený na manžela odkázaný úsměv a poklepala mu na kabát. „Velmi dobře, drahý. Můžeme už jít?“

 

S úsměvem přikývl a po rozloučení s jejich hostiteli se vydali na cestu domů. Než odešli, tak již Hooka znovu nespatřila.

 

„Děkuji, že jsi byla se mnou. Je to částečně tvá zásluha, víš. Tvá oslnivá krása a šarm je všechny oslnila.“ Jeremy ji poklepal po ruce, zatímco se uvelebovala v ohbí jeho paže.

„Ale já byla na Jamese Hooka velmi hrubá.“

„No, on si to zřejmě nemyslel,“ zasmál se Jeremy. „Musím říct, že měl spíš starost, když jsi začala řečnit. Víš, že tam nebyl ten čas a místo.“

„Byla jsem ohledně něj jednoduše zvídavá. Přes to všechno o něm nic nevíš.“

„Vím, že má peníze.“

„Ale odkud, Jeremy? Přemýšlel jsi vůbec o jeho situaci?“

„Jak to myslíš?“

Protočila oči v sloup nad manželovým nedostatkem porozumění. „Myslela jsem tím toto – kapitán nezávislé lodi, soukromé lodi, pracující v jižních mořích, vydělávající své peníze v blíže nespecifikovaném obchodu. To všechno mi připadá trochu zvláštní.“

„Říkal, že býval v obchodním loďstvu a odtud pochází i jeho titul.“

„A ty mu věříš?“

„Nemám žádný důvod, proč ne. Vypadá jako dokonalý gentleman.“

 

Dokonalý gentleman. Hookova skvěle vypilovaná lež. Kdysi ji to mělo oklamat.

„Všiml sis jeho levé ruky?“

„Ne. Co je s ní?“

„Nemá ji.“

„Opravdu?“ Jeremyho hlas se zvýšil v překvapeném úžasu.

„Ta, kterou má, je falešná. Opravdu, Jeremy, ty jsi tak nevšímavý. Je naprosto ztuhlá, je udělaná ze dřeva nebo něčeho takového.“

„Pane na nebi, neměl jsem o tom ani ponětí. Ty jsi ale chytrá maličká. Ubohý chlapík. Uvažuji, jak se mu asi podařilo o ni přijít?“ Manželův zájem byl sice dojemný, jeho naivita však byla nesnesitelná.

„Opravdu by mě to zajímalo,“ povzdechla si Wendy, mysl jí vykouzlila představy obřích krokodýlů. „Ale nepřijde ti to všechno trochu podezřelé? Opravdu si myslíš, že je moudré mít takového člověka ve svých knihách?“

„Přinese do toho příliš mnoho peněz, Wendy. Nemohu ho odmítnout. Tak dlouho, jak si udrží prosperující účet, mu my budeme sloužit a to bez otázek.“

„Já vím. Tam je pak. Ale, Jeremy…“ zastavila se a zasmušile se k němu otočila. „Budeš opatrný, že ano?“

„Jistě, drahoušku. Ale on je klient, a to je všechno. Čeho bych se tu měl bát?“

 

Bylo to beznadějné. Nemohla tu ustoupit. Tak moc, jako byla vyřízena přítomností Jamese Hooka, tak bylo jasné, že Wendy o něm bude vědět mnohem více.

 

Když dorazili domů, tak šel Jeremy ke dveřím, aby je otevřel, když tu se navrátila zpět na chodník. Otáčeje svou tvář k noční obloze, se zhluboka nadechla, nechávajíc chladný a svěží vzduch, aby jí pročistil plíce. Její tělo bylo plné života pozůstatky pocitů z knihovny. Ačkoliv byl noční Londýn šerý, tak mohla zcela jasně vidět hvězdy. Zatímco se dívala, tak se jí někdo mihnul zorným polem, zanechávajíc za sebou stopu, která zmizela tak rychle, jako se objevila. Představila si sama sebe při podobném večeru před mnoha lety, jak si vypaluje svou vlastní cestu po nebi.

 

Možná, že to opravdu bylo všechno docela vzrušující.