Úchvatná Wendy 22
22. kapitola
Několik dalších dní strávili v oparu mořské tříště a křišťálové oblohy. Čím dál mířili na jih, tak byl vzduch teplejší a hutnější. Wendy nemilovala nic víc, než když se nakláněla nad vodu, po které klouzali, zatímco jí horký vzduch tahal za vlasy, které nyní nosila volně rozpuštěné. Hook a jeho muži ji učili základům mořeplavby. Pobrala to rychle, dokonce tak rychle, že jí brzy věřili a nechali jí toho dělat víc. Viditelně byla obzvlášť šikovná, co se týkalo uzlů. Wendy přijímala jejich komplimenty s rozpačitým úsměvem – vždy si byla schopná obtočit si muže kolem prstu.
Na třetí den požádala, že vyleze do lanoví a pomůže s plachtou. Hook její nabídku odmítnul a otočil se pryč. Vysvlékla se ze sukní, a pak stála na jeho palubě jen ve spodních kalhotech. Ohlédnul se. Oči se mu leskly pobavením, ale byl ohromen.
„Tak tedy nahoru s tebou. Jen si pamatuj, nedívej se dolů.“
„A jestli to udělám…“
„Pak se nepouštěj.“
„A pokud bych to nějakou nešťastnou náhodou udělala...tak mě chytíš, Jamesi Hooku?“
„Jednou rukou? Ta druhá je totiž poněkud kousavá, abych tak řekl.“
„Jedna ruka, která ví, co dělá, mi bohatě stačí.“
„Ta druhá – abych tak řekl – taky ví, co dělat,“ zubil se na ni.
„Kousat a to všechno?“
„Ach ano.“
Vykračovala si směrem k němu s rukama na bocích. „Budu se držet pevně, ale pokud by mě někdo měl chytit, kdybych spadla, tak to budeš ty.“ Naklonil se pro polibek, ale ona se od něj se smíchem otočila a začala stoupat do lanoví.
Dostat se nahoru bylo snadné. Jaggo jí dělal společnost a ona brzy dosáhla vršku stěžně. Nadšeně se zasmála, ale hlas jí sebral vítr. Wendy pohlédla dolů.
A to neměla dělat. Hook měl pravdu. Na poslední příčce stěžně se cítila mnohem víc odhalená a vratká, než skutečně byla. Otočila hlavu, zavřela oči a držela se stěžně, jako kdyby na tom závisel její život.
„Wendy Darling!“ zakřičel někdo z paluby. Otevřela maličko oči a odvážila se pohlédnout dolů. Pod ní s nohama od sebe a s rukama na bocích byl James a zubil se jako kočka, která si vychutnává svou kořist. „Já tě varoval.“
Jenže jeho oči zářily dokonce i odtamtud a to zastavilo svět od zběsilého točení. Její dýchání se ustálilo a nervy se uklidnily. Otočila svou pozornost zpět k plachtě a rozvinula ji. Měla požitek ze zasvištění materiálu, jak padal dolů. Když se ujistila, že svůj úkol bez chyby splnila, tak se Wendy opatrně vydala dolů. Hook stál a čekal dole.
„Tak,“ pronesla, zatímco si oprašovala oblečení. „Je to hotové.“
Dovolil si ten nejslabší úsklebek. „Je z tebe hotový námořník.“
„Skutečně, kapitáne?“
„Proč myslíš, že jsem se pro tebe vrátil?“ zubil se od ucha k uchu a nechal ji tam. Pocit nadšení v ní narostl tak moc, že si myslela, že vybuchne. Wendy vzhlédla vzhůru na plachtu, která se nadouvala. Loď začala rychle klouzat přes vodu, a tak se přesunula na stranu a pohlédla dolů na bílé vrcholky vln, přes které spěchali.
Vše za co bojovala, všechny ty Olive a Lillie a to za co bojovali, tak to všechno už tady ona měla. Někdo by řekl, že byla Hookovi zavázána, a že utekla od jednoho života, aby se uvázala k jinému. Aby se uvázala k muži, ale taky věděla, že on ji zná, že ví, co hledá. On – zosobnění všech mužských věcí – věděl o svobodném životě mnohem víc, než kdo jiný. A odhalil jí to.
-xxoOoxx-
Dorazili do Candiz během několik dní. V přítomnosti suché země se Wendy krátce zmocnilo podivné nutkání přizpůsobit se. Na lodi přestala nosit korzet, ale když se připravovali na vylodění, tak po něm opět sáhla.
„Co děláš?“ ptal se James.
„Oblékám se.“
„Ne, do toho ne. Už nikdy to znovu nemusíš nosit...tedy krom mojí ložnice, a když nebudeš mít na sobě nic jiného.“ Svůdně pozvednul obočí. Wendy při té poznámce zčervenala, ale nechala korzet ležet na židli.
Doky v Cadizu byly bouřlivou směsí koření, zvuků a výhledů. Hlasy překřikovaly jeden druhého v dusném vzduchu v jazycích, které Wendy jen odhadovala. Přístaviště bylo zavaleno krabicemi a košíky s hedvábím a prášky. Z klecí na ni vykukovala exotická zvířata. Nechala děti na palubě s Jagem a Solomonem a byla za to jenom ráda. Příklady lidství, které ji obklopovaly nebyly zrovna ty, které chtěla, aby děti znaly. Tak či tak se jejich cesty střetnou se všemi možnými muži i ženami. Pravděpodobně byla jen přehnaně opatrná, ale už bylo poněkud pozdě a byly otevřené bary a taverny. Z otevřených dveří a oken vyzařovalo teplé světlo a vzduch plnil pronikavý smích.
Hook však pokračoval dlouhým krokem ignorujíc pozvánky do nocleháren. Wendy si povšimla, že kam vkročil, tam se dav rozestoupil, jako kdyby se lidé rozplynuly do stran, jako když Mojžíš nakázal Rudému moři, aby se rozestoupilo. Prohlížela si ho. Jen stěží si všímal stvoření a postav kolem něj, prostě se jen díval kupředu a šel. Jakmile se dostali ze zběsilé tlačenice v hlavních docích, tak pokračoval postranní uličkou. Bylo zde sice tišeji, ale nebylo to o nic méně intenzívní. Zlověstné ticho a vlhký vzduch dávaly Wendy pocit nebezpečí víc, než davy před tím. Hook pokračoval odhodlaně vpřed. Wendy se držela blízko něj.
Brzy vkročili do nějakého druhu hostince. Hook otevřel nízké dveře a vkročil dovnitř. Stoly byly obsazené, vzduch plnily mumlavé hlasy, ale atmosféra byla poněkud zaražená. Postrádalo to ten hulvátský křik barů blízko přístavní hráze. Když James vstoupil, tak se jako mlha sneslo ticho. Temné, pichlavé oči se snesly na vysokého muže s dlouhými, černými vlasy, než se k němu otočily zády a vrátili se ke svým dýmkám a vínu. Hook zamířil k baru. Barman se na něj nepodíval, ale vyměnili si mezi sebou slova, která Wendy nedokázala zachytit. Pokývl ke stolu v temném rohu.
Hook se otočil k rohu, kde seděl muž zády do místnosti. Hodil barmanovi minci a vrátil se k Wendy se sklenkou rudého vína a podal jí ji. „Mám nějakou práci, které se musím věnovat. Sedni si tu a chvilku počkej. Nezabere to dlouho.“ Jeho úsměv nedokázal skrýt skutečnost, že byl rozrušený. Měl kolem sebe napětí, které už nějakou dobu neviděla.
„Nemůžu jít s tebou?“ zeptala se Wendy.
„Ne. Sedni si tady.“ Tón jeho hlasu nenechával žádné místo pro argumenty. Vzhledem k okolnostem necítila Wendy potřebu ho zpovídat. Seděla u malého stolku u okna a sledovala ho, jak jde ke stolu. Hook si bez vyznání sednul a v tom Wendy uviděla, jak si muž sáhnul k boku – snad pro pistoli nebo dýku? Zadrhl se jí dech a připravila se vyskočit a jít za nimi, ale James byl ten, kdo se k muži naklonil. Paži měl zvednutou vzhůru a hák byl Wendy skrytý. Nepotřebovala to vidět; věděla, jaké to je ho cítit. Hook na něj zíral a mluvil, jeho rty se pohybovaly stroze, i když rychle a přesvědčivě.
Wendy se zrychlilo srdce. Tohle byla skutečnost muže, kterého si vybrala. Avšak namísto toho, aby ji to odpuzovalo, tak ho za to jen více obdivovala. Jeho modré oři se vpíjely do muže. Zcela jistě nepotřeboval žádné další přesvědčování, když se střetl s tak brutální nádherou? Ale Wendy věděla, že se mu toho dostane víc. Trochu se otočil, takže mohla vidět jeho tvář, která byla zkroucená něčím, co byla zcela zjevně bolest. Wendy ohromeně zírala, jak její milenec zpřesňuje své podmínky.
Asi po pěti minutách se Hook náhle zvednul a rychle vypil svou sklenici vína. Pak se natáhnul dolů a tvrdě poplácal muže po rameni, což by se normálně dalo považovat jako přátelské rozloučení. Jenže bolestný výraz na mužově tváři vyprávěl Wendy zcela jiný příběh. Hook odrázoval pryč, muž si přitisknul ruku na břicho a zkroutil se.
„Pojď. Tady jsme skončili,“ pronesl její milenec.
Ještě, než se stihla postavit, tak Hook opustil nálevnu a odhodlaně kráčel vzhůru uličkou.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala se, když za ním spěchala.
„To nepotřebuješ vědět.“
„To asi ne, ale ráda bych to věděla.“
Hook zastavil a otočil se k ní s našpulenými rty. Zastavila se na místě, prohlížela si jeho obličej a čekala na odpověď. Nakonec to vzdal. „Mám informaci, kterou jsem potřeboval. Tremayne je na Poslední hvězdě a pluje do Barbadosu. Já popluju za ním. Má před námi náskok jen den plavby. Má takříkajíc línou posádku. Doženu ho.“
„Zranil jsi toho muže?“
„Předpokládám, že to záleží na jeho toleranci vůči bolesti,“ pronesl opovržlivě.
„Takže ublížil. Bylo to nezbytné?“
Upřel na ni oči. „Dostal jsem, co jsem potřeboval.“ Oči mu potemněly a udělal náhlý krok směrem k ní. Zalapala po dechu nad jeho impulzívním pohybem. Stál na vlas od ní, jeho tělo vysoké a vše pohlcující. V temném horku uličky byl mnohem strašlivější, než si ho kdy dokázala vybavit. „Můžeš lézt v mém lanoví a kormidlovat mou loď, Wendy Darling. Můžeš sdílet mou postel a mé pozemské statky, ale když přijde na záležitosti – jak bych to jen řekl? - obchodu – tak si zapamatuj tohle – já jsem kapitán.“
Ztěžka polkla, ale nenacházela žádná slova na odseknutí. Nebyla tu totiž žádná.
Hook přikročil ještě blíž. Dýchal těžce a zhluboka. Natáhl ruku a položil jí ji na tvář a palcem jí přejel přes lícní kost s takovou silou, že to skoro bolelo. Ale ona v podobě malého povzdechu zasykla touhou a on to přijal. Sklonil se dolů a zachytil její rty svými. Když ji líbal, tak ji tvrdě přitlačil ke zdi. Nedokázala se pohnout, nedokázala ho odstrčit. Byl na ní i kolem ní. Jeho ústa si vynucovala, aby se mu otevřela a jeho jazyk hledal vstup, zatímco on ji líbal s brutální dominancí.
Vezme si ji snad přímo tady? Jeho síla byla napopiratelná. Stále po něm toužila a to dokonce i teď, ale tahle ukázka násilí ji zaskočila a kůže jí mravenčila rozrušením. Neměla ráda, když jí někdo bral její kontrolu. A v tomto okamžiku si ji bral Hook. Ale když už se bála, že se její svět převrátí vzhůru nohama, a že jeho tělo vyhrožovalo, že si vezme vše čím byla, tak se odtáhnul, udělal krok dozadu a odvrátil se od ní. Stál tam, těžce oddechoval, a pak na ni pohlédnul přes rameno.
Ohromeně se na něj mračila.
„Ano, Wendy, mohl jsem.“ Odpověděl na otázku, která jí prolétla myslí. „Ale neudělám to. Jenže ty jsi na okamžik zapochybovala, že ano?“
Přikývla. Zablesklo se mu v očích.
„Dobře. To je způsob, jak operuji. Kdokoliv mě zná, tak musí věřit tomu, že jsem schopen toho nejhoršího. Dokonce i ty.“
„Už to vím. Přijímám to.“
Opět se posunul blíž, ale ona se ho nebála. Jeho tvář byla plná něžného obdivu. „A proto jsem tvůj.“ Hook zaklonil hlavu a zavřel oči, jako kdyby se snažil utřídit si myšlenky. Po chvíli se hluboce nadechl a stočil své soustředění zpět ve směru přístaviště.
„Pojď. Musíme vyplout s přílivem. Mám posádku, kterou musím zachránit a loď, která na mě čeká.“
Vzal ji za ruku a prakticky ji táhl za sebou.
Připravili se přes noc. Hook měl nový důvod k soustředění. Wendy si ho tak vybavovala ze Země Nezemě. Jeho vědomosti o mořích byly neobyčejné. Ona nevěděla nic o schématech a přístrojích, se kterými byl on tak za jedno. Jakmile za svítání opustili přístav, tak nechali vítr, aby je hnal kupředu a ona přišla k němu a provlékla si ruku pod tou jeho. „Naučíš mě to všechno jednoho dne?“
„Pokud si to přeješ, ale je nejlepší se to učit skrze praxi. Nech čas, aby byl tvůj učitel.“
„Čas mám.“
Otočil se na ni a usmál se. „To ano.“
„Když dorazíme k jeho lodi, tak jak ho překvapíme?“
„Je to moje loď, ne jeho. Ale k odpovědi na tvou otázku: tuhle loď nezná, ale možná se k ní přivrátí.“
„Myslíš, že se na nás nalodí?“
„Jo. Pochybuji, že by plýtval svým časem na něco, co mu přijde, jako malá kořist, ale bude zvědavý, pokud se dostaneme příliš blízko. Nebude to očekávat. Musím se před ním ukrýt – minimálně se přestrojit – do posledního momentu. Pak… úskok a podvod… to mi v minulosti dobře posloužilo.“ Věnoval jí samolibý úsměv a ona se k němu natáhla, aby ho políbila.
„Miluji tě.“
Hookovy modré oči se střetly s jejími. „Za to předtím se omlouvám.“
„Za co?“ Skoro na to už zapomněla. „Za to v uličce?“
„Tak.“
„Není třeba se omlouvat. Nemusíš to dělat.“
„Nikdy bych ti neublížil, ale potřeboval jsem, abys pochopila, že jsem schopný ublížit. A ty se s tím musíš smířit.“
„Jamesi Hooku, jsem tady. To je celá odpověď, kterou potřebuješ. Teď pojď, zvedá se vítr, pojďme získat nějakou výhodu.“
S tím se dala na úprk do lanoví a s novou šikovností napjala plachtu. S úsměvem pohlédla dolů. Hook dokázal jen hledět vzhůru s tváří projasněnou obdivem.
Pluly už dva dny. Jak čas postupoval, tak James postával na přídi a nakláněl se kupředu, jako kdyby je jeho samotná přítomnost poháněla rychleji přes oceán. Wendy věděla, kdy ho nechat jeho pátrání. Kdyby ho teď vyrušila, nikam by se nedostala.
V brzkém odpolední druhého dne se od Hooka ozval náhlý výkřik.
„Tam!“
Wendy přimhouřila oči proti slunci a zamžourala směrem, kam ukazovala jeho ruka. Daleko na horizontu bylo něco, co vypadalo jako černá tečka. Byla jako ta nejmenší modřina na skoro perfektní modři moře.
„Jsi si jistý?“
„Ano. To je Poslední hvězda. Ráno budeme u něj.“
Wendy se natáhla po jeho paži a pohladila ho. „Dej mi vědět pokud tu bude něco, co bych mohla udělat. Pro tuhle chvíli musím jít dohlédnout na děti.“ Vzhlédla k němu, ale jeho oči byly upřené na horizont. Pohladila ho po paži, než ho zanechala jeho zájmům.
„Wendy.“
Otočila se a našla ho, jak se na ni dívá. James jí věnoval jemný úsměv a předtím, než opět stočil pohled na moře, tak řekl: „A já miluji tebe.“