Úchvatná Wendy 20
20. kapitola
Wendy strávila den, jako kdyby byla svázaná podivným obvazem. Všeho, čeho se dotkla, bylo cítit jinak, zvuk v jejím okolí se jaksi křivil. Tiše sledovala děti při hodinách a v dětském pokoji. Studovala každý jejich pohyb i gesto.
Hok byl pryč. Dům, jako by si zvyknul a přijmul ho. Nic nebylo správně, když tu nebyl.
Wendy jedla s dětmi a ukládala je do postele. Už byla tma. V očekávání seděla v salonku a toužila po jeho návratu.
A když nakonec přišel, tak sotva odolala nutkání vyskočit, aby ho přivítala. Jeho vysoké boty se ozývaly v pomalém tempu. Vzhlédla. Vypadal vyčerpaně, ale stále se ddržel vzpřímeně.
„Dosáhl jsi všeho, co jsi chtěl?“ zeptala se klidně.
„Vskutku. S trochou přesvědčování.“ Koutek úst mu zacukal tím povědomým pobavením.
„Takže jsi stále odhodlán odejít?“
„Nemám jinou možnost. Jsem tam potřeba.“
„Zítra ráno?“ Muselo to přijít tak brzy?
„Pojedu vlakem v deset z Waterloo do Portsmouthu.“
„Chápu.“
„Rezervoval jsem čtyři místa.“
Vzhlédla k němu. Ani jeden nepromluvil. Padlo nevyslovitelné ticho. Hook se rozhlédnul, jako kdyby mu tohle místo najednou nebylo známé. „Já...skočím si pro něco k snědku.“
„To by jsi měl. Kuchyně už má pro dnešek padla.“
„Říkal jsem, že si pro to skočím sám, ne?“ pronesl stroze. Chvilku tam jen postával, než se otočil ke dveřím. Avšak než odešel, tak se k ní opět otočil se zamračením. „Pocestuji sám, Wendy?“ Pokrčila rameny.
Hook se pohrdavě usmál. „Co to znamená? Neodpovíš mi?“
„Nemohu.“
„Nemůžeš co? Nemůžeš odejít se mnou?“
„Nemůžu ti dát odpověď.“
Smířeně si povzdechnul. „No, budu z toho čerpat útěchu.“ Střelila po něm zlostným pohledem. Pozvednul obočí. „Co? Neměl bych?“
„Rozhlédni se kolem, Hooku.“ Učinil tak, než se podíval na ni. Obočí měl stále nahoře s předstíranou ignorancí.
„Jak bych mohla?“ dodala.
„Jak bys mohla co?“
„Odejít.“ Sotva ho viděla přes oči zaplněné slzami, které se pokoušela nepřiznat tím, že odmítala třeba jen mrknout, aby jí nestékaly po tvářích.
„Je to jednoduché: Něco si sbalíš. Jen pár věcí, zbytek ti mohu poskytnout. Dáš sbohem svému služebnictvu, vysvětlíš jim, že odjíždíš, možná napíšeš jeden dva dopisy, vezmeš děti a vyjdeš ze dveří.“
„Ty v tomhle světě skutečně neexistuje, že?“
„Zkouším to. Ani ty to nepotřebuješ.“
Otočila se od něj, když už nedokázala ovládnout své slzy. „Jdi. Musíš se před zítřkem vyspat.“ Čekal. Hodiny odbyly třičtvrtě.
„Ulehneš dnes v noci se mnou?“
„Nevím.“ Svěsila hlavu a otočila se pryč.
Cítila za sebou jeho kroky. Jeho vlasy ji zašimraly ve tváři, obklopila ji jeho vůně. Ještě pevněji sevřela oči.
„Vždycky budu s tebou, Wendy. Vždycky. Přede mnou není úniku.“
Poté se jeho kroky vytratily z místnosti.
-xox-
Wendy seděla tak dlouho, dokud se kolem ní neshromáždila temnota. Zdálo se jí, že byla zcela izolovaná i navzdory známému prostředí. Seděla v temnotě vlastního domu a vyplakávala si oči.
Konečně šla do postele. James ležel tiše, zjevně spal. Vplížila se vedle něj a zvažovala, že se natáhne. Ruku jí otálela nad jeho nahým hrudníkem, který se pomalu zvedal a klesal, ale nakonec ji odtáhla a lehla si k němu zády. O chviličku později slyšela a cítila, jak se otáčí k ní, ale když se nepohnula, tak nic neříkal. I ona mlčela.
Usnula sotva několik hodin před svítáním a nakrátko odplula do jakéhosi bezesného vyčerpání, než ji z něj opět vytrhla auta a kočáry venku. V hlavě měla nejasno, ale v panice vyskočila z postele. Strana postele vedle ní byla prázdná. Položila tam ruku; prostěradlo bylo stále teplé. O okamžik později se z koupelny vrátil James, který si zapínal košili.
„Ani ne za hodinu odjíždím,“ řekl. „Vlak odjíždí z Waterloo v deset.“
„To jsi mi říkal včera.“
„Myslel jsem, že si možná zapomněla, když...“
„Když co?“
Povzdechl si. „Když ses na to nenamáhala připravit.“
„Nemám nic, na co bych se připravila.“
James si unaveně promnul čelo. Zavřel oči a tvář měl otrávenou výrazem čirého utrpení. „Wendy,“ zašeptal. „Proč mě tak trestáš?“
„Cože?“ poskočil jí hlas.
„Je to kvůli tomu tenkrát? Stále ses s tím nesmířila?“
„Co?“ zopakovala a vrtěla hlavou. „Ne... Jamesi, tohle neříkej. Jak si to jen můžeš myslet? Minulost mě vždy poučila, co dělat nyní. Jednoduše nemohu odejít. Víš, že nemohu.“
„Můžeš,“ řekl neústupným hlasem s planoucíma očima. „Můžeš.“
Vstala, vzala si župan a zaířila kolem něj. Natáhnul se a pevně ji uchopil za paži, aby ji zadržel. „Pusť mě. Musím se jít podívat na děti.“
„Tohle mi nedělej, lásko moje.“
Zachvěl se jí ret. Bylo to příliš bolestné. „To ty mi to děláš. Mohli jsme mít svůj život tady, je to dobré a fungovalo to. Ty jsi ten, kdo odchází, Jamesi Hooku.“ Pevně ji držel, ale oči se mu zamlžily.
„Nepatřím sem.“
„A já nepatřím tam, kam jdeš.“
Vytrhla paži z jeho sevření a odpochodovala ke dveřím.
„Oba víme, že je to lež,“ zavolal za ní. Ignorovala to a vklouzla za dětmi.
O půl hodiny později byla v hale, kde byl Hook a držel svou jedinou cestovní tašku.
„Zdá se, že ti tedy musím dát sbohem,“ řekl s tváří temnou, jako kdysi. Pevně si zkřížila paže s pohledem upřeným na zem a čelistí zatnutou. Nedokázala se přinutit něco říct.
Náhle k ní přikročil a tyčil se nad ní. Mohla slyšet, jak se pruddce nadechnul nosem. Vzhlédla k němu, byla stejně tvrdá, jako on. „Pak tedy jdi. Jdi, Hooku.“
Hleděl na ni zvlhlýma očima. „Nic pro mě nemáš? Dokonce ani polibek?“
„Já...“
Pak do haly najednou vpadly děti. „Kapitáne! Kapitáne! Vezmete nás dneska do parku? Je to den stvořený pro meče a pirátství!“ smál se James, její mladší chlapec. Peter vyskočil a motal se kolem něj. I Jane přicapkala a snažil se pevně stát, jak měla ve zvyku.
Hook odtrhnul oči od Wendy a pokleknul k dětem. Obtočil paži kolem Jane a sevřel Jamesovu ruku. „Děti, obávám se, že vás musím opustit. Mám práci, které se musím věnovat někde jinde.“
Tváře dětí byly najednou bezbarvé. „Odcházíte?“ zeptal se Peter, který na něj nevěřícně hleděl.
„Vskutku.“
„Ale co budeme dělat?“ dotazoval se James s jasně patrným šokem v hlase.
„Buďte dál těmi statečnými chlapci, kterými jste.“
„Ale vrátíte se?“
Pirát se na ně už neokázal déle dívat. Neodpověděl jim. Pevně stisknul Jane, pohladil Petera a Jamese po hlavě, a pak vstal. Na okamžíček si myslela, že jen tak odejdde, avšak najednou, i s dětmi, které na něm stále visely, k sobě přitáhnul Wendy, kterou hluboce a naplno polííbil.
Mohla by v něm utonout. Možná by měla. Možná by to měl být její konec. Teď hned.
Po krátké chvíli se odtáhnul s tváří zvlhlou slzami.
„Nashledanou, Wendy Darling.“
Pak i přes děti, které za ním volaly své protesty, vykročil ze dveří.
-xox-
Tik. Tik. Tik.
Nepřestávalo to. Čas. Nikdy se nezastaví. Nikdy nezpomalí. Mohla by ho snad pro jednou zastavit, prostě jen pomyslet, že by to šlo? Bylo to vše, co chtěla. Čas ji mučil. Kontroloval ji a ona ho za to nenáviděla.
Poslala děti na jejich hodiny a stáhla se do salonu, ale hodiny nikde nepřestávaly tikat. Nikdy.
Wendy přikročila ke krbové římse, sebrala z ní kočárové hodiny a tvrdě jimi mrštila o zeď.
Údy a myslí se jí rozlila moc. Vstala a prostě najednou udělala to, co chtěla. Čas se prostě zastavil. Sice jen na zlomek sekundy, ale i tak to stačilo. Věděla to.
„Paní Montgomeryová! Slyšela jsem nějaký hluk! Je všechno v pořádku?“ Pearsonová vběhla dovnitř a ve tváři byla bledá rozrušením. Wendy se otčila ke své hospodyni.
„Ano, Pearsonová, všechno je více, než v pořádku. Všechno je perfektní.“ A myslela to vážně.
-xox-
Na stanici Waterloo bylo mnoho nástupišť. Bylo to poněkud zmatené místo, obzvlášť ve čtvrtek ráno ve tři čtvrtě na deset. V tu dobu je to o zběsilém běhu, aby člověk nalezl své nástupiště a chytil včas vlak.
Pro osobu pokoušející se najít to ráno nástupiště 8 spěchali s nutností, kterou sdíleli kvůli potřebě. Lístky byly koupeny právě včas a hlídač už skoro zavřel bránu. Žena pohoršeně zamlaskala, když ta osoba vběhla dovnitř a ostatní táhla za sebou.
Z vlaku se řinula pára, jak se připravoval k odjezdu. Avšak jeden muž stále postával na nástupišti, ještě nenasednul a hlavu měl otočenou, jak zíral po délce nástupiště. Přišel k němu hlídač a trval na tom, aby si nastupil. Muž opět otálel, ale pak se pomaličku pohnul směrem k vlaku, kde hlídač držel otevřené dveře.
„Jamesi!“
Muž se otočil.
„Jamesi! Jsem tady! Pozdrž vlak! Počkej! Počkej na nás!“
Wendy Darling, která pevně svírala v jedné paži svou dceru a v druhé měla nadouvající se tašku, se řítila po nástupišti k muži s dlouhými černými vlasy. Její synkové běželi v závěsu za ní.
„Už jdeme! Jdeme s tebou!“
Wendy přispěchala k Hookovi tak prudce, že skoro zavrávoral, ale pirátský kapitán to nakonec jako vždy pevně ustál. Jeho paže se kolem ní obtočily, přitáhnul si ji k sobě a políbil ji.
Hlídač si odkašlal. „Nerad uším tenhle projev pravé lásky, ale musím vlak vypravit na cestu. Takže...kdyby vám to nevadilo...“
Wendy se odtrhla a otočila se s ohromujícně okouzlujícím úměvem na hlídače. „Omlouvám se. Bylo to poněkud chaotické ráno. Teď už nastoupíme. My všichni.“
A s tím nahnala děti do vlaku. Ohlédla se na jedinou osobu stále stojící na nástupišti a střelila po něm vyzývavým úsměvem, než oznámila: „No tak už pojď, Jamesi Hooku. Na co ještě čekáš?“