Úchvatná Wendy 19
19. kapitola
Na okamžik tak úplně nevěděla, co tím myslí.
„Volná?“
„Ano.“
Wendy se přetočila a hleděla nad sebe. Svoboda. To bylo to, co hledala. Celý svůj život to hledala. Ten záblesk zažila v Nezemi. Peter jí to přece nabízel, no ne? A co udělala? Odmítla to. Vmetla mu to přímo do tváře.
Ale co kdyby Peterova svoboda byla přece jen skutečná? Možná by nebyla svázána manželstvím a společností, ale byla by svázána s ním. Matka. To bylo to, co od ní chtěl. Od toho nebylo úniku.
Hook se nad ni naklonil a uhladil jí pramen vlasů. „Má Wendy.“
A teď tu byl další, kdo si na ni činil nárok. Tenhle muž. Ten muž, který ji probral k životu a nyní mluvil o její svobodě. Opakovala si to bez přemýšlení a ujišťovala se o tom znovu a znovu, když se k ní vrátil, ale když načal tenhle koncept svobody, tak ji to rozčilovalo.
„A jsem?“
„Co?“
„Tvá.“
„Samozřejmě. Navždy tě budu zbožňovat.“ Znělo to tak dobře a perfektně, když to říkal, ale když o tom nyní přemýšlela, tak ji napadalo, zda to bylo jiné, než předtím?
„Nežádala jsem tě o to,“ pronesla jednoduše tichým hlasem.
Obočí se mu na okamžik spojila. „Ale i tak budu.“
Otočila se od něj. „Pak se tedy pleteš. Nejsem volná.“
Hookův hlas zostřel. „Co to do tebe vjelo?“
„Nejsem volná proto, že jsem žena. A zdá se, že je mi předurčeno být vymezene muži nebo chlapci a v tom není žádný rozdíl.“
Tvrdě ji k sobě přitáhnul a když mu pohlédla do očí, tak ji napadlo, že nejspíš v jejich středu zahlédla povědomý záblesk rudé.
„V tom je docela rozdíl. Věřím, že jsem ti ho už mnohokrát dokázal.“ Prsty jí majetnicky zabořil do paže. Vytrhla mu ji.
„Ne. Jste totiž pořád stejní. Potřebujete nás. Činíte si na nás nárok. Skrz naši oddanost ospravedlňujete vaši identitu a nadřazenost.“
Tvář se mu zkřivila rozhořčením. „Nenárokuju si být ti nadřazený.“
„Nikdy nebudu skutečně svobodná, pokud budu svázána s mužem.“
„Nežádám tě, aby ses ke mně připoutala, Wendy. Žádám tě, abys to se mnou sdílela.“
Sklouzla očima od něj. „Mohla bych nyní být svobodná. Mohla bych tu zůstat a začít znovu. Mohla bych to dotáhnout vysoko ve WSPU. Mohla bych organizovat závody a ovlivnit parlament. Mohla bych psát, vyprávět příběhy, pracovat pro noviny. Mohla bych dělat cokoliv.“
Hook se vytáhnul vzhůru a jeho pevné svaly se natáhly. „Co? Utekla by jsi za těmi svými kamarádkami, které tě skoro nechaly skončit ve vězení? A myslíš si snad, že tě nepotřebují, že na tobě nebudou závislé, a že si tě nebudou nárokovat? Nejsou jiné, než muži, o kterých říkáš, že tě svazují. Nemohou se dočkat až tě budou mít ve svých spárech a nakrmí tě svými názory. Vždy tu budou tací, kteří tě budou chtít, Wendy, a ne proto, že jsou to muži nebo chlapci, ale proto, že jsou to lidé a protože ty jsi někdo, kdo jim dává pocit, že jsou živí. Jsi ta, která nás všechny přinutila žít každý další den. Přinutila si nás jít dál, pokládat jednu nohu před druhou a to i kdyby nás to mělo přivést do hrobu. Je to tím, že tě máme po svém boku a díky tomu víme, že ta cesta bude prostě nakonec úžasná.“
Jeho slova byla neodvratná. Z očí se jí vyřinuly slzy tak náhle, že to až bolelo.
James na ni stále hleděl a ona tam viděla pouze přijetí a lásku. „Nemohu ti zaručit tvou svobodu, Wendy, jelikož není má, abych ti ji dal. Vždy byla tvoje. Ale mohu žádat, abys mi dovolila být jí součástí. Odejdi se mnou.“
Proč byla tak strašně zmatená? „Ale tady je můj dům a moje děti.“
„Opusť to. Tvé děti mohou jít kamkoliv, kam půjdeš i ty. Není tu žádný uspokojivý život pro dítě, než ten potulný.“
„Ale tady je jejich domov.“
„Jejich domov je tam, kde jsi ty, Wendy.“
„Očekáváš, že tu všechno opustím?“ Musela ty věci říct, no ne? Bylo to tak správné.
„Žádám. Ba dokonce, to kvůli tobě Wendy, navrhuji. A doufám v to.“
„Ale co se stane s mým domem?“
„Zůstane zde a bude na tebe čekat stejně, jako jsem na tebe čekal i já.“
„Ale Peter měl brzy nastoupit do Etonu.“
„Eton? Ty bys tam poslala svého vlastního syna?“ prakticky zavrčel.
„Neschvaluješ to? Ty sám jsi do Etonu chodil.“
„Ano. A v mnoha ohledech jsem tam zažil příjemné časy. Ale to spíš proto, že jsem neměl skoro nic jiného. Chlapci, jako tvoji, potřebují svoji matku.“
„Také potřebují otce.“
„Také potřebují otce.“
„Nebo někoho, koho mohou za otce považovat.“
Zadíval se na něj pořádně. „Ty nejsi jejich otec, Jamesi Hooku.“
„Ne a ani to nepředstírám. Ale mohu pro ně být mužem. Copak už si nevybavuješ, Wendy, jak úchavtným mužem dokážu být pro mladé oči? Nevyhledávala jsi o to? Nenašla jsi to snad ve mně? Toho muže?“
„Vidím, že tvá arogance se ani v nejmenším nezměnila.“
„Pak tedy dobře hraju, protože ty sama víš, co za sebezpochybňující trosku a slabocha skutečně jsem.“
„Jsi ten nejstatečnější muž, kterého znám.“ Oči měla horké od zmatených slz.
„Být jen statečný není žádná ctnost.“
„Ale ano, pokud je kombinována s bystrostí. A taky záleží, čeho tou odvahou chceš docílit.“
Hook se na ni upřeně zadíval. „Přeji si dosáhnout tebe.“
Odmlčela se.
„Pověz, že tě mám,“ řekl. Wendy se na něj nedokázala podívat. Uvnitř ní se převalovala koule zmatku.
„Wendy. Pověz, že tě mám.“
„Copak jsi mě neposlouchal, Jamesi?“
„Dobrá,“ zavrčel. „Pak mi tedy řekni, že mě máš. Vezmi si mě. Vlastni mě. Využij mě. Jsem tvůj. Zapomeň na ostatní. Nech mě být tvůj.“
„Opět mě potřebuješ.“
„Ženy!“ Vyskočil z postele a rozčileně přešel ke středu místnosti, kde v rozčilení rozhodil rukama. „Wendy, miluju tě. Chci tě. Nedokážu si svůj život představit bez tebe. Je to jednoduchý lidský koncept. Lidé jsou lákáni o společenství a společnosti. Hledal jsem to celý svůj život. Křižoval jsem kvůli tomu oceány. A našel jsem to v tobě. Nabízím ti to otevřeně a dobrovolně. Vezmi si to, pokud to chceš.“ Stál před ní nahý s rukama vztaženýma a jeho jizvy byly živé stejně, jako jeho vášeň.
Vzalo jí to dech, a promluvila tak, jak to viděla. „Jsi tak nádherný, když se zlobíš.“
„Tohle není vztek. Tohle je frustrace.“ Namířil na ni prstem. „Už jsi mě rozzlobeného viděla, Wendy. Víš, jak to vypadá.“
Wendy si klekla, jak v ní opět začínala povstávat ta základní potřeba, ten samý mravenčivý pocit hledání, který měla vždy. Klečela na posteli a nutila ho k sobě.
„Ukaž mi to nyní.“
James tam však jenom stál a lehce zavrtěl hlavou. „Nerozumím ti.“
„Hooku, vezmi si mě hned.“ Touba dávala smysl. Vždycky ho dávala.
„Za tvých podmínek?“
I pouhé dýchání skoro bolelo. Odhalila pro něj své tělo, sjela si rukama na nohy a rozevřela je. Wendy hořela potřebou. Její mysl byla zmatená, ale její tělo zase jednou vědělo, co chce. A chtělo jeho. Vždycky chtělo jeho.
Se zavrčením na ni padnul a přišpendlil ji svými pažemi.
„Jsi čarodějnice. Ovládla jsi mě a uhranula. Mučíš mě, hraješ si se mnou a já po tobě jako vždy prahnu a hořím pro tebe. Jak vůbec můžeš říct, že jsi v moci mužů? Ty ne, Wendy. Ty jsi dokázal, že bez tebe jsem bezmocný. Kontroluješ mě tak, jak jsem nikdy nemyslel, že je možné.“
„Opravdu? Opravdu, Jamesi Hooku?“ Náhle se pod ním zavrtěla a sáhla pro hák, který byl pohřbený pod jeho oblečením. Wendy ho triumfálně vytáhla. „Vezmi si ho.“
„S tebou v posteli ho nenosím.“
„Já to chci. Chci, abys ho měl. Je to kus tebe. Před tím nemůžeš utéct.“
Zděšeně se zamračil. „Pokoušíš se mě zranit?“
„Ne. Pokouším se tě přinutit čelit pravdě. Ach, honem vezmi si to.“
„Je to nebezpečné,“ zasyčel.
„Ano! Dej mi to nebezpečí!“ Ohnala se po něm.
Nakonec jí ho vytrhnul a tápavě si ho nasadil a na široké rameno si dal ortézu manžety, kde pevně zajistil spony. Wendy ho očarovaně sledovala, pak ho vzala za zápěstí a přitáhla si k sobě hák. Studovala ho, přilepila oči k lesknoucímu se ostří kovu. Jak tam prodlévala, tak ucítila tahání.
Zatáhla pevněji, přitáhla si ho tak blíž k sobě a úplnou špičku háku si položila na hrdlo. Zvedla své obrovské tmavé oči a zírala na něj. Tvář měl podivně zkroucenou zmateným zbožňováním.
„Kdysi ses mě pokusil zabít.“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Nikdy. Tebe ne.“
„Ano, pokusil.“
„Nakonec bych to nedovolil.“
„Tak moc si důvěřuješ, Hooku? Je tady tak pevná linie mezi vášní, potěšením a bolestí. Kráčíme po ní na vlastní nebezpečí jen kvůli nejvyšší odměně. Pravé svobodě. To jsi mě naučil.“
Stáhla hák dolů, takže nyní spočíval na její hrudní kosti přímo u základny jednoho jejího prsu. A pak s tím nejtišším zalapáním po dechu přitlačila dolů, takže se do ní lehounce zaryla jeho špička a to jenom natolik, aby na povrch vytekla jediná šarlatová krůpěj krve.
Hook zíral se zamračením, ústa měl uvolněná.
Wendy potáhla jeho špičku přes své ňadro a za ním zůstávala tenká červená linie. Nebyla hluboká, ne dost, aby tam zbyla jizva, ale i tak dost na to, aby krvácela.
„Co víc potřebuješ, Hooku? Co víc ještě potřebuješ na potvrzení mé lásky k tobě? Mou oddanost? Ale netlačíš na mě. Vyberu si.“
S tím od ní odtrhnul hák a přitiskl ji k sobě, stáhnul ji z postele a přitiskl ji ke dveřím. Dopadla na ně tak tvrdě, až jí to vyrazilo dech. Vzal ji za nohu a dal ji kolem sebe a hákem mrsknul do dřeva dveří nad ní. S tím se nasměroval a přirazil vzhůru – tvrdě a hluboko se do ní zabořil. Rukou zamířil ke zranění, kterým si označkovala ňadro a on po něm tam a zpátky roztíral krev, pak ji sevřel pod stehnem, které poznačil tou červení a znovu do ní přirazil.
Wendy zalapala po dechu. Bolelo to. Byl silný. Zahleděla se mu do očí. Opět tam byla rudá, která nyní pronikala z jeho zorniček.
„Ano, ano,“ prosila ho úpěnlivě. „Nepřestávej. Tvrdě, tvrdě. Zraň mě, Hooku, zraň mě. Nenech mě zapomenout.“
Uháněl v ní, tlačil ji ke dveřím díky čirému odhodlání jeho vlastního ptáka. Její krev se roztírala po jeho hrudi a poznamenávala ji temnou červení.
„Je tohle to, co jsi chtěla?“ zasyčel skrz ostré nádechy a opět v ní pumpoval. „No? Je tohle to, co chceš? Chceš zranit? Znám zranění, Wendy. Znám to všechno až příliš dobře.“
I přes sílu jeho přírazů zavrtěla hlavou a zamumlala: „Někdy jsem zmatená. Někdy prostě nevím, co chci.“
„Ano, víš. Ano, ty to víš!“ Udělal se právě chvíli před ní. Udělal se se zavrčením a ona se udělala tiše.
Nějakou dobu tam takhle zůstali spojeni a zhluboka dýchali, aby se vzpamatovali.
„Chci, aby se zastavil čas,“ pronesla tichounce. „Můžeš ho zastavit? Můžeš ho prostě zastavit a nechat nás tady být takhle navždy?“
„Lituji, že to musím říct, ale z vlastní zkušenosti vím, že ne.“
Něžně z ní vyklouznul a odtáhnul se od ní. Rukou umazanou její krví si projel přes divoké vlasy.
„Pokud je jedna věc, kterou vím o čase, Wendy, pak ta, že se nesmí promarnit.“
Wendy shlédla dolů na své ňadro. Ranka už přestala krvácet, avšak tě měla púokryté vlastní krví. Pomalu přešla k židli a natáhla si na sebe župan, který tam ležel a pevně si ho přepásala přes svá poznačená prsa. „Děti se zítra vrátí.“ Zdálo se, že ji najednou obklopila realita a vsakovala do ní odevšad.
„Rád bych je viděl.“
Střelila po něm pohledem, v tvcáři měla čiré poplašení.
„Vypadáš vyděšeně. Proč?“ zeptal se.
„Nespojuji si tě se svými dětmi.“
„Jsem pirát, má drahá. Děti jsou jako piráti. Přirozeně je to k sobě přitahuje.“ Usmál se samolibě.
Střelila po něm něčím, co se dalo považovat pouze za rozzlobený pohled.
„Nedívej se na mě tak. Sama to víš. I ty sama jsi to chtěla, jako dítě. Chtěla jsi piráty a dostala jsi je.“
„Chtěla jsem dobrodružství.“
„To chceš stále.“
Wendy si povzdechla. „Bolí o tom tak moc přemýšlet.“
„Ještě před chvílí jsi žádala bolest.“ Lehnul si na její postel. „Ty přesně víš, co chceš, ale neodvažuješ si to připustit. Přespříliš přemýšlíš, Wendy. Věř svému srdci. Věř svým instinktům.“
Wendy na něj pohlédla, jak tam tak ležel na její posteli. Skoro ho za to nesnášela. Skoro chtěla, aby odešel. Zároveň to však byl ten nejúchvatnější představitelný pohled.
James Hook jí nabídnul svoji zdravou ruku a usmál se. „Pojď, Wendy. Pojď a spi vedle mě. Pojď a spi se mnou.“
Zvedla se v ní nepopiratelná radost, přeťapkala místnost a vlezla k němu do postele. Stulená v jeho náruči usnula a pro nynějšek byla její mysl bez pochybností.
-xOx-
Děti se vrátily na druhý den. Wendy zvažovala, že Hooka pošle pryč nebo ho schová nahoře, dokud nebudou v posteli, ale James trval na svém a na druhou stranu to opravdu všechno bylo poněkud vzrušující.
James čekal v salonku. Když děti vešly, tak je pevně objala, než si k chlapcům klekla na zem.
„Petere, Jamesi, je tu někdo, koho bych vám ráda představila. Je to můj přítel. Je to mořský vlk. Má svou vlastní loď a je jejím kapitánem.“
Oči chlapců se rozšířily. „Petere, Jamesi,“ otočila se za sebe a ze salonku vyšel pirát. „Tohle je kapitán James Hook.“
Stál tam v celé své výši a zatracené eleganci. Jak by ho někdo mohl neobdivovat? Měl na sobě své nejlepší boty a dlouhým krokem přešel k chlapcům. Wendy zalapala po dechu. Pravou ruku mu krášlil hák, o kterém mohla říci, že speciálně pro tuto příležitost byl dokonce naleštěn.
„Pan Peter a pan James.“ Hook natáhnul svou zdravou paži. „Jaká čest a potěšení, že vás poznávám.“
Chlapci na něj zírali v úžasu a po řadě si potřásli rukou s pirátským kapitánem. Wendy přešlapovala na místě a svíral se jí žaludek.
„Namísto ruky máte na paži kovový hák,“ pronesl James věcně a ukázal na třpytící se křivku kovu.
„Jamesi!“ sykla Wendy. „Nekomentuj osobností rysy.“
„Ale je to pravda,“ pokračoval její mladší syn. „Je to zajímavé.“
Hook si kleknul a usmál se na chlapce. Opatrně, aby si byl jistý, že ho nevyděsí zvednul hák a studoval ho. „Co si o něm myslíš?“
„Líbí se mi. Můžu taky mít takový?“
„Jste hrdým vlastníkem dvou rukou, pane Jamesi. Buďte za ně rád a používejte je moudře.“
„Měl jste vždycky jen jednu ruku?“ vypísknul Peter.
„Ne. Většinu života jsem měl dvě, tak jako vy.“
„Co se stalo?“
„Někdo mi ji useknul a nakrmil s ní krokodýla.“
Chlapci zalapali po dechu a přikročili blíž k Hookovi.
„Kdo to udělal?“
„Jeden chlapec. Ten chlapec se jmenoval Peter.“
Peter se zamračil. „Takovouhle věc bych nikdy neudělal!“
Hook si dovolil pokřivený úsměv. „Ne. Byl to jiný Peter. Bylo to na jiném místě a v jiném čase.“
„Proč to udělal?“
„Pro zábavu. Pro sport.“
„Musíte ho nenávidět.“
„Ano, to ano. Příšerně.“
„Pak se mu tedy musíte pomstít.“
„No ne že bych se nepokoušel, ale zjistil jsem, že časem má touha po pomstě slábla i s jistými skutečnostmi.“ Vzhlédnul k Wendy, která na něj shlédla s hřejivým úsměvem.
Pak se k nim Hook prostě otočil. Něco ho zatahlo za vlasy. Ty prsty se sami zabořily do dlouhých černých kudrn. „Ale, ale, copak to tu máme? Připlížila ses tiše zezadu, maličká, jako skutečný pirát!“ Malá Jane, která zrovna ťapkala na nejistých nožkách se zahihňala a klopýtla mu přímo do náruče, kterou kolem ní ochranářsky sevřel.
„Jste pirát?“ zeptal se Peter s obrovskýma očima.
„Zamlouvalo by se ti, kdybych byl?“ Hook se postavil s Jane v náručí a opatrně se snažil držet hák pěkně daleko od ní. Stále protáčela mezi prsty jeho vlasy.
„Ano!“ pronesli unisono chlapci a vzrušeně vyskočili.
„No, pak je to tedy váš šťastný den!“
„Hurááá!“ vykřikli a začali pobíhat kolem haly, jako démoni.
„Petere! Jamesi! Uklidněte se,“ trvala na svém jejich matka.
Hook se rozesmál. „Proč by měli?“
„Protože to je,“ Wendy si odfrkla a skřížila paže. „Ach, jsi stejně hrozný, jako on!“
„Kdo?“
„Peter,“ odmlčela se.
V jeho očích se opět objevil nádech rudé. Něco uvnitř Wendy se rozbušilo. Hook u ní byl jediným krokem v tváři se mu zračil vztek říznutý nádechem manické škodolibé radosti.
„Ne horší?“
Wendy na něj pátravě hleděla, než došla ke svému rozhodnutí. „Mnohem, mnohem horší.“ Koutek Hookových úst sebou škubnul, než se přetavil v zářivý úsměv.
„Neslýchané! To je přece můj celoživotní úmysl!“
„Mami, může Kapitán Hook zůstat na večeři?“ James před ní prakticky poskakoval.
„Kapitán Hook může zůstat tak dlouho, jak bude chtít. Ale vy se teď půjdete dát do pořádku, ano?“ Usmála se a odvedla děti nahoru do jejich pokojů. Hook zůstal v hale, odkud na ně hleděl a tvář měl prozářenou úsměvem. Ale jak stoupali nahoru po schodech, tak Wendy neviděla, jak jeho úsměv uvadnul a jeho oči potemněly zasmušilou prázdnotou.
-xOx-
Pokračovalo to takhle dny, pak týdny. Dlouhé, šťastné dny, kdy brali děti do parku, do zahrad i do zoo. Potkávali Wendiiny známé. Ti lidé slyšeli drby a poznávali toho muže. Sladce se usmívala a představovala jim Jamese, jako přítele. Měli přimhouřené oči a nejistě natahovali ruce, aby si potřásli napřaženou rukou toho muže s tmavýmy, černými vlasy, ale Hook, ten starý odchovanec Etonu a mistr dobrých mravů, je vždy nějak upoutal, dokud nebyli z doslechu. Služebnictvo v domě se ptalo jen málo a ukázalo se, jako diskrétní a bralo to na vědomí. Pearsonová byla Wendiin největší spojenec v rozhánění šarvátek a cvrkotu sousedů a přátel.
A v noci, když dům ztichnul, se nikdo neptal, proč modrooký muž neodchází a nikdo se ani neptal, proč se služkám ani jednou neřeklo, aby pro něj připravily hostinský pokoj.
-xOx-
Jednoho rána, když seděli u snídaně, byla Wendy donesena pošta. Byli to běžné dopisy – žádosti, pozvánky, aby se stala patronem toho nebo toho, co rozhodně dosahovalo větších zásluh, než ostatní záležitosti. Povzdechla si a probrala se obálkami.
„Ach,“ ta poslední byla o něčem jiném. „Tohle je pro tebe.“ Podala Jamesovi zmačkanou obálku, nadepsanou velkým, roztřeseným rukopisem a byla adresována prostě jen Hook, Londýn. „Jak se to sem vlastně mohlo vůbec dostat?“
Vzal ten dopis a zamračil se, jak se přes něj přelila závažnost důvodu. Roztrhnul obálku špičkou sého háku a vytáhnul dopis, přes který rychle přejel očima.
Zatímco četl, tak mlčel a Wendy čekala se zatajeným dechem.
Hook zvednul hlavu. „Musím odejít.“
Srdce jí vynechalo. „Cože?“
Vstal a hodil na stůl svůj ubrousek. „Musím jít. Smee je v nebezpečí. A stejně tak i ostatní. Znovu zabral moji loď.“
„Kdo?“
„Tremayne.“
„Ale jak můžeš vědět, kdo to poslal?“
„Smee. Dal ho totiž víle.“
„Víle? Jaké víle?“
„Té maličké bzučící věci se směšným jménem.“
„Zvoněnka?“
„Ano.“
„Ale ta byla oddaná Peterovi. Proč by ti pomáhala?“
„Ona je oddaná Zemi Nezemi. A se Smeem není v žádné při. Byla to ona, kdo to dostal do Londýna.“
Hook urychleně došel ke dveřím.
„Ale vždyť ses právě vrátil.“
Podíval se na ni. „Neopouštím tě. Opouštím Anglii.“
Wendy nemohla myslet a neměla ani důvod. „Ale já to nechápu.“
„Je to jednoduché. Je čas odejít a ty musíš jít se mnou. Ty a tvé děti.“
„Nebuď směšný. Nemohu.“
„Ale ano, můžeš a musíš.“
Wendy stála oněmělá úžasem. Stěží dokázala dýchat, zatímco se skrz ni proháněla panika. „Ale tohle je můj dům a můj život.“
Hook stál v celé své výši a bez mrknutí na ni hleděl. „Jaký život? Co je život, když nejsme spolu?“
„Vždyť jsou tu školy, co je třeba vyřídit a dopisy, na které je třeba odepsat,“ Wendy si třela ruce a tvář měla naprosto bez barvy.
„Ach, tohle všechno už jsme přece probrali a nechali to na pokoji, Wendy!“ Zcela zřejmě byl podrážděný a přezíravý. Uprostřed vší té vřavy v ní se cítila, jako starý rýpal a nenáviděla to.
James tam jen stál, zíral na ni a v ruce měl opět ten dopis. „Ráno odcházím, Wendy. Teď musím ještě zařídit nějaké věci. Musím jít.“ Otočil se ke dveřím.
„Jamesi, už tě znovu nechci ztratit.“
Otočil se, než vyšel ven. „Pak to nedělej.“