Úchvatná Wendy 18
18. kapitola
Vzala ho do postele. Své postele. Ve svém vlastním domě.
Držela ho za ruku a odváděla ho po schodech. A pak si vedle ní lehnul a spal.
Wendy nespala. Ležela na boku a pozorně ho sledovala. Kdyby totiž usnula, tak by jí opět mohl zmizet.
James Hook se probudil před úsvitem a usmál se. Wendy se natáhla a uhladila mu vlas z obličeje.
„Pořád tady.“
„Ty nebo já?“ zeptal se.
„My oba.“ Políbili se a ona ho nechala, aby se překulil na ni. Jeho vlasy, ty samé vlasy, jako vždy jí padaly do obličeje, lechtaly ji a připomínaly jí znovu realitu.
Sotva si uvědomila,že do ní vklouznul. Ne, že by ho necítila, to by ani nebylo nikdy možné, ale byl její součástí natolik, že se to prostě jen převrátilo v to, že to bylo správné.
Zastavil se rovnou nad ní, pohyboval se pomalými, jistými pohyby. Očima se díval do jejích, čímž jí tvář držel v klidu. Rychle se udělala s měkkým zasténáním a on ji následoval.
Když na ní ležel, tak si ho opět zapamatovávala a obdivovala ten pocit z něj, ale pak si zase jednou všimla jeho hubenosti. Měl vystouplá žebra a její prsty mohly sledovat každý obratel jeho páteře. Nějakou dobu zůstali v tichosti, než to nakonec prolomil.
„Chci ti říct, proč jsem byl pryč.“
„To nemusíš. Jsi zpátky. To je jediné, na čem záleží.“ Pevně ho objala. Ale ono na tom záleželo. Něco ji uvnitř lechtalo a to něco potřebovalo znát odpověď. Zdálo se, že taky cítí ono nutkání.
„Ne, Wendy. Chci ti to říct. Potřebuji ti to říct.“
Pomalinku se odtáhnul a otočil se, aby ležel na zádech a zíral nad sebe.
„Když jsem tě naposledy viděl,“ skoro okamžitě se odmlčel.
Wendy věděla přesně, kdy ji viděl naposledy. Vyhodila ho, poslala ho pryč. Vina z toho, když ho naposledy viděla byla neodvratná. Srdce jí uvnitř hrudi bušilo hanbou.
„Když jsem tě naposledy viděl, tak jsi potřebovala čas sama pro sebe. A tak jsem ti ten čas dal. Zůstal jsem v Londýně a vyhýbal se ti.“
„Nikdy jsem tě nezahlédla.“
„Ne. Byl jsem velice opatrný. Mé povolání vyžaduje jistou nepolapitelnost. V tomto holedu jsem velmi zkušený. Vyhýbal jsem se ti to ano nebo spíše řečeno jsem ti dovolil přemýšlet o tom, proč jsem se ti vyhýbal. Ale byl jsem tam, Wendy. Sledoval jsem tě, čekal jsem.“
„Na co jsi čekal?“
„Na tebe, až budeš připravená na můj návrat.“
Ale já byla vždycky připravená! Chtělo se jí zakřičet.
„Ale jednohoo rána, asi týden nebo tak nějak od toho dne, jsem obdržel zprávu. Byla od Smeeho. Víš, když jsem se vrátil do Anglie před všemi těmi měsíci, tak jsem ho poslal i s lodí do španělských vod, aby pokračoval v naší práci, abychom tak řekli, zatímco já tu byl s tebou a opustil jsem svou posádku. A pak potkali mého starého nepřítele jménem Rex Tremayne. On a já jsme měli nějaké nevyřízené účty. Když jsme byli mladí a paličatí, tak jsme pracovali na stejné straně a mnoho jsme toho udělali. Ale po jednom riskantním podniku jsme spolu nesouhlasili ohledně dělby kořisti. Strašně se to zvrtlo, a když jsem měl navrch, tak mě hořce pronásledoval. Jeho zrada mě rozčílila; vždy byl spolehlivý. Částečně i díky tomu jsem to tady opustil a objevil Zemi Nezemi.
„Ale Tremayne na mě nezapomněl. A jakmile jsem byl tady, tak udeřil. Samozřejmě jsem tam nebyl. Byl jsem tady v Londýně, takže jediné, co našel, byla moje posádka. Kdybych tam byl, tak by byl okamžitě poražen, ale v mé nepřítomnosti si vynutil obsazení mé lodi a zajal mé muže. Smee mi dokázal z jeho vězení poslat zprávu, aby mě o tom upozornil. Jakmile jsem uslyšel, že ta lůza, ta krysí štěnice si vykračuje po celé mé lodi. Byl jsem vzteky bez sebe.
Neměl jsem v úmyslu tě opustit, ale ty jsi přísahala, že mě již nikdy nechceš vidět. Myslel jsem, že to byla příznivá doba ti dát navíc pár týdnů. Rozhodl jsem se jít zachránit svou posádku a bezprostředně po tom se pro tebe vrátit.“
„Jenže jsem asi ztratil spojení se svým starým já. Nebo možná proto, že má hlava i srdce byly jednoduše někde jinde, tak jsem zjistil, že to bude těžký boj. Vyčenichal můj příchod a překvapil mě. Skoro mě dostal. Naštěstí se objevil můj přítel a byl platný, tak jako vždy.“
„Tvůj přítel?“
„Ten, který obvykle sídlí na pahýlu mé ruky. Utekl jsem, ale ne bez ztrát. Ztratil jsem většinu posádky a navzdory silné nechuti jsem je viděl za běžných okolností a to mě tvrdě zasáhlo. A vzal si ještě něco jiného – mapu. Když jsem před mnoha lety byli spojenci, tak jsme ukryli jednu z našich nejlukrativnějších obchodních akvizic na ostrově. Byyl to mizerný kousek země, co jsme znali jen my dva. Měl jsem u sebe mapu toho místa, kterou jsem však viděl jen já, nikoliv Tremayne, ačkoliv i přesto věděl o její existenci. Vždycky byla u mě. Dokonce, i když jste odpluli s mou lodí, tak ta mapa zůstala se mnou. Jenže pak jsem se vrátil k tobě a nechal jsem ji za sebou. Bylo to už nějak nedůležité. A při té příležitosti měl Tremayne štěstí a vzal mi ji. Rozzuřilo mě to, jako nic jiného. Vždy jsem byl tak strašně opatrný, ale on odkryl moje selhání. Nemohl jsem mu ji nechat. Byl jsem odhodlaný se tomu starému mučiteli pomstít. Zapomněl jsem, že když jsem s tebou, tak se to zdálo naprosto nedůležité. Ale když jsem nebyl s tebou, tak nade mnou opět přebral moc ten starý, rudý plamen. Pronásledoval jsem ho a opětovně jsem si myslel, že to bude rychlé.“
„Závodili jsme o ostrov. Myslel jsem, že jsem dost daleko. Má paměť mi sloužila dobře, i přesto že jsem neměl mapu, a já dosáhnul ostrova. Poklad byl získaný od muže pochybné pověsti, který své jmění vydělal kurvami, pančováním alkoholu a prášku, který byl dobrý akorát tak na to, aby člověk měl podivné vize a fantazie, ale které z muže zanechali jen stín jeho já. Viděl jsem díky tomu mnoho mužů padnout na dno. Zruinovala je tahle osoba a její obchody. V přesvědčení našich mladých dní jsme ho s Tremaynem snadno získali a svět byl najednou lepším místem, když tam nebyla ta larva. Tak či tak bylo pokladu dost, aby se muž mohl oblékat do hedvábí a proplouvat třemi životy. A tak jsme ho ukryli na ostrově hluboko v jeskyni. Věděl jsem, že Tremayne bude následovat mapu a najde ho. Dorazil jsem k ostrovu a spěchal do jeskyně. Nebylo tam po nikom ani vidu. Byl jsem vítěz. Byl jsem si jistý, že jsem sem dorazil první. Bylo to tam. Viděl jsem tu obrovskou třpytivou hromadu a okamžitě jsem myslel na tebe. Jak jen by ti slušely ty diamanty, a jak by se na tvé kůži blýskalo zlato. Jen jsem si tě představil a chyběla jsi mi. Chyběla jsi mi tak příšerně, že jsem padnul na kolena a plakal.“
„Má ostražitost byla pryč. Zapomněl jsem na nebezpečí. A v dalším okamžiku jsem byl obklíčen. Takový jsem hlupák.“
„Byl tam první a zakotvil na druhé straně ostrova. Ruce mi stáhly dozadu a na krk mi dali dýku. Byl přesvědčený, že jsem něco vzal, a tak mě uvěznil přímo tam v jeskyni. Tlačil mě ke zpovědi, řekněme, nejrůznějšími způsoby. A dokonce i kdybych chtěl, tak bych nemohl. Neměl jsem nic, k čemu bych se přiznal. Pokud by z té hromady něco zmizelo, tak díky jeho mužům, ne mým. Celou tu dobu jsem myslel jenom na tebe. I přes bolest jsem si pouze zoufal obavami. Čekali jsi. Nebo taky ne. Možná jsi šla dál. Možná ti tvůj manžel připomněl tvé povinnosti? Proč bys je taky nemohla nést, když jsem tam nebyl?“
„Ne, Jamesi, to ne.“
„A tak jsem tam seděl v chladu a temnotě den za dnem. K jídlu jsem měl jenom surmovky a zoufale nedostačující množství čisté vody. Má posádka byla taky uvězněná a zdálo se, že Tremayne se stal chytřejším. Každý můj nápad, každý plán, který jsem vymyslel, tak on na něj taky přišel a zabránil mi v úniku. Vzal mi můj hák a nechal ho tak blízko, abych na něj viděl. Visel tam, aby mě mučil a připomínal mi mé neúspěchy, ale také mě škádlil nadějí k útěku. Když jsem to zkusil, tak mě zbyli a odhodili zpět. Časem byl zahořklejší a využíval proti mně staré krevní msty. Dovolilo mu to mít nade mnou moc. Zas a znovu.“
wendy byla v agonii, když poslouchala o jeho utrpení a pevněji se k němu přitiskla.
„Tak tam jsi přišel k těm novým jizvám?“
„Ano. Nedržel se zrovna zpátky. Ale nejhorší jizva ze všech byla ta, kterou po sobě zanechala tvoje nepřítomnost. Zvládal jsem všechno jeho mučení, protože bolest, že nejsem s tebou zastínala vše ostatní.“
„Ale jak jsi se dostal pryč?“
„Jednoho dne mi vodu přinesl nováček. Byl mladý a naivní. Předstíral jsem přátelství, aby mi věřil a svěřil jsem se mu a on se na oplátku svěřil mně. Vyprávěl jsem mu o Zemi Nezemi. Otevřel jsem mu mysl tou možností. Řekl jsem mu, že když mě osvobodí, tak ho tam vezmu sebou.“
„Nyní rekrutuješ ztracené chlapce, Jamesi?“
„Vypadalo to tak. Chtělo to přemlouvání, ale jedné noci to udělal. To bylo vše, co jsem potřeboval. Dostal jsem se pryč uprostřed noci. Vzal jsem s sebou tolik z mé posádky, kolik jsem jenom mohl. Zabral jsem si malou loď, se kterou jsme dopluli do Lisabonu. A odtamtud jsem šel rovnou sem.“
„Co se stalo tomu chlapci, který tě pustil?“
„Šel se mnou. Konec konců jsem mu to slíbil. Zrovna je v domě v doku na Cheapside.
„Je v bezpečí?“
„Ano, pro tuhle chvíli.“
„Ach, Jamesi, nedokážu snést pomyšlení na tvé utrpení.“ Zabořila mu tvář vlhkou od slz do hrudi. „Díky Bohu, že jsi znovu v bezpečí. Jsi tak hubený. Kde je vlastně teď ten Tremayne?“
„Myslím, že jde po mně. Nezastaví se.“ Pohlédnul na ni. „Myslela sis, že jsem na tebe zapomněl?“
„Nevím. Pokoušela jsem se nemyslet si nic. A pak tu byla ta vina kvůli Jeremyho smrti.“
„To nebyla tvá vina. Četl jsem o tom. Kapitán je navedl na ledová pole. V té oblasti bylo minulý rok velké množství ledovců. Vím to. Víš, že s těmihle věcmi mám zkušenosti. Kdyby to byla moje loď, nikdy by se to nestalo. Byl to blázen. Vplout do těchto vod v plné rychlosti. Blázen.“
„To neříkej. Jsem si jistá, že ten ubohý kapitán Smith nejlépe udělal to, co mohl.“
„Stále jsi tak soucitná, Wendy?“
„Co víc mohu být?“
„Můžeš být má.“
„Jsem tvoje.“
„Ukaž mi to.“
Sklonil se k ní, aby ji políbil a ona mu polibek oplácela. Byla to Wendy, která se přesunula nad něj a vzala si ho hluboko do sebe. Pomaličku a opatrně si ho osedlala, přirážela k němu, nakláněla se tak, aby se oběma dostalo maximum slasti.
„Má Wendy, jak jen jsi mi chyběla. Každý den, každou hodinu,“ zasténal, když na něj dosedla.
„Teď jsem tady. Jsem tady.“
„A nepřestávej s tím, nikdy s tím nepřestávej.“ Oči měl zavřené, hlavu zvrácenou, krk napjatý a udělal se s přidušeným výkřikem, který byl hrubší, než od něj kdy slyšela, zatímco se v ní rozléval. Udělala se rychle po něm, a pak tam leželi a naslouchali jeho tlukotu srdce.
Nakonec se začal smát. Vzhlédla. „Co je?“
Rozhlédl se kolem. „Tohle. Jsem tady. James Hook. Ve tvé posteli. V tvém domově. Jak je to nyní jednoduché.“
Wendy neodpovídala. Opět se v ní pohnul osten staré hanby.
„Mohli bychom takhle zůstat navždy,“ přemítal. „A nebo bychom mohli dělat jiné věci.“
„Jaké věci?“
„Cokoliv. Kdekoliv. Wendy, přestáváš někdy myslet?“ zazubil se na ni. „Jsi volná.“