Úchvatná Wendy 17
17. kapitola
Omdlí tu, to jí bylo jasné. Visela na dveřích a oči měla pevně zavřené. Až je zase otevře tak bude jistě pryč. Je to jen sen, vize, pozůstatek minulosti. Zhluboka se nadechla, aby získala zpět svůj klid. Opět otevřela oči. Pořád tam stál a hleděl na ni stejně modrýma očima, jako vždy. Byl hubenější, měl propadlé tváře a vrásky pod očima se mu prohloubily, ale byl to on.
Déšť ho promáčel. Dlouhé vlasy měl nasáklé a těžké vodou, která mu je lepila k obličeji. Měl na sobě tmavý kabát s knoflíky, po kterém vytravle stékaly kapky, které končily svou cestu na okrajích jeho rukávů. Nohy měl obuté v po kolena vysokých kožených botách.
Wendy zavrávorala nazpět a díky tomu se i více otevřely dveře. Nejdříve se nepohnul, jako kdyby tam byla nějaká skrytá bariéra, která mu bránila vejít. Avšak potom pirát udělal jeden, druhý, třetí krok a ocitl se znovu uvnitř jejího domu. Opřel se zády o dveře, ne však úmyslně, ale jako kdyby si potřeboval oddechnout. Dveře se pod jeho vahou zavřely. Wendy se vzdálila a zastavila se až uprostřed vstupní haly s pomyšlením, že ta vize každým okamžikem zmizí. Jako kdyby, když odejde, tak to bude stejné jako v jejích snech, prchavý a pomíjivé a on pak prostě opět zmizí.
Ale on stále nemizel. Ve skutečnosti byl natolik skutečný, že z něj kapalo na podlahu. Sklonila pohled dolů na místo, kde se kolem něj už zformoval maličký rybníček, a pak mu pohlédla zpátky do obličeje.
Bude mluvit? Ona toho určitě schopná nebude. A zdálo se, že ani on ne. Wendy přikročila k němu, nyní byla silnější a prohlížela si jeho tvář. Studovala každý chloupek, každou jizvu, každý jeho pór. Byl to on. I navzdory té nové vyzáblé temnotě, to byl on a byl pořád nádherný.
Proč? Proč vlastně? Proč ji měl, proč si ji vzal, a pak ji opustil, aby se k ní zase vrátil? Proč to? A proč nyní?
Zdálo se, že se jí ruka hýbe o vlastní vůli. Zdvihla ji a s lehkostí útočícího pantera ho udeřila. Profackovala ho tak tvrdě, že mu hlava odlétla dozadu a on sebou reflexivně v šoku trhnul.
„Proč?“
To bylo všechno, co řekla. Bylo to vše, co potřebovala říct.
Otočil se, aby se na ni podíval.. Tvář měl zakrytou, ale oči mu planuly. „Přišel jsem zpátky.“
To nebyla odpověď.
„To jsi říkal už předtím. A pak jsi odešel.“
„Požádala jsi mě, abych odešel.“
„To sotva. A není ti podobné, že bys něco jen tak skončil, Hooku,“ vysmívala se mu.
„Měl jsem zpoždění.“
„Celý rok?“
„Ne, rok to nebyl.“
„Stejně dobře mohl.“
„Deset měsíců, dva týdny a čtyři dny.“
V krku jí vyschlo nad tou ukázkou jeho preciznosti, ale ona stále ještě neukončila kritický rozbor jeho triumfálního návratu.
„Tak zpoždění? A byla aspoň dobrá?“
Nechal svá ústa se zvlnit. Tahle její poslední zkouška nebyla snadná, ale víření v žaludku se přeměnilo do známého svírání chtíče, když přes ni přejel jeho pohled.
„Proč nosíš černou?“
Narovnala se do celé své výšky. „Sluší mi, nemyslíš?“
„Tobě sluší všechno. Ale ve společnosti je jen jeden důvod, proč nosit černou.“
Ignorovala ho. Nedá mu to potěšení. „Vypadáš hrozně.“ Nevypadal, ale zcela zjevně trpěl od doby, co ho naposledy viděla. Způsobilo to, že ho chtěla snad ještě víc, ale neodvažovala se to přiznat.
„Jak milé,“ odbrouknul s lehkým sarkasmem.
„Zestárnul jsi.“ Věděla, že to bude bolet. Chtěla, aby to bolelo. Chtělo ho zranit stejným způsobem, jako on zranil ji.
„Stejně tak ty,“ odpověděl.
Povolala své pobouření.
Pokrčoval, než mu mohla odseknout. „A jsi díky tomu mnohem krásnější.“
James byl zpátky. A najednou na ničem jiném nezáleželo. Nezáleželo na bolesti z posledních měsíců, nezáleželo na jeho nepřítomnosti, nebo na jejím životě zde. Nezáleželo na ničem z toho. Byl zpátky.
Pohlédla dolů na stále se zvětšující louži na podlaze. „Děláš mi tu binec.“
„Takový už jsem.“
Pokročila kupředu. Blíž k němu. I skrz vlhkost stále mohla cítit jeho vůni: víno, doutníky, lana a dehet. Voněl jako Hook.
„Máš promáčené oblečení.“
Prohlížela si dlouhý kabát, který měl na sobě. Byl tmavý s mosaznými knoflíky a sahal skoro na podlahu. Musel být těžký. Musel ho vyloženě táhnout k zemi. Zvedla ruce a prsty se dotkla jeho klop. Na ten nejmenší zlomek sekundy se před ní jeho hruď přestala zvedat a klesat. Wendy mu látku pomalu stáhla z ramen. Šíře jeho kostí a svalů jí vzdorovala. Zatáhla silněji, materiál se napjal a konečně povolil, takže mu ho stáhla z paží a nechala ho spadnout s pevným, dutým zvukem na podlahu.
Wendy před ním stála s očima záměrně skloněnýma, její ruce však odolat nedokázaly. Opět se ho dotknula a nalezla tu tvrdou pevnost, to horko nepoddajných svalů, to ztělesnění muže, který jí připomenul její vlastní existenci. Přitiskla mu na hruď konečky prstů, pak tam teprve opatrně nechala klesnout i dlaně. Bylo to tam. Stálý a nezvratný, jako byl vždy. To buch, buch jeho tlukoucího srdce, které bylo její.
Ale ta tvrdost se otřásla, i když jen maličko. A způsobila to ona. Pomalinku zvedla oči a setkala se s jeho pohledem. Byly to ty samé oči, které probodly šero před všemi těmi lety, pátraly po ní. Tehdy to nechápala, nyní ano. Tehdy hledaly, ale nyní rozebíraly. Tenhle muž to způsobil. Podrobně ji prozkoumal, strhnul všechny její zábrany, strhnul i zbožné principy, které na ni uložila společnost a očekávání.
A nyní se pro ni vrátil, a ona si ho vrstvu po vrstvě hezky sloupne.
„Stále bije, Jamesi Hooku,“ pronesla.
Pousmál se, ale nedokázal se opravdově usmát. Oči mu zářily a chřípí se mu rozšířilo, když se k němu přitiskla ještě pevněji. Hook ji udolal.
„Bije jen pro tebe a ty to víš.“
Rozvázala tkanice jeho košile a sundala z ní krajku. Wendy s až bolestivou smyslností vklouzla horkými prsty pod hedvábí a ucítila tělo, po němž dychtila. Znovu cítila ty tmavé chloupky, ve kterých toužila ztratit své prsty. Přejížděla mu po hrudi, která nyní postrádala svou mohutnost, kterou měla předtím, ale nyní byla pevnější se štíhlými svaly, jako kdyby se zatvrdil před celým světem. Její prsty pátraly dál a přejely po bradavce. Ostře se nadechnul. Rychle po ní přejela znovu a jemu se zadrhnul dech.
Hook předváděl neochvějné sebeovládání a ani se nepohnul. Nepohnul se, aby ji chytil, nebo zajal a nebo si ji vzal. Nepotřeboval ji prohlašovat za svou. Ano, ona už totiž byla jeho, o tom nebylo pochyby, ale nyní bylo třeba, aby si ona nárokovala jeho.
Wendy zdráhavě vyndala ruku z mužného tepla, jen aby se pohnula k jeho bokům, kde sevřela jeho košili a pomalinku ji tahala k sobě a nakonec vzhůru. Zvednul ruce, ale neudělal nic víc, aby jí pomohl. Tohle měla na pokyn ona. Wendy hleděla, jak se pžřed ní odhaluje to známé tělo: malý záhyb jeho pupíku, cihly svalů na jeho břiše, cestička chloupků mířící nahoru k jeho žebrům. Byla tam jizva a byla nová, dlouhá a začínala přímo pod jeho dolním pravým žebrem a táhla se mu na záda. Viděla, že to muselo být hluboké zranění. Ta jizva byla stále dobře viditelná a vynikala nad ostatními. Přejela přes ni palcem a zvedla k němu oči. Výraz mu potemněl a přimhouřil oči. Vytáhla mu košili víc nahoru, kde ji přetahovala přes jeho hlavu a paže, než ji odhodila na stranu. Pro tuhle chvíli byla nepotřebná.
Zde byla její svátost. Přímo tady. Bolest a zničení se najednou přetavil v nic.
Wendy popošla kupředu a položila mu hlavu na hruď, zavřela oči a nasávala jeho skutečnost. Buch, buch, buch. Jeho tep v ní a skrz ni rezonoval. Stála tam prostě s hlavou položenou na něm, dokud se jejich srdeční tep nesrovnal. Otočila se a políbila ho přímo nad to bušící ujištění. Maličko pohnula rty a opět se k němu přimáčkla. Pak znovu. Byly tam další polibky předcházející lehkému doteku konečků jejích prstů, a pak je nahradila realita jejích rtů. Rukama i ústy ho pokrývala svým ujištěním. Zapamatovávala si ho a zas a znovu ho do sebe absorbovala. A on tam stál a nechal ji. Až teď si všimla, že měl na sobě kožené kalhoty, tak jako obvykle na své lodi. Vyysoké boty, kožené kalhoty a hedvábná košile. Přišel snad rovnou z moře?
Chtěla ho osvobodit a rychlý pohled ji upozornil, že on si taky přeje být osvobozen, ale odolávala. Mnohem víc ho chtěla líbat. Rukama mu přejela nahoru po pažích, přes jeho ramena, kolem jeho krku, až dokud neměla v dlaních jeho tvář. Její prsty tichounce projížděly přes drsnost jeho vousů, dokud si ho nestáhla k sobě dolů. Než se jejich rty setkaly, tak Wendy přestala a prohlížela si jeho oči. Když ho viděla naposledy, tak planuly rudou. Opětovně tu rudou hledala. Nyní tam však žádná nebyla, ale ani tak se nebála. Chtěla to? Nezáleželo na tom. Na okamžik vnímala jeho oči jen okrajově. Pod konečky prstů cítila svaly čelisti pracovat, aby se dokázal vyrovnat se svými pocity a potřebou. Ale ona to z něj dostane.
Wendy ho stáhla dolů, kde se jejich rty setkaly a něžně se k němu přitiskla. Chutnal tak, jako vždycky a bylo to, jako kdyby se utápěla v dlouho ztracené vzpomínce. Avšak skoro okamžitě se trošičku odtáhla a pohlédla na něj. Oči měl zavřené, ale jakmile s ní ztratil kontakt, tak je otevřel. Pevně se do nich zadívala a lehoučce se usmála, i když to i tak stačilo. Modré duhovky se zamlžily. Nehodlala ho nechat déle čekat a znovu si ho přitáhla. Tentokrát ho však líbala se vším, čím byla.
Nejdříve ji nechal, jako kdyby byl mladík a nováček a teprve vše objevoval, avšak poté se připomněla jeho potřeba s dospěláckou nadvládou a rukou jí podepřel hlavu. Hook ji držel a svými rty si vynutil, aby mu otevřela ústa. Jazykem ji dobyl a ona ho za to zbožňovala. Když se nakonec odtrhnul od jejích úst, aby jí polibky posázel hebkou tvář a krk, tak zamumlala své myšlenky.
„Chyběl jsi mi. Strašně jsi mi chyběl. Bez tebe jsem prázdná. Jsem ničím.“
„Pak buď čímkoliv, Wendy. Buď čímkoliv.“
Byli blízko schodiště, protože jí ddo pozadí zatlačil okrouhlý sloupek. Najednou jí rychle pohnul a posadil ji do dřevěnné křivky. Hookova ruka zašátrala, aby jí nadzvedla sukně. Když se dostal k jejímu spodnímu prádlu, tak ho trošku odtáhnul hbitými prsty, a pak ho rozpáral hákem. Vzal do ruky její pozadí a zvednul ji tak, že ji opřel o dřevěnné zábradlí. Hák udeřil do sloupku a s jeho silou to způsobilo, že poskočila nahoru, což jí umožnilo obtočit své nohy kolem jeho boků. Wendy roztáhla paže do stran a přitiskla se ke dřevu za sebou. Klouby prstů jí zbělely, jak je svírala. Ale měl ji. Byla dostatečně opřená v ohbí schodů a kolem jeho pasu, díky čemuž jí tam držel připíchnutou. Na chvíli nechal na pokoji její stehna, aby si rozvázal tkanice vepředu na svých nohavicích. Wendy se podívala dolů. Ach, prošvihla to. V tom konkrétním okamžiku si nemyslela, že by něco mohla postrádat tolik. Vytáhla se nahoru, dobrovolně se mu otevřela a cítila, jak na ni doráží.
„Ach ano!“ vykřikla.
Hook se samolibě zazubil. Pak se do ní vtisknul. Na okamžik uvolnila své sevření na sloupcích, sjela dolů a jejich těla se setkala s nevídanou silou. Naplnil ji tak náhle a zcela. Prudce vydechla šokem a úžasem. V kombinaci s Hookovým hrdelním zamručením rozhodně nemohlo být pochyb o tom, že jejich spoení je dokonalé.
Nezastavil na dlouho. Rukou ji opět držel pod zadečkem a jakmile se znovu chytila sloupku zábradlí, tak se začali pohybovat. Pohybovali se neúnavně a odhodlaně, jako kdyby se snažili dohnat ty měsíce, kdy se nemohli mít. Jeho penis se zdál mnohem tvrdší, mnohem zběsilejší a byl mnohem mužnější, než kdy předtím. S ním znovu uvnitř se cítila, jako nikdy předtím. Začala nevědomky kňouravě sténat. Sténala a vzlykala z prosté radosti.
„Ano, děvče moje. Nedrž to v sobě. Dovol mi tě slyšet. Dobrý bože, jsi vším. Kristě pane strašně mi chyběl ten způsob, jak šukáš.“
Jeho mluva ji ještě více nastartovala. Ruka jí vystřelila a pevně mu ji tiskla na záda. Uvědomovala si, že do něj prakticky zatíná nehty. Nadšeně zasténal. „Zraňuješ mě, ty čarodějnice? Opovažuješ se? Chceš mě potrestat? Chceš? Pak to udělej. Silněji. Zraň mě. Předej mi svou bolest.“
Svírala ho pevněji, zatínala mu nehty do zad a zlomyslně ho do nich škrábala. Ostře se nadechnul a vplul do ní s bušící divokostí. Byl zraňován, ale tam za bolestí přišel i záblesk vzrůstající slasti. S ním nyní byli ti dva, jako jeden.
„Ach, udělej mi to tvrdě! Už jsem to zapomněla. Donuť mě si vzpomenout, Jamesi! Nenech mě opět zapomenout! No tak, no tak, prosím, prosím, prosím!“ Přirazila k němu boky a on do ní opět hluboko zajel, vrhal se do jejího těla s vzrůstající beznadějí.
„Cítíš to? Cítíš tu sílu? Řekni mi to!“ Jeho prsty se do ní zabořily a jeho pták se do ní tvrdě vmáčknul, čímž pokaždé způsobil pocit bodavé bolesti. Byla pevně zaklíněná na sloupku, který jí hmoždil záda, ale na tom nezáleželo. Její tělo bylo opět jeho a ona se chystala udělat, takže s ním bude svázaná.
Stále do ní hluboce zajížděl, nepřestával, plnil ji, pak ustupoval, tvrdě a hluboce do ní zajel a pokaždé u toho vydal vlastnocké zamručení. Wendy se stala zprostředkovatelem čiré slasti. Každý škrábanec, každé cuknutí, každý tepající příraz se pouze přidal k nezastavitelnému nárůstu extáze. A ona to všechno chtěla, chtěla víc a víc. Bylo tu něco, jako bolest? Pouze ji krmil a nutil ji žít.
„Moje, Wendy,“ zavrčel Hook a opět do ní plně proniknul. „Moje. Moje. Moje. Moje. Moje. Tvé tělo, tvá duše, tvá kundička, tvá mysl, tvé srdce, tvá kůže, tvá ústa, tvé maso. Moje. Řekni to. Řekni to!“
Bylo to skoro nesrozumitelné – její slova i myšlenky, ale i tak skrz slastné vzlyky to Wendy potvrdila. „Tvá. Tvoje. Všechno je tvoje. Vždycky tvoje. Můj muž. Můj muž.“
Zabořil jí hlavu do krku, kde zdusil své vlastní bručivé zasténání, ale jeho pták nepřestával ve své cestě a vstupoval do ní ještě víc.
Zachvátila ji slast. Všechno se s ní zatočilo. Ona i on jistě letěli, vznášeli se ve výšinách její chodby. Cítila na svém rameni jeho zuby. Kousnul ji. Poznala slast, jako nikdy předtím. Byla vůbec ještě člověkem? Udělala se tak nesmírně, že se svět zastavil a ztichnul. Běsnila v ní slast, která byla tak intenzívní, že nemohla dýchat.
Ruka na jeho zádech se jí pohnula a ona do něj tvrdě zatnula nehty, zatímco tou druhou našla jeho vlasy a pevně si ho k sobě přitáhla.
Vykřiknul ve sladké agonii, a pak poznala, že se udělal. Ten zvuk jeho orgasmu, orgasmu mnohem tvrdšího, než předtím ho k ní připoutalo. Když její vlastní slast konečně odumřela a věděla, že jeho pták se uvolňuje zas a znova hluboko uvnitř ní. Naplňuje ji, vlévá se do ní.
Potom se zastavil. Dýchal ztěžka a trhaně a čelo měl vlhké potem. James vypadal překvapeně, možná i trochu přemoženě. Neodolala a hluboce ho políbila, jako by to stvrzovala.
„Počkala jsi na mě.“
Wendy si nebyla jistá, zda správně slyšela. Držela ho za hlavu, aby ho otočila a mohla se mu podívat do očí. „Cože?“
Opřel si čelo o její. „Děkuji ti. Děkuji, že jsi na mě čekala.“