Úchvatná Wendy 16
16. kapitola
Wendy si skoro ani nevšimla, že padla na podlahu. Její nohy jí prostě vypověděly službu.
Naslouchala tomu, co jí Pearsonová říkala – drobné detaily o tom, co se stalo – ale jako by ta slova byla mířena na někoho jiného, ne na ni: ledovec; žádná loď v bezprostředním okolí; rychle se potopil; ženy a děti zachráněny, ale ne všechny; zachráněno několik mužů; přeživší na Carpathii; zbylých přes jeden a půl tísice mrtvých.
Věděla, že zemřel. Nepovyšoval by se nad ženy a děti, když to potřebují. A co víc, ona cítila, že odešel. Nikdy předtím se ještě tak strašně moc necítila osamělá.
Ta loď byla nazývána nepotopitelnou. Wendy ani na okamžik nezpochybňovala její pevnost nebo bezpečnost. O luxusu Titanicu se opravdu hodně mluvilo, ale ani ona ani Jeremy se o to nezajímali. Byl na něm, aby se dopravil do New Yorku. Ale New Yorku nedosáhnul a nikdy se nevrátí zpět.
Její děti ztratily svého otce.
Wendy zvrátila hlavu a vyrazila ze sebe ten nejdelší pronikavý výkřik utrpení a zmatení. Ach, Jeremy, ubohý, ztracený Jeremy. Tak chladný, a tak hluboko.
Pearsonová ji držela, a tak spočívali na podlaze, zatímco čas odtíkával dál a jedna druhou kolébaly. Nepomáhalo to. Wendy okamžitě sžírala taková vina a smutek, že si byla naprosto jistá, že se již nikdy nedá do pořádku. Ve své mysli stále posílala Jeremyho na smrt skrz svou vlastní zradu. Někdo ji vytáhnul ze zmatku jejích emocí, aby jí řekl, že to byla banka, která ho poslala do New Yorku, a tak zemřel bez ohledu na to, co se stalo doma. Byl čistě na služební cestě a okolnosti i štěstěna se proti němu v ten příšerný den prostě spikly. Ale nepomáhalo to. Wendy byla vehnána do hloubek zahanbeného zoufalství.
Pearsonová se jí na okamžik pokusila přinést útěchu. „Ještě nevíme nic jistě, paní. Možná byl jedním z těch šťastlivců.“
Wendy zatřásla hlavou. „Pokud by před ním byli jiní, tak by je nechal jít do záchranných člunů. Dělat správnou věc. Dobrá poznámka.“ Dva muži jejího života to nakonec měli společné. A riziko moře. Kdyby někdo měl zemřít na lodi, tak by to měl být Hook nebo ne? To byl další důvod, aby ji stravovala vina.
„Kanceláře White Star Line budou mít více informací, jak to jen bude možné. Sestavují seznam přeživších,“ dodala Pearsonová.
„Ti ubozí lidé. Všichni ti ubozí, ubozí lidé.“ Wendy nedokázala přestat brečet nejen kvůli svému manželovi, ale i kvůli všem těm duším na lodi. Pevně zavřela oči, ale pak slyšela výkřiky a viděla vystrašené tváře, když ji polykala temnota oceánu.
„Co jen řeknu dětem? Co jim mám říct?“ Začala panikařit a hlas jí začal hystericky stoupat.
„Tiše, madam, tiše. Nyní mají výuku, nechte je, dokud se nedáte do pořádku natolik, abyste mohla mluvit klidně.“
„Chovala jsem se k němu tak strašně, Pearsonová. Zacházela jsem s ním tak příšerně. Všechno jsem mu řekla. Řekla jsem mu o Jamesovi. Řekla jsem mu, že už ho nemiluju, svého vlastního manžela. Myslíte, že nad tím přemýšlel? Myslíte, že je to ta poslední věc, jak si na mě pamatoval?“
„Ne, madam, ne. Rozloučili jste se v dobrém, madam, to vím. Zažili jste pěkné dny, než odešel, ne?“
Wendy energicky přikývla, jako kdyby tím dokázala dát tomu za pravdu.
„Nezáleží na tom, co se stalo, madam. Je tu moc, strašně moc postižených rodin. Je to příšerný, příšerný den.“
Wendy si nebyla jistá, jak se dokázala zvednout z podlahy, ale nakonec se jí to podařilo. Měla pocit, jako by kráčela skrz hustou polévku, svět byl kolem ní jakoby hustý a slizký. Pohybovala se po domě, nějak nejistá, co dělat dál. Všude byla nějaká připomínka Jeremyho. Nedokázala snést pomyšlení, že bude uvnitř, ale ani nedokázala čelit tomu, že vyjde ven, kde každý prodavač novin bude vykřikovat novinky, každičký pár v drožce nebo parku nebude hovořit o ničem jiném. Nebylo úniku. Její hluboký zármutek a vina neznaly hranic a to nejen kvůli jeho ztrátě, ale i kvůli způsobu, jak odešel.
Wendy nedokázala nic sníst. V poledne ji Pearsonová přesvědčila, aby si dala trochu čaje, ale ona ho nechala vychladnout napůl vypitý.
Okolo druhé hodiny se na dveřích rozezněl zvonek. Pearsonová tam šla. Byl to reportér z Daily Mirror, který věděl o tom, že se Jeremy plavil na lodi. Dožadoval se vstupu a rozhovoru s Wendy, ale Pearsonová ho krátce vyslechla a poslala ho svou cestou.
Říci to dětem se zdálo nemožné, ale v pozdním odpoledni Wendy sebrala trochu síly, kterou měla v rezervě a sedla si s nimi na pohovku. Až na Jane byli zticha polekaní hrobovým tichem, které se vznášelo nad jejich matkou. Řekla jim to klidně, něžně a přímo. Hlas se jí zatřásl až úplně na konci. Peter a James se poprali s novinkami bez zjevné reakce, ale jejich drobné paže se kolem ní svíraly o dost pevněji. Na okamžik spolu seděli v tichosti, pevně se drželi a pomaličku kolébali. Peter vzhlédnul k ní a usmál se malým úsměvem skrz mokré oči.
„Neboj se, mami, my se o tebe postaráme. Jsme tvoji malí muži.“
Náhle a hlasitě se rozbrečela, snad ve snaze vybrečet ze sebe zármutek. „Je mi to líto, je mi to tak líto, drahouškové moji.“
Několik dalších dní uběhlo, jako v mlze. Wendy sotva spala, ale byla nucena procházet únavnou všedností kvůli byrokracii spojené se smrtí. Poskytovalo jí to podivnou útěchu. Navštívila kanceláře White Star Line stejně jako tisícovky jiných, kteří doufali, že jména jejich milovaných budou na seznamu přeživších. Jeremyho jméno mezi nimi nebylo. Věděla, že tam nebude. Řekli jí, že není šance, aby přežil ještě někdo další. Bylo zachráněno pár těl; Jeremy ale nebyl jedním z nich. Jeho hrob bude v rozlehlých vodách severního Atlantiku.
Jak dny míjely, tak Wendy zjistila, že se k ní hrnou lidi, aby jí nabídli svou podporu a vyjádřili upřímnou soustrast. Byli to ti samí lidé, kteří se pásli na drbech, kteří předpokládali, že měla milostný poměr s Hookem a předtím se jí vyhýbali. Pohroma Titanicu v lidech vyvolala zvrácenou zvědavost, potřebu těšit se z jejich vlastního žití v daném okamžiku a obrátila se proti těm, kteří přežili tuto tragédii. Brzy dosáhla nejzažší meze v počtu návštěvníků, mnoho z nich byli opravdoví přátelé a opravdu jí pomáhali, ale většina z nich si jednoduše přála se zeptat na podrobnosti, které jí poskytli ve White Star Line. Měla nějaké informace o zbývajícím lístku? Nějaká korespondence vztahující se k Titanicu? Dali Jeremymu nějaké předměty k plavbě, které po sobě zanechal? Bude je ještě nadále potřebovat?
Jejich falešná zvědavost jí obracela žaludek. V každé fázi si dokázala představit jen temné hlubiny, ve kterých její manžel a ti ostatní po jeho boku, zmizeli. Brzy se naučila říkat ne, když jí lidé volali. Nakonec se naučila opět spát, ačkoliv její sny nyní byly pokřivené a zahrocené, vždy to bylo moře, vždy ztráta. Hledání...hledání. Probudila se vyděšená a sama a zoufale toužila po dni.
Banka ji dobře podporovala.Jeremyho finance byly přirozeně v naprostém pořádku a z ní bude velmi zámožná vdova. Jeremy měl velké úspory, větší než si vůbec uvědomovala a až se dá do pořádku, tak s nimi bude moci zacházet. Tak nějak to jen přidalo její vině.
Vzpomínková bohoslužba se konala dva týdny po potopení. Byla to soukromá událost týkající se jen blízké rodiny a přátel. Pak se konala velká bohoslužba ve Svatém Pavlovi, kde seděla obklopená mnoha tisíci ostatních lidí, které tato tragédie zasáhla. Každý ze zasažených seděl v jakémsi omámení neschopen plně pochopit, co se vlastně přihodilo. Nedokázala to snést a skoro odešla ještě před začátkem bohoslužby, ale respekt k ostatním ji přinutil tam zůstat sedět.
Bylo tam mnoho viny a sebeobviňování, pravděpodobně oprávněné a mířené na White Star Line, kapitána, důstojníky, ale Wendy se vystříhala jakýchkoliv emocí. Už se to stalo. Jak ubíhaly týdny a měsíce, tak se její zármutek poněkud zmírňoval. Byla to skutečná pravda, že se Jeremy plavil na lodi, ať už tomu chtěla věři tnebo ne. V nejhlubším smutku její mysli se to nějak propojilo, ale čas dokázal oddělit smutek od viny. A ona nalezla útěchu ve dnech předtím, než vyplul. Vždyť nakonec si byli blízcí.
V mnoha ohledech se po jeho smrti stala mnohem svědomitější manželkou, než byla před ní. Smršť finančních a právních záležitostí, které vyžadovaly její pozornost, pohřbily Hookovu nepřítomnost ještě hlouběji. Opět získala vládu nad svým životem, znovu zažehla svůj zájem o přednášky, koncerty a opět podporovala sufražetky, i když tentokrát jen z bezpečí svého psacího stolu. Ačkoliv, když Wendy četla o Lilliiných a Oliviných častých výletech do vězení a hladovkách, které vydržely, tak se v ní opět vzedmulo kamarádství a odvaha. S nově objeveným sebevědomím je Wendy pravidelně navštěvovala. S každou návštěvou se ženy zdály stále křehčí.
„Je nutné tohle dělat i nadále?“ zeptala se Wendy Lillie při jedné příležitosti. Seděli naproti sobě u malého dřevěného stolu. Nevrlý strážný je chladně pozoroval. Lillie byla zpátky za mřížemi kvůli rozbité výloze obchodu.
„Tak dlouho, jak jen to bude nutné.“
„Ale proč hladovka?“
Lillie pokrčila rameny. „Dostane mě to ven rychleji.“
„Jen, abys' byla zase chycená.“
„Kočka a myš, Wendy. Ujišťuji tě, že jsem velmi hbitá myška.“
„Ale ne zrovna ta nejkulatější,“ povzdechla si Wendy. „Ach, Lillie, vypadáš tak hubená.“
Lillie si posměšně odfrkla. „Neměj strach, Wendy. Trvají na udržování mé váhy pomocí násilného krmení.“
Wendy naskočila husí kůže. „Můžeš umřít.“
„Já vím. Olive si uhnala zánět pohrudnice, víš to? Skoro zemřela.“
„Já vím. Návštívila jsem jí v nemocnici. Je pozoruhodná. Celá ta záležitost ohledně tvé léčby je skandální, ale politici se konečně zdají rozumní.“
„Opravdu? Mě se to tak nezdá.“
„Jsi velmi statečná, Lillie.“
Lillie se zazubila. „Ale hloupá?“
„To jsem neřekla.“
„Ale myslíš si to.“ Na okamžik zavládlo ticho. Wendy se posunula na sedátku. Vězeňský strážný na ni mrzutě zíral.
„Je mi to líto, Wendy. Občas zapomínám, co jsi ztratila. Jaké je vdovství?“
Wendy se skoro rozesmála. Miláček Lillie. Takt a jemnocit k ní prostě nějak nešli. „Ach, pokračuji. Předpokládám, že v některých ohledech jsem toho dokázala více, než kdy předtím.“
„Samozřejmě, že ano. Opět můžeš být svou vlastní paní. Nezamlouvá se ti to?“
Wendy našpulila rty. „Lillie, ztratila jsem manžela a mé děti ztratily otce. Tady opravdu nezáleží na znovuzískání nezávislosti.“
„Ale to je přesně to, co děláš. Měla by sis to užít.“
Pomyšlení na to být opětovně šťastná se nezdála přípustná. Nebyla si jistá, co by měla říct. „No...já...já...předpokládám.“
„A co tvůj milenec?“
„Prosím?“
„Tvůj milenec? Ten muž v Kew. James, ne?“
„Já...“
„Ach no tak, Wendy. Předtím jsi tak stydlivá nebyla. Slyšela jsem, že za tebe složil kauci. Slušný chlapík. Někteří muži konec konců stojí za držení, to připouštím i já.“
„Je pryč.“
„Vskutku?“ Lillie se překvapeně zamračila. „Jaká zatracená nepříjemnost. Jak se to přihodilo?“
„Já...požádala jsem ho, aby odešel. Bylo to špatné a muselo to skončit.“
„Cože? A on odešel?“
„Ano.“ Wendy se v žaludku usadila tupá bolest.
„Jistě? Každý říkal, že ti byl naprosto oddaný.“
„No, to všechno k tomu. Netuším, kde je.“
„Pro boha zavolej ho zpátky! Na co čekáš? Už nejsi vdaná, nemáš žádnou výmluvu. Neužírej se pocitem viny, Wendy. Všichni potřebujeme trochu té slabosti. Bude chtít zpátky, věř mi.“ Najednou měla toužebný hlas. „Znám takové muže.“
„Nejsem si jistá.“
„Já ano. Učinil tě šťatsnou?“
„Ano. Když jsem s ním byla, tak ano.“
„No tak tady máš svou odpověď. Už tak je dost těžké najít v životě potěšení, Wendy. Takže, když zaklepe na dveře, je nejlepší ho pustit dovnitř.“
Wendy se usmála. „Na někoho tak mladého jsi příšerně rozumná. Připomínáš mi...“
„Co?“
„No, předpokládám, že mě samotnou. Byla jsem příšerně rozumná, když jsem byla mladá. Zdá se mi, že jsem nějak ztratila hlavu od chvíle, kdy jsem začala dospívat. Nepředpokládá se, že to bude naopak?“
„Ach samozřejmě, že ano. Když jsme mladí, tak vidíme věci mnohem jasněji. Ale není to otázka ohledně toho, zda jsi méně moudrá, spíš jde o to, že jsi méně otevřená. Zapomínáme, to je všechno. Ale vždy si můžeme opět vzpomenout. Snaž se vzpomenout si, Wendy.“
„Znala jsem někoho, jako ty, Lillie.“ Wendy se usmála. „Byla to víla.“
Lillie sotva mrkla. „Měla křídla?“
„Ano. Velmi půvabná křídla. A stejně jako ty byla čas od času uvězněná pro svou tvrdohlavost.“
„No dobrá. Vidíš, vždycky je tu cesta. Ale já přežiju. Mám víru.“
„A jiní ji mají taky, Lillie. Stejně jako Zvoněnka. Přežila proto, že v ni ostatní věřili.“
„Vždycky věř, Wendy.“ Lillie se natáhla přes stůl a sevřela její ruce. „Vrátí se k tobě, Wendy. Vždycky věř.“
„Oj! Žádné doteky! Návštěvní hodiny skončily.“ Strážný dorázoval k nim a postavil se děsivě blízko.
Wendy zmáčkla Lilliinu ruku. „Sbohem, Lillie. A děkuji ti.“
Lillie se usmála, ale neřekla nic a Wendy odvedl strážný, takže zanechali mladou ženu zase jednou samotnou.
-xoOox-
Wendy nepřestávala přemýšlet o rozhovoru, který vedla s Lillie, ale mohla toho udělat jen málo, i kdyby chtěla. Hook tu nebyl. Zaměřila svou energii na místo do kampaní – nyní zcela poklidných – pro cíl sufražetek. Wendy si vybojovala roh z bezpečí svého přijímacího pokoje, ale její dopisy a články na podporu sufražetek získaly uznání a chválu z mnoha čtvrtí. Nemohla říct, že by si opět užívala život, ale zcela se tomu věnovala.
Děti byli její útěchou a stejně tak fungovala i ona pro ně. Trávila s nimi více času, než předtím a ačkoliv měli chvíle breku a noci strávené držením v dětském pokoji, tak si poradili neuvěřitelně dobře s nastalou situací v jejich domově.
Nikdy už sktečně nezavřela šuplík a každou noc se jí zdály sny. Nejdříve byly sny zamlžené a slabé, jako stíny minulosti. Po něčem se natahovala, ale nikdy na to nedosáhla. Ale postupně se nejasné obrazy měnily do pevné podoby a skrz to všechno zářily dva jasné body mrazivé modře. Byl tam v její duši a neopustil by ji. Ráno se vzbudila a věděla, že snila o něm, a že je pravděpodobně v jejím pokoji, a tak se rozhlédla kolem, napůl očekávaje že ho tam uvidí stát, avšak pokoj byl vždy prázdný.
Její tělo se jí stávalo skoro cizincem. Vysmívalo se jí, křičelo po doteku, žadonilo o hýčkání, ale odmítala to s přetrvávajícím studem a ostudou, kterou ještě stále cítila. Muži s ní flirtovali a pokoušeli se ucházet o její přízeň, avšak ona jejich pokusy o sblížení ignorovala. Byl tu jen jediný muž a ten od ní odešel.
Měsíce se protahovaly. Léto rychle uběhlo mezi hlubokým zármutkem, který je stále obklopoval. Podzim se brzy překlopil do zimy. Wendy stále nosila černou. Byla to černá barva viny kvůli smrti jejího manželství, toho manželství, které zabila.
Služebnictvo mělo den volno. Děti byly na několik dní se svou tetičkou v Suffolku, zatímco Wendy dořešila Jeremyho závěť. Pršelo – chladný, lezavý únorový déšť, který povzbudil lidi rozžehnout nespočet ohňů a dělat jen málo či se zavřít ve svých domech a zavřít venku všechny živly.
Wendy seděla u svého stolu, pokoušeje se zformulovat slova ještě dalšímu právním poradci. Upřeně hleděla na papír a její mysl byla ochromenaá. Kočárové hodiny neúnavně odtikávaly na krbové římse. Štvalo ji to, a tak vstala, aby je dala pryč. Hleděla dolů na hodiny ve svých rukách, zatímco pozlacené ručičky se stále a neúprosně pohybovaly kupředu. Každé tiknutí se zdálo ještě hlasitější. Přerázovala místnost, otevřela šuplík svého psacího stolu, vložila do něj hodiny a s bouchnutím ho zavřela.
BUCH!
Wendy sebou trhla. Co to bylo?
BUCH!
Bylo to tu znovu. Bylo to hlasité a neodbytné klepání na dveře. Proč nepoužil zvonek? V celém domě byla sama a byla tedy v pokušení neotevírat.
Obezřetně přešla chodbu. Venku stále padal déšť.
BUCH! Už zase.
Její srdce bušilo tak hlasitě, jako rány dopadající na dveře. Kdo by to mohl být? Možná ztracený poslíček bez jakýchkoliv způsobů. Mohly by to být novinky o dětech. Musela odpovědět.
Odemknula zástrčky, nepatrně pootevřela dveře a vyhlédla ven.
Na jejím prahu stál James Hook.