Úchvatná Wendy 15
15. kapitola
Wendy a Jeremy spolu existovali, než že by spolu doopravdy žili.
Žádný z nich o incidentu u večeře už nemluvil. Zdálo se, že Jeremy Montgomery bude raději žít s děvkou, než aby se dal rozvést a oba to věděli. Jeho sok byl pryč a tak bylo možné předstírat, že Hook nikdy neexistoval.
Po několik dalších týdnů se podivný hraný soulad mezi mužem a ženou, hrozil, že se každou chvílí změní ve svár, ale nějak se jim dařilo ten stav udržet. A byly tam děti, které udržovaly Wendy příčetnou.
Ačkoliv její touha po Jamesovi stále sílila. A nyní se promíchala s jednotvárnou dunivou prázdnotou, se kterou přicházel i vztek a rozhořčení. Tolik jí toho sliboval; vrátil se pro ni nebo ne? A nyní ji po jedné prudké hádce opustil? Koneckonců jedinou prací ženy bylo říct jednu věc a mužovou zase druhou a prací muže bylo prohlédnout skrz bouřlivá slova a vypátrat co tím žena doopravdy myslela. Možná ho požádala o odchod, ale, zatraceně, vlastně to tak nemyslela! Jak kruci mohl udělat to, o co ho požádala?
Prozatím byla rozhořčená, že ji James Hook nechal být. Byla skoro rozhodnutá opětovně uspět ve svém manželství jednoduše jen proto, aby Hooka naštvala, aby opravdu mohl být naštvaný, kdyby se potloukal kolem. Kde byl? Když procházela Londýnem, tak si všímala každého záblesku kovu, každého sametového kabátu. Často chodila k řece a hleděla na odplouvající lodě, pokoušeje se něco z nich vstřebat. Dobrý bože, to bolí. Tak strašně to bolí.
Intimně se s Jeremym nestýkala tak dlouho, jak si jen dokázala vzpomenout. Nespal v jejím pokoji od té noci, kdy se vrátila z policejní stanice.
Měl odjet do New Yorku začátkem dubna, a když se březen překlenul do dalšího měsíce, tak mezi nimi stále drželo ono dočasné příměří. Wendy se těšila, až tenhle měsíc odjede, to si připouštěla, ale také se děsila toho času, který bude mít pro sebe a nebude s Hookem. Bez něj byla prázdná. Chtěla provazce jeho svalů, jeho pevné tělo, hebkou kůži...jeho mužství. V noci myslela trochu méně. Bylo něco špatného na tom, že byla posedlá tou jednou konkrétní částí mužského těla? Ležela tam, týden před Jeremyho plánovaným odjezdem, v tichém pokoji a pokoušela si vzpomenout, jaký byl. Nebylo to těžké. Vryl se do každé části jejího těla.
Prsty jí sjely po těle, otíraly se o její bradavky, užívala si jak se jí zvětšily prsa, představovala si, jak by je zakryl a škádlil, a pak je jemně okusoval. Levou rukou tam spočívala, zatímco její druhá se sunula níž. Nyní se sama sebe dotýkala pravidelně a přinášela si slast a dnes večer se jí prsty choulily kolem, a pak i v ní, nejdříve dva a poté tři. Vyklenula se v zádech pohánějíc své prsty tak hluboko, jak to jen bylo možné. Když to udělala bolela ji paže, ale chtěla se cítit tak, jako cítila jeho, chtěla sama sobě dokázat to, co jí chybělo. Zatnula prsty do svojí hebké, vlhké kůže. Její tělo cítilo odpor k tomuto vniknutí, vadila mu snad skutečnost, že to nebyl on? Vytáhla je, a pak je tvrdě vtlačila zase zpátky přejíc si, aby to byl on, doufaje že...
Ozvalo se lehké zaklepání na dveře. Wendy s sebou trhla a nad tím vyrušením otevřela naplno oči. Ztichla, stěží dýchala a ležela absolutně nehybně.
Opět se ozvalo to zaklepání. A hlas. „Wendy?“
Byl to Jeremy.
Mohla by předstírat, že spí, ale mohl by vidět, že má rozsvíceno a její mysl i tělo bylo ve stavu vrcholné bdělosti.
„Co se děje?“
„Mohu dovnitř?“
Prsty měla pohřbené stále v sobě. Její potřeba byla této noci pozoruhodně silná. A ona mohla potrestat Hooka.
Ach, Jamesi, vrať se ke mně. Dlaní se otřela o svůj klitoris. Probodla ji slast.
„Ano.“
Klika dveří se otočila a stál tam její manžel. Blond vlasy mu spadaly přes oko a ústa měl stočená dolů, jako podivná polovina. Vypadal jako malý chlapec hledající zastání po nepleše. Noční úbor na něm visel a volal po výměně a župan neměl zavázaný.
„Tak pojď,“ řekla a pomyslela si, že zněla až podivuhodně, jako slečna Stocktonová. Přiťapkal bos a zabouchnul dveře. Jeremy se posadil na jednu stranu postele neschopen se na ni podívat.
Wendy se posadila a nejdříve si k sobě přitáhla přikrývky, ale pak je odhodlaně zase stáhla dolů k pasu. Noční košili měla rozepnutou a odhalovala tak bledou kůži pod ní. Jeremy se k ní nesměle otočil, ale pohled mu okamžitě padnul na údolíčko mezi jejími ňadry.
„Necítíš se snad dobře, Jeremy?“ zeptala se chladně.
„Ne, necítím se špatně.“
„Tak proč jsi tady?“
„Ty víš proč?“
„Opravdu?“
„Chybíš mi, Wendy.“
„Chybí ti co?“
„Ty. To být s tebou.“
„To je důvod, proč jsi teď tady? Dnes v noci?“
Maličko přikývnul. To rychlé, krátké přikývnutí zmenšilo rozpaky. Chvíli si ho prohlížela, nutila ho setrvávat v tichu, ale pak stáhla dolů přikrývky a přelezla k němu. Zastavila se blízko vedle něj a roztáhla pod sebou nohy, takže klečela na zadku s vlasy rozpuštěnými a rozhozenými kolem ní.
„Podívej se na mě, Jeremy.“
Pomalu se otočil a zvedl k ní oči. Jeho tvář byla mučivě maskována s jeho vlastním uvědoměním.
Rozepínala dál svoji košili a nechala ji spadnout z ramen odhalujíc tak plně vrchní část jejího těla. Wendy vzala do dlaní svá prsa a začala si před ním hrát s bradavkami, třela se o ně palci a nechala je komíhat se sem a tam. Jeremy si nedokázal pomoci, aby na ni upřeně nekoukal. Ústa měl otevřená a oči široce rozevřené.
„Řekni, Jeremy. Řekni mi, co chceš dělat.“
„Já chci...tebe.“
„Řekni mi víc.“
Posunula se blíž, takže jí prameny jejích dlouhých vlasů padly přes ramena. Zvedla ruce, aby ho mohla chytit za hlavu. „Víc, Jeremy, řekni to.“
Sklonil pohled, aby zamumlal své přání. „Chci se s tebou milovat tak, jak jsem to dělával.“
„To nestačí.“
Na tváři mu naskočily vrásky. „Je to vše, co mám.“
Přitáhla si jeho hlavu dolů – nechal ji aby ho vedla – a navedla ho k bradavce skoro jako by byl dítě. Ostýchavě otevřel rty, ale pak je pevně sevřel kolem toho poupěte.
„Saj.“
Cítila jeho napětí, ale držela ho za hlavu na místě. Jazyk mu těkal přes bradavku a ona cítila, jak opatrně začal sát.
„Silněji,“ řekla. Přiměl se na tom hrbolku zesílit.
„Ještě silněji,“ rozkázala. Až doteď to fungovalo. Zdálo se, že si to užívá a Wendy zoufale toužící po doteku, tak zoufalá, že manžela vmanévrovala do nějakého druhu představy, nechala svou mysl bloudit a nechat slast aby se stupňovala. Natáhla se dolů a našla Jeremyho tvrdého a připraveného. Stáhla mu spodek jeho nočního úboru, čímž osvobodila jeho mužství a sevřela kolem něj ruku. Překvapeně sál, ale když si plivla do dlaně a opět pevně sevřela jeho erekci, tak nadšeně zasténal.
„Líbí se ti to?“ zeptala se.
„Ach... Já...“ nedokázal promluvit.
„Ptala jsem se jestli se ti to líbí?“ zopakovala, zručně zprácovávala jeho ptáka, jezdila po něm, hladila ho, tahala za to pevné maso pokaždé s lehkým nahoru směřujícícm otočením.
„Ano, ano. Zbožňuju to! Víš, že ano.“
Okamžitě se otočila a klekla si před svého manžela nahá a povolná. Wendy pro něj zavrtěla zadečkem, zabořila ramena do polštářů a čekala. Byla čekající a otevřená, jako mrouskající se kočka.
„Pak mě tedy ošukej.“
Jeremy Montgomery byl zjevně v šoku nad manželčiným slovníkem a nedokázal se nejdříve ani pohnout. Wendy natáhla hlavu, aby se na něj podívala, byla rozčilená jeho váháním.
„No tak, Jeremy. Řekni mi to. Co se chystáš udělat?“
Pohnul se, i když spíše instnktivně než vědomě zaujal pozici za ní. „Já...“
„Řekni to!“ Její tón byl jednoznačný.
„Já... Já se tě chystám... chystám se tě ošukat.“ prohlásil na půl úst, jako by za dveřmi číhal majordomus, aby ho chytil a pořádně mu napráskal.
„Pak to udělej. Ošukej mě. Ošukej mě tvrději, než jsi to udělal kdy předtím.“
Jeremy možná byl bankéř, ale stále to byl muž a bylo by neobyčejné a poněkud zvláštní, aby muž odmítl možnost, která se mu nabízela, obzvlášť, když ji obdržel od té, kterou si vzal. Takže pro dobro mužského druhu převzal vládu nad jejími kyčlemi, trochu neobratně zápasil s tím, aby byl ve správné pozci, a pak přirazil kupředu s cizím vysokým zavrčením. Wendy si pomyslela, že to znělo poněkud komicky, ale akce, která na to měla vliv ji postrčila kupředu. Zatlačila vzad, aby se ustálila. Už zapomněla na to, jak malý byl pták jejího manžela, ale nebylo to délkou a v téhle pozici sebou trhal přímo proti jejímu děložnímu čípku. A to při nejmenším bylo něco. Nemohla tak alespoň popřít, že v sobě má muže.
Vypadal, že našel novou sebedůvěru a začal přirážet poněkud energičtěji. Věděla, že Jeremy překonává sám sebe, ne že by mu to teda zabralo nějak moc přemáhání. Ale pro něj to byl jistý proces. Rozhodla se odměnit jeho snahu tím, že vydávala uznalé zvuky. Hook ji toho naučil mnoho a ona věděla, co skoro jistě zaručí vyvrcholení v této pozci, obzvlášť pokud se natáhne dolů a dotkne se sama sebe. Nyní to udělala a s návalem slasti vydala tlumený sten. Jeremy do ní vstoupil ještě tvrději a zvládal se tak otírat o to sladké místečko uvnitř.
„Wendy...“ zasténal. „Ach Wendy...chybělas mi, chyběla...“
„Nepřestávej, nepřestávej...“ požádala ho. Ach, prosím, věnuj mi orgasmus. Chtěla to dnešní noci tak moc, potřebovala to prostě jen vyžehlit tohle malé utrpení.
Nyní do ní bušil. Wendy tvrdě třela svůj klitoris v touze po vyvrcholení. Jeremy byl ztracený, tak ztracený ve skutečnosti, že vyklouzával. Pokaždé, kdy se musel nasměrovat a znovu do ní pronikal, tak pamatovala na to, že není Hook, že není tím pravým mužem. Hleděl na ni a ona nechala svou ruku klesnout. Namísto hlubší slasti se jí začal zmocňovat odpor. A na místo toho, aby se udělala, tak začala brečet.
„Ach ano, ach ano, ach ano,“ mumlal její manžel. Zjevně a nepovzbudivě se udělal a náhle se přestal pohybovat. Jeremy se odtáhnul, ledabyle z ní vyklouznul a těžce oddechujíc ležel na posteli.
Wendy si hbitě lehla zády k němu, nutíc se držet slzy na uzdě.
„To bylo krásné...krásné, krásné. Byla jsi úžasná.“
Když se mu to hodilo, tak už si nemyslel, že je děvka.
„Neudělala jsem se,“ řekla.
Nepatrně otevřel oči. „Cože?“
„Neměla jsem orgasmus.“ Koukla na něj přes rameno. „Ty ses udělal. Já ne.“
Jeremy opět zavřel oči a soustředil se na dýchání. Zcela zjevně nevěděl, jak odpovědět.
Wendy se otočila na záda, stále se na něj dívala a natáhla se mezi své nohy ignorujíc lepkavost, co tam zanechal. Začala na sobě pracovat; neměla by ho nechat, aby jí to upřel. Jeremy zíral skrz napůl zavřená víčka, na svou ženu, která před ním masturbovala. Wendy mu vzdorovitě hleděla do očí a zuby se kousala do spodního rtu. Pracovala rychle, tvrdě si třela poštěváček, pohupovala jím kolem své ruky a levou rukou se tahala za bradavky.
Její orgasmus nebyl silný, ale vyklenul jí tělo a z hrdla vyloudil hluboké zasténání. Jeremy na ni hleděl, ale neříkal nic.
Když bylo po všem, tak se k němu opět otočila zády a ležela v tichosti.
„Byla bych raději, kdybys tu dnes v noci nezůstával,“ řekla po chvíli.
Nepohnul se. Necítila se na to, aby ho požádala znovu, ale zůstávala od něj odvrácená. Ticho vyvrcholilo. Nakonec ho prolomil Jeremy.
„Spala jsi s Hookem?“
Zírala přímo před sebe na svůj toaletní stolek a povšimla si, že její lahvičky parfémů jsou poněkud neuspořádané.
„Ano.“
Opět to ticho. Jeremy se nepohnul.
„Ale už to nedělám.“
Čekala na jeho vztek, ale ten se nedostavil. Namísto toho něžně a upřímně promluvil. Bylo to překvapivé a zahanbilo ji to tak, že jí do obličeje stoupal stud.
„Miluju tě, a ty to víš, Wendy. A myslím si, že i ty miluješ mě. Milovala jsi mě.“
„Ano milovala.“
„Už ne?“
Odmlčela se, jak přemýšlela. „Miluju tě, Jeremy. Jsi muž, kterého jsem si vzala. Jsi dobrý muž. A jsi otcem mých dětí. Vždy tě budu milovat.“ Vytáhla si peřinu o něco výš. „Ale už do tebe nadále nejsem zamilovaná.“
„Je v tom rozdíl? Milovat někoho a být do někoho zamilovaný – je v tom rozdíl?“
Samozřejmě, že ano. Copak to opravdu neví?
„Ano.“
„Je nezbytné být zamilovaný?“
„Ano, myslím, že ano.“
„Odešel, protože jsi to ukončila, že? Proč jsi ho přestala vídat?“
Nedokázala na to odpovědět. Neměla na to odpověď. Sama ji totiž neznala.
„Je mi to líto, Wendy. Je mi líto, že jsme na tom takhle.“
„Taky mi to je líto.“ Stále se k němu neotočila.
„Mrzí mě, že nemohu být tím mužem, kterého chceš. Nepředpokládám, že kdy pochopím, co vlastně chceš. Jsi poněkud záhadná. Divné, že to je to, co na tobě mám rád. Líbí se mi to, ale nedokážu se s tím smířit.“
Opět leželi po nějakou dobu tiše. Wendy se začala cítit skoro spokojeně.
Jeremy se vedle ní nakonec pohnul. „Půjdu teď do svého pokoje, ale děkuji za dnešní noc. Bylo to dobré ne – tohleto? Když už kvůli ničemu, tak kvůli dětem. Je to správné.“
Předpokládala, že to tak musí být. Každý jí to říkal. Ale ona se s tím nedokázala srovnat.
„Dobrou noc, Jeremy. Uvidíme se ráno.“
„Dobrou noc.“
Tiše vyklouznul z postele a odešel do svého pokoje.
Wendy ještě nějakou dobu ležela, než vstala a opláchla se. Než vklouzla zptáky do postele, tak šla k šuplíku, k šuplíku který v těchto dnech nenavštěvovala moc často a otevřela ho. Neodvažovala se pohlédnout hluboku dovnitř, ne dnes v noci, jen malé mrknutí, ale když ho zasunula, tak ho zapomněla zavřít pořádně.
Wendy rychle usnula.
Měla živé, jasné sny, které utopily její mysl a roztančily její duši. V prostředku snu byly oči tak modré, díky nimž se propadla skrz vzdálenost a čas.
„Počkej na mě,“ řekl. „Počkej na mě. Jsem na cestě zpět.“
„Kde jsi?“ zvolala. „Ztratila jsem tě a potřebuji tě.“
„Jsem na cestě zpátky, má drahá, má lásko, vracím se. Vydrž, jen vydrž.“ Natáhla se, ale nedokázala se ho dotknout. Byl nedaleko, byl tak blízko a přesto byl nedotknutelný.
Ráno si Wendy nic z toho nepamatovala.
-xoOox-
Dalšího dne byla sobota. Jeremy měl vyplout do New Yorku ve středu a v úterý mířil vlakem do lodního přístavu v Southhamptonu, odkud vyplouvaly lodě. Jelikož to byla na měsíc poslední doba, kdy děti uvidí svého otce, tak Wendy navrhla návštěvu Muzea přírodních dějin. Jeremy se nejprve zdráhal – měl v úmyslu dokončit v kanceláři práci – ale pro tentokrát Wendy zvítězila. Následoval pěkný den a ačkoliv Jeremy neměl finanční prostředky na to být v první řadě především otcem, tak Wendy přineslo uspokojení ho vidět, jak se pro změnu věnuje dětem.
Nebyla šťastná, ale úsměvy celé její rodiny dokazovaly, že není ani nešťastná a ačkoliv tak nějak předpokládala, že se to změní, jakmile tiše ulehne osamělá a prázdná v temnotě noci, tak pro tuto chvíli to bylo lepší, než se klamat a obviňovat z toho, co před tím zničila.
Následující dva dny uplynuly klidně, a když nakonec nadešel čas popřát Jeremymu v úterý ráno sbohem. A mohla mu ukázat tím, že se vypořádala s hromadou kufrů, že se projevila, jako opravdu velmi svědomitá manželka.
Jeremy pevně obejmul své děti a nabádal je, aby byly hodné, políbil je a vroucně je objal. Wendy to naplnilo prudkým přívalem emocí. Proč nyní? Proč před tím nedělal víc? Peter a James se na otce pokorně usmívali a ujišťovali ho, že se budou chovat jako dokonalí mladí muži. Jane věnovala otci zářivý úsměv od ucha k uchu a Wendy si povšimla zamžení manželových obvykle suchých očí.
Otočil se k ní. „Tak tedy...sbohem, Wendy.“
„Sbohem.“ Usmála se a naplno mu hleděla do očí. S tím se naklonil a pevně ji sevřel, držel ji pevně u sebe s prsty roztaženými na jejích zádech. Tisknul se k ní, jako by byla bójka na moři a ona si nedokázala pomoci, aby kolem něj nedala paže a objetí neopětovala. Manžel. Vybavila se jí závislost jejího otce na matce.
„Budeš v pořádku?“ zeptala se a najednou se o něj bála, o něj, svého ztraceného chlapce. Nezáleželo na tom, co se dělo, ona tam bude vždycky, aby ho přivedla domů.
S povzdechem se zachvěl a skoro ji zlomil. Řidič nájemné drožky si hlasitě odkašlal.
„Musím jít,“ odtáhnul se nakonec.
Usmála se tak jasně, jak jen dokázala. „Jsem tady, Jeremy. Neměj strach.“
„Já vím. Uděláš správnou věc, že ano, Wendy? To je vše, co chci. Udělat správnou věc.“
Přikývla. „Samozřejmě. Co jiného jen mohu dělat?“
Jeremy se sklonil a políbil ji na tvář. Jeho rty byly horké. Voněl stejně, jako v jejich svatební den.
„Pak tedy na shledanou, rodino,“ usmál se, a pak pospíchal k nájemné drožce. Jeremy vytáhl ruku z okénka a zamával jim, když se drožka rozjela. Všichni mávali, dokud nájemná drožka nazajela za roh a nezmizela jim z dohledu.
Wendy stála ještě nějakou chvíli na zápraží a hleděla na cestu za ním. Slečna Stocktonová odvedla děti zpátky do domu, ale Wendy zjistila, že je neschopná se pohnout. Byla naprosto sama. Žádný Jeremy. Žádný Hook. Měla by to nenávidět, že ano? Ale to, co ji děsilo nejvíce bylo to, že nakonec vyděšená nebyla. Ano, byla tu malomyslnost, prázdnota, která se zdála větší, než kdy předtím, avšak pod tím vším bylo to nejmenší bodnutí vzrušení.
Nakonec se vrátila dovnitř. Wendy se snažila rozptýlit od svých vířících emocí tím, že příští den nebo tak stráví tím, že zjistí, jak jsou na tom Olive a Lillie. Nedařilo se jim příliš dobře. Na rozdíl od ní neunikly z vězení a šuškalo se, že trpěli hladovkou, a pak i násilným krmením. Wendy je zoufale toužila vidět a na pondělí si sjednala návštěvu Lillie v Holloway.
Vzbudila se časně nadšená vyhlídkou, že toto ráno uvidí Lillie a nabídne jí nějakou naději a povzbuzení. Byl to příjemný dubnový den a ptáci venku zpívali novému jaru. Wendy se překotně oblékla a zcela pohlcená sebejistotou si na sebe vzala své nejzářivější věci a upravila si vlasy. Na tváře si dala něco málo růže a dokonce si přidala trochu barvy i na rty. Usmála se na sebe do zrcadla. Ano. Tohle by mělo rozveselit je obě – Lillie i jí.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Vstupte,“ pronesla jasně.
Vstoupila Pearsonová. Wendy se špehovala v zrcadle, když si do vlasů dávala poslední stuhy. Její hospodyně se zdála bledá a příšerně vážná.
„Pearsonová? Jste v pořádku? Nevypadáte dobře. Budete dnes pracovat?“ Wendy se v zrcadle jemně usmála.
Pearsonová si pevně sevřela ruce. „Paní Montgomeryová...“
Něco v tónu její hospodyně způsobilo, že se Wendy po kůži rozlezl chlad. Otočila se, aby stála tváří k ní.
„Madam...“ řekla Pearsonová. „Mám zprávy. Ty nejpříšernější zprávy.“
James. Něco se stalo Jamesovi. Srdce jí bušilo tak, jako by jí mělo vyskočit z hrudi. „Co? Řekněte mi to. Rychle mi to řekněte.“
Pearsonová na ni ztěží pohlédla. Oči se jí zalily slzami. „Ach, paní Montgomeryová, je mi to tak příšerně líto. Na moři se stala příšerná nehoda. Strašlivá, příšerná nehoda.“