Úchvatná Wendy 14
14. kapitola
Následujícího dne Wendy měla přemýšlet o své návštěvě policejní stanice. Nebo měla přemýšlet o manželově pokračujícím pohrdavém chladu.
Vlastně však ve skutečnosti přemýšlela o svém odmítnutí Jamese Hooka. Stála tam mnohem zničenější, než jak to dokázal pobyt ve vězeňské cele a upřeně hleděla na slabý déšť padající za okením sklem přijímacího salonku. Kde asi byl? Představila si ho v apartmá v Claridge – v jejich apartmá – v jejich útočišti. Čekal na ni? Srdce se jí stáhlo, jako by už nebylo schopné naplno bít a osvobodit se. Trpěla kvůli němu. Všechno v ní kvůli němu trpělo. Ale skrz tu bolest zesílilo její rozhodnutí. Musela to udělat a taky to udělá.
A bolelo to tak moc, že dokázala sotva dýchat.
„Paní Montgomeryová?“
Wendy s sebou při vyrušení Pearsonové trhla.
„Omlouvám se, madam, ale je skoro půl jedenácté. Je čas na odchod. Takové ponuré počasí. Obávám se, že deštník bude nezbytný.“
Wendy se donutila k lehkému pousmání a přešla k hospodyni. „Nemyslím, že mi drobný deštík způsobí větší újmu.“
„Ne, madam, to ani nepředpokládám.“ Pearsonová jí vrátila úsměv a to o dost hlubší. Wendy si vzala deštník a vyšla do vstupní haly. Vzala si kabát a pevně ho zapnula, jako by každý knoflík musela prostudovat a ocenit. Pak se s náhlým povzdechem pochopení otočila ke dveřím.
„Hodně štěstí, paní. Jsem si jistá, že to dobře dopadne.“
„Děkuji vám, Pearsonová.“ Wendy otevřela dveře. Déšť zesílil. Moc jí to nepřidalo na náladě ani jejím optimismu. Wendy se ohlédla. „Pearsonová? Nepředpokládám, že byste mě chtěla doprovodit?“
Její hospodyně se usmála. „Samozřejmě, madam, bude mi potěšením. Jen si skočím pro kabát.“
O něco později se dvě ženy choulily k sobě pod deštníkem a prorážely si cestu ulicemi k policejní stanici ve čtvrti Kensigton. Wendy setřásla vodu z deštníku a vstoupila, její smysl pro cílevědomost s potěšením převzal vedení. Zamířila k seržantovi za stolem. „Wendy Montgomeryová. Jsem tu, abych se ohlásila dle podmínek své kauce a také-“
„Jedna věc po druhé, madam, děkuji vám,“ přerušil ji muž, aniž by vzhlédnul.
Wendiino srdce rozhodně bilo rychleji. Seržant pomalu prohlížel noviny a vzhlédl od dokumentů. Svraštil obočí a četl nekonečné stránky a listy, než opět promluvil. Pearsonová nahlas nespokojeně mlaskla.
„Jak ještě jednou bylo to jméno?“ zamumlal policista.
„Montgomeryová... Wendy... Paní.“
„Modson, Molsey, Molton, Montgomeryová....Paní... W...“ Konečně se k ní uráčil vzhlédnout, jeho chladné oči hodnotily, jak se dáma, jako Wendy mohla dostat na kauci kvůli pdoezření ze žhářství. Jeho tvář zošklivil úšklebek. „Máte své doklady?“
Wendy sáhla do své tašky a vytáhla z ní nezbytné dokumenty. Seržant je hbitě převzal, jako by je delší kontakt mezi ním a Wendy, dokázal zničit, než je prohlédl s jízlivým výrazem nezájmu.
„Hmmm. Podmínky kauce jsou splněné. To bude vše.“ Dal dokumenty na stranu a opět sklonil hlavu.
„Ehm...“
Ztěžka zvednul hlavu. „Co?“
„Bylo mi řečeno, že dnes budou nějaké novinky týkající se možného procesu,“ řekla Wendy. Bude se to snad protahovat do nekonečna?
Policista na ni upřeně hleděl, avšak nic neříkal.
Zkusila to znovu. „Mělo mi být řečeno, zda-li budu volná nebo stanu před soudem.“
Nepřiměřeně si povzdechl, jako by ho žádali, aby předvedl nějakou těžkou fyzickou práci a opět se začal zaobírat papíry.
Wendy začínala být čím dál naštvanější. Rty měla suché, a tak si je automaticky olízla, čímž to ještě zhoršila.
„Montgomeryová... Kew... vniknutí na soukromý pozemek... žhářství...“ Zběžně přehlédl dokument, zcela jistě ten správný, vybral ta neojplzlejší slova a vyslovil je se zadostiučiněním hraničícím se skandálností. Wendy se roztřásla.
Po době, která se zdála věčností seržant trhl papírem a srkavě se napil ze svého hrnku.
„No?“ To byla Pearsonová, kdo se ostře a netrpělivě ozval. Dostalo se jí za to divokého, zamračneého pohledu.
„To je vše. Není třeba, abyste se vracela.“
„Myslíte tím...že se nebude konat žádný soud?“
„Viditelně ne. I přes to pěkné vniknutí na soukromý pozemek – dejte si pozor, paní Montgomeryová, zůstane to v našich dokumentech – tak jste byla zproštěna všech přestupků týkajících se žhářství, trestného činu ničení nebo rozhodnutí to udělat. Obvinění padlo.“
Byly to tak obrovské novinky, že to Wendy nedokázala plně vstřebat. „Takže... žádný proces?“
Seržant protočil oči a hlasitě vydechnul, jako by ho opravdu těžce zkoušela.
„Ne, žádný proces. Můžete jít domů.“
„Už se nemusím přijít hlásit?“
„Myslím, že jsem se vyjádřil jasně. Jděte.“ Jeho tón jí říkal, aby se ho již dále na nic neptala. Seržant náhle vzal do ruky nějaké papíry a ukázal ke dveřím.
Otočila se k Pearsonové a její hospodyně se zářivě usmála šťastným ulehčením, které odráželo Wendiin záchvat euforie. Bez rozpaků k sobě Pearsonovou pevně přitiskla, a tak tam ty dvě ženy stály a brečely úlevou.
Seržant hlasitě zakašlal. „Laskavě pokračujte ve svých oslavách venku.“
Smály se jedna na druhou, nedokázaly s tím přestat, avšak pospíchaly ze stanice a domů šly rychlým krokem, dokonce si ani nevšímaly neustávajícího deště.
-xoOox-
Opět přerušila výuku svých dětí. Peter a James byli tentokrát trochu zmatení z toho, proč je jejich matka v tak veselé náladě, a proč se slečna Stocktonová zdá rovněž šťastná, že byla její hodina o bitvě na Syrakúsách přerušena.
Chtěla to povědět Jamesi Hookovi. Chtěla, aby to věděl víc, než kdo jiný. To nutkání jí hnalo do Claridge, ale ona se donutila tomu nutkání odolat. Vzrušení jí dalo překvapivý pocit rozhřešení.
Místo toho, nejspíše jako součást sebepotrestání, zavolala Lizzie Forbesovou. Byla vskutku potěšená tlacháním o Wendiině sporu se zákonem.
„Ach, Wendy, skutečně sufražetky! A ty jsi byla zatčená! To je tak, tak moc hříšné!“
Wendy si nemyslela, že to bylo hříšné. Jediným hříchem byla směšná domněnka a arogance mužů.
„Bylo to ve vazbě strašné?“
„Nebylo to příjemné.“
„Byla jsi sama?“
„Ne. Byly tam ostatní ženy. Většinou prostitutky.“
Lizzie dramaticky zalapala po dechu. „Prosti... skutečně?“ Nedokázala se prostě donutit, aby to slovo řekla celé. „Byly...ohavné?“
Wendy po ní v odpověď šlehla ohavným pohledem. „Ne. Vlastně ne. Byly to ženy pokoušející se podporovat své rodiny a milované. Spíš se mi zamlouvali.“
„Ach.“ Lizzie rychle odvrátila pohled, obočí se jí popuzeně vyklenula.
Rozhostilo se mezi nimi ticho. Wendy si uvědomila, že toho v posledních dnech měla Lizzie jen málo, co říct.
„Později jsem už Jamese příliš nevídala,“ prohlásila Lizzie po chvíli stoupajícím hlasem vynucujícím si tak odpověď.
„Jaký James?“ odvážila se Wendy, ačkoliv zcela jasně věděla, který James.
„Ten námořní kapitán. Hook. Ukázal se jako nevyzpytatelný. Pokud si nepřeje rozdávat svou náklonost mým směrem, pak na něj už nehodlám čekat.“ Zněla nevšedně jedovatě; a taky byla, i když měla ve svém rybníčku spoustu ryb. Wendy si zvolila, že to nebude komentovat, ale Lizzie nakousla tohle téma úmyslně. Setrvala pohledem na Wendy, která Lizzie najednou intenzivně nesnášela. Wendy se zaměřila na šálek čaje ve svém klíně.
Lizzie pokračovala. „Ale pak někdo zaslechl, že je zaneprázdněn rozdáváním své přízně...někde jinde.“ V hlase jí zazněl náznak nátlaku.
Wendy neodpověděla.
„Navštěvuje Kapitán Hook občas dům, Wendy?“
„Je to Jeremyho obchodní klient.“
„Ale není zde žádný zvláštní důvod, aby on sám navštěvoval tvůj domov.“
„Taky to nedělá.“
„Ale ano, již při nekolika příležitostech. Bylo mi řečeno, že to dělá během dne, když je Jeremy v práci.“
Wendy si usrkla čaje a pevně se soustředila. „Ale? A kdo ti to řekl?“
„Přátelé. Sousedi.“
„Kapitán se sem tam zastavil. Má v Londýně jen pár přátel. Jeremy a já jsme šťastní, že ho můžeme pozvat.“
„Zaslechla jsem, že to spíše platí o tobě, Wendy, než o Jeremym.“
„Cože?“
„Že obzvlášť ty jsi šťastná – že hostíš – Kapitána Hooka.“
Přinutila se do výrazu zosobněné lhostejnosti.
„Momentálně bydlí v Claridge, že ano?“ pokračovala Lizzie neodbytně a vytrvale.
„Asi ano.“
„Ty jsi také byla několikrát viděna v Claridgei, Wendy.“
„K návštěvě Claridge je mnoho důvodů. Podávají ten nejúžasnější Lapsang Souchong, nemyslíš?“
Lizziino obočí vystřelilo až k linii vlasů; rty se jí našpulily jako včelí žihadlo. „Jsou tam tací, co říkají, že máš jeden konkrétní důvod, a ten je jiný, než jen Lapsang Souchong.“
V posledních dnech toho vydržela tak moc, že Lizziino hučení bylo nyní spíše otravné. „A co říkáš ty, Lizzie?“
Lizzie na ni pohlédla očima chladnějšíma a staršíma, než u ní kdy Wendy viděla. Ale pak se Lizziin plný spodní ret zachvěl, pak rozklepal, pak poklesl a ona zavzlykala.
„Každý hlupák mohl vidět, že tě ten muž zbožňuje! Prokazoval mi ten nejmenší kousíček zájmu jen pro to, aby se dostal k tobě! Doufala jsem v něj, ale bylo tak bezostyšně jasné, že mé naděje byly od začátku marné.“
Wendy s malým povzdechem zavřela oči, neschopná nic z toho strávit.
„Ach, Wendy! Byla jsi strašně špatná?“
Pokrčila rameny. Nevěděla. Byla? Bylo hledání štěstí špatné? Měla za to, že to tak musí být. Učinila svého manžela nešťastného a kvůli tomu se kála. Ale opravdu někdy pracoval na tom učinit ji šťastnou? Nebo dokonce učinit šťastným sám sebe?
Lizzie se posunula blíž a vzala Wendy za ruku. Její byly pozoruhodně studené, ne jako teplé ujišťující sevření Pearsonové den předtím. Wendy se chtěla odtáhnout. „Ach, Wendy, řekni mi to. Měla jsi...?“
Pohlédla Lizzie přímo do očí, dodávaje si tak odvahu se zeptat na to, co chtěla. „Co? Měla jsem co, Lizzie?“
„No...vždyť víš...bylas...?“
„Ano?“ opět ji pobízela. Lizzie vypadala, že se cítí zřetelně nepříjemně, ale nedokázala snést, aby to nechala být.
„Bylas...nevěrná? S... Jamesem Hookem?“
„Nevěrná komu?“
Nepochybně může být nevěrný ten, který věří v něco, co začal. Wendy si již nebyla jistá, že věří ve své vlastní manželství.
„Nevěrná Jeremymu?“
Krátce se odmlčela, ale něco na Lizziiných do široka otevřených ospalých očích ji rozčilovalo. Chtěla s ní zatřást. A tak promluvila.
„Ptáš se mě, zda jsem měla sexuální styk s Kapitánem Hookem?“
Wendy si přála, aby měla jedno z těch fotografických zařízení. Přála si zachytit pohled na Lizziině tváři, aby ten obrázek mohla občas vytáhnout a smát se mu, až by to bolelo. Lizzie byla tak ohromená, že při Wendiině otázce oněměla. Byla zaražená, ústa měla otevřená tak moc, jako vytažená treska, oči měla slepé a zírající a tváře se jí čím dál víc barvily červení. Wendy lhostejně čekala na odpověď.
„No... já... asi bych to takhle nepodala...“
„Ale mám za to, že přesně to jsi myslela? Přeješ si vědět, zda mě líbal, dotýkal se mě a dával mi obrovskou slast? A zda jsem já dělala to samé jemu? Zda do mě Kapitán Hook proniknul? Zda dostal svůj ztopořený falus do mé vagíny?“
Lizzie byla skutečně šokovaná Wendiinou náhlou přímostí, že mezi nimi na okamžik nabobtnalo ticho. Wendy si ten okamžik užívala. Ale pak se Lizzie otřeseně nadechla, jako kdyby si vzpomněla, že musí opět hrát třepetající se naivku.
„Wendy! Co to říkáš? To je trochu, no trochu příliš!“
„Ne. To je to, co se stane, když má žena vztah s mužem. Jendoho dne, Lizzie – doufám, že brzy si o těchto záležitostech budeme moci promluvit s tím nejmenším povědomím a citem – to sama zažiješ. Vím, že to chceš, a musím uznat, že když nalezneš toho správného muže, tak to může být ten nejúžasnější zážitek. Skutečně dokonale božský. Nicméně jedna rada; najdi toho správného muže. Vlastně jich pár vyzkoušej. Nekupovala bys přece šaty bez toho, že by sis je párkrát vyzkoušela, ne? O důvod víc, pokud žiješ s mužem po zbytek svých dní, tak ho nejdříve vyzkoušej. A pokud, před výměnou všech slibů, ti nebude vyhovovat...tak ho odmítni.“
S tím vstala a vydala se pryč.
Rychle kráčela domů. Hlavu měla plnou rozhovoru s Lizzie. Teď si uvědomila, že každé slovo myslela naprosto vážně. Problém byl, že ona už své sliby vyměnila. Bylo to od ní víc než pošetilé. Byla úplný blázen. V době, kdy dorazila domů jí po zrůžovělých tvářích tekly slzy.
James Hook k ní seděl. Ale ona si už vyměnila sliby s někým jiným.
-xoOox-
Jeremy přijal novinky o svobodě své ženy strohým přikývnutím, ale Wendy cítila jeho úlevu. Nálada se mu zlepšila, ačkoliv to nebylo vidět, když zamířil k Wendy stále stejně chladně a minimálně stroze, ale poprvé za týdny se usmíval na služebnictvo a byl opravdu klidný, že jeho manželka ho neponíží veřejným soudním procesem. Děti ho stále vídaly málo, zdálo se, že ho jeho práce zaměstnává stále víc a víc.
Dny míjely. Zdálo se, že Wendiino rozhodnutí být dobrou ženou nese ovoce. Nespali spolu, ale ona a Jeremy byli schopni existovat jeden s druhým v křehké kleci tolerance.
Žádní muži nechodili do domu – ve skutečnosti si Wendy povšimla, že jich je méně - a ani zběžně nezahlédla vínový samet nebo záblesky ocely v zahradě. Wendy si říkala, že tak by to mělo být, její síla a rozhodnost pro teď porazila příšerný pocit izolace, který si s ní pohrával. Občas zeslábla a sama sebe se ptala, kde asi je. Stýskalo se mu po ní? Byl stále ještě v Londýně? Očekával od ní, že k němu přijde?
Ale pak se Jane dožadovala objetí nebo Peter závodil s obrázkem v knize a mlha smutku v její mysli se roztrhala jasem jejích dětí. Děsily ji noci; to byly okamžiky, kdy jí prsty smutku opět popichovaly. Avšak nyní se Wendy ujistila, že šuplík se svými sny držela pevně zavřený.
Večeře byla formální záležitostí, ale byla jednou z příležitostí, kam patřila manželská konverzace, kdyby nějaká byla.
Několik týdnů po incidentu v Kew se Wendy s manželem usadili u stolu. Konverzovali jen minimálně, ale mile.
„Brzy budu muset jet na měsíc do New Yorku,“ řekl Jeremy, když dorazilo maso.
Vzhlédla k němu. „Opravdu?“
„Ano. Říkal jsem ti to – klienti z New Yorku nám už nějakou dobu dělají obtíže. Chtějí, abych tam jel a dohodl se s nimi.“
„Zdá se to, jako hrozně dlouhá doba na to, že to pravděpodobně zabralo dva týdny práce. Proč ty?“ Ve skutečnosti měla radost, že slyší o Jeremyho cestě, ale vzhledem k tomu, že předpokládala, že se s ním bude muset snažit, tak si pomyslela, že svůj zájem vlastně ani v nejmenším nepředstírá.
„Mé pracovní vytížení se poněkud zmírnilo, obzvlášť od chvíle, kdy můj nejdůležitější klient uzavřel svůj účet.“
„Ale? A kdo to byl?“
„Copak nevíš?“ Něco v jeho tónu bylo ostré a zároveň spokojené, což ji znepokojilo. Jeremymu se na tváři usadil vypočítavý úsměv. Než odpověděl usrknul si vína a ujistil se, že se na něj dívá. „Hook.“
Žaludek se jí sevřel. Cítila, jak jí rudne tvář a zjistila, že svírá sklenku tak pevně, až jí zbělaly klouby. „Opravdu? Uzavřel svůj účet?“
„Každé penny.“
„Ach.“
Dlouze se napila v pokusu uklidnit zběsilou úzkost. Mohla cítit, jak se do ní propalují Jeremyho oči. Nedokázala se zastavit.
„Udal ti důvod proč?“
„Ne. A já se neptal. Nemohl jsem se dočkat, až se ho zbavím. Zatracenej chlap. Mám za to, že se vrátil zpátky na moře. Dobrý způsob, jak se toho bastarda zbavit.“
„Jeremy!“
„Co?“ štěkl náhle a tvrdě. A s rachotem vztekle odhodil příbory, pak se k ní naklonil s každou šlachou napjatou. „Co, Wendy?“
„Nechci, abys o něm takhle mluvil.“
„Proč ne? Co pro tebe znamená, Wendy? Proč přesně se staráš?“
„Byl ke m-k nám velmi hodný. Koneckonců zaplatil mou kauci.“
„A jak přesně – Wendy – k tobě byl hodný? Hm?“
Postavila se neschopná setrvávat v jeho přítomnosti a dále překousávat ta slova. Když rychle proklouzla kolem něj, tak na ni ještě křiknul. „Ta doba strávená v celách pro tebe musela být, jako bys byla doma, Wendy. Byla jsi se svým vlastním druhem – všechny děvky společně.“
Otočila se, vytrhla mu skleničku vína a její obsah mu chrstla do tváře. Jeremy byl na okamžik v šoku, ale pak se jeho výraz zkroutil do naprosté zuřivosti. Wendy odešla dřív, než by udělala něco, co by ji dostalo zpátky do vězení.
Vyběhla schody, dlouhá sukně jí překážela, potřebovala utéct Jeremymu. Wendy s prásknutím zavřela dveře ložnice, sekla s sebou na postel, vzlykala a vyplakávala slzy smutku a beznaděje.
Měla by brečet kvůli manželově vzteku, měla by brečet kvůli vlastní výbušné povaze, avšak to jediné kvůli čemu brečela, byla možnost, že Hook skutečně udělal to, co mu řekla, aby udělal. Odešel? Skutečně odešel? Potřebovala, aby to udělal, toužila aby to udělal, ale ve skutečnosti nikdy doopravdy nechtěla, aby to udělal. A teď po týdny rozvrácená svými potřebami a zoufalstvím, tak její osamění bez něj způsobilo, že se silně roztřásla. Zvedl se jí žaludek, a tak zaběhla do koupelny a vyzvracela svojí večeři do záchodové mísy.
Nedokázala se pohnout. Zůstala zhroucená na mramorové podlaze, třásla se napětím a kvůli vyprázdnění svého žaludku. Čeho dalšího se ještě zbavila? Co dalšího ztratila?
Nakonec se přinutila očistit a doplazit se do postele. Strávila příšernou noc; spánek ji přemohl vždy jen na pár minut a tyto křehké okamžiky byly plné divokých snů o rozbouřených mořích a kymácejících se lodích a o hledání. Vždycky v nich šlo o hledání.
Potřebovala to vědět. Vždyť, když by to věděla jistě, tak by jí mysl jistě nechala odpočinout, ne?
Bude tam muset zajít druhý den. Pustila z hlavy, co Lizzie říkala o to, že si všimli její přítomnosti v Claridgei. V každém případě, co by to tak pro ni asi znamenalo teď? Zdálo se, že Jeremy to věděl, že to věděli všichni. Spěchala tam a nahoru k apartmá a rychle zaklepala na dveře. Zabralo jen okamžik, než se dveře otevřely. Nadšeně se usmála.
Wendy se pohledem setkala s šedovlasým mužem oblečeným jenom v županu, jeho vousy byly výraznější, než jeho tvář. V očích se mu při pohledu na nádhernou ženu stojící před ním škodolibě zajiskřilo.
„Já...“ zakoktala se.
„Ahoj, drahoušku,“ řekl se zuby odhalenými v divokém úsměvu. „Jsi tady trochu dřív, než jsem počítal.“
„Kde je Kapitán Hook?“ vyhrkla.
„Nikdo takový tu není. Zdá se, že nastala drobná chybička. Ve skutečnosti jsem žádal o zrzečku, ale nemohu říci, že bych byl zklamaný.“ Prohlédl si ji od shora dolů s lascivním úsměvem.
Zírala skrz něj do pokoje – jejich pokoje – jejich postele. „Není tady.“
Mužovy oči se propalovaly jejím tělem a prodlévaly na jejích prsou. „Kapitán říkáš? Jsem plukovník, má krásko...bude to stačit?“ Přikročil k ní a ve snaze vtáhnout ji do místnosti ji chytil za ruku.
Pohlédla dolů na svou ruku, kde ji držel a nevěřícně se zamračila. „Co to děláte?“
„Užívám si svou koupi,“ zazubil se. „No tak. Mohu tě ujistit, že postel je opravdu velmi pohodlná. Ale jak jistě víš, tak si mohu dovolit to nejlepší a slyšel jsem, že tvé schopnosti jsou ty nejlepší. Výborně – mám pár přesných podmínek.“
„Ne. Já nejsem...“
„Ach tak pojď už.“ Škubnul s ní silněji. „Míním si své peníze užít.“
Vytrhla se z jeho sevření. „Ne! Hledala jsem někoho jiného. Nejsem...tenhle druh ženy.“
Muž se ušklíbnul a pohlédl dolů na ruku, kterou jí držel. „Skutečně? Objevíš se před mužovým pokojem v hotelu a hledáš „kapitána“? A jak vidím, tak máš na ruce snubní prsten. Takže nejsi ten druh ženy? Jsi si jistá, drahoušku?“
Jeho úlisné rty se zlomylsně zkroutily a opět k ní pokročil.
Wendy se otočila a utekla.
Utíkala, i když přesně nevěděla kam. Hlavy se za ní otáčely, když pospíchala ulicemi, avšak Wendy si toho nevšímala ani se o to nestarala. Opět měla tvář mokrou slzami. Přeběhla skrz dopravu na Park Lane, dokud nezjistila, že je v Hyde Parku. Nakonec zpomalila a zastavila. Zase začalo pršet, a tak Wendy zaklonila hlavu a nechala, aby na ni ztěžka dopadal ten vytrvalý liják. Ostatní se běželi schovat pod stromy, avšak ona stála na otevřeném prostranství, zatímco její vlasy a oblečení byly promočené naskrz.
Byl pryč. To bylo všechno. Odešel. Řekla mu, aby odešel a on to udělal.
Uvnitř ní úpěla samota, přemohl ji pocit, že něco ztratila, jako by odřízli nějkaou její část, jako by ji amputovali. Nyní to pod tíhou té ztráty intenzivně cítila.
Stále ji smáčel déšť, máčel jí oblečení a zalézal jí do morku kostí. Nestarala se o to. Chtěla se za to potrestat, potrestat se za to, že si ho vybrala, potrestat se za to, že si ho nevybrala, potrestat se za to, že ho měla a nechala ho jít.
A co teď? Zůstala o něj připravená a sama. Za co to bojovala? Bylo to všechno, čím byla žena? Uvazát se do manželství nebo být označena za děvku? V Zemi Nezemi by to takhle nebylo. Tam by byla matkou, sestrou, bojovnicí, přítelkyní, nepřítelem, vypravěčem, vílou, dobrodruhem...pirátem. Tam by byla volná. Byla by tam tím, kým skutečně byla.
Ale ona zůstala tady a její jediný prostředek k získání té svobody byl pryč na její vlastní žádost. Už si ustlala a Wendy Montgomeryová nemá jinou možnost, než si do té postele lehnout.