Úchvatná Wendy 13
13. kapitola
Čekala. Byla to docela doba, než se dveře otevřely. Stála za nimi Pearsonová a výraz její tváře se změnil z úlevného přes znepokojený a zahanbený.
„Paní Montgomeryová! Jste v pořádku? Pan Montgomery říkal, že...“ Nechala ji mluvit a její pohled se sklonil.
Wendy projevila slabé nadšení, že vidí příjemnou tvář. „Jsem v pořádku, děkuji, Pearsonová...ale docela bych si dala šálek čaje.“
Pearsonová otevřela pořádně dveře a Wendy opatrně vešla dovnitř s pocitem, že je vetřelec ve vlastním domě.
„Děti jsou na vyučování?“
„Ano.“
„Strašně ráda bych je viděla, ale myslím, že udělám lépe, když si nejdříve dám čaj.“ Pomaličku si sundala plášť a klobouk. Svěsila ramena a ostře se nadechla, když její svaly zaprotestovaly. Daň za celonoční opírání se o kovové mříže v policejní cele o sobě dávala znát. Pearsonová jí pomohla s pláštěm a věnovala jí souhlasné mlasknutí.
„Nechte mě, ať vám pomůžu, madam.“
„Jak moc toho víte o mé noční složité situaci, Pearsonová?“
Pearsonová ji provedla přes kuchyň. „Nejdříve vás posadím, paní Montgomeryová. Kuchařka šla pro zásoby. Postavím konvici na čaj.“
„Včera v noci jsem nešla navštívit svou tetičku, Pearsonová.“
„Toho jsem se bála, paní.“ Pearsonová se činila u sporáku.
Wendy padla do kuchyňské židle. Proč se tak drží?
„Šla jsem na protest sufražetek v Kew Gardens, kde moje společnice podpálily čajový salonek a oheň ho pak srovnal se zemí. Byly jsme zatčeny a strávily jsme noc v policejní vazbě.“
„To vše jsem se dozvěděla od pana Montgomeryho.“ Až na rachotící konvici bylo ticho.
„Myslíte, že jsem špatná?“
Pearsonová se otočila s tvrdou a napjatou tváří. Skrz Wendy znovu projela hanba. Její hospodyně odtáhla židli a posunula si ji blíž ke své paní, pak se k ní natáhla a vzala do svých dlaní obě Wendyiny ruce. Dívala se jí přímo do očí.
„Myslím, že jste ta nejúžasnější a nejstatečnější žena, paní. A já jenom lituji, že jsem tam nemohla být s vámi.“
Wendy vybuchla ohromně potěšeným smíchem. „Opravdu?“
„Opravdu.“
„Nevěděla jsem, že se chystají udělat tohle. Myslela jsem, že půjde jen o plakáty nebo pochod nebo něco takového. Neměla jsem tušení, že mají na mysli žhářství.“
Pearsonová sklonila hlavu a naklonila se k ní. „Už to udělali předtím, paní.“
„Opravdu?“
„Ano. Vandalismus, žhářství. Bylo to v novinách.“
„Pak jsem byla opravdu blázen. Byla jsem z toho poněkud rozrušená.“
„Všichni víme, že byste něco takového neudělala vědomě, ale pomyšlení, že strávíte noc v cele nás naplnilo strachem. Kuchařka napochodovala dolů a rozkazovala, že vás musí pustit!“
„Co jste řekli dětem?“
„Jendoduše jste zůstala se svou tetou. Nic nevědí.“
„A Jeremy? Jaká byla jeho reakce?“
Paní Pearsonová opatrně nalila čaj, než odpověděla. „Pan Montgomery si dělal nějaké ty starosti o situaci jako takovou.“
„Pak se musel rozčílit.“
„Nechci vám lhát, paní.“
„Kde je teď?“
„Věřím, že šel do banky.“
„Ale...byla jsem u smírčího soudu. Potřebovala jsem ho.“
„Já vím, madam.“ Pearsonové klesly ramena.
„On ani nenaznačil, že by šel za mnou?“
„Říkal, že by šel, kdyby neměl nějaké záležitosti v bance. Cítím, že...“ zhluboka si povzdechla.
„Ano?“
„Nedokázal se vypořádat s rozsahem celé té záležitosti.“
„Rozsahem? To já byla za mřížemi! Já byla zamčená s opilci! A teď jsem venku. Perasonová, věřte mi, že jsou i horší věci. Pro mě peklo skončilo, ale pro většinu je to jednoduše každodenní rutina. Musí šlapat chodník, aby mohly koupit narozeninový dárek pro dceru. Musí špinit své tělo nevýslovným způsobem, aby mohly uspokojit základní potřeby! On nemá ani ponětí o tom, co je pro mnoho lidí v tomhle městě život. A on se nedokáže ani uráčit přijít k smírčímu soudu, aby viděl, jak propustí jeho ženu.“
Pearsonová ji sevřela pevněji. „Je mi to líto, paní.“
„Víte, přeji si mít kuráž na to, abych zapálila Parlament a nejvyšší soud a všechna ostatní místa, kde vládnou muži. A jeho banka! Okamžitě bych ji chtěla vidět shořet! Ale neudělám to, Paersonová. Pro dobro mých dětí to neudělám a ani nechci udělat.“
„Stále jste i tak velmi, velmi statečná, paní Montgomeryová – jste inspirací pro nás všechny. Ale jestli se můžu zeptat, tak pokud se neukázal manžel, aby zaplatil kauci...tak kdo to udělal?“
Wendy si sotva povzdechla, než jí to řekla. „Kapitán Hook.“
„Ten dlouhovlasý džentleman?“
„Ano.“
„Chápu.“ Paní Pearsonová si sedla a znovu získala svojí vyrovnanost.
„Co? Zdáte se znepokojená.“
„Nemyslím, že pan Montgomery teď bude nějak moc příjemný.“
„Ne, to ani nepředpokládám.“
„Myslím, že má nějaké starosti o povaze vztahu mezi Kapitánem Hookem a ...vámi.“
Wendy polkla nějaký čaj. Byl však příliš horký.
„Jsem si jistá, že pan Montgomery nemá pro své obavy odůvodnění,“ pokračovala Pearsonová, a záměrně držela svůj hlas pod kontrolou. Wendy pohlédla své hospodyni do očí. Mezi těmito dvěma ženami vždy existoval hluboký respekt a důvěra.
„Kapitán Hook mě učinil velmi šťatsnou od chvíle, co se vrátil do Anglie, Pearsonová.“ Wendy promluvila naprosto přímo.
„Šťastnější po dlouhé době, paní Montgomeryová?“
„Mnohem, mnohem šťatsnější.“
Pearsonová jí věnovala slabý úsměv a stiskla jí ruku. „Pak jsem šťastná, že je tady.“
„Přispěchal k soudu a zaplatil moji kauci.“
„Je to skutečný džentleman.“
Wendy vydechla nepatrným smíchem. Opět to označení. Vybavila si jak jeho hák vniká do neurvalého člena jeho posádky. Hlasitě si povzdechla.
„Ano...nejsem za Kapitána Hooka vdaná. Půjdu a podívám se teď na děti. I když nepředpokládám, že slečna Stocktonová přijme mile mé vyrušení svého vyučování.“
„Ach, slečna Stocktonová z toho vykličkuje. I ona vás ráda uvidí, paní Montgomeryová. Všichni jsme se o vás obávali.“
Wendy pevně držela ruku své hospodyně a usmála se s vděčnou láskyplností. „Děkuji vám, Pearsonová...za všechno.“
Po dopití čaje a uklidnění svých emocí se Wendy vydala zdolat schody do učebny a opatrně zaťukala, než otevřela dveře.
Peter a James se na ni zářivě usmáli. Pohlédla na slečnu Stocktonovou, která tam stála a taktéž se usmívala. „Omlouvám se, že vyrušuji, ale ráda bych obejmutí nebo dvě. Mohu?“
„Zajisté, paní Montgomeryová. Petere, Jamesi...na co ještě čekáte?“
S tím chlapci vyskočili ze židlí a pevně se k ní přitiskli. Držela u sebe pevně ta malá tělíčka a opět cítila, že jí potečou slzy.
„Mami! Chyběla jsi nám! Papa měl dnes ráno jednu z nejhorších nálad. Nic jsem nedělal dobře,“ nasupil se Peter.
„Neboj, drahoušku. Teď jsem tady. Tvůj otec má moc starostí. Jsem si jistá, že brzy bude mít lepší náladu.“
„Jsi tady, mami, a to je jediné na čem záleží,“ usmál se James. Sklonila se a políbila ho na ďolíček ve tváři.
„Později půjdeme do parku. To vám mohu sdělit, ale teď musím vidět Jane. A vy uděláte nejlépe, když se vrátíte ke své aritmetice.“
Opět je políbila, a když zavřela dveře, tak znovu pokračovali ve svém vyučování. Jane si šťastně hrála v dětském pokojíku a kolébala se kolem, když tam dorazila s rukama vztaženýma k objetí. Wendy ji zvedla a přitiskla ji k sobě.
„Ach, jak jen mi chyběla tvá vůně, Janey, moje nejdražší holčičko.“ Představila si Marge s jejím dítětem a doufala, že ho bude moci brzy obejmout.
Zbytek dne uběhl rychle. Užívala si šťastné odpoledne s dětmi v parku a vrátila se s nimi včas na čaj.
Ještě nenastala doba, aby se uložili do postýlek, když zaslechla, jak se otevřely vchodové dveře, pak se s prásknutím zavřely a v hale u schodiště slyšela kroky. Vyschlo jí v krku a sevřel se jí žaludek.
„Za chvíli budu zpět, abych vám řekla pohádku.“ Políbila chlapce na vršky jejich hlaviček a vyrazila ke schodům.
Stála nahoře na schodišti, zatímco si její manžel dole v hale sundával kabát a klobouk. Zvednul hlavu a všimnul si jí, ale skoro okamžitě hlavu zase sklonil.
Wendy sešla dolů.
Nepromluvil, dokud nebyla na jeho úrovni a jako by to již déle nemohl odkládat. Stále se jí nepodíval do očí. „Kdy tě propustili?“
„Něco po jedenácté.“
„Domnívám se, že se musíš vrátit?“
„Ano, hlásit se na policejní stanici dokud smírčí soudce nevyslechne i ostatní.“
Přísně a hořce se usmál. „Tvoje spoluviníky.“
„Nejsou mými partnery, Jeremy. Nic jsem neudělala.“
„Byla jsi s nimi, ne?“ Držel klobouk a otáčel ho v rukách pořád dokola a dokola, nohy mu vrostly do země a stále se na ni nedíval.
„Souhlasila jsem s protestem, Jeremy. Neměla jsem žádný zájem dělat něco zločinného.“
„Vniknutí na soukromý pozemek? To je zločin.“
„Překvapuje mě, že vůbec znáš detaily.“
„Četl jsem o těch detailech ve Standardu.“ Zamával na ni večerními novinami a s posledním zamáváním ji krájel pohledem.
„Proč jsi tam nebyl, Jeremy?“
Otočil se a promnul si čelo.
„Já...bylo to pro mne příliš složité.“
„A jak jsi předpokládal, že budu osvobozena?“
„No, viditelně se tak stalo.“
„A jak? Víš to?“
Pokrčil rameny.
„Jamesem Hookem,“ řekla skoro překvapená svojí vlastní troufalostí.
Jeremy nejdříve neodpovídal, ale pak zaslechla, jak si mumlá. „Proklínám toho zatracenýho chlapa.“
„Kdyby nebylo toho zatracenýho chlapa, tak bych stále byla za mřížemi.“
„Byl jsem na cestě. Nemyslím si, že by se věci pohnuly tak rychle...a jsou tu nějaké problémy v bance.“ Hlas se mu ke konci vytratil do nezřetelného mumlání.
„No, výborně, Jeremy. Je mi líto, že jsem tě vyrušila v práci se svými obtížemi ohledně toho, že jsem noc strávila v cele.“
Otočil se a jeho velmi pohledná tvář ztvrdla vztekem. „Ano. Ano, to ty by ses měla omlouvat. Zostudila jsi mě.“
Ta slova v ní zařinčela. Její předsevzetí se oslabilo. Jeremy si toho povšimnul a využil té výhody, přiblížil se k ní a tyčil se nad ní. „Ano. Zostudila si mě i svoje děti.“
Zatřepala hlavou. „Neopovažuj se.“
„Neopovažuj se co? Říct pravdu?“
„Zatahovat do toho děti. Nic o tom nevědí a ani to vědět nepotřebují.“
„Myslíš, že jim to nikdo neřekne? Myslíš, že neuslyší, jak si o tom budou lidi šeptat? Jak je to pro ně ponižující.“
„Víš, co si myslím, Jeremy? Myslím, že na mě budou pyšné. Myslím, že budou pyšné na svou matku, která se postavila za to, čemu věřila a zvládla ty strasti. Je to příklad toho, co si přeju jim předat. Pokud je tím mohu něco naučit, pak je tím naučím něco správného.“
Zavrtěl hlavou s očima zúženýma hrůzou. „Říkáš hlouposti, takové hlouposti, Wendy.“ Jako kdyby huboval malé dítě.
„Hlouposti? To si myslíš? Vím, že na mě budou pyšné. A stejně tak bys měl být i ty.“
Dolní ret se mu zkroutil. „Pyšný? Pyšný? Jak tebou můžu být něco jiného, než zděšený? Vniknutí na soukromý pozemek. Paktování se se žhářkami. Čas strávený v cele. Zostudila jsi naše jméno, Wendy.“
Slzy jí zlomyslně hrozily téct, ale udržela se a pevně zatnula čelist. „Vybavuji si dobu, kdy jsi říkal, že jsi pyšný na mého nezávislého ducha.“
„No ano, ale stal se trochu příliš nezávislým.“ Otočil se a vztekle šeptal. „Už tě nepoznávám. Nejsi ta osoba, kterou jsem si vzal.“
Zavřela oči. Bylo tu ticho rušené jen občasným zašoupáním Jeremyho nohou. „Budu spát v jiném pokoji. Můžeš mít postel pro sebe.“
Zběsile se otočil a ona uslyšela vzdálené bouchnutí dveří. Stála ve vstupní hale a opět se kolem ní začala obtáčet izolace.
Wendy nalezla útěchu ve vyprávění pohádek dětem a držení je v náručí. Dokázala si dát misku večeře, kterou snědla s Pearsonovou v kuchyni, a pak se vydala do postele. Kdepak asi dnes v noci jsou Marge a Betsy? A kde jsou Lillie a Olive? Uvnitř ji něco podivně bolelo, jako kdyby je postrádala. Doufala, že jsou v pořádku. Doufala, že jsou v teple.
Slyšela Jeremyho kroky na chodbě, jak se vzdaloval do jiného pokoje. Bývalo obvyklé, že se sebrala a šla do Modrého pokoje, aby viděla, zda Hook drží svou noční stráž v zahradě. Dnes v noci ne.
Tohle byl její domov, ne? Byl to její domov? Tak proč se cítí tak vzdálená? Pohlédla na svatební fotku na prádelníku. Smáli se na ní dva mladí lidé, zářili štěstím a měli před sebou úžasnou budoucnost. Vybavila si sliby, které ten den složila, jejich posvátnost, na intenzívní oddanost, kterou cítila, když je říkala. Nyní si stěží dokázala představit, že ti dva jsou ona a Jeremy. Celý dům se jí zdál jako vetřelec.
Ano, byl to domov jejich dětí. Patřili sem, ne?
Odpovědnost. Opět to slovo. Rezonovalo jí myslí, jako obrovské, příšerné zvíře vyhrožující a dusivé. Ale bylo to do ní tlačeno celý její život. Dokonce i když byla v Zemi Nezemi, tak tomu nedokázala uniknout. Nebyl to nakonec důvod, proč šla zpět? Aby byla zodpovědná?
A nyní s dětmi spokojeně spícími přes chodbu, ji to tížilo více, než kdy předtím.
Kde šlápla vedle?
Neměla na to odpověď, avšak věděla, že byla její povinnost to napravit.
-xoOox-
Následujícího rána snědli Jeremy a Wendy snídani v tichosti. Děti se k nim připojily a poskytovaly vítané teplo v ledové atmosféře. Jeremy opomněl svou snahu o to se s ní rozloučit a skoro odešel bez toho, že by řekl sbohem dětem. Wendy si všimla, že Peter zle hledí na svého otce, zatímco sledoval, jak jde do vstupní haly.
„Proč papá vždycky pospíchá?“
„Tvůj otec pracuje tak tvrdě, abys mohl mít hezké věci.“
„Ale my jenom chceme jít ven a hrát si,“ dodal James. „Nechci hodně věcí. Mám svůj dřevěný meč. Muž nic víc nepotřebuje,“ řekl maváje nad sebou rukou a zaujal to, co pravděpodobně měl být mužný postoj. Tvář měl strnulou a nohy pevné.
Rozesmála se a protřepala Jamesovy vlasy. „Opravdu?“
V půl jedenácté se Wendy ohlásila na Kensingtonské policejní stanici. Lillie a Olive byly toho dne později viděny a z toho důvodu tam byly nějaké novinky případu zítra. Měla by se více obávat? Pokud ty dvě ženy promluví proti ní, pak bude čelit skutečnému soudu a celá ta pokračující hanba a stres se snesou na ně na všechny. Wendy si nebyla jistá, že by to komukoliv dokázala udělat.
Vyčerpaně se vrátila domů; předešlou noc totiž spala jen minimálně.
Krátce po obědě se rozezněl domovní zvonek. Pearsonová šla otevřít. Ačkoliv byla Wendy plná očekávání, tak zůstala v přijímacím pokoji.
Pearsonová otevřela dveře, aby jí oznámila návštěvníka. Avšak pro tuto příležitost byl v jejím hlase dotek důležitosti. „Kapitán Hook, paní.“
Prohnalo se jí náhlé zachvění, což ji odzbrojilo. Jeho přítomnost nebyla nečekaná a rozhodně nebyla nevítaná, ale dnes potřebovala nějaký čas jen sama pro sebe. Mysl měla příliš přeplněnou. „Děkuji, Pearsonová,“ odvětila, postavila se a přesunula k oknu.
James vklouznul do místnosti a rychle za sebou zavřel dveře. Dlouhými kroky přešel pokoj, postavil se za ni a přejel jí rukama po pažích. Bylo by to tak snadné, tak přirozené nechat svou hlavu padnout dozadu a rozpustit se v něm, tak jako to dělala vždy.
„Jak jen jsi mi chyběla,“ zamumlal s ústy na jejím krku.
„Jamesi...“ Hrdlo se jí sevřelo.
„Hmmm?“ brouknul do její kůže, jeho polibky tišily lechtání jeho vousů.
„Já...prosím...teď ne.“
Přestal a zvednul oči plné pochybností.
„Je to poněkud znepokojivý a matoucí čas. Já...nemyslím, že mám náladu.“
Jemně ji otočil, hladil ji po tváři a studoval ji s přehnanou něhou, jako by znevažoval její starosti. „Je to důvod, proč jsem tady...dostat tě do nálady. Víš, že to umím...víš, že ano.“ Samolibě se zazubil a palcem jí škádlivě hladil po spodním rtu. Při jakékoliv jiné příležitosti by to bylo veškeré svádění, které potřebovala, ale dnes mu odolávala.
„Ne, Jamesi, opravdu ne.“ Wendy se odtáhla z jeho sevření a ustoupila ke krbu. Neodvažovala se na něj podívat. Nastalo krátké ticho.
„Co ti řekl?“ Jeho hlas byl chladný.
„Kdo?“
„Ty víš kdo. On. Montgomery.“
„Předvídatelná slova.“
„Tak proč jsi tak strojená?“
Vztekle se na něj podívala. „Protože... Jsem už dospělá s emocemi a svědomím.“
Hook se zamračil, jeho rty se zvlnily. „Jak nevhodné.“
„Co?“ Jeho lehkovážnost ji rozvzteklila.
„Nic,“ odpověděl s přehnanou lehkovážností.
„Možná bych ti měla připomenout, že jsi taky dospělý. A tak se musíme porvat s následky svých akcí.“
Odfrknul si a odvrátil se. Na to dítě v tomto muži nemělo odpověď. Pocítila vlnu povýšeného zadostiučinění. Nesedělo to k ní, ale umožnilo jí to emocionální odstup, aby pokračovala.
„Mám odpovědnost za dobro své rodiny. Učinila jsem Jeremyho velmi nešťatsným. Nelíbí se mi to.“
„Nebuď směšná.“ Hook k ní zamířil dlouhými kroky. „To on tě učinil nešťatsnou. Není pro tebe vhodný, je špatný, slabý a bez života. Mluvíš o následcích a odpovědnosti. Jakou odpovědnost máš k sobě?“
Teď to nedokázala snést a zoufale si chytila hlavu do dlaní. „Přestaň.“
„Ne. Nepřestanu.“ Hook ji pevně sevřel a otočil ji k sobě. Vzhlédla k němu a opět na ni zaútočila modř jeho pohledu. Jeho ústa se srazila s jejími a držel ji tak pevně, že to až bolelo. Chtěla s ním bojovat, chtěla mu vzdorovat, ale dle předurčeného kurzu se její rty oddělily a ona se k němu přitiskla. Byla tak vděčná za jeho přítomnost, a tak oddaná za jeho skutečnost.
Ruku měl dole, pevně ji hladil po prohlubni jejího pasu, stáčel se kolem až vyrazil na cestu k jejím zádům. Dal mezi ně svůj hák a držel ho připravený k rozříznutí tkanic, která jí svazovala ňadra.
Hodiny na krbové římse odbily dvě hodiny. Wendy byla vržena do domácké reality svého života. Povinnost potlačila vášeň. Odtáhla hlavu, zatnula ruce do pěstí a tlačila jimi proti jeho ramenům. Setkala se s odporem. „Teď ne, Jamesi. Prosím, přestaň.“
Wendy zatlačila silněji, avšak zdálo se, že se pouze stává silnějším. Teď se potýkala s obtížemi, tlačila na něj, otáčela hlavu a celkově se ho snažila držet mimo. Nedokázala to. Probodla ji panika. Dech měl horký a rychlý, jeho otevřená ústa pohlcovala její kůži a jeho zuby ji škrábaly. Prsty pevně držel její záda a jeho hák byl připraven přeříznout...
„Přestaň...přestaň s tím! Jamesi, přestaň!“ Mlátila kolem něj rukama nebezpečně blízko ostrého, lesklého kovu. Mohla cítit, jak se do ní žene jeho vzrušení a jeho sevření ještě zesílilo.
„Nech mě jít! Jamesi! Děsíš mě!“
A náhle, jako kdyby povodeň uhasila peklo, se uvolnil. Hookovy paže klesly k bokům a nejistě ukročil s těžkým táhlým výdechem. Setkala se s jeho očima. Tam v jejich úplném středu mizel plamen rudé. Wendy ustoupila a otočila se od něj, aby uklidnila dech a získala zpět svou rozhodnost.
„Myslím, že bude lepší, když teď odejdeš.“
„Wendy...“
Neodvážila se na něj podívat. Dokázala slyšte jeho zkroušený, tlumený hlas.
„Má Wendy... Omlouvám se. Jsou chvíle, kdy si nedokážu pomoci. Víš to. Znáš mě. Znáš mě lépe, než kdo jiný.“
„Tohle jsi neměl dělat.“
„Přestaň.“
„To sotva. Připomněla jsi mi...“
„Staré časy?“ Stoupnul si za ni a ačkoliv se jí tentokrát nedotknul, tak byl natolik blízko, že cítila jeho horký dech ovívající jí vlásky na krku.
„Ano.“
„A to je důvod, proč mě potřebuješ. To je důvod, proč jsem tady. Jsem tvůj ničema, Wendy.“
„Takové věci neříkej.“
„Říkáš, že tě děsím. Nejsem to ale já, kdo tě děsí, nýbrž tvé vlastní city. Nebála ses mě, nikdy ses mě nebála. Řekla jsi mi, abych tě uchvátil – stále to dělám. Zbožňuješ to nebezpečí ve mně, zbožňuješ ten paradox stejně, jako tenkrát a teprve nyní to dokážeš plně pochopit. A to je důvod proč jsi vyděšená, jelikož víš, že bez toho prostě nedokážeš žít.“
„Zašel jsi příliš daleko.“
„Má touha po tobě nade mnou občas převezme nadvládu. Má oddanost a mé zbožňování jsou tak naprosté, že se v nich ztrácím. Ale přestal jsem, Wendy. Přestal. Ty máš moc tohle udělat. Ty jediná.“
„Pak jsi to tedy ty, kdo mě potřebuje.“
Byl tak blízko. Jeho slova se ovinula kolem ní. „Ano. Potřebuji tě. Potřebuji tě tak, jako potřebuji vzduch a vodu. Co je špatného na tom to přiznat?“
Zavrtěla hlavou. „Nic. Ale ty mnou manipuluješ pro své vlastní účely tím, že mi říkáš, že to já jsem ten, kdo tě potřebuje.“
„Taky, že ano. A jak. Žijeme skrz toho druhého, copak to nevidíš?“
Udělala krok a položila mezi ně vzdálenost. „Ach, přestaň s tím nesmyslem. Ve skutečném světě, v tomhle světě takhle nikdo nemluví.“
„Je to i můj svět.“
„Ne, to není. Tvůj svět je z fantazií a snů. Je tam, kde na ničem nezáleží, není tam žádná odpovědnost, žádné následky, to jsi říkal už předtím.“
„Neklam sama sebe. Jak to, že jsem tedy nyní tady, pokud jsem pouze fantazií? Jak to, že mě můžeš vidět, slyšet a dotknout se mě? Jak mě můžeš cítit pohybovat se v tobě tak mocně, jak si vynucuje tvůj život a myslet si tohle? Jak to, že mě nyní chceš víc, než chceš svou vlastní příčetnost?“
Zavřela oči, aby se od něj odřízla, a aby se odřízla od své touhy.
„Požádala jsem, abys odešel.“
Nastalo ticho, ačkoliv ho stále cítila tak jasně, jako svou vlastní kůži, která hořela pod konečky prstů, které si do ní zatnula.
„Ano. Odejdu...pro tuto chvíli. Občas nastanou chvíle mlčení.“
Naslouchala s napjatými smysly, když ustoupil ke dveřím a nakonec se cítila dost silná na to, aby se k němu otočila. „Jdi domů, Jamesi. Jdi domů, než se všechno zničí.“ Z oka jí skanula slza. Ani si neuvědomila, že pláče.
Pohlédnul na ni s tváří tak skutečnou a vážnou, jako ji vídala. A pak odešel.