Úchvatná Wendy 12
12. kapitola
Cesta na policejní stanici se zdála nekonečná, ačkoliv nemohla být delší, než několik mil. Wendy byla s Lillie a Olive vystrkána ven stejně tak hrubě, jako byla vtažena dovnitř. Budova ze strohých červených cihel se před ní tíživě zvedala a ona byla odvedena dovnitř a skrz budovu kolem pultu, kde seděl rozmrzelý seržant. Unaveně vzhlédnul a veliký knír měl rozježený a cukal s sebou nezávisle na zbytku jeho tváře, která byla strnulá. Lillie a Olive byly přivlečeny a stáli vedle ní.
„Žádné další děvky, Jimmy,“ zasýpal. „Máme jich tendle večer už moc! Parlament musí bejt venku – jeho členové si musí najít něco jiného pro svý ocasy!“ Tohle zakončil hlasitým hrubým smíchem zakončeným kašlem.
Wendy se zkroutil žaludek.
Konstábl, který je přivedl dovnitř se opřel o pult.
„Tohle nejsou děvky. Sou to zkurvený sufražetky, víš? Spálili čajový salonek v Kew, kundy blbý.“
Wendy pevně zavřela oči při těch obhroublých slovech. Snad jim dlužili alespoň nějaký respekt, ne?
Muž za stolem po nich hodil pohledem očima ztěžklýma zhýralým hladem.
„Jakpak ste to kurva dokázali, zlatíčka? Zatraceně ztracený čas. Kdybyste jen trávili víc času pěkně v leže na zádech s nohama od sebe, abyste uvítali muže, pak byste nemuseli poznávat kouzlo vězení a my všichni bysme byli mnohem šťastnější.“
„Nabízíš se, Jimmy?“ rozesmál se konstábl.
„Moh' bych.“ Seržant dal plnou pozornost Wendy a očima přejížděl její prsa, zatímco jazykem si přejel po zubech a navlhčil si rty. „Nemyslím, že tahle by šla. Tebe zlatíčko, nepoznávám. Jsi nová? Čerstvé masíčko. Moc pěkný.“
„Jsem si jistá, že nemáte svolení mě takto oslovovat,“ řekla Wendy neschopná zkrotit své znechucení.
„Wendy, nemluv. Nedávej jim záminku,“ promluvila náhle Olive. Wendy se k ní překvapeně otočila. Olive, která poprvé byla soucitná a konejšivá, se setkala s jejíma očima.
Konstábl si odfrknul a sklonil hlavu ke svým papírům.
„Správně. Skvělá rada. Vyřídím tě první. Tyhle dvě už znám, i když jsem si jist, že budeme muset projít touhle komplikovanou procedurou nového jména, že ano, Lillian, zlatíčko moje? Nebo si dnes opět budeme říkat May?“ Střelil po Lillie zvrhlým úsměvem, než stočil pohled zpátky na Wendy.
„Jméno?“
Stáhlo se jí hrdlo. Opravdu dává své jméno policejnímu seržantovi? Bude muset být upřímná. Už i tak byla ve spoustě problémů.
„Wendy...Montgomery.“
Olive na ni pohlédla. Wendy před ostatními ženami předtím nezmínila své vyvdané jméno.
„Slečna nebo paní?“
„Paní.“
„Adresa?“
„Campden Hill Gardens 24, Kensington.“ Úplně cítila jak ji polévá zahanbující horkost.
Seržant k ní vzhlédnul. „Oooo, máme tady spořádanou malou dámu. Manželovo jméno?“
„Musíte ho vědět?“
Oči mu ztvrdly. „Ach ano... to tedy musím.“
„Jeremy Montgomery.“ Její zrada byla kompletní.
„Zaměstnání.“
„Bankéř.“
„Přestupek?“
„Žhářství,“ pronesl zatýkající konstábl. „Promyšlené zničení soukromého majetku, jmenovitě čajového pavilonu v Kew Gardens.“
Oliviin hlas se čistě rozezněl. „Wendy s tím nemá nic společného. Neměla ani nejmenší ponětí o tom, co se chystá.“
Wendy na ni vděčně pohlédla.
„Mohli byste ji teď propustit. Je naprosto nevinná.“ Dodala Lillie na Wendyinu obranu.
Seržant se nepohnul. „To bude na smírčím soudci, aby o tom zítra rozhodnul. Pro teď zůstanete tady, to je vše na čem nám záleží. Cela dvě. Ty ostatní můžou jít do jedničky – držte je oddělený.“
Wendy opět sevřely paže a tlačily ji skrz rovnou chodbu do větší místnosti, která by mohla být popsána jen jako dvě klece. Každá klec měla otevřenou a viditelnou latrínu. V obou klecích byly ženy. Byla dána do klece, kde už byly dvě ženy. Kovové mříže a cinkání klíčů, jak byla cela zamykána, způsobil, že se Wendy zachvěla beznadějí. Přesunula se do rohu a otočila hlavu stranou. Mohla snad klesnout ještě hlouběji?
„Hoj, krásko. Máš na sobě moc pěkný hadry.“
Wendy se rozhlédla kolem sebe. Dvě ženy ji propalovaly chlípnými pohledy, zatímco jejich zmalované tváře byly ve světle lampy poněkud morbidní. Jedna na sobě měla karmínové šaty nízkého střihu a ta druhá je měla ve fialové. Jejich skvrnitá, povadlá prsa vzlínala ze špinavé krajky a jejich sukně byly kratší, než diktovala slušnost, odhalujíc tak jejich kotníky a pevné malé botky. Vůně velmi levného parfému dorazila k Wendy a nutila ji zvracet.
„Ooo, Marge, zdá se, že se jí pohled na nás nelíbí. A tak jsem přemýšlela, že se nám možná dostane nějakých obyčejů. Já ani nejsem malicherná. Udělala bych trochu kundičky. Dává to mí čelisti odpočinout po dni plnym kouření ptáků. A tvoje kundička, má drahá, bude sladká a šťavnatá, to ti řeknu. Co myslíš? Půl koruny, abych oťukala tvůj samet?“
Přes Wendy se přelila vlna nevolnosti. „Prosím, nechte mě být.“
Zhroutila se na podlahu a cítila, jak jí začínají štípat a hřát oči. Pevně se objala pažemi, zatímco plakala tiché slzy, pokoušeje se nevnímat chechtání dvou žen, s nimiž sdílela celu.
Čas se vlekl zlomyslně pomalu. Jak se čas plazil kupředu, tak dovnitř přibývalo více vězňů – dvě prostituky a jeden opilec páchnoucí zvětralým ginem. Prohlížela si je, když jí to stud dovolil. Všimla si, že ženy trávily čas vtipkováním, spolu se smály a dělily se spolu o drobky jídla, které měly. V jedné chvíli se k ní jedna jménem Marge přišourala s rukou v bok a nabídla Wendy kůrku chleba.
„Hladová? No tak. Udělá ti to dobře.“ Usmála se a Wendy zjistila, že je jí za to vděčná.
Byla snad jiná, než ty ostatní ženy? Byla snad lepší? I přes nepřízeň osudu se usmála. Čelili jejich hrůze s laskavostí a důvtipem, zatímco ona seděla zkroušeně a osamoceně.
Natáhla se po chlebu a oplatila úsměv. „Děkuji.“
Marge sjela po mřížích a sedla si vedle Wendy.
„Musíš bejt fajnovka s těmi šaty co máš. Si vdaná, co?“
Wendy přikývla a sklonila hlavu.
„Neboj, zlatíčko. Brzo bude ráno a ty budeš mít svého manžela, co tě dostane ven na kauci. Ani si nedokážu vzpomenout, kdy naposledy mě někdo dostal ven na kauci. Si statečná. Vezmi mužský koule, udělej, cos dělala a neuděláš chybu. Jednoho dne takový jako ty a ta pani Pankhurstová to zvládnete. Nemám tucha, jak to může změnit věci pro takový, jako sem já, snad jen, že si budu moct zvolit, kterýho ptáka si osedlám, to je všechno! Ha!“ Zvrátila hlavu dozadu a škodolibě se zachechtala.
Nyní se Wendy začal zvedat žaludek z jiného důvodu. Nebylo to jen tím, že se styděla, ale byla taky neschopná a zoufale slabá. Možná přece jen neměla jen tak stát, když Olive a Lillie rozdmýchávaly ty plameny. Co se to jen stalo s tou malou statečnou dívenkou, která se postavila pirátům... s tou, která pohlédla strašlivému kapitánovy pirátů do oka a vyhrála? Co by si o ní teď pomyslel?
„Neudělala jsem nic,“ zamumlala. „Jen jsem tam stála.“
„Na ničem z toho už nezáleží. Máš děcka?“
Wendy přikývla.
„Chyběj ti?“
Opět přikývla.
„Já taky. Mám tři.“
„To i já.“
„Žijou s mojí matkou. Ale pravidelně je vídám. Elsie bude mít brzo narozeniny. Bude jí osm. Sama jsem jí měla, když jsem sotva přestala bejt děcko. Miluju ji celou svojí bytostí. Byl to jedinej důvod, proč sem dneska v noci pracovala. Šetřím jí na panenku, kterou moc chtěla. Pořád musím myslet jestli mě pustěj za den nebo tak. Seržant šel do ústranní v zadní uličce, když mě tam chytil se poflakovat. Normálně udělám své a on mě nechá jít bez mrknutí.“ Naprosto spokojená se svým plánem se zazubila na Wendy.
„Dovolíš mu to udělat?“ Zírala na ni Wendy nevěřícně. Hook jí představil všechny způsoby intimností, avšak pomyslela si, že tahle žena to nabízí prostě jen proto, aby se dostala ven.
„Samozřejmě. Konec konců je to moje práce. Udělám jim radost a ty pijavice budou o něco šťastnější. Nejsem jiná, než pěkná dáma, jako ty. Vsadím se, že ty svýho manžela taky udržuješ šťatsnýho, ne?“
Wendy odvrátila pohled se zamračením. „Nejsem si jistá, že to dělám. Už ne.“
„Dělala bys, kdyby tě potěšil. Nedělá to? Moc ti dolů nechodí, co?“
Wendy si zvolila, že neodpoví.
„Aaaaa, měla bys Bes nechat podívat se na tvůj spodek, srdíčko. Naučila by tě věc nebo dvě a ty bys pak mohla svýmu manželovi říct, jak naložit s těma věcma. Udělat si život o něco veselejší.“
Ale takhle to nebylo nebo ano? Vybavila si Jamese, jak ji líbá, jak ho cítí v sobě, představila si ho změněného slastí, když to dělá znovu a znovu. Náhle souznila se společností žen a cítila nutkání sdílet s nimi svou situaci.
„Vlastně... V tomhle směru je o mě opravdu víc, než hodně pečováno.“
„Co tím myslíš?“
„Mám... někoho jiného.“
„Ach to je požehnání pro mou duši... máš pro sebe pěkného muže, co?“
Wendy se otočila a naplno jí pohlédla do očí. „Ano. To mám.“
„To je pro tebe dobře, drahoušku! Zachází s tebou dobře, co?“
„Velmi dobře.“
„No dobrý, není divu, že tě nezaujal Betsiin mrštnej jazyk – a můžu ti říct, že opravdu je mrštnej. A co tenhlecten tvůj mužskej – trochu bouřlivák předpokládám – dělá, je trochu šokující, že ano?“
„On je...“
„Ano? Co?“
„On je...pirát.“
Marge ztichla a Wendy vzhlédla a našla ji s očima doširoka otevřenýma a zírajícíma v naprostém šoku. Pak žena zaklonila hlavu, otevřela ústa a vydala ten nejdelší a nejpronikavější výkřik plný smíchu, který kdy Wendy slyšela.
„Jo a já jsem pitomá Královna ze Sáby, zlato! Slyšelas' to Bets? Tahle tady šoustá zatracenýho piráta!“ Smích pokračoval se stejnou silou ještě nějakou dobu. Wendy opět pokleslo srdce.
„No, nic není tak dobrého, jako si čas od času zarabovat!“ připojila se Betsy a brzy se hystericky smály všechny ženy v místnosti.
Konečně si Marge utřela oči od slz smíchu a tvrdě, avšak láskyplně Wendy poplácala po rameni a postavila se.
„Všichni potřebujeme své malé fantazie. Někdy ti řeknu svoje. Piráti, he? Kéž by! U všech svatých. Jsem šťastná, když mě sbalí syfilitickej lodník z Portsmouthu!“
Wendy před tím vším uzavřela oči i uši a přála si, aby už to bylo pryč. Jakoby uplynul rok, než se skrz zamřížovaná okna na protější straně prodralo slabé světlo úsvitu. A pak bylo ještě víc čekání, zatímco slunce pomalu získávalo nadvládu nad oblohou. Zhruba v sedm hodin byla mřížemi pro každého z nich prostrčena malá miska ovesné kaše.
Wendy musela použít latrínu. Nesnesitelně se styděla, ale ostatní ženy na ni chodily běžně během celé noci bez nějakého povšimnutí nebo čehokoliv takového. Proč by to ona neměla udělat taky? Vydržela to celou noc, ale když se nakonec rozhodla, tak se sama sebe ptala, proč byla tak moc zdrženlivá. Zoufalá doba žádá zoufalé činy; to se naučila již před mnoha lety v zemi daleko odsud.
O něco později seržant konečně otevřel jejich celu.
„Wendy Montgomeryová!“ zvolal. Rychle se postavila.
„Je tu můj manžel?“ zeptala se. Musel to teď zjistit. Měl by být na cestě s penězi na kauci, ne?
„Tvůj manžel? Žádný muž tady se nejmenuje Montgomery. Ačkoliv tu byl nějakej chlapík, co se tu kolem potloukal celou noc. Byl z dobrýho těsta. Vlasy měl jako moje tetička Mildred ohromující v Růži a koruně. Ani trochu se mi nelíbil. Přišel sem a znova se po tobě dneska ráno ptal. Byl trochu moc vytrvalej. Ale nic, co bysme nedokázali vyřešit. Může tě vidět u soudu, tak jako kdokoliv jinej.“ Seržant přišel k ní a věnoval jí další husí kůži nahánějící pohled stejně, jako v noci.
„Stále je tady?“
„Nedokázali sme se ho zbavit. Vše, co vím je, že se možná stále potlouká kolem. Ale pokud přijde zpátky na stanici, tak se mu dostane opět toho samého.“
„Ublížili jste mu?“ Její tón začínal být zachvácený panikou.
Seržant zúžil oči a zazubil se. „No, no. Pocuchali sme si tu nervy, co? Rozdáváte se snadno, že vy naše malá paní Montgomeryová?“
Otočila hlavu a byla vyvedena z místnosti.
„Uvidíme se, má drahá!“ zavolala na ni Marge z cely.
Wendy se otočila a usmála. „Sbohem Marge, sbohem Betsy. Bůh vás provázej.“
„Ah, lepší je se na Něj nespoléhat, zlato. To radši požehnán sama sobě!“ A s tím Wendy odešla a v uších jí zněl Margin smích.
Wendy měla přimhouřené oči, když ji vyvedli ven, ale trochu i tak viděla. Možná záblesk vínově červené, možná záblesk kovu za rohem, ale její přechod do policejní drožky byl tak rychlý, že dokonce ani James nebyl schopen dát vědět, zda tam je, jako kdyby to trvalo jen pár vteřin.
Policejní drožka se opět rozjela. Olive a Lillie nebyli nikde v dohledu. Zabralo jen chviličku, než dorazili k smírčímu soudu. Byla provedena zadním vchodem a byla vděčná za nedostatek čumilů. Pak byla uvnitř odvedena do galerie s balkonem a stanula před vyvýšeným podstavcem. Rozhlédla se kolem sebe. Až na pár úředníků tu nikdo nebyl. Žádný James. Žádný smírčí soudce. A žádný Jeremy. Až do konce si myslela, že tu bude. Koneckonců měl nějakou autoritu. Srdce jí tlouklo a hruď ji bolela.
Brzy byl soud vyzván, aby se postavil a vstoupil smírčí soudce. Byl to štíhlý muž kolem šedesátky, ale tvář měl jemnou a přemýšlivou, jak si Wendy s povděkem všimla.
Následoval nějaký soudní protokol, a pak se na ni obrátil smírčí soudce.
„Paní Wendy Montgomeryová, stanula jste dnes před soudem obviněná z úmyslného zničení soukromého majetku a žhářství. Mějte na paměti, že tohle není soudní proces, je to jen předběžné slyšení před tím, než proběhne soud. Chcete nám něco říct?“
„Byla jsem svědkem tohoto incidentu, vaše ctihodnosti, ale pro dobro svých dětí prohlašuji, že jsem v tomto ohledu nevinná. Neměla jsem ani ponětí o tom, co se moje společnice chystají udělat. Kdybych si to uvědomila, snažila bych se je zastavit.“
„Říkáte, že jste nevěděla. A v noci devatenáctého jste byla v Kew Gardens, ano?“
„Ano.“
„Kew Gardens nejsou v noci otevřené pro veřejnost, paní Montgomeryová. Lidé obyčejně potřebují cítit trochu světla, aby mohli plně ocenit zdejší rododendrony.“ Uchechtnul se vlastnímu vtipu, pobízejíc tak ostatní, aby se zasmáli s ním. „Tudíž jste vnikla na cizí pozemek.“
„To připouštím, ale neměla jsem ani pomyšlení na to, co se bude dít uvnitř. Myslela jsem, že nejspíše jen vylepíme pár plakátů na zdi, to je všechno.“
„Plakáty? Jaké plakáty?“
„Plakáty sufražetek podporující ženy.“
„Jste členkou hnutí sufražetek?“
„Podporuji správnost toho, aby ženy mohly hlasovat, ano.“
„A jste ve svých činech militantní?“
„Ne. Tohle bylo vůbec poprvé, kdy...“ hlas se jí vytratil. Cítila se tak příšerně osamělá. Opět se rozhlédla po galerii. Nikdo tam nebyl.
„Vůbec poprvé, kdy jste co?“
„Vůbec pomyslela na to, že budu součástí tohoto všeho. Jednoduše jsem jenom chtěla, aby můj hlas bylo slyšet, aby byl počítán mezi dalšími narůstajícími čísly.“
„A máte pocit, že spálení čajového salonku je cesta, jak toho docílit?“ Smírčí soudce nesouhlasně pozvednul obočí.
„Jak už jsem řekla, neměla jsem ani ponětí o tomto úmyslu. Nepodporovala bych úmyslné zničení soukromého majetku.“
„Přesto jste byla nalezena s dvěma dalšími ženami. Nakonec jedna z nich založila požár.“ Otočil se k policejnímu konstáblovi, kterého Wendy rozpoznala, jako muže, který ji první polapil. „Držela paní Montgomeryová něco, čím by založila požár nebo kanystr petroleje, když jste ji našel?“
„Nejsem si jist, vaše ctihodnosti.“
„Nic takového jsem neměla, přísahám.“
„Tentokrát jsem se neptal vás, paní Montgomeryová.“ Smírčí soudce se do ní zabodnul pohledem, než se otočil zpět k policistovi.
„Pravděpodobně ne. Nejsem si ale jist,“ zakoktal se konstábl.
„Když jste ji našel, měla v držení něco, čím by mohla zničit soukromý majetek?“
„Ne, vaše ctihodnosti.“
„Máme nějaké další svědky?“
„Jen ty dvě ženy zatčené s paní Montgomeryovou.“
„Ach, slečna Lentonová a slečna Wharryová. Ty nám jsou známé, že?“
„Už mnohokrát, vaše ctihodnosti.“
„Jsou zde?“
„V tuto chvíli ne, vaše ctihodnosti.“
„Jak se zachovala paní Montgomeryová, když jste k ní dorazili?“
„Zůstala na místě.“
„Neutíkala?“
„Ne.“
„A ty ostatní ženy?“
„Ty utíkaly a cestou pryč odhazovaly věci.“
„Hmm.“ Smírčí soudce se opět obrátil k Wendy s tenkou linkou semknutých úst. „Musím říct, že jsem nakloněn věřit vaší zprávě, paní Montgomeryová. Máte záznam bez poskvrnky a nic nenaznačuje špatným úmyslům z vaší strany. Možná tomu nebudete věřit, ale k věci sufražetek chovám určité sympatie, stejně jako moje manželka a znám i lepší věci, než se s ní dohadovat. Ačkoliv bych si přál, aby se tyto věci prováděli mnohem civilizovanějším způsobem.“ Smírčí soudce si unaveně povzdechl a stroze zavrtěl hlavou. „Potřebuji vyslechnout slečnu Lentonovou a slečnu Wharryovou. Nemůžu vás ale jen tak pustit, to vám říkám rovnou. Dostanete pokutu 50 liber za nedovolené vniknutí a budete propuštěna na kauci ve výši 200 liber. Předpokládám, že váš manžel je tu, aby vás vyzvednul?“
Wendy se ostře nadechla. Zavrtěla hlavou.
„Manžel je nepřítomen? Byl o tom informován, nebo ne?“ otočil se a zeptal se úředníka, který pokýval hlavou.
„No, já...“ Byl viditelně rozpačitý. „Pokud nebude zaplacená kauce, pak se obávám, že paní Montgomeryová zde bude muset zůstat až dokud nebude uspořádán soud. Konstáble, mohl byste prosím doprovodit paní Montgo-“
„Já kauci zaplatím,“ zvolal hluboký hlas z galerie nad ní.
Wendy rychle zvedla hlavu vzhůru. Byl tam James. Hruď se mu rychle zvedala a klesala; zřejmě běžel až sem k smírčímu sooudu.
Stál tam vysoký a silný s vlasy volně rozpuštěnými. Wendy přišlo, že by klidně mohl stát na přídi své lodi a bezpečně ji vést přes moře. Vzedmul se v ní hluboký obdiv, což bylo vše, co by mohla dělat, pokud by nevylezla na galerii a přímo před shromážděným soudem by ho vášnivě nepolíbila.
Smírčí soudce vzhlédl k Hookovi se zmateným výrazem úžasu. Byl viditelně naprosto zaražen exotickým zjevem muže, který nyní stál na půdě jeho soudu.
„Vy, pane? Je...tohle váš manžel, paní Montgomeryová?“
„Ne...on je...je to přítel.“
„Vaše jméno, pane?“
„Jsem kapitán James Hook, vaše ctihodnosti?“
„Námořní kapitán?“
„Ne tak přesně.“
„Obchodní flotila?“
„Něco takového. Samozřejmě vozím zboží.“
„A jak jste se seznámil s paní Montgomeryovou?“
Jedna její část chtěla, aby s tím vyšel ven, přiznal světu, že jsou milenci a vzal by ji z tohohle šílenství a žil s ní ve vzdálené zemi po zbytek jejich dnů. James shlédnul na ni a otevřel ústa. Řekl by to. Promluvil by o tom, na co oba mysleli, o tom co oba chtěli. Avšak on zaváhal a mrknul, než se otočil zpět ke smírčímu soudci.
„Jsem klientem pana Montgomeryho a znám tuto rodinu skrz mé finanční záležitosti.“
„Není to pouze záležitost kauce ve výši 200 liber. Paní Montgomeryová dostala i pokutu 50 liber za vniknutí na pozemek a ta také musí být zaplacena.“
Hook sáhnul do vnitřní kapsy a vytáhnul šekovou knížku, kterou před sebou zamával.
„Na koho to mám vypsat, vaše ctihodnosti?“
Smírčí soudce přimhouřil oči a pohlédl zpátky na Wendy. Pročistil si hrdlo a prohlédnul si ji. „Dobrá tedy. Zdá se, paní Montgomeryová, že máte obrovské štěstí ohledně manželova výběru obchodních společníků. Až kapitán s úředníkem vyplní šek, tak budete moci odejít bez dalších upozornění. Budu mluvit se slečnou Wharryovou a slečnou Lentonovou a snad se dopátrám pravdivé povahy událostí z třináctého a vy se do té doby budete každý den hlásit na vaší policejní stanici. V mezičase vám doporučuji, abyste si promyslela do jakých akcí se pustíte a v jaké společnosti se budete vyskytovat. Vidím, že váš manžel není přítomen u soudu. Nepochybuji, že pro něj budete potřebovat kajícné vysvětlení svého chování. Možná ho nebudete shledávat tak mírným, jako já. Můžete odejít.“
„Děkuji, vaše ctihodnosti.“ Wendy pohlédla na Hooka. Usmál se na ni, když byla odváděna pryč.
Potom, co vyplnil účet se k ní rychle připojil ve vstupní hale. Musela se fyzicky držet, aby mu nepadla do náruče. Oči měl jasné; ústa mu potěšeně škubala.
„Jsi v pořádku?“
Přikývla. „Děkuji, ach, děkuji.“ Rozhlédnul se a Wendy sledovala jeho oči. Blízko nich byli úředníci a policisté, kteří je pečlivě sledovali.
„Pojďme. Čeká na nás taxi.“ James natáhnul paži a manévroval ji ke dveřím.
Jakmile byli uvnitř drožky s dveřmi bezpečně zavřenými a koly táhnoucími je pryč od soudu, tak si ji k sobě přitáhnul a tvrdě a dlouze ji políbil. Kanuly jí slzy – slzy úlevy a štěstí, že ho má opět u sebe.
„Ach miláčku, můj Jamesi, má lásko, děkuji ti, děkuji.“
„Přišel jsem hned, jak jsem mohl. Nedokázal jsem se prosekat zácpou tak, jako policejní eskorta.“ Přitáhnul si ji k sobě, ale když ho pevně stiskla, tak se trhaně nadechl bolestí.
„Jsi zraněný?“ zeptala se ho poplašeně.
„Místní policejní sbor neměl zrovna radost, že jsem minulou noc držel hlídku u jejich policejní stanice.“
„Seržant mi něco říkal. Co ti udělali?“
„Nic moc, neboj se. Spíš jsem ohromen svým sebeovládáním. Zabití několika místních policejních konstáblů by v otázce tvého osvobození zrovna moc nepomohlo. V každém případě jsem zapomněl něco životně důležitého.“ Zvednul svou zničenou ruku. Byla na ní připevněna dřevěná ruka, nikoliv jeho hák. Drze se usmál na Wendy, která si ho přitáhla k dalšímu polibku.
„Moc se omlouvám, Jamesi. Jaký jsem to jen byla blázen. Naprostý patetický hlupák.“
„Hlupák? Ne, Wendy. Ty jsi pozoruhodná. Moje úžasná, statečná holka. Odvažuju se říct, že to muselo být únavné. Ale pak... poznala jsi už i horší, ne? Naposledy tě nějaký ničema nutil jít po prkně.“
Skrz slzy se zasmála. „Předpokládám, že jsem to zvládla, ale uznávám, že to bylo příšerné. Děsivé. Ti muži s námi jednali otřesně.“
„S námi?“
„Setkala jsem se s několika dalšími ženami. Pokud si myslíš, že jsem statečná, tak co jsou ty ženy, které prožívají peklo každý den svých životů a stále se dokáží smát?“
„Co byl jejich zločin?“
„Jsou to...ženy noci.“
„Děvky?“
„Ach, Jamesi, nepoužívej tohle slovo. Musejí z něčeho žít. Jakou volbu jim dala naše společnost? Přála bych si, abych pro tyhle ženy mohla něco udělat. Copak nikdy nebudeme svobodné?“
„Mohu ti dát svobodu. Můžu tě od tohohle všeho vzít pryč a nechat tě žít.“
Zahleděla se na něj. Pohlcovala ji modř jeho očí. James nechal klesnout hlas, důvěrně jí šeptal a hladil její tvář.
„Vrať se se mnou, Wendy...vrať se se mnou.“
„Nemohu.“
„Můžeš. Je to snadné.“
„Děti...“
„Vezmeme je.“
„Nemůžu opustit jejich otce. Nemohu opustit svého manžela.“
Pohrdavě se usmál; tvář se mu zkroutila. „Manžela? Nedokázal se ani zvednout, aby se ukázal u smírčího soudu. Jak si teda sakra může vůbec říkat manžel?“
Wendy měla najednou žaludek jako z olova. Kde byl Jeremy? Byl z ní tolik znechucený?
„Informoval jsi ho o mé situaci?“
„Ano. Udělal jsem to už v noci.“
„A?“
James vyhlédnul z okna s tváří sevřenou pohrdáním.
„Projevil...extrémní zklamání nad tvým chováním. Byl rozčarovaný, zděšený...mumlal si něco o hanbě padající na rodinu.“
„Ach ne.“ Wendy se chytila za hlavu. „Nedokážu to snést.“
Hook ji chytil za hlavu a otočil ji tváří k sobě.
„Ale ano, dokážeš. Pokud tě vidí pouze jenom jako zrcadlo svých vlastních úspěchů, pak tohle můžeš a musíš zvládnout. Jak jen může nevidět, co v tobě má? Jak si jen může nepřát to všechno rozvíjet a vykřičet do celého světa? Hlupák! Slaboch! Dokonce se ani neukázal, aby tě podpořil a vzal domů. Probodl jsem muže jen za polovinu takového zbabělého kuňkání, které prokázal.“
„Je to můj manžel.“ Pronesla ta slova bez většího smyslu.
„Ne. On není tvůj manžel. Není tě totiž hoden.“
Zachvěla se a vzlykla. „Řekl ti důvod, proč nepřijde k soudu?“
„Řekl, že potřebuje zůstat s dětmi. Řekl, že na smírčí soud pošle dopis, když bude moci.“
„Děti mají svou chůvu; nepotřebují ho. I tak je vídá dost málo a jen stěží je zná.“
„Přesně.“
„Ach, Jamesi...co budu dělat, co jen budu dělat?“ Sebrala se a v obavách si dala ruku na rty a oči se jí zamlžily stejně, jako domy, které ji míjely.
Opět ji k sobě otočil.
„Musíš být při smyslech, mé dokonalé děvče. Udělala jsi to, co jsem od tebe čekal, pro co jsem se vrátil. Přišel jsem, abych získal svou Wendy Darling a našel jsem ji.“
„Ale já nejsem Wendy Darling, jsem Wendy Montgo-“ Hook ji utišil svými ústy. A jak se jejich rty spojily, tak jak se toho jejich duše dožadovaly v zoufalém pokusu nasát vše, co bylo uvnitř nich, až dokud nedorazili zpátky do Campden Hill Gardens.
„Nemůžu tě přestat líbat,“ vzlykla napůl se smíchem.
„Tak nepřestávej.“
Wendy se zoufale odtáhla a ohlédla se k předním dveřím.
„Musím jít. Musím.“ Otočila se k němu s něžným úsměvem. „Děkuji, že jsi za mě složil kauci.“
„Za to mi neděkuj, Wendy.“
Sklopila pohled. „Pošlu ti zprávu.“
„Ne. Pošli sebe.“
Wendy mu nic víc neposkytla. Vystoupila z drožky.
Nikdo ji ve dveřích nepřišel přivítat. Stála na ulici a opět byla strašlivě opuštěná. Ohlédla se a za okénkem drožky zahlédla Jamesovu nádhernou tvář.
„Jamesi...co mám dělat?“
Drožka odjela pryč, než jí mohl odpovědět.
Wendy se otočila, vyšla schody a zazvonila na zvonek jejích vlastních vstupních dveří.