Úchvatná Wendy 11
11. kapitola
Čím více Wendy přemýšlela o Kew Gardens, tím více tam chtěla být. Byla to spíš zvědavost, než cokoliv jiného. Neměla ani ponětí o tom, proč se scházejí zrovna o desáté večer. Pravděpodobně to byla otázka uvazování nějakých transparentů včas na to, aby to bylo připraveno na pochod brzy ráno druhý den. Pravděpodobně budou plánovat trasu bez toho, aby na sebe strhly nedůvěru během denních hodin.
Mnoho žen chodilo na protestní pochody. Koneckonců se s tím počítalo. Nechystala se dělat cokoliv nelegálního – bude hlasem do počtu. Nebudou tam žádná militantní prohlášení, jako poutání se k zábradlí u Parlamentu nebo házení vajíček na ministra. Dobrotivé nebe nedovol to. Manžel se ji snažil rozptýlit, ale ona si Jeremyho nepřála ztrapnit. Dlužila mu to. Vyklouzla z postele, jako vždy; dokonce se ujistila, že si udrží své společenské postavení. Ve skutečnosti doufala, že by byl pyšný, kdyby věděl, že jeho manželka má takového ducha. Bude pochodovat a bude držet svou hlavu vysoko vztyčenou, a tak by to mělo být.
Samozřejmě, že pokračovala ve vídání Hooka ve dnech, které následovaly do středy. Nedokázala si bez něj představit třeba jen den. Byla jím nyní tak pohlcena, že se jednoduše stal součástí jejího života. Usadila se v plynulé rutině klamání, která byla příjemná a známá; dokonce mohla předstírat, že je to přípustné. Nikdy nezmínil návrat do Země Nezemě a ona se ho na to nikdy neptala; neodvážila se. Až příliš se bála odpovědi.
„Zítra jdu na protest s nějakými sufražetkami,“ řekla mu, když hlavou obklopenou kudrlinami byl nad jejím levým ňadrem následujícího úterního odpoledne.
„Jak úžasné.“ Dokázala v tom rozpoznat sarkastický podtón.
„Pro mně to bude poprvé. Věřím, že to bude jen rychlý pochod nebo pravděpodobně půjde o vyvěšení nějakých plakátů.“
„Ach ano... tak jako všechna poprvé je i tohle dobré vyřešit, co nejrychleji.“
Pohlédla na něj. „Toto privilegium jsi se mnou neměl.“
„Co?“
„Moje poprvé.“
„Ne...jak jen bych si přál, abych ho měl,“ zazubil se.
„Byl bys s tím rychle hotov?“
„Ne, bez povyku, ach ne. Pomaličku a opatrně bych tě připravoval, co nejlépe, ale konečné proniknutí – ano – rychlé a naléhavé. Není žádný důvod k prodlužování bolesti.“
„Myslela jsem, že rád působíš bolest.“
Ústa se mu zkroutila do malé grimasy, jako dosvědčení. „U některých jednotlivců ano. Ale ne u žen. A rozhodně ne u mé Wendy. Má drahá, musíš si pamatovat, že zůstávám gentlemanem.“
Nahlas se rozesmála.
„Proč se směješ?“
„Pan by možná nesouhlasil.“
„Ach ne. Ví víc, než kdo jiný. To je důvod proč mě tak mučil – žárlil na mé dospělé odlišnosti, věděl, že jich nikdy nedosáhne. Mohl si jenom hrát na vysmívání se uctivosti a předstírat život v rodinném kruhu.“
„Kdežto ty jsi mohl jen stěží předstírat nevinnost a svobodu mládí.“
Vytáhl se nahoru a zamračil se na ni. Avšak nerozzlobila ho; něžně ji pohladil po tváři.
„Proč vždy musíš říkat pravdu, Wendy? Je to tvá jediná chyba...trvale mi připomínáš mou smrtelnost.“
Zvedla se, aby ho krátce políbila na rty. „A mou.“
„Připojíš se ke mně?“
„Pokud mě budeš mít.“
Držel ji pohledem a něžně se usmál. „Kdepak je ten tvůj pochod?“
„Kew Gardens.“
„Kew...tam jsem chodíval s mou matkou.“
„A tvým otcem?“
Najednou měl nepřístupný výraz. „Ne, s mým otcem ne. To by byl ten nejvíce nezvyklý úkaz pro všechny, kdo by to viděli.“
„Proč?“
„Můj otec byl mužem...hodnot.“
„A?“
„Znamenalo by to postavit se společenským konvencím objevit se na veřejnosti s jeho rodinkou.“
„Proč ne? Tvoji rodiče nebyli sezdaní?“
„Ach ne, oni byli sezdaní. Ale ne za toho druhého. Má matka byla provdaná za pana Franka Strimpolea, obchodníka s textilem z čísla 74 na Brick Lane a můj otec byl ženatý s....“ Usmál se. „Obávám se, že budu muset svůj malý příběh zcenzurovat. Obávám se, že pravda by tě uvedla do zančně složité pozice. Okolnosti toho, jak jsem se vyskytl byly zvláštní, ale to neznamená, že můj otec nezajistil mou matku nebo mě. Koneckonců měl prostředky. Byla to podivná záležitost – jistě cítil povinnost. Čas od času jsem ho vídal, ačkoliv jsem nevěděl, kdo byl ve vztahu ke mně. Bylo to všeobecně uznávané, zjevně jsem nebyl Strimpoleův syn a bohatství, které jsme já a matka obdrželi nepocházelo od dobrého štěstí v obchodu s textiliemi. Říkali, že můj otec mou matku velmi miloval. Tomu není těžké věřit. I já svou matku hluboce miloval. Byla dokonalou ženou.“
„Pan Strimpole tohle všechno akceptoval?“
„Byl to slabý muž a nebyl imunní vůči své vlastní manželské neuváženosti. Užíval si peníze, které mu dávala má matka a byl vděčný za to, že já, bastard, jsem byl vypakován do Etonu. Ale jeho tolerance této situace byla vyvážena výprasky, které mi s potěšením uděloval, když jsem se vrátil ze školy.“
„Jamesi!“ zalapala po dechu.
„Ale no tak. Vše se vyvážilo, neměla bys tím být překvapená.“
„Jak to zvládala tvá matka?“
„Byla žena, takže to snášela jako žena.“
„Jamesi...je mi to tak příšerně líto. Ale...jak se setkala s tvým pravým otcem?“
„Má matka byla velká kráska a slavná herečka. Provdala se za Strimpolea, když byla velmi mladá, ale manželství se brzy změnilo v zahořklost. Nenáviděl její profesi a měl pádnou ruku, avšak dokonce ani to ji neodradilo od toho, aby následovala svou vášeň pro divadelní prkna. A Strimpole neodmítal peníze, které vydělala. Často za dveřmi jeviště stála řada mužů, někteří z nich vlivní a bohatí, ale všichni se ji pokoušeli dostat do svých postelí. Můj otec, bohatý, proslulý, jemně hovořící, byl úspěšný v jejím svádění a ona věřila, že je do něj zamilovaná. Taktéž on jí dokazoval svou lásku, to se musí nechat. Vím tohle všechno a jeho patronát nad námi nikdy nezakolísal.“
„Proč je tvé jméno Hook, když vyvdané jméno tvé matky bylo jiné?“
„No, stěží by to mohl být Strimpole, že? Navíc po dosvědčení otcovství ani ostrosti jsem netoužil. Vybral jsem si jméno, které jsem si přál – jak dát – důraz. Trval jsem na jeho užívání a brzy jsem zjistil, že když na něčem trvám, tak mi lidé vyhoví. Zdá se, že jsem velmi přesvědčivý, když na to přijde. Tato výhoda, která mi byla dána v dobrém rozmaru.“
„Ale pak sis tedy jméno Hook musel vybrat předtím, než jsi obdržel...“
„Přívěsek?“
„Ano.“
„To ano. Zvláštní věc, že? Celkem shoda okolností. Svým způsobem to Pan udělal příšerně výhodným.“
„Miláčku...jsi ten nejvíce fascinující muž s tou minulostí, kterou máš. Děkuji, že jsi ke mně byl tak upřímný.“
„Ke komu dalšímu bych měl být upřímný? Připadá mi to celkem osvobozující. Jsou to věci, o kterých jsem mnoho a mnoho let nepřemýšlel.“
Zlehka se usmála. „Vždy je to naše dětství, které určuje, kým se staneme.“
„Ty si taky ve svém dětství měla jednu nebo dvě zajímavé příhody, jak si tak vybavuji.“ Zvednul obočí a zakřenil se.
„Ovšemže ano. Velmi zajímavé.“ Hook ji znovu políbil, než se odtáhnul, aby se mazlil s její klíční kostí. Prohnula se v zádech.
„Jednoho dne ti řeknu více.“
„To budu ráda. Každopádně...zítra v noci půjdu na Kew a udělám další krok po své vlastní cestě.“
„Proč v noci?“
„Nejsem si jistá. Předpokládám, že jde o jisté záležitosti, které se nedají probírat v denním světle.“
„To vypadá poněkud zvláštně. Ale nejsem z těch, kteří by zastavovali lsti a úskoky...Ale našlapuj opatrně, má Wendy.“
„Jsem si jistá, že to bude v naprostém pořádku.“
„Výborně. Teď-“ Vytáhnul se nahoru a přehodil přes ni nohy. „-zabrali jsme příliš mnoho času mluvením. Věřím tedy, že nějaké to šukání je na denním pořádku.“
Jak jen to dělá, že i ta nejsprostší slova zní tak úžasně? Později o tom přemýšlela; pro tuto chvíli totiž činy mluvily hlasitěji, než slova.
-xoOox-
Wendy následující noci zinscenovala návštěvu u své tetičky. Jeremy to přijal. Byl čím dál víc zabrán sám do sebe, že se v těchto dnech ptal jen málo.
Nazula si pevné vysoké boty, dlouhý teplý plášť, široký klobouk a rukavice, políbila své děti na dobrou noc s něžným zbožňováním a vydala se ven. Potřebovala drožku, aby ji dovezla na Kew v tuto noční dobu, ale i přesto, že jí vozka věnoval několik zvědavých pohledů, tak se jí otevřeně na nic neptal. Vysadil ji před hlavním vchodem. Světlo lamp bylo ponuré a necelistvé a vrhalo přes tiché ulice potemnělé stíny, čímž zdůrazňovalo temné rohy. Brány do zahrad byly zamčené. Nebylo tu ani stopy po Lillie nebo Olive. Zachvěly se jí nervy. Tohle byl opravdu hodně podivný čas na protest.
Čekala, roztěkaně si mnula ruce a sledovala, jak se jí v chladném nočním vzduchu sráží dech do obláčků mlhy. Toužila po dobrodružství, ale tohle bylo poněkud znepokojující. Kde jsou? Možná by měla odejít. Ale jakmile se rozhodla pro návrat do svého hřejivého domova v Kensingtonu, tak se za ní ozvaly ostré kroky. Otočila se. Byla to Lillie. Rázovala s upřímným výrazem přímo k Wendy. Wendy se usmála a vydala se směrem k ní.
„Otoč se, ty blázínku. Co si u všech pekel myslíš, že děláš?“
Lillie chytila Wendy za paži, otočila ji a spěšně ji odváděla z ulice.
„Čekala jsem...“
„Tady ne! Vždyť by tě někdo viděl. Myslely jsme si, že budeš mít smysl pro to jít k boční bráně, která leží více v ústraní.“
„Ale já...“
„Ach, zapomeň na to. Konečně jsi tady. Tak pojď. Olive na tebe sázela. Už je připravená.“
Lillie svírala velký příruční kufřík a Wendy si všimla, že se pod jeho vahou chvěje.
„To máš v té tašce plakáty?“
Lillie se rozesmála a pokračovala v chůzi.
„Cožpak jsme nepřišly jen vyvěsit na brány nějaké plakáty na zítřejší pochod?“
„Zítřejší? Zítra už tady nikde poblíž nebudeme, Wendy, za to se ti mohu zaručit. Doufejme, že zítra budeme tak daleko, jak to jen bude možné.“
„Zítra je přeci pochod.“
„Ach, Wendy, jak málo toho víš.“
Vedla ji ke vzdálenějšímu konci zdi a na každé zastávce se po ní ohlížela. Tam, s vlasy pevně svázanými a v tmavém plášti, který skrýval její postavu, byla Olive. I ona měla cestovní kufřík a nějakou plechovku.“
„Tak tedy přišla,“ pronesla Olive chladně, a jen stěží se na Wendy podívala.
„Říkala jsem ti to.“ Lillie stiskla Wendyinu paži.
„Máme málo času, pojďme.“ A s tím Olive vklouzla mezi dva husté keře. Otočila se k Wendy zády a rozkázala: „Tudy.“
Tohle bylo špatné. Neměla by tu být. Ale nedokázala s tím bojovat – Wendy byla opět zpátky; byla v Zemi Nezemi, nadšená a nedočkavá z dobrodružství. Olive a Lillie by pravděpodobně byly mořskými pannami, indiánkami...nebo pirátkami. Její srdce si opět toužebně přálo tu dobu exotické nevinnosti, a tak zvedla hlavu a šla dál.
Vmáčkla se skrz keře a našla před sebou díru ve vysokém oplocení, kterou se předtím nejspíše prodraly lišky nebo jezevci. Olive se zrovna vtlačila skrz díru do Kew. Wendy se s malým pošťouchnutím od Lillie, vydala za ní.
„Co tady děláme?“ zeptala se šeptem. „Tohle je jistě nedovolené vniknutí.“
„Pšššt. Uvidíš.“
Dvě ženy pelášily přes trávníky v Kew a podél cest. Tam, kde to bylo možné se držely ve stínech. Wendy zcela instinktivně udělala to samé. Mířily k čajovému pavilonu. Wendy tu byla jen před pár týdny s dětmi. Měli skvělé čajové koláčky.
Čajový salonek měl obrovská okna. Dobré místo na vylepení plakátů. To bude rozhodně prohlášení. Wendy si představila celou budovu pokrytou slogany a propagandou WSPU. Zdálo se to trochu přemrštěné, ale byla by to síla. Lillie a Olive si spolu šeptaly, ukazujíc na rozdílné části budovy. Dorazila k nim.
„Co mohu udělat, abych pomohla?“
Olive na ni pohlédla a oči se jí v měsíčním světle leskly. „Podrž to.“ Podala Wendy svazek koudelí.
Wendy se zachvělo srdce. „Co to je?“
„Co myslíš, Wendy...Darling?“ zeptala se Olive a štěkavě se zasmála. Wendy stála neschopná pohybu, zatímco Olive sáhla do cestovního kufříku a vytáhla další kanistr. A pak, přímo před Wendy, otevřela jeho uzávěr a přešla k čajovému salonku. Wendy se dokázala jen dívat ohromená tím, že Olive začala vylévat tu tekutinu kolem základů budovy. Lillie měla svůj vlastní kanistr a dělala to samé.
Olive šla zpátky k Wendy, aniž by se na ni podívala, a otevřela další kanistr.
„Podrž mi to.“ Wendy byla nejdříve nejistá. S rozzlobeným mlasknutím si od ní Olive vzala koudel a ponořila ji do kapaliny. Ostrý zápach se Wendy vetřel do nosu a nutil ji zacpat si ústa a kašlat.
„Budeš potřebovat silnější žaludek, pokud se chceš stát jednou z nás, Wendy,“ uvedla bezohledně Olive. „Lillie, použij kladivo!“
Lillie vytáhla něco ze svého příručního kufříku a pospíchala s tím k budově, kde pomocí několika opatrných ran rozbila okna, jako kdyby se snad bála nadělat příliš mnoho hluku.
Wendy stála a upřeně zírala na rozsah toho, co se tu pomalu začínalo dít. Jak jen mohla být tak pitomě důvěřivá? Olive poodešla a zašátrala po něčem ve své kapse. Byla to krabička zápalek.
„Co to děláš?“
„Nutím je sednout si a dávat pozor.“
„Ne! To nemůžeš.“
„Ale ano, mohu. Jen se koukej.“ Olive se usmála na Wendy, než promyšleně škrtla zápalkou a zapálila parafínem nasáklou koudel.
Běžela k rozbitým oknům a házela do nich hořící koudel. Uvnitř čajového pavilonu se okamžitě objevilo podivné jantarově žluté světlo.
Wendy si podebrala sukně a běžela.
„Ne! Zbláznila ses? Mysli na ty škody!“
„To je přesně to, na co myslím. Šok a senzace. Nic jiného nefunguje.“
„A co když je někdo uvnitř?“
„Není.“
„Jak si můžeš být tak jistá?“
Wendy spěchala, aby nakoukla do oken. Plameny se brzy zmocní celého vnitřku. Nezdálo se, že by uvnitř někdo byl, ale panika již byla zažehnuta. Tohle nebylo to, proč tu byla. „Tohle je jednoduchý případ veřejného ohrožení!“ křičela na Olive.
„Ne, Wendy, tohle je velkolepé!“ Lillie teď zapálila sirku a odhodila ji k základům domu, kde se vzňal petrolej. Brzy byl značně velký požár, jak uvniř tak i venku podél budovy. Maličko pršelo a dřevěné obložení bylo mokré. Plameny rychle vzrůstaly, obtáčely a vlnily se po své cestě skrz budovu se zlomyslným praskáním.
Lillie běžela zpátky k nim s potěšeným smíchem a vklouzla rukou do Wendiiny. „Ach, jsem tak šťastná, že jsi s námi, Wendy. Podívej, jak je to nádherné.“
„Nádherné? Vždyť je to něčí živobytí, které mizí v kouři.“
„Omeletu bez rozbití vajíček neuděláš.“
Tento komentář Wendy zasáhnul, jako kdyby byla podivně usedlá pro někoho, jako je Lillie. Wendy si vybavila všechny ty okamžiky, kdy měla ruce pokryté syrovými vajíčky, zatímco vařila s dětmi. Lillie neměla žádné dětmi, s nimiž by mohla vařit.
„Tohle není správné. Neměla jsem ani ponětí, že budete dělat tohle.“
„Jak jen jsi hloupoučká a naivní, Wendy. Co jsi očekávala? Že si sedneme a pomůžeme si čajovým dýchánkem a příjemně si popovídáme?“
Olive ukročila, ve tváři měla divoký výraz triumfu, když se jí v něm odrážely plameny. Na Wendy zaútočilo horko. Oheň se stal nezastavitelným a čajový salonek zachvátilo peklo.
„Hej! Vy tam stůjte!“
Wendy se otočila a zmrzla. Olive i Lillie okamžitě vběhly do tmy a pelášily na hbitých nožkách na opačné strany. Wendy by dokázala běžet, ale zdálo se, že její vlastní vina zapříčinila, že jí nohy vrostly do země.
„Běž, Wendy, běž!“ zakřičela Lillie, když utíkala. Ale než vůbec mohla Wendy zareagovat, tak ji pevně sevřely ruce.
„A mám tě, holčičko,“ pronesl konstábl a rychle jí ruce stáhnul za záda. Nezápasila s ním. Byla příliš ohromená, než aby reagovala.
Jediná myšlenka, která jí běžela hlavou byla: „Tohle bude opravdu ohromný příběh pro děti!“
Muž zesílil sevření na jejích zápěstích a zkroutil jí je. Obličej se jí svraštil bolestí.
„Už neunikneš,“ zavrčel podsaditý konstábl.
Mohla vidět Olive a Lillie, jak utíkají. Odhodily své cestovní kufříky do keřů, zatímco utíkaly, avšak dva další policisté jim byly v patách. Zdálo se, že mají pramalou šanci na útěk.
Wendy stále zírala na hořící budovu. Být tak blízko obrovského ohně byla poněkud neobvyklá záležitost, jako třeba létání ke hvězdám nebo plavba na pirátské lodi po rozbouřeném moři. Zdálo se, že se čas zastavil a nakonec ji vrhl několik let nazpátek; Wendy si neuvědomovala, co přesně se jí stalo, ale vzpomínky vyplavaly na povrch. Koneckonců, tohle nebylo až tak moc nové. Nakonec už předtím padla do spárů mužů: svázaná, ovládající se, uvězněná. Ale to bylo už tak dávno...
Nyní, když přijel hasičský vůz, zde vládlo větší pozdvižení. Muži vyskakovali s hadicemi a vkládali jejich konce do blízkého rybníčku. Na budovu byla pumpována voda, ale bylo by jí potřeba mnohem více, aby uhasila běsnící plameny. Budova bude srovnána se zemí. Bylo zvláštní, že ačkoliv Wendy opravdu hodně nesouhlasila s akcemi Lillie a Olive, tak ucítila hnutí zadostiučinění z toho, že ženy jasně dokázaly svůj cíl.
„Myslíš si, že jsi chytrá, že? Myslelas', že zapálením soukromého majetku donutíš lidi si sednout na zadek a věnovat pozornost takovým šíleným čubkám, jako jsi ty, že jo?“ Zatuchlý dech konstábla ji donutil otočit hlavu na stranu. Byla tažena pryč. Tvrdě do ní strkali, až ji nakonec muž vtlačil do zadní části policejní bryčky, kde s ní smýknul na podlahu a zamknul za ní dveře.
Vytáhla se na nohy a sedla si na jednu z laviček, co byly po stranách. Wendy obklopila zapáchající temnota. Bylo to tady cítit ohavně – byla to směs potu, krve a moči - a jí se z toho zvedal žaludek. Začalo na ni dopadat pošmourné vědomí reality. Ach dobrý bože, co to jenom provedla? Jeremy jí to nikdy neodpustí. Jaká to jen byla ostuda.
Konstáblové si povídali venku před bryčkou. Pečlivě jim naslouchala. Jak dlouho tu ještě budou? Kam ji odvezou? Co se stalo ostatním? Bude zamčená v cele? Předpokládala, že ano. Och, co bude s jejími dětmi? Najednou ji užíral svíravý pocit izolovanosti.
Venku se strhlo pozdvižení a dveře drožky se otevřely. Dovnitř byla vstrčena nejdříve Lillie a následně i Olive, aby se k ní připojily. Tak nakonec byly zatčené, ale když před ní nyní seděly, tak byly klidné, jako vždy. Pohlédla na Lillie; usmívala se. V tuhle chvíli to Wendy rozzuřilo. Co si myslí? Tahle dívenka neměla žádnou rodinu, která by na ní závisela. Pro ni to byla hra. Nebyla niajk odlišná od her, které hrál Peter v Zemi Nezemi. Pro Wendy i pro Hooka měli následky těchto her mnohem hlubší dopad.
„Výborně, Wendy. A vítej,“ usmívala se Lillie.
Zamračila se a zavrtěla hlavou.
„Nic jsem neudělala.“ Nebylo to popírání – ona opravdu nic neudělala. K čemu jí to gratulovala? Tenhle celý strašlivý, riskantní podnik byla obrovská chyba. A vítej v čem? Byla v policejní drožce a vezli ji do cely. Tohle nebylo uvítání, o které stála.
Muži venku se o něčem bavili, jejich přízvuk lidí z jižního Londýna byl až pozoruhodně veselý. Wendy to dopálilo. Jak jen se odvažují být tak šťastní, když ona byla v trablích? Ale pak zaslechla jiný hlas. Byl to hlas distinguovaný a hebký oproti ostrému Claphamskému štěkání. Urychleně se postavila a přikrčila se pod nízkou střechou drožky.
„Jamesi?“
Skutečně to byl jeho hlas. Přesunula se na konec drožky a instinktivně se pokusila otevřít ty dveře. Samozřejmě bylo zamčeno.
„Jamesi!“ vykřikla znovu a praštila do nepoddajného dřeva.
„Wendy? Jsem tady.“
Ach, slyšet ho, bylo jako by se kolem ní zavinula ta nejhřejivější přikrývka ujištění.
„Ach, Jamesi, dostaň mě odsud, prosím. Chci tě vidět. Strašně moc tě chci.“
„Sedni si a zmlkni, ženská, než si všecko jenom zhoršíš!“ To se ozval hlas jednoho z konstáblů. Wendy slyšela jak k nim Hook opět promlouvá, ale nedokázala rozeznat jeho slova. Napjatě naslouchala. Pak k ní její milenec promluvil, jistě se tisknoucí ke dveřím zvenku, jelikož jeho slova byla dobře slyšitelná a blízko. Namáčkla se ke dveřím, tlačila se k nim, jako by skrz ně mohla nasát jeho přítomnost.
„Wendy, poslouchej mě. Dnes v noci to budeš muset vydržet, zítra tě uvidí smírčí soudce a my se ujsitíme, že budeš volná.“
Duše jí poklesla. „Zítra! To nemůžu! Co moje děti? Co Jeremy?“
„Uvidím se s ním. Neboj se. Ujistím se, že se tvé děti nepoplaší. Brzy u nich budeš zpátky.“
„Jamesi...Jamesi...“ Byl tak blízko, jen na druhé straně dveří. Ale pak se kola začala točit a táhlo ji to pryč.
Posadila se, zatímco vnitřnosti se jí kroutily takovým zármutkem, až jí to působilo agonii.
„Takže... James a Jeremy. Jeden je manžel, druhý je milenec, ale který je který? Tohle musel být milenec, zatímco manžel zůstává ignorantský a důvěřive zalezlý ve své posteli.“
Wendy zcela vážně vzhlédla. Olive se na ni usmívala se třpytícíma se očima. Zdála se být tak strašně vzdálená Wendiinu dospělému životu, až na ten fakt, že byla zatčená.
„Má otázka zní – co tady dělal? Má milá Wendy Darling. Máš pro sebe vlastní malé štěňátko, které tě následuje kamkoliv se hneš.“
Lillie nesouhlasně zamlaskala. „Drž taky pro jednou pusu, Olive. Wendy se k tomuhle nezapůjčila tak jako my. Je toho na ni přece jen trochu moc, copak to nevidíš?“
Drožka nadskakovala a donutila tak Wendy si se škubnutím sednout. Lillie se posunula hned vedle ní, vzala ji rukou kolem ramen a tišila ji. Ale byla to představa Jamese Hooka stojícího u drožky, která se mu stále zrychlujícím tempem vzdaluje, co způsobilo, že se jí slzy valily po tvářích. Zavřela oči, spočinula hlavou na Lilliině rameni a zcela otevřeně vzlykala.