Úchvatná Wendy 10
Wendy postávala před adresou v Highgate a nebyla si jistá, proč tam vlastně byla. Možná to byla zvědavost, možná nuda. James, jak dobře věděla, byl toto ráno zaneprázdněn finančními záležitostmi, děti byly na vyučování nebo si hrály a ona jediná tak neměla co dělat. A tak vytáhla vizitku, kterou jí dala Lillie Lentonová a rozhodla se onu adresu prozkoumat.
Jak tak šla, nechala svou mysl rozvažovat v rysech blízkých hnutí sufražetek. Skutečně touží po tom, stát se mnohem aktivnější zúčastněnou?
Rozhodně by se ráda setkala s paní Pankhurstovou. Byla zvědavá, jak někdo tak pozoruhodně silný a oduševnělý může vypadat, a jak znít. Chtěla vědět, zda by něco z ní dokázala rozpoznat i v sobě. Ale když Wendy dosáhla domu, tak tiše postávala před ním s odmítavě zavřenýma očima. Čeho se snažila dosáhnout? Copak jí James nedal dost? Bylo snad tohle všechno – James, sufražetky – jen pokusem jak získat ten božský pocit svobody, který měla, když byla v Zemi Nezemi? Byl jinak její život prázdný? Jistě, že ne.
Otočila se k odchodu. Bylo to zbytečné a nedomyšlené.
„Wendy! Opravdu jste to vy, Wendy?“
Instinktivně se otočila. Dveře domu zely dokořán a v nich se zářivým úsměvem od ucha k uchu stála Lillie, ta dívka z přednášky. Wendy se sevřelo srdce. Nyní se nemohla jen tak otočit. Lillie pospíchala přímými kroky směrem k ní. „Přišla jsi! Ach, Wendy, myslela jsem si, že jsi to ty. Pojď, no pojď, a najdeme ti něco k pití a jídlu.“
Wendy najednou zjistila, že je vlečena do schodů a do domu. Byl to impozantní dům, ale zdál se izolovaný a vevnitř ponurý a vznášel se tu podivný pach, který nedokázala identifikovat; nebyl nepříjemný, spíše naopak a způsobil, že se jí chtělo zůstat a nadýchat se ho více – byl sladký a spíš omamný. Byla vtažena přímo do přijímacího pokoje. Závěsy byly těžké a skoro úplně se překrývaly. Na denní dobu zde panovala nepřirozená tma a Wendy napínala zrak, než si její oči zvyknou. V místnosti převládala tmavě červená a zelená se zlatými ornamenty. Samet a hedvábí zdobily každý povrch, byly bohatě řasené a na pohovkách i židlích působily poněkud dekadentně. Připomnělo jí to jednu místnost na lodi, kde byla před mnoha lety.
Žena přibližně toho samého věku, jako Wendy, seděla s levou nohou zvednutou na divan a kouřila cigaretu v dlouhé špičce. Lillie stála za Wendy a pošťuchovala ji směrem k druhé ženě, jako kdyby jí předváděla coby oběť.
„Olive, tohle je Wendy, Wendy Darling. Pamatuješ? Říkala jsem ti, že jsem někoho potkala na přednášce. A ona přišla. Říkala jsem ti, že přijde. Wendy, představuji ti svou nejdražší přítelkyni, Olive Wharryovou.“
Olive Wharry. To jméno jí bylo povědomé. Wendy si byla jistá, že to jméno poznává; byla si jistá, že ho četla v novinách. Vůně cigaretového kouře, silnější, než z Jamesovy dýmky, se jí zadrhla v krku a ona se ho musela zbavit ostrým a náhlým zakašláním.
„Wendy Darling? Jaké rozkošné jméno,“ usmála se Olive. Měla hluboký, skoro mužský hlas. „Jste drahoušek, Wendy?“ převalovala ta slova v ústech se skoro děsivým úsměvem. Wendy se donutila k jemnému úsměvu na oplátku, ale přitom měla obrovské nutkání odejít.
„Lillie, má drahá!“ zavolala Olive na Lillie, která zmizela do druhé místnosti. „Myslela jsem, že jsi odešla?“ Ani jednou z Wendy nespustila oči. Působilo to na ni, jako kdyby měla sundané oblečení a odhalovala se mnohem více, než by měla.
„Taky, že ano,“ řekla Lillie, vracející se s limonádou a sušenkami. „Ale teď, když je Wendy tady, už není kam spěchat.“
Olive si sedla, pomaličku rozmotala každou končetinu, síla pohybů blízká pohybům tanečníka. Natáhla se po malé sklence se zeleným nápojem.
„Takže, Wendy, sedněte si.“ Zdráhavě se posadila. „Přišla jsi nám pomoci s naším malým nejistým podnikem na Kew, že ano?“
Wendy se začala cítit ještě nepříjemněji. „No, nejsem si zcela jistá, zda vůbec mohu.“
„Ach, ale já ano. Bude to taková zábava.“ Olive pohlédla na Lillie a vyměnili si spolu úsměv, který se zdál vyjadřovat nevyslovená tajemství.
„Co přesně máte v úmyslu udělat?“
Olive nenuceně pokrčila rameny. „Jen prosté vyrušení, to je vše.“
„Pochod?“
„No... Předpokládám, že tam budeme muset projít, ano.“
„Nejsem si jistá, zda je tak dobrý nápad, abych tam byla.“
Olive přeběhl po tváři výraz tak divoké rozhodnosti, že se Wendy cítila, jako kdyby byla opět ve škole. Pryč bylo to vtíravé kouzlo. Olivein hlas byl najednou chladný a zahořkle jistý.
„Potřebujeme ženy, jako vy, Wendy. Potřebujeme, aby se muži posadili a poslouchali. Jinak totiž ničeho nedosáhneme. Může to být učiněno pouze přímým zásahem do srdce toho, o co se lidi starají, o to, co jim je drahé.“
Wendy také měla právo na své vlastní názory. Pozvedla obočí. „A Kew Gardens jsou to, o co se lidé starají?“
Olive na ni na okamžik nekomrpomisně pohlédla, než se mdle usmála a dlouze si potáhla z cigarety.
„Wendy, jste vdaná?“
„Ano.“
„Co dělá váš manžel?“
„Je bankéřem.“
„Ubožátko.“
Wendy šlehla zlostným pohledem po Olive. Její úšklebek se znásobil. Připomínala Wendy něco z Jamese, ale byly to pouze ty věci, které na Jamesovi neměla ráda, když byla dítětem; James tyran; James manipulátor. Chtěla opustit toto místo.
„Můj manžel je ve své práci šťastný.“
„Jeden z těchhle, he?“
„Jste vdaná, Olive?“ zeptala se Wendy rozhodně.
„Ne. Nikdy jsem neměla v úmyslu být předmětem vůle jakéhokoliv muže.“
„Tak to vůbec být nemusí. Je tu mnoho mužů, kteří souhlasí a rozumí tomu, že by ženy měly mít volební právo. Někteří muži skutečně zacházejí s ženami, jako se sobě rovnými.“ Věděla, že se nezmiňuje o Jeremym. Byl to způsob, jak viděla Jamese? Skoro se rozesmála nahlas při odhalení, že to byl tento bukanýr, tento velký kapitán pirátů, tento zabiják mužů, o kterém věděla, že byl většinou z toho o čem mluvila, a který ji respektoval, a kterého respektovala i ona.
„Váš manžel s vámi zachází, jako se sobě rovnou, ano?“ zapochybovala Olive.
„Ne, můj manžel ne,“ zamumlala, stále se motajíc ve svém uvědomění.
„Ach?“ Olive se naklonila, potáhla si z cigarety a pozorně se usmála. „Váš manžel ne?“
Wendy zůstala zticha.
„Ale je tu nějaký jiný muž, který s vámi zachází jako se sobě rovnou, že?“
Nedokázala zvednout pohled. Tváře jí plály červení.
„Ano, ano,“ pokračovala Olive úlisným hlasem plným rozhodnosti. „Jste nemravná dívka, Wendy?“
„Co tím myslíte?“
„Všichni máme rozdílné způsoby, jak nahlížíme na emancipaci. Pokud vám manžel nezajišťuje svobodu, tak to pravděpodobně neudělá ani jiný muž. Milenec nebo milenka ženatého muže...milenec?“
Neodpověděla. Její ticho pouze dalo Olive za pravdu.
„A co dělá ten váš milenec? Je také bankéř? Nějak o tom totiž pochybuji.“
„Už musím jít.“ Wendy si náhle stoupla. Tahle žena viděla příliš mnoho a nutila Wendy bolestně přemýšlet. „Děkuji za vaši pohostinost, slečno Wharryová.“
Spěchala ke dveřím.
„Wendy! Nechoďte.“ Lillie spěchala chodbou za ní. „Ach, zapomeňte na Olive. Často dokáže být mnohem přesvědčivější, ale my potřebujeme lidi, jako je ona. A taky jako vy. Podívejte, setkáme se v čajovém sálonku na Kew v deset hodin příští středu. Buďte tam.“
„Deset hodin ráno? Nejsem si jistá, že budu schopná-“
„Ne, ráno ne! V deset večer. Řekněte manželovi, že jdete na přednášku, koncert nebo něco takového nebo, že vás chce vidět vaše ubohá staropanenská tetička.“
„Lillie, skutečně si nemyslím, že...“
Lillie náhle chytila Wendy a pevně ji objala, než jí na rty vtiskla sladký polibek. Wendy to tak šokovalo a navíc byla tak jemná a něžná, že jí ani nepřišlo na mysl, aby ji od sebe odstrčila. Bylo to, jako by ji znovu zasypávala Zvoněnka. A bylo to spíš kouzelné, než cokoliv jiného.
„Kvůli mně, Wendy Darling, drahoušku Wendy, kvůli mně. Ach, udělejte to kvůli mně.“
Wendy pevněji stiskla Lilliinu ruku a otočila se ke schodům s něžným úsměvem.
„Příští středu v deset hodin!“ zvolala Lillie.
„Ale v Kew není v deset hodin otevřeno, ne?“ Ale to už Lillie zmizela zpátky do domu.
Nyní si Wendy samozřejmě přála, aby nikdy nešla do Highgate. Vracela se domů dlouhou cestou, tou samou cestou, kterou se občas v těchto dnech vracívala přes Claridge's. Během času, který tam strávila, už uběhly dvě hodiny. James už možná nyní dokončil své obchodní záležitosti. Hořela touhou ho vidět; potřebovala ho vidět, potřebovala se oprostit od zkušenosti, kterou zažila v domě.
Zaklepala na dveře jeho apartmá a vyčkávala. Neozvala se žádná odpověď. Chtělo se jí brečet; síla zklamání ji vyděsila. Otočila se k odchodu, nechala své nohy, aby ji odtáhly pryč, ale ve chvíli kdy vkročila do chodby se dveře otevřely. Ohlédla se. Objevila se tvář obklopená silnými tmavými kudrnami, které nebyly nijak svázané ani sepnuté. James tam stál v tmavě rudém županu, v tom samém, který měl na sobě v den, kdy byla přivedena do jeho kajuty. Navzdory tomu, že vypadal úžasně mužně, jako vždy, tak měl strašlivý pohled. Oči měl unavené a nepřítomné, jako malý chlapec probuzený ze sna. Ale Wendy nikdy nebyla tak ráda, že ho vidí. V podstatě se k němu rozeběhla, tvář se jí rozzářila širokým úsměvem štěstí a úlevy.
„Ahoj.“
James si pomalu protřel oči, pokoušeje si z nich vytřít spánek, kterému podlehnul. Jeho druhá ruka byla bez háku. „Neočekával jsem tě. Obávám se, že jsem děsivě neuhlazený.“ Pahýlem ruky si přejel přes vlasy, čímž je uvedl v ještě větší chaos.
Nedokázala si pomoci, aby se neuchechtla. „Jamesi...omlouvám se... neměla jsem v úmyslu tě vyrušovat. Přeješ si abych odešla?“
Jeho ruka vystřelila a zběsile pevně ji chytiila za zápěstí. „Ne. Ze všeho nejvíc si teď přeji, abys neodcházela. Neodvažuj se odejít, má Wendy.“
A na to ji vtáhnul do místnosti, zabouchnul za ní dveře a hodil ji na postel.
Rychle jí svlékal oblečení. „Jak vidíš, má drahá...když někdo chce být úspěšným kapitánem pirátů, tak se musí naučit probrat rychle, když si to situace vyžaduje.“
„Vzbudila jsem tě, Jamesi Hooku?“ Natáhla se, aby mu stáhla spodky. Oba se podívali mezi jeho nohy a Hook pohlédl zpět na ni s nakrčeným obočím.
„Už to tak vypadá.“ A naplno do ní pronikl.
-xxxoOoxxx-
Nakonec leželi tiše a Wendy přejížděla špičkou prstu po neviditelném vzoru jeho zjizveného hrudníku.
„Dnes mě políbila dívka.“
Neviděla, že Jamesovy oči lehce zaplály. Dokázal svůj hlas dokonce udržet nevšední. „Opravdu?“
„Byla to sufražetka. Ona a její kamarádka chtěly, abych s nimi příští týden šla na nějaký druh protestu.“
„Jaký druh polibku to byl?“
„Vcelku příjemný. Netrval dlouho, neboj se, ale byl to polibek na rty. Připomněl mi Nezemi. A dělání věcí, které jsem nikdy předtím nedělala.“
„Pokud toužíš po věcech, které jsi nikdy předtím nedělala, tak mohu být víc, než ochotně nápomocen.“
Usmála se a políbila ho. „Já vím. Ach, já vím, miláčku. Ten dům, kde ty dvě byly, byl...donutil mě přemýšlet o tvé kajutě.“
„Mám rád svou kajutu.“ Pomyslela si, že to bylo vyřčeno poněkud tesklivě.
„Taky se mi líbí. Ale pak...jistě máš nyní nějakou novou. Musíš mít novou loď.“
„To ano, když jste mi ty a tvůj kamarádíček tak mile ulevili od Jollyho Rogera.“ Bylo to proneseno s tím nejmenším zavrčením.
„Omlouvám se.“
„Tehdy ses neomlouvala.“
„Jak jsi přišel ke své nové lodi?“
„Získal jsem ji od jednoho velmi bohatého obchodníka s látkami, který se ztratil v Zemi Nezemi. Bohatý, ale nesmírně nechápavý a pomalý. Nalodění a zničení zabralo jen patnáct minut.“
Wendy zůstala zticha.
„Co?“ zeptal se Hook.
„Nic jsem neřekla.“
„Přesně.“
Dovolila si malý povzdech. „Někdy zapmínám na ten – vyhlazovací – aspekt tvé...profese.“
Pohlédl na ni. „Víš lépe, než kdokoli jiný, kdo jsem, Wendy.“
„Nikdy jsme o tom nemluvili.“ Kreslila dolů po jeho paži a nyní se mazlila s jeho pahýlem s příjemnou něžností.
„Přála by sis to?“ zamumlal, ohromen její čestností.
Vzhlédla a jeho oči modré tak, že jí nedávaly zapomenout, se setkaly s jejíma hlubokýma, vědoucíma a oříškově hnědýma. „Teď ne. Teď mě jen polib.“
Samolibě se usmál a pozvedl obočí. „Nejsem malá holčička.“
„Díky bohu za to.“
A tak ji políbil. Jeho vlasy, vousy, knír i ty tvrdé a surové rty ji líbaly. A jí se to opravdu moc líbilo.
„Půjdeš na ten protest?“ zeptal se, zatímco jeho ústa prozkoumávala každou horkou prohlubeň a důlek její horní poloviny těla.
„Pochybuji. Ne...nemyslím si, že půjdu. Ačkoliv ubohá Lillie byla tak zapálená do toho, abych přišla. Ale ta druhá žena mě znervózňuje. Především bych ji nerada opět viděla.“
„Proč tě znervózňuje?“
Připomíná mi tebe. Pomyslela na to, ale nevyslovila to nahlas.
„Dokázala říct, že jsem měla milence.“
„Jen jednoho?“
„Ach, přestaň.“
Hodiny odbily celou.
„Svatá dobroto, to už jsou tři? Musím jít domů. Děti už budou mít konec vyučování.“ Vyšťouchala Jamese z jeho místa, kde se mazlil s jejími ňadry a zdráhavě se odtrhla z postele. Wendy se postavila, rychle se oblékla, zanechávaajíc ho roztaženého na posteli a jeho vlasy byly ještě rozcuchanější, než předtím. Donutilo ji to se zachichotat.
„Co?“ zamumlal.
„Vypadáš, že potřebuješ krapet učesat.“
„Česání je dobré a vhodné, když má člověk večeřet s ředitely nebo má být okouzlující na vyjednávání s kolegou pirátem, ale v okamžicích, jako je tento...dokážu si vymyslet lepší využití mého času,“ samolibě se usmál.
„Vyjednávání? Nedokážu si představit, že jsi kdy vyjednával, Jamesi.“
„Gentleman vždy nejdříve vyjednává, pokud je to možné. Cožpak jsi neslyšela o pirátském zákoníku, má krásko?“
Opět se zazubila. „Skutečně ne, ale budeš-li mi o něm vyprávět tímhle nádherným, archaickým hlasem, tak slibuji, že budu sedět a pozorně naslouchat...ale ne teď. Musím jít, Jamesi.“
Našpulil rty. Přešla k němu a sklonila se dolů, aby ho hluboce políbila. „Chybí ti to?“
„Co?“
„Pirátství.“
„Ne, když tě mám ve své posteli.“
„A v ostatní době?“
„Trochu. Nejsem zvyklý na – tohle.“ Bouchnul do postele vedle sebe. „Je to tak zatraceně...pevné. Malé stoupání a klesání je vždycky lepší... Jsem si jist, že souhlasíš.“
Usmála se. „Musím jít, můj drahý. Zítra přijít nemohu a o víkendu pak Jeremy bude doma. Je mi to líto.“
„Slibuji ti, že příště budu lépe učesaný.“
„Ach, myslím, že tohle se mi líbí víc.“
„Vskutku?“ Natáhnul se, aby ji znovu políbil. Nechala ho. Jak by ho také mohla odmítnout? Když si však jeho ruce začaly opět propracovávat cestu přes její tělo, tak se odtáhla a mrštně se vyvlékla z jeho sevření.
„Nesmím si dovolit být rozrušená, Jamesi!“
„Proč by ne? Na rozdíl ode mne věřím, že každý by si měl dovolit být co che, klidně i rozrušený.“
Poslala mu polibek. „Sbohem, má lásko.“
„Tvoje co?“ Slova se mu skoro zasekla. Upřeně na ni hleděl s očima zamlženýma tím odhalením.
Wendyino srdce bylo tak naplněné tímto odhalením, až se bála, že by jí mohlo vynechat. Usmála se na něj s bolestnou upřímností. „Slyšel jsi mě...má lásko,“ a s těmito slovy vyklouzla pryč.