Toho dubnového rána vítr svůdně šeptal v korunách vysokých stromů v Hyde Parku, připomínajíc tak Wendy Nezemi.

 

Vzhlédla a zvolnilo tempo, zatímco energicky tlačila kočárek, čímž umožnila lehkému jarnímu vánku, aby jí přelétal po kůži. Její oči se zavřely a Wendy se přistihla, jak se nostalgicky usmívá. Všechno se to nyní zdálo tak dlouho, i když jí každý den dopřál malou vzpomínku. Pouze malou vzpomínku, ale i to bylo dost.

 

Peter se už po mnoho let nevrátil. Doufala, že jeho potřeba jí, se zmenšila. Vypadalo to tak. Jak pomalu stárla, všimla si, že jeho zájem se vytrácí a jeho návštěvy se stávaly čím dál méně častými. Učinilo ji to šťastnou.

 

Po tom všem byla nyní respektovanou dámou, manželkou a matkou tří dětí: dvou chlapců (v současné době vzrušeně poskakujících kolem ní) a děvčátka (v současné době si pobaveně měřící své starší bratry z vyvýšeného bezpečí svého kočárku).

 

„Můžeme jít dolů pouštět lodičky, mami?“ otázal se starší chlapec, zatímco se otáčel k širší rozloze zeleně, táhnoucí se až k rybníčku.

 

„Jistě, Petere, a vezmi s sebou i svého bratra. Ale vždycky stůjte tak, abych na vás viděla.“ Hleděla na ně s láskou, zatímco chlapci pelášili se svými modely plachetnic, které jim daroval strýček John. Její nejstarší chlapec nebyl vůbec tak rozmarný nebo horkokrevný, jako jeho jmenovec a byl na svých sedm let mnohem vyzrálejší. Wendy si nebyla jistá, zda je tím zcela potěšena, ale chlapcův otec tím rozhodně potěšen byl. Jeremy Montgomery byl konec konců na svůj věk také vyzrálý.

 

Potkala Jeremyho přes svého bratra, Michaela, který s ním pracoval ve firmě Coutts & Co. Michael pořádal uprostřed léta večírek a Jeremy se ho zúčastnil. Wendy si okamžitě všimla jeho zájmu o ni. Mnoho mužů jí projevovalo náklonnost, jak si všimla, avšak tohle bylo mnohem více lákavé, než ty ostatní. Tedy přinejmenším. V kropenatém světle letního večera, po dvou sklenkách šampaňského, jí jeho prostý úsměv a třpytící se oči připomněly její minulost, lidi, kteří byli již dlouho pryč. Stál tam, vysoký a elegantní s uhlazenými tmavě plavými vlasy. Několikrát tančili a Wendy se přistihla, že si to užívá nejvíce od doby, kterou pohřbila hluboko do zásuvky svých snů.

 

Po večírku se ucházel o její přízeň a jejich námluvy probíhaly podle všech vyžadovaných a poněkud těžkopádných konvencí. Čaj v Ritzu, procházky po bohoslužbě v jedenáct hodin, doprovázení domů z opery. Wendy pravděpodobně poprvé v životě cítila normalitu a předvídatelnost svého života, o které se domnívala, že o ni vždy usilovala. Ostatní o to také usilovaly, nebo ne? Podle všeho by tedy měla také. A Jeremy byl ta osoba, která jí poskytla normálnost a předvídatelnost. Její rodiče byli konec konců zářným příkladem, jak se daří v tomto programu. A ona své rodiče milovala a respektovala je.

 

Ona a Jeremy se zasnoubili po čtyřech měsících a týdnu a Wendy se ve dvaceti letech provdala.

 

Bylo to až po jejich svatební noci, kdy si uvědomila, že Jeremyho oči nezáří tak, jak si pamatovala z jejich prvního setkání. Stále se usmíval, stále s ní jednal s láskou a oddaností, ale nyní když se usadila v jejich příjemném domě v Belgravii se jí její manžel už prostě nezdál, jako ten muž, za kterého se provdala. Avšak byl to dobrý muž a zajišťoval její materiální potřeby způsobem, s nímž ani ona při své privilegované výchova neměla zkušenosti. Její vysvětlení bylo, že opravdu velice tvrdě pracoval. Ale to bylo dobré, ne?

 

To byla pravda. Byl jen výjimečně viděn během týdne a dokonce i v neděli byl obvykle roztěkaný papírováním a vyčerpaný.

 

Ale brzy poté přišel na svět jejich první syn. Oči jejího chlapce zářily tak, že zastínily i samotné hvězdy. A Wendy byla šťastná. Druhý chlapec následoval o osmnáct měsíců později a nakonec pět let potom přišla na svět i malá dívka – Jane.

 

Dnes se dokázala s dětmi vyplížit ven sama, což byla vzácná příležitost. Rodiny z jejích vrstev obvykle neopouštěly dům bez společnosti chůvy. Wendy pohlédla dolů k rybníčku, zatímco se procházela kolem, hledíc na dva chlapce, kteří se stávali čím dál víc zablácenými. Chůva by z toho nebyla potěšená; srdce jí pokleslo při myšlence na další výtky od slečny Stocktonové.

 

Ozvalo se cinkavé trhnutí následované kňučením. Jane si z kočárku zase jednou vyhodila chrastítko. Místo toho, aby se nebezpečně vyklonila, aby věděla, co tam dělají chlapci, tak prostě hleděla na svou matku s výrazem blížícím se opovržení, předpokládaje, že ta se okamžitě sehne, aby jí ho podala.

 

„Ach, Janey, někdy mě pokoušíš. Pokud tedy trváš na vyhazování svých hraček z kočárku, měj alespoň tu slušnost a čiň tak v případě, že je kolem nějaký gentleman, který mi je pomůže sebrat.“

 

Wendy si povzdechla a pohnula se, aby sebrala ten stříbrný předmět. Již ztratila přehled o tom, kolikrát se to při procházce už stalo a její pekelný korzet ji rýpal do žeber při každém nezdařeném pokusu. Nahlas nesouhlasně pomlaskávala, dostala se na kolena a přesně ve chvíli, kdy se natáhla po chrastítku, tak jí bylo odstraněno z dosahu. Velká ruka s olivovou pletí ho sevřela dlouhými prsty před tím, než bleskově zmizelo z jejího zorného pole, jak se osoba postavila.

 

Wendy zůstala klečet, ale oči jí zalétly nahoru, sledujíc dlouhé nohy oděné v tmavých kalhotách, pak výš ke kabátu a tmavě červené vestě, z níž žlutě zářil zlatý řetízek k hodinkám, pak ještě výš přes upravený nákrčník a vázanku, dále přes drobnou bradku a knír až k očím v barvě té nejhlubší modři. Oči tak modré, že se na ně nedá zapomenout.

Muž vzal ruku tisknoucí chrastítko a dotkl se hladkého drdolu na vršku její hlavy.

„Dovolte.“

 

Sytě červenohnědé rty se zachvěly v krátkém úsměvu a silné prsty držely chrastítko v dosahu Wendy.

 

Ale ona si ho nebyla schopná vzít. Byla zmatená. Byla sebrána, byla otřesena a byla odtáhnuta zpět časem i prostorem. V jednom okamžiku se její svět převrátil a otočil. Zírala do těch očí a plicím se bolestně nedostávalo vzduchu.

 

Prohlížela si jeho tvrdé rysy, hleděla na jeho tmavé vlasy, které se zepředu zdály stejně elegantní, jako u každého jiného gentlemana, kterého znala, ale byly tmavé, jak mohla vidět, tmavé a hebké, jako černý vosk.

 

Jane vydala podrážděný vzlyk a její ruka se natáhla k té svírající chrastítko. „Mami, dej! Dej chrastítko!“ Až poté Wendy přišla ke smyslům a vzala hračku. Když tak udělala, její prsty lehce zavadily o prsty toho muže. Horké. Skutečné.

 

„Děkuji vám, pane,“ zamumlala se skloněnou hlavou. Sevřela rukojeť kočárku tak zuřivě, až jí zbělely klouby na rukou a spěchala dál pevně rozhodnutá popírat to, co její oči a duši vyvedlo z míry.

„Wendy Darling.“

 

Ten hlas. Slyšela přesně ta samá slova, vyslovená před všemi těmi lety, tím samým bohatým barytonem. Ne nyní. Ne znovu.

 

Neměla v úmyslu se zastavit. Pokud stále půjde, tak by mohla předstírat, že se to nestalo, že ho neviděla, a že nebyl skutečný o nic víc, než předtím.

 

Ale její nohy se již dále nehýbaly. Zastavila se na chodníku svíraje kočárek, jako by to byla její jediná opora. Obávala se, že pokud by se ho pustila, upadla by na zem.

 

Uslyšela za sebou kroky, pomalé a přesto zároveň i hrozivě těžké a odhodlané, které k ní pomalu přicházely blíže.

„Nepoznáváš mě… Wendy Darling?“ Ten hlas, jako by jí skoro vklouzl do ucha – tak byl blízko. Ostře se nadechla a zavřela oči.

„Wendy… Ptal jsem se: nepoznáváš mě?“

„Spletl jste se, pane.“

„Nikoliv, madam.“

„Nejmenuji se Wendy Darling.“

„Ach. Očekávaná, leč mírná právní odchylka... Změna okolností, dohaduji se. Před patnácti lety, když jsi ke mně přišla poprvé, jsi byla Wendy Darling.“

 

Déle ho již nedokázala ignorovat. Otočila hlavu, takže se zase jednou setkala s těma pronikavýma očima.

 

Wendy instinktivně pohlédla dolů na jeho levou ruku. Nebylo tam to, co očekávala a zpočátku si myslela, že je to trik, že to není ten, kdo si myslela, že to je, ale že je to nějaký podvodník, který slyšel její příběhy a byl tu, aby ji oklamal. Avšak při bližším průzkumu si všimla, že ruka byla neohebná, nepohyblivá a skrytá v černé rukavici.

 

Muž sledoval její pohled a zvedl ruku nahoru. Prsty se žádným způsobem nenatahovaly ani nepovolovaly, jednoduše setrvávaly v jejich pevně dané poloze.

„Ano, Wendy. Doplněk pro každou příležitost. Konec konců nechtěl bych vystrašit dobré lidi z Kensigtonu, no ne?“ A pak ji pozvedl, sevřel ji ve své druhé ruce a ostře zatáhl. Otočil ji dokola a odšrouboval ji. Brzy ji odstranil úplně a poté se na ni ironicky usmál, držel ji a prohlížel si ji s uváženou sebejistotou. „Užitečná věcička. Dovoluje mi...zapadnout.“

 

Wendy stále dýchala zrychleně a zhluboka. Dlouze na něj hleděla, skoro překvapená, že uslyšela svůj vlastní fungující hlas. „Hook.“

„Z masa a kostí.“

 

Na okamžik prostě jen stáli s očima upřenýma do očí toho druhého a najednou k Wendy přišel ten samý šepot, lechtání a potlačené vzrušení, které s ní všechny ty roky létalo do Nezemě. Avšak nyní to k ní přišlo, jako k dospělé, jako ke zcela dospělé ženě, plné života a závazků. Držela oči pevně sevřené, bojujíc s tím, uzavírajíc je před tou připomínkou její minulosti.

„Jsi mrtvý.“

„Ne, Wendy.“

„Jsi mrtvý, mrtvý. Já tě viděla zemřít.“

„Nepřipustíš, že tvou mysl ošálily tvé vlastní oči? Co jsi viděla? Řekni mi, co jsi viděla.“

 

Stále se s tím pokoušela bojovat, nedovoluje si připustit to, čemu mohla jen stěží věřit, ale nicméně nakonec promluvila. „Viděla jsem tě, jak padáš do čelistí té bestie.“

„Ale jaký smysl by měl ocelový dráp na konci tvé paže, pokud bys nebyla připravena ho použít? Prořízl jsem si cestu ven a zanechal to zvíře mrtvé.“

 

Pohlédla na něj znovu, dokud se nepřinutila pohlédnout stranou. Samolibě se usmíval. „Tvé oči tě přece nyní neklamou, ne?“

 

Právě v tom okamžiku její mladší syn vběhl křičící přímo na chodníček před nimi, mával velkým klackem a honil svého staršího bratra. „Petere, nenech svého bratra, aby tě pronásledoval!“

Muž nadzvedl obočí. „To jsou tvoje děti?“

Přikývla. „Jak neoriginální jméno.“

 

Wendy se k němu jedovatě otočila. „Nevynášej soudy nad mými volbami.“

„A kdy naposledy za tebou Pan přišel, Wendy Darling?“

„Neříkej mi tak. Montgomery. To je mé jméno. Jsem Wendy Montgomery.“

Muž se ušklíbnul. „Dávám přednost Darling.“

„Musím jít.“

„Nezeptala ses mě, proč jsem tady.“

„Nepřeji si to vědět a ani se o to nestarám. Nejsi pro mě skutečný. Pro mě jsi mrtvý. Nech mě být. Vrať se a nech mě být. Mám nový život. Mám dobrý život. Nech mě být.“

 

Otočila se a začala od něj odcházet, ztěžka tlačíc kočárek. Nevzrušené kroky se za ní držely v diskrétní vzdálenosti. Wendy nesouhlasně mlaskla, uvědomujíc si, že její chlapci jsou daleko.

„Petere! Hned se vrať. Musíme jít domů. Kuchařka si bude dělat starosti kvůli večeři. A řekni svému bratrovi, aby sem okamžitě přišel.“

„Ano, mami!“ zvolal její syn. Soustředila se na tlačení kočárku, avšak musela zpomalit a počkat na chlapce.

 

Byla si vědoma stálé blízkosti muže.

 

Její starší chlapec ztěžka oddechoval na kopci. „On nepřijde, mami. Zkoušel jsem to, ale nechtěl mě poslechnout.“

„Ach, opravdu už ale musíme jít!“ Rozhlédla se, aby uviděla svého druhého syna nakloněného přes bahnitý břeh, aby z rybníčku získal zpět svou loďku. Zavolala na něj, hlas měla ostrý a nesmlouvavý.

„Jamesi!“

 

Okamžitě si přála, aby si ta slova mohla nacpat zpět do pusy. Ohlédla se přes rameno. Ten muž tam stále byl. Modř jeho očí se rozhořela, rozhořela se zjevným potěšením.

 

Nedokázala nic říct. Jeho ústa se v koutcích nadzvedla.

 

Najednou u ní byli oba její chlapci, dožadujíc se pozornosti a protestujících, že jsou hladoví. Sotva si toho všimla.

 

Předtím, než ustoupil stranou a konečně ji opustil, se Hook dotkl klobouku a sklonil hlavu. „Dobrý den, Wendy Darling. Než se znovu setkáme.“