Serpentine 9
Část třetí:
Odzbrojení
9. kapitola
Když se Harmony příště se zavrtěním probrala ze spánku, tak bez námahy otevřela oči a byla schopná snadno hýbat rukama. První věc, kterou udělala, bylo, že zvedla ruku, aby zkontrolovala, zda je její šátek stále na místě.
Zakručelo jí v žaludku a ona snědla z nočního stolku dost jídla, než přehoupla nohy dolů z postele a pokusila se postavit. Náhlý pohyb jí způsobil závrať a musela se chytit jednoho ze sloupků postele, dokud se jí nevyčistila hlava. Jakmile dokázala jít rovně bez toho, že by se skácela na zem, tak zvědavě zamžourala na otevřené dveře.
Několik špinavých oken propouštělo dovnitř depresivní, i když ranní světlo. Byla v pokoji nedaleko konce chodby. Všimla si stoupajícího schodiště na jedné straně a pokoje na druhém konci, jehož dveře byly na skulinku pootevřené.
Harmony se vykradla z místnosti a tiše přešla k těm dveřím na konci chodby. Když k nim dorazila, tak si všimla portrétu nádherné brunetky a pohledného muže s hnědými vlasy. Oba na sobě měli nákladné oblečení a v držení těla měli jistou důležitost. Harmony si je ani pořádně neprohlédla, když ten portrét míjela. Položila ruku v rukavičce na dveře, aby je více otevřela. Okamžitě ten pokoj poznala.
I když do toho pokoje nikdy nevkročila, tak tady viděla hovořit Snapea a Mistra tu první noc, kdy dorazila na Riddleovo panství. Přišlo jí těžké uvěřit, že od té doby uplynulo sotva pár dní. Oheň stále hořel a ona si všimla vršku Mistrovy tmavovlasé hlavy, která vykukovala nad opěrkou jeho křesla.
Když vešla do místnosti, tak měla pocit, jako kdyby vešla do nějaké zakázané svatyně a srdce jí tím pocitem divoce bušilo. Blikotající plameny přiváděly vše v místnosti k životu, jak si tak tančily v krbu.
Pohledem přelétla obrovskou postel a potlačila touhu přejet konečky prstů přes sametový přehoz, který vypadal tak lákavě. Samozřejmě, že i její vlastní postel měla sametový přehoz, ale ten byl tak špinavý, že se o jeho barvě mohla jen dohadovat. Tady mohla konečně vidět jasně jeho okázalou zelenou barvu.
Mistr opět nechal na na malém stolku otevřenou knihu, ale když se pokusila přečíst její hřbet, tak nedokázala identifikovat její název, Vznášela se nad ní malá zelená koule světla, ale ta byla příliš matná.
Harmony přešla kolem židle a spatřila, že Mistrovy oči jsou zavřené. Pohlédla na postel. Zdálo se, že v ní nikdo nespal pořádně dlouhou dobu, možná i roky.
Opět pohlédla na toho muže a viděla, že Mistrova obvykle strnulá a ponurá tvář se nyní díky pokojnosti spánku vyhladila. Kolem úst mu pohrával jemný úsměv a Harmony musela přemýšlet, o čem asi sní.
Harmony ho sledovala nějakou chvíli. Nechtěla, aby ten úsměv uvadl a byl nahrazen obvyklou zachmuřeností. Věděla však, že tu nemůže takhle zůstat věčně, takže nakonec pokročila kupředu a sklonila se k jeho uchu.
Byla dostatečně blízko an to, aby zachytila vůni jeho kůže a shledala ji příjemně potěšující.
„Mistře?“ zašeptala mu do ucha.
Dvě safírově modré oči se otevřely ve stejné chvíli, kdy sahal po své hůlce. Její konec byl náhled jen centimetry od Harmoniina nosu a poplašeně uskočila zpět.
„Počkat!“ zalapala po dechu a ruce jí vylétly nahoru v obranném gestu. „To jsem já.“
Voldemortův výraz se proměnil z překvapení v poznání, a pak strnul, když pokládal hůlku a vytíral si spánek z očí za pomoci dlaní.
„Omlouvám se, můj Pane,“ řekla a sklonila ruce. „Neměla jsem v úmyslu vás vystrašit.“
„Nevystrašila jsi mě,“ odvětil stroze. „Jsem ohromen, že jsi tak brzy vzhůru. Nečekal jsem, že ten lektvar, který jsem ti dal přestane účinkovat dřív, než za den.
Byla tak strašně zvědavá ohledně lektvaru, který jí dal, že se zeptala:
„Co jste mi to dal? Jeho vůně nebo chuť mi nebyly povědomé.“
kousavě se na ni podíval a promluvil: „Je to lektvar na očištění od magie, které jsi byla vystavena. Vyvolává spánek a zabraňuje v pohybu, aby se zajistilo, že každičká unce energie bude využita na léčení.“
„Jakému množství magie jsem byla vystavena?“ zeptala se, i když si nebyla tak úplně jistá, že chce znát odpověď.
„Nechybělo mnoho, aby tě to zabilo nebo hůř.“
„Hůř?“ řekla Harmony. „Jak hůř?“
„Kdyby tě temnota nezabila, tak by ses stala její součástí,“ vysvětlil. „Věř mi. Znám to z první ruky.“ Harmony se zamračila, a pak mu pohlédla do očí. „Proč?“ zašeptala spíše sama k sobě.
„Proč je tady na tomto místě taková magie? Vysvětlím ti to: celý dům je prokletý kvůli zášti. Zášti vůči mojí osobě.“ Pohlédnul stranou od ní a zahleděl se do plamenů v krbu. Úplně viděla, jak se mu někam zatoulala mysl a ona si přála, aby jí nechal nakouknout.
„Co jste udělal?“ zeptala se. Byla to hloupá otázka; bez pochyby to, co udělal bylo stejně příšerné, jako ostatní špatnosti, které ve svém životě spáchal. Stejně jako vždy jí neodpověděl. Jen tak sledovala, jak se mu na tváři střídají emoce a zjistila, že toho mezi nimi zůstalo mnoho nevyřčeného. Ona ho však chtěla vyvést ven z jakýchkoliv jeho temných myšlenek, které ho okupovaly, a tak řekla: „Nepoděkovala jsem vám, můj Lorde.“
Zamrkal na ni a zíral, jako kdyby jí nerozuměl.
„Myslím za záchranu mého života.“
„Bylo to moje zaklínadlo, co tě zachránilo. Nebyl jsem to já,“ pronesl, když mávnul rukou směrem k jejímu tetování, o kterém věděl, že leží skryté pod jejím oblečením. „Stáhne se vždy, když vycítí, že jsi v nebezpečí a já to ucítím také. Čím jsem blíž, tím víc to cítím. To byl i důvod, proč jsem tě byl schopen najít.“
Harmony přikývla. Nyní už chápala, proč měla křeč v ruce, když se ztratila v bludišti chodeb. Vzpomněla si i na to, jak se to hadí zaklínadlo stáhlo, když na ni minulou noc Barty zíral. A jiné upozornění, aby si na něj dávala pozor věru nepotřebovala.
Tak či tak to byla jeho zásluha, že byla stále ještě naživu a tak měkce pronesla: „Tedy to není kletba, jak jsem si prvně myslela.“ Po tichu, které mezi nimi proběhlo skoro zdrženlivě dodala. „Možná, že vám za něj dlužím trochu více vděčnosti.“
Voldemort vyskočil na nohy a tyčil se nad ní. Jen tak tam stál mnohem blíž, než jí bylo příjemné a tahle jeho nová pozice mu do obličeje vrhala stíny skrývající i jeho oči. Vypadal naštvaně a překvapeně a vztekle a nevěřícně a to vše najednou. Zatím neřekl nic. Díval se, jako kdyby ji chtěl proklít, uhodit ji, dotknout se jí, utéct od ní – nebyla si jistá. V jejím středu se vznítila povědomá jiskra strachu.
Jeho hlas byl hluboký a pronikavý, když promluvil. „Tvé akce byly bezmyšlenkovité. Varoval jsem to ohledně nebezpečí, ale ty jsi k mému varování byla hluchá. Pokoušíš mou trpělivost. Tohle je mé druhé a poslední varování.“
Harmony zahanbeně hleděla na podlahu, avšak při jeho posledních slovech jí hlava vystřelila vzhůru. V očích jí bouřily emoce. Byla to směs vzteku, strachu a zmatení. Promluvila dřív, než se stihla zastavit. „Tím poslední jste myslel, že se mě prostě zbavíte? Zabijete mě?“
Mistr zalapal po dechu nad její přímočarostí, ale neřekl nic.
Harmony brala jeho mlčení jako souhlas. Zatnula tedy zuby a pohlédla stranou.
„Omluvte mě, můj Lorde. Už o tom více nepromluvím.“
Nastalo mezi nimi podivné ticho a Harmony si přála jen to, aby se mohla vrátit zpět do postele a usnout navždy. Na Mistrových rtech se objevilo pousmání, když se na něj odvážila opět pohlédnout.
„Co?“ zeptala se necitelně.
„Zdá se, že zkušenost blízké smrti z minulé noci ti poněkud rozvázala jazyk,“ pronesl výsměšně. Harmony zčervenala sytým odstínem rudé. „Možná jsem jenom zjistila, že jsou i horší osudy, než smrt,“ zamumlala si pro sebe.
„Ach ano,“ řekl souhlasně. „Tím jsem si jist.“
„Přeji si pokračovat ve výuce,“ řekla najednou.
„A to taky budeš,“ pronesl s přikývnutím. „Sejdeme se tu ráno, jelikož bych ti chtěl ukázat, jak najít výukovou místnost.“ Pak si povzdechnul a prohlédnul si ji. „Ale nejdříve ti dám jednu další noc kvůli odpočinku. Další zaklínadlo, které budeme probírat vyžaduje obrovskou dávku síly. Teď si odpočiň a pokud potřebuješ, tak můžeš použít moji koupelnu.“
Harmony ohnula své tělo do polovičního úklonu a hleděla mu na nohy, když odpověděla.
„Ano, můj Pane.“
„Jdi,“ řekl. „Uvidíme se zítra ráno.“
Harmony se navrátila do své nové ložnice a rozhodla se, že se porozhlédne kolem. Sluneční paprsky nakukovaly zpoza velkého kusu látky hozenému přes okno. Vzala tedy její spodek a strhla ji dolů. Sluneční svit se vlil dovnitř, kde vyplnil každý temný kout a každou vlhkou puklinu. Každé zrnko prachu jako kdyby vzplanulo, jak se vzneslo do vzduchu, než znovu spadlo dolů.
Zamžourala, jak její oči pomalu přivykaly dennímu světlu. To okno bylo tak špinavé, že musela sklo otřít, aby se mohla podívat ven. Oči se jí rozšířily úžasem nad výjevem před ní.
Její okno mířilo do zadní části panství a v dálce bylo pole dlouhé trávy vlnící se ve větru, jako voda. Daleko vzadu byly nějaké stromy, a pak ještě více stromů, dokud se na horizontu neztratily v obřím lese. Sluneční paprsky si pohrávaly mezi stromy, takže to vypadalo, jako kdyby byly v plamenech.
Každý strom se pohyboval v lehkém větříku, jako kdyby byly součástí jedné obrovské bytosti. Na okamžik ta scéna před Harmony uklidnila její svírající se srdce. Trvalo to však jen skutečný okamžik. Byla si plně vědoma nebezpečí, které ji neustále obklopovalo. Její život na tom vědomí závisel nehledě na to, čemu může čelit v budoucnu.
Mistr a Harmony pracovali na odzbrojujícím kouzlo několik dalších dní. Někdy bez jídla a pití pracovali až dlouho do noci. Jindy byl tak frustrovaný, že by křičel a Harmony cítila jak se skrze velkou místnost žene jeho magie. Nejprve si myslela, že tyto záchvaty povedou k její smrti, avšak nakonec zjistila, že ten muž nebyl šílený, jen temperamentní.
Bojovali spolu celý týden, než Harmony konečně zablokovala jedno z jeho zaklínadel. Stalo se to tak náhle, že Harmony ztuhla v šoku. Na rtech se jí zformoval slabý úsměv, když spatřila, že stejný šok se zrcadlí i na tváři Voldemorta. On se však rychle vzpamatoval a se zlomyslným úsměvem seslal další kouzlo, které jí podrazilo nohy.
Pohrdavě se usmál, když se Harmony škrábala na nohy. Hůlku svírala v ruce. Chtěla seslat kouzlo přímo do toho jeho usmívajícího se obličeje, a také by to udělala, jenže on už znovu hůlku nezvednul. Místo toho lehce naklonil hlavu na stranu a promluvil. „Prošla jsi svou první zkouškou.“
Harmony měla v široce otevřených očích šok.
„Pro dnešek již s naší výukou končíme. Můžeme se do toho pustit zase zítra,“ řekl, když za ní šel. Když byl dost blízko, tak jí pohlédnul do očí a pečlivě si ji prohlížel. „Jsi překvapená.“
Harmony se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. Pak se zamyslela nad tím, co říkala Claudia minule, když ji viděla. „Jste potěšen mým pokrokem, můj Lorde,“ zeptala se měkce.
„Postupuješ rychleji, než jsem očekával,“ přiznal, než pokračoval. „ Teď už to nepotrvá dlouho.“ Harmony se na něj zmateně zamračila. Přikročil ke dveřím. „Doprovodíš mě zpět do mého pokoje, povečeříme tam.“
Harmony ho následovala. Její vysoké boty byly sotva centimetry od lemu jeho černého pláště, který za ním povlával. Pospíšila si kupředu, takže šla vedla něj, když vstoupily do chodby a jejich kroky byly perfektně synchronizované.
„Jsou tady někteří další následovníci? Vždy tu vídám jen Bartyho,“ zeptala se bez toho, že by na něj pohlédla.
„Čas od času tu jsou, ale poměrně často je posílám plnit mé příkazy,“ vysvětlil. „Věřím, že někteří z nich se právě vrátili z poslední exkurze k Borginovi & Burkesovi.“
Jako kdyby to byla narážka, Harmony spatřila skupinu lidí před nimi ve velké chodbě. Skupina spatřila svého Pána, a jako jeden muž se uklonila, když ti dva procházeli. Koutkem oka Harmony zahlédla, jak si její Mistr natahuje kápi pláště přes hlavu, aby skryl svou tvář.
Když se připojili k ostatním, tak ji překvapilo velké množství lidí, které viděla. Okamžitě poznala několik známých tváří. Barty stál trochu mimo v rohu, zatímco Bellatrix, která svýma tmavýma očima házela dýky v Harmoniině směru, stála obklopena skupinou.
Poté, co Voldemort vzal skupinu na vědomí lehkým pokývnutím hlavy, si Harmony byla až bolestně vědoma, že oči všech se upírají na ni. Mnoho výrazů zrcadlilo ten, kterým ji počastovala Bellatrix -
byla v něm zloba a nedůvěra. Několik dalších se dívalo, jako Barty – namyšleně a pobaveně. Ale nakonec byli všichni ohromeni tím, že vidí tu ženu stát vedle jejich Lorda a Mistra, jako kdyby mu byla rovna.