Serpentine 8
8. kapitola
Harmony si byla naprosto jistá, že jí jídlo nosil Barty Skrk junior – Goyle měl práci a Bellatrix jistě odmítla takovou úlohu – takže očekávala, že na něj v chodbě někdy narazí. Tn den to bylo právě před večeří, akorát zavíral dveře jejího pokoje, když se vynořila zpoza rohu.
„Bavila ses dneska s Mistrem?“ zeptal se s výsměšným úsměvem. Odhodlaně jí zasoupil cestu, když se pokusila projít.
Nemluv s ním, říkala si v duchu. Ani se na něj nedívej.
Barty natáhnl paži, aby ji objal, ale Harmony uskočila z jeho dosahu, na patě se otočila, a pak se rozeběhla do bezpečí své komnaty. Jakmile byla uvnitř, tak na zámek seslala kouzlo, aby ho udržela venku. Slyšela ho zkoušet kliku.
„Ale no tak, lásko,“ vrněl skrz dveře. „Jenom chci poznat nové děvče. No tak, pusť dovnitř.“
Neřekla nic, věděla, že odpovídání by ho jen pobídlo. Konečně přestal otáčet knoflíkem kliky a slyšela jeho kroky, jak mizí v chodbě.
Harmony se ulehčeně opřela o dveře, zatímco si stahovala šátek na krk. Byla si dobře vědoma hadího zaklínadla, které se nacházelo přímo pod ním, protože ho skutečně cítila, jako kdyby zvyšoval své sevření, Všimla si té změny u zaklínadla, když nani Barty poprvé pohlédnul, ale nevěnovala tomu pozornost až do téhle chvíle, kdy s opět uvolňovalo.
„Slyšela jsem, že výuka dnes šla dobře,“ pronesla Claudia pobaveným hlasem, když se Harmony pustila do jídla. „Nepotrvá to dlouho, než tě náš Mistr otestuje na tvé nové odzbrojovací kouzlo.“
„Alejá se jen sotva zlepšila,“ protestovala Harmony. „Jak mohu projít testem, když je jasné selhání?“ Přemýšlení o tom, že by selhala jí působilo fyzickou bolest. Vždy byla od přírody talentovaná, když šlo o magii, avšak oproti Mistrrovým schopnostem se cítila beznadějně neschopná.
Claudia zvedla ruce v obranném gestu. „Nestínaj hlavu poslovi,“ zamumlala. „Jen opakuji to, co jsem slyšela.“ Harmony se ohlédla na malou čarodějku, ale spatřila, že opět opustila svůj ráím. Byla sama.
Harmony dojedla s rozdrásanými nervy. Měla trému ohledně toho, jak a kdy ji Mistr otestuje na odzbrojovací kouzlo. Bude požadovat poslední souboj mezi nimi dvěma?
Odložila ubrousek s tou otázkou nějící jí v hlavě ozvěnou a výsledek byl, že se pořád budila. Bylo pozdě večer, když se probudila. Harmony se vykradla z postele a přešla ke dveřím. Zrušila zaklínadlo, které tam předtím umístila a vykoukla ven. Ulevilo se jí, že Barty se neukrýval nikde v její chodbě, zatímco spala.
Claudia nebyla v obrazu, což znamenalo, že Harmony měla dokonalou šanci, jak zmizet z pokoje nezpozorována. Celý den, dokonce i ve spánku, myslela na ženu ztracenou v tom pokoji bez nikoho, kdo by jí pomohl s dítětem. Harmony potřebovala jít za ní a potřeboala přijít na to, jak se tentokrát neztratit.
Pokud se dokáže neztratit, tak ebude v nebezpečí a žádné nebezpečí znamenalo, že Mistr nebude varován hadím zaklínadlem, které se jí zrovna teď plazilo kolem ramen. Byla by toho chopná, stejně jako bez problémů potěšit.
I kyby ji chytil, tak Harmony věděla, že to bylo dost důleité, aby na sebe vzala to riziko. Vše na em zrovna teď záleželo, bylo pomoci té dívce a jejímu dítěti.
Vyčarovala Lumos a procházela dolů chodbou. Každých pár dveří kouzlem namalovala na zeď velké, rudé X, takže bude schopná najít cestu zpět. Minula mnoho rohů, cítila se dezorientovaná velkým počtem stejně vypadajících chodeb. Neměla ani ponětí,kam jde, ale to byl smysl. Čím rychleji se ztratí, tím rychleji ji magie dovede zpátky k té záhadné místnosti.
Když už se zdálo, že maluje snad sté X, tak Harmony začala být netrpělivá. Zcela jasně se neztrácela dost rychle, takže se rozhodla běžet. Běžela tak rychle, jak jenom dokázala a jen tu a tam se zastavila, aby umístila rudé X. Zdálo se, že čím víc času ji zabralo najít tu těhotnou ženu, v tím větších problémech byla. Harmony se tam musela dostat rychleji.
Musela zastavit, když jí plíce hořely a zoufale prosily o vzduch. Obličej měla zrudlý a upocený, když se Harmony zoufale rozhlížela. Hůlka, která nyní opět zářila jí v ruce poskakovala nahoru a dolů. Koncem hůlky si poklepávala do druhé dlaně, jako kdyby to byla baterka. Trochu se rozjasnila, ale pak zcela pohasla, jako svíčka, která byla najednou sfouknutá.
Harmony věděla, že hůlky mohou přestat fungovat, když se čarodějka nebo kouzelník, kterému hůlka patří, vyčerpá natolik, že již dále není schopen ovládat svou magii. Avšak ona se cítila dobře, tedy až na to, že ji zlomily křeče od běhu.
Nyní byla obklopena temnotou. Bylo to horší, než že by byla jen ztracená. Byla totiž ztracená v naprosté temnotě. Bez jakéhokoliv světla, byly všechny ty značky ve tvaru X, které si předtím namalovala, aby jí pomohly najít cestu zpět, naprosto k ničemu.
Věděla, že si na okamžik musí odpočinout, aby jí zase fungovala hůlka, ale nedokázala zůstat na jednom místě. Musela se pohnout a nebo něco dělat, aby se vyvarovala tomu, že nad ní převezme vládu magická temnota. Slepě klopýtala s oběma rukama na zdi. Ruce jí přejely po mnoha zaprášených dveřích a pavučinách, zatímco čekala, až povolí křeče. Pouze až přestaly bolestné křeče a ona byla schopná lehce dýchat, tak opět zkusila svou hůlku.
„Lumos!“
Neukázala se však ani jiskřička. Zoufale to zkusila ještě několikrát, ale marně. Musela prostě zůstat v temnotě.
Možná to není tím, že by má hůlka přestala fungovat, pomyslela si. Možná je to úplně něčím jiným. Muselo to být nějakou magií, která ji do té zvláštní místnosti předtím zavedla. Harmony si lámala hlavu nad tím, jak mohla být tak k ničemu. Měla jsem to víc promyslet, říkala si zoufale.
Oči jí zaplnily slzy frustrace a do levé ruky ji opět chytala křeč. Jak vůbec najde cestu ven ze středu tohoto kouzelného bludiště? Zdálo se, že by tu mohla chodit věčně. Zastavila se a sklouzla zády po stěně dokud si neklečela na patách. Nikdy se odsud nedostane.
Ledaže-
„Claudio?“ zvolala; její hlas zněl v prázdné chodbě podivně. Byla si jistá, že někde kolem musí být nějaký rám obrazu. Malá čarodějka by ji hlasem dokázala navádět, dokud by Harmony nedošla na místo, kde by její hůlka opět svítila. „Claudio? Claudio! Claudio!“
Horké slzy jí proudily po tvářích do šátku, dokud nebyl zcela promáčený. Prosím, přijďte někdo, dostaňte mě někdo odsud, myslela si. Nechtěla tu zemřít, jako nějaký tápající vetřelec. Nebyla vetřelec. Nebyla ani vězeň. Vybrala si sama, že sem příjde, a nyní zemře a ne proto, že by jí ublížil Voldemort, jak si představovala, ale kvůli své vlastní pošetilosti.
Opět se postavila a na oporu využívala studenou zeď. Nelibě nesla pocit, že je k ničemu, to nebyl ona. Potřebovala se pohnout. Jenže se jí nechtělo, protože ta křeč ji zabíjela, avšak ona se potřebovala hnout. Pokud se pohne, možná jí to pomůže zapomenout na její vlastní myšlenky.
Byl to příjemný pocit přitisknout čelo na chladnou zeď, potom co vyplakala tolik horkých slz. Již nadále nebylo její prioritou najít tu těhotnou dívku, i když přemýšlela, zda ji možná náhodou už nepřešla.
V tom okamžiku se pohnula a zaposlouchala se, avšak nebylo tu nic, než její zrychlené dýchání a dusot jejích těžkých bot na podlaze. Promasírovala si levou paži, která jí momentálně pulzovala bolestí.
Věděla, že se nakonec stane příliš unavenou a vybere si jeden z těch hostinských pokojů, aby si odpočala. Nikdy nevyjde ven, přesně jako jí to říkala Claudia. To bylo to, co se jí nejspíše stane; byl to způsob, jak tahle magie fungovala a to dokonce i přes to, že nebyla určená jí.
Harmony se pokusila tyto myšlenky odsunout stranou a mysl jí zabloudila k její rodině, která ji v jejích snech opustila. Přemýšlela o svých přátelích, kteří budou v šoku, až si budou myslet, že je zradila proto, aby se připojila k Lordu Voldemortovi. Tak či tak to takhle noviny podají. Titulky budou hlásat: „Potter zrazen nejlepší kamarádkou“. Avšak ona bude po smrti předtím, než to vůbec půjde do tisku.
Harry s Ronem nebudou věřit jedinému křivému slovu proti ní, to věděla. Noviny o Harrym vždy vykládaly lži a ona s Ronem stáli při něm. To bylo to, co přátelé jeden pro druhého dělají. Harmony uronila dalších pár slz a smutně se usmála při pomyšlení na ně. Už teď jí chyběli.
Křeč v její paži se soustavně zhoršovala, a když se zdálo, že už dosáhla svého vrcholu, tak začala pomalu opadat. Bvyla šťastná, že již nadále necítí tu bolest – nechtěla cítit žádnou bolest, až si půjde odpočinout, což bude spíše dříve, než později. Žádné další přemýšlení o labyrintu bez východů. Černá magie ji nyní měla; byla hluboko v jejím břiše a nebylo žádného úniku z jejích ledových spárů.
Zdálo se to, jako kdyby chodila už hodiny a nohy se jí změnily v rosol. Unavené oči měla napuchlé od soli ze zaschlkých slz. Pláč ji činil mnohem vyčerpanější, než předtím. Po třech dalších slepých krocích dosáhla na zeď a cítila, že je tu někde blízká místnost. Vytáhla hůlku s pomyšlením, že jeden poslední pokus ještě nemůže uškodit.
Harmony se zhluboka nadechla. Buď to bude fungovbat a nebo to pro ni byl konec.
„Lumos,“ zašeptala.
Stejně tak dobře mohla mluvit ke kusu klacku. Bojovala s nutkáním zahodit svou hůlku co nejsilněji směrem do černočerné chodby. Místo toho se tiše postavila a stála před dveřmi. Vždyť nakonec to bude tichá a poklidná smrt, pomyslela si smutně a optočila knoflíkem kliky.
Pak přimrzla na místě.
Světlo začalo jemně, ale stále více nabíralo na velikosti a jasu, jako kdyby se k ní halou blížilo. Harmony byla schopná jen zírat na to namodrale stříbřité světlo, které bylo tak silné, že ji oslepilo. Světlo se zformovalo do koule, která se vznášela nad otevřenou dlaní. Ta dlaň byla připojena k paži v tmavém hábitu, a ta paže patřila k -
Harmony se ndokázala rozhodnout zda plakat štěstím nebo hrůzou. Byla šťastná, že byla zachráněna, ale dost ji rozrušilo, když viděla, že její zachránce byl Lord Voldemort. Viděla jeho tvář, když k ní pospíchal, oči měl divoké emocemi. Problém ovšem byl, že nedokázala říct, zda ta emoce byla starost nebo pálivý vztek.
Dokud nebyl přímo před ní, tak si nevšimla, že v ruce má štos knih. Přinutila se přečíst název na hřbetu jedné z knih: Obrana proti černé magii pro pokročilé. Byly to knihy z jejího pokoje. Kromě oblečení, co měla na sobě, byly knihy jeím jediným majetkem.
Její Mistr jí hodil knihy do náruče a ona se skoro skácela únavou. Ale s volnýma rukama byl schopen ovinout jí jednu ruku kolem pasu, aby ji podržel. Napůl ji nesl skrz namodrale stříbrným světlem osvětlenou chodbu, aniž by pronesl jediné slovo.
Harmony byla natolik unavená, že jí bylo jedno, i kdyby byl tak naštvaný, aby ji zabil za to, že ho opět neposlechla. Tak či tak by ještě před pár vteřinami umřela.
Hlava jí padla na jeho rameno a motala se – byl vyčerpaná. Chtěla zavřít oči a prostě jenom spát, ale věděla, že pak by ji musel nést, ať už mířili kamkoliv. Otřásla se při té myšlence – mít paže Lorda Voldemorta kolem svého těla – a snažila se myslet jenom na to, aby své nohy udržela v chodu.
Vrchní kniha ze štosu se svezla, když ji zvednul, a sletěla ze schodů, kde o pár stop níž přistála. Harmony byla příliš unavená, než aby ji zachránila a nechalji za sebou. Mistr rychle zastavil a volnou rukou ji zvednul, a pak kolem ní opět omotal paži. Byla pžíliš unavená a zmatená i na to, aby zaregistrovala ten akt laskavosi – pokud to tedy bylo ono.
Vše poté se jí rozmazalo, jak nad ní nabralo vrchu vyčerpání, které bránilo jasnému uvažování. Prošli mnoho chodeb, vyšli mnoho schodišť a brzy Harmony poznávala některé místnosti, které míjeli. Mistr vzal Harmony po jednom obrovském schodišti a odvedl ji do pokoje. Byla tam pro ni příliš velká tma, než aby si všimla čehokoliv jiného kromě obrovské postele v jednom rohu.
Mistr jí z rukou sebral knihy a posadil ji do postele.
„Lehni si,“ nařídil.
„Ale ta žena-“ zašeptala, když si vzpomněla, co ji vlastně přivedlo do toho labyrintu. „Je tam v tom pokoji úplně sama.“
„Harmony, poslouchej mě,“ vyštěknul. „Nikdy již znovu nebudeš schopná anjít ten pokoj. To je způsob, jak to kouzlo funguje. A teď si lehni, jak jsem ti řekl.“
Harmony byla příliš unavená, než tentokrát neposlechla a vděčna složila hlavu dolů na polštář. Mistr z nočního stolku vzal stříbrný pohár a zamíchal jeho obsah, než ho před ní přidržel. Dotklis e rukama, když si přebírala pohár. Už se chystala stáhnout si šál, aby si lokla lektvaru, než si vzpomněla že nemůže, ne když se na ni díval.
Podívala se na Mistra, který na ni shlížel. Měl ztuhlé svaly a pohlédnul stranou. Čekala, dokud neopustil místnost a nezavřel za sebou dveře, než si sundala svůj šátek a bez zaváhání polkla tu tekutinu. Věděla, že nebude otrávená; kdyby ji totiž chtěl zabít, tak by to již udělal.
Okamžitě by mohla říct, že ten lektvar měl v sobě nějakou uspávací složku, protože jí znecitlivěly končetiny. Dokázala se udržet při vědomí na tak dlouho, aby si zavázala svůj šátek, a pak vše zčernalo.
Nebyla si jistá, zda byla vzhůru nebo to byla součást snu, ale když Harmony pootevřela ztěžklá víčka, tak slyšela, jak se k ní blíží těžké kroky. Viděla, jak někdo pokládá tác s jídlem na noční stolek. Byl to Barty. Chtěla zkontrolovat zda jí šátek zakrývá vše tak, jak má, ale zjistila, že díky lektvaru není schopná hýbat končetinami.
Poté co položil tác, zíral Barty na Harmony, která ležela v posteli a jakmile se jednou podíval, tak nedokázal přestat. Očima se vpíjel do kažého palce jejího těla. Slyšela jeho ztěžklé dýchá a viděla, jak mu ruce cukají touhou se jí dotknout.
Hadí zaklínadlo muselo být kolem jejího krku. Cítila tlak, jako kdyby se dusila, ale neměla zacpané dýchací cesty. Pokusila se promluvit, říci mu aby ji nechal na pokoji, ale pak ho z nedaleké místnost zavolal Voldemort.
Barty neochotně odvrátil pohled a odvlekl se. Nechal za sebou otevřené dveře. Harmony slyšela hlasy v tiché konverzaci, ale nedokázala porozumět ničemu z toho, o čem se bavili. Pak odplula znovu do spánku.
Když byla mimo, tak myslela, že měla bezesný spánek, avšak když se znovu probudila, tak si pamatovala několik obrazů: Ležela na studené, hladké podlaze, byla slabá a zlomená. Za sebou viděla jasné, bílé světlo, ale přímo před ní stála postava otočerná zády. Měl roztažené paže a dlouhý černý plášť mu vlál v neviditelném větru.
Dlouhý, temný stín byl za ním, když se k ní přiblížil a chtěl ji vzít. Postava se držela ve stínu, a když otočil hlavu dozadu, aby se na ni podíval, tak nebyla překvapená, že spatřila svého Mistra a jeho modré oči žhnuly slzami vzteku.
„Běž!“ křičel, když pokračoval v boji se stínem.
I když po ní žádal něco nesplnitelného, tak Harmony najednou zjistila, ž má tělo plné života a síly, a tak se pomalu vyštrachala na nohy. Pohlédla na vítající bílé světlo, byla připravena utéct. Avšak potomse zastavila, otočila se a pohlédla na svého Mistra, který se potýkal s obtížemi, a i když její nohy chtěly utéct, tak její mysl jim to nedovolila.
Harmony se probudila v okamžiku, kdy s uvědomila, že ho nedokáže opustit a nechat ho bojovat samotného.