Serpentine 6
6. kapitola
„Hůlky připravit a na tři,“ řekl Voldemort. Ladně se pohnul, jak se připravoval na bitvu a Harmony dělala to nejlepší, aby vypadala stejně dobře, i když si byla jistá, že příšerně selže.
Proč vlastně přijala tuhle sebevražednou misi? Brumbál i Snape by se jistě cítili provinile, kdyby věděli, do čeho ji umluvili, kdyby skončila mrtvá. Vědla, že nebyla připraven sem přijít. Le pokud to má být její poslední zastávka, její poslední rána, tak se hodlá ujistit, že ze sebe vydá to nejlepší. Držela hlavu vysoko zdviženou a pokoušela se na něj upřeně hledět.
„Jedna,“ začal její Mistr svým vůbec nejledovějším hlasem. Jeho modré oči odváděly mnohem lepší práci v tom na ni upřeně hledět, než ty její.
Harmony zareagovala z náhlého popudu. Z hůlky jí vystřelil rudý záblesk světla a dopadl na něj, načež mu hůlka vyletěla z ruky a odlétla do jednoho z rohů. Přes tvář se mu mihl výraz čirého údivu, ale rychle se opanoval a hůlka mu vlétla zpět do čekající ruky.
Rozvažovala použití ještě dalšího zaklínadla, které se zrovna naučila. To, které někoho donutilo uvěřit, že ho napadli obři, ale její Mistr na ni žádné neseslal. Namísto toho sklonil hůlku.
„Řekl jsem na tři,“ řekl s ústy lehce pootevřenými a pěstmi zatnutými. Harmony na něj zrala velkýma hnědýma očima plnýma strachu a obav.
Spatřil to a svaly na čelisti se mu napnuly. „Jsi troufalá. Skoro až příliš troufalá, že podvádíš v souboji se svým Pánem. Ale musím přiznat,“ řekl,“že je to něco, co mohu obdivovat.“
Harmony se zapýřila. Očekávala, že ji zabije a namísto toho se jí dostalo ohodnocení – nebo tedy něčeho takového. Odhadla snad špatně jeho úmysly?
Voldeort se vrátil zpět do výchozí pozici a poslal jejím směrem vyzývavý pohled. „Pojďme se podívat, zda mě tvá troufalost dokáže znovu odzbrojit. A pamatuj, že je to na tři.“
Harmony setřásla své znepokojení a opět zvedla ruku s hůlkou. Zhluboka se nadechla, naklonila se kupředu a opětovala mu jeho ponurý pohled. To zvládnu, pomyslela si. Dokážu to.
„Jedna,“ začal a Harmony mohla zahlédnout na jeho ústech malinký úsměv. „Dva...tři.“
Později Lord Voldemort seděl v koženém křesle u krbu ve svých komnatách tak, jako to dělával každý večer. On a ta dívka, Harmony Hangletonová, nechali výukovou místnost opuštěnou a dali si oběd. Měla zbytek dne na odpočinek do zítřka, kde lekce začnou být brutálnější.
Když Voldemort Severuse žádal o nového následovníka, tak se mu ani nesnilo o tom, že se mu dostane někoho s takovou mocí a vědomostmi. Zas a znovu přemýšlel o tom, jak skvěle ho oklamala a odzbrojila ho během jejich dnešní lekce. To ylo něco, co by v souboji udělal i on sám – jako první by seslal zaklínadlo.
Ale ze všech těch věcí, na které nedokázal zapomenout, byl způsob, jakým se na něj dívala, ten byl možná ze všeho nejvíc znervózňující. Jeho následovníci se mu jen stěží někdy podívají do očí, a když už to udělají, tak jsou jejich oči vždycky plné záchvěvu hrůzy. Její oči byly něžně hnědé a nevinné. Ale jednou se mu podařilo zachytit její pohled, kterým na něj hleděla a ten byl neotřesitelně zuřivý. A on to tak nějak shledával přitažlivým.
Drovné posmání mu zaškubalo koutkem úst, když zavřel oči. Ano, pomyslel si, věřím, že Harmony a já si spolu povedeme dobře.
Když se Harmony vrátila do své pokoje, tak tam na ni čekalo jídlo. Když si jazykem vyčistila zuby od posledních zbytečků masa, tak se rozhlédla kolem a rozhodla se, že už ji unavuje ten škraloup špíny všude kolem. Donutila se oprášit všechno do posledního kousíčku. Nebyl to však příliš náročný úkol jelikož nábytek nebyl příliš propracovaný a bylo ho tu opravdu poskrovnu. Předpokládala, že je v nějaké ložnici pro hosty.
Postavila se, šátek měla volně kolem krku, a stáhla z postele sametový přehoz, aby ho vytřásla. Potom, co hodila přehoz zpět na postel, tak prozkoumala některé z dalších věcí v pokoji. Oči jí přitáhl zlatý záblesk na zdi, a tak k němu přešla. Velký rám na zdi byl tak špinavý, že si nejprve ani neuvědomila, že ta něco je. Byl poskvrněný špínou a bezbarvým papírem.
Za použití přehozu z křesla otřela rám a čím víc otírala špínu, tím jasnější se stával. Začala tírat prach i z obrazu jako takového a překvapeně nadskočila, když se za jejím hadrem něco pohnulo.
Ženský hlas si odkašlal a zaprskal, jak se očišťovala prachová vrstva. Harmony rychle očistila většinu špíny, pak udělala krok vzad a obdivovala svou práci. Na zažloutlém obrazu byla čarodějka plných tvarů v dlouhých fialových šatech a stále před pozadím ze zapadajícího slunce, kde se oprašovala. Ještě několikrát zakašlala, tváře měla zčervenalé, zatímco prach se kolem ní vznášel.
„Konečně!“ vykřikla čarodějka. „Už jsem si myslela, že nikdo tu ten obraz nevyčistí. Nění moc příjemné koukat se přes špinavé sklo, nemyslíš?“ Pěsti si dala vbok a její sametové šaty se zhouply. Shlédla na Harmony a dodala: „No, podívej se na sebe, lapeš po vzduchu jako malá treska. Jeden by si myslel, že jsi ještě nikdy předtím neviděla obraz.“
Harmony si uvědomila, že tam stojí s otevřenou pusou a rychle ji zavřela. „Omlouvám se, slečno.“
„Omluva přijata,“ řekla čarodějka a mávla nad tím rukou. „Konečně máš alespoň nějaké vychování na rozdíl od té ženské, té Belly Lestrangeové! Ha! Je vskutku podivná.“ Hihňala se tak moc, že jí ty fialové šaty přímo nadskakovaly.
Harmony se nejistě zasmála a zeptala se: „Mohu se zeptat na vaše jméno?“
„Jistě,“ řekla, a pak se na ni vyčkávavě zahleděla, avšak neřekla nic.
„Ehm, jak se jmenujete?“
„Jmenuji se...“ žena se narovnala v zádech, jako by spolkla pravítko, a pak se uklonila. „Claudia Nymphaea, a nejsem ve službách nikoho jiného, než majitele tohoto historického panství.“ Narovnala se a hleděla na ni přes špičku nosu.
„Tím myslíte Voldemorta?“
Claudiiny oči se doširoka otevřely překvapením, a pak se na dívku uvolněně usmála, než promluvila: „Koho jiného kruinál? Nejsi zrovn stydlivá slečna, co?“
Harmony věnoovala ženě napůl hřejivý úsměv.
Claudia se usmála na oplátku, ale nyní to byl spíš úsměšek. „Ano, skutečně nejsi stydlivka, Hermiono Grangerová.“
Harmoniin úsměv zmiznul. „Jak jste to-“
„Jak jsem to co? Znala tvoje jméno? Vím toho o tobě celkem dost, slečinko,“ pronesla s jiskřícíma očima. „Mohu přeskakovat sem a tam do všech obrazů v domě rychelji, než dokážeš říct hipogryf.“
„Jak dlouho mě sledujete? Řekla jte Pánoovi o mém dalším jméně?“ zeptala se Harmony a cítila, jak se jí dělá špatně od žaludku. Nenáviděla pomyšlení, že byla sledována ze vzdálenosti pouhých metrů, aniž by o tom věděla.
„Ne, Mistrovi jsem to neřekla. Aféry Severuse Snapea nejsou moje věc. A tebe jsem sledovala od chvíle, kdy jsi dorazila. Amozřejmě jsem byla tu i onde. Mám na práci lepší věci, než sledovat malého knihomola listovat skrz knihy zaklínadel.
„Ach, opravdu? Ty? Malba? A co to má být?“ zeptala se Harmony, jak se v ní začala rozněcovat její prudká povaha.
„Ha! Jako bych to zrovna tobě řekla,“ posmívala se. „Jsi pouhý následovník. Já jednám pouze se samotným Pánem.“
„Takže tedy občas mluvíš s Mistrem? Co ti asi tak musí říkat? Jsi jenom malba.“ Harmony si založila paže a uvědomila si, že ta čarodějka by jí možná mohla říct víc o jejím novém Mistrovi.
Claudia se nadmula pýchou, tváře měla ještě více červené a smaragdově zelené oči se jí zaleskly.
„Na to, že jsem jenom malba toho můžu dělat dost. A mohu ti říct, že zrovna teď dělám jeden ze svých nejdůležitějších úkolů.“
Harmony se zamračila. „Zrovna teď? Tím myslíš v tomhle okamžiku?“
Claudia vypadala sklesle a její smaragdově zelené oči ztratily lesk. Kousla se do tváře, ale brzy se ze svého ponížení sebrala. Už už na ni chtěla vychrlit odvolání, avšak Harmony ji zahnala do rohu.
„Takže jsi tím myslela, že plníš svůj úkol zrovna teď,“ obvinila ji Harmony a v hnědých očích měla ošklivý pohled. „Já jsem tvůj úkol? Mistr tě poslal, abys mě špehovala, že ano?“ Vřel v ní vztek a začala si dělat starosti, že si obsah jejího žaludku najde cestu zpátky ven.
Claudia se zakoktala a varovně na Harmony ukázala prstem. „N-no, to jsem neřekla, slečinko!“
„Ale poslal tě, že ano?“
„No dobrá, ale ne abych tě špehovala,“ řekla poraženeckým tónem. Ramena jí poklesla, když dodala: „Jen mě požádal, abych na tebe čas od času mrkla.“
„Jako bys dohlížela na dítě?“ zeptala se Harmony skrz zaťaté zuby. V Claudiiných očích spatřila bolest a cítila se kvůli tomu nepříjemně. „Víš, ddokážu se o sebe postarat sama.“
„Tak to není, slečinko,“ trvala na svém Claudia.
„Jdi pryč prosím,“ řekla, když se otočila a přešla k posteli. „A řekni Mistrovi, že nepotřebuji chůvu. Pokud je tak moc zvědavý, apk se mě může zeptat sám.“
Pak v místnosti nastalo ticho a Harmony se za okamžik otočila zpět k obrazu. Nyní to byl jen obyčejný obraz samotného západu slunce. Otočila se zpátky a s překvapením ucítila, jak jí v očích zaštípaly slzy.
Harmony si povzdechla a narovnala přehoz, aby si mohla lehnout na postel. Byla to její první příležitost, jak tady získat důvěrníka na hovory v tomhle příšerném domě a ona ji zvorala. Teď se Claudia mžná nikdy nevrátí zpět. Harmony se přistihla, jak každou chvilku mrkne na malbu, ale bohužel zůstávala stále prázdná.