Serpentine 5
5. kapitola
Část druhá: Labyrint
Harmony se probudila s prudkou bolestí hlavy. Spala si na pravé noze, a když se pokusila vstát, tak ji neudržela a ona se zhroutila zpět na zem.
„Kruci!“ sykla, když se snažila vmasírovat si do nohy cit.
Jak dlouho jsem byla mimo? Přemítala, když se rozhlédla kolem po masivních policích s knihami, které ji obklopovaly. Nepřemýšlela, když si z tváře strhla šátek, aby se mohla snadněji nadechnout. Chytila se police, aby měla oporu a byla tak schopná dostat se na nohy. Nechtěla tady zůstávat sama pro případ, že by se Pán Zla vrátil. Sebrala knihy rozházené po chladné podlaze a zamířila ke dvojitým dveřím na začátku obrovské místnosti. Ale jak míjela police, tak jí oči zabloudily k jedné knize, a pak k další, až nakonec nebyla schopná odolat.
Vykřikla vzrušením, když jí do oka padla další kniha. Rozhlédla se a zjistila, že tady v té místnosti musí být každičká kniha, která kdy byla napsána kouzelnickým světem od Zvěromágové až po Jak zkrotit vlkodlaka a ještě mnoho dalších, které by ani nedokázala dát na seznam.
Vytahovala knihu za knihou a přidávala je do zvětšujícího se stohu v jejím náručí, ale pak jí ruka strnula, když už se chystala vytáhnout další. Hlavou jí zněla slova jejího Pána: „Ano, bylo mi řečeno, že jsi knihomol.“
Harmony podrážděná tou myšlenkou našpulila rty a zase vrátila zpět tu poslední knihu, kterou vzala. Pevně si na místo uvázala šál, pak si vzala těžký stoh knih a zamířila ke dveřím. Nikdy nečekala, že bude cítit dychtivost na místě, jako je tohle, avšak nyní ji cítila. Byla dychtivá dostat se zpět do svého pokoje, kde by mohla začít číst.
Po něčem, co se zdálo jako hodiny chůze se vyčerpaná Harmony svalila na zaprášenou postel ve své zaprášené komnatě. Po cestě zpátky se několikrát ztratila a knihy v jejích rukách byly stále těžší a těžší.
Tohle místo bylo jako jeden velký labyrint, pomyslela si, když sledovala sloupce prachu sedající zpátky na sametový přehoz na postel, který byl pod ním. I kdyby chtěla uniknout, tak by nikdy nebyla schopná najít cestu ven. To by spíš dříve zemřela hlady nebo žízní, než by se jí to podařilo.
Harmony se zkroutila do fetální polohy a přemýšlela, zda by byla vůbec schopná tohle místo opustit, když už byla tady. S povzdechem se přetočila, zavřela oči a usnula s čerstvými vzpomínkami na Pána Zla ve své mysli.
Opět byla ve zničených Prasinkách, až na to že když tentokrát došla k páru, o kterém věděla, že to jsou její rodiče, tak ji zcela ignorovali. Těžká ruka na jejím rameni ji nedonutila se otočit a ohlédnout se. Prostě jen pokračovala v zírání na zem se slzami třpytícími se jí v očích – tentokrát šlo o skutečné slzy. Projela jí beznaděj, a tak pevně zavřela oči a svěsila hlavu. Přála si, aby to všechno prostě bylo pryč.
Obtočila se kolem ní ruka a přitáhla ji k muži stojící za ní. Měla pocit, že to byl had, který ovinul svou kořist. Sklonil se s tváří u jejího ucha a začal jí šeptat. Neslyšela vše, co jí říkal, kromě jedinéé věci: „Bylo mi řečeno, že jsi knihomol.“
Harmony se prudce probudila a vyskočila na nohy. Nedokázala ze sebe setřást pocit, že ji její Mistr stále drží u sebe a bylo jí zle od žaludku, zatímco rázovala po pokoji a čekala až z ní spadnou i zbytky snu.
Povzdechla si a šátkem si setřela pot na čele. Oči jí padly na obrovský stoh knih, které odvlekla do středu postele a po tváři se jí omaličku rozšířil úsměv.
Seděla na kraji postele a otevřela první knihu, která jí padla pod ruku z těch, co jí vybral Pán Zla. Podrážděně zavrčela, když spatřila její titul: „Černá magie a vy, napsala Imelda Whishtaw.“ Skrz velká zlatá písmena na obálce se proplétal zelený drak.
Projela několik stran, aby prozkoumala zaklínadla. Oči jí padly na několik nejhrůznějších kleteb, které kdy viděla a přelétla několik obrázků, na které narazila.
Tahle kniha dokázala změnit jakéhokoliv čaroděje ve vraždící bestii, pomyslela si, kdyžž jí odložila stranou. Měla už dost vražedných zaklínadel.
Vybrala si tedy další knihu: Obrana proti černé magii pro pokročilé.
„Tak to už je lepší,“ řekla a prolistovala ji se zájmem. Kniha obsahovala velmi obtížná zaklínadla v porovnání s knihami v Bradavicích. Našla zaklínadlo, které protivníkovi způsobilo halucinace tom, že ho napadli obři. S potměšilým úsměvem prošla všechny kroky a z rozmaru ho seslala na zeď. Z hůlky jí vyzařovalo tyrkysové světlo a ona zalapala po dechu převapením, když zeď zavrčela a zaskřípěla na protest.
„Omlouvám se,“ zamumlala, a pak pod šátkem zčervenala. „A teď ještě mluvím ke zdi! Musela jsem zešílet!“ Začala rázovat po pokoji, když se ozval jiný hlas.
„Ne, ještě ne,“ pronesl Snape nosovým, znuděným tónem.
Harmony se prudce otočila. Stál přímo ve dveřích s pažemi založenými na hrudi. V tváři měl netrpělivost.
„Stalo se něco?“
„Máte zpoždění,“ odpověděl odměřeně.
„Zpoždění?“
„Pán zla si vás přeje vidět každé ráno za úsvitu. Pamatujte na to,“ řekl. „Ve chvíli, kdy se objeví slunce se musíte s Pánem zla setkat v západním křídle, kde vás bude učit. Teď už musíme jít.“
„Západní křídlo?“ zeptala se, když sebrala knihy, co jí dal Voldemort a připravila se, že půjde za ním.
„To je ta místnost, kde jste se setkali včera v noci. Ta s knihovnou. Vidím, že jste zrovna neztrácela čas, abyste tomu věnovala pozornost. Proč jenom nejsem překvapen?“ odpověděl jí.
Harmoniiny oči by dokázaly propálit díru do zátylku jeho hlavy, zatímco ji vedl zpět do výukové místnosti. Než otevřel obrovské dveře, tak se na okamžik ohlédnul na Harmony a upravil jí šál, takže teď byl pevně a bezpečně usazen na svém místě.
„Děkuji,“ zamumlala zpoza látky.
Snape jí neodpověděl, ale jen promluvil: „Nebudu tady abych vá další ráno vytáhnul. Příště a v době poté se o sebe budete muset postarat sama. Už se znovu nesmíte opozdit, rozumíte? Pán zla by zuřil.“
Prudce přikývla a on zmizel.
Harmony vkročila do obrovské, jako katedrála rozlehlé místnosti za dvojitými dveřmi a se zájmem se rozhlédla. Byla tu včera večer příliš velká tma, než aby prozkoumala všechny detaily, i když nevěděla zda na to vůbec předtím pomyslela.
Místnost byla naplněná barevným světlem procházejícím skrz čtyři velká vitrážová okna a ona spatřila, že obrázky se neustále mní z jedné scény v další, skoro jako kdyby to byl kaleidoskop. Světla tančila na chladných, černých dlaždicích podlahy a kreslila na ně fantastické vzory.
Teď, když tu bylo víc světla, tak byla schopná pojmout tu nezměrnou velikost tohohle místa. Vešla by se sem celá Velká síň Bradavic a ještě by tu místo zbylo. Když pohlédla tam, kde věděla, že jsou police s knihami, tak se jí oči rozšířily překvapením. V rychlosti spočítala čtyřicet řad – čtyřicet řad knih od stropu až po podlahu. Přemítala, zda někdo, i kdyby jen sám Voldemort, by byl schopen je všechny přečíst.
Pán zla, který zase jednou stál před krbem, se přes rameno ohlédnul v jejím směru. Zvedl paži a pokynul jí, aby se k němu připojila. Plameny byly krvavě rudé a ona viděla, jak pomalu pohybuje hůlkou u boku.
„Můj pane,“ zamumlala Harmony, když zdráhavě pokročila kupředu. Její hlas se odrážděl v obrovské místnosti, jako kdyby tam bylo několik mladých, nervózních žen, které pozdravily svého obavu vzbuzujícího pána. S náhlým překvapením si uvědomila, že Mistr už na sobě nemá dlouhý černý plášť, který měl včera v noci. Během dne tu bylo tepleji a on ho zjevně nepotřeboval.
Vlasy měl tmavé a dost dlouhé na to, aby je mohl mít sčesané dozadu – alespoň z toho co viděla – ale stále k ní stál zády. Nakonec uvidím tvář nejhoršího kouzelníka známého lidstvu, pomyslela si s očekáváním. Věděla, že ji vidělo jen pár lidí, kteří to přežili.
Nenuceně se otočil a ladně přešel ke stolu mezi nimi. Harmony se zadrhl dech v hrdle a pevněji sevřela knihy v rukách, aby skryla, jak se jí třásly.
Jeho pronikavé oči by dokázaly vyvrtat díru do kamene. Byly jasně ledově modré a Harmony přimrazily přímo na místě, kde stála. Skoro zakňourala a stáhla se do rohu, ale s použitím každičkého kousku odvahy, který sebrala, zvedla bradu, narovnala se a zahleděla se mu do očí.
Na rtech mnu pohrával malý úsměv, když ji sledoval. Může vidět přímo do mě samotné, pomyslela si s nechutí.
„Jsi jedna z mála lidí, kteří mě viděli bez masky, Harmony Hangletonová,“ řekl znepokojivě sametovým hlasem, ve kterém někde dole zazníval podtón pýchy. „Pobav mě. Jsem takový, jakéh jsi mě očekávala?“
Harmony ho znovu pořádně přelétla pohledem. Slovo pohledný by ho vystihovalo, kdyby jeho přítomnost nebyla tak děsivá. Jeho obličej ji ve stejnou chvíli nutil se na něj dívat a zároveň nedívat. Měl dlouhý rovný nos a plné rty. Tělo měl štíhlé, ale mohla vidět křivky svalů na ramenou a pažích pod košilí, které byly příslibem síly. Měl kolem sebe auru, která se nedala ignorovat. Tahle aura toužila po pozornosti a vynucovala si ji.
„Vlastně, můj Pane, mi přijdete velmi povědomý,“ vyhrkla. V okamžiku, kdy ta slova vypustila z úst, věděla, že to byla pravda. Netušila proč, ale cítila, jako kdyby jeho tvář už někdy předtím viděla.
„Povědomý?“ zopakoval, zatímco se do ní zabodnul pohledem. Jeho či měly jiný výraz, jako kdyby fyzicky dokázaly probodnout každý kousíček její bytosti.
Harmony sebou trhla a rychle dodala: „Prosím za odpuštění, Pane, že jsem mluvila tak otevřeně. Prostě mám jen pocit, že už jsem vás někde předtím viděla.“
Voldemort na ni upřeně hleděl, dokud ji nedonutil sklopit pohled.
„Nevyžadoval jsem od tebe omluvu,“ řekl jí netrpělivě. Harmony rychle přikývla s pohledem stále sklopeným.
„Máte pravdu.“ Vzhlédla a uviděla v jeho očích očekávání, a tak dodala: „Můj Pane.“
Voldemort předstíral nezájem, když se blíže podíval na svou novou žačku. Zabručel, když odkráčel zpět ke krbu a Harmony si myslela, že zachytila náznak toho, jak se mu rty v jednom koutku zvlnily vzhůru, než se úplně otočil.
Nehleděl na ni, když mluvil. „Věřím, že ses nenaučila všechna zaklínadla v knihách, které jsem ti půjčil?“
„Všechna ne, můj Pane. Byla mnohem složitější, než jsem zvyklá, ale zvládla jsem vyčarovat některá z obranných zaklínadel.“
„Myslel jsem si to,“ odpověděl prostě a ona si pomyslela, že v jeho hlase uslyšela náznak zadostiučinění. Pak se otočil zpátky k ní a promluvil mnohem rozhodněji: „Avšak obranná zaklínadla jsou snažší, než ta útočná. Obranná zaklínadla vycházejí z potřeby a jejich moc může přijít i přirozeně. Útočná zaklínadla vyžadují mnohem silnější moc – musíš je chtít více, než cokoliv jiného. Útočná zaklínadla většinou přijdou, když je člověk v nouzi, vyprovokovaný a nebo prostě z náhlého impulzu.“
Harmony věděla, že říkal pravdu. Zrovna minulé léto šla pozdě večer domů z obchodu, když ze stínů vystoupil muž a pokusil se po ní hrábnout. Vypaal celkem silný a než se jí vůbec mohl dotknout, tak už měla v ruce hůlku. Z hůlky jí vystřelilo zelené světlo a zasáhlo muže přímo do hrudi a on se zhroutil k zemi. Utekla pryč bez toho, že by se ohlížela nebo zkontrolovala, zda je vůbec naživu. Takové případy se jí v životě stávaly a ona je nakonec přijala takové, jaké jsou: náhlé impulsy magie, které nedokázala kontrolovat.
Voldemort se k ní pokradmu blížil, zatímco Harmony byla ztracena v myšlenkách, a sledoval výrazy tančící jí ve tváři. „Chápeš to, o čem mluvím, že ano?“
Srdce jí vyskočilo do krku a prostě tam jen stála a zírala na něj s pootevřenou pusou.
„Nejdříve se budeme učit obranná zaklínadla, jelikžo jsou snazší a mohou být zvládnuta dříve.“
Harmony strnula, když natáhnul bledou ruku, aby jí vzal z náruče knihy a položil je. Jednu z nich si v ruce nechal, nenuceně se opřel o hranu stolu a hledal stránku. Mohla vidět samolibý úsměv, který se snažil skrýt na tváři, ale byl patrný v jeho ledově modrých očích. Jako kočka s myší, rozhodla se. Chce si se mnou trochu pohrát, než udeří.
„Dnes začneme naši první lekci,“ oznámil, když zavřel knihu, ve které sstále držel palec, aby neztratil místo, kde byl. „Odzbrojovací zaklínadlo. Znáš ho?“
Harmony přikývla. Občas to zaklínadlo použila, když trénovala v Brumbálově armádě pod vedením Harryho Pottera. Mnohem odhodlanější se narovnala, než promluvila: „Vlastně jsem v něm docela dobrá.“ Střelil po ní pohledem.
„Docela dobrá?“ opakoval výsměšně.
Harmony se tiše proklela za svojí vychlouačnost. Věděla, že její „docela dobrá“, bylo nic v porovnání s Lordem Voldemortem a byla si jistá, že ho phoršila. Poskočil jí žaludek, když se narovnal, položil knihu stranou a šel přímo k ní.
Skoro měla strach, že se jí dotkne, jako to udělal v jejích snech a ona zavřřela oči s pocitem strachu z jeho rukou na ní.
Ale nedotknul se jí. Prošel kolem a zamířil k obrovské, otevřené části místnosti stranou od stolu a polic s knihami.
Stál přímo před barevnými okny s pozvednutou hůlkou a zaujal soubojový postoj. Jednu ruku držel připravenu s hůlkou, zatímco tou druhou jí pokynul, aby se k němu přidala. Pomalými, odměřenými kroky přešla naproti němu. Stála pět metrů před ním.
Co je se mnou špatně? Peskovala se v duchu s očima připíchnutými k jeho hůlce. Proč vždycky musím přijít a otevřít tu svou velkou pusu? Hodlá mě potrestat, aby mi dal na srozuměnou, že v porovnání s ním nemám žádnou moc? Chtěl někoho, kdo bude jeho perfektním následovníkem a jelikož se nezdálo, že by to byla ona, tak jí možná prostě jen zabije a požádá o dalšího.