Serpentine 4
4. kapitola
Prasinky halila tak hustá mlha, že Hermiona neviděla ani pět yardů před sebe. Z toho, co dokázala říct, byla sama, což bylo extrémně podivné v kouzelnické vesnici tolik proslavené mezi kouzelníky. Nepoznávala žádný z obchodů, který míjela, a když se zahleděla do jedné z výloh, tak celé to místo bylo pokryté pavučinami, jako kdyby bylo už dlouho opuštěné.
Dlouhá hliněná cesta se táhla do dálky, když náhle v dálce zahlédla dvě postavy a to i skrz bílou hustou mlhu, která pokrývala krajinu. Doběhla k lidem a okamžitě je poznala. Její vlastní rodiče. Už uplynuly měsíce od doby, co je spatřila, než se vrátila do Bradavic na další školní rok. Šťastně je přivítala, a když k ní otočili tvář, tak očekávala, že budou zářit radostí při pohedu na svou dceru. Jenže oni se do ní namísto toho zabodávaly pohledy, jako kdyby byla naprostý cizinec.
„Mami? Tati?“ oslovila je se zmateným zamračením. Pokusila se přikročit k nim blíž, avšak oni se otočili a rychle odcházeli pryč a zlostně se za ní otáčeli přes rameno, když odcházeli. Brzy se rozpustilůi v mlze, jako kdyby tam nikdy ani nebyli.
I když se je Hermiona pokusila dohonit, nikdy už je znovu nenašla. Přemohla ji bolestná osamělost, a tak padla na kolena přímo doprostřed hliněné cesty. Přes rty jí přeběhlo bolestné zakňourání a zmateně odeznělo. Když vztáhla ruku, aby si otřela tvář, tak překvapivě zjistila, že je suchá.
Na rameni jí najednou spočinala ledově studená ruka. Cítila její chlad, i přes silnou látku košile, kterou měla na sobě.
Když se na ruku podívala, tak zjistila, že má dlouhé, bledé prsty. Očima cestovala vzhůru po černém rukávu, až k postavě v hábitu, která stála za ní. Na kolenou se otočila, aby na něj pohlédla. Mysl jí našeptávala, že ta osoba byla muž. Byl o tolik vyšší, než ona a ačkoliv se zoufale snažila pohlédnout mu do tváře, ale kápě na ni vrhala stín.
Jediným ladným pohybem rozevřel ruce a přikročil blíž, jako kdyby ji chtěl obejmout.
Hermiona se probrala s trhnutím a posadila se na posteli. Bolelo ji pravé rameno a zjistila, že vedle ní stojí Snape. Musel ji třesením probudit, a to ne zrovna jemně, jak si uvědomovala, když si třela bolavé rameno. Ztuhla, když spatřila na jeho tváři ustaraný výraz.
„Co se děje?“ zeptala se. Oči měla nepříjemně zalepené solí z jejích vyschlých slz, a tak si je protřela.
„Slečno Gran... Slečno Hangletonová,“ zamumlal nejistým hlasem. Nikdy ho neviděla se takhle chovat a měla pocit, že jí žaludek propichují jehličky, když se otočila, aby na něj hleděla přímo. „Obávám se, že nastala drobná změna plánu.“
Hermiona zlostně hleděla přímo do jeho tmavých očí. Všechny známky vyčerpání se jí vypařily z těla, když se ostražitě posadila, jako by ho vyzývala, aby pokračoval.
Její profesor lektvarů se zhluboka nadechl, než pokračoval: „Zdá se, že s Pánem Zla budete trávit více času, než jsem očekával,“ vysvětlil. „Když mě požádal, abych našel někoho, kdo by byl jeho dobrý žákem, tak jsem to nevěděl.“
„Jeho co?“
Odmlčel se. „Jednoduše řečeno jeho společníkem. Velmi blízkým následovníkem, ne jako my ostatní. Co přesně pro vás naplánoval, to můžu jen hádat. Ale bude vás učit. Tímto jsem si jist.“
„Učit mě?“ zalapala po dechu. Hruď se jí poplašeně sevřela. Pak, jako kdyby se v ní něco seplo, se její obavy změnily v záblesk vzteku. „Ale říkal jste, že ho sotva kdy uvidím.“
„Nic jsem nesliboval,“ upozornil ji.
„Stále ještě si myslíte, že to můžu zvládnout?“ zeptala se a pokusila se nepustit do hlasu kňučivý tón. Tajně doufala, že to popře.
Snape si podrážděně promnul spánky. „Nezáleží na tom, co si myslím, teď už nemáme na výběr. Není tu žádná výmluva, která by mi dovolila vás odsud odvést, když jste sotva dorazila. Pán Zla si přál nového následovníka konkrétně dnes večer. Není možné, abych vycouval z jeho plánu.“
„Tak, co se stane teď?“ zeptala se. Její hlas se změnil v pouhé zašeptání.
Snape odvrátil oči. Když konečně promluvil, tak byl jeho pohled někde daleko. „Až bude připraven, tak vás dovedu na setkání s ním.“
Hermiona mělce oddechovala pod svým šátkem, zatímco ji Snape odváděl skrz bludiště chodeb a hal. Jediné, co jí brániolo vrazit přímo do zdi, byly malé svíčky, které vybuchovaly zeleným plamenem asi tak každý metr, když šli kolem. Zdálo se, že její chodidla nejsou spojena s jejím mozkem. Mysl na ni křičela, aby běžela opačným směrem, ale i navzdory tomu šla stále rovně, zatímco zvažovala, čemu bude čelit.
Jakýpak asi Pán Zla bude? Přemýšlela. Věděla o něm jenom to, co jí řekl Snape – že v jeho přítomnosti musí zůstat nezlomná, protože nerespektuje zbabělce. Zatvrdila se, aby zůstala neoblomná a vyvarovala se slz, ať to stojí, co to stojí. Kdyby ze všech možných brečela přímo před Voldemortem, tak by tohle všechno v okamžení skončilo.
Potají si však nedokázala pomoci, aby nepřemýšlela o jedné věci: jak asi vypadá? Minulý rok byla v bitvě na Ministerstvu, v sále Proroctví, a to společně s Harrym a zbytkem Brumbálovy armády, ale byla příliš zaměstnaná bojem se Smrtijedy, než aby hleděla na to, jak vypadá. Ať tak nebo onak, byla svědkem strašlivě pozoruhodné ukázky magie, kterou prokázali on i Brumbál během svého souboje. Nikdy předtím tak mocná kouzla neviděla.
Ale co jeho tvář? Jeho oči? Slyšela strašlivé drby, že jeho oči byly v barvě nenávistné rudé, jako byla krev jeho nespočetných obětí. Hermiona polkla a vytřásla si tu představu z hlavy.
Očekávala, že ji Snape odvede zpátky do ložnice jejich Pána, ale namísto toho ji odvedl k páru obrovských dvojitých dveří, o kterých hádala, že jsou daleko v západním křídle panství. Snape jednou rukou sevřel mosaznou kliku, zatímco druhou si držel u boku, kde pravděpodobně svíral hůlku. Jeho oči se toulaly někde daleko, když stál před dveřmi a Hermiona se skoro dotkla jeho ramene, aby ho přivedla zpět, ať už byl kdekoliv.
„Profesore?“ ponoukla ho.
Snape se zhluboka nadechnul a zdálo se, že si vzpomněl, co dělal a ohlédnul se přes rameno přes tmavé vlasy, které mu padaly do očí.
„Slečno Hangletonová,“ pronesl úsečně, než lehce otevřel dveře. Očima hleděl do její tváře, když jí pokynul, aby vstoupila.
Hermiona vykročila kupředu malými, ostýchavými kroky. Vešla do místnosti, která vypadala jako obrovská katedrála s vysokým stropem, podlahou s černými dlaždicemi a čtyřmi obrovskými vytrážovými okny. Přímo před sebou viděla obrovský krb ne nepodobný tomu, který byl ve Velké síni v Bradavicích. Před ním byl dlouhý stůl z růžového dřeva, ke kterému by se všelo dvacet lidí. A nakonec, jako kdyby byl součástí stínů, tam na jedné straně stál sám Pán Zla.
Měl na sobě dlouhý tmavý hábit a postával poblíž krbu. Dveře se za ní s prásknutím zavřely v okamžiku, kdy ho uviděla a Hermiona náhle pocítila chlad. Snape ji zanechal zcela samotnou s nejnebezpečnějším černokněžníkem na světě.
Srdce jí nekontrolovatelně bušilo, když věnovala svou plnou pozornost k muži, který pro ni dal poslat. Měla natolik stažený žaludek, že byla sotva schopná se nadechnout. Stojí tváří k ní nebo k ohni? Oheň způsoboval, že stíny tančily po stěnách i podlaze, ale neposkytoval tolik světla, aby ho odhalil. Byl zkrátka vznášející se siluetou, která vysávala z místnosti všechen pocit bezpečí.
„Harmony Hangletonová,“ pronesl tím samým mocným hlasem, který slyšela již dřív. Odrážel se ozvěnou v obrovské místnosti, takže to znělo, jako kdyby přicházel ze všech směrů najednou. Její nový Pán pozvednul jednu v plášti zahalenou ruku a pokynul jí, než rozkázal: „Pojď blíž.“
Nohy Harmony se pohnuly, aby ji odvedly, ale ona se i tak musela nutit, aby se pohnula kupředu. Klapání podpatků jejích vysokých bot se na černých dlaždicích rozléhalo ozvěnou s každým jejím krokem. Sklonil ruku, když byla zhruba metr od něj a ona se vděčně zastavila.
Nyní ho viděla jasněji. Tyčil se nad ní v celé své výšce a dlouhý černý plášť byl překvapivě jednoduchý bez jakýchkoliv ozdob nebo vzorování. Kápě mu zcela skrývala obličej, když se k ní otočil. Stěží ve světle krbu mohla vidět špičku jeho nosu. Tam, kde měl být zbytek jeho tváře, byla jen černá díra stínu. Vlastně měla pocit, že cítí, jak se na ni dívá a byl to pocit, jako kdyby mohl objevit každou její myšlenku a každý její pocit, kdyby chtěl. Odtrhla pohled od jeho kápě a místo toho hleděla na jeho chodidla.
Zůstaň neoblomná, napomínala se. Žádné slzy.
„Severus ti určitě řekl, proč jsi tady, že?“ zjišťoval.
Harmony odměřeně přikývla. „Abych se učila.“ Hlas z ní vyšel zadýchaně, ale naštěstí nebylo třeba mluvit hlasitě, aby ji slyšel. Místnost zesilovala každičký zvuk.
„Přesně,“ prohlásil se sykavkou protaženou, jako kdyby mluvil had. „mimo jiné mám v úmyslu tě učit. Ale než začneme, tak nejdříve budeš muset dokonale zvládat základy. Bez nich se učit nemůžeš.“ Bledou rukou sáhnul po knize na hraně dlouhého stolu a podal ji Harmony.
Bylo to, jako kdyby celá jeho přítomnost vysávala z místnosti vzduch, takže se jí hůře dýchalo. Vzala si tu knihu a zjistila, že mu nedokáže pohlédnout do tváře. Obávala se, že by mohla začít křičet při pohledu, který by spatřila. Vrátil se ke svému postoji vedle krbu a Harmony se zhluboka nadechla.
Po chvíli promluvil znovu. „Teď jdi a projdi si tu knihu. Mám na práci lepší věci, než tě učit základy. Nevracej se, dokud nezvládneš všechna zaklínadla. Pak budeme moci začít s opravdovou prací.“
Harmony prolistovala několik prvních stránek, když se otočila k odchodu,, jak hledala obsah knihy. S počínajícím překvapením to dvakrát zkontrolovala, aby si byla jistá. Překotně se zastavila a otočila se zpět ke svému Pánovi. I když se bála promluvit, tak se nedokázala ovládnout. Odhodlaně si pročistila hrdlo a těžce polkla. „Všechna tahle zaklínadla již znám, můj Pane.“ Slova můj Pane jí na jazyku chutnala hořce.
Voldemort se otočil, aby k ní byl tváří a jeho plášť se kolem něj vlnil, jako temný mrak. Harmony cítila, jak se mračí, když se dožadoval: „Jsi si jistá? Zkontroluj to znovu.“ Jako kdyby očekával, že to vzdá, tak Pán Zla udělal několik kroků směrem k ní.
Harony se podívala znovu, a když si byla naprosto jistá, že zná všechna zaklínadla z knihy, tak to potvrdila. „Ano, můj Pane, jsem si jistá.“
„Patronovo zaklínadlo? To jistě nemůžete umět. Jen několik mladých kouzelníků ho ovládá.“
„Ano, vím jak ho seslat,“ odpověděla Harmony s přikývnutím. Vzpomněla si na to, jak Harry učil na tajných hodinách Brumbálovu armádu v době, kdy tam byla Dolores Jane Umbridgeová.
Mistr lehce naklonil hlavu na stranu, než rozkázal: „Dokaž to. Ukaž mi ho.“
Harmony na vteřinu zamrzla. Už to bylo nějakou dobu od chvíle, kdy vyvolala Patrona a bála se, že možná zapomněla, jak na to. Ale i tak položila knihu s dutým zvukem na černou podlahu a vytáhla ze své levé boty hůlku. Byla rozhodnutá ukázat to nejlepší.
Byl to velmi nepříjemný pocit zavřít oči přímo před nejnebezpečnějším kouzelníkem všech dob, ale i tak to udělala. Se zavřenýma očima si byla schopna vybavit stále ještě šťastnou vzpomínku na prázdniny strávené v Prasinkách s jejími dvěma nejlepšími přáteli.
„Expecto Patronum!“ vykřikla a nadšeně mávla hůlkou. Z konečku hůlky vyrazilo jasně modré světlo a zformovalo se do podoby hravé mořské vydry. Se spokojeným úsměvem sledovala, jak její patron pave kolem ve vzduchul a naplňuje stíny světlem. Avšak poté jí oči padly na Voldemorta, světlo se vytratilo a ona byla opět obklopena temnotou.
S náhlou hrůzou si uvědomila, jak hloupě a dětinsky musela vypadat, když sledovavla své zaklínadlo. Tváře jí zrudly ponížením a poprvé byla vděčná za úkryt, který jí poskytoval její šál.
Voldemort nějakou dobu stál, jako by ji odhadoval. Harmony čekala, a napětí v oblasti žaludku v ní vzrůstalo s každým okamžikem, Chtěla aby udělal něco, cokoliv, co by jí dalo nějakou nápovědu o čem přemýšlí.
„Jen elice málo mladých kouzelníků je schopno úspěšně vyvolat Patrona,“ řekl spíše k sobě, než k ní. Otočil se a vešel do stínů, a pak ji k němu zavolal jeho sametový hlas. „Následuj mě.“
Harmony sebrala třesoucí se rukou knihu z podlahy a rozeběhla se za ním. Okamžitě se ocitla v naprosté temnotě a musela čekat, než si její oči přivyknou, aby viděla, kam jde. Tyčily se nad ní police, které začínaly na černé dlážděné podlaze a dosahovaly až k lomenému stropu. Skoro omdlela, když si uvědomila, že jde o police s knihami!
Tisíce a tisíce knih, velké, malé, tlusté i tenké, zabíraly police, které lemovaly celou délku zdi. V tichém úžasu míjela řadu knih za řadou knih. Muselo zde být více knih, než v knihovně v Bradavicích, pokud to tedy vůbec bylo možné. Harmony vztáhla jednu ruku v rukavici a láskyplně přejížděla po starých hřbetech.
Lehké zakašlání ji vrátilo zpět z jejího úžasu. Otočila, aby zjistila, že Voldemort stál na konci police dvě řady od ní. Pospíšila si kupředu, aby se k němu připojila, ale zastavila se už po jedné řadě neschopná jít k němu blíže.
V bledých rukách svíral pár velkých knih. Harmony mu nemohla vidět do tváře, ale měla pocit, že se samolibě usmívá, když se zeptal: „Co si myslíš o mojí malé knihovně?“
Hermiona upřeně zírala, neschopná promluvit, do černé díry jeho kápě. Musím odpovědět, říkala si odhodlaně. Nemá rád zbabělce. Říkala pravdu, když promluvila: „Já-já jsem ohromená, můj Pane.“
„Ano, bylo mi řečeno, že jsi knihomol,“ odpověděl. Nebyla si jistá, zda tím byl pobaven nebo podrážděn. Tak či tak, než se stačila rozhodnout, Pán Zla k ní ladně doklouzal a hodil jí knihy, které měl v rukách.
Harmony zabručela pod tou nečekanou vahou. V žaludku jí zahořela jiskra podráždění. Ale jelikož od ní neustoupil, tak se podráždění překotně měnilo v poplašení. Co hodlal dělat? Zmocnila se jí panika a ona o krok nebo dva ustoupila.
„Ale pamatuj si tohle, Harmony Hangleton,“ pronesl Mistr tichým, ale pevným hlasem. „To, co je napsáno v knihách, nikdy není vše. Je to osobní zkušenost skrz co se doopravdy učíme.“
Nemá rád zbabělce, připomínala si, když nutila svá chodidla zůstat na místě. Měla pocit, jako kdyby se její tělo mělo zhroutit v nervových křečích, avšak i přesto mu hleděla přímo do kápě, kde jak věděla, se pod stíny ukrývala jeho tvář. Pomyslela si, že skoro vidí bělmo jeho očí, avšak zbytek byl v tajuplné temnotě.
„Ano pane.. Můj pane,“ odpověděla s krátkým přikývnutím. „To chápu.“
Stíny jeho obočí se nepatrně nadzvedly, když promluvil. „Máš mé svolení zde zůstat a studovat tak dlouho, jak jen budeš toužit, ale jakmile odejdeš, budeš muset jít rovnou do své ložnice. Žádné okliky.“ Jeho hlas se při těch dvou posledních slovech stal ostřejším a Harmony potlačila záchvěv strachu.
Hlas jí tentokrát zradil. Jednoduše tedy znovu přikývla.
Pak zmizel, odešel dlouhými kroky přímo do temnoty. Uvědomovala si, že zadržovala dech, a tak pomaličku vydechla. Její bušící srdce se uklidňovalo s tím, čím dál byl její Mistr, až dokud nedošel k těm jediným dveřím v zadní části místnosti. Otevřely se, jak procházel a s kliknutím se za ním zavřely.
Harmony vyklouzly knihy z prstů a udeřily do podlahy, jak se zhroutila v mdlobách.