Serpentine 3
3. kapitola
Vkročili do předního pokoje, což byla obrovská místnost zaházená nábytkem zakrytým prostěradly. Pokoji nevěnovala příliš mnoho pozornosti, dokud neminuli malbu, která jí padla do oka.
Zašilhala do šera, když si všimla, že na rozdíl od všeho ostatního, ten obraz byl nedávno oprášen. Byl to portrét mladé ženy s dlouhými, vlnitými černými vlasy. Měl na sobě tu nejúchvatnější zelenou sametovou róbu s delikátní stříbrnou výšivkou na rukávech kolem ramen i zápěstí. Vypadala skutečně tak nádherně, že měla pocit, že by si mohla sáhnout na plátno a cítila by látku jejích šatů.
Ženina tvář byla vskutku půvabná. Měla rovný nos a plné rty zvlněné v okouzlujícím úsměvu. Ale to, co nejvíce zaujalo Hermioninu pozornost, byly její oči. Byly mimořádně jasně modré a zářily jako hvězdy na noční obloze. Byly tak pozoruhodné, že ji uhranuly a ona se prostě nedokázala pohnout.
Snape ji netrpělivě dloubnul do zad, aby ji donutil pokračovat. Tiché konverzující hlasy bylo slyšet z další místnosti ležící někde před nimi. Snape předešel Hermionu a vzal si svíčku ze svícnu na zdi. Koncem hůlky ji rozsvítil. Skrz matné zelené světlo vedl Hermionu do dobře osvětlené místnosti, kde se kolem krbu shromáždili lidé.
Hermiona okamžitě poznala podlou Bellatrix Lestrangeovou, ale dva ostatní muži jí povědomí nebyli. Jeden z nich byl jen o maličko vyšší, než ona a stál vedle obrovského zdobeného krbu s rukama zkříženýma na hrudi, zatímco ten druhý muž seděl na ošoupaném gauči a zíral do ohně.
Bellatrix mluvila a zarazila se v půli vychloubání, když dorazili nově příchozí. Pošilhávala po Snapeovi, jako kdyby byl nevítaným broukem, který jí vylezl zpod prken podlahy a otravoval ji, ale když spatřila Hermionu, tak se jí vztekem rozšířily oči. Se svým obnošeným oblečením a divokými vlasy, které se jí vlnily všemi směry, připomínala bánší, která se chystá vzít další duši.
„To je další?“ křikla pronikavým hlasem. „Je to ženská! Proč jsi přivedl ženskou? Další z těchhle nepotřebujeme.“
„Tohle je Bellatrix Lestrangeová,“ řekl Snape Hermioně, jako kdyby mluvil o špinavé skvrně, kterou našel na koberci. Pak ukázal na muže na gauči. „Ten plešatý dědek sedící tamhle je Goyle a ten poněkud živější mladý muž u ohně je Bartemius Skrk junior.“
Hermiona po muži přejela pohledem s myšlenkou: Tak tohle je ten neslavný Bartemius Skrk junior. Slyšela o té jeho šaškárně během Turnaje tří kouzelníků, od Harryho Pottera. Jak se vydával za jejich přítele Pošuka Moodyho a skoro dostal šanci zabít jejího přítele. Samozřejmě byl zastaven, ale když ho odváděli pryč, aby se vykonal trest polibkem mozkomora, tak s pomocí několika Voldemortových přívrženců uprchnul. Viděla ho pouze v podobě Alastora Moodyho, ale nyní viděla mladého muže s množstvím tmavých, zacuchaných vlasů. I navzdory krbu přímo za ním na sobě měl dlouhý, kožený kabát. Narovnal se a spustil ruce, když ji spatřil.
„Říkej mi Barty,“ řekl jí, zatímco očima hladově přejížděl po jejím těle, jako kdyby se jí toužil dotknout. Hermiona cítila, jak se jí pod jeho pohledem snaží odplazit kůže. „A jak se jmenuješ ty, drahoušku?“
Bellatrix je přerušila, když udělala pár kroků kupředu, aby se na Hermionu podívala více zblízka.
„Proč nosíš tu věc, co ti zakrývá obličej?“
Hermionina ruka instinktivně vystřeila vzhůru k jejímu šátku, který stále zakrýval vše, kromě jejích velkých, hnědých očí.
„Nevěřím nikomu, kdo skrývá svou tvář,“ dodala Bellatrix.
Goyle stále zíral jako oživlá mrtvola do ohně, když promluvil. „Možná, že nejdříve musí ona věřit nám.“
Bellatrix si založila ruce na hrudi. „No, nemyslím, že náš velkolepý Pán Zla bude věřit někomu, kdo ukrývá svůj obličej.“ Snape vkročil mezi ty dvě ženy. „Dost už mluvení. Teď když jsme se všichni seznámili, kde je Pán zla? Máme spolu soukromé jednání.“
Hermiona se roztřásla při zmínce o Voldemortovi, a když se rozhlédla, spatřila Bartyho, který si ji podrobně prohlížel. Narovnala se a odvrátila pohled, ale nestihla to dřív, než spatřila, jak se mu rty roztáhly do samolibého úsměvu plnému špinavých zubů.
„Nahoře,“ odpověděla Bellatrix se skleslým povzdechem. „Je tam celý den.“
„Potřebuejš se naučit respektovat soukromí Pána zla, Lestrangeová,“ pokáral ji Snape. „nemá zapotřebí být celou dobu tady dole se svými přívrženci.“
„Ty nevíš nic o tom, co náš Temný pán potřebuje,“ odpálkovala ho a v chladných očch, jako kdyby se jí rozhořel oheň.
„A ty ano? Ach, má drahá Bellatrix. Ty bys měla ze všech nejlépe vědět, že má raději svoji vlastní společnost než patolízalské obdivovatele.“ Otočil se od Bellatrixina vzteklého pohledu. „Teď, když nás omluvíte.“
Snape odspěchal z místnosti. Hermiona se naposledy podívala na ostatní, než ho následovala. Bellatrxi za nimi rozzlobeně hleděla, Goyle zůstal nehybný a Barty se předklonil v hrané pokloně. Hermiona byla šťastná, že odchází.
Snape stoupal po schodech zaprášeného schodiště s hlavou vztyčenou a stále v ruce svíral svíčku. Hermiona se opatrně pohnula, aby si byla jistá, že nevrazí do něčeho ukrytého v temnotě. Spěchala po schodech, kde konečně dohonila svého profesora lektvarů, když stoupali do druhého patra.
Rozkládala se před nimi dlouhá chodba. Na jejím konci byli jediné dveře do široka otevřené. Svíce tu byli v držácích na stěnách, ale žádná z nich nesvítila. Krom jejich jediného svícnu, bylo jediným zdrojem světla světlo vyzařující z konce chodby.
Když byli přímo před dveřmi, tak Snape Hermioně pokynul, aby zůstala kde byla, zatímco on vešel dovnitř. Zvědavě se posunula kupředu, kde opatrně nakoukla kolem jedné hrany dveří.
Velkou místnost ozařoval burácející oheň v ozdobném krbu, takže byla mnohem jasnější, než chodba, a díky tomu jejím očím chvíli trvalo, než si zvykly. Uvnitř byla okázala postel se čtyřmi sloupky zakrytá zeleným sametem. Vypadala velmi měkce a přívětivě a ona se donutila od toho odtrhnout oči.
Blízko ohně bylo pár kousků nábytku potažených černoou kůží, včetně dlouhého gauče a hodícího se křesla. Malý stolek z růžového dřeva byl uhnízděn mezi dvěma kousky nábytku a viděla, že se nad ním vznáší malá zelená koule, která vysílá slabé světlo na knihu, která tam ležela otevřená.
Blízko krbu se tyčila postava oděná v plášti s rukama sepnutýma za zády. Nakláněl se kupředu, jako kdyby si ohříval obličej, a pak se narovnala, když se vedle něj postavil Snape.
„Můj pane,“ řekl Snape s lehkou úklonou.
„Severusi, tak jsi nakonec přišel,“ řekl uhlazeným, ale i tak mocným hlasem, který v Hermionině těle vyvolal vzrušení. Představovala si, že takhle jemný musel být ten samet na posteli. Začala dýchat povrchně, zatímco nadále zírala na záda Pána Zla.
„Udělal jsi, o co jsem tě požádal?“ zeptal se Voldemort, když se blíže naklonil k muži vedle sebe.
„Ano, můj pane,“ odpověděl Snape s přikývnutím.
„Dobře,“ odbrouknul Temný pán, když se znovu sehnul k ohni. „Víš, co máš dělat.“
„Jak si přejete, Pane,“ pronesl Snape s úklonou a tiše vyšel do chodby. Hermiona zavrávorala zpět, jako kdyby právě prolomila nějaké zaklínadlo, které se osvobodilo a nejistě k němu vzhlédla.
„Pojďte se mnou,“ řekl Hermioně a ona nějak dokázala vyplnit, co po ní chtěl. Její kroky byly pomallé a ospalé, zatímco sledovala jeho záda ke schodům. Když k nim došla, tak si nedokázala pomoci, aby si neukrala ještě jeden poslední pohled na místnost, kterou nechali za sebou.
Temná siluata ukrytá v plášti a stínech se pohnula do chodby, kde sledovala jejich odchod a jí vyskočilo srdce až do krku, když se prudce otočila pryč. Přímo cítila, jak ji sleduje, zatímco pospíchala dolů po schodech za Snapem.
Snape vedl Hermionu urychleně dolů bludištěm chodeb, dokud konečně nezastavil před chatrnými dveřmi, na kterých visel maličký portrét mladé ženy. Otočil zrezivělou kliku s hlasitým zaskřípáním a otevřel dveře. Jakmile vkročili dovnitř, tak uviděla, že ji vzal do maličké ložnice, která páchla starou hnilobou. Všechno v místnosti, od stropu po podlahu, bylo pokryto pavučinami a prachem a to včetně sloupků podpírajících postel s nebesy.
„Zůstanete zde, dokud se pro vás nevárítm,“ nařídil jí, zatímco ona se rozhlížela po místnosti. „Přes chodbu je koupelna, kdybyste ji potřebovala, ale nikam jinam nechoďte, když budu pryč.“
„A kam mě vezmete, až se vrátíte?“ zeptala se, když odtrhla pohled od sloupků postele.
„To už snad brzy zjistím,“ odpověděl jí. „A vytřete si z očí ten ustaraný výraz, Grangerová. Než se vrátím, tak si odpočiňte. Vypadáte, že to potřebujete.“
Hermiona si ho zkoumavě prohlížela. Slyšela v jeho nosovém hlase znepokojení.
„Když jste tady, Grangerová, tak se od vás možná bude očekávat vykonávání úkolů, které nebudete chtít dělat. Až ten čas nadejde, tak si musíte pomatovat, že pokud odmítnete, tak dáváte vsázku svůj život.“
Hermiona mu pohlédla do očí a byla překvapená, že v nich vidí starost. Tvrdě polknula, aby zdusila emoce, které se v ní vzedmuly a zašeptala: „Děkuji vám, profesore.“
Snape se neusmál, ale ani se neušklíbnul. Prostě se jenom otočil, ale pak se zastavil.
„Skoro jsem zapomněl. Když budete tady, tak musíte vystupovat pod jiným jménem, abyste si zachovala svou identitu. Harmony Hangleton. Harmony je podobné vašemu vlastnímu jménu, takže by nemělo být příliš těžké si to zapamatovat.“
A pak byl pryč. Hermiona zůstala sama, otočila se a zaškaredila se na postel, kterou pokrýval prach. S tím, jak měla napjaté nervy z toho, že jsou tady, určitě nebude schopná usnout, a tak se rozhodla, že se mrkne do koupelny.
Všimla si, že Snape nechal před pokojem vedle dveří svícen. Vkročila do malé záře zeleného světla a přešla chodbu do koupelny. Bylo to poněkud zvláštní místo, která připomínala výlevku z doby před sto lety. Záchod s táhlem na řetězu nad její hlavou; a sprcha, teda pokud se to tak dalo nazývat, nebyla víc, než kohoutek zasazený do zdi. Na podlaze pod ním uviděla malou díru, která nejspíše představovala odtokový kanálek. Díky bohu tu bylo dost ručníků i toaletního papíru a ona vše rychle vyřídila, než se vrátila do své ponuré, zaprášené komnaty.
Zaváhala, a pak se nesměle posadila na postel, zatímco v očích se jí sbíraly slzy strachu a pocitu marnosti. Nechala slzy téct a slíbila si, že po tomhle už nikdy znovu plakat nebude. Nepochybně před sebou ještě měla mnohá nebezpečí. Pak tedy již na slzy nebude zbývat čas, zůstane jen odvaha.
Potom, co jí přestalky téct slzy, byla tak vyčerpaná, že po zádech padla do špinavé postele a odplula do hlubokého spánku.