Serpentine 2
2. kapitola
Hermiona si nedokázala odpočinout, když po zbytek noci ležela v posteli. Nervy měla napjaté a žaludek se jí kroutil, jako kdyby spolkla párek hadů, kteří se opět snažili vylézt ven. Obloha zrůžověla, jak nastával úsvit a ona stále nespala, a tak se oblékla a brzy sešla dolů do Velké síně.
Už tam sedělo několik dalších studentů rozházených kolem čtyř stolů, které reprezentovaly koleje bradavické školy čar a kouzel. Hermiona si sedla k Nebelvírskému stolu a v tu chvíli se před ní objevila miska ovesné kaše. Strávila deset minut tím, že lžičkou honila jídlo, ale její žaludek jí nedovoloval nic sníst.
Jak se připravovala k odchodu, tak křikla sova pálená, která se snášela k ní dolů s velkým v hnědém papíru zabaleným balíkem. Pták odhodil své břímě vedle ní a s mocným máchnutím křídel odletěl pryč. Hermiona roztrhla balíček a uvnitř našla strohý, známým písmem rychle naškrábaný vzkaz vedle sady černého oblečení.
Noste tyhle. Odcházíme o půlnoci. Sejdeme se u vchodu do Zapovězeného lesa. Nikomu o své nové roli neříkejte. S.
Rozhodla se, že by bylo nemoudré dnes navštěvovat hodiny, když se chtěla vyhnout svým dvěma nejlepším přátelům – Harry Potterovi a Ronovi Weasleymu. Obvykle jim říkala vše a pokušení říct jim o své nadcházející cestě by bylo příliš velké. Ti dva mladíci by položili život, aby ji zastavili od toho, že by pracovala pro Voldemorta. Ale ne, napomenula se rychle, to nebylo tak úplně přesné. Technicky vzato bude pracovat pro Brumbála. Ne pro Voldemorta.
Strávila den bloumáním po jí drahém, starém hradu, který si zamilovala a zapamatovávala si každičkou chodbu, jako kdyby je už znovu neměla spatřit. Když dorazila ke knihovně, tak jí oči zaplavily horké, čerstvé slzy. Knihy byly její životní láskou a nyní je měla všechny opustit. Pochybovala, že tam kam půjde bude jakákoliv z nich.
Hermiona se vrátila do svého pokoje, aby strávila nějakou chvíli se svými nejoblíbenějšími knihami, ale když ležela na posteli, tak se přistihla, že stále čte dokola tu samou řádku a není schopná se soustředit. Zaklapla knihu a vyskočila na nohy, když ji odhodila stranou. Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že Harrymu a Ronovi napíše vzkaz, aby jim nějak zdůvodnila, proč je pryč. Avšak myslí jí zněla Snapeova slova: nikomu to neříkejte. Rozhodla se, že to nebude pokoušet.
Když byl skoro čas, aby se Hermiona vydala na svou temnou cestu, tak ze svého balíčku vytáhla oblečení. První vytáhla tmavý šátek na hlavu, který se nosil tak, aby zakrýval spodní část obličeje a hodila ho na stranu. Další věcí byla košile s dlouhým rukávem, která se zdála o několik velikostí větší. I poté, co si jí narovnala jí trochu padala z ramen a trochu ji to rozčilovalo, dokud nespatřila, co dalšího je v tom balíčku: černý korzet, který byl přesně její velikost a čistě ji obepínal v pase. Pomáhal držet dlouhou košili přesně na svém místě. Šněroval se vpředu, takže bude jednodušší si ho sundat nebo nandat. A ještě další dvě věci – těsně padnoucí pár černých kalhot a dlouhý černý plášť, který dovršoval celý komplet.
Něco tu však chybělo. Pokročila k zrcadlu, aby viděla, jak vypadá, když si vzpomněla na dlouhé, černé, hedvábné rukavice, které ji k narozeninám poslala babička. Natáhla si je a přešla blíž, aby se prohlédla.
Mladá žena, která jí opětovala pohled se zdála pozoruhodně starší, než se cítila a projel jí záchvěv vzrušení. Z obrovského množství černé ji sledovaly dvě oči a zdálo se, jako by ji sledovaly ze stínů. Vyděšená tou myšlenkou si sundala šátek a neměla v úmyslu ho nosit, dokud nedorazí na Voldemortův hlavní štáb.
Hermiona se přikrčila a razila si cestu chodbami školy. Na pozemky dorazila bez problému. Dlouhým krokem šla přes pole mezi hradem a Zapovězeným lesem tyčícím se pod bledě modrým měsíčním světlem. Očima probodávala temnotu, zatímco šla ke vstupu do lesa a hledala Snapea.
Koutkem oka zahlédla vysokou, z temného stínu lesa vyrůstající postavu ani ne stopu od místa, kde stála. Hermiona skoro vykřikla, ale polkla svou reakci s hlasitým zvukem.
Snape se zformoval z temnoty. Měl na sobě svůj obvyklý černý učitelský hábit a dlouhý, černý plášť z předešlého večera. Dlouhé prameny černých vlasů se mu draly z okrajů kápě a jeho tvář vypadala ve stínech, jako bledý měsíc. Otřásla se, když si uvědomila, že musí vypadat stejně.
„Máte svou hůlku?“ vyzvídal.
Poklepala si levou botu, kde ukrývala dlouhou, štíhlou hůlku z révového dřeva s jádrem z blány z dračího srdce.
„Dobře.“ Obrátil se a vkročil do lesa, kde ho pohltila temnota. Hermiona mu šla zdráhavě v patách.
„Když budete v jeho přítomnosti, tak ho musíte oslovovat pouze jako Pána Zla,“ začal Snape během toho, co šli. „Pokloníte se mu pouze při setkáních a nebo oslavách; pokud byste to dělala příliš často, tak byste se mu jevila, jako byste byla patolízal a to naprosto nesnáší.“
„Nedivím se mu,“ přerušila ho Hermiona.
Snape se na ni ostře podíval přes rameno. „Ano, patolízalství Pána Zla netěší. Přeje si, aby ho jeho následovníci ctili s pýchou.“ A pak rychle dodal. „A samozřejmě se žádné rozhodnutí neudělá bez jeho souhlasu.“
„Ale myslela jsem, že jste říkal, že Pána Zla nejspíš ani neuvidím!“
„Nezapomínejte, že to nemohu slíbit,“ připomněl.
Hermiona se na něj ošklivě podívala. To byla typicky Snapeovská odpověď, jak ji vždy slýchala. Kývla na něj, aby pokračoval v přednášce.
Stromy začaly být vyšší a hustší, jak kráčeli dál, a brzy bylo nemožné vidět hvězdnou oblohu za nimi. Čím více zacházeli do lesa, tím chladněji tu bylo a Hermiona si k ramenům přitáhla plášť, když se jim kolem kotníků začala sbírat hustá mlha.
Jak dlouho ještě půjdou? Přemýšlela. Měla pocit, že už chodí hodiny a s každým krokem, který udělali se ocitala blíž k nejobávanějšímu kouzelníkovi na světě. Přemýšlela o tom, že se zaství, omluví se Snapeovi a přizná, že rozhodně neměla dělat něco takového jako tohle. Řekne, že je to spíše Harryho parketa a ne její. Ale styděla se jen za to, že na to vůbec pomyslela. Ano, Harry Potter byl statečný. Ale to byla i ona. Pokud být špion zajistí Voldemortovu porážku a Harry, stejně jako všichni ostatní, budou v bezpečí, pak to víc než dost stojí za tenhle risk.
Snape se krátce zastavil a klouzal pohledem kolem nich.
„Jsme tady,“ oznámil.
Hermiona se taky rozhlédla kolem, ale neviděla nic kromě mlhy a cestičky vlnící se skrz obrovské stromy. S vědoucím úsměvem se zeptala.
„Přenášedlo?“
Snape spěchal po cestičce a pobízel ji, aby ho následovala. Kleknul si na koleno a odsunul stranou velký keř, který doopravdy neměl kořeny v zemi. Ten pohyb odhalil poněkud příšerně vypadajícího zahradního trpaslíka s oprýskanou barvou.
Hermiona si sedla na bobek vedle něj a věnovala mu pohled plný očekávání. Pak si vzpomněla, že má nezakrytý obličej a bezpečně si uvázala svůj černý šátek.
„Chytíme se na tři,“ řekl Snape a Hermiona nadskočila, protože ji jeho příkaz překvapil. „Jedna, dva...“
Hermionina ruka vystřelila kupředu v návalu adrenalinu. Bez přemýšlení chytila špičku trpaslíkovi červené čapky a svět se rozmazal a roztočil. Temné odstíny modré, zelené a černé jí zaútočily na oči a tělo jí kupředu tlačila roztočená síla. Zavřela oči, když se jí začal z toho pohybu svírat žaludek. Jakmile se otáčení zastavilo, tak vypadla z černé díry a tvrdě přistála na zadku.
Na místě, kde přistála, stále byla černá noc a ona musela počkat, až se jí přestane točit hlava, než zjistí něco víc. Postavila se a opřela se o nejbližší strom a všimla si, že je u začátku lesa, který se otevíral blízko malé vesničky. Malá cedulka na boku silnice hlásala: Malý Visánek, ale poslední slovo bylo hrubě přepsané slovem Riddleton.
Hlasité zakřupání za ní ji donutilo nadskočit, ale to k ní jenom pochodoval šklebící se Snape.
„Na tři,“ zavrčel na ni ze své výšky.
„Omlouvám se, převádla nervozita,“ řekla Hermiona. Snape ji dlouhými kroky minul a pokynul jí, aby ho následovala. Šli podél hlavní silnice do vesnice, kde minuli několik malých domků s okny zářícími hřejivým světlem. Samozřejmě, že bylo příliš pozdě, než aby někdo byl venku, ale Hermiona stále měla silný pocit, že jsou sledováni.
„Takže, který z těchto ponurých domů to je?“ zeptala se Hermiona šeptem.
„Tamhleten,“ řekl jí Snape. Ukázal daleko před sebe k tomu největšímu panství, jaké kdy Hermiona viděla. Byla v šoku z toho, že si ho až do teď nevšimla, avšak neochotně přiznávala, že bylo docela hezké. Narozdíl od nových vesnických domů z něj vyzařovala věkovitá vznešenost stejně jako prchavé zelené světlo. Žádné z oken neosvětlovalo teplé světlo a nebo prostě jenom žádné z místa, kde stáli, vidět nemohli.
„Ta zelená zář, kterou vidíte,“ potvrdil Snape, jako by jí četl myšlenky,“je ochranné zaklínadlo. Je tu kvůli tomu, aby drželo vesničany dál.“
„A bezpochyby jim tím prokazuje laskavost,“ odpověděla se zachvěním.
Snape kráčel dlouhými kroky odhodlaně do kopce k hlavním dveřím, jako kdyby šlo o jeho vlastní domov a zcela bezstarostně klepnul hůlkou na klepadlo. Do ticha se ozvalo hlasité zaskřípění, jak se dveře pomaličku otevřely. Snape mávnutím ruky, ve které stále svíral hůlku, ukázal Hermioně, aby vešla dovnitř první.
Hermiona vykročila kupředu s odvážným přikývnutím a odtlačila těžké dveře, aby jí nezavazely v cestě. S námahou donutila svá chodidla, aby se pohnula vpřed a nutila své třesoucí se tělo, aby zůstalo v klidu.
Temná předsíň byla pokrytá nánosem prachu. Hermiona se rozhlížela všetečnýma očima po sochách a malbách pokrytých špínou. Všude byly pavučiny. Uvědomila si, že to mělo vypadat, jako by tohle místo bylo opuštěné, a nemohla si pomoci, aby neocenila genialitu toho plánu.
Jak kráčela vpřed po zaprášené rohožce za dveřmi, tak prkna vrzala na protest. Na okamžik měla strach, že neunesou její váhu, ale i tak šla dál kupředu.
Snape šel přímo za ní a podlaha sténala jako nespokojené monstrum, když si otřel boty na špinavém čtverci koberce, který přehlédla. Hermiona se ušklíbla a přemýšlela proč se tím obtěžoval.
„Vítejte na Riddleově panství,“ řekl Snape pobaveně.