Serpentine 11
11. kapitola
Harmony za sebou bouchla dveřmi a frustrovaně se o ně opřela, zatímco si přála, aby mohla Bartyho proklít až do pekel a zase zpět. Jak tam tak stála, tak se zaklínadlo trochu uvolnilo. Byla na Voldemorta stále naštvaná a obávala se, že by sem mohl přijít ji zkontrolovat a zeptat se, co se dělo. Ale nepřišel. Představovala si, že si asi musel myslet, že je na něj prostě stále naštvaná skrze jejich nedávný rozhovor a nechával ji vychladnout.
Rozhlédla se po svém pokoji po něčem, co by ji utěšilo – nebo alespoň, aby jí to odvedlo myšlenky jinam. Donutila se otevřít dveře zaprášené staré šatní skříně v jednom rohu. Oblečení uvnitř bylo staré a prožrané od molů a Harmony nakrčila nos nad tím zatuchlým zápachem.
Pár bílých molů vylétlo, když z cesty odsunula několik starých kabátů. Vzadu ve skříni Harmony našla velkou krabici a vytáhla ji na světlo. Ačkoliv jí byla až po kyčle, tak nebyla o moc širší, než její dlaň. Pokrýval ji dobře centimetr prachu, ale oddrolil se, když otevřela víko a vytáhla ven velkou malbu. Jakmile ji měla venku, tak zalapala po dechu.
Zdálo se, že to byla malba jejího Mistra. Měl na sobě dobře střižený námořnický oblek, vlasy měl sčesané na stranu a na jedné ruce měl prsten, o němž si myslela, že na něm byl znak Riddleovi rodiny. Avšak pak ji napadlo, že Voldemort, kterého znala by nikdy nenosil nic takového, a už vůbec ne Riddleův prsten. Vzpomínala si, jak jí říkal, že nechal všechny malby svého otce strhnout ze zdí.
Ale když se tak dívala na malbu otce, tak si nedokázala pomoci, aby ho neviděla jako nějaký druh alternativního Lorda Voldemorta. Byl pohledný, okouzlující a hodně bohatý. Nebylo tedy divu, že se do něj jeho matka zamilovala. V krabici bylo také několik dalších obrazů toho muže a ona si je všechny prohlédla.
Když se cítila dostatečně klidná, tak přešla k posteli a snědla svou večeři. Jakmile dojedla, tak pro Bartyho připravila tác za dveře. Možná, že když mu nedá žádný důvod, aby vstoupil do jejího pokoje, tak se bude držet dál.
S těžkým povzdechem si všimla, že Mistrovi dveře jsou stále ještě zavřené. Rozhodla se osprchovat. Vešla do koupelny – ta místnost spojovala její a Mistrův pokoj – a dvakrát se ujistila, že dveře na jeho straně zamkla.
I když to nebyla zrovna moderní koupelna, tak alespoň poskytovala trošičku více soukromí, než koupelna v jejím starém pokoji. Tady byl malý zásobník na vodu a odtok nebyl prostě jen díra v zemi, ale obvyklý hladký kruh s dírkami uvnitř. Samotná sprcha byla obklopená pěknými závěsy s velkými kruhy visícími z velkého železného kruhu, který uzavíral návštěvníka uvnitř a stejně tak i vodu.
Harmony se zachvěla chladem, když pustila vodu a na okamžik si stoupla stranou, dokud se voda neohřála. Našla velkou kostku mýdla vzadu na zdobené misce a rozhodla se k němu přivonět. Voněla po koření a oceánu – tak voněl Mistr, jak si již dříve všimla.
Dokončila očistu a vrátila se do svého pokoje včas, aby z okna spatřila západ slunce. Další den uplynul, pomyslela si, a další den předstírání, že jsem někdo, kdo nejsem. Přešla k posteli, vklouzla pod přikrývky a s vlnou vyčerpání se dostavil i spánek.
Probrala se s trhnutím, když ve svém pokoji zaslechla kroky. Byla tma a její oči zalétly k oknu, kde uviděla Bartyho stát v měsíčním světle.
„Vypadáš tak mírumilovně, když spíš,“ řekl jí. „Obvykle jsi hrozně napjatá a zabraná do sebe. Nenávidím, když jsou ženy takové.“
„To jenom, když jsi někde kolem nich,“ informovala ho Harmony naštvaně, když se posadila v posteli.
„Ach, jsi zábavná,“ pronesl se samolibým úsměvem. „To se mi líbí.“ Plesknul sebou na konec její postele a opřel si záda o jeden ze sloupků.
„Chci, abys odešel,“ řekla Harmony, zatímco se pokoušela najít svou hůlku. „Hned.“
„Hledáš tohle?“ zeptal se jí s její hůlkou v ruce. Pokusila se ji vzít, ale Barty ji držel těsně mimo její dosah. „Chci si být jistý, že nebudeme vyrušováni, zatímco budeme mluvit.“
Harmoniino srdce začalo zběsile bušit. Vyskočila zpod přikrývek a pokusila se doběhnout ke dveřím, avšak Barty ji chytil kolem pasu a držel ji.
„Ale no tak, no tak, jsi velká holka. Takže si sedni a promluvíme si jako pár dospělých lidí.“ Rukou jí zašátral po obličeji, jak se jí snažil sundat šátek. „Ale chci, aby to bylo tváří v tvář. Přede mnou opravdu není třeba nic skrývat.“
„Dej ze mě ty pracky pryč!“ zavřískla Harmony, když jí spadnul šátek a ona ucítila chladný proud vzduchu v ústech.
„Tady jsme,“ pronesl Barty se zadostiučiněním. „Pojďme se podívat na tu pěknou tvářičku.“ Vzal ji za rameno, aby ji otočil, ale Harmony už pro něj měla připravené koleno. Vrazila mu ho mezi nohy a on jí nechal jít, když ze sebe vydal bolestné zavytí.
Harmony si rychle znovu uvázala šál bezpečně přes pusu a nos, a pak vytrhla hůlku z Bartyho ruky a výhružně ji na něj namířila. Rozbalil se z pozice plodu, kterou zaujal na podlaze a zvedl ruce v obranném gestu.
„Omlouvám se, holka, omlouvám se,“ kňučel. „Jenom jsem si tak hrál. Nechtěl jsem si zahrávat s děvčetem, které patří Pánovi Zla.“
„Já nepatřím nikomu,“ vyštěkla Harmony, když mu zapíchla hůlku do obličeje.
Barty se na ni pobaveně ušklíbnul. „To řekni svému Hadímu zaklínadlu,“ řekl. „Možná o tom nevíš dost na to, abys ocenila jeho význam, ale to neznamená, že zbytku jeho následovníků je to neznámé. Ale to, co mě skutečně mate je to, proč to dal zrovna tobě, nějaké neznámé holce.“
„A ty si myslíš, že já to vím?“ zeptala se nevěřícně. „Proč mi prostě nedal znamení zla, tak jako komukoliv jinému?“
„Opravdu si o tobě musí myslet, že za něco stojíš.“
Oba dva uslyšeli, jak se se skřípěním otevírají v chodbě Mistrovy dveře, a pak zavolal: „Barty? Barty? Polez sem!“
„Proklatě!“ zavrčel Barty, když se urychleně sbíral na nohy. „Povinnost volá.“ Když zamířil do chodby, tak jen zavolal Voldemortovým směrem: „Jen jsem sbíral její tác, můj Pane!“
„Vyzvednutí tácu nezabere deset minut,“ řekl Mistr, ale cokoliv dalšího ti dva říkali, to ztlumily těžké dveře, které za sebou zabouchla. Vklouzla zpátky do postele, ale neklidné hadí zaklínadlo činilo obtížným znovu usnout.
„Dobré ráno, Pane,“ pronesla Harmony upjatě, když se s ním následující den setkala v jeho komnatách. Stále vůči němu cítila chlad. Jeho výraz jí nedal žádnou nápovědu o jeho myšlenkách a ona si byla jistá, že hodlal dělat, jako že se mezi nimi nic nestalo.
„Harmony,“ řekl, když společně vykročili a mířili do výukové haly. „Chtěl jsem ti říct o zítřejší Zmijozelově oslavě, ale jak se zdá, muselo mi to vypadnout. Slyšela jsi o tom někdy?“
„Ano, můj Pane,“ řekla, zatímco se probírala svou pamětí. „Slyšela jsem, že se toho každoročně účastní stovky čistokrevných čarodějek a kouzelníků. Je to oslava čistokrevnosti a učení Salazara Zmijozela vztahující se k výuce kouzelnického světa.“
„Ano. Obvykle se takových oslav neúčastním, ale jelikož jsem potomkem samotného Salazara Zmijozela, tak mám pocit, že ho musím reprezentovat. Tvá přítomnost bude taktéž vyžadována.“
„Moje?“ zeptala se překvapeně. „Proč bych tam měla jít?“
„Protože jsem tě o to požádal,“ pronesl ostře Mistr. „Žádný jiný důvod tam není.“
Harmony potlačila své pohrdání. Pomyšlení na to, že se zúčastní oslav, které oslavovaly vraždění lidí, jako ona – mudlovských čarodějek a kouzelníků – ji způsobila nevolnost smíšenou se vztekem. Ale věděla, že to musí přijmout. On byl Mistr a ona byla služebník, ať už se jí to líbilo nebo ne.
Mezi jejich dalšími lekcemi obrany, ji naučil několik protikleteb a protikouzel; s některými z nich již byla obeznámena, ale když stála proti samotnému Lordu Voldemortovi, tak se některé zdály stejně složité, jako vždy. Ten den procvičovali dlouho, což ji zanechalo na konci totálně vyčerpanou.
Ale navzdory potížím měla Harmony podivný pocit zadostiučinění z volnosti ohledně sesílání kleteb za kletbou na obávaného Lorda Voldemorta a to prosím dle libosti. Nikdy nebyla víc vyčerpaná a nabuzená zároveň.
Během hodiny nebo dvou změnili výzbroj a on ji učil absorbční zaklínadlo – Absorbeo.
„Absorbeo?“ zeptala se předtím, než započali jejich duel. „Přiznávám, že o tom jsem nikdy neslyšela.“
„Je využíváno k obklopení a absorbování síly protivníkova kouzla, než aby ho prostě jen odrazil,“ vysvětloval Voldemort, když přikročil blíž k ní. Svou ruku, kterou obvykle držel hůlku dal přes její, aby jí ukázal lehkou úpravu, kterou musela udělat ohledně pohybu zápěstím. Dotknul se jí a ona ho nechala bez toho, že by o tom dvakrát přemýšlela.
Když to měla správně, tak zase udělal krok zpět a vrátil se na své místo. „Když k tobě dosáhne kouzlo, tak předstírej, že tvá hůlka je slámka a nasaj to s ní.“
Když na ni seslal odzbrojovací zaklínadlo, tak nasála celou střelu rudého světla najednou a na poprvé. Tělo jí mravenčilo jeho silou, jako kdyby prošlehlo jejím tělem. Instinktivně to využila a seslalana něj zpátky to samé zaklínadlo.
Mistr neočekával, že mu úder oplatí. S trhnutím přistál na zádech. Čekala, nevinně si pohrávala s hůlkou, zatímco on vyskočil zpět na nohy. V jeho tváři mohla vidět zraněnou pýchu, ale nepokáral ji.
„Velmi dobře,“ řekl jí jednoduše, než dodal: „Tedy na začátečníka.“
Harmony na něj pohlédla.
Pročistil si hrdlo. „Je čas večeře. Pro dnešek už končíme. A Harmony,“ dodal, když se otočila k odchodu,“od nynějška jíš se mnou.“
Uklonila se a najednou cítila rozpaky, když šla a následovala ho zpět do jeho ložnice. Když šli, tak si lámala hlavu nad tím, proč vyžadoval, aby s ním byla u jídla. Vzpomněla si na večeři, kterou jedla se svými rodiči a přemýšlela o tom, jak se u rodin předpokládá, že budou jíst společně.
Je to snad to, jak o mně smýšlí, přemítala v duchu. Je snad předpokládáno, že jsem nějaká chabá náhrada za jeho rodinu z dob, kdy neměl žádnou vlastní? Cítila, jak se v ní něco pohnulo, zatímco přemýšlela o tom být jedinou živou osobou, od které se očekávalo, že bude sdílet jídla s nejvíc nejnenáviděnějším kouzelníkem všech dob.