Serpentine 1
Část první:
Do stínů
1. kapitola
Hrozivý kouzelník svíral područky svého koženého křesla a s šokem hleděl do hořícího ohně. Cítil se tak chladně, a to dokonce i u plamenů. Vždy cítil chlad, který se v něm usadil už před dlouhou dobou, ještě v těch pokřivených dobách, které strávil v sirotčinci, a pak se to vrátilo té noci, kdy ho pouhý chlapec málem zničil.
Přemýšlel, jak by ten chlad nyní mohl využít. Byl to jeho věrný společník a byla to i ta jediná věc, která ho nikdy neopouštěla. Jeho následovníci ho čas od času opouštěli a dokonce i jeho had, Nagini, se čas od času odplazil pryč a zdálo se, že to dělá proto, aby prostě uniknul jeho společnosti.
Jak hloupí byli tihle lidé, pomyslel si, když zesílil stisk natolik, že mu klouby prstů bíle svítily oproti černotě jeho zápěstí. Většinu z nich by dokázal vypařit do zapomění kdykoliv by si zamanul, ale i tak se stále odvažovali ho opustit a očekávali jeho odpuštění, když se připlazili zpátky.
Kdyby jen dokázal najít následovníka, který by byl tak loajální, jako byl Peter Pettigrew. Peter tu pro Voldemorta byl od začátku, až do jeho konce jenom ze strachu. Voldemort potřeboval následovníka, kterému by mohl věřit tak, jako sobě. Takového, který by nebyl jako zbytek jeho Smrtijedů. Všichni byli staří, mrtví a nebo by mrtví byli, kdyby do toho měl co mluvit. To, co potřeboval, byl někdo nový, někdo, koho by vzrušovala myšlenka na to, že by byl na straně největšího kouzelníka na světě.
Byl příliš vzrušený, než aby zůstal sedět, a tak Pán Zla vyskočil na nohy a přeběhl k oknu, aby se podíval ven. Scéna pod ním, by se dala nazvat malebnou. Malá vesnička se choulila daleko dole pod kopcem Riddleova panství, což byl domov, který zdědil po nešťastném odchodu svého otce.
Severus Snape, nejvěrnější z jeho služebníků, byl na misi, kde pšehoval toho starého kouzelníka, který byl ve vedení té velkolepé Kouzelnické školy – Bradavic. Mnoho bystrých a mladých kouzelníků tam vyučoval lektvary. Pokud by někdo věděl, kde najít někoho, kdo bude jeho novým následovníkem, tak to byl Snape.
Voldemort si přes rameno přehodil plášť a vyhrnul si rukáv na levé ruce, čímž odhalil bledou kůži pod ním. V ostrém kontrastu, který upoutal pozornost tam bylo tetování hada vylezájícího ven a dovnitř lebky. Ťuknul do něj hůlkou, aby k sobě přivolal svého špeha.
V noc jejích sedmnáctých narozenin, nedlouho po začátku jejího šestého ročníku ve škole čar a kouzel v Bradavicích, byla z hlubokého spánku probuzena hrubým zatřesením. Profesorka McGonagallová, ředitelka Nebelvírské koleje, na ni naléhavě hleděla, když si všimla, že opět usnula při čtení. Dívka odložila knihu povídek barda Beadleyho, když se ospale posadila na posteli.
„Hermiono Grangerová, ředitel si vás přeje okamžitě vidět ve své kanceláři,“ řekla žena tónem, který vyjadřoval, že odpor není možný.
„Řekl proč?“ zeptala se a odhrnula si z rozespalých očí divokou změť tmavě plavých kudrn, aby si je mohla protřít. Obvykle vídala ředitele jen tehdy, když byl její nejlepší přítel Harry Potter v nějakých potížích.
„Vše, co vím je, že řekl, že je to naléhavé,“ řekla McGonagallová, když rychle zamířila ke dveřím. „Musíte si pospíšit.“
Hermiona si přes pyžamo natáhla hábit a následovala ředitelku ven z kolejních prostor. Cítila, jak jí v břiše narůstá hluboká nervozita, zatímco probíhali chodbami. Brzy dorazili k prastarému chrliči, který označoval vchod do ředitelovi kanceláře.
S hlubokým nádechem se připravila na cokoliv, čemu měli čelit, a pak použila obě ruce, aby otevřela dveře. Zlatá místnost zářila méně, než během dne, ale i tak byla stále schopna rozeznat portréty bývalých ředitelů a široké množství podivných stříbrných strojků ležící v povědomé místnosti.
Brumbál seděl za velkým, psacím stolem uprostřed kanceláře a na jeho obvykle optimistické tváři měl zamyšlený výraz. Byl to moudrý, starý muž s velice dlouhým plnovousem, jaký měli i kouzelníci v mudlovských knihách, které Hermiona četla, jako dítě.
„Ach, slečno Grangerová, je dobře, že už jste přišla,“ řekl hlasem, který zněl stejně prastaře, jako staré duby v Zapovězeném lese.
Když dorazila k obrovskému zlatému stolu, tak si všimla, že na jedné straně místnosti byl profesor Snape. Přecházel tam a zpátky s jeho obvyklým pohrdavým úsměvem přilepeným na tváři a dlouhý, černý plášť za ním vlál při každém kroku. Kápě dlouhých, černých vlasů mu zakrývala oči; všimla si, že v okamžiku, kdy ředitel promluvil, se podíval jejím směrem.
„Profesore, o co tu jde?“ zeptala se Hermiona, když potlačila zívnutí. „Udělal snad zase něco Harry?“
Snape se zastavil a jeho lesklé oči na ně intenzivně hleděly.
„Ne, kdepak,“ ujistil ji Brumbál. „Harry je bezpečně ve své posteli. Ale jistým způsobem jste tu skutečně kvůli Harrymu.“
Hermiona se na něj zmateně zamračila.
„Jak možná víte, Lord Voldemort považuje Snapea za svého nejvěrnějšího následovníka, ale také ví, že nemůže být vždy po jeho boku, pokud pro něj má efektivně špehovat tady. Samozřejmě, že pravda je taková, že Snape je jeden z našich špionů,“ začal Brumbál. „Zrovna se vrátil z návštěvy u Pána Zla a zdá se, že Voldemort touží po novém následovníkovi. Věří, že Severus mu někoho takového může najít.“
Hermiona se stále mračila, zatímco Snape znovu začal přecházet.
„Severus a já souhlasíme, že to je vítaná šance přidat mezi Voldemortovy síly dalšího špeha.“
Hermiona se pokoušela poskládat si, proč je vlastně tady. „Nerozumím vám, profesore. Proč mi to říkáte? Pán Zla je spíše Harryho odbornost. Chcete ode mne, abych někoho pomohla najít, protože jinbak skutečně nevím-“
„Ne,“ přerušil ji Brumbál. „Přes mnohá uvážení jsme se se Severusem rozhodli, že víme, kdo bude vystupovat, jako náš nový špeh.“
Hermioně poklesla brada, když se jí Brumbál otevřeně zadíval přímo do očí přes své zlaté obroučky. Znala tu odpověď ještě před tím, než vyšla z ředitelových úst.
„Vy, slečno Grangerová.“
Snape se zastavil, aby viděl její reakci. Hermiona byla ochromená, ale již nadále nebyla ospalá.
„J-já?“ zakoktala se nedůvěřivě. „Proč byste měl chtít mě?“
Snape vyslal Brumbálovým směrem zvídavý pohled a visel na každém jeho slovu.
„Voldemort chce někoho, kdo je mladý a inteligentní,“ vysvětloval. „Taktéž máte širokou škálu zkušeností ohledně Černé magie, a to díky vašim statečným činům s panem Weasleym a panem Potterem. A to nezmiňuji,“ mile se usmál,“že jste ta nejodhodlanější mladá čarodějka, co znám.“
Místnost padala na Hermionu, která uprostřed hrudi pocítila neuvěřitelnou tíhu. Zhluboka se nadechla, aby uklidnila své dýchání a promluvila. „Ale já nemůžu. Co když mě odhalí?“
„Neodhalí,“ řekl Snape a Hermionina pozornost přeskočila na něj. „Jsem bez potíží v utajení už přes patnáct let. Kdo ví, možná ani nebudete muset vidět Pána Zla. Jeho následovníci jednoduše dělají špinavou práci, a pak mu podávají hlášení. To je vše.“
Hermiona si rukama zakryla obličej, a pak se pokusila si třením vrátit cit do končetin.
„Samozřejmě chápete, že vám nemohu nic slíbit,“ dodal Snape.
„Ze začátku tam bude profesor Snape, aby vás vedl, ale nemůže tam s vámi zůstat celou dobu vašeho pobytu,“ pokračoval Brumbál. Snape při jeho slovech odměřeně kývnul.
„Ale co moje vzdělání?“ protestovala Hermiona.
„Samozřejmě budete zproštěna ze všech zkoušek, které zmeškáte, zatímco budete pryč,“ odpověděl Brumbál.
„Omluvena z...omluvena?“ zalapala po dechu a potřásla hlavou, aby si ji pročistila. Jak příšerné, pomyslela si, mé vzdělání je tou nejdůležitější částí mého života. Proč si nemůžou najít někoho svolnějšího? Pokoušela se ukrýt svou bolest, když se ptala: „A jak dlouho přesně očekáváte, že budu pryč, pane?“
Brumbál zavrtěl hlavou a jeho vousy poskočily tam a zpátky, jako nepředvídatelné kyvadlo. „Tím si nemůžeme být jistí. Možná budete pryč několik měsíců, možná více.“
Měsíce nebo víc? Křičel malý hlásek v její hlavě. Chystají se mě poslat samotnou, abych čelila nejhroznějšímu živému černokněžníkovi na dobu, kterou dokonce ani neznají? „Co když dojdu k úhoně?“ zeptala se tiše.
Oba muži se jeden na druhého zatvářili, ale pak Snape promluvil s lehkou hořkostí. „Budete v pořádku dokud zůstanete věrná Pánovi zla.“
„Ano,“ řekl Brumbál smutně ve svém starém hlase. „Musíte poslouchat každý jeho rozkaz a je jedno, jak bude složitý. Rozumíte mi?“
Hermiona se pokoušela držet hlavu vysoko, aby tomu starému muži ukázala odhodlání, ale ještě nikdy se ve svém životě necítila tak nejistě. I přesto, že to bylo tak nebezpečné, jak to znělo, chtěla pomoci v boji proti Voldemortovi, a tak v odpověď krátce přikývla.
Následovala Snapea ven z kanceláře a otočila se zpět ke své koleji, aby si připravila své věci, ale zastavil ji Snapeův hlas.
„Počkejte,“ řekl. „Nevezmete si sebou nic, než jen oblečení na svých zádech, slečno Grangerová, a to oblečení vám dám já.“
„Ani moje knihy?“ odporovala.
„Obzvláště ne vaše knihy,“ ušklíbnul se pohrdavě. „Teď jdětě a odpočiňte si jak nejvíc dokážete. Budete to potřebovat.“