9. kapitola

 

Hermiona stála s malou příruční taškou, kterou vylepšila vnitřním zvětšovacím kouzlem, na trávníku v zahradě domu Severuse Snapea a netrpělivě přešlapovala na místě. Čekala, až se k ní konečně přidají dva muži, kteří slíbili, že jí pomohou zjistit pravdu o tom, proč se jí to všechno stalo. Chtěla znát pravdu o své rodině. Ne, to nebyla tak úplně pravda. Ona potřebovala znát pravdu o své rodině. Obávala se totiž, že jinak ji to bude užírat a zbytek jejího života bude válka o vlastní příčetnost, jak se jí čas od času budou vracet vzpomínky. Nehodlala to tolerovat. Nechtěla být slabá. Už nikdy, slíbila si v duchu. Povzdechla si a tentokrát začala netrpělivě přecházet po trávníku. Vždy udělala několik kroků, pak se na patě otočila a šla zpět, a tak pořád dokola.

„Hermiono, takhle mi brzy vyšlapeš cestičku uprostřed trávníku,” napomenul ji pobaveně Severus. Hermiona se při zvuku jeho hlasu okamžitě otočila a do tváře se jí vlil ruměnec, když si uvědomila, že se chová, jako malé netrpělivé dítě.

„Promiň,” pípla omluvně a přešla zpět na své výchozí místo.

Všimla si, že Severus má v ruce koženou příruční brašnu. Takže už se čekalo jen na Antonina. Mladá žena měla pocit, že to Antonin snad dělá naschvál. Netrpělivě začala podupávat nožkou v kotníčkovém střevíčku a paže měla založené na hrudi, čímž si nevědomky nadzvedla poprsí pro tuto cestu osvobozené od stahujícího korzetu. Severus na sucho polknul a donutil se s vypětím všech sil odvrátit pohled od jejího plného hrudníku. U Merlina, Dolohove, pohni zadkem, zaúpěl v duchu Snape. Zdálo se, že mladá žena si jeho reakce nevšimla a dál upřeně zírala před sebe a podupávala nožkou. Konečně se z domu vynořil Dolohov. Hermiona musela zamrkat, když ho spatřila. Byl totiž upravený, jako dokonalý gentleman. Vlasy měl sčesané dozadu a tvář hladce oholenou. Na sobě měl oblek bez chybičky a na tváři mu seděl klasický samolibý úsměv, který si s ním spojovala. Hermiona si odfrkla, ale konečně k Severusově obrovské úlevě spustila ruce k bokům.

„Můžeme vyrazit?” dotázala se netrpělivě Hermiona a hodila po Antoninovi opravdu nepěkný pohled. Dolohovův samolibý úšklebek se ještě prohloubil, než promluvil.

„Samozřejmě, solnyshko, samozřejmě, že můžeme vyrazit,” zazubil se, ale Hermionu tím neoslnil. Netrpělivě na něj zakoulela očima a vrazila si ruce v bok. „Už jsi někdy cestovala pomocí asistovaného přemisťování?” dotázal se nakonec vážně Antonin. Hermiona na něj jen zírala. Samozřejmě, že znala přemisťování, ale ona sama ho dřív nebyla schopná a mezi mudly by ho mohla využívat jen těžko. Nakonec zavrtěla hlavou a vzdorně vystrčila bradu, jako by ho vyzývala, aby se jí vysmál. Tentokrát se však žádné štiplavé komentáře k její úlevě nekonaly.

„Severusi, pokud ti to nevadí, tak nás všechny tři přemístím na panství sám. Nemáš problém s asistovaným přemisťováním?” zeptal se opět vážně Antonin. Severus zavrtěl hlavou.

„Jelikož stejně nevím, kam se přesně chystáme, tak se mi to zdá, jako nejjednodušší postup, ale kdyby něco, tak u mě v brašně je velká fialová lahvička s lektvarem na rozštěp," upozornil ho. Antonin přikývnul na znamení, že rozumí. Pak se ho Severus i Hermiona chytili za ruku a čekali, až je přemíští. Hermiona přemýšlela, kde se objeví, ale nakonec ji z přemýšlení vytrhnul pocit, že se s ní točí svět, pak zavřela oči a všechno zmizelo, než se znovu objevili někde úplně jinde a ona musela polknout hořkou slinu nevolnosti z toho zážitku.

 

Hermiona se užasle rozhlížela kolem sebe a nedokázala pochopit, kde se objevili. Stáli na malé mýtině a kolem nich se tyčily obrovské stromy. Vzduch voněl pryskyřicí a jehličím. Mladá žena se užasle rozhlížela po lesíku.

„Kde to jsme?” broukla tichoučce, jako kdyby se bála, aby neporušila kouzlo okamžiku. Antonin se usmál při pohledu na užaslý výraz v Hermionině tváři. Severus měl jako vždy nasazenu netečnou masku. Nikdo z nich viditelně neutrpěl rozštěp. Výborně.

„Daleko od Londýna, a zas ne tak daleko od domu, kde jsi trávila dětství,” poznamenal, jako by mimochodem a vydal se na cestičku vedoucí z mýtiny. Hermiona si za ucho strčila pramínek vlasů a šla za širokými zády Antonina Dolohova. Severus jejich tichý průvod uzavíral. Nakonec vyšli před obrovskou bránou z tepaného železa, která označovala vchod na panství. Dolohov zamumlal nějaká slova, kterým pořádně nerozuměla, ale brána z tepaného železa se před nimi otevřela, jako hladová ústa. Hermiona polkla a vstoupila na štěrkovou cestičku, která je zavedla až ke starobyle vyhlížejícímu domu. Vstoupili do strašidelně tiché vstupní haly. Všechno vypadalo čistě, ale jaksi poněkud nepoužívaně.

„Kde to jsme?” zeptal se Severus, zatímco Hermiona se ohromeně a trochu znepokojeně rozhlížela po svém okolí. Připadalo jí to tam poněkud strašidelné. Dolohov stanul uprostřed haly a široce rozpřáhnul ruce.

„Vítejte v sídle rodiny Dolohovů,” pronesl částečně výsměšným a částečně rádoby formálním tónem.

„Myslím, že vám ukážu pokoje, a až se dáme všichni trochu do kopy, tak se sejdeme v knihovně,” pronesl nekompromisně Antonin, když spatřil, že se Hermiona nadechuje k tomu, že něco řekne. Při jeho rozhodném pohledu nakonec polkla cokoliv, co chtěla říct a podřídila se jeho vedení. Stále nedokázala přestat pokukovat po okolí a snažila se najít něco, co by vypovídalo o vlastnících domu. Na rozdíl od Severusova domu byl tenhle jaksi na první pohled nedotčený. Severus dostal pokoj jako první. Hermiona zahlédla, že je vyveden v sytých barvách bez zbytečných příkras. Pokoj působil ryze mužským dojmem. Antonin ji však vedl dále po chodbě, než otevřel další dveře, kde byl pokoj vybavený černým nebo možná jen velice tmavým nábytkem a uprostřed pokoje zabírala prostor postel královských rozměrů. Hermiona na ni zírala. Prostě nedokázala odtrhnout oči.

„Tady budu bydlet já. Je to můj starý pokoj,” vysvětlil jí, jako by si nevšimnul jejího pohledu upřenému na postel. Měl z toho pocit, že jeho skoro žena, snad poprvé v životě vidí normálně velkou postel. A možná tomu tak bylo. Dolohov si uvědomil, že nevyrůstala mezi nadanými, ale mezi mudly. Sice bohatými a vlivnými, ale mudly.

„Můžeme teď přejít k tvému pokoji, solnyshko?” zeptal se a v hlase měl o něco málo znatelnější přizvuk, než obvykle. Hermiona se začervenala, ale oplácela mu pohled, než přikývla.

Hermiona si uvědomila, že její pokoj je na opačné straně chodby, ale zhruba na půl cesty mezi jedním i druhým mužským. Jsem jako kost mezi dvěma psy, pomyslela si kysele, ale navenek nedala nic znát. Jejich hostitel otevřel dveře a uvítal ji žensky zařízený pokoj v příjemných barvách jara. Vévodila mu svěží zelená. Hermioně se zalíbil na první pohled. Přešla ke zdi a zjistila, že na světlé tapetě je jemný vzor ptáčků sedících na větvích a drobných kvítků. Bylo to překrásné. Opravdu se jí ten pokoj zalíbil.

„Líbí se ti?” zeptal se. Hermiona se k němu otočila s rozzářenýma očima, než přikývla.

„Je nádherný,” přiznala uchváceně s rozzářenýma očima.

„Nechám tě upravit se a uvidíme se v knihovně,” rozloučil se s ní a zaklapnul za sebou dveře. Hermiona se nedokázala ovládnout a ihned po Dolohovově odchodu pustila z ruky tašku a po zádech spadla do postele. Hleděla na mechově zelené závěsy, které tvořily nebesa nad její hlavou. Když se soustředila, tak odfiltrovala všechny ostatní vjemy a zůstala jen sytá zeleň, která jí připomínala stromy v lese, kde se objevily. Uvědomila si, že ji ten pohled uklidňuje. Usmála se, než se zvedla a rozhodla se převléct z cestovních šatů.

 

Zaklepala a vstoupila do knihovny, kde na ni již čekali oba muži. Měla pocit, že zažívá déjà vu. Zatřepala hlavou, aby z ní zahnala ten podivný pocit a sedla si na volnou židli. Vyčkávavě přeskakovala pohledem z jednoho muže na druhého. Měla pocit, že by měla něco říct, ale nedokázala přijít na to, co by to mělo být, a tak raději mlčela.

„Dolohove, máš ponětí, kde začít s pátráním?” zeptal se nakonec Severus, aby prolomil poněkud napjaté ticho, jež zavládlo po Hermioně příchodu. Dolohov zabubnoval prsty o leštěnou desku stolu, než promluvil.

„Myslím, že můžeme zkusit pátrat nejdříve v naší rodinné knihovně. Možná se nám poštěstí najít nějakou starou rodinou kroniku, kde by o tom byla zmínka,” vysvětlil a zněl unaveně už jen z té představy.

„A co místo, kde se zdržovali moji rodiče? Říkal jsi přece, že byli sousedy tvojí rodiny,” poznamenala Hermiona hlasem prodchnutým netrpělivostí. Stočily se na ni dva páry očí. „Řekla jsem něco špatně?” zeptala se nakonec, když už se ty jejich pohledy nedaly snést. Oba zavrtěli hlavou, jako jeden muž.

„Ne to ne, jen jde o to, že by bylo vhodnější zkusit nejdříve najít něco tady, než ti nejspíše navrátíme nějaké další vzpomínky popřípadě zapříčiníme, že opět omdlíš nebo hůř,” vysvětlil jí nakonec Severus. Hermiona v jeho hlase uslyšela náznak starosti o její bezpečnost a zahřálo ji z toho poznání u srdce. Chápavě přikývla.

„To mi nedošlo, jsem tak netrpělivá už tohle všechno mít za sebou, že mě nenapadlo promýšlet možné následky pro mojí osobu,” přiznala se nakonec.

 

Všichni tři měli před sebou stohy nejrůznějších knih zmiňujících se jak přímo o rodinné historii rodu Dolohovů, tak i o ostatních významných rodech v Evropě i Británii. Bylo to poměrně vyčerpávající, avšak ani jeden z nich si nestěžoval nebo minimálně ne nahlas. Zvlášť pro Hermionu to bylo téměř vzrušující. Úplně hltala všechny záznamy o daných rodinách, o kterých našla jakékoliv zmínky. Nikdy ji nenapadlo, že toho je tolik, co se musí naučit o společnosti nadaných. Uplynulo už několik hodin od začátku jejich výzkumu, když se ozvalo lehké pufnutí u stolu v místnosti a zjevil se domácí skřítek v čistém oblečku z ubrousku a s tácem v dlouhých prstech, na kterém stálo malé občerstvení. Hermiona s sebou škubla, nebyla na domácí skřítky zvyklá, i když věděla, že mnoho rodin je má, ale s málokterými je opravdu dobře zacházeno.

„Děkujeme za občerstvení, Mikki,” pousmál se Antonin, když drobnému tvorečkovi vzal tác z rukou. Skřítek se usmál.

„Bude si pán ještě něco přát?” zeptal se a upíral na Antonina obrovské zbožňující oči. Hermiona se při tom pohledu musela usmát. Zdálo se, že Antonin je tím stvořením oddaně milován. Možná v sobě přece jen má něco dobrého, pomyslela si Hermiona s jakýmsi podivným úžasem.

 

Snědli obložené chleby a vypili silný černý čaj s cukrem, který jim Mikki donesl a opět se ponořili do studia. S tím, jak se stíny v pracovně prodlužovaly a venku ubývalo světla se nakonec rozhodli, že toho pro jeden den bylo dost.

„Hermiono připojíš se k nám dole na sklenku vína?” zeptal se Antonin. Dívka jen zavrtěla hlavou a dál zavile zírala do knihy a pročítala si další a další řádky o pro ni v podstatě neznámých lidech a tajně doufala, že někde najde zmínku o své rodině. Zatím však nikdo z našeho tria neměl štěstí. Severus jí nakonec knihu vytrhnul z prstů nedbaje na její rozzlobený pohled.

„Pro dnešek už toho bylo dost, nesmíš se přepínat tak brzy po posledním záchvatu,” umlčel veškeré její možné protesty. Hermiona se skoro okamžitě zahanbeně zahleděla na desku stolu, než znovu zvedla pohled a přikývla. „Hodné děvče,” pochválil ji lehce výsměšně Snape a jí se po tváři rozlil úsměv, protože věděla, že za občas kousavými nebo ironickými poznámkami se skrývá upřímný zájem či skutečná pochvala.. Antonina to tak zaskočilo, že na ty dva jen zůstal zírat. Pořád musel přemýšlet, jaký vztah mezi těmi dvěma je. Nedokázal se však dostat k žádnému výsledku. Tedy žádnému, který by se mu zamlouval. Bylo jasně vidět, že za tu krátkou dobu, kdy Hermiona začínala s učením a se zvládáním své moci, se z nich stali opravdu dobří přátelé. V hrudi ucítil lehké píchnutí ostnu žárlivosti, avšak okamžitě ho potlačil. Však jednou budeš moje, jen moje, a pak uvidím tvé vlasy rozprostřené po polštáři, jako svatozář, zatímco do tebe budu pronikat, pomyslel si a arogantně se usmál. Naštěstí si nikdo toho jeho výrazu nevšimnul a nemusel tedy vysvětlovat jeho důvod.

 

Už nějakou dobu v salonu popíjeli víno, když Hermiona jen tak pro své pobavení a kvůli nutkání se předvést, vyčarovala padající sněhové vločky, které netály, ale prostě zmizely, jakmile dopadly. Hermiona nakonec s číší vína tančila na hudbu, která jí hrála v hlavě a nikdo jiný ji neslyšel. Muži ji sledovali, jako uhranutí. V tomto okamžiku jim připadala, jako něco neskutečného. Něco z jiného světa. Najednou se zastavila. Měla rozzářenou tvář, v ruce držela sklenku s vínem a kolem ní se snášely křehké sněhové vločky.

„Co se děje?” zeptala se tiše. Antonin jen zavrtěl hlavou.

„To nic, jen jsi vypadala šťastně a přitom hrozně křehce, jako pohádková bytost,” vysvětlil Snape to, co se oběma mužům honilo hlavou. Když Antonin uviděl, jak se Hermiona usmála, tak se proklel za to, že to neřekl sám. To jemu měl patřit ten úsměv a ne Snapeovi.

„Já a vypadat jako pohádková bytost?” rozesmála se. Zatočila vínem ve skklenici a zhluboka se napila, zatímco je pozorovala zpod přivřených řas. Přemýšlela, zda to Severus myslel upřímně. Na jednu stranu znala svůj odraz v zrcadle, avšak na druhou věděla, že Snape nebyl z těch, kteří by jí lhali o čemkoliv.

„Ano, jako nějaká víla z pohádek mudlů,” ujistil ji ještě jednou Snape a Hermioně lehce zrůžověly tváře.

Všichni tři si užívali uvolněnou atmosféru večera a každý z nich se čas od času vytasil s nějakým kouzlem, stejně jako prve Hermiona se svými sněhovými vločkami. V zásadě si pořádali soukromý večírek a oba muži museli uznat, že se po dlouhé době opravdu skvěle baví. Bylo už něco k desáté, když se její společníci konečně vysvlékli z kabátů a Hermiona si kvůli teplu panujícímu v místnosti rozepnula horní knoflíčky šatů a neposlušné vlasy měla napůl uvolněné ze sevření vlásenek, které je předtím udržovaly na místě. Věděla, že se chová jako žena poněkud volných mravů, ale v tuto chvíli jí to bylo jedno. Věděla, že kdyby tu byli i jiní lidé, tak by si to dovolit nemohla, avšak v tento moment si užívala, že jsou tu jen tihle dva a ona. Konečně se mohla uvolnit a alespoň na okamžik se chovat tak, jak se jí chtělo, bez ohledu na možné následky. Severus i Antonin si změny v jejím chování všimli a museli si přiznat, že možná poprvé doopravdy vidí její skutečné já.

Dveře do salonku se tiše otevřely, aniž by si toho kdokoliv z přítomných všimnul. Ženská postava v nich tiše stála, než promluvila, aby k sobě přitáhla pozornost těch tří.

„Antonine Petroviči Dolohove, můžeš mi vysvětlit proč nevím o tom, že jsi doma?” zahřímala ta osůbka neústupným hlasem z místa, kde stála. Všichni tři okamžitě zmlkli, a jako ve zpomaleném filmu se otočili čelem ke dveřím. Hermiona zbledla šokem a okamžitě si uvědomila, jak moc je neupravená, a jak to všechno asi muselo vypadat. Zdálo se, že i oba její společníci jsou na tom podobně. Hleděla na drobnou ženu s plavými vlasy a dokonale upraveného zevnějšku.

„Dorazili jsme dnes ráno, máti,” sklopil poslušně hlavu Antonin a udělal několik kroků k té ženě. Máti? Tak tahle žena byla Antoninova matka? Tyto a podobné myšlenky se nevěřícně hnaly Hermioninou myslí.

„A teď je kolik, Antonine?” dotázala se ta žena znovu stejně neústupným hlasem. Antonin se přišoural opatrně až k té malé osůbce a rychle blesknul pohledem k hodinám.

„Jedenáct večer,” odpověděl.

„A to ti přijde, jako málo času, abys svou vlastní matku upozornil na to, že budeš na venkovském sídle i se svými přáteli? Kdyby mi Mikki neřekl, že tu jsi, tak bych o tom vůbec neměla ani ponětí! Myslela bych si, že jsi stále ještě v Anglii. Copak jsem tě neučila dobrým způsobům, Antosho?” dotázala se ta žena přísně, když skončila s hubováním svého nezvedeného syna. Severus nedal na své tváři znát žádnou emoci, avšak Hermiona ho podezírala, že se v duchu celkem dobře baví na účet jejich hostitele, stejně jako ona. Antonin Dolohov stál před tou křehkou bytůstkou, jako zosobněná kajícnost a odhodlaně si hleděl na špičky svých dokonale vyleštěných bot. „Na něco jsem se ptala,” pronesla výhružně jeho směrem a zcela odhodlaně ignorovalo zbylé dva lidi v místnosti, kteří fascinovaně sledovali tu scénu.

„Omlouvám se,” pronesl nakonec, zatímco jeho matka netrpělivě podupávala nožkou. Po jeho slovech k němu přistoupila, natáhla se na špičky a políbila ho na každou tvář, načež mu vlepila pohlavek.

„To abys věděl, jak mizerně ses zachoval ke své ubohé, opuštěné matce,” upozornila ho s láskyplným úsměvem, než obrátila svou pozornost k Severusovi s Hermionou.

„Odpusťte to vystoupení, ale občas je nutné Antoshovi srazit hřebínek, aby nezapomínal na své vychování,” omluvila se a obdařila je zářivým úsměvem. Hermiona si připadala zoufale neupravená, ale i tak si nedokázala nevšimnout, že jediný rys, který jtu ženu pojí se synem jsou stejně tvarované oči, i když její měly jasně zelenou barvu, jako mech, narozdíl od Antoninových šedozelených, které připomínaly oči tygra. Antonin přešel až k matce.

„Máti, tohle je Severus Snape,” představil jí nejdříve svého společníka, který stál blíž k ní. Severus vzal nabízenou ručku a naznačil polibek na klouby prstů, než se znovu narovnal.

„Ten Severus Snape?” dotázala se. Antonin přikývnul. Jeho matka se tvářila potěšeně. „Ráda se s vámi setkávám, pane, vaše pověst mistra v přípravě lektvarů vás předchází,” zatrylkovala.

„Potěšení je na mé straně, madam,” pronesl hlubokým hlasem Severus a v očích se mu potěšeně zablýsklo. Hermiona se na rozdíl od něj snažila propadnout do země, čehož si pobaveně všimnul jak Antonin, tak i jeho matka.

„A kdopak je tahle roztomilá bytůstka, Toshko?” pronesla tím jemným kultivovaným hlasem a zapíchla do Hermiony zvědavé oči. V té se probudila její neústupná povaha, zvedla bradu, narovnala se v ramenou a odhodlaně hleděla menší ženě do očí. V tom okamžiku zalapala Antoninova matka po dechu.

„To není možné,” hlesla a několikrát ohromeně zamrkala. Mladá žena na ni nechápavě zírala.

„Máti, tohle je...”začal Antonin, ale jeho matka ho zastavila zvednutím ruky. Přistoupila až k Hermioně a vpíjela se do ní překvapením rozšířenýma očima.

„Dcera Maleka Morgensterna a Dahlie. Musela bych být slepá, kdybych nepoznala svou vlastní snachu. Hermiono, odpusť mi prosím mou smělost, ale kolik ti je let?” zeptala se zvědavě.

„Osmnáct, paní,” odpověděla klidným hlasem prostým emocí, který používala mezi společností.

„Pro tebe jsem Valeriya, Hermiono,” usmála se na ni, než se otočila zpátky ke svému synovi a z očí jí létaly blesky. Antonin však neustoupil ani o krok a pohled jí opětoval.

 

„Antonine Petroviči Dolohove,” oslovila ho znovu celým jménem, jako by to bylo nějaké zaklínadlo,”můžeš mi laskavě vysvětlit, proč jsem nebyla pozvaná na svatbu svého jediného dítěte?” zahřímala a ačkoliv to možná bylo směšné, tak ta drobná žena naháněla skutečný strach. A Hermioně už tak nějak začalo docházet, kde Antonin přišel ke své povaze. Hermiona s jakýmsi temným zadostiučiněním sledovala, jak se Antonin kroutí pod palčivým pohledem své matky. Nakonec se však Dolohov sebral, narovnal se do své plné výšky a odhodlaně se matce zahleděl do očí.

„Protože žádná svatba nebyla,” pronesl na první pohled klidně, ale Hermiona ho již znala natolik dobře, aby si všimla nervózního napětí a toho, jak mu na spánku naskočila tepající žilka. Matka na něj zírala, jako by se pomátnul na rozumu.

„Asi jsem se přeslechla, co jsi to říkal?” zeptala se nevěřícně a ruce si založila v bok. Antonin bezradně rozhodil rukama.

„Slyšela jsi dobře. Říkal jsem, že žádná svatba nebyla,” zopakoval. Na matčině čele naskočila vráska a oči jí potemněly.

„Hermiona je plnoletá, takže mi koukej vysvětlit, proč jsi z ní ještě neudělal svou plnoprávnou manželku! Copak nehodláš dostát dohodě mezi Dolohovovými a Morgensternovými? Ztratil jsi snad veškeré vychování, kterého se ti dostalo?” vypálila na něj Valeriya a z očí už jí zase sršely blesky. Hermiona cítila, jak z ní začíná sálat magie a i jí samotné začala v konečcích vlasů jiskřit magie. Tohle není dobré, blesklo jí hlavou a snažila se ovládnout magický vír, který se jí svíjel v nitru. Snape si toho všimnul a nenápadně se k ní přiblížil a položil jí ruku na loket. Unaveně se na něj usmála koutkem úst.

„Máti, netuším, zda to víš, ale Hermiona v tuto chvíli zrovna netouží po tom stát se číkoliv manželkou, natož ještě mojí,” podotknul na svou obranu.

„A proč by se nechtěla stát tvojí ženou? Ublížil jsi jí? Jestli ano, tak tě zabiju sama, synku, protože vztáhnout ruku na ženu je neodpustitelný hřích,” sykla na něj a netrpělivě čekala na vysvětlení. Antonin se zoufale rozhlédnul kolem, když do toho vstoupila Hermiona.

„Valeriyo,” oslovila ji Hermiona, aby na sebe připoutala pozornost drobnější ženy. Ta se na ni otočila a pohled jí okamžitě změknul. „Tohle není chyba Antonina. Má pravdu v tom, že si zrovna nehodlám nikoho brát. A ujišťuji tě, že na mě Antonin Petrovič ani jednou nevztáhnul ruku. Občas dokáže být arogantní a nesnesitelný, ale rozhodně mi fyzicky neublížil. Chci zjistit vše o minulosti své rodiny, a pak se svobodně rozhodnout, co dál. Nehodlám se prostě jen tak podřídit dohodě muže, který mě málem zmrzačil,” vysvětlila jí klidně Hermiona. Valeriya na ni fascinovaně hleděla a Hermiona se pod jejím zkoumavým pohledem cítila maličká, ale nehodlala se sklonit nebo třeba jen o píď ustoupit.

„Kdybys jen věděla v kolika věcech se podobáš Malekovi,” pronesla Valeriya měkce. Hermiona sklopila pohled a skryla tak své zlatavé oči. To asi její skoro tchýni stačilo, protože se opět otočila na ostatní.

„Myslím, že pro dnešek už toho bylo dost. Přeji dobrou noc, vážení,” pronesla nakonec důstojně a odcupitala ze salonu. Všichni tři za ní nechápavě zírali. Nějak se jim nepozdávalo, že po tom, co předvedla svůj plamenný výstup by byla ochotná jen tak odejít.

„Má něco za lubem,” poznamenal Snape a Antonin mu musel dát za pravdu. Jenže ani jeden z nich absolutně netušil co, a tak to nechali být. Prozatím.