Rodinný odkaz 8

8. kapitola

Hermionu uložili do její ložnice a Snape odvedl svého nového hosta do knihovny, která zároveň I sloužila, jako jeho pracovna. Všude tam byly poházené knihy od Hermionina studia teorie. Severus se smutně usmál. Oba muži se posadili do křesel a jeden druhého si měřili pohledy. Ty pohledy nebyly nepřátelské, spíše zkoumající a odhadující.

„Proč jste mi nedal vědět, že tu máte mojí snoubenku?” zeptal se unaveně a nevraživě Dolohov. Snape si povzdychl, jelikož nějakou takovou otázku čekal. Jen byla ve víru okolností odtlačena stranou, jak se zdálo.

„Jsem právník, ne donašeč a slečna Morgensternová si vás nepřála kontaktovat,” vyvsětlil Severus unaveně. Antonin se prudce nadechl nosem. Byl si jistý, že mu jeho momentální hostitel nelže. O to víc ho to štvalo. Unaveně si prohrábnul vlasy, které měl díky tomu rozježené do všech stran a několik pramenů mu padalo do obličeje.

„Dolohove, nemůžeme si tykat?” navrhnul unaveně Snape. Druhý muž jen přikývnul.

„Znal jsi plný rozsah její budoucí moci?” dotázal se zvědavě Severus. Antonin jen zavrtěl hlavou. „Když jsem ji viděl naposledy u jejích rodičů, tak jí byly asi tři roky,” poznamenal hlasem silně poznamenaným měkkým přízvukem a lehce jedovatým podtónem. Toshka, znělo mu stále v hlavě, jako by to byla zaseknutá deska. Zdálo se, že druhý muž zvažuje všechny možné aspekty a řešení a dohady ohledně toho, co všechno jí Malek Morgenstern provedl.

„Malek na ni uvrhnul kletbu, aby potlačil její magický potenciál. Já spíše náhodou, než úmyslně, sňal z Hermiony onu kletbu a její magický potenciál vyplul na povrch. Málem ji to stálo život a nebo alespoň příčetnost,” odmlčel se zamyšleně, než pokračoval. „Naštěstí to zvládla, ale stále se musí vše naučit od začátku a řádně pochopit řád věcí. K našemu štěstí je to velice inteligentní žena s bystrou a zvídavou myslí. Malek Morgenstern musel mít velmi dobrý důvod, aby ji takto zmrzačil a riskoval její příčetnost. Netušíš, co v tom mohlo být?” obrátil se na něj Snape s jasně patrnou nadějí v hlase. Dolohov si povzdechnul.

„Byli jsme s Morgensternovými v těsném kontaktu. Většinou naše rodiny trávily čas u jedněch nebo druhých, ale bohužel jsem byl stále ještě příliš mladý, aby mi někdo něco řekl,” povzdechnul si.

„Příliš mladý?” dotázal se Snape. Antonin jen přikývnul.

„Když jsem jí viděl naposledy, tak jí bylo kolem tří let a mně tedy bylo kolem osmnácti. Podle světa nadaných sice dospělý, ale podle dospělých příliš mladý, abych chápal plný rozsah věcí, o kterých se bavili. Jediné, co jsem věděl jistě bylo, že Hermiona se jednou stane mojí ženou,” mávnul rukou, když se zavřenýma očima vzpomínal na dobu, kdy ještě měl rodinu a v rámci možností celkem normální život. Severus mu se zájmem naslouchal a nechával ho volně hovořit. Bylo to zajímavé, ale bohužel nepříliš použitelné.

„Nezaslechl jsi někdy čirou náhodou hovor dospělých o tom, co mají s Hermionou v úmyslu?” zeptal se s nadějí v hlase. Antonin už už vrtěl hlavou, když si náhle vzpomněl. Bylo to tak dávno, že na to málem zapomněl.

„Myslím, myslím, že se Malek i moji rodiče báli, že někdo odhalí, co v Hermioně dříme a bude ji chtít zneužít. Vždy mi říkali, že je vyjímečná, ale já tehdy ještě nechápal plný rozsah toho tvrzení. Přece jen já ji znal jenom jako malou holčičku, která milovala vyhazování do vzduchu a jiné kratochvíle,” povzdechnul si.

Snape mu věnoval povzbudivý pohled temných očí, ve kterých se zračila zvědavost.

„Myslím, že se bavili, že všem hrozí nebezpečí a je třeba Hermionu někam ukrýt. Víc nevím, nevzpomenu si, je to již příliš dávno,” ukončil to nakonec Antonin s úšklebkem, jak se snažil si vzpomenout. Severus si pro sebe přikyvoval a snažil se propojit jednotlivé dílky skládačky, které mu byly předkládány. Ale zatím v nich neviděl příliš velký smysl.

„Myslím, že jediné, co může Hermionu zachránit před duševním kolapsem, bude pomoci jí zjistit pravdu o její rodině, a tak snad odhalit, co jejího otce k tomu všemu vedlo,” poznamenal Severus. Jeho společník jen přikývnul. Dokonce i do jeho mysli, která se neustále zaobírala tím, jak ho Hermiona oslovila, proniklo vědomí, že Severus má pravdu.

„Pořád přemýšlím, jak jsem se sem dostal,” podotknul Antonin zamyšleně. Severus se nad tím již také zamýšlel a dospěl k jednomu závěru.

„Myslím, že ten medailon, co Hermiona nosí, byl očarovaný a nějak se aktivoval ve chvíli...” Severus nechal větu vyznít do ztracena, neměl v úmyslu to opět rozviřovat. Antonin po něm šlehnul zlostným pohledem. „Ve chvíli?” zopakoval Antonin. Snape se zadíval muži pevně do očí, než se donutil větu dokončit. „Ve chvíli, kdy jsme se políbili,” dokončil větu a neuhýbal očima před pohledem druhého muže. Antonin vztekle zavrčel a jeho společník zvednul ruce v univerzálním obranném gestu.

„Je krásná a žádoucí a navíc chytrá,” pronesl Snape na svou pochybnou obranu. Antonin musel uznat, že měl pravdu. Jeho snoubenka vskutku byla žádoucí žena. Nic na tom však neměnilo, že ho v hrudi bodnul osten žárlivosti a majetnickosti.

Hermiona se probrala na posteli. Přitom si jako poslední pamatovala, že byla dole na pohovce a dívala se na dva muže, kteří pro ni byli jediným vodítkem k její minulosti a zároveň i kotvou s její přítomností. Podrážděně zasténala, když si uvědomila, že ji do pokoje museli odnést. Musela omdlít. Už zase. Tyhle její stavy ji začínaly pořádně štvát. Dala nohy z postele a opatrně se postavila. Udělala několik pokusných kroků a zjistila, že to zvládne. Ulehčeně vydechla, uhladila si šaty a vydala se hledat ty zpropadané pány tvorstva.

Našla je v knihovně. Nesměle zaťukala na otevřené dveře. Otočily se k ní oba dva muži. Tiše ji sledovali.

„Jsi v pořádku, Hermiono?” porušil nakonec ticho Snape. Nespouštěli z ní oči. Hermiona jen přikývla.

„Myslím, že už mi je dobře,” pronesla nakonec do nastalého ticha. Sebrala svoji zbylou sebeúctu a přistoupila k nim. Naprosto nevhodně si místo do křesla sedla na okraj stolu a pozorovala je. Nikdo z nich nepromluvil, než se Hermiona nadechla, aby promluvila.

„Musím zjistit, kvůli čemu mě zmrzačili. Potřebuju vědět, co se stalo nebo se mohlo stát, že moji vlastní rodiče udělali to, co mi udělali. Pomůžete mi s tím, prosím?” zeptala se nejistě a přeskakovala pohledem z jednoho muže na druhého. Hleděly na ni dva páry očí – tak tmavě hnědé, že se zdály černé a šedozelené oči, které jako by patřily divoké šelmě. Vyčkávala, co řeknou a nespouštěla z nich pohled.

„Ano,” odpověděli nakonec ve vyjímečné shodě, jako jeden muž. Hermiona si ulehčeně oddechla. V tu chvíli se ale okamžitě začala cítit bezradná.

„Děkuji, ale netuším, kde máme začít,” pronesla nakonec unaveným hlasem.

Všichni seděli u velkého stolu v jídelně a dávali dohromady kousky informací, které se Severusovi podařilo sehnat o rodině Morgensternů. Nebylo toho moc, ale byl to nejlepší způsob, kde začít s pátráním, proč to všechno začalo. Dolohov jim poskytl cenné informace o tom, kde bývalo sídlo Morgensternů. Hermiona měla pocit, že tam by mohli najít nejvíce informací a oba muži jí dávali za pravdu. Shodli se, že bude nejlepší začít pátrání tam. V domě, kde se Hermiona narodila a kde žila prvních pár let života, než se to všechno zvrtlo. Jakmile se dohodli, kde začnou, tak Hermiona napsala vysvětlující dopis Grangerovým, ve kterém se zmínila, že absolutně neví kdy se vrátí, ale že je v dobrých rukách dvou mocných přátel. Moc se svým adoptivním rodičům omlouvala za způsobené problémy, ale zároveň vysvětlovala, že prostě potřebuje vědět, co se stalo. Jakmile byl dopis odeslán, tak začaly skutečné přípravy na cestu, která je čekala.