Rodinný odkaz 7
7. kapitola
Severus musel uznat, že slečna Grangerová-Morgensternová je vskutku inteligentní bytost a k tomu všemu má ještě i velice zvídavou mysl. Byla obdařena smyslem pro zodpovědnost a sebeovládáním, které musel obdivovat. Nikdy by ho nenapadlo, že někdo na první pohled tak křehký a jemný, jako tato mladá žena, by mohl mít tak pevnou vůli. Ale bylo tomu tak, jak se sám za posledních několik týdnů přesvědčil. Byla ochotná se podřídit jeho vedení a dokonce i zvládala náročná cvičení a studium, které na ni nakládal. Ani jednou si nepostěžovala, jen vše bez výraznějších připomínek přijímala a poctivě se snažila splnit všechna Severusova očekávání. Na konci druhého týdne byli oba vyčerpaní, ale Severus uznal, že dohnali minimálně něco ohledně jejího základního vzdělání v oboru čar a kouzel. Už se jí skoro nestávalo, že by omylem kouzlila bez pomoci hůlky, což oba brali, jako dobré znamení. Avšak i přesto jim bylo jasné, že zdaleka nemají vyhráno.
„Hermiono, měli bychom si dnes dát den volna," podotkl unaveně, když hleděl na její bledou tvář s tmavými stíny pod očima.
„Ale je toho ještě tolik, co se musím naučit," odmlouvala mu, avšak v jejím hlase byl jen stín obvyklé odhodlanosti. Pousmál se její paličatosti. Natáhl k ní ruku a pomohl jí vstát od stolu zavalenému stohem knih a popsaných papírů. Uhladila si živůtek šatů a zkoumavě se na něj zahleděla.
„Asi máš pravdu, asi to trochu přeháním, ale prostě si nedokážu pomoct," pokrčila rameny napůl omluvně.
„Sice se obávám, že ještě nemůžeš sama ven mezi lidi, ale i tak si myslím, že chvíle v okrasné zahradě ti prospěje, ty tvrdohlavá čarodějko," pronesl svým obvyklým tónem, který používal při výkladu, zatímco ji pomalu odváděl do zahrady za domem.
Seděli na lavičce a povídali si o všem možném. Severus v její společnosti za ten krátký čas, co s ním žila, našel zalíbení. Byla mu rovnocenným partnerem při debatách a jeho tyto rozmluvy těšily. A navíc je krásná, pomyslel si v duchu.
„Severusi? Severusi, poslouchal jsi, co jsem teď říkala?" dotázala se ho s dlaní položenou na jeho paži. Snape na ni zaostřil pohled a odmítavě zavrtěl hlavou.
„Zamyslel jsem se," přiznal nakonec neochotně. Hermiona se na něj mile usmála a povytáhla tázavě obočí.
„Nad čím jsi přemýšlel?" zeptala se a on si povzdechl. Přesně jak čekal. Vždy prostě potřebovala znát odpověď.
„Nad tím, že když kouzlíš, tak ti v konečcích vlasů praská magie, a proto jsou tak nezkrotné," přiznal nakonec. Neupřímně se usmála a sklopila oči do klína.
„Moje vlasy jsou příšerné," přiznala to, co ji celý život trápilo. Snape na ni zaraženě zíral, než pochopil, že narazil na pro ni nepříjemné téma, které ji viditelně trápilo. Prohlížel si její jemně modelovaný profil a zaujala ho vráska, která jí naskočila mezi obočím. Najednou měl chuť jí tu vrásku smazat z toho roztomilého obličejíku, který se dokázal tvářit tak nevinně, jako zrovna nyní. Severus dobře věděl, že pod tou rozkošnou slupkou se ukrývá oheň, který se akorát touží rozhořet.
„Proč tě to tolik trápí?" zeptal se nakonec. Něco jako zbytek dobrého vychování mu přece jen ještě zůstalo. Střelila po něm rozčileným pohledem, který jako by říkal: Copak to není jasné? Severus si odfrknul a pobaveně zavrtěl hlavou. Hermionu to ale neodradilo.
„Protože je peklo všude vyčnívat, ať už kvůli nezkrotným vlasům, které bez nekonečného snažení prostě vypadají jako hnízdo šílené veverky nebo nějakých pomatených ptáků a nebo proto, že člověk miluje knihy a vědění. V útlejším věku mi říkali všeználek, knihomol a podobně. A zkus pak být nad věcí, když kolem tebe je svět plný mladých slečen a žen, kterým stačí pár minut a jejich vlasy vypadají skvěle, nejsou příliš vysoké ani kostnaté a nebo nemají až skoro skandálně veliká ňadra na poměry dnešní módy," vychrlila ze sebe s hořkým podtónem všechno, co ji tak dlouho sžíralo a Severus nestačil zírat na její náhlou otevřenost.
„Cože?!" vysoukal ze sebe nakonec Snape poněkud zmateně. Hermioně z očí sršely blesky a květináč v jejich blízkosti s hlasitou ránou puknul. Hermiona nadskočila leknutím, stejně jako Severus. Došlo mu, že šlo opět o nekontrolovaný výboj její magie, protože si myslela, že se jí vysmívá, tak jako tolik těch jiných, když byla mladší. Nakonec si uvědomil svou chybu.
„Hermiono, uklidni se, nemyslel jsem svou reakci jako výsměch, ale jako výraz nechápavosti nad tím, co jsi právě před pár vteřinami řekla.“ V jejích očích se přestaly zběsile točit zlaté víry způsobené rozbouřenou magií.
„Ach tak," šeptla nakonec a schovala si obličej do dlaní. „Promiň za ten květináč," zamumlala zpoza dlaní, takže jí skoro nerozuměl.
Chytil ji za zápěstí a s použitím trošky síly jí odpáčil ruce od obličeje a donutil ji tím, aby mu hleděla do tváře a neuhýbala očima, což jak si všiml měla celkem často ve zvyku a jeho to upřímně iritovalo.
„Tím květináčem se netrap, stejně se mi nelíbil," poznamenal suše, což mladé ženě vyloudilo na tváři stín úsměvu a z hrdla vyloudilo mírně hysterické zachichotání. „A rozhodně nejsi kostnatá ani příliš vysoká a už vůbec nemáš skandálně veliká ňadra," poznamenal svým klasickým hlasem bez emocí a přelétl pohledem její postavu s plnými ňadry, útlým pasem a oblými boky. Hermioně zaplály tváře nachem.
„Měl jsi mě vidět kolem čtrnácti let," poznamenala sarkasticky. Pobaveně se uchechtnul.
„To bych rád," přiznal, aniž by se nad tím zamýšlel a okamžitě by si za to nejraději nafackoval. Byla tak blízko, že cítil její jemný parfém, který mu lehce zamlžoval smysly. Vytáhl ji na nohy a konečně pustil její zápěstí.
„A určitě nejsi příliš vysoká, vždyť mi saháš sotva k ramenům," poznamenal, aby její myšlenky odvedl jinam. Viditelně to moc nepomohlo, protože Hermiona mu doslova visela očima na rtech. Severus Snape k sobě povolal všechno své sebeovládání. Vše jakoby se však vypařilo ve chvíli, kdy mu na hladce oholenou tvář položila svou hřejivou dlaň.
„Nedělej to," zavrčel varovně. Dívka na jeho slova však nedbala a jemně se svými rty otřela o jeho. A to byl poslední hřebíček do Severusovy pomyslné rakve.
Přitáhl si ji blíž. Viděl, jak se jí zadrhnul dech v hrdle, ale nedbal na to. V tuto chvíli mu nebylo pomoci. Přisál se na její hebké rty, jako by to byl jediný pevný bod ve vesmíru. Věděl, že je nezkušená, ale nedokázal si pomoci. Jemným tlakem se ji snažil přimět, aby alespoň lehce pootevřela rty. Vyšla mu vstříc. Z hrdla jí uniklo slabé zasténání podobné mňouknutí, když ucítila, jak jí do úst vklouznul jeho jazyk. Snape spokojeně zavrčel, když poprvé naplno ochutnal její ústa. Nedokázal odolat, aby ji k sobě nepřitisknul celou délkou těla. Byla tak hřejivá, hebká a skutečná. A v tuto chvíli byla jeho. Opatrně kmitla jazykem přes jeho rty, když ucítila, jak se jí po hrdle šíří teplo. Nejdřív to připisovala vzrušení z tohoto společnostní zakázaného potěšení a Severusově ruce, která ji podpírala vzadu na krku, ale v okamžiku, kdy se horko stalo nesnesitelným se od svého učitele a právníka v jedné osobě odtrhnula a potácivě se vzdálila o pár kroků vzad. Mozek měla stále ještě omámený z toho, co se před pár okamžiky odehrálo, avšak nyní to bylo zapomenuto.
Cítila, jak se její magické jádro uvnitř ní napíná a zvedá se k prohlubni mezi jejími klíčními kostmi, kde se kumuluje a hrozí, že jí spálí kůži. Ruka jí automaticky vystřelila k medailonu, který v podstatě nesundávala, a který spočíval právě v tom místě. Okamžitě však ucukla, protože si skoro popálila prsty. Nechápala, co se děje, když najednou ucítila, jak se magie uvnitř ní naposledy napnula a natáhla se mimo její tělo někam pryč. Zapotácela se, když ji ta síla málem srazila na kolena.
„Co se děje?" ptal se starostlivě Severus, když k ní přiskočil a chytil ji za loket, aby jí pomohl udržet rovnováhu. Vrhla po něm zmatený pohled.
„Já-já nevím," zakoktala.
-xoOox-
Antonin přecházel, jako lev zavřený v kleci, po pracovně svého přítele. Už několik dní, přesněji dva týdny, nebylo po Hermioně ani vidu ani slechu a jeho to více, než hodně znervózňovalo. Z jejích rodičů nedostal nic více, než to, že je Hermiona u nějakého svého přítele a nikdo k ní nesmí. Když naléhal, že má právo vědět, kdo to je a kde je jeho snoubenka, tak se mu pan Granger postavil a řekl, že to není jeho věc. Málem po tom chlapovi vyběhl a byl v pokušení z něj vytřást odpověď, ale v tu chvíli se do toho vložila paní Grangerová s uplakanýma očima. Antonin se znechuceně obrátil a třísknul za sebou při odchodu dveřmi. Od té chvíle nad ním držel jakýsi podivný dohled Rabastan Lestrange, který svého přítele klidnil či se o to alespoň pokoušel.
„Antosho, přestaň, tímhle stylem mi prošlapeš podlahu," houknul na nej unaveně Rabastan. Antonin však nereagoval ničím víc, než jen podrážděným zavrčením. Jeho přítel si povzdechl. Antonin stále přecházel přesnými, odměřenými kroky po Rabově pracovně. Rukama si čas od času prohrábnul vlasy, takže mu nyní neupraveně trčely snad do všech stran. Z Antonina vycházela jedna skoro hmatatelná vlna zlosti a frustrace za druhou. Rabastan si nalil další drink. Jako vždy nabídnul i Antoninovi, ale ten opět jen zavrčel a mávnul odmítavě rukou.
Najednou se Dolohov zarazil a zadíval se někam nad Rabastanovo rameno. Jeho přítel se napjal. Čekal další výbuch zoufalého vzteku, avšak tentokrát žádný nepřišel. Antosha tam jen tak stál. Hrudník se mu ztěžka zvedal a klesal. Rabastan viděl, jak mu na čelisti přeskakují svaly a šlachy na krku se mu námahou napjaly. To nevěstí nic moc dobrého, pomyslel si Lestrange. Zvednul se z křesla, avšak v tu chvíli se něco stalo.
Antonin Dolohov se napjal snad ještě více, byl jako maximálně stlačená pružina, která se chystá vymrštit. Stačilo by ji jen uvolnit. Cítil, jak se po něm natahuje cizí magie. Cizí velice silná magie. Snažil se zaštítit, ale nešlo to. Z nějakého neznámého důvodu se proti této magii nebyl schopen nijak zaštítit nebo bránit. Dýchal zhluboka ústy, když do něj ta silná vlna magie narazila plnou silou. Vykřiknul šokem a zapotácel se. Magie se vlila přímo do něj. Prostoupila každou jeho žílu, každý jeho sval, než se stulila kolem jeho vlastního magického nitra, jako spokojená kočka. Antonin doufal, že to již skončilo, ale nebylo tomu tak. Ta podivná cizí magie se najednou natáhla, jako protahující se kočka a aktivovala se, aniž mu dala čas si alespoň pořádně vydechnout.
Vytvořila se kolem něj poloprůhledná bublina, která se strašlivě rychle smršťovala, dokud ho v sobě nepolapila a nezmizela i s ním. Rabastan tam jen šokovaně stál a hleděl na místo, kde se vše odehrálo. Věděl, že to netrvalo déle, než několik desítek sekund, ale jemu přišlo, že ten čas byl mnohem a mnohem delší. Tahle magie byla stará a šíleně mocná, to dokázal vycítit, ale to bylo vše, co dokázal říct. Jen doufal, že jeho přítel bude v pořádku.
-xoOox-
Hermiona se stále opírala o Severuse Snapea. Čerpala sílu z jeho blízkosti. Po tom, co se stalo, byl jejím jediným pevným bodem, jakousi její kotvou. Najednou se před jejich očima zhmotnila poloprůhledná bublina, která byla během mrknutí oka pryč a na jejím místě stál vysoký muž se širokými rameny a rozcuchanými černými vlasy. Hermioně okamžik trvalo, než pochopila na koho se dívá. Byl to její rádoby snoubenec – Antonin Dolohov. Stiskla Severusovu paži ještě silněji, narovnala se v zádech, jako by spolkla pravítko a přimhouřenýma očima hleděla na muže, o kterém doufala, že ho co nejdříve vymaže ze svého života.
Antonin Dolohov se narovnal a prsty si prohrábnul již tak dost rozcuchané vlasy. Rozhlédl se trochu zmateně kolem sebe, než mu oči padly na dvojici přímo před ním. Matně si uvědomoval, že muž s dlouhými, černými vlasy je Severus Snape, nejznámější právník nadaných a mistr v přípravě lektvarů. A za paži se ho, jako klíště, držela jeho snoubenka. Jeho krásná a křehká snoubenka. Došlo mu, že ta cizí magie musela být její, ale nějak nechápal, jak by bylo možné, že si dříve nevšimnul síly, která v ní dřímá. Byla to záhada, ale nehodlal ji řešit nyní. Vjel do něj vztek. Zatnul ruce v pěst a zachmuřeně hleděl jejich směrem.
„Dejte z ní ty pracky pryč, Snape!" zavrčel vztekle a celé jeho tělo se bojovně napjalo. Se Severusem to však ani nehnulo. Pro Hermionu to ale bylo, jako by někdo zamával rudým šátkem býkovi před očima.
Snape úplně cítil, jak se jeho společnici napjalo tělo. Velmi dobře si uvědomoval, že Hermiona bojuje s touhou nechat na povrch vyvřít všechnu tu divokou magii, která jí koluje v žilách. Z toho napětí jí mezi obočím naskočila vráska a na čele se jí sbíraly drobounké kapičky potu.
„Dolohove, nedělejte to, neprovokujte ji!" varoval ho Snape temně. Jeho varování nepadlo na příliš úrodnou půdu. Viděl, jak se muž při jeho slovech naježil ještě víc.
„Nepoučujte mě a zmizte od mojí ženy!" zavrčel hlubokým hlasem. Severus pokrčil rameny a udělal krok od Hermiony, které začala v konečcích vlasů praskat magie.
„Já nejsem tvoje žena!" odpověděla mu s temným, varovným podtónem. Oči jí zlatě zářily, když hleděla na svého údajného snoubence. „Co tu vůbec u všech čertů chceš?!" zakřičela na něj mladá žena vztekle.
Každý normální člověk s alespoň špetkou zdravého pudu sebezáchovy by okamžitě zmírnil svůj útočný tón či postoj, ale zdálo se, že Antonin Petrovič Dolohov žádný pud sebezáchovy nemá. Zamračil se na Hermionu a věnoval jí jakýsi poloúsměv, při kterém v podstatě jen odhrnul rty a vycenil zuby. Vypadal jako šelma, která se chystá skočit po kořisti. Mladá žena okamžitě podvědomě zareagovala na nebezpečný podtón v jeho hlase i chování. Snape v tom okamžiku moudře vyklidil pole o dalších několik kroků stranou od těch dvou, z nichž skoro hmatatelně prýštila magie.
Byl to zlomek vteřiny, kdy Hermiona zareagovala, ale dostalo se jí díky tomu momentu překvapení. Mladá dívka se koupala ve víru vlastní magie, duhovky jí zářily, jako tekuté zlato, jak vířily magií. Vlasy jí lehce poletovaly kolem obličeje ve větru, který se zvedal jen kolem ní a držení těla napovídalo, že v sobě zadržuje plnou sílu svého vzteku. Severusovi v tom krátkém okamžiku připadala nádherná a naprosto neodolatelná. Stejně by nejspíše vypadala nějaká starověká bohyně pomsty, blesklo mu hlavou.
Mladá žena zvedla ruku a mávnula s ní směrem k Antoninovi, kterého to tak překvapilo, že nestihnul zareagovat dostatečně včas. Nápor kouzelného větru, kterým po něm mrštila, ho přinutil zavrávorat zpět, a aby udržel rovnováhu, tak se musel široce rozkročit. V šedozelených očích mu v tom okamžiku zaplála obrovská síla jeho vlastní magie. Snape viděl, že i v muži je pod momentálním ohromením ukrytý doutnající vztek a zároveň nevěřícnost nad jejími nově nabytými schopnostmi. Hrdelně zavrčel, jako opravdová šelma. Mávnul rukou a mrštil po Hermioně svým vlastním větrem, ale ta jen zvedla ruku napřaženou dlaní k němu a vítr ji díky jejímu štítu neškodně minul.
Ozvala se rána, jak se někde něco rozbilo. Severus velmi tiše zaskuhral nad tím, že jeho majetek asi nebude na konci téhle výměny názorů tak úplně nedotčený. Hermiona přimhouřila oči. Mávla zápěstím a kolem Antonina se na okamžik utvořil ohnivý vír. Severusovi neušlo, že se Hermiona ovládala natolik, aby vír ohně usměrnila tak, aby doopravdy neublížil, ale i tak si všimnul, že nezvaný návštěvník kolem sebe utvořil ochrannou bublinu. Snape věděl, že by měl zasáhnout, ale nějak se mu nechtělo na sebe poutat pozornost jednoho nebo druhého. Když ale uviděl, jak obrovská okna vedoucí do zahrady explodovala vedrem v záplavě střepů, tak už se neudržel. S hůlkou připravenou pro jistotu v ruce se zhluboka nadechnul a hodlal se mezi ně vrhnout, aby přestali, ale Hermiona ho předběhla.
„Uspokaivat' sya, Antonin!" křikla na něj Hermiona s dlaněmi obrácenými k muži ve smírném gestu. Zdálo se, že už opět nabývala kontrolu nad svou magií. Na čele se jí perlil pot a hrudník se jí rychle zvedal a klesal vynaloženou námahou. Trochu se jí točila hlava, ale přikládala to používání neverbálních kouzel a to navíc bez hůlky. Severus Snape se zarazil v půli kroku. Dolohov, jako by ale zamrznul na místě. Nevěřícně na Hermionu zíral. Úplně zapomněl, že ještě před chvílí byli vprostřed kouzelnického duelu bez pomoci hůlek.
„Vy govorite na russkikh, solnyshko?" zeptal se nedůvěřivě. Dívka na něj zmateně zamrkala.
„Net, ya ne govoryu na russkom, Antosha!" sykla na něj. Antonin na ni vykulil oči. Oba muži na ni jen zírali bez jakéhokoliv slova. Jako by někdo zamrazil ten okamžik v čase.
„Co je?" vyjekla nakonec Hermiona, které za očima opět začínala tepat tupá bolest. Unaveně si promnula spánky. Severus k ní vykročil, ale Dolohov ho předběhl a zpražil ho nepříjemným pohledem, pod nímž se druhý muž zastavil opodál.
Antonin Hermionu objal a nedbal na to, že se od něj snažila odtáhnout. Jeho silné ruce ji pevně držely a nebylo z jejich sevření úniku.
„Rebenok," zašeptal jí do vlasů zvláštně něžným hlasem. Hermiona si povzdechla.
„Co to znamená?" zeptala se zmateně. Antonin se však jen usmál a zavrtěl hlavou.
„Možná ti to jednou povím," pronesl svým hlubokým hlasem s tím měkkým cizím přízvukem. Vzhlédla mu do tváře a pátrala po vzteku, který tam byl ještě před krátkou chvílí, ale nyní po něm nebylo ani památky. Hermiona se cítila zmatená. Zmatenější, než obvykle. Na co ale nebyla připravená, bylo to, že se na její rty snesla ústa jejího údajného snoubence. Jeho polibek nebyl ani jemný ani cudný. Naopak. Byl dychtivý a majetnický. Nepřipouštěl jakýkoliv odpor. Byla odhodlána mu odporovat, avšak v okamžiku kdy jeho jazyk vklouzl mezi její rty se jí myšlenky na odpor vykouřily z hlavy, jako pára. Poddala se jeho polibku a v okamžiku zjistila, že mu vychází vstříc. Z hrdla jí uniklo zasténání a prsty mu zapletla do kratších vlasů vzadu na krku. Antonin ji k sobě přivinul ještě pevněji, až nemohla dýchat. Nakonec bolestně zasténala, když se jí opět připomněla ta tepající bolest hlavy. Dolohov se od ní vmžiku odtáhnul a díval se na ni ustaranýma očima.
„Co je ti, kotenok?" zašeptal starostlivě. Hermiona si přitiskla ruce ke spánkům a bezmocně vykřikla. Severus byl vmžiku u ní, tohle už viděl, když probudil její plný magický potenciál. I když se tentokrát nezdálo, že to bude stejně zlé, jako na poprvé.
„Co jí sakra je?" zaútočil Antonin vztekle na Snapea a jeho přízvuk byl nyní mnohem patrnější. Ten jen zvednul ruce v univerzálním uklidňujícím gestu.
„Něco podobného se jí stalo, když jsem z ní sňal Morgensternovu kletbu a osvobodil její magický potenciál. Tentokrát je to ale mnohem mírnější. Zdá se, že její paměť si opět vybavuje něco z minulosti, nějaké útržky," snažil se to vysvětlit Snape.
„Bude v pořádku?" zavrčel na něj Antonin. Severus zavrtěl hlavou a rozhodil ruce.
„Já nevím," oznámil mu.
„Cože?!" vykřiknul vztekle.
Severus mu věnoval zoufalý pohled. Dolohov si povzdechnul a opět sevřel Hermionu pevně v náruči. Ta znovu zasténala bolestí. Zjistila, že není schopná se pořádně pohnout. Chtěla, aby to už skončilo. Chtěla, aby to už bylo pryč. Chtěla být normální. Antonin si ji zvednul do náruče, jako hadrovou panenku a Hermiona mu položila hlavu na rameno, jako by to dělala odjakživa. Severus přikývnul a odvedl muže do domu k pohovce. Pod nohama jim skřípěly a praskaly střepy z rozbitých oken. Pohovka však zůstala nedotčená. Antonin na ni pomalu složil své břímě a sledoval svou snoubenku, jak se schoulila do klubíčka a tichoučce sténala.
„Můžeme jen čekat, až to skončí," poznamenal Severus klidným hlasem bez emocí. V Antoninovi vřel vztek a narovnal se do své plné výšky, takže o kousek převyšoval dokonce i Snapea. Na toho to ale neudělalo nejmenší dojem.
Hermioně se v mysli střídaly výjevy z minulosti tak vzdálené, že by si ji neměla být schopná pamatovat, ale její mozek ji momentálně přesvědčoval o opaku. Viděla malou, štíhlou ženu s medově plavými vlasy, jak k ní natahuje ruce a vedle ní stojí vysoký muž se širokými rameny a tmavými vlasy. Věděla, že to jsou její rodiče. Nevěděla jak, ale věděla to. Z očí se jí vyřinuly slzy.
Pak uviděla opět tu vzpomínku s malou holčičkou, která se zalyká smíchem a konečně pochopila na koho se dívá. Okamžitě poznala ty šedozelené oči, i přesto že byly zasazeny v mnohem mladším obličeji. V obličeje, který už nebyl vyloženě chlapecký, ale do dospělého měl ještě daleko. Ten muž, který si s ní hrál byl Antonin Petrovič Dolohov. Zavzlykala a snažila se stočit do ještě těsnějšího klubíčka, ale šaty a tuhý korzet jí to nedovolovaly.
Nakonec spatřila otce, který před ní mával hůlkou a něco říkal, pak tam byla matka a připínala jí na krk sametovou stuhu s medailonkem, který jí i nyní spočíval na krku. Někde uvnitř věděla, že to byla poslední vzpomínka na její rodiče. Její skutečné rodiče. Zmítal jí hysterický pláč z toho všeho, co viděla ve své mysli. Snažila se ho zastavit, avšak nedokázala to. Vzlyky jí otřásaly celým tělem. Celá se chvěla. Nakonec se donutila natáhnout a následně se posadit. Očima zalitýma slzami hleděla na oba muže před sebou.
„Toshka," vzlykla. Antonin si před ní kleknul a díval se jí do tváře. „Říkala jsem ti Toshka, tehdy, když jsem ještě byla normální. Před tím, než mě zmrzačil," zavzlykala znovu. Hermiona v jeho očích poprvé v životě uviděla něhu, která se hluboko uvnitř něj ukrývala.
„Tys znal moje rodiče. Tvoje rodina byla jejich přáteli. Sledoval jsi, když jsem vyrůstala. Znal jsi mě a já si na tebe až do nynějška ani nepamatovala," zalykala se potlačovaným hysterickým pláčem. Věděla, že jakmile dá volný průchod svým emocím, tak se sesype, jako by byla domečkem z karet a někdo by bouchnul do stolu. Hermiona střídavě hleděla na Antonina a Severuse obrovskýma uštvanýma očima. Uvnitř ní bylo obrovské prázdno.
„Pomozte mi vzpomenout si," zašeptala zoufale k oběma mužům. Miuži si vyměnili pohledy, než přikývli. Ačkoliv mohli být soky, tak se momentálně rozhodli spolupracovat kvůli ženě, na které jim oběma záleželo. Přikývli a Hermiona se přes tvář zalitou slzami pousmála, než se jí zatmělo před očima a upadla do mdlob. Antonin ji ještě stihnul zachytit, aby se neskácela na podlahu.
Pozn. autora:
Uspokaivat' sya, Antonin! – Uklidni se, Antoníne!
Vy govorite na russkikh, solnyshko? - Ty mluvíš rusky, sluníčko?
Net, ya ne govoryu na russkom, Antosha! - Ne, nemluvím rusky, Antošo!
Rebenok – Lásko
kotenok – koťátko, kotě