Rodinný odkaz 5
5. kapitola
Na okno v jejím pokoji zaťukaly soví drápky, ale ona se příšerně lekla. Nebyla zrovna moc zvyklá na soví poštu. Převzala od sovičky kus pergamenu, kde ji dotyčný žádal, aby se dostavila do jeho kanceláře. Podepsán byl Severus Snape. Hermioně se rozbušilo srdce. Konečně se snad dozví to, co ji zajímalo nejvíce. Dozví se, jak si vymazat Antonina Dolohova ze svého života. Při té myšlence se Hermioně podivně sevřela hruď. Ihned ten pocit zaplašila. V uplynulých týdnech se k ní sice Antonin choval, jako skutečný gentleman, ale ona nezapomínala na jeho hrubé a majetnické chování vůči její osobě, když se setkali poprvé.
A je to tady, pomyslela si Hermiona a trochu se ušklíbla, než vztáhla ruku, aby zaklepala na dveře. Ještě než to stihla udělat, dveře se oetvřely.
„Vstupte, slečno Grangerová," ozval se hluboký hlas. Hermiona se napřímila a vstoupila dovnitř.
„Dobrý den," hlesla. Muž na ni jen hleděl očima tak hnědýma, že se jí zdály skoro černé a rukou mlčky ukázal na volnou židli. Dívka se usadila, uhladila si sukně a pohlédla do těch černočerných očí, v nichž jako by nebylo nic, kromě obrovské inteligence. Hermiona měla pocit, že mužovy oči světlo v místnosti neodrážejí, ale naopak pohlcují. Nikdy předtím ho neviděla ani mezi nadanými ani v běžné společnosti. Byla si totiž jistá, že tuhle tvář s výrazným orlím nosem, temnýma očima, úzkými rty a hlavně po ramena dlouhými vlasy, by si jistě zapamatovala.
„Náš společný přítel pan Stockhurst mi nastínil vaši situaci. V uběhlých týdnech jsem prozkoumával kouzla, kterými byla tato listina ošetřena. Než ale budeme pokračovat, tak od vás budu potřebovat kapku krve, aby se zjistilo, zda jste opravdu ta Hermiona Jean Morgensternová, které se to týká," nastínil jí hlubokým hlasem a hleděl na ni přes spojené špičky prstů. Hermioně neušlo, že ten muž při řeči zvláštně odsekává slova.
„Moji krev? A co když nebudu ta, které se týká tato podivná smlouva?" zeptala se s živým zájmem v očích i hlase.
„Pak došlo k záměně a skutečná slečna Morgensternová je někde jinde," poznamenal suše černovlasý muž, jako by snad mluvil se slaboduchým jedincem. Hermiona se lehce zapýřila. V hrudi jí vzklíčilo semínko naděje. V duchu se nutila ke klidu, nutila se neupínat k tomu světélku naděje, které jí najednou bliklo, ale nedokázala to. Bylo to příliš lákavé.
„Grangerová, jste tu duchem s námi?" zeptal se kousavě muž před ní. Hermionu tím dokonale vytrhnul ze snění.
„Omlouvám se, pane." Snape si teatrálně povzdechnul.
„Vaši ruku," zopakoval. Poslušně k němu natáhla ruku. Snape ji otočil dlaní vzhůru, pak si vzal do ruky něco ostrého a rychlostí blesku ji bodnul do konečku prstu. Z ranky se vyřinulo několik kapek krve. Muž jí se zaujetím vědce otočil ruku opět hřbetem nahoru a nechal kapičky krve spadat do připravené mističky, která měla po svém okraji zlatavé zdobení z podivných obrazců. Čím víc se na ně soustředila, tím víc ji do sebe vtahovaly. Zamotala se jí z toho hlava.
„Slečno Grangerová?" vytrhl ji ze zasnění hluboký hlas. Několikrát zamrkala.
„A-ano?" zakoktala se a několikrát zamrkala, aby se zbavila pocitu závrati, který v ní vyvolala ta nádoba.
„Jsem rád, že jste opět duchem přítomná," ušklíbnul se. Ačkoliv s ní mluvil slušně, Hermioně neušel jeho výsměšný podtón. Ten muž se vysmíval celému světu tím, jak se choval, i jak s ostatními jednal. Bolestně jí tím připomněl Antonina. Copak všichni muži ze světa nadaných se chovají, jako by je nic nedokázalo rozhodit a vše bylo jasné? To se s tou podivnou arogantní nadřazeností už rodí? Spolkla uchechtnutí, které se jí hystericky dralo z hrdla.
Stáhla ruku zpátky, zatímco sledovala, jak se dlouhými štíhlými prsty dotýká té podivné misky. Mumlal přitom slova nějakého zaklínadla. Dívka ho zvědavě pozorovala, jako uhranutá. Bohužel na rozdíl od něj neměla možnost vzdělávat se v opravdové škole čar a kouzel, tak jako většina ostatních. Rodiče se rozhodli, že se jí dostane pouze vzdělání od soukromých učitelů a to jak běžných, tak i těch ze světa nadaných. Byla jim za to nesmírně vděčná, ale zároveň měla pocit, že ji o něco okradli. Zaplašila ty myšlenky a znovu upřela pohled na Severuse Snapea. Nakonec držel misku v dlaních před sebou a nahlas pronesl pevným hlasem jediné slovo: „Revelio!"
Hermiona upřeně hleděla na obrazce na misce v mužových rukách a jen okrajově vnímala koncové zaklínadlo. Nádobka, jako by si nárokovala prakticky veškerou její pozornost. V okamžiku, kdy Snape vyslovil poslední slabiku zaklínadla měla pocit, že jí v plicích chybí dostatek vzduchu. Snažila se pořádně nadechnout, ale nešlo to. Nedokázala odtrhnout oči od obrazců, které jako by ožily a měnily se jí před očima. Měla pocit závratě a místnost se jí před očima začala točit. V plicích ji pálilo, nedokázala ani zavřít oči a v hlavě jí vířila bouře. Měla pocit, že buď omdlí nebo zemře nebo se zblázní. A nebo všechno dohromady. Ostře vnímala veškeré kontury barev, všechny dokonce i ty nejjemnější zvuky a místnost kolem ní najednou začala vířit ve spirále kolem ní. Hermioně se udělalo z toho všeho zle. Z celého srdce toužila, aby to všechno přestalo. Její mysl jí však předkládala obrazy z její minulosti, na kterou zapomněla. Byly to výjevy z jejího dětsví dávno předtím, než se dostala do péče Grangerových. Z hrdla se jí vydralo zoufalé zaúpění, a pak už jen viděla, jak se jí v koutcích zorného pole shromažďuje temnota a najednou nebylo nic. Omdlela.
Severus Snape celou dobu sledoval dívku před sebou, jako by byla nějaké pokusné zvířátko. Nevěděl, co přesně se stane, pokud dívka před ním bude opravdu z rodu Maleka Morgensterna, avšak takovouto reakci rozhodně nečekal. Hleděl jí do obličeje, ve kterém se střídala panika, hrůza, úzkost, bolest, poznání, úžas a strach. Ve zlatavě hnědých očích, jako by se rozhořel oheň a zároveň v nich zuřila bouře. Duhovky jí vířily osvobozenou, nespoutanou magií, kterou potlačovalo prastaré zaklínadlo. Nyní však ta magie byla volná a Hermiona Grangerová na to nebyla připravená. Mohl si jen představovat, co zažívá, ale naprosto jistě věděl, že by nechtěl být na jejím místě. Sledoval ji s nelíčeným úžasem a zájmem. Ta moc, kterou uvolnil se zdála skoro až monstrózně obrovská pro tak křehkou schránku, kterou byla tato mladinká žena. Když omdlela, tak se mu skutečně ulevilo. Znamenalo to totiž, že při zbytku procesu, kdy se uvolněná magie vybouří a usadí se na svém právoplatném místě v jejích žilách, nebude při vědomí a nehrozí tedy, že by zešílela, což by se v opačném případě klidně mohlo stát. Uvědomil si, že skoro celou dobu zadržoval dech, a tak dlouze vydechl.
Hermiona se probrala v neznámé místnosti. Kolem bylo šero, jak se přes silné závěsy v oknech dralo denní světlo. Avšak i to malé množství denního světla ji bodalo do očí, jako by to byl rozžhavený drát. V hlavě přímo za očima jí tepalo, jako by se jí mozek snažil prokopat cestu z lebky ven. Zaskučela bolestí a pokusila se posadit. Na rameni v tu chvíli ucítila velkou mužskou ruku, která ji zatlačila zpátky na lůžko.
„Ležte, jste v bezpečí," ujistil ji melodický hluboký hlas. Po chvíli jí došlo, že to je hlas Severuse Snapea. Trochu ji to uklidnilo. Podívala se po zvuku jeho hlasu a otevřela ústa, že něco řekne, avšak on jen zavrtěl hlavou.
„Vašim rodičům už jsem napsal, co se stalo, takže se o vás nebudou bát, ale minimálně dnes zůstanete tady. Je mi to líto, Hermiono, ale v tomto stavu vás nemohu pustit mezi lidi," vysvětlil jí. Vrhla na něj nechápavý pohled, ale když se pokusila zamračit, tak jí tělo zaplavila další vlna bolesti. Divila se, že vůbec dokáže dýchat. Snape si toho všimnul a ke rtům jí přiložil lahvičku.
„Napijte se, uleví to od bolesti a usnete," vysvětloval jí trpělivě, než se napila. Napjatý výraz tváře se po pár vteřinách uvolnil, jak začal účinkovat lektvar a za pár minutek již klidně oddechovala.
Snape ji ještě několik minut pozoroval, pak jí na zápěstí nahmatal tep. Po chvíli jí ruku s uspokojením pustil a zvedl se k odchodu – tep byl silný a pravidelný. Severus toho měl ještě dost na práci. Byl si jistý, že po lektvaru se dívka neprobudí dříve, než zítra kolem poledne. Poté nastane ta horší část, kdy bude muset zjistit, jak je na tom s kouzly a zaklínadly a ovládáním magie vůbec. Obával se, že to možná bude nad jeho síly, ale prozatím bude muset stačit to, co jí dokáže nabídnout.