Rodinný odkaz 4
4. kapitola
Hermiona závistivě sledovala svou přítelkyni, která upoutávala pohledy všech mužů v okolí nebo tak to alespoň Hermioně připadalo. Ginny byla drobná a se svými rusými vlasy a porcelánovou pletí bez poskvrnky k sobě přitahovala pozornost. Hermioně vždy nejvíc ze všeho připomínala rusalku nebo podobnou éterickou bytost, a když ji dnes viděla v mechově zelených večerních šatech, tak na okamžik zadržela dech. Zelená krásně podtrhnula Ginevřiny rusé vlasy. Hermiona se ostýchavě popotáhla za rukavičky končící nad lokty a přemýšlela proč zrovna ona musí mít za kamarádku drobnou krásku. Najednou si nějak připadala nevýrazná v šatech z lehkého světle modrého hedvábí. Neposlušné vlasy měla vysoko vyčesané a sepnuté ozdobnými hřebeny. Nakonec se přinutila k úsměvu a nechala uvaděče, aby je odvedl na jejich místa, což byla překvapivě soukromá lóže.
Na křesle úplně v pravo a úplně v levo ležela položená jediná rudá růže. Hermiona přemítala, zda to vše byla práce Williama Stockhursta, ale čím dál tím více o tom pochybovala. Lóže byly drahé a většina vysoké společnosti si je předplácela dopředu, takže nebyla moc velká šance, že by se Williamovi podařilo zařídit dnešní večer. V žaludku ucítila tíhu a vnitřnosti se jí kroutily nervozitou.
„Ginny, nemáš ponětí, kdo nám poslal ta pozvání?" zeptala se lehce přiskrceným hlasem, zatímco prsty zlehýnka hladila okvětní plátky květiny. Rudovláska jen zavrtěla hlavou.
„Možná Harry?" navrhla nakonec nejistě. Hermiona po ní vrhla zamyšlený pohled. Zdálo se to, jako dobrá možnost. Potterovi byli zámožná rodina, ti by si mohli dovolit lóži v divadle během hlavní sezóny.
„Ach, doufám, že se nemýlíš," svěřila se. Ginny se na ni povzbudivě usmála a chtěla něco říct, ale zrovna ten okamžik si vybral jejich hostitel, aby vstoupil do jejich relativního soukromí.
„Slečno Weasleyová," usmál se příchozí a odhalil řadu rovných zubů, než Ginny políbil na hřbet ručky v rukavičce. Ginevra se začervenala a lehce se uklonila. To samé zopakoval u Hermiony, ta však nezčervenala, avšak zbledla, když spatřila, že za ním stojí vyšší muž a díky hře stínů z něj jsou vidět pouze šedozelené oči, které v šeru zářily. Hermioně připomínal číhající šelmu. Možná tygra nebo něco podobně nezkrotného. Když vystoupil ze stínu, tak Hermiona spatřila, že se usmívá a všimla si, že má na čerstvě oholené bradě důlek, který lehce zjemňoval jeho jinak tvrdé a ostré rysy.
„Zdrastvujtě, slečno Grangerová," pronesl hrdelním hlasem. Pak vzal Hermionu za ruku a na kotníky prstů jí vtisknul horký polibek, který Hermioně poslal chvění dolů po páteři.
„To vy?" vykoktala ze sebe bez okolků.
„Čekala jste snad někoho jiného?" zeptal se se samolibým úsměvem. Hermiona mu prudce vyškubla ruku, kterou stále svíral ve své a zadýchaně se na něj podívala.
„Abych byla upřímná, tak ano," odsekla nakonec a umíněně se posadila na své místo a upřeně se zahleděla na jeviště, naprosto tak ignorující své tři společníky. Dolohov měl co dělat, aby se nerozesmál. Jeho skoro snoubenka byla opravdu paličatá a odhodlaná ho ignorovat, ale na radu Rabastana se rozhodl ze sebe zkusit vydolovat své lepší a hlavně mnohem více okouzlující já.
Během představení se k ní několikrát naklonil a skoro jí zapředl do ucha své poznatky o hře. Hermiona se nutila sedět bez hnutí, avšak nemohla popřít, že jí pokaždé poskočilo srdce, když jí jeho hlas zavrněl do ucha a odhalený krk jí pohladil jeho dech. Přemýšlela, co se to s ní jenom děje, proč na ni má všechno, co se týče tohoto muže tak strašně znepokojující vliv? V duchu se upnula k myšlence, že možná je čas navštívit Severuse Snapea a trochu na něj zatlačit ohledně té pochybné zásnubní smlouvy.
K její spokojenosti hra skončila poměrně brzy a ony mohly odejít. Hermiona vyskočila na nohy a snažila se, co nejrychleji zmizet, když ji za paži nad loktem chytila ruka. Už zase, povzdechla si v duchu Hermiona. Ale nechtěla dělat scénu, a tak ho nechala, aby jí ruku provléknul ohbím paže. Měla podezření, že dobře věděl, že by jeho rámě nepřijala, a tak to udělal po svém. Hermiona střelila pohledem po přítelkyni a málem jí spadla brada. Ještě nikdy neviděla Ginny tak spokojenou. Dívka doslova visela očima na vysokém muži a něčemu se usmívala, než stydlivě sklopila oči a tváře jí zalil ruměnec. Dokonce Lestrangeovi dovolila, aby jí odváděl z lóže. Co se to tady děje? Je možné, že by o ni Rabastan měl skutečný zájem? Tyto a jiné myšlenky běžely Hermioně hlavou, zatímco se nechala odvádět do foyer, kde už se srocoval dav štěbetajících lidí a podávalo se tam občerstvení. S povděkem přijala číši s vínem od procházejícího číšníka a vymanila se tak z příliš těsné blízkosti svého společníka. Najednou ji v davu upoutala vysoká postava s kšticí plavých vlasů sčesaných dozadu.
Nenápadně se rozhlédla, aby si vyhlédla nejlepší cestu skrz shromážděné lidi, a pak nežensky dlouhým a rázným krokem vyrazila do davu. Antonin se o něčem bavil s přítomnými a vyjímečně jí nevěnoval pozornost. Nejspíš očekával, že bude poslušně stát vedle něj. Nafoukaný idiot, blesklo jí hlavou a sama pro sebe se zazubila. Dorazila k majiteli plavých vlasů a věnovala mu okouzlující úsměv.
„Dobrý večer, Williame," pozdravila ho. William se otočil, jako na obrtlíku, po zvuku jejího hlasu, a ve chvíli, kdy ji spatřil se mu na tváři rozlil příjemný úsměv. Zdálo se, že ji opravdu rád vidí.
„Jak se vám líbilo představení, Hermiono?" zeptal se jí se zájmem, a pak naslouchal jejímu nadšenému vyprávění. Po chvíli mu však zmrznul úsměv na rtech. Mladá dívka si toho okamžitě všimla.
„Co se děje?" zeptala se starostlivě a položila mu ruku na paži oděnou ve skvěle padnoucím večerním oděvu. Williamovy ztuhly svaly a očima hleděl do davu shromážděného kolem nich.
„Nic, Hermiono, ale nyní mě omluvte, prosím," vymanil se z jejího sevření a ve spěchu odkráčel. Hermiona zůstala stát na místě, jako opařená. V duchu přemítala o tom, co se asi stalo. Znovu si v hlavě přehrála celý rozhovor a přemýšlela, co řekla špatně, ale na nic nepřicházela. Povzdechla si a zahleděla se směrem, kde zmizel její přítel. Nálada jí klesla k bodu mrazu.
Antonina zalila vlna vzteku, když zjistil, že jeho snoubenka zmizela a baví se s tím blonďákem. Vyslal jeho směrem vražedný pohled a všimnul si, že to zabralo. Zavrtěl hlavou nad tím snadným vítězstvím. Omluvil se společnosti, s níž se bavil a nenápadně se loudal ke svojí ženě, která stála osamoceně se svěšenými rameny. Na okamžik mu jí bylo líto, avšak potom si připomněl to, jak vzteklá a bojovná umí být a lítost ho skoro okamžitě přešla. Pokřiveně se usmál, než k ní dorazil.
„Má paní?" zavrněl jí nedaleko ucha. Hermiona se tak lekla, že málem nadskočila, avšak včas se opanovala. Ten hrdelní hlas by již dokázala poznat kdekoliv. Zavřela oči, zhluboka se nadechla, než si na tvář nasadila společensky přijatelný úsměv.
„Co chcete, Dolohove?" otázala se mrazivě, aniž se obtěžovala otočit. Bylo to neslušné a nevychované, ale bylo jí to jedno. Rozhodně mu to nehodlala nijak ulehčovat. Muž za ní se nadechl nosem a rozhodl se pokračovat v její hře, taže zůstal stát za jejími zády a hleděl na její volný drdol sepnutý zdobenými hřebínky. Do nosu se mu vtírala jemná vůně, kterou si spojoval jen s ní. Jen díky té vůni by ji dokázal poznat mezi stovkami jiných žen. Rozpoznával tam růže, bergamot a možná jemný závan máty? Ještě jednou se nadechl. Ano, určitě je tam máta, pomyslel si. Ta vůně byla stejně svěží, jako ona sama. Dokonale se k ní hodila.
„Chci vás poznat, Hermiono," odpověděl jednoduše a samotného ho zarazilo, že to myslí upřímně. Ona se však nevesele rozesmála.
„Nechte mě na pokoji," vydechla nakonec, narovnala se v ramenou a konečně se na něj otočila. Zavrtěl hlavou.
„Líbila se vám dnešní hra?" zeptal se nakonec, čímž účinně změnil téma. Jeho snoubenku to trochu zaskočilo, ihned se však vzpamatovala.
„Ach ano, bylo to vynikající," pronesla upřímně a oči se jí při vzpomínce na divadelní představení rozzářily. Nechal ji brebentit o hře a užasle na ni pohlížel. Tohle bylo snad poprvé, kdy s ním mluvila normálně bez vzteku či sžíravé ironie. Užíval si to. Čas od času pronesl nějakou trefnou poznámku. Nakonec se večer nachýlil a byl čas odjet domů. Hermiona na něj pohlédla zlatavýma očima, než promluvila přímo na jeho adresu.
„Víte, že dokážete být i celkem okouzlující, když chcete?" rýpla si do něj nakonec a samolibě se uculila, když se mu tváří mihnul překvapený výraz, než se opět ovládnul.
„Stejně jako vy, Hermiono," odpověděl s koutkem úst pozvednutým v poloúsměvu. Slečna Grangerová na něj nevěřícně vykulila oči, než se upřímně rozesmála.
„Touché," odvětila nakonec. „I přes v konečném důsledku celkem příjemný večer se obávám, že bych měla jet domů," přiznala, zatímco očima propátrávala dav, zda nezahlédne rudou kštici své přítelkyně.
„Rabastan ji slíbil doprovodit ke kočáru," snažil se ji uklidnit Dolohov. Jak jinak, povzdechla si v duchu maličko podrážděně. Před divadlem se rozhlédla jen proto, aby zjistila, že kočár, který tu na ni měl čekat, tu již není. S otázkou v očích se podívala na Antonina, který v obranném gestu zvednul ruce.
„Kde je můj kočár, Dolohove?" rozohnila se s rukama opřenýma o boky.
„Hermiono, přísahám na svou čest, že v tomhle jsem nevinně," vysvětloval jí. Hermiona ho zpražila pohledem.
„Vy nemáte žádnou čest," odvětila mrazivě. Hřejivost předchozích okamžiků byla ta tam. Antonin si prohrábnul rukou vlasy. Hermiona v duchu uznala, že ten muž je vskutku ďábelsky okouzlující zvlášť nyní, když mu do čela padá černá kadeř.
„Odvezu vás domů," nabídnul jí. Dívka několikrát zamrkala, než jí do mozku pronikla jeho nabídka. Nakonec zavrtěla hlavou.
„Proč?" domáhal se odpovědi.
„Lidé budou mluvit," poukázala. Musel uzat, že má pravdu, ale co na tom záleželo, vždyť byla formálně jeho snoubenkou.
„Samotnou vás nepustím, takže buď pojedeme mým kočárem a nebo vás doprovodím pěšky," navrhnul jí pevným hlasem veškeré přípustné alternativy. Povzdechla si. Při představě, že s ním bude zavřená v těsném prostoru kočáru se jí zatočila hlava. Na druhou stranu představa, že pošlape přes čtvrtku Londýna v saténových střevíčcích s vysokým podpatkem, ji taky zrovna nijak extra nelákala.
„Ať je po vašem," pípla nakonec nejistě a nechala se svým snoubencem odvést k jeho již čekajícímu kočáru. Zatracený Rabastan, tohle mu ještě vytmavím, chmuřil se v duchu Antonin. Pomohl Hermioně nastoupit a usadil se na protější polstrované sedadlo.
Pohupování kočáru bylo téměř neznatelné, chtě nechtě musela mladá dívka uznat, že pan Dolohov se nebojí moderních věcí a rozhodně se zdá, že na nich nešetří. Antonin sledoval, jak jeho společnice prstem nervózně přejíždí po temně vínovém polstrování kočáru. Zarytě však mlčela a vyhlížela z okna.
„Ptala jste se, co po vás chci," začal hovor a opravdu velmi se snažil, aby mu do hlasu nepronikla jakási nervozita, která se ho zmocnila, když s tou mladou ženou nyní sdíleli těsný prostor, kde byli konečně doopravdy sami bez všetečných zraků společnosti. Hermiona po něm vrhla nedůvěřivý zlatavý pohled. Nic však nenamítala, a tak pokračoval.
„Chci vás," prohlásil nakonec. Hleděl do jejích šokem vykulených očí. Svým způsobem si to užíval.
Hermiona nakonec zavrtěla hlavou, až se jí uvolněné kudrny rozletěly kolem tváře a Antonin zatoužil do nich zabořit prsty. Ovládnul se však.
„Nikdy, Dolohove, nikdy se nepodvolím té smlouvě. Najdu způsob, jak se od vás oprostit," prohlásila pevně. Antonin si zhluboka útrpně povzdechl. Její paličatost ho v tuto chvíli začínala otravovat a upřímně si přiznejme, že i unavovat.
„To se vám ani trochu nelíbím, Hermiono?" dotázal se nakonec. Dívka na něj upřela nechápavý pohled a on úplně viděl, jak se jí v hlavě otáčejí kolečka a zapadají na svá místa, jak pomalu docházela k nějakému názoru.
„Nejde o to, že byste byl ošklivý," začala opatrně a hlas se jí lehounce zachvíval. „Jde o to, že jsem si vždy chtěla vybrat za koho se provdám. Chtěla jsem se dokonce možná i vdát z lásky a ne proto, že mi to někdo nadiktoval," prohlásila odhodlaně. Upřela na něj ty zvláštní zlatavé oči, avšak on mlčel. Mlčky jí oplácel pohled. Muž si odkašlal, aby si pročistil hrdlo.
„Takže se vám líbím," prohlásil s arogantním úsměvem.
„Musela bych být slepá, abych neviděla, jak jste pohledný," pronesla kousavě, ale zdálo se, že její poznámka se od něj odrazila, jako by na sobě měl neviditelnou zbroj.
„Jste doma," poznamenal, jakmile kočár zastavil. Pomohl jí vylézt ven.
„Děkuji, pane Dolohove, i navzdory společnosti jsem si dnešní večer užila," poznamenala na rozloučenou. Antonin se uchechtnul.
„I já jsem si představení užil. Bylo příjemné s vámi mluvit, zatímco se mě nesnažíte zranit. Dobrou noc, má paní," rozloučil se. Sledoval jak vchází do domu a zapadají za ní dveře. Čekal ještě několik minut, dokud nezahlédl, že se v horním patře rozsvítilo světlo a v okně se objevil její překrásný obličejík. Umanutě zatáhla závěsy a on se na oplátku samolibě usmál.
Nechal se odvézt kočárem k Lestrangeovi, kde pobýval. Cestou se spokojeně usmíval nad zjištěním, že nyní už přesně ví, kde má jeho skoro manželka pokojík. Jednou by se to možná mohlo hodit, usmál se v duchu.