Rodinný odkaz 3
3. kapitola
Antonin musel neustále přemýšlet nad tím, jak přistihl svou v podstatě snoubenku, jak na veřejném místě líbá neznámého muže. Jen při té vzpomínce se mu chtělo do něčeho pořádně praštit a vybít si svou zlost na čemkoliv nebo komkoliv, kdo by se mu připletl do cesty. Jeho políbit odmítla, ale tomu chlapovi to dovolila a to ještě veřejně. Čím déle o tom Antonin přemýšlel, tím více ho to uvnitř žralo. Byla jeho a on nikomu jinému neměl v úmyslu dovolit, aby líbal ty plné rty, hladil tu hebkou pleť... Z hrdla se mu vydral skoro zoufalý řev a rukama si projel vlasy, čímž si je rozcuchal, ale absolutně o to nedbal. Rozhodl se, že nastal správný okamžik na to, aby zašel navštívit Rabastana. Byl to jeho dlouholetý přítel a snad mu dokáže poradit, tak jako vždy. Tito dva muži byli dokonalými protiklady. Dolohov měl divokou, nespoustanou a výbušnou povahu, kdežto Lestrange byl klidný, přemýšlivý a mnoha lidem se zdál chladný, ale Antonin věděl, že je to jen ochranná skořápka, kterou se jeho přítel chrání.
„Rabastane!" zvolal Dolohov, když spatřil svého přítele akorát vcházet do jeho domu. Lestrange se otočil a na tváři mu pohrával vědoucí úsměv. Rabastan už jen při pouhém pohledu na Antonina pochopil, že se něco stalo, protože jeho přítel vypadal rozčileně.
„Pojď dál, sedneme si v knihovně," pozval ho přítel a následoval ho do domu. Jakmile byli v knihovně a zapadli za nimi dveře, tak se Lestrange usmál.
„Co se děje?" ptal se zvědavě přítele. Antonin jen prudce zavrtěl hlavou. Když z něj teď prvotní záchvat vzteku vyprchal, tak si připadal směšně. Aniž by si toho všimnul, tak mu Rabastan vtiskl do ruky skleničku naplněnou brandy. Dolohov se zhluboka nadechl, jako by se k něčemu odhodlával.
„Jde o slečnu Grangerovou?" zeptal se vědoucně. Antonin přikývnul a zhluboka se napil.
„Ona ho líbala v parku!" vyhrknul najednou a Rabastan na něj nechápavě zíral.
„Cože?" zeptal se nakonec. Antoninovy zaškubal sval na čelisti, jak zatínal zuby.
„Potkal jsem v parku Hermionu a ona tam líbala nějakého neznámého chlapa!" rozkřiknul se nakonec a divoce při tom gestikuloval rukama, až se mu málem vylila brandy. Rabastanovi to nedalo, aby si maličko nepřisadil.
„Pro ni asi tak neznámý nebyl..." poznamenal naoko nevinně. V okamžiku, kdy to řekl, věděl, že přestřelil. Jen pohled v přítelových očích by dokázal zabít. V tu chvíli si Rabastan uvědomil, že Antonin má o svou v podstatě snoubenku opravdový zájem. Nebyla to pouze majetnickost, bylo v tom i něco málo víc. Otázka je, zda si to je Antonin ochoten připustit. I kdyby ne, tak bylo jasné, že ta holčička, kterou Antonin sledoval, jak si hraje s ostatními dětmi, aniž by ona věděla o tom, kdo je, se mu zaryla pod kůži.
„Promiň, příteli, tak jsem to nemyslel," omluvil se nakonec Rabastan. Přítel ho však jenom odmávnul rukou.
„To je dobrý, Rabe. Vím, jak to musí znít," odmávnul to nakonec Antonin.
„Toshko, přemýšlel jsi někdy nad tím, že Hermiona není, jako všechny ostatní ženy? Že se nehodlá jen tak smířit se svým osudem?" zeptal se ho nakonec. Antonin na něj bez jediného slova hleděl a čekal. Věděl, že na tom, co jeho přítel řekl, něco bylo. Vždyť i on sám přece obdivoval, jakého má ducha a odvahu. Těžce si povzdechnul.
„To už mi také došlo. Má v úmyslu mě vyškrtnout ze svého života," prozradil mu hořkým tónem to, co mu slečna Grangerová vmetla ve vzteku do tváře, než se otočila na patě a zmizela do knihkupectví.
„Bez obav, ta dohoda s jejím otcem je ošetřena i kouzlem, ne?" ujišťoval se ještě Rabastan. Antonin jen beze slova přikývnul.
„Nenávidí mě," pronesl nakonec a dorazil obsah své sklenice. Rabastan přešel k němu a povzbudivě mu stisknul rameno.
„Nenapadlo tě zkusit ji dobývat a následně svést?" nadhodil naoko ledabyle. Antonin po něm střelil pohledem a on v duchu zaúpěl. Antonin se nejspíše zachoval přesně opačně. Jak tak znal svého přítele, tak po slečně Grangerové vyžadoval a ne ji žádal.
„Pokud opravdu chceš, aby vaše budoucnost nebyla nešťastná, tak ji zkus poznat, pokus se ji pochopit a sváděj ji, dobývej ji," ponoukal ho. Vypadalo to, že jeho slova měla kýžený účinek, protože Antonin se viditelně zamyslel.
„A když to nezabere?" zeptal se nakonec. Rabastan jen pokrčil nonšalatně rameny takovým tím dokonalým nic a přitom vše říkajícím způsobem a pronesl: „Tak ji prostě zkompromituj." Po tomto prohlášení se oba rozesmáli.
„Díky za ty tvé, jako vždy dokonalé rady," ocenil to nakonec Antonin a s úsměvem na rtech si nalil další vínovici. Ještě dlouho do noci spolu rozmlouvali, smáli se a vzpomínali na minulá léta.
xoOox
Uběhlo několik dní od toho příšerného posledního setkání s jejím rádoby snoubencem v parku a Hermiona začínala být nervózní, protože stále ještě neobdržela naprosto žádnou zprávu od Severuse Snapea nebo alespoň od Williama. Začínala být z tohoto vývoje událostí nebo spíše z jeho nedostatku deprimovaná.
„Slečno Grangerová, v salonku na vás čeká návštěva," upozornil ji mile majordomus a ona se na toho starého muže usmála. „Hned jsem tam," ujistila ho, než se otočila k velkému zrcadlu a zkontrolovala, zda je upravená dost na to, aby se mohla objevit před nečekanou návštěvou. Jakmile vešla do salonku, tak jí tvář prozářil úsměv od ucha k uchu.
„Ginny!" vykřikla a hnala se ke své nejlepší přítelkyni, aby ji objala.
„Ach, Hermiono, jsem tak ráda, že jsi v pořádku. Po tom, co jsi na plese omdlela jsem se o tebe bála. Ale vypadáš dobře, tak povídej, co je nového?" ptala se rusovláska s úsměvem a oči jí přitom zvědavostí jen hořely.
„William Stockhurst se mi začal dvořit," pronesla šeptem Hermiona, jako by tomu sama nedokázala pořádně uvěřit.
„Ten Stockhurst, váš rodinný přítel a právník v jedné osobě?" ptala se nevěřícně Ginny. Hermiona přikývla a při vzpomínce na jejich polibek se začervenala. Ginny na ni ohromeně zírala.
„Ale vždyť je hrozně starý," okomentovala to nakonec. Hermiona jen zavrtěla hlavou, ale nehodlala to o moc víc rozebírat. Proto raději okamžitě změnila téma.
„A co ty, už máš tuhle sezónu nějaké úspěchy?" ptala se Hermiona s nelíčenou zvědavostí. Ginny se ostýchavě usmála.
„Já...myslím, že se mi dvoří Harry," zamumlala nakonec.
„Harry? Ten Harry, který nás jako malé tahal za copy a s tvým bratrem nás trápil různými kanadskými žertíky?" ptala se nevěřícně a dokonale napodobila to, jak Ginny před okamžikem mluvila o Williamovi. Ginny si to také uvědomila a rozesmála se.
„Občas si myslím, že bych byla raději, kdybych měla za přítelkyni někoho mnohem méně chytrého, než jsi ty," přiznala se nakonec Ginny. Hermiona jen zavrtěla hlavou.
„A co pan Lestrange, s kterým ses bavila na plese?" nedala se odradit Hermiona. Ginny po ní šlehla podezřívavým pohledem.
„Co je s ním?" zeptala se s tak naprostým nezájmem, až to Hermioně bylo podezřelé. Maličko se na svou kamarádku zamračila.
„Vypadalo to, že jsi ho zaujala," podotkla jen tak mimochodem Hermiona. Malá rusovláska na to však nic neřekla.
Vyrušilo je zaklepání na dveře, do kterých skoro okamžitě vstoupil majordomus s omluvným výrazem na tváři.
„Co se děje, Fletchere?" ptala se ustaraně Hermiona.
„Byl tady poslíček a nechal mi tu pro vás tohle," pronesl svým typickým hlasem prostým emocí a podával jí obálku, na které bylo černým inkoustem vyvedeno její jméno. Rukopis byl rozmáchlý, ale ruka, která psala, byla pevná. Hermiona se zamračila a pohlédla na Fletchera, a pak na Ginny. Zdálo se, že oba toho ví tak málo, jako ona.
„Otevři to, Hermiono," vyzvala ji Ginny a zvědavě natahovala krk jejím směrem, aby jí nemohlo nic uniknout. Hermiona si vzala nůž na dopisy a rozřízla obálku, ze které vypadly dva lístky do divadla a prostá bílá kartička, na níž bylo stejným rozmáchlým rukopisem, který Hermiona nepoznávala, napsáno pár řádků:
Lístky na večerní představení pro Vás a Vaši přítelkyni.
A to bylo vše. Chyběl jakýkoliv podpis nebo alespoň nějaká indicie, která by ji dovedla k tomu, kdo ten záhadný pisatel byl.
„Co to je?"
„Lístky do divadla," pronesla ohromeně Hermiona, když si prohlédla obsah obálky. Byly to vstupenky na dnešní představení. Hermiona střelila pohledem k hodinám stojícím na krbové římse a zajíkla se. Do večera zbývalo méně, než dvě hodiny času.
„Ginny, jdi domů a převleč se, večer jdeme do divadla," pronesla Hermiona velitelským tónem, který nepřipouštěl jakékoliv námitky. Ginny okamžitě vyskočila na nohy a přemýšlela o svém obrovském štěstí, že si Hermiona vybrala, jako svůj doprovod na dnešní večer, právě ji.
„Uvidíme se u divadla, Mio," rozloučila se s ní krátkým objetím, a za chvíli už pelášila ke svému nedaleko stojícímu kočáru, který na ni čekal, aby ji odvezl domů.
Hermiona se ještě jednou začetla do těch několika málo prostých slov, ale opět jí to nic neřeklo. V hlavě se jí ozval malý nadějeplný hlásek, že to všechno možná připravil William. Že možná, ale třeba jen možná myslel opravdu vážně, když řekl, že by se jí rád dvořil. Hermioně se při té představě vzrušením rozbušilo srdce. Kéž by, zatoužila v duchu.