Rodinný odkaz 2
2. kapitola
Když se Hermiona probrala, tak všude vládla neprostupná temnota a ona si na okamžik nedokázala vzpomenout, co se vlastně stalo. Až najednou ji vzpomínky na všechno, co se toho večera událo, udeřily plnou silou. Oči se jí naplnily slzami a Hermiona se je snažila mrkáním zatlačit zpátky. V koutku duše doufala, že to všechno byl jen zlý sen, ale její racionální já vědělo, že opak je pravdou. Zatnula ruce v pěst a praštila s nimi do matrace po obou stranách svého těla. Té noci již neusnula. V hlavě si všechno sesumírovala a rozhodla se, že za Antoninem Dolohovem udělá silnou tlustou čáru a vyškrtne ho tím ze svého života. Jakmile slunce ozářilo prvními paprsky její pokoj, tak se donutila vstát a stále v noční košili si sedla k malému psacímu stolu, kde byl stále ještě položený starý zažloutlý papír, který měl určovat její budoucnost. Četla ho tolikrát, že ho pomalu začínala umět nazpaměť.
Já, Malek Joseph Morgenstern, přísahám, že dávám svou dceru, Hermionu Jean, Antoninu Petroviči Dolohovovi. Po dosažení plnoletosti mé dcery, bude toto zasnoubení legalizováno a následně naplněno sňatkem. Tak přísahám a svědkem mi budiž bůh.
Takže se jmenuji Morgensternová, uvědomila si nakonec. Snažila se vymyslet způsob, jak tohle směšné zasnoubení zrušit, ale měla pocit, že v hlavě má prázdno a najednou nedokázala nic vymyslet. Ke svému rozčilení z té listiny cítila vyzařovat nějaký druh kouzla, ale nebyla si jistá, o co přesně jde. Ale konečně jí bylo jasné, kde se vzaly její kouzelnické dovednosti, když oba její rodiče rozhodně nepatřili mezi nadané, tak jako ona. Ze zadumání ji vytrhlo zaklepání na dveře.
„Vstupte," zvolala bezbarvě. Dovnitř vstoupil její otec. Pod očima měl temné kruhy. Viditelně toho minulou noc taky moc nenaspal.
„Co budeš dělat, holčičko?" promluvil nakonec. Obrátila na něj hnědé oči a okamžik mlčela, jako by rozvažovala svou odpověď. Pak pokrčila rameny.
„Myslím, že dnes zajdu za naším rodinným právníkem a zeptám se ho, co si o tomto dokumentu myslí. Chci znát jeho názor a možnosti, jak z toho ven. Ale budu potřebovat i dokument ze sirotčince, kde jste mě našli, abych mohla prokázat pravdivost svých slov," pronesla opatrně. Bála se, že by otce mohla nějak rozčílit. Ten však jenom přikývnul.
„Hádám, že ten muž, který tě včera přinesl do tanečního sálu, byl onen Antonin Petrovič Dolohov, že?" Hermiona jen přikývla, bála se, že by ji zradil hlas, pokud by se pokusila odpovědět nahlas.
„Je trochu starší, než jsem si představoval, že bude," pronesl jako by mimochodem pan Granger.
„Ano to je," vydechla nakonec. Pan Granger ji vzal za ruku a stisknul ji. „Hermiono, co když nebude způsob, jak to zrušit?" předestřel jí otec to, čeho se uvnitř bála asi ze všeho nejvíc.
„To budu řešit, až pokud se to ukáže jako jediná možnost," prohlásila rezolutně a stiskla na oplátku otcovu ruku.
„Buď opatrná, holčičko," nabádal ji ještě otec, než se otočil a odešel z jejího pokoje.
S o něco lepší náladou se nakonec oblékla do slušných šatů, na hlavu si dala klobouk a z náhlého popudu si do rukávu zastrčila hůlku. Ten kousek dřeva jí dodával jistotu, že tohle přece zvládne. Do příruční taštičky vložila ten kousek pergamenu, co měl určovat její budoucnost a sešla dolů do vstupní haly, kde na ni už čekal otec s papíry v ruce.
„Tohle jsou ty dokumenty, které jsi žádala," osvětlil jí. Přidala je do příruční taštičky, obula si vycházkové botky, vzala si přes ramena plášť a vyšla ven. Zhluboka se nadechla příjemně chladného vzduchu. Lehký větřík jí vehnal barvu do tváří a z mysli vyhnal většinu nepříjemných myšlenek. Cesta do kanceláře pana Stockhursta jí nezabrala moc dlouho.
Několik minut váhavě přešlapovala přede dveřmi právníkovi kanceláře a sbírala odvahu na to zaklepat. Nakonec se narovnala do své plné výšky, vystrčila nebojácně bradu a zaklepala klouby prstů. V žaludku měla nervózní uzel, který vypadal, že rozhodně nehodlá povolit, a tak se mu snažila nevěnovat pozornost. Dveře se otevřely a v nich stál poměrně vysoký muž zhruba kolem čtyřicítky s hustou kšticí plavých vlasů a upřímným úsměvem na rtech.
„Slečno Grangerová, co vás ke mně přivádí?" usmál se na ni a zdálo se, že ji opravdu rád vidí. Měla toho muže ráda. Byl loajání k její rodině a vždy jí byl i přes věkový rozdíl dobrým přítelem.
„Raději bych o tom mluvila uvnitř," pronesla a ostýchavě se usmála. Ustoupil, aby mohla vejít dovnitř a zavřel za nimi dveře.
„Posaďte se, Hermiono, prosím," nabídnul jí pohodlně vypadající židli a sám se usadil na druhou stranu stolu do svého křesla. Upravila si sukni šatů, zhluboka se nadechla a nakonec z kabelky vytáhla dokumenty, které si s sebou přinesla.
„Pane Stockhurste," začala, avšak on ji okamžitě přerušil. „Williame, slečno Grangerová, říkejte mi Williame a ne pane Stockhurste. Přijde mi to příliš škrobené vzhledem k tomu, že vás znám skoro polovinu vašeho života," opravil ji a ona se zarděla.
„Tak tedy, Williame, tady je jakýsi starý právní dokument, ve kterém se tvrdí, že jsem zasnoubená," pronesla bez zaváhání a předávala mu papír, kde ji její biologický otec zaslíbil cizímu muži. William Stockhurst si od ní dokument převzal, pročetl si ho a dlouho zkoumal i podpisy a pečetě na konci, než jí ho podal zpátky.
„Hermiono, obávám se, že tohle je spíše záležitost světa nadaných, než světa nás, obyčejných smrtelníků. Podle našich měřítek je ten dokument naprosto platný, ale vzhledem k tomu, že se nejmenujete Morgensternová, ale Grangerová, tak nechápu proč si myslíte, že ten dokument mluví právě o vás," podal jí lejstra zpět a Hermiona zbledla, jako stěna.
„Já... no podívejte se sám, tady je zbytek dokumentů, které mi dal otec," prohlásila odevzdaně a předala mu zbytek papírů. Stockhurst si je prohlížel a pečlivě je studoval. Nakonec odložil dokumenty na stůl, promnul si oči a přešel k barové skříňce, kde jim oběma nalil do sklenek trochu whisky.
„Napijte se," prohlásil, když se vrátil zpátky ke stolu a položil před ni sklenku. Neupejpala se a pořádně upila té jantarově zlaté tekutiny, která se jí okamžitě propálila hrdlem až do žaludku.
„Myslím, že tohle bude spíše práce pro mého společníka, který se lépe orientuje v právech světa nadaných. Předám vaše dokumenty Severusi Snapeovi a vysvětlím mu o co jde. Jen mi povězte, Hermiono, co chcete?" Pohlédla na něj obrovskýma hnědýma očima, které se nyní podobaly očím nějakého uštavného zvířátka.
„Jediné co chci, je mít možnost si svobodně vybrat za koho se provdám," prohlásila rezolutně a stiskla odhodlaně rty. Věnoval jí chápavý úsměv.
„Dobrá tedy, předám to Severusovi a budeme doufat, že vám bude schopen pomoci," ujistil ji.
„Děkuji, Williame, opravdu velice vám děkuji," řekla s vděčným úsměvem a zvedla se k odchodu.
„Hermiono, musím vás upozornit, že to může trvat nějakou dobu, než budeme vědět, co a jak," upozornil ji s pousmáním. Hermioně trochu poklesla ramena, ale skoro okamžitě se opanovala. „Tušila jsem, že to nebude vyřízené hned. Ale i tak jsem vám velice vděčná," pronesla stále s úsměvem a pokývla na pozdrav, než se otočila a zamířila ke dveřím. Když už byla skoro venku z kanceláře, tak ji William dostihl.
„Hermiono, počkejte," zvolal. Mladá žena se otočila a věnovala mu trošku zmatený pohled.
„Nechtěla byste se mnou jít na procházku?" zeptal se jako by mimochodem. Pohlédla do obličeje muže, kterého znala skoro polovinu svého života, jako by ho právě viděla poprvé v životě.
„A-ano, ráda," odpověděla nakonec a ostýchavě sklopila oči, když cítila, jak jí tváře zalil lehký ruměnec.
Procházeli se v parku a povídali si. Bylo příjemné moci na chvíli zapomenout na to, jak se jí život otočil naruby během jediného dne. Najednou si připadala, jako všechny ostatní mladé dívky.
„Posadíme se?" navrhla a ukázala ručkou směrem k jediné osamocené lavičce stojící pod stromem nedaleko od nich. Přikývnul a nabídnul jí rámě, aby nezaškobrtla na trávníku, přes který museli projít. Jakmile si chvíli odpočinuli, tak se na ni William zadíval.
„Hermiono, smím na vás mít jednu osobní otázku?" zeptal se opatrně a zahleděl se upřeně před sebe.
„Samozřejmě, jste přece přítelem naší rodiny, takže do toho, ptejte se," pobídla ho s hlavou nakloněnou zvědavě na stranu.
„Já... Zajímalo by mě, jakého muže byste si vybrala, kdyby se nestalo to, co se stalo," pronesl klidným hlasem plným zvědavosti. Hermiona na něj vyjeveně zírala.
„Williame, já o tom vlastně nikdy ani nepřemýšlela. Nepředpokládala jsem, že by se mi dostalo příliš brzy mnoha nabídek. Přece jen Grangerovi mají jen slabé vazby mezi šlechtici, i když jsou velmi bohatou rodinou." Věnoval jí udivený pohled.
„Copak vy jste nikdy neviděla, jak na vás muži v Londýně civí, když jdete po ulici?" zeptal se ohromeně své společnice. Hermiona zavrtěla hlavou. Opravdu tomu nikdy nevěnovala pozornost. Nikdy jí nepřišlo, že by byla nějakou vyjímečnou kráskou. Ano, považovala se za hezkou, ale rozhodně ne za neodolatelně přitažlivou. Neměla kouzlo, kterým byla obdařena například Ginny se svou křehkou krásou drobné rusalky. Na rozdíl od ní byla Hermiona skoro až příliš vysoká, měla nezkrotné vlasy a měla pocit, že má až příliš velká ňadra. Prostě se považovala mezi smetánkou za velmi silně průměrnou osobu.
„Co tím myslíte?" zeptala se nechápavě.
„To, že jste velice krásná a navíc ještě velice inteligentní. Touží po vás minimálně polovina nezadaných mužů v Londýně," usmál se jejímu nevěřícnému výrazu.
„Prosím?" vykoktala ze sebe zmateně.
„To nic, nevšímejte si mě. Občas nevím, kdy mám mlčet," omluvil se a odvrátil od ní pohled. Hermiona se však nehodlala nechat odradit. Natáhla ruku a otočila ho obličejem k sobě.
„Já se vám snad líbím, Williame?" zeptala se a očima těkala po jeho tváři, jako kdyby tam hledala sebemenší stopu lži nebo snad krutého žertu, který se tu na ni snaží sehrát. Ale k jejímu údivu tam nebylo nic z toho.
„Musel bych být slepý, abych neviděl tu nádhernou bytost, v níž jste vyrostla, Hermiono. Jste tak krásná, až to bere dech. Jste jako zhmotněný sen starého muže, kterým jsem," vyprostil se z jejího sevření a vstal. Následovala jeho příkladu a vstala, ale stoupla si tak, aby mu zastoupila cestu.
„Nejste starý," pronesla skoro šeptem a vzhlížela k jeho tváři, v níž se mísila melancholie s úžasem.
„Pro vás ano. Jste mladá a máte toho ještě mnoho před sebou," pousmál se. Hermiona však vytušila, že ten úsměv není upřímný. Položila mu otevřenou dlaň na hrudník.
„Cítím se zmatená, Williame, ale mám pocit, že jste se mi chtěl dvořit," prohlásila a zrudla při tom prohlášení, až ke kořínkům vlasů. Cítila, jak se mu pod její rukou zvedla hruď, než promluvil. „Ano, chtěl jsem, ale vy nevypadáte, že byste měla zájem." Dívka se nadechla a zahleděla se do Williamových světlých očí, které na ni zíraly s němou prosbou. Naklonila hlavu a pootevřela ústa. William Stockhurst pochopil tuto narážku a ohromeně na ni okamžik zíral, než se sklonil a políbil ji na rty. Byl to cudný polibek, ale Hermionou projelo lehké zachvění.
Najednou někdo v jejich okolí vztekle zařval a ona cítila, jak ji nějaká cizí síla hrubě odstrčila od Williama až se zapotácela a málem spadla na zadek. Rozčileně pohlédla na vetřelce, který ji tak hrubě odstrčil a spatřila známou postavu černovlasého muže, který držel jejího přítele za kabát a hrubě s ním třásl. Do Hermiony vjela zlost. Přiskočila k mužům a snažila se je od sebe odtrhnout.
„Okamžitě ho pusťte!" zakřičela vztekle a pěstí ho praštila do ramene. Nemělo to však žádný účinek. Hermiona se obávala, že Dolohov Williamovi ublíží, a tak rychle přemýšlela, jak by ty dva od sebe mohla odtrhnout.
„Dolohove, pusťte ho!" zakřičela znovu a zdálo se, že alespoň něco málo z jejího křiku dolehlo až do Antoninových zabedněných uší, protože s Williamem alespoň přestal klepat, jako kočka s myší. Vrhnul na ni pohled rozzlobených šedozelených očí, které Hermioně připomínaly nebe nebo možná moře těsně před bouří. Přimhouřila na něj vztekle oči a dupla mu vší silou podpatkem na nohu. Antonin syknul bolestí a povolil sevření na Williamově kabátě, který se mu okamžitě vymanil ze sevření a odstoupil o pár kroků do pomyslného bezpečí.
„Co to do vás vjelo, Dolohove?" zeptala se ho Hermiona hlasem přeskakujícím vztekem.
„Líbal tě," zavrčel skrz zatnuté zuby a na čelisti mu přeskakovaly svaly. Šokovaně na něj zírala. To se Williama snažil přizabít jen kvůli tomu cudnému polibku? Najednou jí ta situace přišla směšná, ale odmítala to dát najevo, aby si to některý z přítomných mužů špatně nevyložil.
„Já políbila jeho," vmetla mu jedovatě. Antonin na ni nevěřícně zíral. Hermiona si užívala okamžik svého triumfu, který však neměl trvat příliš dlouho. Dolohov se s temným výrazem otočil na ni, jako by naprosto zapomněl na Williama. A možná tomu tak i bylo.
„Jak ses opovážila? Jsi moje!" zavrčel na ni a chytil ji za paže. Čekala, že s ní taky začne třást. Na místo toho se nad ní jenom hrozivě tyčil v celé své nemalé výšce. Opět jí žilami projel nával vzteku, jako by to byl oheň, který rozdmýchávala už jen jeho pouhá přítomnost. Snažila se mu vykroutit. Bez úspěchu.
„Já nejsem ničí majetek. A už vůbec ne tvůj, ty šílený parchante!" zakřičela na něj.
„Podle smlouvy s tvým otcem, patříš mně. Nemáš nejmenší právo líbat někoho jiného, než jsem já, maličká, smiř se s tím. Jsi moje a co je moje, o to se starám a to si pohlídám," varoval ji hlubokým hlasem. Hermiona na něj hleděla šokem rozšířenýma očima. „Pusť, ty nafoukaný pitomče!" sykla na něj, ale on na ni nedbal a přitáhnul si ji blíž. Sklonil hlavu, jako by ji chtěl políbit, ale ona se mu konečně vysmekla a uskočila před ním. „Ani se mě nedotkneš! Najdu způsob, jak se tě zbavit, jak tě vymazat ze svého života," prskala jako vzteklá kočka zahnaná do kouta. Dolohov se jen polovičatě usmál. Nedokázal si pomoci, musel ocenit její bojovnou povahu.
Hermiona Grangerová se snažila uklidnit, ale při pohledu na ty dva muže to nedokázala, a tak se otočila na patě a zanechala je tam stát, jako dvě podivné sochy zírající na její vzdalující se záda. Bylo jí jedno jestli ji někdo z nich sleduje nebo ne. Nestála o to. Mnula si pohmožděné paže od stisku jejího údajného snoubence a snažila se vymyslet, kam by si mohla na okamžik sednout. Nohy jí automaticky zanesly do blízkého knihkupectví, kam ulehčeně zaplula a zhluboka se nadechovala vůně knih a papíru, která ji obklopovala. Ta vůně byla tak známá a uklidňující, že netrvalo dlouho a dokázala se volně nadechnout. Procházela mezi nespočetnými svazky knih a sem tam po nějakém přejela prsty. K okolí byla lhostejná, a tak si nevšimla rozložitého muže, který ji pozoroval skrz výlohu. Sledoval ji, jak se mazlila s knihami. Sledoval její doteky a žárlil na ty knihy, kterých se dotýkala s něžností a jakousi neuchopitelnou láskou. Dal by cokoliv za to, kdyby na jejich místě byl on a jeho snoubenka se ho dotýkala stejným způsobem nebo na něj alespoň stejným způsobem hleděla. Nakonec nad sebou zavrtěl hlavou a vydal se směrem, kde stál Lestrangeovic dům.