Rodinný odkaz 17
17. kapitola
Malek Morgenstern uložil svou dceru do ložnice, která měla být její, kdyby vše šlo tak, jak mělo a oni by se jí nemuseli vzdát. Hleděl do obličeje, ze kterého vyprchala všechna barva. Vypadala jako přízrak sebe samé. Oči měla zavřené, dýchání trhané a puls měla nitkovitý. To ani v nejmenším nevěstilo nic dobrého. Položil jí velice opatrně a jemně ruku na hrudník a snažil se vycítit její magii. Jakožto přímý pokrevní příbuzný toho měl být schopen, ale zdálo se to skoro nemožné. Jako kdyby uvnitř ní nic nebylo. Uvnitř žaludku se mu usadil ledový strach, který mu svým nemilosrdným pařátem začal rvát vnitřnosti. Držel ji za ledovou ruku a překotně přemýšlel, jak by jí mohl pomoci. Sice po většinu jejího života nemohl stát po jejím boku a učit ji všemu, co znal, ale pořád to byla jeho dcera. Jeho maso i krev.
„Odpusť, holčičko,“ zašeptal, zatímco jí rty tisknul na ledový hřbet drobné ruky, kterou pevně svíral ve své.
Antonin pomalu přešel ke klečící ženě.
„Dahlio?“ oslovil ji nakonec váhavě. Pořád nějak nedokázal pobrat to, co se tady před pár okamžiky stalo. Upřela na něj pohled modrých očí naplněných slzami. Zatím nepromluvila, jen na něj beze slova vyčítavě hleděla.
„Je to tvoje vina, stejně jako jeho,“ pronesla nakonec zoufalým tónem. Antonin se zarazil.
„Myslíš Maleka?“ zeptal se nakonec, aby měl jistotu. Dahlia stále ještě zhroucená na zemi jen přikývla. Antonin jí podal ruku, aby jí pomohl na nohy. Žena ji opatrně přijala a postavila se.
„Neměl jsi jí dovolit sem přijít bez toho, že by už byla tvojí ženou!“ štkala zoufale.
„Proč?“
„Protože váš sňatek by spojil obě vaše kouzelnické podstaty. Kdyby vše dopadlo, jak mělo, tak by vaše propojené podstaty byly mnohem silnější a vše by dopadlo dobře. Jenže ty jsi to pokazil. Nevzal sis jí, i když nechápu proč, Antonine Petroviči, vždyť jsi jí zbožňoval už jako malou holčičku!“ osopila se na něj. Její zoufalství se pomalinku měnilo ve vztek. Antoninovi najednou připomínala jeho vlastní matku. Už chápal, že se z nich stali přítelkyně.
„Nedávej všechnu vinu mně, Dahlio, tvá dcera je stejně paličatá, jako tvůj manžel. Nehodlala se všemu jen tak podřídit, dokonce se snažila smlouvu anulovat. Nyní se zdráhala se sňatkem. Málem tu vykrvácela a teď nejspíš umírá, ale není to jenom moje vina!“ pronesl pobouřeně s důrazem na slovíčko jenom. Dahlia jen zamrkala nad jeho výbuchem.
„U Merlinova vousu,“ zaklela žena, než si hřbetem ruky otřela oči. Napřímila se a zdálo se, že konečně začala vnímat i své okolí.
„A vy jste?“ obrátila se najednou k Severusovi, který stále upíral upřený pohled na ženu za malou černovláskou.
„Severus Snape, Mistr lektvarů a také advokát nadaných nebo jak vy říkáte kouzelníků,“ představil se s lehkou úklonou.
„Dahlia De Vere-Morgenstern,“ oplatila mu, pak ukázala na svou společnici. „A tohle je Liliana Evansová má společnice,“ představila rudovlasou krásku. Snape ji stále ještě v úžasu políbil na hřbet nabídnuté ruky.
„Kam ji Malek odnesl?“ zeptal se nakonec Severus, když se přinutil odtrhnout pohled od rudovlásky a přinutil se racionálně uvažovat.
„Nahoru do její ložnice. Tedy do pokoje, co by normálně byla její ložnice,“ pronesla chladně, jak se snažila opanovat, aby se opětovně nezhroutila. Oba muži prakticky vyběhli nahoru po schodišti a rychle probíhali chodbou, než našli jediné otevřené dveře. Když chtěli vejít do pokoje tak se zasekli, jak se oba najednou pokusili projít dveřmi, nakonec Antonin udělal krok zpět a nechal Severuse projít prvního. Malek se po nich ani nepodíval, stále prostě jen seděl vedle své dcery a držel ji za chladnoucí ruku.
„Umírá,“ pronesl jenom hořce. Severus jemně vyprostil Hermioninu ruku z jeho sevření, než ho maličko odstrčil, čímž si vysloužil zamračení od zoufalého otce.
„Musím ji zkusit vyšetřit, Morgensterne,“ pronesl Snape hlasem prostým emocí, ačkoliv měl i on o Hermionu strach. Přece jen ta žena byla minimálně jeho přítelkyně pokud nic jiného.
Za hrobového ticha rušeného jen trhanými nádechy Hermiony začal Severus sesílat na drobnou postavu smrtelně bledé ženy detekční lékařská zaklínadla. Nebyl z toho, co vycházelo příliš moudrý. Nakonec poslal Antonina pro brašnu, kterou nechal na panství ve svém pokoji.
„Přines ji a hni sebou, než bude pozdě,“ štěknul po něm Snape. Dolohov na to nic neřekl, jen přikývnul a tryskem vyrazil ze dveří. Venku se mu podařilo přemístit. Bral schody nahoru po dvou i třech, než vtrhnul do Severusova pokoje. Okamžitě uviděl brašnu, o které jeho společník mluvil, popadl ji a okamžitě se přemístil zpět na panství Morgensternů a jen doufal, že nepřišel pozdě. Vyběhl nahoru a zadýchaně ji podal Severusovi.
„Zachraň ji, ať to stojí cokoliv,“ požádal ho ještě, než si stoupnul na volnou stranu dívčiny postele a házel opravdu moc nepěknými pohledy po Malekovi. Ten ho ignoroval a jen upíral nešťastný pohled na svou dceru, která stále ležela bez pohnutí.
Severus vytáhnul jeden flakonek, odšrouboval ho a přidržel Hermioně hlavu nahoře, zatímco jí jeho obsah lil do úst. Automatický reflex zapůsobil a ona všechno spolkla.
„Hodná holka,“ zašeptal, než ji opět položil na polštář. Seslal na ni další zaklínadla a vráska mezi obočím se mu na okamžik vyhladila. Zdálo se, že to minimálně alespoň trochu zabralo. Do obličeje se jí vrátil náznak barvy. Cítil na sobě těžké pohledy svých společníků.
„Tohle nám získalo nějaký čas k dobru, ale neudržím ji tím věčně,“ prohlásil vážně do hrobového ticha, které se v místnosti rozhostilo. Oba muži na něj upřeli nevidoucí pohledy. Byli myšlenkami zcela jinde a okolní svět se pro ně smrsknul jen na křehce vyhlížející dívku ležící v posteli před nimi.
Antonin se z toho podivného transu probral první. Přešel k posteli, sedl si na okraj a přitáhl si ji do náruče. Byla jako hadrová panenka. Údy jí visely a nebýt pravidelného zvedání její hrudi, tak by se zdálo, že je mrtvá. Držel si ji na hrudi a líbal ji do rozcuchaných vlasů, zatímco šeptal nějaká nezřetelná slova ve své mateřštině.
„Vernis' ko mne,“ vzlyknul nakonec, než dovolil slzám, aby mu konečně skanuly z očí. Severus se na okamžik odvrátil stejně jako Malek, aby Dolohovovi navodili alespoň iluzi soukromí. Líbal ji na čelo a plakal, jako kdyby byl malý kluk a ne dospělý muž. Chvílemi ji proklínal, ale tohle nechtěl. Tohle ne. Nyní by dal cokoliv za to, aby se k němu jeho malá snoubenka vrátila. Houpal se dopředu dozadu i s Hermionou v náručí, ale ta se stále ani nepohnula. Lámalo mu to srdce. Bolelo ho, že ji nejspíše navždy ztratil ještě dřív, než ji skutečně měl po svém boku. Malek se osmělil a vzal svou dceru opět za ruku. Nenechal se odradit ani pološíleným pohledem svého skoro zetě. Pokud umírala tak to byla i jeho vina a on měl plné právo ji držet za ruku. Nikdo kromě Snapea si nevšiml dvou štíhlých postav stojících strnule a tiše ve dveřích. Dahlia i Liliana stáli tiše ve svém zármutku. Severus je gestem vybídnul, aby vstoupili, ale Dahlia jen zavrtěla hlavou. Bála se toho, co by uviděla a za co nesla stejnou zodpovědnost jako Malek nebo Antonin a to nedokázala snést. Věděla, že ať už přijde cokoliv, tak si to, co se tu dnes stalo navždy bude klást za vinu.
Antoninova bolest byla tak syrová, že se to dalo jen stěží snést. Severus konečně pochopil, proč s tímhle mužem nikdy nemohl vyhrát a uvědomil si, že Hermiona by byla v dobrých rukách. Jenže nyní už bylo na takovéto úvahy poněkud pozdě. Vzal ji za zápěstí a zkontroloval jí tep. Byl slabý, ale pravidelný, což mu dodávalo naději. Snažil se něco vymyslet, jenže mozek, jako kdyby mu vypověděl službu.
„Vernis' ko mne, lyubov,“ šeptal dál Antonin a hladil ji po tváři. „Ne ostavlyay menya.“ Políbil ji na čelo, než si přitiskl tvář s rašícím strništěm vousů na její hebké líčko. V duchu si představoval, jak by mu vynadala, že ji poškrábe, a pak by s tím svým zvednutým nosánkem odkráčela. Jenže zdálo se, že to se již nikdy nemá stát. Nikdy nebude své životní lásce přítelem, milencem, manželem a nikdy nebude ani otcem nebo třeba dědečkem. To vědomí ho udeřilo jako blesk z čistého nebe a přineslo s sebou další dávku nesnesitelné bolesti. Měl pocit, že mu to vyrve duši z těla jestli nakonec zemře a on tu zůstane sám. Bez ní. Bez své divoké a paličaté snoubenky. Bez jediné ženy, kterou miloval celým svým srdcem i duší.
„Zachraň ji!“ křiknul zoufale. Morgenstern i Snape se po sobě jen podívali. Oba věděli, že nemají šanci ji zachránit. Pokud se její magická podstata sama znovu neobnoví, tak zemře. A její smrt byla jak se zdálo neodvratná záležitost vzhledem k tomu kolik magie spotřebovala před nedlouhou dobou, aby prolomila zakletí seslané na osoby v obrazech.
Snape přešel k muži, který se skoro stal jeho přítelem a položil mu ruku na rameno, aby přilákal jeho pozornost. Antonin na něj upřel šedozelené oči plné hlubokého zoufalství. Severus jen zavrtěl hlavou.
„Buď s ní, mluv na ni. Mohu ji tu zkusit udržet o něco déle, ale to je vše. Je mi to líto, Dolohove,“ řekl mu upřímně Snape. Dolohov jen zamítavě vrtěl hlavou.
„Takhle ne, takhle to přece neskončí. Nemůže!“ křičel zoufale, aby ulevil bolesti, co se ho svými ostrými pařáty snažila rozervat zaživa. Snape se začínal o toho muže bát. Začínal mít starost, co se s ním stane, jakmile dojde na nejhorší a tohle všechno skončí. Budoucnost se pro toho muže zdála děsivě temná a věděl, že na opačném konci jeho vzteku, který se časem zrodí z oné bolesti bude stejně tak Morgenstern, jakož i on sám. Vnitřně se zachvěl při té představě, avšak navenek nehnul ani brvou.
Cítil na sobě upřený pohled, a tak se otočil, aby se očima střetl s mechově zelenýma očima Liliany. Nad její krásou se Snapeovi v hrdle zadrhl dech. Nikdy neviděl nikoho tak půvabného. Měl pocit, že i když mu Hermiona přišla krásná, tak v porovnání s touto ženou bledla. Na sucho polknul a přešel k oběma ženám, které stále postávaly na zápraží.
„Pokud se chcete rozloučit, máte možnost. Pojďte prosím, paní Morgensternová,“ pronesl měkce a nabídnul jí rámě, aby ji odvedl k její dceři. Dahlia vrtěla hlavou, ale přijala nabízenou ruku a ani nemrkla a stála vedle svého manžela, který na ni upřel ty své zlatavé oči, které ji kdysi tak mocně uchvátily. Jenže nyní v nich hořela trpkost nad tím, čím byl i on vinen. Jeho manželka mu položila ruku na rameno a stiskla ho, aby mu dodala jistotu, že je tu s ním. Oba nyní potřebovali jistotu toho druhého. Opora byla v této těžké situaci bezpodmínečně nutná.
„Slečno?“ zašeptal Snape, když si stoupnul vedle rusovlásky. Ta jen zavrtěla hlavou, než potichounku zašeptala: „Nejsem z rodiny. Hermionu jsem skoro neznala, jen jako malou holčičku, nebývala jsem zde často. Přijde mi, že nemám právo jim do toho zasahovat ještě více, než do nynějška,“ pronesla upřímně potichu, jako by se bála, že by mohla vyrušit truchlící nad stále ještě snad zázrakem žijící mladou ženou. Severus jen přikývnul.
„Cítím to podobně,“ pronesl chápavě, než se opět pohroužil do myšlenek na to, zda něco nepřehlédnul či neopomněl.
Antonin Dolohov se opět skláněl nad svou snoubenkou a šeptal jí nezřetelná slůvka, která nikdo jiný nedokázal rozluštit. Opět věděl, že na její krásnou tvář kanou jeho horké slzy, ale nesnažil se je zadržet. Věděl, že by to stejně bylo zbytečné a zhruba stejně účinné, jako pokoušet se nabírat vodu sítem. Tiskl si její bezvládné tělo k rozložité hrudi. Cítil jak se jí občas zadrhl dech a na okamžik vynechal. Byl to pokaždé okamžik plný zoufalé nejistoty, zda to byl Hermionin poslední nádech a nebo to ještě zkusí. Přál si, aby bojovala a vyhrála, i když věděl, že šance je prakticky nulová. Ani tak to nehodlal vzdát. Klidně by za svou paličatou snoubenku dýchal nebo jí dal klidně svou končetinu, pokud by to znamenalo, že se vrátí do života. Jenže se zdálo, že tahle bitva je ztracená.
„Tohle se nemělo stát, nemělo to fungovat. Ne takhle,“ mumlal si spíš pro sebe Malek. Nakonec pohlédnul zlatavýma, dravčíma očima na svou manželku. „Odpusť mi to, chtěl jsem ji chránit. Chtěl jsem jen aby byla v bezpečí!“ prosil svou ženu, která na něj stále beze slova hleděla, než se sklonila, aby měla oči ve stejné výši jako její manžel. Vzala jeho tvář do dlaní a přinutila ho podívat se jí do očí.
„Já vím, manželi, já to vím. Moje odpuštění nepotřebuješ, jen to své,“ pronesla nakonec tiše, i když smutně. Malek zavřel unavené oči. Pokoušel se přijít na něco, co by jim v jejich situaci mohlo pomoci. Jeho geniální mozek však odmítal spolupracovat.
„Dahlio,“ zasténal nakonec.
„Jsem tady,“ pronesla měkce. Malek ji pohladil po bledém líčku drsnou rukou zhrublou mozoly. Žena se k jeho ruce přitulila, jako kočka, než se nakonec postavila.
„Proč to nemělo fungovat?“ zeptal se ode dveří, jako vždy praktický Snape. Malek se otočil po zvuku jeho hlasu, než se zvedl a přešel k němu. Dahlia se posadila na jeho místo a pohladila dceru po bezvládné ruce.
„Protože magie, která měla provést zvrácení našeho zakletí měla být silná. Mnohem silnější, než si většina dokáže představit. Věděl jsem, že naše dcera je vyjímečná a bude mít obrovský magický potenciál, ale tohle se jí vůbec nemělo podařit. Ne dřív, než se vdá za mladého Dolohova a jejich magické potenciály se stanou jedním,“ snažil se to vysvětlit černovlasému muži Morgenstern. Snape na znamení pochopení přikývl.
„Poslední pojistka?“ přeptal se jenom. Hlava rodu Morgensternů pouze strnule přikývla na souhlas.
„Je silnější, než jsme si mysleli, což ji přivedlo do záhuby,“ přiznal žalem zlomený muž.
„Měl jste vidět, jak se proměnila, když jsem osvobodil plnou sílu jejího magického nadání. Bylo to neuvěřitelné a i to samo ji málem přivedlo na hranici v horším případě smrti, v lepším duševního zhroucení. Byla tato opatření opravdu tak nutná, že stálo za to riskovat její život?“ Snape by si nejraději nafackoval, ale věděl, že tu otázku prostě musel položit. Protože pokud bude odpověď záporná, tak byl ochoten Dolohovovi pomoci tohohle muže roztrhat na kusy holýma rukama za to, že si zahrával s životem svého vlastního dítěte. Morgenstern jen stroze přikývnul.
„Proč?“
„Protože jinak by se svět, náš svět, utopil v krvi, kdyby ji našli a převedli na svoji stranu temnoty. Byla příliš cenná na to, aby ji nechtěli pro sebe. Měla být královnou k jejich vůdci, kdyby jí našli. A on chtěl rozpoutat válku proti všem, kteří s nim nesouhlasili. Byl nebo možná stále je šílenec. Jediná možnost byla skrýt její potenciál a nechat ji vyrůstat mezi obyčejnými smrtelníky, jako jednu z nich. Věřte mi, pane, já i Dahlia jsme to mnohokrát probírali z každé strany a tohle bohužel bylo jediné správné řešení. Jen jak je vidět jsem zapomněl na jeden důležitý faktor. A to umíněnost a paličatost, která se v naší rodině jak se zdá vyskytuje,“ unaveně si přejel rukou po tváři, když ve zkratce dopověděl jejich příběh, který stál za tím, co se zde nyní odehrávalo.
„Menší zlo,“ pronesl nakonec Severus. Malek jen přikývnul, než stočil pohled k jeho dceři v náručí jejího snoubence. Ten pohled mu lámal srdce.
Poznámka autora:
vernis' ko mne – vrať se mi
vernis‘ ko mne, lyubov – vrať se mi, lásko
ne ostavlyay menya – neopouštěj mě