Rodinný odkaz 15

15. kapitola

Seděl na okraji postele a bez hnutí pozoroval mladou ženu, které se očividně zdálo něco nepříjemného. Házela sebou a tiše ppofňukávala. Rád by ji probudil, ale nedařilo se mu to. I když musel uznat že mnohem raději by jí zakroutil krkem za to, že se bez patřičného cviku sama přemístila. Jenže teď když tu ležela si připadal bezmocný. Severus chodil Hermioonu pravidelně kontrolovat, avšak I on prohlásil, že se Hermiona bude muset probudit sama. Vyjevil Antoninovi své podezření, že možná vyčerpala příliš mnoho své magické podstaty a ta se nyní musela doplnit. Až se v jejím megickém jádru nastolí rovnováha, tak se probudí. A tak čekal. Odmítal se od své snoubenky třeba jen hnout. Měl pocit, že tu musí být. Musí ji chránit, I když to momentálně znamenalo tu jen sedět.

„Med,“ zašeptal, když spatřil, jak jí z očí skanula slza. „Co se ti asi zdá?“ přemýšlel nahlas i přesto, že věděl, že mu nikdo neodpoví. „Jsem tady, rebenok, jsem tady. Nikdo ti neublíží, to ti slibuji,“ šeptal tichounce, zatímco ji držel za ruku. Zdálo se, že to pomohlo, protože se opět uklidnila. Antoninovi přišlo to čekání nekonečné. Nakonec na okamžik odešel do knihovny a když se vrátil s knihou ruskýh bylin v ruce, tak se opět posadil na pelest postele a začal nahlas předčítat.

Byl už skoro večer, když Hermiona konečně tevřela oči. První co viděla byl Antonin Dolohov, který předčítal z knihy, kterou měl položenou v klíně. Musela se usmát, když v tomto nestřeženém okamžiku spatřila na jeho tváři lehce zranitelný výraz. Četl ve své mateřštině a Hermioně se líbilo, jak měkce a melodicky jeho slova znějí. Pak si uvědomila, že alespoň z části je schopná tomu porozumět. Šlo o staré pověsti. Nechtěla, aby přestal číst, a tak se pokuila ani se nehnout, aby ho nevyrušila. Zdálo se však, že její společník nějak dokázal vycítit, že se probrala, protože k ní stočil pohled.

„Díky bohu!“ zvolal s úlevou jasně patrnoou v jeho hlase. Hermiona mu věnovala nepatrný úsměv.

„Nepřestávej číst, Toshko, prosím,“ pronesla unaveným hlasem. Antonin si uvědomil, že na něj vyjímečně nekřičí ani ho neposílá do horoucích pekel, ale jako zázraakem ho oslovuje zdrobnělinou jeho křestního jména. Byl to skvělý pocit.

„Napij se, med,“ pronesl klidně a přiložil jí k ústům sklenici. Hermiona se napila a zašklebila nad tou podivnou chutí. Pak jí došlo, že to nebyla jenom voda a přesně věděla, kdo to přichystal. Severus. Nejspíše nějaký životabudič, pomyslela si, než opět upřela na Dolohova prosebný pohled. Ten se málem rozesmál nad tím, jak tahle malá ženuška dokáže působit na muže kolem sebe. A nejhorší na tom ale bylo, že ona sama si to v podstatě ani neuvědomovala.

„Už nemůžu, Míno, bolí mě záda, jak se nemohu opřít. Seděl jsem tady celé odpoledne,“ pronesl unaveně, když dočetl další kapitolu. Hermiona se na něj zamyšleně zadívala, než se posunula, aby mu udělala místo vedle sebe na posteli. Antonin nad jejím gestem jen tázavě pozvedl obočí, než odmítavě zavrtěl hlavou. Všiml si, jak se při jeho odmítnutí Hermioně blýsklo v očích.

„Pak tedy odejdi, Dolohove,“ pronesla rozhodně. Chvíli na ni zmateně hleděl, ale pak si vzpomněl na jejich nedávný rozhovor v knihovně. Opět se zachoval jako idiot. Když se nezvedal, tak opatrně vylezla z postele a postavil se přímo před něj. Vztek jí dodal sílu i odhodlání.

„Zmiz z mého pokoje!“ zakřičela na něj s rukou napřaženou ke dveřím. Antonin se postavil. Tyčil se nad ní v celé své výši, avšak Hermionu to ani na okamžik nezastrašilo.

„Ty mi rozkazovat nebudeš. Ne v mém vlastním domě,“ zasyknul na ni podrážděně. Zlost jí vehnala barvu do tváří. Jeho snouenka mu opět přišla ve svm vzteku dokonale žádoucí. Připomínala mu nějakou starodávnou bohyni.

„Vypadni!“ vykřikla znovu a hrud se jí ztěžka zvedala, jak se jí zrychlil dech. Její snooubenec se nehnul ani o krok.

Ani jeden si nevšimli, že do dveří vstoupila další postava, kterou přilákal zvuk jejich rozmíšky.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se Valeryia ze svého místa u dveří. Dnes na sobě měla ledově modrou róbu a Hermiona musela uznat, že ta žena přesně ví co si obléknout, aby podtrhla svou krásu.

„Ne!“ rozkřikla se Hermiona a v očích jí opět zaštípaly slzy, tentokrát však vzteku. „Chci, aby tahle parodie na manžela okamžit odešla z mého pokoje,“ dožadovala se Hermiona neústupně a zlostně se zabodávala do Antonina pohledem. Valeryia se pousmála, než promluvila.

„Ale jistě, drahá, to nebude problém, že ne, Antonine?“ pronesla Valeryia medově sladkým hlasem.

„Jistě,“ procedil její syn skrz zatnuté zuby, prudce se otočil a odrázoval z pokoje.

„Chceš si promluvit o tom, co se stalo, Hermiono?“ zeptala se účastně Valeryia, avšak mladá žena jen zatínala pěsti a odmítavě zavrtěla hlavou.

„Ne, ale děkuji,“ pronesla nakonec hlasem prostým jakýchkoliv emocí.

„Antonine Petroviči,“ začala jeho matka, když se usadil dole v salonu se sklenicí pálenky. Při zvuku svého jména protočil oči v sloup, než je stočil k drobné postavě své matky. „Co se stalo, synok? Zdá se, že tě tvá žena nemůže ani cítit,“ ptala se starostlivě Valeryia. Antonin sevřel rty do tenké čárky, než do sebe obrátil sklenku a odhodlal se matce odvyprávět celý ten příběh. Valeryia na něj tiše hleděla, nepřerušovala ho, prostě svého syna jen poslouchala.

„Zranil jsi její pýchu. Zdá se, že díky tobě i Severusovi si připadala žádoucí a ty jí odmítáš. Víš, jaké to pro ni asi musí být?“ Antonin upřel na svou matku tvrdý pohled.

„A víš, jaké to je pro mě, máti?“ utrhl se na ni. „Bojím se, že když s ní zůstanu sám, tak to zle skončí a ona mě bude nenávidět,“ povzdechl si. Valeryia ho mateřsky pohladila po vlasech.

„Ty ji skutečně miluješ, že ano, synok?“ zeptala se.

„Já nevím, máti, ale když o tom tak přemýšlím, tak asi ano. Vždyť je to přece moje snoubenka, moje budoucí manželka, a snad jednou i matka mých dětí. Jak bych ji mhl nemilovat? Cítím, že je moje povinnost ji chránit před vším zlem na světě. Kdyby to bylo potřeba, tak bych za ni dýchal nebo bez váhání vyměnil svůj život za její, ale ona si ničeho z toho neváží. Pokaždé mě od sebe odežene a nebo já řeknu něco, co naopak odežene ji,“ povzdechl si zoufale Antonin a zahleděl se do mehově zelených očí své matky.

„Jdi, omluv se a vysvětli jí to. Řekni jí, co cítíš,“ snažila se ho povzbudit Valeryia. Antonin neodpověděl, jen do sebe obrátil i zbytek pálenky, co měl ve sklenici. „Pokud se dál hodláš hovat jako uražený klouček, tak se pak nesmíš divit, že tvé místo brzy zaujme Severus Snape. Ta mladá žena má slabost pro vás oba, tak buď tak hodný a spolkni svou uraženou ješitnost,“ rozohnila se Valeryia, než mu z prstů vytrhla sklenici a odešla z místnosti. Její slova mu v hlavě zněla ozvěnou. Jako obvykle měla totiž jeho matka pravdu. A on ten pocit nesnášel.

Hermiona už byla dávno převlečená v noční košili a županu, když se ozvalo rozhodné zaklepání na dveře. Snažila se ho ignorovat, jenže dotyčný se zdál stejně odhodlaný jako ona. Po několikaminutách si nakonec povzdechla, pevně si v pase zavázala šerpu županu a bosky doťapkala ke dveřím. Otevřela je zrovna v okamžiku, kdy se Dolohov rozhodl znovu zaklepat, takže tam stál se zvednutou rukou. Netrpělivě se na něj zadívala, než promluvila.

„Co chceš?“ Antonin se zhluboka nadechnul, aby se uklidnil.

„Smím dál, Míno?“ zeptal se opatrně. Hermioně si založila ruce na hrudi, než ustoupila ze dveří, aby mohl vejít.

„No?“ pobízela ho s pozvednutým obočím, když se za ním zaklaply dveře.

„Chtěl jsem se omluvit. Všechno jsi to špatně pochopila,“ začal, avšak mladá žena ho přerušila.

„Myslíš to, že se chováš, jako kdybych měla mor? Nehodláš vedle mě ani nevinně sedět na posteli. Zdá se, že naše manželství by bylo obrovský omyl. Copak bys mohl sdílet život, dům a lože se ženou, které se nehodláš ani dotknout?!“ vmetla mu. Antonin na ni vykulil oči.

„Já...“ začal, ale pak zmlknul.

„Vím, že nejsem zrovna kráska, ale mám nějakou svou hrdost, Dolohove. Možná jsem si na okamžik myslela, že by to mohlo fungovat. Že...že bych i opravdu chtěla být tvojí manželkou, ale copak by to šlo?“ pokračovala ve svém monologu. Jakmile začala, tak nedokázala přestat, musela mu říct všechno. Ať už se pak stane cokoliv, tohle prostě musela udělat. Cítila to tak. Byla už unavená touhle hrou na kočku a myš.

„Viditelně ti dělá problém už jen představa, že by ses tohohle,“ prohlásila rozohněně a vztekle trhla za šerpu županu, který se okamžitě rozevřel odhalil mladé ženské tělo zahalené jen v tenké noční košilce, která nechávala trochu prostoru i fantazii. Antonin nasucho polknul nad tím neskutečně svůdným výjevem, který ml před sebou.

„Jsi akorát studený psí čumák!“ prskla na něj nakonec, když jí konečně došla slova. Stála tam v rozevřeném županu a ňadra se jí pod látkou košilk zvedala a klesala, jak prudce oddechovala. Antonin tam jen tak stál a zíral na tu mladou ženu. Věděl, že by měl něco udělat nebo říct, jenže nedokázal zformulovat ani jedinou kladnou myšlenku.

„Tak, sakra alespoň něco řekni,“ vybuchla znvu Hermiona.

„Tohle nejsi ty,“ pronesl nakonec to jediné, co mu přišlo na mysl. Viděl, jak jí v konečcích dlouhých vlasů jiskří magie. V mžiku si uvědomil, že to zase zvoral a chtěl to napravit, ale zdálo se, že je už pozdě.

„Jistě, že jsem. Vím, že se nechovám, jako dáma, kterou sis představoval, ale taková uvnitř jsem. Stojím před tebou, Dolohove, jenom v noční košilce a ty nemyslíš na nic jiného, než na to, že to nejsem já?!“ podivovala se nad jeho reakcí. „Jsi vůbec skutečný muž, Dolohove?“ rýpla si do něj doufaje, že z něj dostane nějakou další reakci. Nic se však nedělo.

„Prosím, uprav si ten župan,“ zamumlal nakonec a sklopil pohled na špičky svých bot.

„Proč? Nelíbí se ti co vidíš?!“ Antonin zariskoval další pohled na mladou ženu, ale tahle její jedovatá poznámka, stejně jako zpochybňování jeho mužství bylo to poslední, co dokázal snést.

Udělal dva dlouhé kroky a stál přímo před ní. Hermiona zalapala po dechu nad jeho nenadálou blízkostí. Antonin se neobtěžoval slovy, chytil ji za ruku a prudce si ji vtisknul do rozkroku. Hermiona zkoprněla úžasem a překvapením.

„C-co to má znamenat?“ zakoktala se zmateně.

„To je důvod proč jsem chtěl, aby ses oblékla. Důvod proč jsem vedle tebe nechtěl sedět na posteli a nebo se tě dotýkat víc, než je nezbytně nutné. Je to důkaz toho, že to, co mi ukazuješ se mi opravdu hodně líbí, rebenok,“ zavrčel hrdelně. Hermiona na něj hleděla široce rozevřenýma očima. Cítila jeho tvrdost přes látku kalhot. Jako každá mladá dáma věděla, že muž se se ženou musí spojit v intimních partiích, aby mohlo dojít k početí, ale nikdy jí nikdo nevysvětlil, jak muži dole vypadají. Bylla zvědavá. Nehodlala se odtáhnout, ale přejela po celé délce té tvrdé vybouleniny. Antonin tiše zasténal. Hermiona na něj polekaně hleděla, ale ruku neodtáhla.

„Bolí to?“ Antonin by se nejraději rozesmál nad její nevinnou nezkušeností, ale tentokrát to nehodlal pokazit, a tak jen zavrtěl hlavou. Její drobná ručka ho opatrně hladila. Pak ho najednou stiskla a přejela přes jeho žalud. Antonin prudce vtáhnul do plic vzduch.

„Dost, Míno, prosím,“ zaškemral, když ji chytil za ruku, aby ji odtáhl od svého rozkroku, který ji zdá se víc než dost zaujal.

„Myslela jsem, že se ti to líbí,“ pronesla nechápavě. Antonin přikývnul.

„A právě proto musíš přestat,“ snažil se jí vysvětlit. Hermioně naskočila nad kořenem nosu zamyšlená vráska. „Bože všemohoucí, proč musíš být tak rozkošně nevinná?“

„Smím tě políbit, Toshko?“ zašeptala nesměle, jako kdyby před chvílí vůbec nedržela ve své delikátní ručce jeho mužství. Ta žena byla plná protikladů a on si přiznával, že to ho na ní fascinuje i přitahuje.

Místo odpovědi se nad ní sklonil a přitiskl své rty na její. Hermiona se neostýchala a skoro okamžitě mu do úst vklouzla jazykem. Antonin byl ohromeně potěšen její náhlou smělostí. Utěšovalo ho vědomí, že tentokrát není opilá. Jakmile se nbažila jeho úst, tak mu sjela rty na čelist a na hrdlo, kde ho něžně kousla. Antonin zasténal a hladil ji po zádech i bocích. Přejížděl po křivce jejího pasu až vysoko k oblinám ňader, o které sotva zavadil konečky prstů. Hermiona mu vycházela vstříc. Lnula k němu, jako by se topila a on byl její záchranný kruh. Líbal ji na krk, pak na rameno a nakonec jí jazykem překmitl přes důlek mezi klíčními kostmi. Zachvěla se mu v náruči a tichoulince pod jeho doteky kňourala.

„Strašně moc bych tě chtěl ochutnat, Míno,“ zašeptal jí hlasem zhrublým touhou do ucha.

„Jak to myslíš?“ ptala se zmateně a dál si pohrávala s krátkými vlasy na jeho krku.

„Můžu ti to ukázat, prosím dovol mi ukázat ti rozkoš, kterou ti mohu přinést,“ šeptal naléhavě, zatímco jí velkýma rukama sjel na zadeček a přitiskl ji k sobě. Na podbřišku opět cítila tu obrovskou vybouleninu.

„Možná jsi můj snoubenec a právě dělám věci, které pravá dáma nedělá, ale nemůžu ti dovolit, abys mě připravil o panenství,“ šeptala odmítavě.

„I přesto, že by tě o něj připravil muž, který se jednou stane tvým manželem?“ naléhal dál. Hermiona však neústupně vrtěla hlavou.

„Nemůžu, je to špatné,“ snažila se mu vysvětlit. Antonin se však nevzdával.

„A co když ti slíbím, že tě o věneček nepřipravím?“ Hermiona se na něj tázavě zadívala vášní rozzářenýma očima. Nebyla schopná mu odpovědět. Dolohov si to však vysvětlil po svém, vyhoupl si ji do náruče a odnesl ji do postele.

„Bude to bolet?“ téměř zafňukala, když jí pomalinku vyhrnoval noční košili.

„Tohle ne, ale první milování příjemné nebude. Teď se zkus uvolnit, rád bych tě ochutnal. Dá se říci, že tě mám v úmyslu pomilovat ústy,“ vysvětloval jí se spokojeným úsměvem, zatímco jí košili vyhrnoval stále výš a výš. Najednou před ním seděla nahá na posteli a snažila se rukama zakrýt.

Líbal ji a něžně hladil, dokud se pod jeho doteky neuvolnila. Viděl, že je stále nervózní, ale co bylo ještě důležitější – viděl, že mu důvěřuje. Pomaličku se sunul po jejím těle dolů. Tu a tam se zastavil a políbil ji, něžně kousnul a nebo ochutnal tu bledou pokožku jazykem. Cítil, jak se pod ním chvěla, když nalezl citlivé místečko. Šíleně rád by si ji ihned vzal, ale to by nejspíše brala jako zradu. Zatím se hodlal spokojit s tím, že ji pomiluje ústy. Když konečně sjel rty k drobnému trojúhelníčku chloupků mezi jejími stehny, tak cítil, jak ztuhla.

„Uspokoysya, moy lyubimyy,” zašeptal něžně, zatímco jí doširoka rozevřel nohy a uvelebil se tam. Zatím si jen opíral bradu o ten sladký hrbolek a hleděl jí do obličeje. Viděl, že se bojí, ale naží se to zakrýt.

„Jen si tě prohlédnu, přivoním si k tobě a nakonec tě ochutnám a ukážu ti rozkoš,“ přislíbil. Rozevřel jí stydké pysky. Pod jeho dotekem sebou ucukla. Ani ona sama se tam sebe nikdy nedotýkala krom osobní hygieny a nyní to dovolovala jemu. Přišla si podivně zvláštně. Jako kdyby to ani nebyla ona a nebo to nakonec přece jen byla ona? Netušila, ale v okamžiku, kdy jí jeho jazyk poškádlil na poštěváčku, tak na všechno zapomněla. Prudce vtáhla do plic vzduch a zalapala po dechu. Vytřeštěně se podívala na něj dolů. Antonin se zdál spokojený přímo tam kde byl. Další dotek a Hermioně z úst uniknul sten. Cítila, jak ji saje, pokouší zuby a líbilo se jí to. V podbřišku cítila sladký narůstající tlak, u kterého si nebyla jistá, co znamená, ale i v její nevinnosti jí bylo jasné, že to je nějaký příslib. Velkými dlaněmi ji chytil pod zadečkem a přizvednul si ji.

Byla pro něj tou nejkrásnější květinou. Mazlil se s jejím klínem a pomaličku v ní budoval rozkoš, kterou ji přislíbil, i když by si mnohem raději okamžitě rozepnul poklopec a vniknul do toho sladkého nevinného těla. Zatím však byl ochoten si vystačit i s tímto. Zakňourala, když cítila, jak do ní vklouznul jeho horký jazyk. Antonin blaženě zasténal do jejího klína, když konečně ochutnal tu šťávičku, která z ní prýštila. Byla to ta nejsladší chuť. Nedokázal se jí nabažit. Ucítil, jak k němu sama pozvedá boky, a tak se vrátil k jejímu klitorisu. Tomu drobnému pokladu, o kterém věděl, že je jedním z klíčů k ženské rozkoši.

Hermiona mu zamotala prsty do vlasů a chvílemi aniž by věděla co dělá si ho přitlačila silněji do klína. Jejímu milenci se to líbilo, zdálo se, že ta žena v sobě má skutečnou vášeň, což bylo něco, co dokázal ocenit. Opatrně přejel špičkou prstu po její dírce, aby si ho navlhčil, než jeho špičku vložil do ní. Hermiona doširoka rozevřela oči a zalapala po dechu. Nedal jí však šanci protestovat. Vklouznul do ní nejvíc, jak se odvažoval a žasnul nad tím, jak moc byla úzká a nádherně mokrá. Pohyboval prstem opatrně tak, jako kdyby to byl jeho vlastní penis, zatímco jí jazykem stále rychleji a rychleji přejížděl přes klitoris. Nakonec ho nasál mezi zuby a to bylo vše, co potřebovala, aby přepadla přes tu magickou hranici. Cítil, jak se napjala a v záškubech orgasmu mu sevřela prst, který byl stále uvnitř jejího sladkého těla.

Vyklouznul z ní a sedl si vedle ní na postel. Něžně hladil její tělo, které se vzpamatovávalo z prvního orgasmu.

„Líbilo se ti to?“ zeptal se nakonec, když k němu stočila zlatý pohled. Nebyla si jistá pevností hlasu, a tak jen přikývla.

„Polib mě,“ zachraptěla nakonec a vztáhla k němu ruce. Antonin si chtěl otřít ústa, ale ona jeho ruku zastavila. Ohromeně na ni pohlédnul, ale neodvažoval se jí nevyhovět. Se vší potlačovanou vášní ji políbil a Hermiona zaténala, když na jeho rtech i jazyku ucítila svou vlastní chuť. Bylo to zvláštn vzrušující. Nakonec se odtáhnul a políbil ji na čelo. Hermiona už před dlouhými minutami zapomněla na cudnost. Vzhledem k tomu, kde se jí dotýkal ještě před několika okamžiky jí přišlo divné, aby panikařila proto, že je před ním nahá.

„Mohla bych...ehm...Mohla bych i já tobě přinést rozkoš, tak jako ty mně?“ zeptala se nakonec zvědavě. Antonin jí věnoval vědoucí úsměv.

„Samozřejmě,“ odpověděl bez mrknutí oka a přemýšlel, co se té malé čarodějnici honí hlavou.

Hermiona se postavila na všechny čtyři a jednou ručkou se natáhla do jeho klína, kde se neobratně snažila rozepnout mu poklopec kalhot. Pomohl jí a i když věděl, že by ji měl zastavit, tak se nedokázal k tomu přinutit. Když vysvobodila jeho mužství z kalhot, tak se jí překvapeně rozšířily oči nad tím, co se před ní objevilo. Pohladila ho po celé jeho délce a zkoumala ten tvrdý kus masa, který pod jejím dotekem pulzoval. Antonin se opřel o ruce a zaklonil hlavu, jak si užíval její zkoumavé doteky.

„Jsi obrovský,“ pronesla ohromeně, když se před ním svezla na kolena. Už asi chápala, co myslel tím, že intimní styk nebude zrovna příjemný. Jak by taky mohl být, když do ní má v úmyslu vrazit ten jako kámen tvrdý kus masa? Zamračila se, ale nakonec to hodila za hlavu, když rty přejela od jeho kořene až po žalud, kde rozevřela ústa a celý ho nasála. Antonin se nedokázal tak úplně ovládnout a jednou rukou ji chtil pevně ve vlasech. Udával jí tempo. Pumpovala jednou rukou nahoru a dolů, zatímco jí přirážel do úst. Nutila se uvolnit a pojmout ho co nejvíc, což se setkalo s povzbudivým zasténáním od jejího snoubence. Cítila, jak jí občas naráží až vzadu do krku. Zrychlila tempo, když ucítila, jak se mu napjaly svaly na stehnech. Měla nad ním moc a skutečně si to užívala. Cítila ve vlasech tah, jak se ji snažil od sebe odtáhnout. Nenechala ho. Naopak ho ještě víc nasála do úst.

„Přestaň, Míno,“ zašeptal hlasem poznačeným touhou. Najednou sebou v jejích ústech zaškubal a ona ucítila, jak se jí tam rozlila horká tekutina. Bylo to slané a horké, ale ta chuť se jí zamlouvala. Odtáhla se a jazykem slízla každou kapičku, kterou by tam mohla zanechat. Pohlédla mu do tváře. Hleděl na ni dravčíma očima a fascinovaně zíral, když přímo před jeho očima polkla. Jen z toho pohledu málem dosáhnul druhého orgasmu.

Stáhnul ji k sobě do náruče a položil se s ní na postel. Hermiona se mu bezelstně schoulila do náruče. Byla unavená. Hrozně unavená, a tak pomalinku odplouvala do spánku s dlouhým mužským tělem za svými zády. Cítila se v bezpečí. Věděla, že její snoubenec neudělá nic, s čím by nesouhlasila a ona ho za to milovala. To byla poslední myšlenka, než upadla do sladkého spánku. Dolohov hlídal její spánek a čas od času ji pohladil po hedvábné kůži. Když se mu začaly klížit oči, tak se přinutil vstát, upravil se a odešel do svého pokoje, kde se nemotorně svléknul a zapadnul do postele. Usnul prakticky v okamžiku, kdy se hlavou dotknul polštáře.

Pozn. Autora:

Uspokoysya, moy lyubimyy – uklidni se, má milovaná