Rodinný odkaz 13

13. kapitola

Zahrada se pomalu nořila do šera začínajícího večera, který byl předzvěstí noci, avšak ona stále ještě seděla uprostřed zahrad s rukama způsobně složenýma v klíně a zády tak rovnými, jako kdyby k nim měla přivázené prkno. Nehýbala se, jen zlatavě hnědýma očima hleděla kamsi před sebe. Přemýšlela. Neměla ani tušení o tom, že ji z povzdálí sleduje muž utopený ve stínu. Stál tam již nějakou dobu a hleděl na ni očima temnýma jako hřích. Přišla mu krásná, i když nyní jakýmsi podivným a smutným způsobem. Vypadala tak strašně křehce, jak tam tak seděla a kolem ní se snášel soumrak. Zatoužil ji sevřít v náruči a ujistit ji, že vše bude dobré, ale věděl, že doopravdy jí to slíbit nemůže, a tak tam i nadále jen tak stál, a jako jakýsi podivný strážný anděl na ni dohlížel. Hořce se tomu pomyšlení pousmál. Jako vždy jsi druhý, Severusi, pomyslel si zatrpkle. Nedokázal si pomoci a pomalu zavíral a rozvíral pěsti a lehce si přešlápl z jedné nohy na druhou. K jeho smůle však došlápl na větvičku a ta pod jeho vahou zapraskala. Neslyšně zaklel, když uviděl, jak s sebou její drobná postava trhla.

Hermiona se však neotočila, jen na okamžik zavřela oči a v prstech pevněji sevřela látku sukně.

„Co chceš, Dolohove?” zvolala bezbarvým hlasem, ale Severuse to neošálilo. Viděl, jak se jí napjala ramena. Ani její hlas ho neoklamal. Slyšel, jak pečlivě ho zbavila emocí, ale také věděl, že nepříliš hluboko pod povrchem vře potlačovaný hněv. Viděl to v jejích napjatých ramenou i v napjatých svalech na části odhalené šíje. Nakonec se rozhodl, že vystoupí ze stínu a nebude to prodlužovat. Přistoupil k ní, ale stále zůstaval stát za jejími zády. I když o něm věděla, tak se neotočila. Nemínila mu to ulehčovat, ať už jeho záměr byl jakýkoliv. Oceňoval její neústupnost a vnitřní sílu. Ať už si jednou vezme kohokoliv, tak to s ní ten nešťastník rozhodně nebude mít lehké. Povzdechl si, ale neobjevil se v jejím zorném poli. Z nějakého podivného důvodu nechtěl, aby věděla, kdo za ní stojí. Hermiona se zhluboka nadechla. V nose jí zašimrala známá vůně. Koutky úst se jí zvedly v unaveném úsměvu.

„Severusi?” zvolala, aniž by se otočila. Zarazil se, když z jejích rtů splynulo jeho jméno. Viděla ho snad koutkem oka? Hloupost, napomenul se v duchu, když naprosto nevhodně usednul obkročmo na lavici vedle ní. Měl tak ničím nerušený výhled přímo na její profil.

„Jak jsi mě poznala?” zeptal se se zájmem jasně slyšitelným v jeho příjemně hlubokém hlase. Usmála se, pohlédla na něj a na oko šokovaně zvedla jeden elegantní oblouk obočí nad způsobem, kterým se u ní usadil.

„Tvá vůně,” pronesla jednoduše, zatímco se mu svýma dravčíma očima propalovala snad až na dno duše. Hermiona se však nesnažila pohlédnout na dno jeho duše, ale přiznávala si, že by ráda věděla, jaké by bylo dotýkat se ho tak, jako se dotýkala Antonina, když s ním tančila v jeho pokoji. Při tom pomyšlení cítila, jak jí tváře zbarvuje lehký ruměnec, ale ignorovala to.

„Má vůně?” zeptal se zmateně. Hermiona jen přikývla. „Ale já nepoužívám žádný parfém,” vysvětloval zmatený jejím prohlášením. Hermiona jen zavrtěla hlavou.

„Voníš po bylinkách a přísadách do lektvarů. Je to taková zvláštní kořeněná vůně, kterou si spojuji jen s tvojí osobou, proto jsem tě poznala,” vysvětlila mu a při pohledu do jeho ohromené tváře pocítila příjemné zadostiučinění. Severus měl co dělat, aby mu nespadla čelist, když to slyšel. Ta mladá žena ho neustále něčím překvapovala. Povídali si o všem a o ničem a on si s potěšením všimnul, jak jí z ramen spadlo napětí a v jeho společnosti se uvolnila.

-xxxoOoxxx-

Antonin již od rána neměl stání a nejraději by si na své snoubence okamžitě vynutil svatbu, tak moc ho jejich malý tanec rozhodil. Každou chvíli si prsty projel vlasy, takže mu nyní rozcuchaně odstávaly snad do všech myslitelných směrů. A nepřítomnost Hermiony v domě mu nepřidávala na klidu, spíše naopak. Valeriya mu však hned z rána řekla, ať jí dá prostor, že je možné, že prostě jen potřebuje být chvíli o samotě. A ujistila ho, že z pozemků Dolohovových rozhodně neodešla, což mu přineslo sice jen malý, ale alespoň nějaký pocit útěchy. Neopustila ho. Zatím tě neopustila, vysmíval se sám sobě v duchu, což jeho už tak dost mizernou náladu jenom zhoršovalo.

Sice se večer dostavil do jídelny na večeři, ale s jídlem si spíše jen tak hrál a honil ho po talíři, než že by se opravdu najedl. Nějak neměl chuť k jídlu a pohledy jeho matky, které na něj vrhala zpod sklopených řas tomu také nepomáhay. Nakonec to vzdal, odstrčil od sebe talíř a otřel si ústa ubrouskem, než se opřel do židle a čekal, co mu jeho matka chce sdělit. Když se mu ticho zdálo již příliš dlouhé, tak se odhodlal začít sám.

„Co, máti?” vyštěkl. Jeho matka mu však nevěnovala pozornost, dokud nedojedla svou porci, pak způsobně odložila příbor, poklepáním si otřela ústa a zahleděla se na něj očima, které byly tolik podobné těm jeho.

„Co tě tak žere, Toshko? Stalo se snad něco mezi tebou a Hermionou?” optala se nakonec starostlivě, zatímco ho propalovala očima. Chystal se jí odseknout, avšak nakonec se ovládnul. Jeho matka přece za jeho momentální stav nemohla. Opět si prsty projel vlasy, čímž si od Valeriye vysloužil velmi káravý pohled.

„Chci, aby byla mojí ženou,” zavrčel nakonec a upřeně hleděl na ubrusem prostřený stůl.

„A ona?” zeptala se Valeriya se zájmem. Střelil po ní zlostným pohledem.

„Je to její povinnost,” vedl si Antonin svou. Jeho matka si drobnou ručkou přikryla ústa, aby se nezasmála.

„Toshko, víš vůbec koho si chceš brát?” zeptala se s bohorovným klidem a zvědavě se na něj zadívala.

„Dle smlouvy je moje, a to je celé, co mě zajímá,” odvrknul, i když už ho vztek začínal pomaličku opouštět, aniž by vlastně věděl proč. Valeriya nad svým synem jen zavrtěla hlavou.

„Ani trochu to nechápeš, že ne?” pousmála se jeho nechápavému pohledu, kterým ji počastoval. „Je pravou dcerou svého otce, Antonine,” pokusila se mu to objasnit, ale dle zamračené vrásky, co mu naskočila na čele se jí to asi příliš nedařilo. Povzdechla si. Vypadalo to na skutečně dlouhý večer.

„Co tím chceš říct? Nemluv v náznacích, máti, nemám na tyhle tvoje hrátky náladu,” ozval se nakonec, než do sebe obrátil sklenku vína, která stála před ním. Naprosto ignoroval Valeriyin nesouhlasný výraz nad jeho počínáním.

„Chci tím říct jen to, že Malek Morgenstern byl muž, který se nikdy nedal do ničeho nutit. A jestli něčím vynikal, tak to byla železná vůle a nezlomné odhodlání, když se pro něco rozhodl.”

„Hermiona ale není její otec,” trval na svém Antonin. Nyní se Valeriya začínala nepokrytě bavit.

„Co tě tak strašně pobavilo?” zeptal se nyní znovu podrážděný Dolohov.

„Tvá zaslepenost, synok,” podotkla prostě a decentně usrkla víno ze své číše. Antonin se mračil, jak sto čertů. Jeho povaha byla výbušnou kombinací Petra Michajloviče a jí samotné. To věděla lépe, než kdokoliv jiný, ale doufala, že v něm dokáže zvítězit rozum, alespoň co se slečny Morgensternové týče. Jinak ji svými vlastními činy zažene přímo do náruče Severusovi, pomyslela si ustaraně.

„Pokud tu dívku zaženeš do kouta, tak se vzepře a bude bojovat do posledního dechu, jako dravé zvíře. Pokud si myslíš, že ji zlomíš, tak se mýlíš, jen se naoko poslušně ohne a nakonec tě praští do tváře. To děvče je neobyčejné a pokud to nechápeš, tak si ji nezasloužíš. Zkus jí dát trochu prostoru, ať může volně dýchat,” pokoušela se mu to trochu osvětlit Valeriya. Zdálo se však, že k jejím poznámkám a radám je její vlastní syn hluchý. Uvědomila si, že ji sice slyší, ale nehodlá ji poslouchat. Nechápe, co se mu snaží říct. Ale snad to brzy pochopí. Snad. Doufala v to, upínala k tomu veškerou svou naději, ale pokud to nevyjde dle jejího očekávání, tak se její protivný syn bude muset vyrovnat s následky svých činů a jejích činů, které spáchá na něm, pokud od sebe Hermionu odežene.

„Myslím, že tě nechám o samotě, aby sis mohl v hlavě přerovnat má slova, Antonine,” prohlásila a zvedala se k odchodu. Když procházela kolem něj, tak jí k uším dolehla jeho poznámka.

„V korzetu se nedá volně dýchat.” To ve vdově Dolohovové vyvolalo výbuch upřímného smíchu. Jeho ozvěna mu ještě nějakou dobu zněla v uších.

-xxxoOoxxx-

Slunce rychle zapadlo za obzor, ale ani jednomu z dvojice to nevadilo. Kolem místa, kde seděli se vznášelo několik magických koulí zářících měkkým zlatavým světlem.

„Co tě vlastně přinutilo najít útočiště tady v zahradách?“ zeptal se konečně Severus, když mu přišlo, že nálada mezi nimi se vyjasnila. Skoro zalitoval, že se zeptal, když viděl, jak se mladá žena opět schoulila do sebe. Po chvíli, která mu přišla nekonečná se na něj podívala.

„Potřebovala jsem přemýšlet o věcech, které mi sdělila Valeriya. Asi jsem to prostě potřebovala vydýchat,“ přinutila se usmát, avšak do očí jí ten úsměv nedostoupil. Severus se předklonil a jemně ji vzal za ruku. Naklonila hlavu na stranu a sledovala ho. Když nic neříkal, tak pokračovala. „Má matka byla o dvacet šest let mladší, než můj otec,“ zasmála se hořce. „Asi mě tedy nemá překvapovat, že mě připoutali k muži, který je o pouhých čtrnáct let starší, než já,“ hořkost z jejího hlasu téměř odkapávala. Účastně jí stisknul ruku.

„Život se ubírá podivnými cestami, Hermiono. A ačkoliv se někdy zdají složité, tak mají nějaký svůj skrytý důvod,“ snažil se ji povzbudit Severus, aniž by dával najevo, že se ho dotkla ona poznámka o věku Dolohova. Vždyť on byl ještě o něco starší, než zmiňovaný Dolohov. Bodlo ho v hrudi, ale na tváři se mu neobjevila ani známka toho, že by se kvůli její poznámce něco změnilo. Zahleděla se na něj zlatavýma očima.

„Děkuji, že se mi snažíš pomoci, ale já si přijdu bezmocná. A to je pocit, který jsem již nikdy nechtěla zažít. Já...asi se mi nejvíc ze všeho nelíbí, že jsem v podstatě od útlého dětství byla něčí majetek, aniž bych do toho měla já osobně co mluvit,“ dokončila to nakonec Hermiona. Snape jí věnoval unavený úsměv muže, který toho již viděl i zažil příliš mnoho.

„Uvidíš, že se to nakonec vše nějak vyřeší,“ utěšoval ji a palcem jí přejel po hřbetu ruky. Má tak hebkou pleť, pomyslel si roztržitě.

„O tom nepochybuji. A opět děkuji za to, co pro mě děláš. Ale musím se zeptat, proč to děláš?“ Hleděla na něj těma zvláštníma očima a on musel naprázdno polknout.

„Řekněme, že mám v srdci takové měkké místečko pro utrápené slečny,“ napůl zažertoval.

Vymanila se z jeho sevření a bouchla ho drobnou pěstičkou hravě do ramene. Nebránil se ani neuhnul před její ranou. Naopak se v předstírané agonii chytil za rameno a zhroutil se dopředu dokud se dlaní neopíral těsně vedle místa, kde seděla. Oba se tomu smáli, ale najednou se jim smích zadrhnul v hrdlech, když si uvědomili, že mají oči ve stejné výši a hledí na sebe z bezprostřední blízkosti. Konečně Hermiona dokázala skutečně ocenit tu temnou barvu jeho očí. Konečně viděla, že jsou tak tmavě hnědé, jako hořká čokoláda, a že jejich barva se jen možná o odstín liší od černých zorniček. Severus si nevěřil natolik, aby se odvážil jakkoliv pohnout a rozhodně ničím nechtěl zničit tenhle dle jeho míněný dokonalý okamžik. Vrýval si do paměti každičký detail její tváře. Chtěl si ji pamatovat. Chtěl si na ni vzpomenout za dlouhých osamělých nocí, až tohle všechno skončí a ona už ho nebude potřebovat.

Hermiona si přejela špičkou jazyka po náhle vyschlých rtech, čímž nechtěně přitáhla jeho soustředěný pohled přímo ke svým rtům. Překlenul tu nepatrnou vzdálenost mezi nimi a opřel si čelo o její, takže hleděl přímo do těch očí, které mu připomínaly tekuté zlato nebo jantar.

„Nemůžeme,“ vydechl skoro nehlasně. Jeho dech se jí otřel o rty. Zmateně pomalu zamrkala.

„Nejsem vdaná, můžu dělat co chci,“ odpověděla stejně tiše a on v jejích očích spatřil zahořet světýlko odhodlání. Musel na okamžik zavřít oči v pokusu opanovat se. Marně.

„A co chceš,“ zachraptěl, jak mu najednou vyschlo v hrdle. Místo odpovědi mu položila tu nádherně jemnou ruku přímo na tvář. Palcem mu přejela přes lícní kost, kolem nosu až ke rtům, které po jejím doteku zůstaly pootevřené. Nehýbal se, snad se bál, že by ji mohl vyplašit jako divoké zvířátko, kdyby udělal byť jen jeden pohyb. Nakonec zavřela oči a přitiskla své rty na jeho. Strnul a napůl čekal, že se tu zas objeví Dolohov, ale nic se tentokrát nestalo. To mu přidalo na odvaze a skoro nesměle vzal její tvář do rukou, jako by byla tím nejdražším a nejkřehčím porcelánem.

Hermiona nesměle a nezkušeně pokoušela jeho rty, dokud se tomu pátravému nátlaku nepodvolil. Nesměle mu přejela špičkou jazyka přes rty. Zachvěl se a sklouzl jí rukama na ramena a prsty jí přejížděl po krku, kde cítil, jak jí zběsile tepe srdce. Už dál nezvládal být jen pasivním účastníkem, a tak si ji prudce přitáhl do náruče, až zdušeně vyjekla přímo do jeho rtů. Byla to sladká hudba pro jeho uši. Vklouzl jí jazykem do sladkých úst a prozkoumával je, zatímco rukama přejížděl po jejích pažích a palci čas od času přejel po oblinách ňader ukrytých pod šaty. Těšilo ho, že mu vychází vstříc. Pil z jejích úst, jako by byla tím posledním, co měl v životě ochutnat. Vklouzla mu rukama pod kabát, aby konečně zjistila, zda jsou tam skutečně ukryty pevné svaly. Byla potěšena, když zjistila, že to, co cítí pod prsty jsou tuhé provazce šlachovitých svalů. Zakňourala na protest, když se od jejích úst přesunul k jejímu odhalenému hrdlu, kde krom horkých rtů občas pocítila i jeho zuby, které opatrně oždibovaly tu delikátní pokožku. Dovolila svým rukám, aby zabloudily až k jeho břichu a nakonec mu je položila na stehna. Byl to nevinný dotek, ale Snape věděl, že brzy bude vidět, jak moc na něj působí tohle jejich dostaveníčko. Dovolil si vrátit se k jejím rtům a naposledy ji hluboce políbit, než ji od sebe odtáhnul.

„Dál už to zajít nenechám. Nechci, abys mohla čehokoliv litovat,“ zachraptěl a pevně jí hleděl do zmatené tváře. Zardívala se a stále zrychleně dýchala.

„Omlouvám se, Severusi. Odpusť, ale chtěla jsem vědět, jaké to je, když nejsem opilá. Chtěla jsem vědět, jaké to je, když jsem s někým, kdo se mi líbí, ale kdo mě nevlastní,“ vysvětlovala zajíkavě a zaťala mu prsty do látky kalhot. Severus v duchu zaúpěl a modlil se, aby se její prsty nepohnuly ani o píď víš.

„Já vím. Ale jednou bys mohla litovat toho, co by se nakonec stalo, kdybych se přestal ovládat. A já nechci, abys někdy v životě něčeho litovala, Mio,“ zašeptal nakonec, políbil ji otcovsky na čelo a stáhnul si ji do náruče. Hermiona ho nechala, aby ji objal. Schoulila se v jeho pažích, jako malé dítě a zhluboka vdechovala kořeněnou vůni bylin, která ho obklopovala, jako by to byl ten nejvybranější parfém.

Narovnala se.

„Odpusť mi,“ pronesla tiše a pomalu odcházela do tmy směrem k domu. Severus tam ještě nějakou dobu zůstal, dokud si nebyl jistý, že na něm nebude nic vidět, pak se zvednul a odcházel stejným směrem, kterým přišel. Litoval jen jediné věci. Litoval pouzte toho, že někde hluboko uvnitř své hrudi, ve svém srdci věděl, že ta úchvatná žena nikdy nebude jeho. Bylo to hořké poznání. Ale prozatím se nehodlal vzdát. Ještě ne.