Rodinný odkaz 11

11. kapitola

Antonin odvedl Hermionu do salonu, kde ji doslova vtlačil do křesla a věnoval jí výhružný pohled. S mladou ženou to však ani nehnulo, naopak mu oplácela stejným pohledem. Severusovy těžké kroky se rozlehly v místnosti, když za nimi po pár minutách dorazil s několika různými lahvičkami v rukách. Hermiona jeho směrem jen pozvedla obočí a chtěla se zvednout, ale zpět ji zatlačila silná ruka, která jí dopadla na rameno. Vzhlédla a pochopila, že nad ní stojí Antonin.

„Pusť, nejsem panenka, která se jen tak snadno rozbije,“ zavrčela na něj. Ten se na ni podíval, jako by mluvil s malým dítětem.

„Málem jsi cestou sem omdlela, Hermiono,“ pokáral ji. Povzdechla si a trucovitě se opřela zpět a odmítla se na svého snoubence byť jen podívat.

„Antonin má pravdu,“ snažil se ji uklidnit Severus, když si před ní kleknul a s použitím trochy síly si vzal její ruku do své péče.

„Ach já vím, ale rozčiluje mě, že jsem tak strašně slabá. Obzvlášť v porovnání s vámi dvěma,“ zabručela naštvaně a pokrčila rameny, když zjistila, že minimálně Severuse její poznámka pobavila.

„A nebude to tím, že se všechny ty nehody stávají tobě a ne nám?“ nabídnul jí vysvětlení a v černých očích mu jiskřilo pobavení. Hermiona si podrážděna odfrkla, ale nedokázala se na toho muže, co se jí stal tak rychle přítelem, zlobit příliš dlouho.

Severusovy dlouhé prsty byly chladivé a Hermionu fascinovalo ho sledovat při práci, když jí ošetřoval ranky po trnech. Ve chvíli, kdy jí na ruku vylil nějakou dezinfekci však zalapala po dechu nad tím štípavým pocitem a následně raději na okamžik musela zatnout zuby, aby jí z krku neuniklo bolestné zasténání. Když byl konec, po zraněních nebylo na její ruce už ani památky, jen kůže ji tam, kde se zhojila, trochu svědila a podivně brněla.

„Hotovo?“ zeptal se netrpělivě Antonin. Severus zavrtěl hlavou a odzátkoval poslední lahvičku s lektvarem, kterou podal své netrpělivé pacientce. Tázavě zvedla obočí.

„Co je to?“

„Dokrvovací lektvar. Do několika málo hodin ti nahradí ztracenou krev,“ vysvětlil Severus. Hermiona ho celý vypila a zhnuseně se ušklíbla.

„Není to zrovna dýňová šťáva,“ podotkla, když polkla hořkou slinu.

„To sice ne, ale funguje to lépe,“ podotknul Snape. Hermiona se na něj unaveně usmála.

„Děkuji,“ řekla nakonec, než se otočila na Dolohova, který měl ruku stále položenou na jejím rameni. „Dovolíš? Ráda bych se napila čaje,“ zeptala se ho podrážděně. Muž jen přikývnul a stáhnul ruku pryč, avšak vmžiku byl před ní a podával jí čaj, který jim prve přinesl Mikki.

„Děkuji,“ procedila mezi zuby, když si vzpomněla na poslední zbytky slušného vychování. Nedokázala si pomoci, ale chvílemi v ní Antonin probouzel její nejhorší já. A jak si uvědomila, tak k tomu obvykle stačila jen pouhá jeho přítomnost.

Jakmile dopila čaj, tak se zvedla z křesla a tentokrát jí vyjímečně nikdo nebránil.

„Omluvte mě, pánové, ale musím se převléct, tyhle šaty už jsou na odpis,“ omluvila se upřímně a odešla ke schodišti a do svého pokoje. Když za ní zaklaply dveře, tak se konečně uvolnila. Bylo to sice jen dočasné řešení, ale pro tuto chvíli si byla jistá, že bude mít od obou mužů pokoj. Svlékla si šaty a chvíli se procházela po pokoji jen ve spodní košilce. Užívala si ten pocit volnosti, kdy jí hrudník nestahoval korzet a kolem nohou jí nezavazela sukně a v duchu přiznávala, že závidí mužům možnost nosit kalhoty. Sedla si na okenní sedátko a hleděla do lesů za hranicí Dolohovova panství, zatímco přemýšlela o jejich dnešní návštěvě místa, kde vyrůstala.

„Snape, drž se od ní dál,“ zavrčel Antonin, když si byl jistý, že jeho snoubenka je již z doslechu. Severus se na něj podíval s tázavě pozvednutým obočím.

„Prosím?“ zeptal se, jako kdyby špatně slyšel. Antonin bouchl pěstí do područky křesla, až se do vzduchu zvednul lehký obláček prachu.

„Slyšel jsi. Drž se dál od Míny,“ upozornil ho ještě jednou Dolohov. Snape si odfrknul.

„Dolohove, mohu tě ujistit, že nikdy neudělám nic, co by mi Hermiona sama nedovolila. Příliš si jí vážím, než abych se jí vnucoval proti její vůli,“ ujistil ho Snape naprosto dokonale přátelským tónem. Dolohova to však ani trochu neuklidnilo. Spíše naopak. Moc dobře si pamatoval okamžik, kdy ho ta neznámá síla přivedla přímo k Hermioně, která byla v Severusově náruči. Jen při té vzpomínce se mu krev vzbouřila v žilách a projel jím závan vzteku a snad i něčeho, co by dokázal definovat, jako žárlivost, kdyby si tedy byl ochotný připustit, že jde o žárlivost.

„Paní?“ ozval se tenký hlásek někde od prostředka jejího pokoje. Hermiona s sebou při tom zvuku trhla, než si uvědomila, že je to jen Mikki.

„Děje se něco?“ zeptala se ho ze svého místa na okně. Domácí skřítek okamžik šoupal nohama, než rozpřáhnul ruce.

„Mikki slyšel, že paní má nějaké šaty na spravení?“ zeptal se skřítek a v jeho obrovských očích se zračila naděje. Hermiona se musela kousnout do rtu, aby se nerozesmála. Vážně přikývla a ukázala na postel, kde byly položené její šaty, které měla dnes na sobě. Mikki k nim doťapkal, nahrnul si je do náruče a se spokojeným výrazem někoho, kdo právě objevil poklad se s tichým puf vypařil. Hermioně na rtech stále pohrával úsměv, když se odebrala do koupelny, aby se opláchla. Teplá voda a mýdlo z ní spláchly prach i mírnou únavu, kterou do té chvíle pociťovala.

Před toaletním stolkem si vykartáčovala vlasy, které nakonec stáhla do volného copu splývajícího jí do pasu. Když konečně byla se svým zjevem alespoň trochu spokojená, tak se oblékla do čistých šatů. Nějak vlastně ani nevěděla proč, ale tentokrát zvolila šaty s výstřihem lemovaným krajkou, který jí odhaloval ramena a dával vyniknout jejímu plnému dekoltu. Jediným šperkem, který měla na sobě, byl medailonek její matky. Na zápěstí a za uši si nanesla kapičku svého oblíbeného parfému. Věděla, že mezi jejími dvěma společníky panuje jakési napjaté příměří, ale až tak moc nechápala důvod toho napětí mezi nimi. Na druhou stranu její ješitnosti dělalo dobře, že je středem jejich zájmu. Z Londýna na to nebyla zvyklá, ale v jejich uzavřené skupince si to poprvé v životě užívala. Doufala, že díky šatům, které si vybrala na dnešní večeři, bude ve středu jejich pozornosti. Pohlédla na hodiny a zjistila, že jí zbývá minimálně ještě půl hodina, než by se měli sejít dole v jídelně na večeři.

Severus počkal, dokud na chodbě neuslyšel dlouhé kroky jejich hostitele, a až pak se rozhodl sejít do jídelny. Nějak neměl ani tu nejmenší chuť na další podle jeho mínění trapnou konfrontaci s Dolohovem. Ten chlap byl v tomhle ohledu, jak osina v zadku. Vkročil na chodbu, zabouchl za sebou dveře a v klidu sešel dolů. V okamžiku, kdy vkročil do jídelny, tak se mu v hrdle zadrhnul dech. Střelil rychlým pohledem po druhém muži a zjistil, že ten na tom není o moc lépe. Uvědomil si, že jejich mladá společnice dokáže být pěkná potvora. Kombinace odvážných šatů s prostým copem zakončeným stuhou byla neodolatelně okouzlující. Tuto nit jeho myšlenek přerušila Valeriya, která si odkašlala. Snape se probral a usednul ke stolu vedle Dolohova, což znamenalo, že bude celou večeři sedět naproti těm dvěma ženám. Měl pocit, že Valeriya to tímhle způsobem vymyslela schválně, aby jeho i svého syna trochu potrápila.

„Co jste zjistili v domě Morgensternů?“ zeptala se během večeře. Všichni tři se k ní otočili, ale jako první promluvila Hermiona.

„Nic moc zvláštního, do domu jsme ani nedošli,“ přiznala se své skoro tchyni. Valeriya jen pozvedla jeden elegantní oblouk obočí a vyčkávala na to, co jí dívka sdělí dál. Hermiona upila ze své číše vína ředěného vodou, aby si dodala odvahu, než pokračovala. „Rozhodli jsme se porozhlédnout po okolí domu a nakonec se ukázalo, že zahrady těsně kolem vlastního domu byly opatřeny kouzlem, aby tam nejspíše nevstoupil nikdo nepovolaný. V okamžiku, kdy se růže napily mé krve se zahrada probudila k životu a nakonec vypadala tak, jak nejspíše vypadala tehdy, když se o ni někdo staral. Po tomhle zážitku jsme se rozhodli nechat prohlídku domu na příště,“ Hermiona pokrčila rameny.

„Ty rostliny se napily tvé krve, a pak se vše dalo do pohybu?“ ujistila se ještě Valeriya. Mladá žena jen přikývla na znamení souhlasu. „To je zajímavé. Magie rostlin nikdy nebyla Malekovou silnou stránkou. Nejspíš to kouzlo dal dohromady s Dahliinou pomocí. Jsem upřímně ráda, že se ty rostliny jako první napili tvé krve a ne krve jednoho z tvých mužů,“ poznamenala uličnicky s důrazem na slovo tvých. Hermiona při tom drobném rýpnutí zčervenala.

„Proč?“ zeptal se nakonec Antonin. Valeriya se na něj otočila a věnovala mu mateřský úsměv.

„Protože, kdyby se nenapili krve někoho z rodu Morgensternů, tak byste už taky nemuseli být naživu. Nedělám si iluze, že by ta past nebyla smrtící. Možná ne hned, ale časem zcela jistě,“ vysvětlila prostě své domněnky Valeriya. Všem třem při té poznámce zatrnulo, avšak snažili se nedat to najevo.

„Valeriyo, myslíš, že bys mi mohla zítra povyprávět něco o tom, jací byli moji rodiče? Možná nám to napoví něco o tom, co nás může čekat za další nepříjemná překvapení,“ požádala Hermiona s nevinným úsměvem.

„Samozřejmě, med,“ ujsitila ji Antoninova matka.

Zbytek večeře již proběhnul v klidu a relativním tichu rušeném jen cinkáním příborů a skleniček. Jakmile bylo vše snězeno a sklizeno ze stolu, tak se Valeriya zvedla.

„Omluvte mě, ale jsem dnes poněkud unavená, takže vám přeji krásný večer,“ popřála jim s lišáckým úsměvem, než za zvuku šustícího hedvábí zmizela ve dveřích. Jakmile zůstali sami, tak se atmosféra poněkud uvolnila.

„Dobrý nápad,“ pochválil ji nečekaně Antonin. Hermiona na něj zůstala okamžik zírat, jako by zvažovala, zda to myslel upřímně a nebo ironicky. Nakonec se rozhodla pro první možnost a věnovala mu ostýchavý úsměv. Antonin se na oplátku pousmál koutkem úst. Konverzace se posléze rozproudila a kupodivu se tahle podivná společnost dokázala bavit o spoustě věcí, aniž by se jeden do druhého naváželi. Pro Hermionu bylo tak vzácné mít společníky pro konverzaci o všech možných tématech. Všechny její přítelkyně nebyly vyloženě hloupé, ale jaksi postrádaly Hermionin zápal a hlad po informacích i vědění. Společně se smáli i zamýšleli nad vším, co jim přišlo na mysl.

Nakonec se odebrali do salonku, kde je ten první večer nachytala Antoninova matka. Pokračovali tam v konverzaci a popíjeli při tom víno. Hermiona nebyla zvyklá tolik pít, a tak jí brzy zrůžověly tváře. Oči se jí leskly, když sledovala své společníky, kteří se předháněli, aby ji něčím rozesmáli nebo zaujali. Slečna Grangerová se poprvé ve svém životě cítila, jako opravdu žádoucí žena a v koutku duše si přiznávala, že to je velice příjemný pocit. Jak večer pokročil, tak Hermiona začala být unavená, jak kvůli množství vypitého alkoholu, tak i kvůli tomu, co za ten den prožila. Rozhodla se, že je čas opustit společnost a jít do postele.

„Dobrou noc, pánové,“ loučila se s nimi s úsměvem a zářícíma očima. Chvíli sledovali, jak se jí kolem boků vlní sukně, pak se na sebe podívali a nakonec se také zvedli. Hermiona měla pravdu v tom, že by se všichni měli trochu vyspat. Čekala na ně na schodech, jakoby věděla, že ji budou následovat. Oba muže to poněkud zarazilo, ale nedali se jen tak snadno vykolejit. Zcela samozřejmě provlékla ruce pod jejich pažemi a nechala se vyvádět po schodech. Upřímně se těšila z jejich přítomnosti a z tepla, které sálalo i přes jejich obleky.

„Dobrou noc,“ popřál jim Severus, který byl u svého pokoje první. Hermiona si stoupla na špičky a bezmyšlenkovitě mu na tvář vlepila mlaskavou pusu.

„Dobrou noc, Severusi,“ popřála mu mile a doslova se snažila odtáhnout Antonina, kterému se na tváři usadil vražedný výraz, pryč směrem k jeho ložnici. Nejdříve to vypadalo, že se jí to nepodaří, avšak nakonec se jejímu tlaku podvolil.

Hermiona měla po vínu lehkou hlavu, a tak se soustředila hlavně na to odvést svého snoubence do jeho pokoje a nezakopnout při tom o lem své vlastní sukně. Antonin se zastavil před dveřmi do své ložnice. Hermiona se vyvlékla z jeho rámě a jen tak tam nejistě postávala. Najednou si nebyla jistá tím, co by měla dělat. Nervózně si přejela špičkou jazyka přes rty. Dolohov to nevinné gesto sledoval, jako uhranutý. Nejraději by ji políbil a strhal z ní šaty. Nakonec se však natáhnul za sebe a otevřel dveře do svého pokoje, odhodlaný se uklidit do jeho pomyslného bezpečí a zanechat slečnu Morgensternovou stát na chodbě. Než to však stihnul udělat, tak ho zastavila drobná ruka na jeho hrudi. Pohlédl dolů na Hermionu, která k němu vzhlížela s vyčkávavým pohledem a něžným úsměvem na rtech.

„Zatanči si se mnou, Toshko,“ zašeptala Hermiona se zářivýma očima upřenýma do jeho obličeje. Antonin těžce polknul. Jen slyšet zdrobnělinu svého jména z jejích úst stačilo k tomu, aby cítil, jak mu začínají být nepříjemně těsné kalhoty.

„Prosím?“ zeptal se a doufal, že ta žena, která se momentálně přeměnila ve svůdnou nymfu, si to rozmyslí a půjde do svého pokoje.

„Zatanči si se mnou, Toshko,“ zopakovala nevinně.

„Teď? Tady?“ zeptal se nechápavě. Hermiona jen přikývla, luskla prsty a v jeho pokoji se rozezněla tichoučká hudba. Dolohovovi přes rty prokmitl lehký úsměv, než přikývnul. Hermiona viditelně potěšená, udělala krok blíž k němu a Antonin si ji přivinul do náruče a tanečním krokem ji provedl dveřmi pokoje. K jeho štěstí tu bylo dost místa na to, aby s ní mohl kroužit do rytmu hudby. Nešlo o žádný konkrétní tanec, prostě s ní v náruči jen kroužil v omezeném prostoru pokoje.

„Asi jsem opilá,“ podotkla najednou a mezi obočím jí naskočila zamyšlená vráska.

Dolohov se hrdelně zasmál.

„Proč myslíš?“ zeptal se pobaveně, aniž by vypadl z rytmu. Hermiona vzhlédla k jeho obličeji a odmítavě zavrtěla hlavou. Antonin se zastavil a prstem jí zvednul bradu, aby mu musela hledět do tváře. „Odpověz. Sama jsi to nakousla a já chci znát odpověď,“ připomněl jí. Hermiona si povzdechla, a pak se nadechla k odpovědi.

„Protože si myslím, že jsi velmi přitažlivý a já přemýšlím o tom, jaké by to asi bylo tě políbit. Dobrovolně políbit,“ upřesnila nakonec a narovnala se v ramenou, jako kdyby čekala, že se jí vysměje. Její společník místo toho na sucho polknul a pomalinku k ní sklonil hlavu. Když byl jen kousek od jejích rtů, tak zašeptal:

„Chceš opravdu vědět, jaké to je?“ Jeho horký dech ji lechtal na tváři, když sebrala odvahu a překlenula ten poslední kousíček prostoru, který mezi nimi zbýval.

Její rty se dotkly Antoninových v původně cudně zamýšleném polibku, ale Antonin okamžitě přebral iniciativu a jazykem si vynutil vstup do jejích horkých úst. Hermiona při tom pocitu skoro neslyšně zasténala. Jejich jazyky se proplétaly a prozkoumávaly ústa toho druhého. Ale Antoninovi to nestačilo, sjel ústy přes její čelist, až k oušku a následně na její obnažené hrdlo. Překmitl jazykem přes pulzjící žilku a jemně tu hebkou pleť pokoušel zuby, zatímco rukama jí přejížděl po bocích. Hermiona mu obmotala ruce kolem krku a nějak si nebyla jistá, co by měla dělat dál. Pod jeho doteky měla pocit, že se jí kolena mění v puding. Když ucítila, jak ji kousnul, tak jí z hrdla uniklo zasténání a sevřel se jí podbřišek. Dolohov se opět vrátil k jejím rtům a ona jeho polibkům více než nadšeně vycházela vstříc. Bylo to omamné. Rukama jí sevřel ramena a dlouhými prsty hladil odhalenou kůži jejího krku, ramen i dekoltu. Ze všeho nejraději by ji teď hned a okamžitě svléknul do naha a hodil ji na postel, a pak jí ukázal, jak moc po ní touží. Ale věděl, že by mu to ráno, až by byla střízlivá, neodpustila. Donutil se odtrhnout od těch sladkých úst, položil si čelo na její a zahleděl se jí do očí.

„Musíme přestat, Míno,“ zašeptal hlasem zhrublým touhou a snažil se uklidnit zrychlený dech. Hermiona na něj hleděla zlatavým pohledem plným touhy.

„Proč?“ zašeptala nakonec nevinně. Antonin se zachechtal a vysloužil si tím její podrážděný pohled.

„Protože si tě jinak okamžitě vezmu a ty mě za to ráno prokleješ, až vystřízlivíš, i když ti můžu slíbit že bych tě donutil křičet slastí,“ snažil se jí vysvětlit, zatímco jí prsty lehce přejížděl po dekoltu. Nedokázal si pomoci. Chtěl z tohoto okamžiku vytěžit vše, co mohl. Hermiona nakonec souhlasně přikývla. V posledním střízlivém kousku své mysli věděla, že měl Antonin pravdu, ale zbytek mysli na ni křičel, že je to přece jedno, když se mají brát.

„Spokoynoy nochi i sladkikh snov, rebenok,“ pošeptal jí ještě, než ji odvedl k ní do ložnice a zabouchl za ní dveře.

Antonin se urychleně odebral do svého pokoje a v mysli si opět přehrával to, co se právě málem stalo. Na jednu stranu věděl, že měl plné právo si ji vzít a učinit z ní konečně svojí ženu, ale na stranu druhou věděl, že by se to u jeho snoubenky asi nesetkalo s příliš velkým pochopením, až by se ráno probudila. Ale jen ta představa způsobila, že musel zatnout zuby. Vztekle ze sebe svléknul šaty a hodil je na hromadu, než se nahý svalil do postele. Pokoušel se usnout, ale pnutí v jeho slabinách mu to nedovolovalo. Nakonec si povzdechnul, zavřel oči a okamžitě se mu v hlavě vynořila vzpomínka na Hermionu, jak mu sténala v náruči, jak byla hebká a jak sladce chutnala její ústa. Ucítil, že je opět tvrdý jako kámen. Rukou sjel po svém břichu až dolů. Prsty pevně obtočil kolem svého mužství a začal rukou pumpovat nahoru a dolů ve stále se zrychlujícím rytmu. Představoval si Hermionu, jak pod ním leží, vzpíná se k jeho přírazům a sténá pod jeho doteky. Když cítil, že jeho vzrušení dostoupilo vrcholu, tak ruku pevně sevřel kolem svého penisu a o pár sekund později se mu na břiše rozlilo horké semeno. Zasténal a chvíli jen tak ležel a čekal, až se mu uklidní dech. Ta žena bude moje smrt, pomyslel si, než si vzal hůlku a kouzlem se očistil. Nakonec se i jemu podařilo usnout spánkem plným snů o jeho snoubence.

Pozn.autora:

med – drahoušku

spokoynoy nochi i sladkikh snov – dobrou noc a sladké sny