Rodinný odkaz 10

10. kapitola

Antonin se opláchnul, poté si v rychlosti obléknul čistou košili i kalhoty, a až pak se rozhodl sejít dolů. Věděl, že to nebude moci odkládat věčně, a tak se rozhodl, že to hodlá mít za sebou, co nejdříve. V okamžiku, kdy vešel do jídelny se mu do chřípí vetřela vůně čerstvě připravené a pořádně silné kávy. Slastně zavřel oči a samotné aroma ho probralo z posledních zbytků spánku, které mu snad ještě mohly okupovat mysl.

„Dobré jitro,” pozdravil ho ženský hlas od stolu, kde bylo připravené jídlo, čaj i káva. Antonin vydechl, otevřel oči a usmál se.

„Dobré ráno, matko,” pronesl rádoby vesele a posadil se s kouřícím hrnkem kávy.

„Jak ses vyspal?” zeptala se s živým zájmem. Antonin si povzdechnul a přemýšlel o tom, jak je možné, že jeho matka už zase srší jakýmsi podivným optimismem a energií. Moc se mu nelíbilo, jak nevinně se tváří, a jak se jí lesknou oči, zatímco upíjí svůj čaj.

„Celkem dobře, děkuji za optání, máti. A prozradíš mi, co sis zase vzala do hlavy?” otázal se trochu napjatě. Mladý muž tak nějak očekával, že každou chvíli vejde do jídelny Hermiona a uslyší, jak se o ní baví s matkou. Nějak totiž pochyboval, že následující rozhovor se bude týkat něčeho jiného, než Hermiony.

Valeriya se tvářila, jako nevinnost sama. Její syn ji však znal až příliš dobře a maličko netrpělivě se zavrtěl na židli.

„Toshko, uklidni se,” pokárala ho a dál upíjela čaj. Antonin si podrážděně odfrknul a opřel se do židle, zatímco nohy si natáhnul pod stůl. Neměl ani tu nejmenší chuť matce cokoliv vysvětlovat, a tak čekal, co z ní vlastně vypadne. Valeriya si ho přeměřila dlouhým, zamyšleným pohledem, avšak s Antoninem to ani nepohnulo.

„Tak ven s tím, máti, co po mně chceš?” zeptal se nakonec, když se zdálo, že ticho bude pokračovat snad věčně. Valeriya se jen usmála a zapíchla do něj ostrý pohled jasně zelených očí. Na to konto se Antonin křivě pousmál.

„Nebuď po ránu hned tak nedůtklivý,” napomenula ho matka, než pokračovala,”pokud něco, tak na překvapení a nedůtklivost mám spíš nárok já. Už jen proto, že mi můj jediný vlastní syn nějak zapomněl říci, že našel svou kdysi ztracenou snoubenku. A navíc mě ani nepozval na svatbu,” kárala ho. Antonin prudce postavil hrnek s kávou, až část jeho obsahu málem vyšplíchla na bíle prostřený stůl.

„Kolikrát ti ještě budu muset opakovat, že Hermiona stále ještě není mou ženou, takže nebylo možné tě pozvat na svatbu, když se ta proklatá událost vůbec nekonala?!” vysvětloval jí poněkud podrážděně a prudce si prohrábnul vlasy.

„Nemluv hrubě v mé přítomnosti,” napomenula ho matka, jakoby mimochodem. Antonin jen protočil oči v sloup, ale nehádal se. Věděl, že to nemá smysl. Nezbývalo nic jiného, než čekat co dalšího mu jeho líbezná matinka předhodí.

„Ach, Toshko, chlapče můj drahý,” začala netypicky, což přilákalo jeho pozornost. Bylo to totiž asi tak běžné, jako vidět vemeno na býkovi. „Proč si Hermionu nechceš vzít? Nezdá se ti dostatečně krásná nebo má snad nějakou vadu, o které nevím?” ptala se starostlivě Valeriya. Antonin na svou matku v údivu vykulil oči.

„Já, že si ji nechci vzít? Já bych si ji vzal ihned, kdyby mi to dovolila. Hermiona nemá žádnou vadu a máš pravdu, nezdá se mi jen krásná, podle mě je naprosto neodolatelná a nádherná. Je jedinou ženou, které bych dal i kus svého života jen proto, že by mi věnovala jediný úsměv,” rozohnil se Antonin a nevšiml si, jak se na tváři jeho matky rozlil spokojený výraz.

„Toshko, tak proč z ní ještě není Dolohovová? Proč mi nechceš dopřát trochu klidu a radosti s vnoučaty? Víš, jak se cítím osamělá, když většina, ne-li všechny mé přítelkyně, už mají alespoň jedno vnouče a já stále nic? Ty snad nechceš být otcem?” zpovídala ho dál Valeriya a zdálo se, že má o syna opravdovou starost. Antonin však jen se smutným náznakem úsměvu zavrtěl hlavou. V očích se mu zračila jakási podivná směsice touhy a podivné bolesti.

„Slibuji, že jednou ti má žena dá minimálně jedno vnouče, to se neboj. A teď mi vlastně došlo, že Hermiona Jean Morgensternová přece jen má jednu vadu na kráse,” zazubil se šelmovsky Antonin. Jak očekával, tak se jeho matka chytila na háček a dychtivě mu visela na rtech. „Je příšerně tvrdohlavá,” oznámil nakonec Antonin.

„Vrána k vráně sedá, synu," odpověděla mu matka, načež se oba od srdce rozesmáli.

Hermiona se na cestě do jídelny potkala se Severusem a skoro okamžitě se ti dva zabrali do jedné ze svých dalších debat. Do jídelny vešli v družném hovoru, což samozřejmě neuniklo pozornosti ani jednoho z přítomných zástupců rodiny Dolohovových. Valeriya se zdvořile pousmála, avšak její syn nebyl tak zdatným hercem a na tváři se mu usadil velmi kyselý výraz nelibosti. Severus to ignoroval, ale Hermioně se mezi obočím usadila podrážděná vráska. Ale nic víc v jejím chování nenaznačovalo, že by si něčeho všimla.

„Dobré jitro,” pozdravila, než se usadila a nalila si kávu. Labužnicky se nadechla silného aroma černé kávy, než upila. Dolohovovi jí pokývli. Nikdo nepromluvil a na jídelnu se sneslo poněkud stísňující ticho.

„Ráda bych se co nejdříve podívala do domu mých rodičů,” pronesla nakonec Hermiona odhodlaně. Valeriya se usmála, ale nic neříkala. Antonin dopil svůj šálek kávy, než promuvil. Pohlédl na Hermionu se Severusem, kteří na něj vyčkávavě hleděli.

„Jsi si jistá?” Hermiona bojovně vystrčila bradu a věnovala mu tvrdý pohled zlatavých očí, než přikývla. Antonin si povzdechl. „Dobrá, dobrá,” zvedl ruce v obranném gestu, než pokračoval,”v klidu se nasnídáme, a pak se odebereme na panství Morgensternů,” pronesl nakonec. Hermiona se zdála s jeho odpovědí spokojená.

„Antonine, dejte si pozor. Ty jsi Maleka tak dobře neznal, ale musíš mi věřit, že ten muž měl velmi složitou mysl. I mezi nadanými byl neobyčejně mocný a dokázal být neuvěřitelně vynalézavý a často se zdálo, že je o dva kroky před těmi, co by mu nějak chtěli nebo mohli chtít ublížit. Jediný, kdo jeho temperament a chvílemi až paranoidní mysl dokázal zkrotit, byla Dahlia. A prosím, nezapomeňte na to, že Malek byl těsně před tím, než všichni najednou zmizeli, opravdu velice podezíravý ke všemu a všem. Buďte opatrní, než svtoupíte na panství a ještě opatrnější, než vstoupíte do domu,” pronesla Valeriya s očima naplněnýma obavami. Hermiona se na ni usmála, aby se jí pokusila uklidnit a vděčně přikývla.

„Děkujeme za varování, madame, budeme na to pamatovat,” pronesl Severus svým typicky hlubokým hlasem s pečlivě vyslovovanými slabikami. Hermiona ten hlas ráda poslouchala. Byl jí příjemný, navozoval v ní pocit klidu. Trochu ji zaskočilo, když svou pozornost zaměřil na ni. „Hermiono, jsi si jistá, že to zvládneš?” zeptal se nakonec, když to nikdo jiný neudělal. Občas Snapeovi přišlo, že jako jediný pamatuje i na to, že Hermionině skvělému intelektu a jejímu duševnímu zdraví hrozí vážné nebezpečí, pokud by se jí opět přihodil kolaps, jako tehdy v jeho kanceláři při sejmutí té kletby. A Severus si musel přiznat, že její ztrátu by si asi jen tak neodpustil. Nechápal jak, ale ta mrňavá čarodějka se mu nějak dostala pod kůži, což už se nikomu velice dlouho nepovedlo. A on ji za to obdivoval a nesnášel zároveň. Přišel si díky ní poněkud slabý, avšak i přesto se už dlouho necítil lépe. Naštěstí si nikdo z těch tří nevšimnul jeho malého duševního souboje. V přítomnosti kysele se tvářícího Dolohova by tohle všechno jen nerad vysvětloval a to částečně i proto, že tomu všemu stále ještě tak nějak nerozuměl ani on sám.

Hermiona se na něj podívala stejně odhodlaným pohledem, jakým před chvílí počastovala i svého snoubence a Severus musel potlačit nutkání se zavrtět na židli.

„Nedívej se na mě tak, myslím to upřímně,” pokáral ji na oko Severus a viděl, jak z ní opadlo napětí a rysy se jí uvolnily.

„Promiň, Severusi, já se asi jen bojím toho, co tam najdeme. A možná se bojím i toho, že mi to všichni rozmluvíte a já se pak nikdy nedozvím pravdu,” svěřila se překotně, než se sklonila ke svému šálku kávy, aby zakryla svou nejistotu.

Severus ji přátelsky poplácal po ruce, aby jí dodal jistotu a snad ji i uklidnil a při tom všem se snažil nevšímat si Antoninových, jako dýka ostrých pohledů na svou adresu. Antonin ucítil, jak ho něco praštilo do kotníku, až tiše syknul bolestí. Zaklonil se a pohlédnul dolů pod ubrus, kde spatřil, jak si jeho matka, jako by nic urovnávala sukni a bylo mu jasné, kdo mu uštědřil kopanec. Pohlédnul do mechově zelených očí své matky a ta mu na oplátku věnovala přímo andělský úsměv. Antonin se zamračil. Nechápal, co to všechno mělo znamenat, avšak dle výrazu Valeriye to svůj účel splnilo. Antonin se jen zhluboka nadechnul a následně pomalu vzduch z plic vypustil, aby se uklidnil.

xoOox

Antonin stál vedle Hermiony se Severusem, a snažil se přesně si vybavit bránu před vstupem na Morgensternovo panství. Bylo to obtížné, ale jakmile se mu podařilo si vzpomenout, tak natáhnul ruce ke svým dvěma společníkům.

„Připraveni?” Hermiona i Severus odhodlaně přikývli, než ho vzali každý za jednu ruku. Svět kolem nich se v okamžiku rozmazal a kolem žaludku ucítili povědomé trhnutí, a pak kolem nich nebylo nic. Trvalo to pár vteřin nebo možná minut, než se vynořili před bytelně vypadající železnou bránou porostlou břečťanem. Hermiona suše polkla. Cítila srdce až v krku, když se natáhla po bráně. Ale Antonin jí v poslední vteřině srazil ruku stranou.

„Buď opatrná, Míno,” varoval ji ještě, než se postavil po jejím boku, jako zrcadlový odraz Severuse. Hermiona na něj pohlédla, než přikývla a nervózně si kousala dolní ret, než znovu vztáhla ruku a konečně vzala za kliku brány. Mechanismus zámku byl sice možná starý, ale zdálo se, že pod Hermioniným dotekem nehodlal klást větší odpor. To ji znervóznilo mnohem víc, než kdyby se brána nechtěla otevřít, i když nedokázala přesně říci proč tomu tak vlastně je.

„Myslím, že než se odhodláme vkročit do samotného domu, tak bychom se měli projít po pozemcích,” prohlásil rozhodně Severus. Hermiona souhlasně přikývla a Antonin jen pokrčil rameny.

Trvalo jim několik hodin, než si byli jistí, že pozemky jsou prázdné a prosty jakékoliv větší magie a odhodlali se přiblížit k domu. Hermioně pořád zněla v uších slova Valeriye o tom, že její otec byl vychytralý a nedůvěřivý intrikán. Když konečně dorazili do okrasné zahrady, tak se Hermioně zatajil dech. Vše bylo zarostlé, neudržované a rostliny již dávno uschly a nebo zplaněly, jak je neměl kdo udržovat, ale ona i přesto měla pocit, že pokud zavře oči a dostatečně usilovně bude věřit, tak spatří zahradu v někdejší kráse. Otevřela oči a usmívala se, zatímco kráčela cestou, kde byla tato džungle nejprostupnější. Jak se procházela, tak rukama přejížděla po stoncích rostlin a snažila si předtavit, jak to tu kdysi muselo vypadat. K jejímu rozčilení se jí to však pořádně nedařilo, jen čas od času jí probleskla vzpomínka na její ranné dětství. Cítila, jak jí sukně šatů čas od času zatrhne o stonky, trny či větvičky divokých rostlin. Hermiona měla pocit, jako by jí bránily si to pořádně prohlédnout v okolí domu. Otočila se na své společníky, kteří se prodírali za ní.

„Jsem jediná, kdo má pocit, že se nám ty rostliny snaží co nejvíce stížit cestu?” zeptala se nervózním hlasem. Muži na ni pohlédli, a pak stočili pohled k domu, který od nich byl vzdálen už jen několik desítek metrů.

„Myslím, že pokud budeme chtít vejít do domu, tak bude třeba se do něj prosekat,” poukázal Antonin a máchnul rukou tak, aby do svého gesta zahrnul dům obrostlý planými růžemi a břečťanem. Hermiona si povzdechla s pocitem, že násilí jim zde nebude nic platné. Byl to jen nejasný pocit, něco jako předtucha.

Chtěla se otočit a pokračovat v jejich doslova trnité cestě, ale něco jí drželo sukni. Přiklekla, aby látku vyprostila a když se jí to povedlo, tak vyjekla. O něco se píchla do prstu, kde se skoro okamžitě objevila krvavá krůpěj. Zamračeně na ranku hleděla a už se chystala dát si prst do úst, když se jí kolem zápěstí obtočil najednou probuzený šlahoun nějaké rostliny. Hermiona se v panice snažila vytrhnout, ale rostlina ji svírala příliš pevně. Její dva ochránci stáli za ní s připravenými hůlkami a rozhlíželi se po dalším možném nebezpečí. Žádné však nepřicházelo. Hermiona zírala jako uhranutá na rotslinu, která jí už obtočila celé zápěstí a cítila, jak se jí do kůže zakusují drobounké trny, zatímco se rostlina plazila k jejímu poraněnému prstu, jako kdyby žíznila a toužila se napít. Růže, uvědomila si najednou, a tak nějak nepatřičně jí na mysli vytanula jedna z mudlovských pohádek, které jí paní Grangerová čítávala před spaním. Snad neskončím jako Šípková Růženka, pomyslela si ještě nakonec a potlačila nutkání se hystericky rozesmát. Oba muži stále ještě pátrali po možném nebezpečí, zatímco rostlina už došla na konec své cesty a zabořila další ze svých nesčetných trnů do Hermioniny kůže a začala pít její krev. Dívka se neodvažovala vydat ani hlásku. Cítila, jak z ní rostlina pije a s každou kapkou její krve znovu ožívá, jako kdyby to byla životodárná voda.

Oba muži byli napjatí, jako struny. Odhodlali se jako jeden muž přistoupit blíž k její drobné postavě, ke které se podrostem plížily další úponky rostlin. Jakmile se dostali asi tak na krok od Hermiony, tak se okamžitě zastavili, protože rostlina svůj postup k Hermioně v tom okamžiku urychlila. Tak trochu to vypadalo, že rostliny se z ní nejen živí, ale zároveň se ji snaží i ochránit před jakýmkoliv nebezpečím. A v tuto chvíli byli tím nebezpečím oni. Hermiona na ně pohlédla přes rameno.

„Stát!” vyštěkla panovačně. Nikdo z mužů se jí neodvažoval oponovat. Hleděli na to, jak se Hermiona otočila zpátky s vlasy vlajícími ve větru její vlastní magie. Severus instinktivně couvnul, protože si příliš dobře pamatoval, co všechno Hermiona dokáže, když je nějakým způsobem rozrušená. Antonin naopak viditelně bojoval s touhou přikročit až k ní, jako kdyby byl můrou a její magie plamenem, kterému prostě nebyl schopen odolat. A možná tomu tak i bylo.

„Dolohove, stůj!” křiknul za ním Severus a Antonin se zastavil těsně před tím, než se své snoubenky dotknul a pro jistotu udělal krok zpátky.

Hermiona cítila, jak z ní růže čím dál víc nasává energii. Uvědomila si, že jde nejspíše o jeden z obranných mechanismů domu a jeho okolí. V zápěstí, dlani i prstech jí pulzovala bolest v místech, kde se jí trny provrtaly kůží a rostlina se její krví. Krví prosycenou magií. Zdálo se, že s každou kapkou její krve se rostlinám vrací síla. Po několika minutách se Hermiona pokusila vyvinout z rostlinného zajetí, ale bez většího úspěchu. Dosáhla jen toho, že trny se do ní zaryly ještě hlouběji. Odmítala však brečet či panikařit. Odmítala dát najevo slabost. Nohy se jí podlomily a ona klesla na kolena.

Severus teď musel Antonina držet, aby se nevrhnul k Hermioně. Stálo ho to nemalou dávku síly a usílí. Věděl, že kdyby se mu Dolohov vzepřel plnou silou, tak by neměl šanci ho udržet.

„Nech ji být, Dolohove,” syknul na něj. Antonin se napjal a otočil k němu zdivočelé šedozelené oči, které nyní ze všeho nejvíce připomínaly oči divokého tygra.

„Nevidíš, že jí to ubližuje?” pronesl bolestně Antonin. Severus jen zavrtěl hlavou.

„Ta růže je jedním z ochranných mechanismů, které tu zanechal Morgenstern,” vysvětlil mu Snape to, co jemu a asi i Hermioně přišlo již zřejmé. Dolohov se přestal vzpínat proti jeho sevření, ale ten zdivočelý, uštvaný výraz mu z očí nezmizel.

Hermiona zavřela oči a soustředila se. Sáhla hluboko do svého nitra a vyslala směrem k rostlině jeden rychlý, ale dostatečně silný impulz, aby se růžové úponky spokojeně stáhly. Doufala, že to stačilo na to, aby se rostlinám zdála jako právoplatný dědic a ne narušitel. Vpichy po trnech už skoro nekrvácely, ale když vstávala, tak se jí poněkud zatočila hlava a o pár kroků zavrávorala, než znovu nabyla ztracenou rovnováhu.

Kolem celé trojice se zvednul vítr, který je obklopil. Hermiona se chytila obou mužů, aby udržela rovnováhu, zatímco vítr jí cuchal vlasy a snažil se z ní servat šaty. Antonin se Severusem na tom nebyli o moc lépe. Oba se museli široce rozkročit a napnout síly, aby je síla větru neshodila na zem, kde by skončili všichni tři na jedné hromadě. Mezitím kolem nich ožívala celá zahrada. Stonky rostlin ožívaly a plazily se všude kolem, jako klubka zelených hadů. Bylo strašidelné sledovat, jak se rostliny kolem nich plazí a odkrývají to, co tak dlouho leželo ukryté pod nimi. Zdálo se, že krev dědičky Morgensternů jim dodala ztracenou sílu. Minimálně se zdálo, že jim od té rostlinné džungle nehrozí žádné větší nebezpečí. Severus ani Antonin rozhodně nechtěli domýšlet, co by se asi stalo, kdyby se rostliny napily krve někoho z nich, namísto Hermiony. Severus se ošil, když sledoval, jak rostliny mizí a na jejich místě se objevují záhony a upravený trávník.

Rostliny už nebyly plané a přerostlé. Přímo před očima se vše vracelo do stavu, v jakém to mělo celou dobu být. Bylo to děsivé i nádherné zároveň. Když se vše kolem uklidnilo a oni se konečně mohli plně rozhlédnout, tak zjistili, že stojí v upravené okrasné zahradě. Hermiona se rozhlédla. Zdálo se, že vše se konečně uklidnilo. Chtěla to tam jít prozkoumat, ale pak pohlédla na své dva ochránce. Ti nepřítomným pohledem hleděli střídavě kolem sebe a na ni. Hermiona následovala jejich pohled a prohlédla si svou ruku. Stále jí tekla krev a jednotlivé pramínky se slévaly do větších, které jí skapávaly z prstů na zem, kde se na nich lačně krmila vyschlá půda. Ranky po trnech musely být hlubší, než si původně myslela.

„Hermiono, myslím, že pro dnešek nám to stačilo,” pronesl Severus tónem nepřipouštějícím námitek. Zvedl ruku, aby zastavil její možné protesty. „Potřebuješ ošetřit. Ty ranky jsou viditelně hlubší, než se zdají a ty růže si na tobě pochutnávaly dostatečně dlouho na to, aby ti způsobily nevolnost spojenou se ztrátou krve,” vysvětlil jí Snape. Antonin přikývnul, nečekal na nic a přemístil je zpět do vstupní haly Dolohovových, kde už na ně netrpělivě čekal Mikki s podnosem, na kterém stály tři šálky kouřícího čaje.