Rodinný odkaz 1
1. kapitola
Seděla v salonku naproti své matce a přemýšlela, proč si ji sem dala zavolat. Snažila se z mysli vytěsnit pomyšlení, že se stalo něco zlého a nebo, že něco provedla, i když si byla jistá, že se tentokrát nedopustila žádného prohřešku. Zavrtěla se na židli a natáhla se po svém šálku s čajem, který stál na stole vedle matčina nedotčeného. Rukama v tenkých rukavičkách ho svírala v klíně a vyčkávavě hleděla na svou stále krásnou matku, která beze slova seděla naproti ní.
„Hermiono, drahoušku, jelikož už ti je osmnáct, tak brzy budeš oficiálně uvedena do společnosti, jako debutantka a my s otcem jsme si s tebou chtěli nejprve promluvit,“ odmlčela se a sklopila pohled na své ruce s krátkými, upravenými nehty, jako by nevěděla, co dělat. V ten okamžik se otevřely dveře a dovnitř vešel přísně vyhlížející muž s prošedivělými vlasy – Hermionin otec.
„Otče, o čem to matka mluví? Co mi chcete říct?“ zeptala se zvědavě. Otec si povzdechnul, stoupnul si za svou sedící ženu a položil jí ruku na rameno. Hermiona moc často nevídala, že by její rodiče veřejně projevovali city a znepokojilo ji to víc, než jejich vážné výrazy. Hrneček s čajem v jejím klíně se najednou zdál nedůležitý a Hermiona na něj při pohledu na své rodiče zapomněla.
„Víš, Hermiono, je to pro nás velmi těžké. Ale my s maminkou ti musíme říct něco důležitého,“ začal otec a stejně, jako její matka se odmlčel, jako by hledal vhodná slova. Hermiona těkala rozčileným pohledem z jednoho na druhého.
„Pamatuj, že ať se stane cokoliv, tak tě máme rádi. Vždy jsi byla a budeš naší dcerou,“ dodala její matka rychle a nervózně v prstech žmoulala látku sukně.
„Víš, kdysi jsme s tvou matkou byli velmi šťastní, ale pak jsme zjistili, že nikdy nebudeme mít děti a tvou matku to tak zasáhlo, že se rozhodla, že děti prostě mít budeme ať to stojí, co chce,“ její otec na ni pohlédnul ledově šedýma očima, zatímco její matka se na ni podívat odmítala.
„Ale pak jste přece měli mně,“ hlesla Hermiona. Hermionina matka zbledla a ještě usilovněji žmoulala látku své sukně. Hermiona nikdy své rodiče neviděla tak strašně nervózní a ve zlé předtuše se jí stáhnul žaludek.
„Ano, miláčku, pak jsme měli tebe. Ale ty jsi k nám přišla, až díky tomu, že tvá matka a já jsme se rozhodli, že budeme cestovat, abychom zmizeli z Londýna před všetečnými a hlavně lítostivými pohledy našich známých. Jak jen bych to řekl,“ odmlčel se nakonec. „Hermiono, našli jsme tě v sirotčinci v Rusku, když ti byli asi tři roky,“ dokončil nakonec a pevně se na ni zadíval. S Hermionou se zatočila celá místnost a ona měla pocit, že nemůže dýchat. Zdálo se jí, že v místnosti je příliš málo vzduchu. Cítila, jak jí z obličeje mizí všechna barva a měla pocit, jako by se měla každou chvíli pozvracet.
„Jsem adoptovaná?“ hlesla tenkým hlasem, za který se proklínala. Její matka přikývla a vzlykla. Otec na ni upíral své ocelově šedé oči.
„Ano, ale to ještě není vše,“ povzdechnul si unaveně. Hermiona na něj zmateně hleděla.
„Co ještě?“ zeptala se prázdným hlasem.
„Víš, když jsme si tě brali, tak nám byla předána i smlouva, kterou tvoji praví rodiče uzavřeli v době, kdy ti byl asi rok. Jde v ní o to, že tě zaslíbili muži, kterého sis měla vzít, jakmile budeš plnoletá. Snažili jsme se dělat, že ta smlouva neexistuje, že ten muž se nikdy neobjeví. Ale opak je pravdou. Nedávno nám poslal dopis, ve kterém stálo, že by se s tebou chtěl seznámit a poznat tě dřív, než se vezmete,“ dokončil bez toho, že by projevil jakékoliv city, jako by odříkával naučený text, aniž by vlastně chápal jeho obsah. Hermiona na něj vytřeštila oči v nefalšovaném úleku.
„Jsem zasnoubená?“ vyjekla. Oba její rodiče přikývli. Hermiona uvnitř hrudi ucítila obrovskou díru. Nejen, že celý její život byl viditelně lež a iluze, ale ještě k tomu všemu byla zaslíbena nějakému mužskému, který si na ni dělal nároky. Začal v ní doutnat hněv na rodiče, kteří jí celou tuhle věc tajili až do dnešního dne. Potřebovala se nadechnout a být chvíli sama.
„Omluvte mně,“ řekla bez výrazu a vstala ze židle. Ani si nevšimla, že jí z rukou vypadnul šálek s čajem a jeho obsah se vylil po koberci. Nečekala až dostane svolení a rychlými kroky vyrazila z místnosti. Ani se nezastavila, aby si vzala plášť a rovnou vyšla ven do ulic Londýna. Stále měla pocit, že na ni všechno padá, ale venku to nebylo tolik intenzívní, jako uvnitř jejich salonku.
Nakonec se zastavila až v parku, kde jí konečně došel dech a v nohách ji pálilo od ostré chůze. Sedla si na lavičku a bez hlesu se rozplakala. Nechala slzy zoufalství stékat po tvářích a přemýšlela, proč se najednou cítila tak osamocená a bezmocná. Roztřeseně se nadechla, otřela si zarudlé oči a ruce zatnula v pěst. Ne, ona se nevzdá tak snadno. Nenechá se zlomit. V hlavě se jí rodil plán. Každá situace může mít i více, než jedno řešení. A ona to své nalezne, rozhodla se v duchu. Vstala z lavičky a rozhodla se jít ještě někam dál, než se bude muset vrátit domů za svými rodiči. Bez ohlížení pochodovala přes park a tonula ve svých myšlenkách. Nevnímala nikoho a nic. Jen šla pořád a pořád kupředu.
Do domu Grangerových se vrátila až po večeři. Měla tváře zrudlé pobytem venku, unavené tělo, ale konečně měla pocit, že dokáže alespoň trochu přemýšlet a volně dýchat. Měla plán a byla odhodlána ho uskutečnit. Opláchla se v umyvadle stojícího kousek od její postele a oblékla si noční košili. Když ležela v posteli, tak hleděla do stropu a nedokázala usnout. Po dlouhém převalování z jedné strany postele na druhou nakonec odplula do neklidného spánku.
Ráno se probudila rozlámaná a unavená, ale věděla, že musí vstát. Kdyby mohla, tak by celý den nejraději strávila v posteli, ale to jí nemělo být dopřáno. Pohlédla do zrcadla na toaletním stolku a zírala na tu podivnou bytost s unavenýma a uštvanýma očima, která na ni hleděla. Opláchla si obličej ledovou vodou, převlékla se do domácích šatů a vlasy si jen nedbale stáhla stuhou. Ještě se štípla do tváří, aby do nich dostala trochu barvy, a pak sešla dolů na snídani, i když měla žaludek sevřený úzkostí.
„Hermiono, je ti dobře?“ ptala se jí úzkostlivě matka, která již viditelně byla po snídani. Hermiona se na ni unaveně usmála.
„To nic, jen toho včera byla trochu moc a špatně jsem spala,“ pokusila se ji uklidnit Hermiona a sedla si ke stolu. Na jídlo měla příliš stažený žaludek, a tak si nalila černý čaj, do kterého přidala i trochu cukru.
„Viděla jsi už svoje šaty na svůj dnešní velký večer?“ snažila se ji matka rozptýlit. Hermiona jenom zavrtěla hlavou. „Ach, miláčku, jsou nádherné. Každý si tě dnes večer všimne!“ rozplývala se paní Grangerová zasněně. Hermiona se snažila nadchnout pro dnešní ples pořádaný rodinou Hathawayových, což byli dlouholetí vlivní přátelé jejích rodičů. Jejích adoptivních rodičů, opravila se v duchu.
„Nechám ti je později přinést do pokoje a pošlu ti tam jedno z děvčat, aby ses mohla připravit. Do té doby si odpočiň, miláčku.“ Hermiona jen přikývla, pak dopila čaj a odešla do knihovny. Zaklepala na těžké dubové dveře a nečekala na vyzvání, než vstoupila.
„Tati?“ zvolala, jako když byla menší a měla špatný sen. Seděl v křesle a probíral se nějakými papíry. Zvedl k ní oči a pokynul jí na prázdné místo na židli před stolem. Sedla si na samý krajíček židle, odkašlala si a nakonec promluvila, aniž by se jí roztřásl hlas.
„Tati, mohl bys mi ukázat tu smlouvu, kde se píše, že jsem někomu zaslíbená, prosím?“ Otec se na ni zadíval s ustaranou vráskou na čele.
„Co máš v úmyslu?“ zeptal se a zapátral v zásuvce stolu, než vyndal stářím zažloutlý papír a podal jí ho. Věnovala mu unavený úsměv. Její otec ji vždycky měl rychle přečtenou. Občas měla pocit, že jí zná lépe, než se zná ona sama.
„Chci zjistit, zda neexistuje způsob, jak se z toho vyvléknout a tyhle směšné zásnuby zrušit,“ pronesla ledově klidným hlasem. Pan Granger se na ni usmál vědoucím úsměvem.
„Vždy jsi byla bojovnice. Máš v sobě odvahu, o jaké si může nechat zdát i mnoho mužů,“ ujistil ji. Toho dne se Hermiona poprvé od srdce usmála úsměvem, který jí konečně dorazil až do očí.
Večer se přiblížil až příliš rychle a nastal čas, aby se připravila na ples. Pohledem do zrcadla se ujistila, že jí z obličeje zmizela ta příšerná únava, která tam byla ještě ráno. Stála před postelí, na které byly rozprostřeny šaty, jen ve spodní košilce, korzetu a punčochách. Pohladila hebkou látku šatů a povzdechla si. Nakonec zavrtěla hlavou a oblékla si šaty. Komorná jí zapnula spoustu drobných knoflíčků na zádech a usadila ji na sedátko před toaletním stolkem, než jí vykartáčovala vlasy a začala jí s pomocí sponek a stuh tvořit na hlavě komplikovaný účes. Nakonec jí ještě kolem obličeje nechala spadat několik volných vlnitých pramínků, takže si Hermiona nepřipadala, že má tolik odhalenou tvář. Stuhy ve vlasech byly v ledově růžové barvě, čímž ladily s lemy a stuhami na jejích jinak čistě bílých šatech. Na krk si připnula sametku s propracovaným medailonkem, který měla odnepaměti. Možná patřil mojí matce, pomyslela si, když ho urovnávala do prohlubně mezi klíčními kostmi.
„Jsi nádherná,“ vydechla matka, když scházela po schodech dolů do svtupní haly. Hermioně se koutky úst zvedly v úsměvu. „Děkuji.“
U Hathawayových již bylo plno lidí a Hermiona byla skoro oslněna třpytem šperků a září večerních toalet přítomných dam. Zhluboka se nadechla a vstoupila do hlavního sálu, zatímco jí v patách šla diskrétně její matka.
„Ginny!“ zamávala Hermiona do davu a zamířila přímo ke své přítelkyni. Rusovláska se na ni s úsměvem otočila a objala ji, jakmile došla až k ní. Ginevra Weasleyová pro ni dnes večer byla bezpečným přístavem, kotvou, která ji spojovala s jejím starým světem.
„Ronald je tu taky?“ zeptala se Hermiona zvědavě a Ginny ukázala bradou k hloučku dívek obklopujících Harryho Pottera a Ronalda Weasleyho, její dva kamarády. Hermiona se zaškaredila. Neměla nejmenší chuť si probojovávat cestu k těm dvěma skrz hlouček kvokajících slípek, a tak si raději nabídla skleničku s punčem.
„Ach, Ginny, je tu vlastně někdo zajímavější, než ti naši dva chudáci?“ zeptala se škádlivě své nejlepší přítelkyně. Ginevra se potutelně usmála a začervenala se až ke kořínkům jejích rudých vlasů, takže jí najednou na obličeji zlatě zasvítily pihy.
„No tak, jsi má nejlepší přítelyně, tak povídej,“ zaškemrala Hermiona. Z Ginny však nevyšla ani hláska.
„Smím prosit?“ ozvalo se za Hermionou, až málem leknutím nadskočila. Otočila se a hleděla do zelených očí Harryho Jamese Pottera. Věnovala mu zářivý úsměv a přijala jeho nabízené rámě.
„Hned budu zpátky,“ ujistila přítelkyni a nechala se odvést na parket.
Tančit s Harrym bylo velice příjemné zpestření začínajícího večera a ona si uvědomila, že je středem pozornosti většiny přítomných lidí v sále. To vědomí ji udeřilo nepřipravenou, a tak málem zaškobrtla při jedné otočce. Harry na sobě nedal nic znát a usmál se na ni.
„Jsi překrásná, Mio,“ pronesl Harry, když se k ní lehce sklonil. Hermiona cítila, jak jí do tváří stoupá horkost. V tu chvíli si uvědomila, že Harry je dospělý, že již nejsou děti a z toho poznání se jí zatočila hlava. Muselo se jí něco z toho odrazit ve tváři, protože ji odvedl na kraj parketu zpátky k místu, kde stála Ginny, kterou nyní obletovali dva vysocí, tmavovlasí muži. Ucítila, jak se Harry vedle ní napjal při tom výjevu před nimi. Hermiona se v duchu usmála. Její nejmilejší přítelkyně vypadala, že se dobře baví. Hermiona ji nechtěla vyrušovat z konverzace, ale bylo již pozdě. Ginny na ni zamávala a ona neměla na vybranou, teď by již nebylo slušné, aby odešla. Svou šanci již promarnila. Zhluboka se nadechla a vykročila vstříc těm dvěma cizincům.
„Hermiono, tohle je Rabastan Lestrange,“ pronesla její kamarádka a ukázala na štíhlejšího z mužů, který stál po její pravici. Lestrange se jí uklonil. „Těší mě, slečno Grangerová,“ pronesl příjemným hlasem.
„A tohle je Antonin Dolohov,“ ukázala na robustnějšího z obou mužů. Dolohov na ni stočil pohled jasných šedozelených očí a Hermiona se při tom pohledu zajíkla. Jako ve snu k němu natáhla ruku a on jí políbil na klouby prstů ukrytých v rukavičce. Hermioně poskočilo srdce.
„Je mi ctí, slečno,“ pronesl hlubokým hlasem s lehkou stopou cizího přízvuku. Hermiona nedokázala odtrhnout pohled od jeho ostře řezané tváře s těma zvláštně pronikavýma a něčím podivně známýma očima.
„Jste v Londýně poprvé?“
„Kdepak, slečno Grangerová, bývám tu každý rok u svého přítele Rabastana a jeho rodiny,“ usmál se na ni a odhalil tak řadu rovných bílých zubů. „Věnujete mi tento tanec, slečno Grangerová?“ Hermiona dokázala jen přikývnout, a pak už cítila, jak je zase jednou vedena na parket. Ale skoro okamžitě, jakmile začali tančit, pochopila, že se může cele oddat tanci a k tomu si toho muže prohlédnout, aniž by musela přemýšlet nad tím, zda do někoho nevrazí a nebo neudělá špatný krok. Musela uznat, že Dolohov byl skvělým tanečníkem a bezchybně ji prováděl parketem. Najednou ucítila, že jí bříšky prstů přejíždí po prstech. Zajíkla se a málem zakopla, ale on ji nenechal vypadnout z rytmu, a zkušeně ji odvedl z parketu.
„Co se děje, slečno?“
„Nic. Jen potřebuji na vzduch,“ odmávla jeho starosti a zamířila na balkon. Sledoval ji jako stín. Velký, pohledný stín.
„Vyděsil jsem vás?“ zeptal se starostlivě, když si stoupnul k jejímu boku a hleděl do potemnělé zahrady sem tam osvětlené roztroušenými loučemi. Místo odpovědi jen zavrtěla hlavou. Ten pohyb jí uvolnil pár pramínků ze složitého účesu. Nevšímala si toho.
„Jste mi povědomý. Je to, jako kdybych vás už někdy někde viděla, ale nedokáži říct ani kdy nebo kde,“ svěřila se mu, aniž by přesně tušila proč to vlastně udělala. Pozvedl koutek úst v jakési nápodobě úsměvu.
„Možná mám jen příliš běžný obličej,“ zavtipkoval a ona se snažila potlačit zazubení. Beznadějně. Prohlášení, že Antonin Dolohov má příliš běžný obličej prostě bylo směšné. Jeho hranatá tvář s vysokými lícními kostmi, pevnou bradou, v níž byl dolíček a jasnýma šedozelenýma očima ukrytýma za clonou dlouhých černých řas, se dala nazvat lecčíms, ale rozhodně nebyla obyčejná.
„Co je tak směšného?“
„Nazvat váš obličej obyčejným je jako kdybyste řekl, že Da Vinci byl obyčejný malíř pokojů,“ poznamenala pobaveně. V očích se mu potěšeně zablesklo, ale ona to neviděla.
„Musíme se vrátit, než si lidé začnou povídat,“ poznamenala a otočila se k odchodu, ale najednou ucítila, jak jí něco sevřelo ruku nad loktem. Ohlédla se a zjistila, že ji za paži drží Dolohovova velká ruka.
„Pusťte!“ prskla po něm vztekle a snažila se mu vykroutit. Její okouzlení tímto cizincem bylo zničehonic pryč.
„Pustím vás, ale až mě políbíte,“ prohlásil odhodlaně a přitáhl si ji o krok k sobě.
„Zbláznil jste se? Oba nás společensky znemožníte,“ sykla na něj hněvivě. Snažila se bojovat, ale proti jeho síle neměla nejmenší šanci.
„Ten polibek,“ zavrčel temně a jí se strachy rozbušilo srdce. Ten muž byl nebezpečný. Hleděla mu zdivočele do očí. Nakonec k němu přistoupila, jako by ho chtěla políbit. Potěšeně se usmál, pustil její paži a sklonil se k její čekající tváři. Místo polibku, ho však čekalo nemilé překvapení. Hermiona se rozmáchla a plnou silou mu vrazila facku, která mu na tvář dopadla se slyšitelným mlasknutím. Otočila se a už už se chtěla vrátit do bezpečí osvětleného tanečního sálu, když se jí kolem pasu obtočila silná ruka, která ji držela jako ve svěráku. Chtěla vykřiknout, ale uvědomila si, co by se stalo a ona rozhodně nechtěla, aby ji někdo viděl s tímto cizincem. Zatlačila výkřik zpátky do svého nitra a snažila se ho kopnout, ale bylo to bezvýsledné díky mnoha vrstvám sukní, které měla na sobě.
Trhnutím ji otočil k sobě a ona se mu musela dlaněmi zapřít o hrudník, aby neztratila rovnováhu.
„Chci svůj polibek,“ zašeptal přes vztekem sevřené zuby. Vztekle na něj na oplátku přimhouřila oči.
„Není to váš polibek! Nejsem vaše žena!“ vykřikla a zabušila mu pěstí do prsou. Stejně tak dobře mohla bušit do zdi domu a mělo by to zhruba stejný účinek. Pomalu, pomaličku k ní skláněl hlavu.
„Ne, ještě jí nejsi, ale to se brzy změní. Jsi má, Míno, jenom má,“ zašeptal se rty jen na jedno nadechnutí vzdálenými od jejích úst. Vykulila na něj překvapeně oči. Ale než si plně uvědomila, co vlastně řekl, tak se jeho rty snesly na její. Jen lehce se ústy otřel o její a nakonec to bylo rychle pryč. Pustil ji a posměšně na ni mrknul. „Bylo tak strašné políbit svého snoubence, slečno Grangerová?“ usmál se arogantně. V tu chvíli by se nejraději proklel za své povýšené chování, protože v očích se jí zjevila šílená zranitelnost a drobná ručka jí vylétla k ústům. Zběsile vrtěla hlavou a snažila se dýchat, ale nešlo to. Všechno zapadlo na své místo. On byl ten její tajemný snoubenec a celou dobu to věděl a dělal z ní blázna. Za poslední den toho na ni bylo nějak moc. Nejdřív ta zpráva, že je adoptovaná, vzápětí oznámení o tom, že je zasnoubená a nyní svého snoubence i spatřila a on si z ní krutě vystřelil. Ze všeho se jí zatočila hlava. Zakolísala, a pak už jen cítila, jak padá a kolem ní se rozprostřela temnota. Omdlela. Antonin ji v poslední chvíli zachytil, aby nespadla na dlaždice.