Propuštěn z vězení: Odsouzen k životu 6
6. kapitola
Hermiona zvedla hůlku vysoko nad hlavu a zašeptala tiché lumos, aby mohla nahlédnout do ztemělého bytu. Většina židlí byla převrácená, knihovničky byly posházené a její svitky a pergameny byly rozsypány po podlaze. To, co ji dostalo, ale nebyl kompletní nepořádek v bytě, ale kapičky krve, které jak se zdály vedly do ložnice.
Vykouzlila rychlého patrona, potichu promluvila na své druhé já v podobě vydry a rychle s její pomocí zavolala Harryho a Kingsleyho, než se vydala směrem k ložnici. Hermiona řádně naslouchala zvukům svého maličkého bytu a hledala cokoliv, co by tam nepatřilo. S každým tím bezvýznamným zvukem se natáhla ke klice od dveří do ložnice a stisk na hůlce ještě zesílil.
Jedním rychlým pohybem seslala obranné kouzlo, když otevřela dveře a vtrhla dovnitř. Očima prohledávala maličkou místnost, které dominovala obrovská postel a mnoho dalších poliček s knihami, ze kterých byly knihy chaoticky rozházeny po pokoji.
„Homenum Revelio,“ vydechla Hermiona. Její hlas byl tak tichý, jak jen bylo možné, nikdy totiž toto kouzlo neovládla v magii beze slov. Když se nic neobjevilo, tak sklonila svůj štít a rozhlédla se kolem místnosti.
Hermiona přešla směrem k jedné z knih, která měla skrz obálku vypálenou černou díru. Tu osoba, co jí obrátila byt na ruby, zjevně zachvátil vztek. Prostě jen položila knihu zpět na podlahu, když ze své skříně uslyšela tichounké mňoukání.
Na okamžik se jí zastavilo srdce, když si uvědomila, že se zapomněla podívat po Křivonožkovi. Přeběhla ke dveřím skříně a trhnutím je otevřela. Schoulený na dně v rohu byl její polomaguár a přes zadní nohu se mu táhly rudé šrámy a jeden menší měl na tváři.
„Křivonožko,“ zalapala Hermiona po dechu, hlas měla prosebný, když se natahovala po hromadě chlupů. Křivonožka jí vlezl dobrovolně do náruče a lehce zasyčel, když přejela po šrámu na jeho noze.
„Hermiono!“ Uslyšela křik z druhé místnosti.
„Jsem tady!“ zavolala nazpět a během vteřiny se objevil Harry i Kingsley, které následovala Hannah a všichni vpluli do místnosti se zdviženými hůlkami.
„Co se stalo?“ zeptal se Harry, rozhlížeje se po místnosti zelenýma očima, než se zastavil na Hermioně držící svou zrzavou kočku.
„Přišla jsem domů a uviděla krev. Pak jsem uviděla byt v tomhle stavu. Když jsem se sem dostala, tak už tu nikdo nebyl, jen Křivonožka. Taky na něj zaútočili,“ řekla Hermiona, postavila se a přešla k posteli. Opatrně položila svoji kočku dolů na měkkou prošívanou přikrývku, vytáhla hůlku a seslala na jeho nohu a čumák léčivé kouzlo. Škrábance se začaly jako zázrakem zatahovat, dokud nepřestaly krvácet.
„Na, mám tu nějakou třemdavu,“ řekla Hannah a prošla kolem svého manžela k Hermioně. Sedla si na opačnou stranu postele a opatrně aplikovala třemdavu na Křivonožkovu nohu a temně rudá rána vybledla do světle růžové.
„Děkuju ti, Hannah,“ řekla Hermiona a automaticky hladila Křivonožku po hlavě.
„Chci kompletní prošetření tohoto případu, stejně jako útoku na Dolohova. Nejsem si jist, že to spolu souvisí, ale je to trochu moc velká náhoda,“ řekl Kingsley, obešel malou ložnici a všechno prohlížel.
„Vezmu si to na starost a vyberu tým, až se vrátím do kanceláře,“ nabídnul Harry, když Kingsley souhlasně přikývnul.
„Hermiono, chci aby ses dostala do bezpečného domu. Nechci, abys tu zůstávala-,“ Kingsley zvýšil hlas, čímž Hermionu přerušil,“nebo s někým o kom se ví, že je k tobě nějak připoután.“ Kingsley na ni opatrně, avšak rozhodně pohlédnul.
Hermiona na Kingsleyho přimhouřila oči. „Nepotřebuju mít za zadkem chůvu.“
„Souhlasím s Kingsem, Mio. Někdo se ti vloupal do bytu, zranil Křivonožku, a to je jen, co nastalo po tom útoku na Dolohova. Je tady mnoho lidí, které milujeme, ale kteří by byli velmi naštvaní kvůli Dolohovově propuštění, a dokud nenajdeme tu dotyčnou osobu, tak bude nejlepší, když zůstaneš mimo,“ řekl Harry a zelené oči měl upřené na Hermionu a pokoušel se vypadat uklidňujícím způsobem. „Předpokládám, že bys možná mohla zůstat u Dolohova?“
Hermiona zběsile zamrkala neschopná pochopit, co právě řekl její nejlepší přítel.
„Prosím? Proč bych měla zůstávat u Dolohova?“
„Místo, kde se nachází, je známé pouze lidem v této místnosti a nikoho by ani nenapadlo tě tam hledat a dokonce i kdyby ano, tak by tě nemohli najít. Hermiono, jsi Strážce tajemství, takže místo kde se nacházíš bysme jim nemohli dát ani, kdyby na nás použili kletbu Imperius,“ pronesl Harry doufaje, že jeho logika dokáže Hermionu přesvědčit.
„Mio, já vím, že tu myšlenku nenávidíš, ale pravděpodobně je to tak nejlepší,“ dodala Hannah tichým hlasem. Začala hladit Křivonožku, který vypadal ze všech nejvíc unaveně.
Hermiona si kousala ret, rozpolcená mezi touhou zůstat někde v bezpečí a tím, že si nechtěla znovu prožít svou zbabělost, když utekla po jejich krátkém polibku. Byla taktéž vzteky bez sebe, že někdo narušil soukromí jejího bytu a zranil její kočku. Poslední věc, kterou chtěla být pro Kingsleyho a Harryho, byla práce navíc, ale ona nebyla hloupá a netoužila zamířit rovnou do šarvátky s velkým terčem namalovaným na zádech.
Zhluboka si povzdechla a souhlasně přikývla.
„Ale nebudu odsunuta z případu. Chci kopii od všeho! Chci fotografie, ale nejvíc ze všeho chci kopie každého jednotlivého kousku evidence Dolohovova případu. Můžete mi je doručit do jeho domku, protože předpokládám, že mě dále nechcete nechat v blízkosti Ministerstva?“
Kingsley se usmál. „Ne, oficiálně jsi na dovolené. Všechna tvá pošta bude doručována a třízena na Ministerstvu a ty zprávy pro tebe budu mít zítra. Jsem na odchodu a ještě pošlu patrona Dolohovovi a sovu na Ministerstvo. Zabal si, ale nech tady tolik toho nepořádku, kolik jen bude možné pro Harryho vyšetřovací tým.“
O třicet minut později stála Hermiona ve své kuchyňce s batůžkem, ve kterém měla oblečení zhruba na týden a s Křivonožkou v jeho oblíbeném košíku. Rozhlížela se po rozházeném pokoji s hlubokým smutkem. Bylo to již dlouho od doby, ky se cítila takhle znásilněná, protože ve svém maličkém bytě se sama naučila cítit, jako doma. Oči jí padly na Harryho a Hannah, kteří ostřížím zrakem těkali po místnosti a prohlíželi si každou jednotlivou věc, která schytala největší škodu.
Kingsley vyšel z vedlejší místnosti a tvář se mu protáhla, když jeho tmavě hnědé oči nalezly Hermionu. Když ji požádal, aby vzala práci coby úřednice, dohlížející na podmínku Antonina Dolohova, tak ani na okamžik nepomyslel na to, že by mohla dojít k úhoně. Nyní stála ve svém bytě, který byl mořem chaosu. Její soukromí a bezpečnost byla ohrožena a ona byla připravena odejít a zůstat s někým, kdo na ni zaútočil při nesčetných příležitostech. Obdivoval čarodějku pro její odvahu. Byla skrz na skrz pravým Nebelvírem, ale obával se, že tohle už na ni bude moc.
„Hermiono, můžeme ti zajistit jiné ubytování. Nechci, aby ses cítila nepříjemně,“ řekl Kingsley měkkým hlasem, když se k ní přiblížil.
Hermiona k němu zvedla své obrovské oči. Nevšimla si, že prošel přes její obývák. Narovnala se a pokrčila rameny.
„Ne, Kingsi, to je dobrý. Pravděpodobně je to pro mě právě teď to nejbezpečnější místo v zemi.“
Kingsley přikývnul a obtočil svou velkou paži, kolem její drobné postavy a pevně ji objal. V letech po válce jeho náklonost k ní jenom vzrostla a jelikož neměl děti, tak ji i Harryho vzal za vlastní, stejně jako jeho manžel Michael.
„Až tohle všechno skončí, tak chci aby sis vzala opravdu dlouhou dovolenou,“ hlas měl jasnější, když ji pustil, ale stále jí nechal ruce položené na ramenou. Hermiona se usmála a přikývla.
„Dobře, takže můžeme?“
Kingsley souhlasně přikývnul. Poodešel od ní a rychlým mávnutím hůlky přivolal svého přízračného rysa a zašeptal tomu zvědavému zvířeti zprávu, než zmizelo.
Harry a Hannah přešli k Hermioně a Kingsleymu.
„Mio, všechno to velice brzy zase urovnáme. Pošli mi sovu, když budeš něco potřebovat,“ řekl Harry a objal svou nejlepší kamarádku.
Hannah popošla kupředu a sevřela ji v pevném objetí.
„Zítra se za tebou stavím a přinesu ti nějaké nezbytnosti. Dneska večer mi pošli sovu, když budeš cokoliv potřebovat z obchodu. Zajdu tam předtím, než sem zajdu.“
Hermiona se usmála na své dva kamarády.
„Oběma vám děkuju. Jsem si jistá, že budu v pořádku, ale nechovejte se tak divně. Harry, prosím dones mi ty zprávy, co nejdřív budeš moci. Chci na tom případu zapracovat, jak nejvíce budu moci...i když z dálky.“
Harry přikývnul a tvář mu prozářil hřejivý úsměv. Hermiona se naposledy rozhlédla po bytě, než vsunula ruku do Kingsleyho nabízeného rámě. Nabídla Kingsleymu lehký úsměv, a pak ucítila tah přemisťování, když je to roztočilo a dostalo z jejího bytu.
Zrovna dopadla na nohy, když uslyšela hlasitý křik. Otevřela oči a uviděla Antonina, který k nim běžel.
„Slečno Grangerová, jste v pořádku?“ zeptal se hlasem plným obav. Zastavil se napůl cesty od ní s rukama, které se chystaly ji obejmout, než ho jeho mysl zastavila a on si vzpomněl, že je pod bedlivým zrakem Ministra. Namísto toho jeho oči přelétly po jejím těle, čímž se ujsitil, že nebyla zraněná.
Od okamžiku, kdy jako první dorazil Ministrův patron, Antonin nedokázal zůstat v klidu a přecházel přede dveřmi svého domku. Setřásl ze sebe šok z Hermionina nenadálého odchodu. Nyní ho totiž nahradil s ničím nezaměnitelný pocit hrůzy, kvůli bezpečí té čarodějky, jejíž rty v něm rozpustily nějaký kousíček jeho samotného. Už dlouho se necítil takhle bezmocný. Zatímco čekal na Ministra, který ji sem k němu přivede, tak ho přemohla potřeba přispěchat k jejímu boku, aniž by se staral o to, jaké následky by takovéto gesto mělo.
„Jsem v pořádku, jediný, kdo utrpěl zranění, byl Křivonožka. Je v pořádku, že tu s námi zůstane i on?“ zeptala se Hermiona a vzhlédla do Antoninových hlubokých hnědých očí, které byly ustarané.
„Samozřejmě, oba jste tu vítáni na tak dlouho, jak jen budete potřebovat. Pojďte dovnitř,“ řekl Antonin a kývnul směrem k domu, který byl zhruba deset stop za ním. S večerem se počasí ochladilo a přineslo k nim závan podzimu.
Antonin je zavedl do domku a rychle za nimi zavřel dveře. S rychlým mávnutím hůlky rozžehnul oheň v krbu, zatímco Hermiona otevřela košík a odhalila tak rezavého polomaguára, o kterém už slyšel.
„Hermiono, nemůžu tady zůstat. Musím se vrátit zpátky na Ministerstvo a dát to trochu do pořádku. Hannah přijde zítra. A jsem si jistý, že stejně tak Harry. Ale kdyby jsi cokoliv potřebovala, tak mi okamžitě pošli sovu. Pokud sepíšeš seznam věcí, které chceš vybrat ze svého bytu, tak dohlédnu na to, aby je dostali hned ven.“
Hermiona pevně objala Kingsleyho a zahihňala se, když ji zvedl ze země a maličko se s ní zatočil. „Děkuju ti, Kingsi.“
Kingsley Pastorek opustil domek. Předtím, než zmizel, tak ještě přidal další vrstvu ochranných kouzel nad malým domkem, aby se ujistil, že se nikdo nebude moci nečekaně přemístit přímo do domu. Hermiona a Antonin se oba podívali na dveře, když ucítili chvění toho, jak se změnila ochranná kouzla a ta změna jim přeběhla po kůži.
Malá místnost nepříjemně ztichla, zatímco Křivonožka vylezl ze svého košíku. Jeho ocas připomínající kartáč na lahve sebou škubal, když nasával všechny ty nové pachy.
Hermiona pohlédla na své nohy, najednou si byla až příliš vědoma Antoninovi blízkosti, a to i přes rozptýlení v podobě jejího zničeného bytu. Polkla ve snaze zbavit se sucha v ústech.
„Pane Dolohove, já...hm...omlouvám se...ohledně...no vždyť víte...hmm.“
Anonin se přesunul blíž k ní, když ze sebe vykoktala vysvětlení. Když byla konečně na délku paží, tak kolem ní obtočil ruku a přitáhnul si ji v drtivém objetí. Tvář ukryl v jejích překrásných kudrlinách, držel si ji blízko a těšil se z pocitu jejího těla na tom jeho.
Hermiona překlenula šok z toho, že se k němu tiskne a přistihla se, že se nosem tře o jeho hrudník a vdechuje Antoninovu uklidňující vůni. Nedokázala logicky vysvětlit proč, ale v tuto chvíli se cítila v bezpečí a ukonejšená jeho přítomností. Rozpačitost byla pro jednou zapomenuta. Ztratila pojem o tom, jak dlouho ji tak držel. Jeho klidná síla je držela zpříma a ona si dovolila cítit váhu posledních dnů, které na ni konečně dopadly. Po tvářích jí tiše tekly slzy, když si vzpomněla na svůj zničený byt a Křivonožku pokrytého krví.
Antonin ji lehce kolébal, když se tiché slzy proměnily ve vzlykání. Po zptáku s nimi šel ke gauči. Když se zadní strana jeho nohou dotkla polštářů, tak se posadil dolů a stáhl ji s sebou. Jednou rukou zpoza ní jí prohrábnul kudrliny, políbil ji na vršek hlavy a začal mumlat tichá uklidňující slůvka v ruštině.
„Zranili...Křivonožku...“ vzlykla Hermiona do Antoninovy hrudi. „Můj byt...zničený...všechno zničené.“
Antonin pokračoval svou něžnou ruštinou, zatímco jí druhou rukou hladil po zádech.
„Co když...co když mě...najdou i tady? Co když...najdou..tebe,“ rozbrečela se Hermiona s novou silou při pouhé myšlence, že by Antonin mohl být znovu zraněn.
Antonin jí prstem zvednul bradu, čímž donutil její slzami poznamenanou tvář, aby se na něj podívala. Otřel jí zarudlé, od pláče oteklé oči, zcela jasně se lesknoucí neprolitými slzami. „Hermiono, nikomu nedovolím, aby ti ublížil. Už nikdy víc.“ Výraz měl napjatý, ačkoliv jeho oči byly stále něžné. Jeho vztek byl přímo pod povrchem, ale on ho zatlačil zpátky ve strachu, že by si mohla myslet, že je namířen na ni.
Při tom prohlášení se Hermioně zadrhnul dech v hrdle. Opatrně se tedy naklonila kupředu a přitiskla své vlhké rty na jeho v měkkém, sladkém polibku, který jim oběma dal pocit uklidnění a vypověděl tu trapnost, která mez nimi byla od doby, kdy po jejich prvním polibku utekla.
„Děkuji, Antonine,“ zamumlala Hermiona, když znovu sklonila hlavu na jeho hrudník a vdechovala uklidňující, mužnou vůni samotného Antonina.
O hodiny později, když už všechny Hermioniny slzy vyschnuly a Antonin pro ně ohřál polévku, tak Antonin zjistil, že je pod bedlivým dozorem kočky – polomaguára. Zatlačil uchechtnutí, které se mu dralo na rty, když si před něj kočka sedla a panovačně na něj zírala velkýma jantarovýma očima.
„Nenapadnul tě, což je dobré znamení,“ uchechtla se Hermiona sledující Křivonožku, jak očichává jejich nového spolubydlícího. „Normálně lidi, které nemá rád, napadá.“
„Takže, když se probudím pokrytý škrábanci, tak budu vědět proč?“ řekl Antonin, neschopný v hlase zakrýt smích.
Hermiona se zahihňala a přikývla, zatímco si nabrala plnou lžíci polévky. Po několika minutách si Křivonožka stoupnul a seskočil ze stolu, čímž Antoninovi dovolil, aby dojedl bez pečlivého dohledu ochranitelské kočky.
Dojedli v příjemném hovoru. Antonin Hermioně popisoval svůj nápad na nové zaklínadlo. Oba si užívali zapálení pro to, že našli někoho, s kým mohli probrat teorii a tvorbu kouzel, což se ani jednomu z nich nikdy nestalo a oba si přítomnosti toho druhého cenili.
„Normálně všechna svá zaklínadla tvořím v ruštině, což byl rodný jazyk mých rodičů, a taktéž i můj,“ vysvětloval Antonin, když očaroval nádobí, aby se umylo a zamířil zpátky k pohovce.
„Ano, ale původní zaklínadlo lumos je v latině, takže nebude potřeba, aby v jeho lehké úpravě byla také použita latina?“ zeptala se Hermiona, když se k němu připojila na pohovce.
Jejich konverzace se zaobírala detailnější teorií a debatou o tvoření. Než si to kdokoliv z nich uvědomil, tak hodiny na zdi odbily půlnoc a Hermiona hlasitě zazívala.
„Ach bože, já si vůbec neuvědomila, jak už je pozdě,“ řekla Hermiona. Její větu přerušilo další hlasité zívnutí, které přinutilo Antonina se zasmát. Od okamžiku, kdy poprvé uslyšela, jak z něj tento zvuk vychází, si nedokázala pomoci, aby se neusmála při jeho hlasitém výbuchu smíchu.
„Pojďme tě uložit do postele. Měla jsi dlouhý den,“ řekl Antonin, a když vstal, tak čarodějce nabídnul ruku. Když se chopila nabízené ruky, tak se zářivě usmál a propletl si prsty s jejími.
Vyšli po schodech a rozdělili se až u svých dveří, kde se ještěš jednou sladce objali.
Hermiona se rychle převlékla do svých hebkých, modrých pyžamových kalhot a bílého tílka. Vlezla do postele a zachumlala se do přikrývek. Mysl jí znovu a znovu přehrávala několik uplynulých dní. Náhle v jejím pokoji zaskřípalo a ona vyskočila rovnou na nohy s hůlkou před sebou. Srdce jí bušilo, ruku si tiskla k hrudi a snažila se uklidnit.
Jak se minuty protahovaly, dům nepřestával skřípat a sténat a moře venku nepřestávalo bušit na pobřeží.Přistihla se, že opětovně vylezla z postele. Ruku zastavila na kulaté klice dveří, než jí otočila, tahem pak otevřela dveře a přešla chodbu.
Rychle zaťukala na protější dveře a čekala, až dokud se neotevřely a před ní nebyl Antonin jen v kalhotách.
„Já nemůžu spát...myslím tím...nemůžu spát sama,“ drmolila Hermiona tichým hlasem, zatímco jej uvěznila těma hnědýma očima. „Bylo by v pohodě, kdybych...no, kdybych tu zůstala s tebou?“
Antonin na ni hleděl po několik rychlých zabušení srdce, než ukročil na stranu, a dovolil jí projít dveřmi. Když zavřel dveře, Hermiona si vlezla do postele na druhé straně, než byly rozestlané přikrývky. Když se otočil a pohlédnul na postel, tak se usmál, než si vlezl vedle ní. Antonin si přitáhnul její červenající se tělo k sobě, uklidňujícně ji obejmul jednou rukou kolem její drobné postavy.
„Dobrou noc, Antonine,“ zašeptala Hermiona do tichého pokoje.
Antonin jí vtisknul polibek na samý vrcholek hlavy. „Dobrou noc, Hermiono.“