Propuštěn z vězení: Odsouzen k životu 5
5. kapitola
Hermiona seděla na okraji židle a hleděla na Antonina. Byl v bezvědomí a bledý a ona nedokázala přestat kousat si ret, když ho pozorovala. Nehnuly s ní dokonce ani pokusy Harryho a Hannah poslat ji domů. Upřímně nedokázala pochopit tu potřebu s ním zůstat, avšak věděla, že neodejde, dokud se nevzbudí.
Když dorazila k malé chatce, díky Merlinovi za očarovaný prsten na její ruce, a uviděla napadeného Antonina, jak silně krvácí a vběhla rovnou do akce. Nejdříve ochránit Antonina a odpovědět jeho útočníkovi. Druhý pokus vyléčit Antonina se ukázal neuvěřitelně neefektivní, prvních šest hodin to lékouzelníky vyvádělo z míry, zatímco mu podávali vydatné dávky krvetvorného lektvaru, až dokud nedokázali uzavřít rány od zaklínadla Sectumsempra, které pokrývaly jeho tělo.
Jakmile byl konečně stabilizovaný, tak si oddechla, zavřela oči, ale neopouštěla své místo po jeho boku. Obavy a strach byly zdrcující a stejně i pomyšlení, že by se ten útočník prostě mohl vrátit, aby ho dorazil.
Hermiona se probudila v časných ranních hodinách, aby zjistila, že se na ni dívají Antoninovy tmavě hnědé oči. Zběsile zamrkala, aby si z očí vyhnala spánek a otočila se k němu celou tváří.
„Ahoj,“ řekla tichým hlasem, který byl v tiché místnosti spíše zašeptáním.
Antonin přejel pohledem malou čarodějku před sebou, která byla oblečená ve stále stejném hábitu, který na sobě měla i minulé ráno, když jeden na druhého křičeli. Vlasy měla na hlavě jako nádhernou změť kudrn a oči měla ztěžklé spánkem. Polknul, než zaskřehotal. „Ahoj.“
Hermiona naklonila hlavu na stranu a starostlivě na něj hleděla.
„V tuhle chvíli jsem na vás opravdu velmi, velmi naštvaná, ale jsem příliš unavená, než abych se s vámi o tom hádala.“
„Je mi to líto, slečno Grangerová.“ Antonin sledoval, jak přikývla a posunula se hlouběji do svého křesla. „Mohu se zeptat, co tady děláte?“
„Můžete,“ řekla Hermiona, než se jí na rty prodral úsměv. „Hádám, že jsem o vás měla starost.“
„Proč jste o mne měla starost?“ zeptal se Antonin dřív, než se mohl zastavit a srdce mu z toho dunělo do žeber.
Hermiona si skousla spodní ret přesvědčená o tom, že jednoho dne si ho prostě prokousne. Uvolnila svůj ret a upřela na něj vážný pohled.
„Nevím, ale možná jen nechci, aby se vám něco stalo.“
Antoninovo srdce se zadrhlo a vynechalo jeden úder, jako by byl malou školačkou a ještě předtím, než se dokázal zastavit se ze široka usmál.
„Půjdu najít sestru a dám jí vědět, že jste vzhůru. Hned budu zpátky,“ pronesla Hermiona a vstala dřív, než si mohl povšimnout samolibému úsměvu na její tváři. „Mimochodem, když jste omdlel, tak jsem vedle vás našla knihu. Než jsme se přemístili, tak jsem jí sebrala.“ Kývla směrem ke koženému deníku na stolku vedle něj.
Zbytek dne strávil s Hermionou, která mu paličatě brala deník z rukou, když někdo vkročil dovnitř, aby ho zkontroloval. Frustrovaně vykřiknul a oba se vrhli do hravého škádlení, když se ji pokoušel přesvědčit, aby mu ho vrátila.
„Ty paličatá čarodějko, vždyť ani není tvůj. A já věnuji pozornost tomu, co mi chtějí říct.“ řekl Antonin, zatímco marně skřípal zuby. Zrovna se totiž dostal k dobré části zápisků ohledně kouzel.
„Jenom se ujišťuji, že jim věnuješ všechnu svou pozornost,“ pronesla Hermiona hlasem zcela jasně demonstrujícím, jak neústopná ohledně tohoto byla.
Uprostřed odpoledne seděl před Harrym Potterem a Kingsleyem Pastorkem, aby vysvětlil, co se stalo, alespoň v těch nemnoha detailech, které mohl poskytnout, než si od něj vzali danou vzpomínku. Ministr následně pokračoval ve vysvětlování, jak neuvěřitelně lehkomyslná byla tahle jeho akce, a když dále diskutovali o této věci, tak mu již déle nebylo dovoleno opouštět jeho domek.
„Harry, myslíš, že by ses mohl ještě pár minut zdržet? Chystám se zaběhnout domů nakrmit Křivonožku a převléct si šaty,“ řekla Hermiona a vstala ze židle, kterou okupovala poslední den a půl.
„Samozřejmě,“ řekl Harry a zabral její místo.
Antonin sledoval z nemocniční postele, jak Ministr a Hermiona odcházejí zabráni do přátelské konverzace. Lámal si hlavu nad tím, jak se jeho čarodějka stala tak blízkou někomu tak mocnému.
„Není to jen tím, že je válečnou hrdinkou, nespočetněkrát bojovali bok po boku během války. Kingsley jí taky pomohl přivést zpět její rodiče,“ řekl Harry ze svého místa a zelené oči opatrně studovaly Antonina. Už to byly roky od doby, kdy by si nevšímal lidského chování. Strávil už příliš mnoho let, jako Bystrozor.
Antonin se podíval na Chlapce, který zůstal naživu. To dítě, když ho spatřil poprvé bylo nyní bystrozorem, ředitelem oddělení a Hermioniným nejlepším přítelem. Neříkal nic a přál si, aby mohl seslat kouzlo nevšímavosti a uniknout tak před Harryho vědoucím pohledem.
„Hermiona je moje nejlepší kamarádka a já jí nade vše důvěřuji. Pokud chce sedět u vaší postele a ujistit se, že jste v pořádku namísto toho, aby vám k dveřím postavila tým bystrozorů, tak kdo jsem já, abych ji zastavil? Zdá se, že ohledně ní máte ty samé neznámé pocity, jako ona ohledně vás, tak ji nezraňte. Pokud na vás nesešle kouzlo zapomenutí, pak shledáte skoro každý kout země nemilosrdným.“ Harry zakončil své varování mávnutím hůlky, kterým si k sobě přivolal výtisk Věštce. Otevřel ho a schoval se za ním, čímž efektivně zničil jakýkoliv další pokus o komunikaci.
Antonin několikrát zamrkal a neměl ani ponětí, co na to říct. V ústech měl sucho, což mu tak či tak zamezilo v mluvení. Zíral na titulní stranu Věštce v místech, kde by byla Harryho hlava. Pohybující se obrázek jeho vlastní tváře, stará mudlovská fotka, zdobil článek pod ním: „Antonin Dolohov propuštěn z Azkabanu, Ministerstvo mlčí.“
Věděl, že díky útoku na jeho osobu a faktu, že jeho propuštění prosáklo na veřejnost, byla nyní jeho čarodějka vystresovaná, až na hranici možností, a všechno to byla jeho vina. Toužil se vrátit zpátky do svého malého domku a pravděpodobně tam proklít pár předmětů jen proto, aby se jeho vztek nějak vyventiloval a na něčem se vybil. Uplynula už léta od chvíle, kdy cítil, že se jeho vlastní život vymyká jeho kontrole. Pokud byly jeho propočty přesné, tak to bylo už třicet let.
Minuty se protahovaly, zatímco čekali na Hermionu, až se vrátí a přeruší to ticho, které se na ně sneslo. Antonin si k sobě opět přivolal svůj deník a opatrně pročítal své detailní poznámky ohledně místního působení kouzel ve chvíli, kdy se dveře otevřely a dlouhými kroky jimi prošla jeho kudrnatá čarodějka.
Antoninovi opět vyschlo v ústech při pohledu na její pohodlný mudlovský oděv. Až do nynějška ji pokaždé viděl ustrojenou do moderních mudlovských kostýmků a dlouhých kouzelnických hábitů, ale nyní tu stála s vlasy svinutými do velkého uzlu, v tmavých džínách a upnutém tmavě červeném svetru. Skutečně si nedokázal představit krásnější pohled.
„Panebože, jak já miluju horkou sprchu,“ povzdechla si, když prošla kolem Harryho, který složil Věštce a odložil ho na stolek.
Antonin sledoval, jak si vyměnili několik dalších zdvořilostí a objali se, než Harry odešel, aby se porval s tou krizí na Ministerstvu.
Hermiona se na Antonina usmála, než znovu usedla do křesla po jeho boku.
„Nevrátila se Hannah s nějakými novinkami, zatímco jsem tu nebyla?“
„Ne,“ odpověděl jednoduše Antonin, zatímco se pokoušel myslet na něco jiného, než její tmavě červený upnutý svetřík. Jeho hlas byl tichý, když se zeptal:
„Co je Křivonožka?“
„Prosím?“ řekla Hermiona, vzhlédla k němu a světle hnědýma očima našla ty jeho.
„Co je Křivonožka? Říkala jsi, že jdeš nakrmit Křivonožku,“ vysvětlil Antonin.
„Ach, to je můj polomaguár, Křivonožka. Mám ho už od třetího ročníku,“ usmála se Hermiona očividně šťastná, že může mluvit o své zrzavé kouli chlupů.
„Ach, jen jednou jsem viděl opravdového maguára, jsou to chytrá stvoření,“ řekl Antonin, když si na klín položil svůj deník.
„Je velmi chytrý. Měl jsi nějaké mazlíčky, než ses dostal do Azkabanu?“ zeptala se Hermiona zvědavě.
„Vždycky jsem byl kočičí člověk, ale nikdy jsem žádnou neměl. Moji rodiče jednu měli, když jsem byl mladší,“ řekl Antonin přemýšleje o své matce a její staré kočce jménem Kasina.
Zbytek odpoledne uplynul ve znamení konverzace o zaklínadlech, o nichž četl. Když bylo skoro osm hodin večer, tak Antonin konečně pohlédnul na Hermionu, která se uvelebovala v křesle vedle jeho postele.
„Proč nejdeš domů? Není třeba, abys tu se mnou zůstávala,“ řekl Antonin, ačkoliv se mu přitom nepříjemně stáhnul žaludek.
„Ale ano, je. Jsem za tebe zodpovědná, dokud neuplyne rok tvé podmínky. Takže se do té doby hodlám ujsitit, že nedojdeš k úhoně,“ řekla Hermiona jasným a věcným hlasem.
„Vzpomínáš na těch mnoho a mnoho soubojů, kterými jsem v životě prošel? Vím, jak se bránit,“ řekl Antonin.
„Ano to vím, ale my nevíme, kdo tě napadnul. A dokud to nezjistíme, tak tady zůstanu a ujistím se, že jsi v bezpečí až do doby, než se budeš moci vrátit domů,“ řekla Hermiona a nakonec si povzdechla a postavila se. Vytáhla hůlku a rychle přeměnila křeslo na jednolůžkovou postel a posadila se na ni.
„Proč se staráš o to, jestli mě znovu napadnou? Copak tady není ochranka?“ zeptal se Antonin hlubokým hlasem, zatímco mu srdce bilo, jako o závod.
Hermiona se kousla do rtu, tuto otázku si totiž sama pokládala uplynulých 36 hodin, neschopná vysvětlit, proč se starala o to, že ona bude ten, kdo ho bude chránit. Pokrčila rameny.
„Prostě chci mít jistotu, že ta práce bude odvedena pořádně.“ Když si Hermiona lehla na malou postel s tělem odvráceným od něj, tak si povzdechla. Logicky věděla, že si nedokážete vybrat ke komu chováte city, ale potom co byl napaden, byla přemožena ochranitelským citem, který k bývalému Smrtijedovi chovala.
Strávila mnoho z těch dvaceti čtyř hodin, kdy byl v bezvědomí, studiem jeho rysů a konečně si přiznala, že ho shledává velmi atraktivním. Obzvláště nyní, když začal trochu přibírat na váze po době strávené v Azkabanu. A většinu večera strávila zápasením s tím, jak moc se o Antonina strachovala. Ten obraz, jak leží na zemi a krvácí byl něčím, o čem si byla jistá, že to ještě dlouhou dobu nezapomene.
Antonin se otočil, usmíval se a s myšlenkami na kudrnatou čarodějku vedle sebe odplul do spánku.
-xoOox-
Dalšího rána byl Antonin bez sebe vzteky. Vztekal se, že je odkázán na postel, tuhle místnost i tuhle nemocnici.
„Pošli mě domů, čarodějko, je mi dobře,“ zavrčel s přimhouřenýma očima na blondýnku před sebou.
„Pane Dolohove, než na to jenom pomyslím, tak vám budu muset dát ještě pár lektvarů na krvetvorbu. A jelikož nejste dobrý pacient, tak vás klidně vykopu ven odsud a dovolím vám se vyléčit tímhle způsobem,“ usmála se ďábelsky Hannah na podrážděného kouzelníka v posteli.
Antonin stočil pohled od ní na hnědovlasou čarodějku po svém boku, která se na něj samolibě usmála.
„Říkal jsem, že se máš chovat slušně nebo tě Hannah klidně vykope, jen aby se ujistila, že budeš mnohem poddajnější.“
Nedokázal uvěřit svému štěstí, když se vzbudil a zjistil, že nejen, že leží v nemocniční posteli, ale je opečováván svou tvrdohlavou čarodějkou. Ačkoliv to, že se musel dohodnout se svou lékouzelnicí, která byla taktéž paličatá, bylo rozčilující.
„Chci pryč z týhle postele. Je mi dobře!“
„Můžete vstát z postele a chodit kolem po pokoji, ale zůstanete v tomhle pokoji. To je mé poslední slovo,“ řekla Hannah a zadívala se mu do očí planoucím pohledem, než mrkla na Hermionu a odešla z místnosti.
„Proč se nemůžeš prostě přemístit do domku a vzít nějakou knihu nebo něco. V tomhle malém pokojíku totiž není naprosto nic, co se dá dělat,“ zavrčel Hermioniným směrem.
„Protože tě nehodlám pustit z dohledu, ty pitomče.“ Hermiona pozvedla jedno obočí, vyzývaje ho tak, aby protestoval proti jejímu úsudku.
Antonin si povzdechl, vzdal to. Posledních dvacet čtyři hodin se marně pokoušel zmizet z místnosti, ale tahle jeho čarodějka se prostě nedala obměkčit. A s hrozbou omezujících a přilepovacích zaklínadel neměl jinou možnost, než se jí podvolit. Zabořil se hlouběji do postele a zahleděl se na ni taktéž se zdviženým obočím, než si odfrkla a vrátila mu zpět jeho poznámkový blok.
„Paličatý kouzelník,“ zamumlala si Hermiona pro sebe, když Antoninovi podávala v kůži vázaný deník.
„Paličatá čarodějka,“ pronesl Antonin a samolibě se usmál, když se jeho prsty sevřely kolem měkkoučké kůže. Cítil tak strašnou úlevu, že je deník stále v jeho držení, když se před dvaceti čtyřmi hodinami probudil, že strávil většinu času ležení v posteli tím, že se učil nazpaměť poznámky a nápady, které ho napadly před celými dvěma dekádami.
Kolem večeře se dveře do jeho pokoje opět otevřely a dovnitř vklouzla Hannah s úsměvem na tváři. „No, pane Dolohove, váš poslední test dopadl dobře, takže zbývá ještě jeden a pokud na tom budete trvat, tak vás pak můžeme poslat domů.“
Antonin se usmál, když její hůlka přejížděla s lechtáním přes jeho tělo. Jeho úsměv se rozšířil, když prohlásila, že je dost zdravý na to, aby se vrátil domů.
Ze staré lahvičky od lektvaru proti bolesti Hermiona vytvořila přenášedlo, a otočila se k němu zády, když se oblékal. S jasně danými instrukcemi od Hannah ohledně dalšího užívání třemdavy a okamžitého návratu do nemocnice, kdyby se dostavila horečka, se chytili lahvičky, která s nimi trhla v oblasti pupíku.
Antonin se zhluboka nadechnul mořského vzduchu a otočil se s úsměvem k Hermioně. Oči měla rozzářené a na tvářích ruměnec. Byl si jistý, že ve svém životě nikdy nevypadala krásněji.
„Děkuji, že jsi o mne tak pečovala,“ vydechnul a udělal pár kroků k ní, čímž uzavřel vzdálenost mezi nimi.
Hermiona polkla a nátahla krk, aby viděla do těch hlubokých, hnědých očí.
„To...huh...no byl jsi...a já jen chtěla-“ vodopád slov byl přerušen, když se jeho rty srazily s jejími. V té vteřině byla Hermiona obklopena jeho jemnými rty a zemitě mužskou vůní, která se zdála být čistě Antoninova. Když se odtáhnul, měl na ústech drobný úsměv a ona si všimla, že jeho hnědé oči ještě více ztmavly.
Udělala krok zpátky náhle si uvědomující pohled jeho očí a jeho ruku, která byla na jejích zádech.
„Já...já myslím...že musím jít.“ Hermiona se otočila a běžela těch deset stop na okraj ochranných kouzel a na místě zmizela. Poslední věc, kterou viděla, než se přemístila, byly Antoninovy starostmi přimhouřené oči a jeho zrudlé tváře.
Nohou narazila do podlahy svého bytu se srdcem bušícím jí v hrudi, jako kladivo. Vše, na co jen dokázala pomyslet bylo, jak strašně moc se chtěla otočit zpátky, vrátit se a dokončit ten polibek. A pak si všimla kapek krve na podlaze.